ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.568.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 568/2019- 838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného S. K. , nar. XY v XY, bytem XY, aktuálně bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 55 To 146/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 161/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 2 T 161/2017, byl obviněný S. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.) a zločinem týraní svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.). Uvedených zločinů se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
1. v době od měsíce června 2015 do měsíce září 2015 na přesně nezjištěné adrese v obci XY, část XY, dále v období od září 2015 do září 2016 na adrese XY, část XY, a v období od září 2016 do 23. 2. 2017 na adrese XY, mimo období od 7. 10. 2016 do 4. 11. 2016 a 7. 2. 2017 do 22. 2. 2017, kdy byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Kroměříž, v domácnosti, kterou vedl se svojí tehdejší družkou poškozenou O. K., narozenou XY, a jejími nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), narozenou XY a BBBBB (pseudonym), narozeným XY, zpočátku asi dvakrát do týdne a od září 2016 téměř každodenně urážel že je tlustá, vulgárně ji nadával, vyhrožoval že zařídí, aby ji byly odebrány děti, že skončí na psychiatrii, vyhrožoval zmlácením své družce, kterou napadal opakovanými údery pěstí a dlaní do obličeje a kopy do dolních končetin ležícího těla napadené, narážením těla na zeď a různé části nábytku tak, že mívala v obličeji a po těle podlitiny, přičemž dne 23. 2. 2017 v době kolem 12:15 hodin pod vlivem alkoholu nejdříve slovně a poté údery pěstí do hlavy napadl poškozenou O. K. a tím jí způsobil zranění – povrchové poranění vlasové části hlavy, zhmoždění hlavy, čela vpravo s otokem, mnohočetné, oboustranné oděrky na pažích a hrudníku, pro které musela být ošetřena v Nemocnici Šternberk a po telefonickém trestním oznámení proto byl dne 23. 2. 2017 v 15:37 hodin rozhodnutím Policie ČR, KŘP Olomouckého kraje, ÚO Olomouc, OO Uničov, č. j. KRPM-26605-10/ČJ-2017-140519 dle §44 zákona č. 273/2008 Sb. ze společného obydlí vykázán, kdy v průběhu soužití vyžadoval, aby věci byly po jeho a bránil poškozené ve svobodném rozhodování, sociálně ji izoloval od rodiny, vyvolával hádky, trpěl žárlivostí vůči poškozené, kterou kontroloval v práci náhodnými návštěvami, vyžadoval po poškozené finanční prostředky, ačkoli po dobu soužití sám nebyl nikde zaměstnán, po poškozené hodil věcmi jako hrnkem s kávou, talířem, a způsobil tak O. K. posttraumatickou stresovou poruchu,
2. v době od měsíce června 2015 do měsíce září 2015 na přesně nezjištěné adrese v obci XY, část XY, dále v období od září 2015 do září 2016 na adrese XY, část XY, a v období od září 2016 do 23. 2. 2017 na adrese XY, mimo období od 7. 10. 2016 do 4. 11. 2016 a 7. 2. 2017 do 22. 2. 2017, kdy byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Kroměříž, v domácnosti, kterou vedl se svojí tehdejší družkou poškozenou O. K., narozenou XY, a jejími nezletilými dětmi AAAAA, narozenou XY a BBBBB, narozeným XY, zpočátku asi dvakrát do týdne a od září 2016 téměř každodenně v přítomnosti nezletilých dětí vulgárně urážel, vyhrožoval zmlácením a bil jejich matku, svou družku O. K., kterou napadal opakovanými údery pěstí a dlaní do obličeje a kopy do dolních končetin, narážením těla na zeď a různé části nábytku tak, že mívala v obličeji a po těle podlitiny, nejméně jednou úderem otevřenou dlaní napadl AAAAA až ji (správně jí) rozbil brýle a opakovaně slovní hrozbou či odstrčením, úderem pěstí či otevřenou dlaní napadl BBBBB, bránícího matku, přičemž dne 23. 2. 2017 v době kolem 12:15 hodin pod vlivem alkoholu nejdříve slovně a poté údery pěstí do hlavy napadl O. K. a nezletilého BBBBB, který se matky zastal, opakovaně BBBBB odhodil na zeď a nábytek, čímž mu způsobil zranění – povrchové poranění vlasové části hlavy, pohmoždění hlavy, hematom levé očnice, zhmoždění a exkoriaci předloktí, paží a rukou, pro které musel být ošetřen v Nemocnici Šternberk a po telefonickém trestním oznámení proto byl dne 23. 2. 2017 v 15:37 hodin rozhodnutím Policie ČR, KŘP Olomouckého kraje, ÚO Olomouc, OO Uničov, č. j. KRPM-26605-10/ČJ-2017-140519 dle §44 zákona č. 273/2008 Sb. ze společného obydlí vykázán, dále za společného soužití nezletilému poškozenému BBBBB vyhrožoval, že mu může lisknout, nezletilý měl z obžalovaného strach, obžalovaný poškozenému BBBBB nadával, zavíral jej do pokoje, poškozené AAAAA nadával, že smrdí, když měla menstruaci, vulgárně ji urážel, vyhrožoval jí, že pokud nebude vydělávat peníze, nebude s nimi jíst a bydlet, a způsobil tak BBBBB úzkostnou poruchu přizpůsobení, která se projevovala emočním stažením, úzkostnými sny, znovuprožívání konfliktních situací, kdy tyto negativní prožitky ovlivňují další vývoj osobnosti poškozeného BBBBB.
Za tyto zločiny uložil Okresní soud v Olomouci obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku ve výši 5 033 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený nezletilý BBBBB, nar. XY, bytem XY, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč a poškozená O. K., nar. XY, bytem XY, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 2 T 161/2017, podal obviněný a poškození F. K. a O. K. odvolání. Obviněný podané odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání poškozených směřovalo do výroků o odkázání s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 55 To 146/2018, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a poškozených zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 55 To 146/2018 (byť uvádí chybně „proti rozsudku“), podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný konkrétně namítá, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho skutky jako zločin týrání osoby žijící ve společného obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Podle dovolatele totiž nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že týral svoji družku po delší dobu, stejně tak osoby v jeho péči nebo výchově po delší dobu. Zdůrazňuje, že soudu prvního stupně vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav, jeho nesprávné právní posouzení, zejména pokud se týká uloženého trestu. Poukazuje na skutečnost, že ze znaleckých posudků, které byly ve věci vypracovány, nevyplývá zcela jednoznačně, že zranění poškozených mohlo vzniknout způsobem jimi uváděným, když ani ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nevyplývá, že by poškozená měla příznaky syndromu CAN, tedy že by vykazovala syndrom týrané osoby. Uvádí, že zjištěná posttraumatická porucha poškozené mohla být reakcí na údajné napadení poškozené jejím manželem.
S ohledem na takto tvrzené skutečnosti vyjadřuje obviněný přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4) zákona č. 251/2016 Sb., kdy bylo prokázáno pouze jednání ze dne 23. 2. 2017. Současně poukazuje na nepředložení důkazů obžalobou, které by ho z předmětné trestné činnosti usvědčovaly, a na vulgarismy, nepříjemnosti a křik ze strany poškozené a jejích dětí. Ve vztahu k předchozím fázím trestního řízení upozorňuje na rozbitou obrazovku televizoru dle sdělení poškozených v důsledku upadnutí poškozeného F. K., ačkoliv na fotografiích ve spisu je televizor nepoškozený. Odkazuje rovněž na znalecký posudek PhDr. Vašíčka o snížené věrohodnosti poškozené O. K. a na její poruchu sebehodnocení a na výpověď bývalé manželky o rozvratu jejich manželství z finančních důvodů, nikoliv proto, že by jí napadal. Souhrnně dále namítá, že se soudy nezabývaly jeho námitkami a jeho obhajobu zcela ignorovaly, přičemž se nezabývaly ani otázkou posouzení celé události a jeho jednání podle jiné právní kvalifikace (pro něho příznivější), aniž by ovšem uvedl jaké.
V závěru dovolání obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 ohledně vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a vrátil věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1346/2018, sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k podanému dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyjadřuje výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že se předmětného jednání nedopustil a soudy nesprávně skutkově i právně kvalifikovaly jeho jednání a že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný sice namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů a na to navazující vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, když podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se předmětných skutků dopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud prvého stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 19-25, bod 23. – 25. rozsudku soudu prvního stupně). Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvého stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 5-7, bod 15. – 19. usnesení soudu druhého stupně) jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se řádně a náležitým způsobem uvedený soud vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Z pohledu jednotlivých argumentů obviněného považuje Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačené závěry za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný v podstatě namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozenou O. K. a stejně tak nezletilé děti AAAAA a BBBBB týral delší dobu. Přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje naplnění znaku kvalifikovaných skutkových podstat podle odst. 2 písm. d) §198 a §199 tr. zákoníku spočívajících v tom, že čin páchal delší dobu , a tudíž naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat, je třeba vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek mít za to, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů ohledně způsobu jeho jednání vůči poškozeným v tomto období a následku jeho jednání. Takto uplatněné námitky fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a mají procesní charakter, a tudíž nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že obviněný ani fakticky neuvádí žádnou argumentaci ohledně neprokázání znaku delší doby týrání, pouze uvádí, že to nebylo prokázáno. Obecně lze uvést, že vzhledem k tomu, že týrání je zlé nakládání, které se vždy vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1080/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1294/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Z pohledu těchto závěrů je třeba zdůraznit, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je zřejmé, že poškození byli vystaveni vyššímu stupni hrubosti a bezcitnosti po delší časový interval, když konkrétně se jednalo o dobu trvající přes dva roky, přičemž jednání obviněného mělo vzestupnou tendenci. Proto je třeba mít za to, že znak páchání trestné činnosti delší dobu byl bez jakýchkoliv pochybností naplněn.
K námitce obviněného, že poškozená O. K. útočila vulgárně na něho, tedy nikoliv on na ni, Nejvyšší soud musí zdůraznit, že se opětovně ze strany obviněného jedná o nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, takže se jedná o procesní námitku, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro stručnost přesto Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnil. Nadto je vhodné doplnit, že poškozená O. K. se s nehodným chováním obviněného svěřila i kolegyni v rámci zaměstnání (svědkyně S.), přičemž tato si všimla modřin na poškozené, když poškozená byla i nucena vyhledat lékařskou pomoc (viz fotodokumentace od Policie ČR). Obdobné povahy je námitka obviněného, že posttraumatická stresová porucha nemusela vzniknout v důsledku jeho jednání. Zde je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a vyjádření znalců, ze kterého vyplývá, že posttraumatická stresová porucha byla u poškozené O. K. prokázána právě v důsledku jednání obviněného.
Stran tvrzení obviněného ohledně skutečnosti, že se soudy nezabývaly jeho námitkami, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takto vznesená námitka se jeví velmi abstraktní a obecná a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obecně je třeba uvést, že z předloženého spisu nebylo zjištěno, že by se soudy námitkami obviněného nezabývaly, ba naopak. Z předloženého trestního spisu bylo zjištěno, že během hlavních líčení ze dne 27. 11. 2017, 9. 1. 2018, 29. 1. 2018, 19. 2. 2018, 21. 3. 2018, 23. 4. 2018, 27. 4. 2018 (č. l. 456-460, 467-472, 533-536, 571-573, 592-595, 626-631, 633-634) nevznesl obviněný v rámci své obhajoby žádné námitky, se kterými by se soud prvního stupně nevypořádal. Během veřejného zasedání před soudem druhého stupně ze dne 6. 8. 2018 (č. l. 689-692) měl sice obviněný určité důkazní návrhy, ovšem soud druhého stupně zamítl jejich provedení pro nadbytečnost, takže svůj postup odůvodnil. Lze tedy konstatovat, že obviněný tak nepoukázal na jakékoliv konkrétní pochybení nebo vadné počínání soudů nižší instance, které by eventuálně mohly zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k nerozbitému televizoru na jedné z fotografií v trestním spisu a tvrzení poškozených, že monitor televize byl rozbit v důsledku jednání obviněného, je nutné říci, že rozbitý televizor není podstatný a plně relevantní pro projednávanou věc, neboť týrání osoby svěřené nebo žijící ve společném obydlí bylo nade vši pochybnost prokázáno na základě dalších důkazů, které byly mnohem podstatnějšího charakteru a pro prokázání viny měly zásadnější význam. Nelze ani vyloučit, že rozbitý televizor byl vyměněn za nový kus, neboť ponechání rozbitého zařízení bez možnosti jeho funkčního využití by ztratilo význam a smysl.
K námitce obviněného, že jeho jednání by mohlo být posouzeno toliko jako přestupek podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, je třeba uvést, že zdánlivě by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když posouzení, zda se jedná o trestný čin či přestupek se vztahuje k právnímu posouzení skutku. Přesto lze uzavřít, že vzhledem ke konkrétně zvolené argumentaci nelze mít za to, že by ji obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když vyjadřuje přesvědčení, že dokazováním bylo toliko prokázáno, že dne 23. 2. 2017 došlo mezi ním a poškozenými k domácí hádce, když zbytek jednání, které je mu kladeno za vinu, nebyl prokázán. Následně pak rozvádí jednotlivé důkazy a svoji obhajobu. Obviněný tedy zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jeho námitky tudíž mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný namítal, že skutek, kterým byl uznán vinným, aniž by zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, není trestným činem, nýbrž přestupkem, tak by byla jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Pokud je ovšem argumentace obviněného založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (např. že část skutku nebyla prokázána), tak se jedná o procesní námitky, které stojí mimo zvolený dovolací důvod.
K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda by jeho jednání nebylo možno kvalifikovat podle jiné právní kvalifikace, pro něho příznivější, je třeba uvést, že se jedná o zcela nekonkrétní námitku, když obviněný neuvádí ani právní kvalifikaci, kterou má na mysli. Z tohoto pohledu je třeba zdůraznit, že obecně uvedené námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když není úkolem Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení si domýšlet případnou dovolací argumentaci. Právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinné zastupování obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová