ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.776.2019.1
4 Tdo 776/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 15 To 10/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 32 T 12/2018, byl obviněný J. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v 01:45 hodin dne 11. 11. 2018 v XY ulici v obci XY, okres Praha-východ, překročil neúplné oplocení a vstoupil na pozemek tvořící součást obydlí rodinného domu č. p. XY majitele poškozeného P. K., nar. XY, a zde po překonání visacího zámku v hodnotě 160 Kč vnikl do technického objektu, v němž manipuloval s tam uloženým křovinořezem přesněji nezjištěné nepatrné hodnoty s úmyslem ho vzít a ponechat si jej, což se mu kvůli přistižení poškozeným nepodařilo, a takto jednal s vědomím, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2016 pod sp. zn. 3 T 135/2014 pravomocným dne 21. 2. 2017 byl uznán vinným jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním a posouzeným dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dále rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015 pod spisovou značkou 5 T 88/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018 byl uznán vinným jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním a posouzeným dle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Za uvedené přečiny uložil Okresní soud Praha-východ obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci a to pákových kleští červené barvy s gumovou rukojetí, rozložených na dvě části, s nápisem CR-V a číselným označením 600, s délkou ostří 40 mm a štípacích kleští značky Extol červeno-černé barvy, s délkou ostří 19 mm.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. K. majetkovou škodu ve výši 150 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 32 T 12/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 15 To 10/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznal obviněného vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v 01:45 hodin dne 11. 11. 2018 v XY ulici v obci XY, okres Praha-východ, v úmyslu odcizit věci nacházející se v zahradním domku, překročil neúplné oplocení a vstoupil na pozemek tvořící součást rodinného domu č. p. XY majitele P. K., nar. XY, a zde po odstranění neuzamčeného visacího zámku v hodnotě 160 Kč vnikl do technického objektu, v němž manipuloval s tam uloženým křovinořezem přesněji nezjištěné nepatrné hodnoty s úmyslem ho odcizit, což se mu kvůli přistižení poškozeným nepodařilo, a takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2016 pod sp. zn. 3 T 135/2014 pravomocným dne 21. 2. 2017 byl uznán vinným jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním a posouzeným dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dále rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015 pod spisovou značkou 5 T 88/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018 byl uznán vinným jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním a posouzeným dle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Za uvedené přečiny uložil Krajský soud Praze obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci a to pákových kleští červené barvy s gumovou rukojetí, rozložených na dvě části, s nápisem CR-V a číselným označením 600, s délkou ostří 40 mm a štípacích kleští značky Extol červeno-černé barvy, s délkou ostří 19 mm.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. K. majetkovou škodu ve výši 150 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 15 To 10/2019 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
Podle obviněného soud druhého stupně nesprávně skutek právně posoudil, když nepřihlédl k jeho výpovědi, která je po celou dobu probíhajícího trestního řízení neměnná. Namítá, že se nedopustil přečinu krádeže a ani přečinu porušování domovní svobody, když nebylo prokázáno, že by při vstupu na předmětný pozemek překonal jakoukoliv překážku. Pokud by měl překonat visací zámek, tak tento by musel být nalezen v blízkosti zahradního domku. Proto nebylo možno dojít ke zcela jednoznačnému závěru, že visací zámek na zahradním domku byl.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 569/2019 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze způsobů hodnocení důkazů soudem druhého stupně, se kterým vyslovuje nesouhlas, když je také třeba zdůraznit, že uplatněná dovolací argumentace je velmi kusá.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit. Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky žádné námitky, které by namítaly nesprávné právní posouzení skutku, či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení neuplatnil. Obviněný ve skutečnosti vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně zejména soudu druhého stupně. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, když jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně, ale potažmo i se soudem prvního stupně, vše s vyústěním do závěru, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se předmětného skutku dopustil a že tedy naplnil všechny znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když provedl všechny v úvahu připadající důkazy. Uvedený soud následně podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má vinu obviněného za prokázanou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-5, bod 6. rozsudku). Soud druhého stupně se s rozsahem dokazování před soudem prvního stupně plně ztotožnil, když ovšem vzhledem k jistým rozporuplným závěrům týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku sám doplnil dokazování v rámci veřejného zasedání a následně jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako soud prvního stupně, a jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (změna proti právní kvalifikaci soudem prvního stupně). Své závěry, týkající se skutkových zjištění a právní kvalifikace přesvědčivým způsobem odůvodnil právě i z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s velmi stručnou argumentací uplatněnou v rámci podaného dovolání (viz str. 3-4, body 4. – 7. rozsudku). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a soudem prvního stupně, se kterými se řádně a náležitým způsobem tyto soudy vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Z pohledu velmi stručné dovolací argumentace obviněného, že neměl v úmyslu nic odcizit, je třeba odkázat na úvahy soudů nižších stupňů, ohledně skutečnosti, zda obviněný vstupoval na pozemek poškozeného z důvodu, že chtěl na tomto něco odcizit. Pokud obviněný dále namítá, že se nedopustil přečinu porušování domovní svobody, když nepřekonal jakoukoliv překážku, tak je třeba především uvést, že obviněnému není kladeno za vinu naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně níž se vyžaduje překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí nebo použití násilí k vniknutí do obydlí jiného či možnosti v obydlí setrvat. Proto ani tato dovolací argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že neoprávněným vniknutím pro naplnění odst. 1 §178 tr. zákoníku se rozumí nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo prostoru sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného (Šámal, P. kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1594 s.). Zde se sluší poznamenat, že ani obviněný nezpochybňuje, že vnikl neoprávněně na pozemek poškozeného a do jeho zahradního domku, když o tom, že se nachází na pozemku, který má konkrétního oprávněného uživatele nakonec svědčila i skutečnost, že pozemek byl oplocený, byť neúplně.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová