ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.295.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 295/2019- 128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného A. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 194/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 152/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 3 T 152/2017, byl obviněný A. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v době od 20. 2. 2015 do 17. 3. 2016 jako zaměstnanec společnosti K&F JOSH, s. r. o., IČ: 29273757, v pracovní pozici řidič, při výkonu pracovních cest, postupně padělal celkem patnáctkrát doklady o zaplacení mýta v Turecku na celkovou částku 3.550 TRY, na základě kterých si nechal od svého zaměstnavatele postupně proplatit celkovou částku 30.478 Kč (dle kurzu CZK k datu vyplacení), čímž způsobil společnosti K&F JOSH, s. r. o., IČ: 29273757, se sídlem Úlehlova 36, Podivín, celkovou škodu ve výši 30.478 Kč.
Za tento přečin uložil Okresní soud v Břeclavi obviněnému podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti K&F JOSH, s. r. o., IČ: 29273757, se sídlem Úlehlova 36, Podivín, částku 30 478 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 3 T 152/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 194/2018, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 194/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném posouzení.
Obviněný namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který je mu kladen za vinu. Uvádí, že nikdy nezpochybňoval, že padělané doklady ve firmě skutečně předkládal, jednal ovšem v dobré víře, že se jedná o dokumenty pravé. Dovolatel následně namítá, že soud druhého stupně jeho obhajobu pouze přešel a vyhodnotil ji jako obhajobu účelovou a nepravdivou, přičemž hodnocení soudů vychází pouze z množství předložených padělaných dokladů a doby, po kterou byly předkládány tyto doklady zaměstnavateli. Soudy nepřipouští možnost vydávání falešných dokladů již při placení mýta v Turecku, přičemž v tomto směru zdůrazňuje skutečnost, že nerozumí turecky a že i jeho zaměstnavatel vypověděl, že padělané doklady byly pro běžnou osobu nerozeznatelné od pravých. Dále vyjadřuje nesouhlas s okolností o povědomí o parkovišti v Maďarsku, kde se dají sehnat různé doklady, kde padělané doklady mohl získat i on. Tato úvaha nemůže sloužit v jeho neprospěch, neboť nebylo prokázáno, že by si zde doklady opatřoval. Následně opětovně zdůrazňuje, že je nutné prokázat subjektivní stránku přečinu, neboť úmysl předkládání padělaných dokladů nebyl bez pochybností prokázán.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 194/2018 podle §265 písm. k) tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 1362/2018, nejprve zrekapitulovala, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaký uplatnil dovolací důvod a v jakých skutečnostech jeho naplnění spatřuje. Poté ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předestřela podstatu tohoto dovolacího důvodu a uvedla, že obviněný v dovolání namítá převážně skutková zjištění, a to pokud jde o otázku zavinění, tedy zda vědomě či nevědomě odevzdával svému zaměstnavateli k vyúčtování a proplacení falešné doklady o zaplacení mýta v Turecku. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný v tomto směru napadá naplnění formálních znaků trestného činu, a to zavinění v úmyslné formě, nicméně jeho námitky vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. V tomto ohledu dovolání obviněný nepodal důvodně a užitá argumentace jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný se fakticky domáhá přezkumu skutkových zjištění a žádá aplikovat normy hmotného práva na jiný než soudy zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakuje své námitky, které uplatnil již dříve v řízení před soudy nižších stupňů. Obviněný v rámci řízení před soudy nižších stupňů nepopíral, že zaměstnavateli předkládal falešné doklady, ovšem nesouhlasil s tím, že by je předkládal záměrně a cílevědomě, aby se obohatil. Podle státní zástupkyně soudy důvodně neuvěřily jeho obhajobě a považovaly ji za zcela vyvrácenou důkazy vyhodnocenými, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Uvádí, že bylo důkazně prokázáno, že zaměstnavatel zjistil stoupající výdaje obviněného za mýto, neodpovídající tarifu obvyklého mýtného placeného v Turecku. Zaměstnavatel po prověření celé věci zjistil, že předkládané doklady nejsou pravé a že k postupu jako obviněný se uchýlili i jiní řidiči, přičemž tito se k předkládání falz zaměstnavateli doznali a uvedli, kde a kdo je vyrábí. Vyjadřuje souhlas se soudem druhého stupně, že jednání obviněného bylo správně posouzeno jako trestné a není třeba prokázat, jak si falešné doklady obviněný opatřil, neboť postačí zjištění o předložení zfalšovaných dokladů o zaplacení mýta v Turecku. Státní zástupkyně vyslovuje názor, že obviněný jednal úmyslně, když jako řidič kamionové dopravy musel znát výši mýtného v Turecku a pokud zaměstnavateli předkládal doklady, několikanásobně převyšující hodnotu obvyklého mýtného, musel vědět, že předkládá doklady falešné. Poukazuje na svědeckou výpověď K. J., jenž dokázal identifikovat padělané doklady od pravých, když pouhým srovnáním pravého a padělaného dokladu bylo zjevné, co je padělek.
Vyslovuje tedy závěr, že zjištěný skutek byl správně právně kvalifikován a nešlo tedy o porušení zásad dokazování. Soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou obviněného a ve svých rozhodnutích vyložily, proč uvěřily verzi předestřené v návrhu na potrestání a nikoli verzi prezentované obviněným.
K námitce nedostatku zavinění státní zástupkyně uvedla, že obviněný se nedržel linie dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Provedeným dokazováním se podařilo jednoznačně prokázat, že padělané doklady jako oficiální nikdy nebyly obviněnému předány, a že si je cíleně sehnal sám se zištným záměrem obohatit se na úkor svého zaměstnavatele.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že soud chybně vyhodnotil subjektivní stránku, když dospěl k závěru, že padělané doklady o zaplaceném mýtu předložil záměrně jako pravé.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zavinění se týká předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby, tak fakticky namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily předložení padělaných dokladů o zaplacení mýta, přičemž následně na podkladě tohoto nesouhlasu namítá, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 4-5, bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nezpochybňuje rozsah dokazování, vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Současně soud prvního stupně výslovně uvádí, na základě kterých důkazů a skutečností má obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že nevěděl, že předkládá padělané doklady, za vyvrácenou, když se zabývá i subjektivní stránkou jednání obviněného, a dospívá k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 4-5, body 6., 7. rozsudku soudu prvního stupně).
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. U trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný vykazoval vyšší částky mýtného srovnatelné s výší mýtného v České republice a Německu, ačkoliv cena za km placeného úseku v Turecku se měla pohybovat okolo 1 Kč/km a některé úseky dokonce nebyly ani zpoplatněny. Vozidlo obviněného bylo sledováno GPS a po porovnání předkládaných dokladů obviněným bylo zjištěno, že některé doklady o mýtném jsou psány jiným písmem. Současně nelze pominout, že obviněný si při svých zkušenostech řidiče, když jezdil opakovaně právě do Turecka, musel být vědom toho, jak vysoké je přibližně mýtné podle trasy, kterou ujede a pokud by skutečně dostával padělané doklady o výši mýtného na poště, kde mýtné hradil, tak by si musel všimnout, že mu je účtováno mnohonásobně vyšší mýtné, a přesto v tomto směru nečinil žádné kroky k ověření toho, proč tomu tak je, např. dotazem na ostatní řidiče. V tomto směru také nelze přehlédnout, že padělané doklady byly při bližším pohledu rozeznatelné od dokladů pravých. Navíc z pohledu obhajoby obviněného je třeba uvést, že padělané doklady jsou z různých mýtných bran a míst v Turecku, nejen z jednoho místa, což by bylo logické, pokud by skutečně dostával obviněný padělané doklady při hrazení mýtného a nevěděl, že jsou padělané, neboť jen stěží lze předpokládat, že by se obviněný stal obětí stejné trestné činnosti na různých místech v Turecku. Nad rámec těchto závěrů je třeba zdůraznit, že byť se jedná jen o jistou indicii, že stejné padělané doklady byly zjištěny i u jiných řidičů poškozené firmy, přičemž tito doznali, že záměrně předkládali padělané doklady o výši mýtného, když i uvedli, kde k těmto dokladům přišli. Lze připustit, že samotná tato skutečnost by nestačila k závěru, že obviněný záměrně předkládal padělané doklady o mýtném, ale v kontextu ostatních provedených důkazů stačí k vyvrácení obhajoby obviněného. Současně nelze přehlédnout, že ze strany obviněného se jednalo o opakované jednání, které trvalo delší dobu. Lze tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že se obviněný dopustil úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém, když si vzhledem ke všem skutečnostem musel být vědom, že svému zaměstnavateli předkládá padělané doklady o zaplacení mýta v Turecku, které fakticky nezaplatil, ale nechával si je proplatit od zaměstnavatele a chtěl tímto jednáním získat majetkový prospěch.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová