ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1455.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1455/2019- 184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného Z. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 63/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušuje usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 5 T 63/2019, byl obviněný Z. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 28. 12. 2018 v době kolem 11:50 hodin jel jako řidič s osobním motorovým vozidlem zn. Hyundai Tucson, r. z. XY, na silnici III. třídy č. 2474 ve směru od obce XY na obec XY, kde cca 700 m před obcí XY při projíždění levotočivé zatáčky v katastru obce XY, okres Litoměřice, v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, následkem čehož došlo ke směrové nestabilitě jím řízeného vozidla, se kterým následně přejel do protisměru, kde levou přední částí vozidla narazil do levé přední boční části osobního motorového vozidla zn. VW Touareg, r. z. XY, řízeného poškozeným P. C., nar. XY, který při dopravní nehodě utrpěl zranění v podobě šikmé téměř neposunuté zlomeniny v horní polovině levé lýtkové kosti, pohmoždění hlavy v levé čelní a temenní krajině s krevními výrony mezi měkkými pokrývkami a lební klenbou, vícečetná pohmoždění převážně levé poloviny těla, zejména levého stehna a bérce s podkožními krevními výrony, jenž si vyžádalo hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení a fixaci levé nohy s nutností používat při chůzi berle, kdy doba léčení jednoznačně přesáhla 42 dní.
Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Litoměřicích obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 4 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 14 456 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 5 T 63/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, tak, že podle §253 odst. 1 tr. ř. podané odvolání zamítl, neboť bylo podáno osobou, která se ho výslovně vzdala.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do zamítavého výroku usnesení z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.
Obviněný uvádí, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel namítá, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně neporozuměl poučení samosoudkyně. Zdůrazňuje, že odvolání podal již před odchodem z jednací síně a následně písemně ke krajskému soudu. Nesouhlasí, že by se práva na odvolání zcela vzdal. Ve vztahu k věcnému obsahu dovolání odkazuje na podané odvolání ze dne 28. 6. 2019.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, a rovněž aby zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodnutí obsahově navazující na shora napadené rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1132/2019, nejprve shrnul ve zkratce dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, posléze uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění.
Následně v prvé řadě zdůrazňuje, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl v druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutí lze dovoláním napadnout jen v takovém rozsahu, v jakém byl soud druhého stupně oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto nelze v dané věci uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., neboť soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně věcně nepřezkoumával. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovolání obviněného fakticky věcně přezkoumával, jednal by nepřípustně, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003). Navíc zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je nepřiléhavý na případ obviněného, neboť tento se týká uložení ochranného opatření, které obviněnému nebylo uloženo.
Stran námitek ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvádí, že tento důvod lze uplatnit ve dvou variantách. V případě obviněného jde o variantu, že soud druhého stupně zamítl odvolání obviněného, aniž by přezkoumal věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, když rozebírá vzdání se odvolání podle §250 tr. ř. a postup odvolacího soudu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 1965, sp. zn. 2 Tz 2/65. Konstatuje, že obviněný nebyl osobou s omezenou svéprávností a ani orgány činné v trestním řízení po celou dobu řízení nedošly k žádným pochybnostem ohledně jeho svéprávnosti. Zdůrazňuje, že samosoudkyně obviněného řádně poučila o opravném prostředku, přičemž po tomto poučení se obviněný práva na odvolání výslovně vzdal, a to i za osoby oprávněné a že netrval na písemném odůvodnění rozsudku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný zcela přesně a jednoznačně projevil svoji vůli a že poučení rozuměl. Je pravdou, že po odchodu z jednací síně po poučení samosoudkyni, že nesmí řídit vozidlo, obviněný projevil nesouhlas s tím, že by vozidlo neměl řídit. Toto nelze vykládat jako jednoznačný projev obviněného, že podává odvolání. Navíc je vzdání se práva na odvolání neodvolatelné. Patrně ani obviněný si není zcela jistý svojí argumentací, když v dovolání uvádí, že nesouhlasí zcela s tím, že se odvolání zcela vzdal.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v prvé variantě spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání bez věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř . je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že se obviněný výslovně vzdal práva na odvolání, byť zvolená argumentace je velmi strohá a jistým způsobem i rozporuplná (viz námitka o tom, že se obviněný vzdal zcela práva na odvolání). Pokud se týká zbývající argumentace, tato nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že za situace, kdy bylo odvolání obviněného zamítnuto z důvodu, že se obviněný výslovně práva odvolání vzdal, nemohl soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumávat. Za takového stavu může uplatnit právně relevantním způsobem obviněný jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve variantě, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, aniž by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumáno, neboť jen v tomto rozsahu byl soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněn posuzovat. Jinak vyjádřeno, pokud bylo odvolání obviněného usnesením soudu druhého stupně zamítnuto jako odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala podle §253 odst. 1 tr. ř., aniž by došlo k meritornímu přezkumu rozsudku soudu prvého stupně z hledisek uvedených v §254 odst. 1 tr. ř., je možno opřít dovolání jedině o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to o tu jeho část, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1410/2003). Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se týká nezákonného uložení ochranného opatření, které obviněnému ani nebylo uloženo. Obdobně je třeba uvést, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný jen odkázal na podané odvolání. K takovému odkazu by však nebylo možno v dovolacím řízení přihlížet, i kdyby mohl obviněný uplatnit tento dovolací důvod z pohledu ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se totiž může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nelze dovolací důvod opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti uplatněné argumentace musel nezbytně vycházet z dikce ustanovení §250 odst. 1 tr. ř., podle kterého se po vyhlášení rozsudku může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát. Ustan ovení §250 tr. ř. je jedním z projevů tzv. dispoziční ́ zásady. Obsahuje mo žnost, aby se oprávněna ́ osoba v ýslovně vzdala odvolání proti rozsudku, a to po jeho vyhlášeni ́. Práva na odvolání se lze úc ̌inně vzdát ještě před doručením píse mného vyhotovení rozsudku, dále u hlavního lícení po vyhlá šeni ́ rozsudku a po pou čeni ́ o právu na odvolání proti n ěmu. Vzdání se odvoláni ́ p řed vyhla ́s ̌ ením rozsudku (nap ř. v za ́ve ̌reč né r ̌eči) je právně neúčinné a nezakládá žá dné právní následky. P odobné je neúčinné vzdáni ́ se odvolání jen c ̌ ástec ̌ně, např. ohledně výroku o vině , nebo „podmíne ̌ně“, např. jestliže se vzdá odvoláni ́ i jiná oprávn ěna ́ osoba. Prohlásí-li obvin ěný po vyhlášeni ́ odsuzujícího rozsudku a po pou čeni ́ o opravn ých prostředcích, ž e se vzdává práva na odvolání a z ̌e si nepřeje, aby odvoláni ́ podaly osoby, které by mohly napadnout rozsudek v jeho prosp ěch podle §247 odst. 2 tr. ř., lze takové prohlášení považovat za účinné.
Současně je třeba zdůraznit, že vzdání se odvolání musí být výslovné a musí z něho jednoznačně vyplývat vůle oprávněné osoby vzdát se práva na odvolání. Požadavku, aby vzdáni ́ se odvolání bylo v ýslovné, bude učiněno zadost, bude-li z prohlášení jednoznačně vyplývat vůle opra ́vne ̌ né osoby vzdát se (t j. nevyužít) bez výhrad a zcela pra ́va podat odvolání. Jinak vyjád řeno, požadavku výslovného vzdání se práva na odvolání je učiněno zadost, vyplývá-li z prohlášení obviněného jeho vůle vzdát se bez výhrad a zcela práva podat odvolání. Nepostačuje však prohlášení obviněného, že s rozsudkem souhlasí, je s ním spokojen, nic proti němu nenamítá nebo jako v projednávaném případě není potřeba podat opravný prostředek. Současně platí, že podáni ́ osoby, která se p ředtím vzdala odvoláni ́, zamítne odvolací soud z fo rmálních důvodů podle §253 odst. 1. tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, 2013, Praha: C. H. Beck, s. 2998-3004).
Z pohledu shora naznačených závěrů je vhodné doplnit, že každý projev musí být dostatečně určitý a srozumitelný, přičemž vůle je chápána jako vnitřní vztah jednajícího subjektu k následku, který je zamýšlen. Lze připustit, že z písemného vyhotovení protokolu o hlavním líčení se podává, že obviněný po vyhlášení rozsudku a poučení o opravném prostředku se vzdal práva na odvolání i za osoby oprávněné a netrval na písemném odůvodnění rozsudku. Zde je ovšem na místě odkázat na zvukový záznam z hlavního líčení, konkrétně na čas od 17:33 (druhé nahrávky zvukového záznamu), ze kterého je patrné, že obviněný na otázku samosoudkyně na možnost podání odvolání po řádném poučení o opravném prostředku, prohlásil „není potřeba“. Obdobné neurčité vyjádření je patrné rovněž ohledně vzdání se práva na odvolání za oprávněné osoby na zvukovém záznamu v čase od 18:02 (druhé nahrávky zvukového záznamu) výrokem „no“.
Nejvyšší soud nemůže považovat takovou formulaci obviněného za výslovné vzdání se práva na odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že „není potřeba“ není výslovným vzdáním se práva na odvolání, a to zejména za situace, kdy bylo více než zřejmé, že obviněný hůře chápe podstatu trestního řízení před soudem, čemuž jistým způsobem nasvědčoval nejen průběh řízení před soudem (např. poznámka, že obviněný neslyšel některé dotazy), ale i ústní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Samosoudkyně Okresního soudu v Litoměřicích se ve svém projevu snažila „laicky“ nebo „lidsky“, jak sama uvedla, vysvětlit obviněnému závěry, k nimž na základě provedených důkazů a jejich hodnocení dospěla. Je zřejmé, že tak učinila proto, že měla pocit, že obviněný není z důvodu pokročilejšího věku schopen některé skutečnosti odpovídajícím způsobem správně chápat. Na skutečnost, že obviněný nechápal poučení soudu podat opravný prostředek a projev vůle odpovědí „není potřeba“ neznamenal vzdání se práva na odvolání, je potřeba poukázat i v kontextu následného jednání obviněného před odchodem ze soudní síně. Po zopakování zákazu řízení motorových vozidel obviněnému samosoudkyní soudu prvního stupně tento na samosoudkyni zvýšil hlas a rozčíleně vyjádřil svůj postoj k takovému výroku, kdy s ním nesouhlasil. Ohrazoval se tím, že nic neprovedl, že je nevinen, všichni by se měli stydět, samosoudkyně že „kecá“ blbosti a že pochybuje o jejím zdravém rozumu, přičemž na závěr plně rozhořčen označil osoby v jednací síni za byrokraty, kteří by měli být vyházeni mladšími. Z takového projevu obviněného je více než zřejmé, že s výrokem o vině a odsouzení nesouhlasí. Nad rámec uvedeného je potřeba ještě uvést, že samosoudkyně Okresního soudu v Litoměřicích po takovém emotivním projevu konstatovala, že obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání (srov. třetí nahrávka zvukového záznamu v čase 1:13), což nechala zapsat rovněž do protokolu o hlavním líčení.
Lze tedy uzavřít, že prvotní reakci obviněného na poučení samosoudkyně o možnosti podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat za expressis verbis učiněné vzdání se práva na odvolání a vážně míněný projev vůle, když, jak již bylo naznačeno, projev vůle obviněného vzdát se práva podat odvolání musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a ale především srozumitelně. Proto lze konstatovat, že vůle obviněného vzdát se řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, na jejímž základě by bylo možno zamítnout pozdější odvolání obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou, která se tohoto práva již jednou vzdala, nebyla prokázána. Pokud za takové situace soud druhého stupně zamítl odvolání obviněného jako odvolání podané osobou, která se práva odvolání výslovně vzdala, bylo takovým postupem obviněnému odepřeno právo na projednání řádného opravného prostředku odvolacím soudem, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto ohledu tak bylo podané dovolání obviněného shledáno jako zcela opodstatněné.
Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 To 375/2019, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování o opravném prostředku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová