ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.622.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 622/2019- 385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného O. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 13 To 270/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 136/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 136/2017, byl obviněný O. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) zproštěn podle §226 písm. d) tr. ř. obžaloby pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť pro nepříčetnost nebyl trestně odpovědný. Uvedeného přečinu se podle skutkové věty výroku daného rozsudku dopustil tím, že:
v době od února 2016 do 1. 11. 2016 zasílal z mobilního telefonu tel. čísla XY velké množství SMS zpráv poškozené K. S., nar. XY na její mobilní telefon tel. čísla XY, ačkoliv ho poškozená i její rodinní příslušníci opakovaně vyzvali, aby toho zanechal, a úmyslně opakovaně a vytrvale vyhledával její blízkost v obci XY, okr. Praha-západ a jeho okolí tím způsobem, že procházel kolem jejího bydliště a dotazoval se, zda je doma, zda si s ním promluví, rodinný dům fyzicky sledoval, vysledoval její denní režim a kontaktoval ji při běžných denních činnostech, např. při nakupování, návštěvách místních kulturních zařízení, na autobusových zastávkách i železniční stanici ČD a na cestách z místa jejího bydliště do těchto míst, o ní a o její rodině si cíleně vyhledával osobní informace, se kterými ji poté konfrontoval, ač byl opakovaně prostřednictvím SMS zpráv i ústně poškozenou i jejími rodinnými příslušníky vyzván, aby tak nečinil, čímž poškozenou citelně omezil v běžném způsobu života, vyvolal v ní stres, napětí a nejistotu, zhoršené soustředění a nutnost doprovázení jejími rodinnými příslušníky na veřejná místa při běžných denních činnostech a vzbudil v ní důvodnou obavu o její život a zdraví.
Okresní soud Praha-západ obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 2 T 136/2017, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 13 To 270/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o ochranném léčení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 13 To 270/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g), j) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo mu uloženo ochranné léčení, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod II. dovolání) obviněný namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že by jeho jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví osob jí blízkých. Odkazuje současně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013, v němž bylo vyjádřeno, co se rozumí důvodnou obavou o život a zdraví.
Následně uvádí, že soud prvního stupně vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neprovedl veškeré možné dokazování, zejména si neopatřil psychologický posudek na poškozenou, takže nedošlo k prověření její hodnověrnosti a toho, zda bylo způsobilé jeho do jisté míry neadekvátní jednání u ní objektivně vyvolat důvodnou obavu o její život a zdraví. V tomto směru zdůrazňuje, že výpovědi příbuzných poškozené nemusí být objektivní. Soud druhého stupně ovšem jeho návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, ačkoliv by provedení tohoto důkazu vneslo do věci více světla, co je podstatou práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (bod III. dovolání) obviněný namítá, že mu bylo ochranné léčení uloženo bez dostatečného podložení konkrétními zjištěními, výsledky znaleckého zkoumání a provedeným dokazováním. Znalkyně sice uvedla, že pod vlivem bludu se může dopustit trestné činnosti a podala svá tvrzení a doporučení, aniž by je jakkoliv podložila konkrétními zjištěními a výsledky znaleckého zkoumání. V souvislosti s tímto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 42/2014, podle něhož musí k uložení ochranného léčení existovat reálná, výsledky provedeného dokazování a znaleckého zkoumání podložená a odůvodněná hrozba v chování obviněného.
U námitek vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bod IV. dovolání) obviněný rozporuje výsledky znaleckého zkoumání, neboť znalecký posudek MUDr. Dufkové nevysvětluje, jak k prezentovaným závěrům dospěla (chybí výčet konkrétních symptomů v chování obviněného). Znalecký posudek PhDr. Pavláta neshledává na základě konkrétních výsledků šetření konkrétní projevy abnormality (výslovná citace) a při posouzení jeho osobnosti odkazuje na závěry z posudku MUDr. Dufkové. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že v době vyšetření znalkyní byl rozrušen tím, že tato musela 10 minut krotit své dva psy, což ovlivnilo jeho pohodu a uvedlo ho do stavu stresu. Současně namítá, že vyšetření v rámci jednoho dne mohlo stěží postavit na jisto tak závažnou diagnózu. Tvrdí, že některé posudky této znalkyně byly v některých případech následně revidovány znaleckým ústavem. Obviněný je toho názoru, že soud druhého stupně se s jeho námitkami nevypořádal v rámci ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a v souladu se zásadou in dubio pro reo, když ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. a aby podle §265l tr. ř. věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 345/2019 nejprve rozvedl průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění.
Státní zástupce pak vymezuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že obviněný především zpochybnil závěr soudů, že se dopustil jinak činu trestného, konkrétně přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Následně uvádí, že závěr soudů o spáchání činu jinak trestného má význam ve spojitosti se zjištěním o nepříčetnosti obviněného jako podkladu pro konečné rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě [zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř.] a předpokladu pro uložení ochranného opatření. Nicméně námitky, jak je ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu prezentoval obviněný, nelze podle státního zástupce podřadit pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod. Státní zástupce upozorňuje, že Nejvyšší soud je oprávněn k přezkoumávání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. Proto v rámci řízení o dovolání v zásadě nelze napadat proces dokazování podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to rozporovat skutková zjištění soudů.
Ve vztahu k použité argumentaci dovolatele zdůrazňuje, že se jedná v podstatě jen o nesouhlas s rozsahem dokazování a výhrady k hodnocení důkazů. Konstatuje, že jednání obviněného z pohledu výpovědi poškozené a dalších provedených důkazů bylo způsobilé vyvolat v poškozené důvodnou obavu o život či zdraví sebe nebo rodiny, přičemž i obavu vzbudilo (bála se, odmítala chodit sama bez doprovodu). Podle názoru státního zástupce rozhodnutí soudů netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, jak by se mohlo jevit z podaného dovolání. Obecně konstatuje, že není povinností soudů všem návrhům obviněného nebo státního zástupce na provedení důkazů vyhovět. Soud je v rámci procesu dokazování vázán výlučně povinností zjistit takový skutkový stav, aby bylo možné ve věci spolehlivě rozhodnout, když s navrženými důkazy se musí vypořádat a pokud je nehodlá provést, svůj postup zdůvodnit. Poté státní zástupce uvádí, že obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně doplnění dokazování nenavrhoval a pokud tak učinil před soudem druhého stupně, tak tento se s tímto návrhem vypořádal, když považoval znalecké zkoumání poškozené za nadbytečné, neboť neměl důvod o věrohodnosti poškozené pochybovat.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť výhrady obviněného pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, protože obviněný opětovně jen namítá nesouhlas s klíčovými důkazy. Rovněž ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže souhlasit s důvodností uplatnění tohoto dovolacího důvodu, neboť jestliže uplatněné dovolací námitky nejsou dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., nemůžou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání obviněného odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Byť to obviněný výslovně neuvádí, je zřejmé, že uplatnil alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř . je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný konkrétně naplnění zvolených dovolacích důvodů spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla prokázána důvodná obava poškozené o její zdraví nebo život, v nedostatečných skutkových zjištěních a v neprovedení znaleckého zkoumání osoby poškozené [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], v nesouhlasu se závěry znaleckého posudku MUDr. Dufkové, jejímž znaleckým posudkem došlo k porušení práva na spravedlivý proces [důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j), l) tr. ř.] a rovněž v nesouladu se závěry posudku z oboru psychologie PhDr. Pavláta [důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, byť s určitou mírou tolerance, neboť převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky stran uložení ochranného léčení, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace obviněný rozporuje proces dokazování a skutková zjištění.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který by zakládal porušení práva na spravedlivý proces, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že obviněný se dopustil skutku, který zakládá znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a na základě jakých důkazů shledal, že obviněný byl v době činu nepříčetný a splnění podmínek pro uložení ochranného léčení (viz str. 2-5, bod 6. – 14. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 2-4, bod 7. – 10. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Obviněný především namítá, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví a zdraví osob jí blízkých, takže se nedopustil činu jinak trestného. Přestože by se tato námitka mohla navenek jevit jako podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když by se mohlo zdát, že obviněný namítá, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, spočívající ve vyvolání důvodné obavy v poškozené o její život a zdraví a zdraví jí osob blízkých, tak lze fakticky uzavřít, že obviněný jen zpochybňuje zjištěná skutková zjištění spočívající v tom, že poškozená byla v důsledku jednání obviněného omezena citelně v běžném způsobu života, byla ve stresu, napětí a nejistotě, měla zhoršené soustředění a rodina jí musela doprovázet na veřejná místa. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na výpověď poškozené a jejích rodinných příslušníků, ale i listinné důkazy, zejména na obsah zasílaných SMS obviněným poškozené, ale i na reakce poškozené, které mu právě prostřednictvím SMS zpráv, ale i osobně sdělovala, že jeho jednání považuje za velmi obtěžující, že chce, aby jí přestal obtěžovat, ale i na skutečnost, že již v červnu 2016 podávala na obviněného trestní oznámení právě z důvodů obavy z obviněného, když měla strach i o syna. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů vyvodily zcela správně závěr o naplnění znaku, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví osob jí blízkých. V tomto směru nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Z provedeného dokazování, jak již bylo naznačeno, je nepochybné, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když tato si opakovaně na nevhodné chování obviněného stěžovala jiným osobám, které ji musely doprovázet na veřejnosti, měla strach nejen o sebe, ale i o syna, a současně opakovaně žádala o pomoc i orgány policie, když podávala na jednání obviněného trestní oznámení.
Ohledně námitky vztahující se k věrohodnosti poškozené je třeba uvést, že se jedná o námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené zabýval v kontextu s dalšími svědeckými výpověďmi, když výpověď poškozené korespondovala s výpověďmi svědků, ale zejména listinnými důkazy. Z pohledu námitek obviněného, že objektivita výpovědí poškozené mohla být prokázána znaleckým posudkem z oboru psychologie, Nejvyšší soud považuje za potřebné podotknout, že ačkoliv lze připustit, že obhajoba v podaném odvolání navrhovala provedení tohoto znaleckého posudku, nejedná se o opomenutý důkaz. Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené lze konstatovat, že v rámci řízení před soudem prvního stupně obviněný ani obhájce návrhy na doplnění dokazování nevznesli a až v rámci odvolacího řízení provedení znaleckého zkoumání poškozené navrhli. Soud druhého stupně reagoval na důkazní návrh obhajoby, když neakceptoval námitky obviněného týkající se věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž výslovně uvedl, že neshledal žádné nelogičnosti či rozpory v její výpovědi a neshledal ani žádné zákonné důvody pro znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené (viz str. 3, bod 7. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s názorem soudu druhého stupně ztotožňuje, když vzhledem k argumentaci obviněného, který brojí především proti hodnocení důkazů ve vztahu pro konzistentní výpovědi poškozené i svědků, ale i listinných důkazů, považuje navrhovaný důkaz za nadbytečný, a připomíná, že je pouze záležitostí soudů nižší instance, jaké důkazy provede a jaké nikoliv, když musí dodržet §125 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., což se v dané věci stalo.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze uvést, že obviněný jeho naplnění spatřuje v tom, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, když nebylo prokázáno, že by existovala důvodná obava z jeho chování. Jinak vyjádřeno, obviněný namítá, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení jeho osobě. Jak již bylo naznačeno, uplatněné námitky lze podřadit s jistou dávkou tolerance pod zvolený dovolací důvod, přestože většina námitek má procesní charakter, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku MUDr. Dufkové, které považuje za neprůkazné. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ve věci byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, když soud prvního stupně se nespokojil pouze s konstatováním těchto znaleckých posudků, ale MUDr. Dufkovou k jejich závěrům vyslechnul v rámci hlavního líčení, čímž byla obhajobě dána možnost znalkyni klást otázky. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí se závěry znalkyně, nemůže vést sama o sobě k závěru, že by její znalecký posudek byl vadný či nepřesvědčivý a že by ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek, jehož provedení ani nebylo v rámci řízení před soudy nižších stupňů navrhováno.
Z pohledu právně relevantní argumentace, přestože tato je v podstatě velmi kusá, lze uvést, že platí, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Vyžaduje se, aby pobyt takové osoby byl i v budoucnosti nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu stejný nebo závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. R 11/1974). Samo doporučení znalce – lékaře, zda je potřebné uložit obviněnému ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného (srov. R 59/1968). Oproti stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 967/2016). Nestačí tedy, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., popř. zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. (srov. R 23/1979). Pokud by nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář, 2. vydání, 2012, Praha: C. H. Beck, 1155-1176).
Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za to, že ve věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, že hrozí reálné nebezpečí opakování trestné činnosti obviněným. V tomto směru lze odkázat na závěry znaleckého posudku PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, (č. l. 247-254), ze kterého vyplývá, že obviněný trpí závažnou duševní chorobou, poruchou s bludy, která vede k sociální maladaptaci, ztrátě náhledu na neadekvátnost vlastního jednání a že obviněný si není vědom nepřiměřenosti svého jednání vůči poškozené. Současně nelze pominout závěry znaleckého posudku MUDr. Dany Dufkové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a vyjádření znalkyně u hlavního líčení, ze kterého vyplývá, že obviněný trpí duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, jedná se o trvalou poruchu s bludy projevující se poruchami myšlení (systematizovanými a logicky strukturovanými bludy), pod nimiž se může dopustit trestné činnosti, když tato porucha může trvat celý život, přičemž v důsledku této duševní choroby byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době páchání trestné činnosti zcela vymizelé. Tato znalkyně rovněž výslovně uvedla (č. l. 299), že navrhuje u obviněného uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě s ohledem na možnou recidivu chování obviněného, když obviněný nemá žádný náhled na své onemocnění a není tudíž k léčbě motivován. Na základě znaleckého zkoumání tedy bylo konstatováno, že duševní nemoc obviněného je celoživotní a pouze ochranné léčení by mohlo společnost ochránit před negativním působením obviněného. Při posuzování nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě je rovněž nutné ještě poukázat na skutečnost, že obviněný své jednání vůči poškozené zintenzivňoval i přes výslovné přání poškozené, aby jí dal pokoj. Nadto Nejvyšší soud musí dále zdůraznit, že z předloženého trestního spisu (č. l. 375) bylo zjištěno, že obviněný je podezřelý, že se od 18. 12. 2018 do současné doby opětovně pokouší vyhledávat blízkost poškozené a sledovat ji, včetně kontaktu prostřednictvím prostředků elektronických komunikací (viz žádost Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov-jih, obvodní oddělení Jílové u Prahy, ze dne 4. 4. 2019, č. j. KRPS-89263-5/TČ-2019-011413-SEL), čímž je dáno podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Tato skutečnost dokresluje určitým způsobem celou situaci, zejména, že obviněný nemá na své jednání skutečně žádný nadhled a že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, neboť reálně hrozí opakování trestné činnosti, byť se jedná o jistou indicii. Pokud tedy Nejvyšší soud hodnotí informace a poznatky ze znaleckých posudků, svědecké výpovědi, chování obviněného v soudní síni při hlavním líčení (když byl pro svoje chování nucen jednací síň dokonce opustit), poznatek o novém šetření obviněného ve vztahu pronásledování poškozené, lze uzavřít, že závěry soudů o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku je zcela na místě a v souladu s trestním právem, neboť je splněna podmínka, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že uplatněné námitky stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod, když obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, spočívající v tom, že se dopustil skutku jinak trestného a že by byl nepříčetný tím způsobem, že vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckých posudků. Takto uplatněná námitka nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, ale ani žádný jiný. V dané souvislosti se sluší poznamenat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by byl naplněn, pokud by v předchozích řízeních byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., jež obviněný rovněž uplatnil. Protože Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K námitce obviněného stran práva na spravedlivý proces, jež je ovšem pojata velmi kuse, Nejvyšší soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celek, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto principy byly v dané věci dodrženy. Rovněž zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, když skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, nemá v projednávaném případě opodstatnění. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin, popř. pro uložení ochranného léčení. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, popř. uložení ochranného léčení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. byl sice částečně uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn právně relevantním způsobem. Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová