ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1388.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1388/2019- 404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání obviněného F. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019 č. j. 13 To 168/2019-327 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 53/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 6. 2019 č. j. 1 T 53/2019-294 byl obviněný F. L. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době od května 2017 do ledna 2019 včetně, vyjma měsíců září a říjen 2017, kdy zajišťoval péči o děti, dceři AAAAA (pseudonym), narozené XY, a synovi BBBBB (pseudonym), narozenému XY, vyjma srážek z invalidního důchodu, prováděných z titulu výkonu rozhodnutí měsíčně ve výši 99 Kč na AAAAA a 82 Kč na BBBBB, v místě svého trvalého bydliště ani jinde úmyslně řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost, jejíž výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 3. 2014 č. j. 7 P 273/99-62, pravomocným dnem 26. 4. 2014, v částkách 600 Kč na AAAAA a 500 Kč na BBBBB, splatných vždy nejpozději do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky I. L., za toto období dluží na výživném 15 561 Kč, přestože s ohledem na své výdělkové možnosti a své příjmy byl schopen vyživovací povinnost minimálně ve výši stanovené soudem plnit“. Tedy úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Za to byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Výrokem podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a ke každému 30. 3., 30. 6., 30. 9. a 30. 12. každého roku dokládal probační a mediační službě úhradu dluhu na výživném a placení běžného výživného.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2019 č. j. 13 To 168/2019-327 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný F. L. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení věci, neměly oporu v provedených důkazech. Při jejich hodnocení byla porušena zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Dovolatel trvá na tom, že si objektivně není schopen zajistit takové příjmy, aby mohl vůči svým dětem plnit vyživovací povinnost v rozsahu stanoveném soudním rozhodnutím. Brání mu v tom špatný zdravotní stav, který ho činí nezpůsobilým k výkonu zaměstnání se standardní pracovní dobou. Pokoušel se získat takové zaměstnání, které by byl schopen vykonávat dlouhodobě, avšak bez úspěchu. Soudy po jeho výtce patřičně nezohlednily jeho zdravotní postižení, které mu brání dlouhodobě stát, sedět či chodit. S takovým handicapem by ho z každého zaměstnání vyhodili, neboť by nebyl schopen do práce docházet pravidelně. Dovolatel se ohrazuje proti konstatování okresního soudu v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, že se k trestné činnosti doznal. Pouze uvedl, že nemá dostatečné příjmy na placení výživného, kdy je existenčně závislý pouze na příjmech z invalidního důchodu. Stejně tak nesouhlasí s tím, že výživné na děti neplatil úmyslně. Okresní soud podle jeho mínění projevil obecnou nezkušenost v otázce posuzování zdravotního stavu, když nepřihlédl k tomu, že ve výkonu trestu prodělal dvě mozkové příhody a v důsledku nedostatečné lékařské péče ochrnul „na rukou a nohou“. Dovolatel dále zdůraznil, že v přípravném řízení nikdy netvrdil, že je schopen si měsíčně vydělat cca 10.000 Kč. To prohlásila pouze jeho manželka, a to jen v rovině prosté úvahy bez jakéhokoliv podkladu. Soudy navíc nezohlednily řadu dalších skutečností významných pro právní posouzení věci, zejména to, že dovolatel se po svém návratu z výkonu trestu dne 8. 2. 2017 pokoušel udržet rodinu pohromadě a prodejem věcí po otci a půjčkami od kamarádů zajistil pro bývalou manželku a děti cca 130.000 Kč. Do společné domácnosti, kterou vedli do 1. 7. 2017, než se manželka odstěhovala, pořídil ze svého mnoho věcí a do srpna 2017 o děti pečoval sám v domku v XY. Nejstarší dceři koupil automobil, ostatním dětem nakoupil oblečení a mobilní telefony, zaplatil stravné atd. Přitom si téměř není schopen zajistit vlastní živobytí a výživné alespoň v minimální výši ve formě srážek z důchodu platil. Dětem se snažil vypomoci v naturální podobě, kdy jim posílal vajíčka a maso od vlastních hospodářských zvířat. Soudy tak pouze chybně konstruovaly jeho trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek a nikoli jako odpovědnost za protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi takovým jednáním a následkem. Formální vadu rozsudku soudu prvního stupně spatřuje dovolatel také v tom, že nebyl zvláštním výrokem zproštěn obžaloby pro údajné zanedbání povinné výživy i vůči zletilé dceři K. L., byť soud dospěl k závěru, že se o trestný čin nejednalo.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově s tím, aby prostřednictvím znaleckých posudků z oborů lékařství a ekonomiky řádně zjistil jeho zdravotní stav a reálné možnosti hradit stanovené výživné.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 18. 11. 2019 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný F. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud jde o námitky obviněného, je třeba v úvodu poznamenat, že se v zásadě jedná o pouhé opakování argumentace užité již od počátku trestního stíhání, odvolání nevyjímaje (některé jeho pasáže jsou navíc převzaty zcela doslovně; viz č. l. 315 a násl. trestního spisu). Soudy na ně přitom přiléhavě reagovaly, náležitě se s nimi vypořádaly a odmítly je pro jejich nedůvodnost. Prvostupňový soud v tzv. skutkové větě a v navazující části odůvodnění zřetelně vyložil, které skutkové okolnosti vzal za prokázané a proč se staly podkladem pro následné hmotněprávní posouzení. Tyto závěry poté ve svém usnesení posvětil i soud odvolací. Argumentace dovolatele se přitom z velké většiny odehrává v rovině námitek skutkových, resp. procesních, na něž není dovolací soud povinen, ale ani oprávněn (nejde-li o dovolatelem uplatněný případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem) věcně reagovat. Pro úplnost lze na tomto místě ještě připomenout, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
Pokud pak obviněný zpochybňuje právní posouzení skutku, když mimo jiné též tvrdí, že nebyl zjištěn jeho úmysl neplatit výživné, tak je třeba prohlásit, že taková námitka obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud se proto též zabýval tím, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena takto tvrzenou právní vadou.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit. Za rozhodující je třeba přitom i považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).
Uváží-li se tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Okresní soud v Benešově (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze) postupoval v souladu s trestním zákoníkem, pokud skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), který popisuje jednání obviněného a je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval jako úmyslný přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově na straně jedné, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění, jak je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku popsal soud prvního stupně, jsou podložena důkazy provedenými v soudním řízení. Ze svědecké výpovědi matky dětí I. L. a svědkyně K. L. bylo konkretizováno období, po které obviněný výživné na své děti neplatil. Podstatná pro rozhodnutí soudu byla rovněž skutková zjištění týkající se potřeb dětí, přičemž bylo konstatováno, že dcera AAAAA studuje třetí ročník Obchodní akademie ve XY a syn BBBBB navštěvuje první ročník Střední průmyslové školy tamtéž. Jak matka dětí zdůraznila, děti si brigádně přivydělávají, aby jí podle svých sil pomohly. Své závěry soud opřel i o listinné důkazy, zejména o rozsudek Okresního soudu v Benešově, kterým bylo rozhodnuto o výši výživného, o lékařské zprávy a posudky o invaliditě obviněného, o zprávy z Úřadu práce a České správy sociálního zabezpečení a o výpis z živnostenského rejstříku, aj. Tyto důkazy vzájemně plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr o vině obviněného, s nímž se ztotožnil i soud odvolací.
Zároveň byly zjištěny i okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá, že obviněný výživné úmyslně neplnil nad rámec toho, co mu bylo strháváno z invalidního důchodu, tedy nad rámec několika desítek korun měsíčně. Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku oprávněně zdůraznil, že si je vědom toho, že obviněnému byla přiznána částečná invalidita, kdy podle posudku byla jeho pracovní schopnost snížena o 45 %, kdy právě toto omezení mu má vynahradit poskytnutý invalidní důchod. To ovšem neznamená, že by se mělo jednat o jediný zdroj příjmů a obviněný by tak nebyl schopen alespoň částečně pracovat a přivydělávat si. Tuto skutečnost navíc posuzoval již Okresní soud v Benešově, když rozhodl o výši výživného v rozsudku ze dne 10. 3. 2014 č. j. 7 P 273/99-62, pravomocným dne 26. 4. 2014, a přikázal obviněnému platit výživné na dceru AAAAA ve výši 600 Kč a na syna BBBBB ve výši 500 Kč. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že by obviněný nebyl schopen žádného zaměstnání pro tak závažné zdravotní omezení, byla by mu přiznána plná invalidita. Taková skutečnost ovšem z žádných provedených důkazů prokázána nebyla. Na straně obviněného chyběla jakákoliv snaha o získání zaměstnání, které by mohl vykonávat. Ke všem nabídkám se předem postavil odmítavě s předběžným závěrem, že by jej z něj zanedlouho stejně propustili, a tak nemá ani smysl nastoupit. Pokud by tyto obavy opravdu byly opodstatněné, obviněný si mohl obnovit své živnostenské oprávnění, kdy sám uvedl, že to by mu vyhovovalo více, jelikož by nevydržel 8 hodin nepřetržité práce v zaměstnaneckém poměru, kdy při podnikání je pouze a jen na osobě podnikajícího, jak si práci rozloží a jak dlouho bude pracovat, aby dosáhl jím požadovaného výdělku. Prohlásil, že byl zručný a o klientelu by neměl nouzi. V neposlední řadě se mohl minimálně obrátit na Úřad práce, pokud nedokázal sám najít zaměstnání, které by odpovídalo jeho zdravotnímu stavu, ale ani toto neučinil. Místo toho pro všechny výše uvedené možnosti hledal nejrůznější výmluvy. Takto jednal, přestože si byl vědom, že má vyživovací povinnost vůči svým dětem, které jsou na něm závislé, jelikož prozatím nejsou schopny se živit samy. Ze zjištěného skutkového stavu je tak zřejmé, že neměl nejmenší snahu opatřit si, resp. zvýšit své příjmy, aby mohl plnit jemu soudem uloženou vyživovací povinnost ve stanovené výši.
Obviněný taktéž opakovaně namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se způsobem dokazování. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděné momenty, jsou či nejsou dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci ale nejedná, když Nejvyšší soud neshledal, že by mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a výsledným právním posouzením byl dán extrémní rozpor (viz výše). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), kteréžto povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze Okresnímu soudu v Benešově vytknout, pokud shledal v jednání obviněného naplnění všech obligatorních znaků, včetně subjektivní stránky, přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, v daném případě se zaviněním ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ten u obviněného zahrnuje všechny podstatné znaky tohoto přečinu, neboť jmenovaný chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, jímž je zákonný nárok na výživu jiného, v tomto případě jeho dětí. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Benešově i tzv. právní věta. Z uvedených důvodů námitku, která byla obviněným v mimořádném opravném prostředku sice formálně relevantně uplatněna, tak nelze označit za opodstatněnou.
K další námitce obviněného, že soudy nižších stupňů jej měly samostatným výrokem zprostit obžaloby ohledně údajného neplnění vyživovací povinnosti vůči dceři K., tak Nejvyšší soud uvádí, že při posouzení otázky, zda se jedná o jeden trestný čin nebo více trestných činů vedle sebe, je rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí. Např. jestliže pachatel neplní vyživovací povinnost ke třem dětem, které jsou ve výchově a výživě jedné matky, půjde o jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku; pokud by však jedno dítě bylo ve výchově a výživě u své matky, druhé dítě téže matky by naopak bylo umístěno ve výchovném ústavu a třetí dítě od jiné matky by bylo v pěstounské péči, půjde o tři samostatné trestné činy zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku v reálném souběhu. Soud prvního stupně tak v tomto případě procesně správně ze skutkové věty rozsudku pouze vypustil problematiku týkající se výživného vůči dceři K., jelikož se jednalo pouze o omezení skutku ve prospěch obviněného, a nikoli o skutek samostatně stojící, na který by bylo nutno reagovat zprošťujícím výrokem, což v odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil i soud odvolací.
Na tomto místě je třeba též upozornit dovolatele, resp. jeho obhájce, jakožto zpracovatele dovolání, aby v něm uplatňoval pouze takové námitky, které se posuzovaného případu týkají. Nejvyšší soud postrádá jakoukoli souvislost a tím i logiku, proč by v rámci posouzení důvodnosti podaného dovolání, týkajícího se výhradně přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, měl jakýmkoli způsobem reagovat na výhrady vztahující se k otázce nákupu pervitinu či jiné psychotropní látky pro další distribuci (viz str. 8 a následující podaného dovolání), to celé v situaci, kdy ze spisu žádná taková spojitost s celým případem nevyplývá. Tyto pasáže evidentně byly do podaného dovolání zakomponovány omylem a Nejvyšší soud tak na ně věcně nereagoval. Stejně tak se Nejvyšší soud nezabýval rozsáhlou e-mailovou korespondencí obviněného, dodatečně elektronicky zaslanou na podatelnu Nejvyššího soudu, jelikož tato nebyla předložena prostřednictvím obhájce, což je v rozporu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. V těchto zprávách se navíc nevyskytuje jakákoli relevantní informace využitelná k rozhodnutí o podaném dovolání.
Nejvyšší soud tak v konečném výsledku uzavřel, že námitky obsažené v dovolání buď nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se v ojedinělém případě o námitku hmotněprávní jedná, tak tato je zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného F. L. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu