ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.39.2018.1
sp. zn. 4 Tz 39/2018- 22
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., nar. XY, XY, Slovensko, zemřelého dne 21. 11. 2004, naposledy bytem XY, XY, Slovensko, proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
I. Pravomocným usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952 č. j. Vto 184/52-I. byl porušen zákon v ustanovení §197 písm. b) tr. ř., ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř., ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. P.
II. Citované usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně se zrušuje . Zrušuje se též rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP- 47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt - 15/52, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. P. pro skutek, že dne 6. 12. 1951 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., (dále jen „trestní zákon z roku 1950“), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Dále byla u obviněného podle §43 a §44 trestního zákona z roku 1950 vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 11. 9. 1952, kdy odvolání obviněného bylo zamítnuto usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně č. j. Vto 184/52-I. Předmětného trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 6. 12. 1951 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z citovaného rozsudku rovněž vyplynulo, že obviněný se ke svému jednání doznal a na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho vyznání (Svědek Jehovův) nedovoluje, aby vykonával službu v jakékoli armádě. K tomu soud konstatoval, že obviněný nemůže ze svobody vyznání pro sebe vyvozovat jakékoli výhody při plnění všeobecných občanských povinností, zejména pokud jde o plnění branné povinnosti. Při ukládání trestu soud přihlédl na jedné straně k částečnému doznání obviněného a k tomu, že jej rodiče vychovávali ve víře Svědků Jehovových, na straně druhé jako k okolnosti přitěžující k jeho dřívějšímu odsouzení za obdobný trestný čin.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal, že za výše zmíněný trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 byl obviněný odsouzen přesto, že pro obdobnou trestnou činnost – neuposlechnutí povolávacího rozkazu a porušení subordinace – již byl pravomocně odsouzen k zostřenému žaláři v trvání dvou let, který vykonal, rozsudkem Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949 č. j. Ktr 448/49, potvrzený rozsudkem NVS-Praha č. j. P-270/49 ze dne 20. 1. 1950. Ze zprávy pro Generální prokuraturu Bratislava - rejstřík trestů ze dne 21. 5. 1953 č. j. Np-22/52 vyplývá, že obviněnému byla z uloženého trestu odnětí svobody prominuta jeho část v trvání jednoho roku na základě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. 5. 1953. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 10. 12. 1953 na svobodu. Návrh na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb. ve věci nebyl podán.
Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozsudkem a v řízení mu předcházejícím porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §1 odst. 1, §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen „trestní řád z roku 1950“), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
V odůvodnění svého podání pak stěžovatel poukázal na doslovné znění §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, i jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se býv. nižší vojenský soud neřídil. Obviněný J. P. byl odsouzen za své náboženské přesvědčení, ačkoli pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podstatné je i to, že obviněný neměl v rozhodné době zákonnou možnost vojenskou službu odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala. S odkazem na veškeré již z dřívějších obdobných případů známé výkladové teze nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí vojenské služby, resp. vyhýbání se služební povinnosti, za trestný čin, neboť v případě takového – právně dovoleného – jednání nutně absentuje obligatorní znak trestného činu, a sice protiprávnost.
Na tomto základě ministr spravedlnosti konstatuje, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. P. a je proto namístě předmětný odsuzující rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52 zrušit. S přihlédnutím k aktuální důkazní i procesní situaci, kdy skutkový stav byl v napadeném rozhodnutí spolehlivě zjištěn a kvůli úmrtí obviněného a dalším okolnostem nepřipadá zřejmě v úvahu jakékoli dokazování, zastává stěžovatel názor, že je možné a vhodné zároveň, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby vojenského prokurátora podle §226 písm. b) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud výše uvedené porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. výše zmíněným způsobem.
Nejvyšší soud především nejprve zkoumal, zda je v posuzované věci oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu §13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je sice napadán rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47, tedy soudu nacházejícího se na území nynější České republiky, správně však stížnost pro porušení zákona měla směřovat proti rozhodnutí odvolacího soudu. Jím byl v dané věci býv. Vyšší vojenský soud v Trenčíně, neboť jeho rozhodnutím byla věc obviněného pravomocně skončena, a tedy z dnešního pohledu se jedná o cizozemský soud. Lze jen spekulovat, proč byl tento mimořádný opravný prostředek v dané věci a v takové procesní situaci namířen proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoli proti rozhodnutí soudu odvolacího.
Pokud snad měl stěžovatel pochybnosti o tom, zda rozhodnutí nynějšího cizozemského soudu je možné napadnout stížností pro porušení zákona, tak tyto obavy nejsou na místě. Je tomu proto, že z článku II. odst. 1 Přílohy č. I, která obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení zákona č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 292/1993 Sb. a č. 152/1995 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Za tohoto stavu je tudíž nepochybné, že Nejvyšší soud je oprávněn konat řízení podle nynější hlavy osmnácté trestního řádu ve věci obviněného J. P., i když tehdejší odvolací soud měl sídlo v dnešní Slovenské republice. Nesprávné nasměrování stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud nevyhodnotil jako důvod k jejímu zamítnutí nebo k vyzvání ministra spravedlnosti k jejímu zpětvzetí. Jedná se o specifickou věc zemřelého obviněného, v níž se dochovalo jen minimum dokumentů, na jejichž základě je vůbec řízení o stížnosti pro porušení zákona možné uskutečnit. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu se v jeho materializované podobě nedochovalo (je pouze vyznačeno na poslední straně rozsudku soudu prvního stupně) a bylo jím zamítnuto odvolání obviněného proti výše uvedenému odsuzujícímu rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47, které tak je z hlediska konkrétních odsuzujících výroků, jež jsou napadány, stěžejní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen. Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud měl k dispozici pouze ověřené kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, zprávy pro Generální prokuraturu Bratislava – rejstřík trestů ze dne 21. 5. 1953 č. j. Np-22/52 a zprávy o výkonu trestu Vězeňského ústavu v Ostrově nad Ohří ze dne 10. 12. 1953 č. j. JV – 19711/53T a taktéž spis Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 13/2018, v jehož rámci bylo vedeno řízení týkající se odsouzení obviněného J. P. již výše zmíněným rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949 sp. zn. Ktr 448/49.
Z obsahu uvedených písemností předložených ministrem spravedlnosti vyplývá, že skutečnosti v nich obsažené jsou v podané stížnosti pro porušení zákona uvedeny přesně a není je tak třeba znovu opakovat.
Ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 13/2018 bylo současně zjištěno, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 téže sp. zn. rozhodnuto tak, že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, byl v neprospěch zemřelého obviněného J. (J.) P. porušen zákon v ustanovení §341 odst. 1 a §364 odst. 1 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu a v řízení mu předcházejícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, v ustanovení §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, a §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších právních předpisů. Rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, se zrušují, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. P., nar. XY, XY, naposledy bytem XY, se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky spočívající v tom, že:
1) dne 1. října 1949 nenastoupil v K. do činné vojenské služby (základní služby) a dostavil se teprve 3. října 1949,
2) po provedené presentaci odmítá obléknout vojenský stejnokroj a přijmout zbraně,
ve kterých byly rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949 sp. zn. Ktr 448/49 spatřovány přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., a zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z.
Podle ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle ustanovení §166 odst. 1 písm. b) trestního řádu z roku 1950, soud zastaví trestní stíhání, nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že prezident republiky nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo. (Jedná se zde zjevně o demonstrativní výčet důvodů, pro něž mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno).
Podle §197 písm. b) trestního řádu z roku 1950 soud v odvolacím líčení zamítne odvolání proto, že není důvodné.
Jestliže obviněný J. P. byl postupně odsouzen za výše popsaná jednání z 1. 10. 1949 a 6. 12. 1951, v nichž byly spatřovány trestné činy neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., a poté vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a byl za ně také samostatně potrestán, znamená to, že byl dvakrát odsouzen a potrestán pro týž skutek, neboť veškeré jeho jednání směřující proti výkonu vojenské služby prokazatelně bylo od počátku motivováno jeho snahou po uplatnění svobody svědomí, resp. svobody náboženského vyznání. Jinými slovy řečeno, pokud byl obviněný následně odsouzen i rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52 za jednání ze dne 6. 12. 1951, došlo u jeho osoby k porušení zásady ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena mj. v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor týkající se problematiky totožnosti skutku se opírá o názory Ústavního soudu, které byly v minulosti vícekrát vyjádřeny např. v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997 nebo sp. zn. IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995.
Jestliže tedy býv. Nižší vojenský soud v Brně – PSP-47 ve věci sp. zn. Vt-15/52 rozhodoval v rozporu s touto zásadou, porušil svou povinnost řádně vyhodnotit provedené důkazy a spravedlivě rozhodovat o trestných činech a býv. Vyšší vojenský soud v Trenčíně, coby soud odvolací, porušil svou povinnost umožňující mu zamítnout podané odvolání jen tehdy, je-li nedůvodné.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil též námitku, že v případě posuzovaného jednání obviněného se nemohlo jednat o trestný čin. Přestože námitky stěžovatele lze považovat za důvodné a jinak by samy o sobě zakládaly povinnost soudu zprostit obviněného obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, s ohledem na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 Nejvyšší soud nemohl postupovat navrženým způsobem. V dané procesní situaci, kdy prokazatelně došlo napadeným rozsudkem k porušení zásady ne bis in idem, bylo nutné se primárně řídit ustanovením §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Trestní stíhání obviněného v přezkoumávané věci je tak s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. primárně nepřípustné. Je tomu tak i když byly původní odsuzující rozsudky býv. Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950 sp. zn. P-270/49 a býv. Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949 sp. zn. Ktr 448/49 v řízení o stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 4 Tz 13/2018 zrušeny a obviněný J. P. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spáchaný dne 1. 10. 1949. Navrhovanému postupu spočívajícímu ve zproštění obviněného obžaloby i pro skutek spáchaný dne 6. 12. 1951 totiž nyní brání citovaný zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve věci sp. zn. 4 Tz 13/2018. Rozhodnout dvakrát odsuzujícím, ale i zprošťujícím rozsudkem o tomtéž skutku, není možné.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952 č. j. Vto 184/52-I. byl porušen zákon v ustanovení §197 písm. b) tr. ř. ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v řízení předcházejícím, zejména rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, v neprospěch obviněného J. P. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud obě uvedená rozhodnutí býv. vojenských soudů zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu.
Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. proto zastavil trestní stíhání obviněného J. P. pro skutek spáchaný dne 6. 12. 1951, blíže popsaný ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu