ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.750.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 750/2019- 602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněné M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T 57/2018, byla obviněná M. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I.), a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
I.
dne 31. 8. 2016 v 9:42 hodin, jako pečovatelka a ošetřovatelka A. M., nar. XY, využila jeho seniorského věku a špatného zdravotního stavu a také možnosti volně se pohybovat po jeho domě, a ve snaze obohatit se, bez jeho vědomí a souhlasu se přihlásila, prostřednictvím aplikace elektronického bankovnictví, ke správě jeho účtů a svévolně vypověděla vedení jeho spořicího účtu č. XY, jehož veškerý disponibilní zůstatek ve výši 1.015.191,02 Kč převedla ve prospěch běžného účtu M. č. XY, z něhož obratem v 11:05 hodin opět prostřednictvím aplikace elektronického bankovnictví zadala trvalý příkaz pravidelných měsíčních plateb ve výši 200.000,- Kč ve prospěch účtu č. XY majitele M. B., svého intimního přítele, s tím, že první platba byla realizována ihned téhož dne a k realizaci ostatních plateb zadaného trvalého příkazu nedošlo vlivem zásahu České republiky, Ministerstva financí,
II.
jako pečovatelka a ošetřovatelka A. M., nar. XY, bez jeho souhlasu, prostřednictvím jeho platební karty č. XY vydané Raiffeisenbank a.s. k účtu č. XY, kterou jí M. svěřil za účelem úhrad běžných každodenních nákupů provedla neoprávněné hotovostní výběry z různých bankomatů na území hl.m. Prahy a to konkrétně:
- dne 31. 8. 2016 z bankomatu Raiffeisenbank, a.s. v nákupním centru XY na Praze 10 ve výši 32.000,- Kč,
- dne 31. 8. 2016 z bankomatu ČSOB, a.s. na Praze 10 ve výši 10. 000,- Kč,
- dne 1. 9. 2016 z bankomatu Komerční banky, a.s. na Praze 10, XY, ve výši 38.000,- Kč,
- dne 5. 9. 2016 z bankomatu ČSOB, a.s. na Praze 10, ve výši 80.000,- Kč, a
- dne 12. 9. 2016 z bankomatu České spořitelny, a.s. v Praze 15, XY, ve výši 80.000,- Kč,
čímž A. M., nar. XY způsobila škodu v celkové výši 240.000,- Kč.
Za tyto trestné činy uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněné podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené K. P., nar. XY, bytem XY, částku 240 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T 57/2018, podala obviněná a poškozená K. P. odvolání. Odvolání obviněné směřovalo do výroků o vině, trestu a náhradě škody. Poškozená podala odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu byla obviněné uložena povinnost uhradit škodu poškozené K. P., nar. XY, bytem XY, ve výši 440 000 Kč. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájců JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., a Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D., dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. namítá, že k věci uvedla, že se s poškozeným sblížila, což potvrdila svědkyně D. a K. Soud prvního stupně uvedl, že její obhajoba nebyla zcela vyvrácena, když ovšem označil její výpověď za účelovou, rozpornou a nekonzistentní ve vztahu k jejímu popisu vztahu dcery a poškozeného v nejhorším možném světle. Obviněná zdůrazňuje, že se ovšem neprokazuje nevina, ale vina. Poukazuje na dokazování a zkoumání důkazů před soudem prvního stupně, zejména s ohledem na hodnocení plnohodnotného vztahu mezi ní a poškozeným po duševní i fyzické stránce, ve vztahu k reálnosti intimního vztahu mezi ní a poškozeným. Namítá, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, s právní kvalifikací, rozhodnutím o vině, s označením své osoby jako osoby s nelidskými charakterovými vlastnostmi a osoby se sklony k hyenismu. Navrhuje i zvážit použitou první kvalifikaci, když úmysl musí být prokázán. Tvrdí, že právo na spravedlivý proces je právo absolutní a hodnocení důkazů nemůže být ve zjevném nepoměru k těmto důkazům. Oba soudy nižší instance rozhodly nesprávně. Podle názoru obviněné bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces a narušen princip „egalite des armes“ (princip rovnosti zbraní).
V závěru podaného dovolání dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a aby mu byla věc vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Obviněná dále prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D. tvrdí, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, když rozhodnutí nebylo založeno na spolehlivě zjištěných skutečnostech a vyvrácené obhajobě, což je v rozporu s principem presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Namítá, že soud druhého stupně převzal a přenesl vady z rozhodnutí soudu prvního stupně ad block na vyšší úroveň a napravit je lze jen cestou dovolání. Zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné vlastní a konkrétní úvahy, ale velmi obecné konstatování o ztotožnění se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Obviněná následně rozporuje závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu hodnocení její obhajoby spočívající v tom, že peněžní prostředky vybrané v hotovosti i převedené na účet M. B. byly vybrány s vědomím a souhlasem poškozeného, neboť se mezi nimi vyvinul intimní vztah. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně připustil, že nelze paušálně odmítnout celý obsah její výpovědi, neboť nebyla zcela vyvrácena, ale zhodnotil ji jako účelovou, nicméně uvedl pouze pravděpodobnostní úvahy. Obviněná upozorňuje, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního soudu se podávají její nelidské charakterové vlastnosti označené spíše za hyenismus, avšak samo zneužití závislosti a důvěry či předstírání důvěrného vztahu není trestné (alespoň ne u krádeže). Ve vztahu k opatřeným důkazům současně namítá, že soud prvního stupně nebyl schopen vyvrátit důkazy její obhajoby (souhlas M. a jeho vztah k obviněné) a neposkytl žádný pevný důkaz o její vině. Konečný závěr o vině by měl být dán bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněné nebylo postaveno najisto, kdo zadával pravidelné platby z účtu poškozeného, resp. že to byla ona, což představuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ohledně tvrzeného vztahu s poškozeným uvádí, že není nutné, aby se jednalo o vztah vzájemně naplňující potřeby obou stran. Soud však používá pouze logiku v relativním smyslu a nikoliv ve smyslu absolutním. Nelze ani přehlédnout, že soud podceňuje důkazní význam svědeckých výpovědí svědkyň P. a K. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že svědkyně P. nevěděla nic o tom, že dne 28. 8. 2016 prováděl poškozený bankovní operace.
V závěru podaného doplnění dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněná zaslala Nejvyššímu soudu dne 26. 6. 2019 návrh na odložení výkonu napadeného rozsudku podaný prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 528/2019, Nejvyššímu soudu sdělila, že se nebude k dovolání věcně vyjadřovat a vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněné. Ta naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že soudům nižší instance se nepodařilo vyvrátit její obhajobu a soud prvního stupně postupoval pouze na základě spekulativních úvah, z čehož dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatňuje předmětný dovolací důvod ve variantě, že soud druhého stupně zamítl její odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem, když uvádí, že musí být prokázán úmysl, tak fakticky namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněná vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily její výpověď (účelová, rozporná, nekonzistentní), přičemž následně na podkladě takového vadného hodnocení její výpovědi měla být prokázána její vina. Lze tedy uzavřít, že obviněná primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 12-16, bod 11. – 21. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně odůvodnil, na základě jakých důkazů považuje obhajobu obviněné za vyvrácenou, resp. na základě jakých skutečností považuje výpověď obviněné za účelovou.
Soud druhého stupně se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil s výjimkou otázky, zda se jedná o dva skutky či jeden skutek, když v rámci podaného odvolání obviněná uplatnila stejné námitky jako v podaném dovolání (viz str. 3, bod 7 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud musí připustit, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je poněkud stručné a strohé a Nejvyšší soud by si dovedl představit obsáhlejší argumentaci soudu druhého stupně, nicméně i v takové formě odpovídá požadavkům trestního řádu. Zde je na místě uvést, že soud druhého stupně odkázal na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. V tomto směru nelze pominout, že obviněná stejnou obhajobu jako v odvolacím řízení uplatnila před soudem prvního stupně a tento na ni adekvátním způsobem reagoval. Za takové situace, pokud se soud druhého stupně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu nižšího stupně, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jak již bylo naznačeno shora, soud prvního stupně na obhajobu obviněné řádně reagoval, tedy neignoroval ji, když logickým způsobem zdůvodnil, jak ji hodnotí, konkrétně na základě kterých důkazů ji má za vyvrácenou, kterým svědkům uvěřil a kterým nikoliv a z jakých důvodů, přičemž jeho hodnocení nenese známky libovůle. V takovém případě je nadbytečné, aby soud druhého stupně podrobně opakoval argumentaci soudu prvního stupně, když na řízení před soudy prvního a druhého stupně je třeba pohlížet jako na jedno řízení, týkající se stejného skutku a stejné obviněné, jehož výsledek je vyjádřen pravomocně v rozhodnutí soudu druhého stupně, které ovšem nelze oddělit od řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nemůže být porušeno jen tím, že odvolací soud ohledně skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku jen stručně odkáže na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, 6 Tdo 690/2010-I), zejména za situace, když se soud druhého stupně nijak neodchýlí od skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité následující skutečnosti. Stran námitek obviněné ohledně hodnocení její výpovědi soudy nižších stupňů jako účelové, rozporné a nekonzistentní, musí Nejvyšší soud podotknout, že soud prvního stupně hodnotil výpověď obviněné v širších souvislostech z pohledu reálnosti jejího tvrzení. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že nemůže v obecné rovině zcela odmítnout obhajobu obviněné (viz str. 13, bod 12. rozsudku soudu prvního stupně), když následně ji hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů. Takový postup je zcela logický, neboť soud neodmítl obecně obhajobu obviněné s paušálním odůvodněním, že jí nevěří, ale hodnotí ji v kontextu ostatních důkazů. Naznačený postup zcela odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze ho považovat za nelogický či rozporuplný. Nelze skutečně pominout, že poškozený byl v době údajného intimního vztahu s obviněnou v pokročilém věku, konkrétně jeho věk dosahoval 85 let, nadto se velmi špatně pohyboval, což potvrdili i svědci (sousedka H. K., dcera poškozeného P., bankovní úřednice) a byl po prodělané operaci krčku s vysokou dávkou medikamentace proti bolesti. Poškozený tedy nebyl z objektivního hlediska s největší mírou pravděpodobnosti schopný s obviněnou udržovat jakýkoliv plnohodnotný intimní vztah, což je v rozporu s výpovědí obviněné. Navíc nikdo ze slyšených svědků existenci tohoto intimního vztahu nepotvrdil. Současně je třeba zdůraznit, že nevěrohodnost výpovědi obviněné nevyplývá jen ze zdravotního stavu poškozeného, ale z jiných provedených důkazů, zejména z výpovědi sousedky poškozeného H. K., ale i kamarádky obviněné svědkyně D. a dcery poškozeného P. Tyto shodně uvedly, že poškozený měl se svou dcerou pěkný vztah, nikoliv takový, jak uvádí obviněná, přičemž ani dcera poškozeného (P.) o obviněné nehovořila negativně, ba naopak, považovala poskytovanou péči ze strany obviněné vůči poškozenému za vyhovující. Z výpovědi této svědkyně nebylo možné vypozorovat žádnou zášť ani námitky vůči bezproblémové péči o otce poskytovanou obviněnou. Nelze také pominout, že obviněná se snažila vzbudit v rámci celého trestního řízení dojem, že jako jediná obviněnému rozuměla a jako jediná měla o poškozeného obavy, jako jediná znala jeho potřeby a jako jediná se o něho starala. Nicméně taková tvrzení byla svědeckými výpověďmi vyvrácena, když i z listinných důkazů vyplývá, že tvrzení obviněné ohledně rozsahu prováděných prací pro poškozeného není pravdivé. Současně je třeba odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně postupoval v souladu se svými právy a povinnostmi za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí ve věci, když zhodnotil všechny okolnosti a důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné stejnou měrou podle svého vnitřního přesvědčení každý zvlášť, tak rovněž v jejich souhrnu po pečlivém zvážení všech okolností podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Stran námitky obviněné, že úmysl musí být prokázán, a návrhu na zvážení použití jiné právní kvalifikace, je třeba uvést, že obviněná především žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Za takové situace se může Nejvyšší soud s námitkami obviněné vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněné v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Ve vztahu k námitce obviněné, že úmysl musí být prokázán, je třeba uvést, že obviněná další argumentaci neuvádí. Za takové situace nelze mít za to, že by bylo možno uplatněnou námitku podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť obecně námitka ohledně formy zavinění se týká základů trestní odpovědnosti a jako taková je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto lze obecně uvést, že z hlediska subjektivní stránky se v případě trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Nevyžaduje se ovšem úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu ve formě úmyslného zavinění považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. V dané věci lze konstatovat, že soudy otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. Přestože soud prvního stupně výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, zda obviněná jednala v úmyslu přímém či nepřímém, když toliko uvedl, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky zvolených trestných činů, jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní, je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V dané věci totiž není pochyb o tom, že obviněná věděla, že svým jednáním porušuje zákon a působí proti zájmům chráněným trestním zákoníkem, tj. že jedná společensky škodlivě, když odcizila finanční hotovost v celkové výši 240 000 Kč z platební karty poškozeného (skutek II) a současně zadala trvalý příkaz k zasílání měsíčních splátek ve výši 200 000 Kč měsíčně na účet třetí osoby, aniž by měla souhlas poškozeného a aniž by o jednání obviněné poškozený věděl (skutek I), když fakticky byla odeslána pouze částka ve výši 200 000 Kč a zbývající platby nebyly uhrazeny z důvodu zásahu Ministerstva financí. Obviněná totiž jako pečovatelka a ošetřovatelka poškozeného zcela nemorálním způsobem zneužila důvěřivosti poškozeného, který byl osobou výrazně staršího věku a který jí svěřil platební kartu k nákupu běžných každodenních potřeb, protože si nebyl schopný z důvodu špatného zdravotního stavu takové záležitosti obstarat sám, a vybírala z karty hotovost (jednání pod bodem II) a rovněž zrušila výpovědí zcela svévolně spořící účet poškozeného vedený u Raiffeisenbank a. s., zůstatek převedla na běžný účet u též banky a zadala pravidelnou platbu ve formě trvalého příkazu s měsíční splátkou ve výši 200 000 Kč na účet svého přítele M. B. (jednání pod bodem I). Obviněná nepochybně jednala v rozporu s vůlí poškozeného, jak správně dovodily soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů. Nad rámec tohoto závěru, toliko ve vztahu k námitce obviněné, že soudy neprokázaly zadání trvalého příkazu na účet jejího přítele M. B. přímo obviněnou, musí Nejvyšší soud podotknout, že nikdo jiný neměl zájem získat finanční prostředky poškozeného než právě obviněná, která jako jediná měla přístup v domě poškozeného k počítači s internetovým bankovnictvím, když také nelze pominout, že finanční prostředky měly být převedeny na účet jejího přítele. Ad absurdum se jeví skutečnost, že by kdokoliv jiný nechal zadat trvalý příkaz měsíčních plateb ve výši 200 000 Kč na účet přítele obviněné. Ve vztahu k výběru hotovosti prostřednictvím platební karty poškozeného se ani Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s argumentací obviněné, že hotovost vybrala na pohřeb poškozeného a že peníze vybírala se souhlasem poškozeného. V prvé řadě je nutné podotknout, že náklady na pohřeb by hradila nejbližší rodina nebo by byly uhrazeny v rámci dědického řízení. V případě, že by soud takové argumentaci obviněné uvěřil, obviněná ani neuvedla, proč vybranou hotovost na pohřeb nevrátila dceři poškozeného, když pohřeb obviněná nehradila. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí také zdůraznit, že obviněná vybírala hotovost i v době hospitalizace poškozeného v nemocničním zařízení, tedy v době, kdy si musela být vědoma, že jeho zdravotní stav je velmi špatný a že není schopen komunikace. Zde se sluší podotknout, že i svědkyně D., která má k obviněné přátelský vztah, vypověděla, že platební kartu poškozený obviněné předal na hrazení nákupů, tedy nepotvrdila, že by si mohla prostřednictvím platební karty obviněná vybírat za souhlasu poškozeného hotovost.
Pokud se týká námitky stran právní kvalifikace, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněná, jak již bylo naznačeno, tuto námitku uplatnila pouze obecně, neuvedla, jaká jiná právní kvalifikace jejího jednání by mohla připadat v úvahu. Takto uplatněná námitka nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť není úkolem Nejvyššího soudu si domýšlet dovolací argumentaci.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněná rovněž dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněná porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, věci věnoval náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnil, čímž dostál povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jí deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná navrhla, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová