ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.560.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 560/2019-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněného V. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 318/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 178/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 5 T 178/2016, byl obviněný V. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 24. 2. 2016 kolem 19.35 hodin v Kladně, v XY ulici, na chodníku u domu č.p. XY, poté, co vystoupil z vozidla, udeřil několikrát do hlavy a břicha poškozeného V. F., čímž mu způsobil otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek, otřes levého očního bulbu s krvácením do přední komory oční, parabulbální hematom levého oka s poruchou očního nervu, krevní výrony obou víček levého oka, pohmoždění levé poloviny břicha, pohmoždění bederní a lumbální páteře, pročež byl poškozený od 24. 2. 2016 do 26. 2. 2016 hospitalizován v Oblastní nemocnici v Kladně a následně se léčil pro LASIK rohovek s residuálním smíšeným astigmatismem, diplopii při poruše elevace levého bulbu a pro posttraumatickou neuropatii n II. vlevo se zhoršeným viděním do 30. 11. 2017, čímž došlo u poškozeného k omezení v běžném způsobu života tím, že po dobu léčení nemohl řídit motorové vozidlo v rámci svého zaměstnání, pociťoval motání hlavy, špatně na poraněné oko viděl, musel dodržovat klid na lůžku a nemohl v rámci svého povolání užívat výpočetní techniku.
Za uvedené trestné činy Okresní soud v Kladně uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému V. F. na náhradě škody částku 541 199,19 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou VZP ČR odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 5 T 178/2016, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 318/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody týkající se poškozeného V. F. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému V. F., nar. XY, na náhradě škody částku 237 479,29 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 318/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Následně obviněný uvádí, že soud druhého stupně posuzoval skutkový děj podruhé, když současně poukazuje na první meritorní rozhodnutí ve věci, včetně osob, které podaly odvolání, a jak rozhodl soud druhého stupně o tomto prvním odsuzujícím rozsudku. Obviněný odkazuje na obsah rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 126/2018 a z jakých důvodů došlo k zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Soudem druhého stupně bylo soudu prvního stupně uloženo, aby znovu hodnotil výpovědi svědků z důvodu rozporů mezi jejich výpověďmi z přípravného řízení a u hlavního líčení a aby vyslechnul, popř. převyslechnul svědky K., I. a M. Podle dovolatele podkladem pro rozhodnutí ve věci musí být skutečnosti, které byly prokázány v hlavním líčení, neboť je to v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Obviněný současně zdůrazňuje, že jeho výpověď je od počátku zahájení trestního stíhání stejná, přičemž podrobně reprodukuje svoji výpověď. Poukazuje na pořízenou fotodokumentaci, kterou předložil soudu druhého stupně a současně odkazuje na obsah výpovědí svědků K., K. a I., přičemž vyjadřuje přesvědčení, že jejich výpovědi nelze bagatelizovat. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru nedůvodně preferovaly výpovědi poškozeného a svědka R. Š., když ani nijak nehodnotily skutečnost, že tito svědci byli evidentně podnapilí a namítá jejich nevěrohodnost.
Podle dovolatele je ve věci dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily předmětný skutek a použití právní kvalifikace zločinu těžké újmy na zdraví je zcela chybné. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako dovolené, tj. jako jednání spadající pod ustanovení §29 tr. zákoníku. Poukazuje na skutečnost, že iniciativa k útoku pocházela od poškozeného a tento byl útočníkem, přičemž jeho nutná obrana nebyla zřejmě nepřiměřena, neboť je ji třeba interpretovat v subjektivním pojetí, tedy tak jak se jevila jemu jako bránicí se osobě. Nelze ani hovořit o vybočení z mezí nutné obrany. Riziko za útok musí vést útočník, nikoliv obránce.
Rovněž výrok o náhradě škody nezohledňuje skutkový stav věci, když následky zranění nebyly objektivně zjišťovány a subjektivní stesky poškozeného nemohou být podkladem pro přiznání tak vysoké náhrady škody. Soudy se ani nezabývaly spoluzaviněním poškozeného.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 318/2018 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 5 T 178/2016 a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že se obžaloby zprošťuje a poškozený se s nárokem na náhradu škody odkazuje podle §229 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 277/2019 sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k věci se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. ve věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, s kterým vyjadřuje nesouhlas, v tom, že jednal v nutné obraně a v nesprávném výroku o náhradě škody.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (soudy uvěřily výpovědi poškozeného a svědka R. Š.), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě odůvodnily. Sluší se především poznamenat, že soud prvního stupně ve věci rozhodoval opakovaně, když první odsuzující rozsudek ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 5 T 178/2016, byl z podnětů podaných odvolání obviněného, jeho otce, státního zástupce a poškozené VZP ČR a. s. zrušen usnesením soudu druhého stupně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 126/2018, s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo odstranit vzniklé rozpory mezi výpověďmi některých svědků z přípravného řízení a u hlavního líčení, včetně nutnosti některé svědky opětovně vyslechnout. Lze konstatovat, že soud prvního stupně zcela splnil pokyny soudu druhého stupně a doplnil dokazování v naznačeném směru, přičemž následně velmi precizně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-10, bod 18. rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale sám na základě odvolání obviněného se s jeho námitkami vypořádal, když obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání v podstatě totožné námitky, které uplatnil v rámci podaného dovolání (viz str. 4–6, bod 5. – 10. rozsudku), když toliko upravil výrok o náhradě škody poškozenému V. F. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly otázkou věrohodnosti všech svědků, včetně poškozeného, přičemž řádně zdůvodnily na základě jakých skutečností neuvěřily obhajobě obviněného. Pokud se obviněný dovolává výpovědi svědků, kteří měli podporovat jeho obhajobu, tak v tomto směru nelze pominout, že z výpovědí těchto svědků (např. svědek K., K., I.) vyplývají jiné skutečnosti, než jaké uvádí samotný obviněný. Jinak vyjádřeno, výpovědi těchto svědků vykazují navzájem podstatné rozpory a jsou v určitých částech i v rozporu z výpovědi samotného obviněného, včetně skutečnosti, že výpovědi těchto svědků u hlavního líčení vykazují určité rozpory proti jejich výpovědi z přípravného řízení, které svědci nedokázali přesvědčivě vysvětlit. Zde se sluší poznamenat, že výpovědi těchto svědků v rámci přípravného řízení se zúčastnila tehdejší obhájkyně obviněného, takže jeho právo na obhajobu bylo v tomto stádiu řízení zcela respektováno a tyto výpovědi jsou v dalším řízení použitelné z pohledu ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nad rámec těchto úvah je také třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozeného a svědka R. Š. podporují i objektivně zjištěná zranění poškozeného, která byly zjištěná bezprostředně po incidentu, když rozsah těchto zranění neodpovídá výpovědi obviněného o průběhu konfliktu, ale ani výpovědi svědků, kterých se obviněný dovolává. I tato skutečnost svědčí o nevěrohodnosti výpovědi svědků, na jejichž výpovědi obviněný odkazuje, když jejich výpovědi jsou v rozporu s objektivně zjištěnými zraněními poškozeného. Skutečnost, že poškozený a svědek R. Š. byli podnapilí, nemůže vést sama o sobě k závěru o jejich nevěrohodnosti, neboť svědci tuto skutečnost nezpochybňují. Navíc věrohodnost jejich výpovědi podporuje lékařská zpráva a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, soudního lékařství.
Ve vztahu k námitce obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se týká okolnosti vylučujících protiprávnost činu. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je ovšem třeba mít za to, že obviněný při její formulaci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů, když namítá, že se bránil útoku poškozeného. Takto uplatněnými námitkami obviněný nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, nýbrž hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Proto lze uzavřít, že uplatněné námitky mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 650/2002). Obviněný totiž de facto odmítá přijmout tu část skutkových zjištění, jež správnost právního posouzení potvrzují (byl to obviněný, který napadl poškozeného). Námitky vznesené obviněným lze proto hodnotit toliko jako setrvalý nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. V tomto směru je nezbytné připomenout, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně, event. soud druhého stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Bez ohledu na tento závěr považuje ovšem Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soud druhého stupně se touto námitkou obviněného zabýval i z pohledu tvrzení obviněného ohledně průběhu skutkového děje a logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, z jakých důvodů by se i v případě akceptace obhajoby obviněného nemohlo jednat o nutno obranu (viz str. 4, bod 6 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění zcela odkazuje.
Obviněný dále zpochybňuje výrok o náhradě škody, když namítá, že následky zranění poškozeného nebyly objektivně zjišťovány a že nebylo vzato v úvahu spoluzavinění poškozeného. Obecně je třeba konstatovat, že uplatněná argumentace je velmi kusá a opětovně směřuje do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně a vychází z jiné verze skutkového stavu. Proto nelze uplatněnou argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že zranění poškozeného bylo objektivně zjištěno lékařskou zprávou, ale především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když znalecký posudek byl právě s ohledem na výsledky dokazování doplňován a znalec byl v rámci řízení před soudem prvního stupně slyšen opakovaně. Ohledně spoluzavinění poškozeného je třeba uvést, že obecně by tato skutečnost mohla mít vliv na výrok o náhradě škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1446/2012). Předpokladem takového postupu je ovšem skutečnost, že se poškozená osoba významnou měrou podílela na vzniku škodlivého následku (resp. účinku) způsobeného pachatelem trestného činu. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když přes velmi stručnou argumentaci obviněného se lze domnívat, že tento vychází ze své skutkové verze, že útok zahájil poškozený, což je ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, se kterými se soud druhého stupně ztotožnil.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová