ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1302.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1302/2019- 331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 9 To 187/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 154/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 T 154/2018, byl obviněný K. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 14. 4. 2018 v době od 23:45 do 15. 4. 2018 do 00:05 hodin na adrese XY č.p. XY, XY, v 11. patře domu u bytu č. XY, po předchozích vzájemných neshodách s poškozenými I. Č., nar. XY a M. T., nar. XY, kdy se neshody vystupňovaly ve výhrůžky újmy na zdraví, a to takovým způsobem, že jim obžalovaný sdělil, že je z bytu vykouří a podpálí, následně přiložil textilii oranžové barvy k levé spodní části pod vchodové dveře uvedeného bytu a tuto textilii zapálil, čímž došlo k zahoření prahu i spodku dveří do uvedeného bytu, které byly včasným zásahem M. T. uhašeny, přičemž kdyby nedošlo k včasnému uhašení dveří, tak by dveře shořely a tím by byla zamezena úniková cesta z bytu a oheň by se následně mohl rozšířit do celého bytu, ve kterém v té době byly čtyři osoby a to I. Č., nar. XY, M. T., nar. XY, J. P., nar. XY a nezletilý AAAAA (pseudonym), nar. XY, o čemž K. Š. věděl, tímto svým úmyslným jednáním mohl obviněný způsobit újmu na zdraví všech osob přítomných v bytě a dále mohl způsobit, dle odborného vyjádření HZS Středočeského kraje, i poškození celého bytu, kdy však včasným zásahem došlo pouze k zahoření vchodových dveří a prahu bytu, na kterých vznikla škoda poškozením, dle odborného vyjádření, ve výši 4 800 Kč.
Za shora uvedené přečiny uložil Okresní soud v Mělníku obviněnému podle §146 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. T., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 T 154/2018, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 9 To 187/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 9 To 187/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků citovaného rozhodnutí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, kterému předcházelo rozhodnutí soudu druhého stupně, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňuje naplnění subjektivní stránky shora uvedených trestných činů. Odkazuje na výpovědi svědkyň M. T. a I. Č. ve vztahu k důvodům, pro které poškozená šla ke dveřím bytu a zjistila zapálení dveří a otázku vyslovení pohrůžky vykouřením nebo zapálením. Současně odkazuje na výpověď svědka J. P. Podle názoru obviněného se soud prvního stupně snaží některé skutečnosti upozadit a zcela je bagatelizoval. Obviněný zdůrazňuje, že s tvrzenými rozpory se nevypořádal ani soud druhého stupně. Namítá, že zaboucháním na dveře bytu dal přítomným osobám na vědomí, že v domě hoří. Podle jeho názoru z výpovědi těchto svědků vyplývá, že osobou bouchající na dveře byl právě on. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi svědkyně M. T. a výpovědi ostatních svědků ignorovaly.
Dovolatel dále namítá, že svědkyni M. T. nevyhrožoval zapálením bytu. Taková výhrůžka nebyla soudem prvního stupně prokázána. Naopak byla prokázána výhrůžka vykouření, která však svědčí o tom, že nechtěl osobám přítomným v bytě úmyslně ublížit. Obviněný své jednání kvalifikuje jako demonstrativní akt, nikoliv vážně míněný záměr. Zdůrazňuje, že kdyby chtěl osobám v bytě skutečně ublížit, použil by urychlovač (benzín, alkohol, lepidlo).
Poté obviněný uvádí, že byl uznán vinen úmyslnými trestnými činy, k jejichž naplnění nepostačí zavinění pouze ve formě nedbalosti. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 99/2004, týkající se otázky srozumění, když konstatuje, že srozumění je stav, kdy si je obviněný vědom, že vyvolal protiprávní stav a že neexistuje žádná okolnost, která by mohla protiprávnímu následku zabránit, tj. je srozuměn s tím, že nic nemůže zabránit možnému vývoji a zabránit tak trestněprávnímu následku. Závěr soudů o nepřímém úmyslu je podle jeho názoru v přímém rozporu se shora citovanými svědeckými výpověďmi, když zabouchal na dveře a počítal s tím, že některá z osob přítomných v bytě oheň uhasí. Obviněný se tedy neztotožňuje se závěry soudů o srozumění z pohledu ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 9 To 187/2019 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 T 154/2018 a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 936/2019, nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, posléze uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění.
Následně státní zástupkyně ve vztahu k použité dovolací argumentaci uvádí, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i jeho odvolání. Připomíná, že jednání obviněného je prokázáno především ohledáním místa činu a fotodokumentací ohořelých dveří a výpověďmi svědků, kteří se nacházeli v předmětném bytě. Zdůrazňuje, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek má prověřit důvodnost tvrzení obviněného o existenci uplatněného dovolacího důvodu, nikoliv všeobecný přezkum napadeného soudního rozhodnutí. Námitkami obviněného se již zabýval soud druhého stupně, který se s nimi dostatečně a náležitě vypořádal. Nadto dodává, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku zabývá výlučně otázkami skutkovými a nesprávným způsobem hodnocení důkazů. Obviněný se tedy pouze domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, když vykládá provedené důkazy jinak než soud prvního a druhého stupně a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje námitky. Proto lze mít za to, že výhrady obviněného nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním a jako takové je nelze pod zvolené dovolací důvody podřadit.
V závěru vyjádření navrhla státní zástupkyně dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v druhé variantě spočívající v tom, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (neprokázání srozumění, neprokázání pohrůžky zapálení), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek zpochybňuje otázku zavinění, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-6, bod 12. – 13. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se zabýval i subjektivní stránkou jednání obviněného a dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 5-6, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně) a to i z pohledu neprokázaného tvrzení, že obviněný na dveře do bytu zabouchal.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 4-6, bod 11. – 14. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přes shora naznačené závěry je třeba uvést, že obviněný namítá, že to byl právě on, kdo zabouchal na předmětné dveře do bytu a dal tak najevo, že dveře hoří. Zde se ovšem sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů obviněný zcela popíral, že by dveře do bytu zapálil. Bez ohledu na tento jistý rozporuplný postoj obviněného je třeba uvést, že soudy nižších stupňů logicky odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by na dveře bytu skutečně někdo bouchal a upozornil tak na požár a že by to byl právě obviněný. Zároveň se ovšem logicky vypořádal s tím, zda by v případě, že by to byl skutečně obviněný, kdo na dveře zabušil, by bylo možno dovodit, že by zaklepáním na dveře dal najevo hrozící nebezpečí a že by tedy u něho nebylo možno dovodit úmyslné srozumění s ublížením na zdraví osob v bytě se nacházejících a způsobení škody na cizím majetku. Nejvyšší soud na jejich úvahy pro stručnost odkazuje. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Především je třeba odkázat na odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, ze kterého vyplývá, že v případě rozšíření požáru na celé dveře bytu by se najisto požár rozšířil dále i do vnitřních prostor bytu. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž zmínit, že byt poškozené měl pouze jeden únikový východ, nacházel se v 11. patře, přičemž byly zapálené vchodové dveře, takže reálně hrozilo, že v případě, že nedojde k včasnému uhašení, se požár rozšíří a dojde tak k zamezení možnosti úniku z bytu a osoby nacházející se v bytě by v něm zůstaly uvězněny. K neprokázanému tvrzení obviněného, že na dveře zabouchal a tak upozornil osoby v něm se nacházející, na to, že zapálil dveře, je nezbytné uvést, že obviněný si nemohl být jist, pokud by na skutečně na dveře zabouchal, zda zabouchání na dveře bytu osoby v něm se nacházející uslyší, a zda na něj budou vůbec reagovat a dokáží způsobený požár uhasit včas, aby se bezpečně dostaly mimo hořící objekt. Zde je třeba zdůraznit, že samotný obviněný neuvádí, že by na místě počkal a ujistil se, zda osoby v bytě na jeho údajné zabouchání nějak reagovaly.
Z pohledu těchto závěrů je třeba uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odpovídá provedenému dokazování. Přestože, jak bylo již naznačeno, obviněný námitku nedostatku subjektivní stránky zakládá na nesouhlasu se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, a tedy vychází z jiného skutkového stavu, tak lze obecně uvést, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018). Zde je třeba opětovně pro stručnost odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky obviněného.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová