ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1020.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1020/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Z. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 5 To 13/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 9 T 5/2016, byl obviněný Z. Š. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 2 KZV 10/2013, pro níže uvedený skutek kvalifikovaný obžalobou jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Poškozená obchodní společnost IB Facilities Management s. r. o., IČ: 45356009, se sídlem Kladno, Osvobození politických vězňů 656 (dále jen „IB Facilities Management“), byla podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněnému bylo obžalobou kladeno za vinu, že (zjednodušeně uvedeno) v době od 7. 12. 1998 do nejméně 10. 1. 2012 v Táboře a jinde s úmyslem pro sebe získat finanční prospěch jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona nejprve vystavil faktury blíže konkretizované v petitu obžaloby, jimiž vyzval k úhradě jednotlivých částek obchodní společnost D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „D.“), nyní vystupující pod obchodní firmou IB Facilities Management, ač věděl, že jimi žádá zaplacení díla, jež ve skutečnosti neprovedl. Jednalo se totiž o faktury za údajné provedení údržbových prací a oprav objektu č. p. XY, v ulici XY ve Františkových Lázních, které měly být realizovány na základě Smlouvy o dílo ze dne 10. 9. 1998 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“) mezi ním jako zhotovitelem a poškozenou obchodní společností D. jako objednatelem v celkové hodnotě 19 006 800 Kč bez DPH, a to v rozsahu podle přílohy smlouvy - vzorového rozpočtu prací (bod II. odst. 1, odst. 2). Obviněný, ač si podle obžaloby byl vědom, že z jeho strany jako zhotovitele nedošlo k plnění podle smlouvy, využil situace, že údržbové práce a stavební práce na shora uvedeném objektu prováděl vlastním nákladem z titulu uzavřených nájemních smluv nájemce J. H. Při vědomí fiktivnosti výše uvedeného závazku se obviněný podle obžaloby jednak opakovaně domáhal zmíněného plnění na základě předložených faktur, jednak požadoval písemná potvrzení existence závazku v konkrétních případech uvedených ve výroku rozsudku a jednak sám z pozice jednatele společnosti D., v níž působil v době od 22. 4. 2002 do 4. 5. 2010, si taková potvrzení blíže popsaná v petitu obžaloby vystavoval. Postupně mu bylo též na tvrzený dluh hrazeno, takže v době od 15. 2. 1998 do 8. 4. 2010 obviněný podle obžaloby takto vylákal od poškozené obchodní společnosti D. celkovou částku 19 957 140 Kč, ač věděl, že poškozená za tyto platby neobdrží žádné protiplnění.
3. Státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozená obchodní společnost IB Facilities Management podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 5 To 13/2018, tak že odvolání státního zástupce podle §256 tr. řádu a odvolání poškozené podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl .
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal v neprospěch obviněného Z. Š. nejvyšší státní zástupce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, resp. v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, ačkoliv již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů a uvedl, že se v plném rozsahu neztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Hlavní jeho námitku lze spatřovat v tom, že odvolací soud podle něj pochybil v právních závěrech týkajících se naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, ač takovou právní kvalifikaci na rozdíl od obžaloby též zvažoval. Dovolatel dále uvedl, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze mít pochybnost o tom, že se skutek popsaný v obžalobě skutečně stal a že se ho dopustil obviněný. Nepřisvědčil však závěru odvolacího soudu, že následné odčerpání finančních prostředků z majetku obchodní společnosti D. bez poskytnutého protiplnění v době, kdy byl obviněný v postavení jednatele poškozené obchodní společnosti, bylo v souladu s plněním povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Soud prvního stupně podle nejvyššího státního zástupce nesprávně aplikoval podmínky potřebné k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu. Za mylný považoval názor odvolacího soudu, že obviněný jako jednatel plnil pouze závazek vzniklý dávno předtím, než se stal statutárním orgánem poškozené obchodní společnosti D., navíc byl tento závazek beztak již v minulosti splácen. V této souvislosti se nelze opřít o judikaturu týkající se typické situace, kdy se stane statutárním orgánem společnosti osoba vně společnosti, neseznámená s poměry uvnitř společnosti, postavená před situaci uhradit řádně odsouhlasené plnění, nemající tak důvod o závazku pochybovat, a proto nesrozuměná s následkem (resp. účinkem) spočívajícím ve způsobení škody na cizím majetku (společnosti, za niž jako jednatel jednala a přistoupila k plnění). Naopak obviněný jednal s plnou znalostí fiktivnosti uvedeného závazku.
6. V nyní posuzované věci podle nejvyššího státního zástupce soudy nižších stupňů zcela opomenuly veškeré zjištěné rozhodné okolnosti, neboť v podstatě vytrhly počínání obviněného jako statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti ze souvislostí s jeho předchozím jednáním. Bylo nepochybné, že obviněný věděl o faktické neexistenci závazku založeného smlouvou o dílo, respektive o tom, že k žádnému protiplnění ze smlouvy o dílo nedošlo, a přesto svým přístupem umožnil neoprávněné vyvedení finančních prostředků ve velkém rozsahu z obchodní společnosti D. Obviněný se v pozici jednatele obchodní společnosti D. aktivně podílel na úhradě faktur za prokazatelně neprovedené práce, uznal celkovou výši dluhu a přijal dohodu o splacení závazku. Přitom obviněný byl v té době statutárním orgánem poškozené obchodní společnosti a měl ze zákona dbát o řádnou ochranu a správu jejího majetku. Jednání obviněného, a to ve spojitosti s jednáním dalších osob, které ovládaly bankovní účet poškozené a zadaly příkazy k úhradě předmětných částek, bylo tak nutně v příčinné souvislosti se snížením celkového objemu majetku obchodní společnosti D.
7. Dovolatel zdůraznil, že k plnění dluhů nedošlo na základě reálného právního důvodu, deklarované práce na objektu prováděny nebyly, resp. nebylo s nimi počítáno již při uzavírání smlouvy. Soud prvního stupně na jedné straně dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla simulovaným právním úkonem, tedy absolutně neplatným právním úkonem, její uzavření a následné vykazování faktur v účetnictví bylo vedeno motivací vyhnout se daňové povinnosti (nezdanit částky vykazované v rezervním fondu na opravy hmotného majetku), na straně druhé nalézací soud tato zjištění při posouzení jednání obviněného v kontextu plnění jeho povinností statutárního orgánu počínat si s péčí řádného hospodáře zcela pominul. Motivem jednání obviněného, který byl znalý všech podstatných okolností, bylo neoprávněné získání plnění v dvojznačném postavení dlužníka i věřitele. Obviněný se snažil, aby mu byly jeho pohledávky (bez reálného základu) společností D. uhrazeny. Dovolatel též připomněl, že obviněný uvedl do smlouvy o uznání dluhu smluvní pokutu, přestože mu jako jednateli této obchodní společnosti muselo být známo, že tato společnost není schopna z vykazovaných zisků vykonstruovaný závazek ve stanovených lhůtách v budoucnu splnit. Stejně tak obviněný uznal další závazky obchodní společnosti týkající se údajného nedoplatku fakturace ceny díla (zřejmě již promlčeného závazku). Z výpovědi obviněného lze dovodit, že jednatelem obchodní společnosti D. se stal proto, aby si úhradu závazků „pohlídal“. Úvahy soudů nižších stupňů, že obviněný byl veden snahou ochránit poškozenou obchodní společnost před následky spojenými s existencí neuhrazených závazků, jejichž uspokojením chtěl pouze odvrátit nebezpečí, že by na poškozenou podal jako věřitel návrh na prohlášení konkurzu, pak v daném kontextu působí až absurdně. Podstatou jednání obviněného tak zůstává, že žádné dílo ve prospěch poškozené obchodní společnosti z jeho strany provedeno nebylo, avšak tvrzená cena díla byla za jeho aktivního přispění vyplacena, čímž došlo na straně poškozené obchodní společnosti k majetkové újmě. Podle názoru nejvyššího státního zástupce není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodné, že obviněný nemohl sám zadat úhradu splátek dluhu z bankovního účtu obchodní společnosti D., protože neměl přístupová oprávnění k účtu poškozené obchodní společnosti a protože s tím musel souhlasit V. P. Trestní odpovědnost každého, tedy i obviněného, je třeba posuzovat samostatně, bez ohledu na trestní odpovědnost jiných osob, které rovněž byly povinny postupovat s péčí řádného hospodáře. To platí zvláště ve vztahu k V. P., kterého již nelze trestně stíhat z důvodu jeho úmrtí (pozn. Nejvyššího soudu – ohledně jeho úmrtí se však dovolatel mýlil, neboť zřejmě zaměnil totožnost různých svědků, jak na to poukázal i obviněný ve svém vyjádření).
8. Státní zástupce připomněl, že základní podmínkou trestní odpovědnosti za trestný čin podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Daná povinnost byla obviněnému uložena přímo ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013. Podle nejvyššího státního zástupce nelze mít pochyb o tom, že pod případy nevěrné správy je nutno podřadit i takové jednání, buď v komisivní či omisivní formě, kdy pachatel ať již sám či za přispění další osoby zapříčinil, že ze spravovaného majetku došlo k vyplacení finančních částek na úhradu údajného dluhu z neexistujících pohledávek ze simulovaných právních úkonů, ačkoli dobře věděl, že se poškozené obchodní společnosti, jejímž byl současně statutárním orgánem, nedostalo plnění, které jí podle fakturace (dokonce jím samým v předchozí době vystavené) mělo náležet. V takovém případě nelze zpochybnit odpovědnost obviněného za škodu, ke které v důsledku tohoto jednání v rozporu s povinností řádné péče o svěřený majetek došlo.
9. Státní zástupce byl proto přesvědčen, že závěry soudů nižších stupňů nejsou správné, neboť na základě provedeného dokazování a skutkových závěrů bylo možno vyslovit závěr, že skutek, kterého se dopustil obviněný, naplňuje zákonné znaky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto nebylo na namístě obviněného podle §226 odst. b) tr. řádu zprostit obžaloby, ale měl být uznán vinným uvedeným trestným činem. Soud prvního stupně tak zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, odvolací soud zmíněné pochybení neodstranil a založil tím existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
10. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí.
III. V yjádření obviněného k podanému dovolání
11. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce následovně. Podle něj bylo jeho zproštění obžaloby zcela důvodné a odpovídající skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, souhlasil i s právními závěry soudů nižších stupňů. Se závěrem, že nikoho neuvedl v omyl (nebo že nevyužil něčího omylu), souhlasil i sám nejvyšší státní zástupce, pak je tedy zjevné, že zažalovaný skutek se nestal. Obchodní společnost D. nebyla uvedena v omyl ohledně stavebních prací a úhrady ve výši cca 20 000 000 Kč za ně zaplacené. S odkazem na odbornou literaturu vyjádřil obviněný přesvědčení, že posouzením jednání označeného v žalobním návrhu jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku by nebyla zachována totožnost skutku. Nebyla by totiž zachována totožnost jednání, které je v případě trestného činu podle §220 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, jenž by měl být spáchán postupem jednatele, zcela jiné než při podvodném jednání extranea. Nebyla by ale zachována ani totožnost následku, jakkoliv by šlo v obou případech o způsobení škody v penězích, v obou případech ale ze zcela jiného titulu (inkaso za neodvedené práce versus nevěrná správa cizího majetku).
12. Obviněný dále odmítl tvrzení nejvyššího státního zástupce, že žádné práce nebyly ani částečně provedeny a že snad šlo o simulované právní jednání. Soud prvního stupně totiž došel k závěru, že řada prací v hodnotě 6 až 8 milionů Kč byla provedena svědkem J. H. na základě jejich subdodavatelské smlouvy a že mu bylo obviněným uhrazeno 8,8 milionu Kč. Tuto skutečnost stvrdil svědek J. H. vlastnoručním podpisem, jehož pravost byla prokázána znaleckým posudkem. Z toho je zjevné, že nemalý objem stavebních prací byl proveden. Nadto ještě v době, kdy obviněný nebyl v žádném spojení s obchodní společností D., tedy v letech 1998 a 1999, tato obchodní společnost protokolárně převzala jím realizované stavební práce, tudíž ji nemohl následně uvádět v omyl, a obviněnému byly faktury propláceny. Připustil, že je sice pravdou, že se v roce 2002 propojily jeho role jako někdejšího dodavatele a následně jednatele obchodní společnosti D., avšak obviněný neměl a nemohl mít v roce 1998 žádnou možnost jednání obchodní společnosti D. ovlivnit. Konstatoval, že pokud by snad některé práce nebyly jím odvedeny, pak se jednalo výhradně o záležitost civilněprávní, neboť nebylo možno shledat úmysl někoho poškodit.
13. Protože nezbytným znakem trestného činu podle §220 tr. zákoníku je škoda, která podle obviněného nemohla vzniknout, pokud jednal v souladu s obchodní společností D. a podle dohodnutého scénáře svědka V. P., nemohl se tohoto trestného činu ani dopustit. Škoda nevznikla ani v době, kdy byl on sám jednatelem uvedené obchodní společnosti. Nadto obviněný ani neměl právo disponovat s penězi na účtech této obchodní společnosti, vystavené faktury si tak nemohl ani fakticky proplatit. Dožadoval-li se obviněný proplacení dlužných faktur, činil tak z pozice věřitele jako zhotovitele stavebních prací a nikoliv z pozice dlužníka jako objednatele prací. Obviněný uspokojoval pouze existující závazek (faktury byly vystaveny v období 1998-2000), který za obchodní společnost D. převzal její tehdejší jednatel J. J. a který měl být již dříve proplacen. Pokud poté činil nějaké kroky, bylo to výhradně z důvodu tlaku kontroly finančního úřadu, aby nebyl v účetnictví evidován závazek dlouho dobu po splatnosti.
14. Na základě shora uvedeného Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnuto jako nedůvodné podle §265j tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který – na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků – není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu.
17. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K dovolání nejvyššího státního zástupce
19. Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného Z. Š. uvedl, že ve věci není vedena polemika se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jež převzal i soud odvolací, měl však za to, že tato učiněná skutková zjištění měla být podřazena pod ustanovení soudy nižších stupňů též zvažovaného trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že bylo prokázáno, že se skutek, který by naplňoval znaky uvedeného trestného činu, stal a byl spáchán obviněným. Tento trestný čin spatřoval v jednání obviněného jako jednatele obchodní společnosti D. v době od 22. 4. 2002 do 4. 5. 2010 spočívajícím v tom, že si nechával proplácet faktury za neprovedené práce a činil aktivní kroky k úhradám těchto plateb z majetku obchodní společnosti D., ač věděl, že je plněno neoprávněně, neboť je splácen neexistující závazek založený na fiktivní smlouvě o dílo.
20. Nejprve je možno shrnout dosavadní průběh řízení a skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů. V posuzovaném případě byl obviněný zproštěn obžaloby podané pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr odůvodnil soud prvního stupně (na str. 35 svého rozsudku) tím, že obchodní společnost D. nebyla uvedena v omyl tím, že obviněný účtoval peníze za údajnou rekonstrukci, protože o tom tehdejší jednatel i klíčový společník věděli. Tyto osoby byly ve skutečnosti do věci zasvěceny a znaly skutečný stav věci. Obviněný totiž jednal ve shodě minimálně s J. J. a V. P. a motivem jednání obviněného a těchto osob bylo získání daňové výhody pro obchodní společnost D. Podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný v okamžiku, kdy se stal jednatelem obchodní společnosti D. a nechal proplácet jím vystavené faktury této obchodní společnosti, plnil pouze závazek obchodní společnosti vzniklý dávno předtím, než se on stal jejím statutárním orgánem. Navíc šlo o závazek, který byl již v minulosti splácen, on v tomto splácení pouze pokračoval. Musel však jednat s péčí řádného hospodáře a zabránit tomu, aby věřitel podal na obchodní společnost D. insolvenční návrh. Obviněný navíc zadání plateb na úhradu splátek dluhu nemohl provést sám, mohl tak učinit jen se souhlasem V. P., který o všech krocích obviněného věděl, toleroval je a obviněného v postavení jednatele až do roku 2010 ponechal. Pouze V. P., jeho manželka a svědek J. J. měli dispoziční právo k bankovnímu účtu této společnosti, naopak obviněný k němu neměl přístup. Úhradu dřívějšího závazku obviněnému svědek V. P. akceptoval a neměl k němu výhrady. Splátky faktur vystavených obviněným byly rozloženy do delšího časového období, takže nedošlo k předlužení obchodní společnosti D. Insolvenční návrh, ke kterému se sám obviněný se svým návrhem připojil, byl podán až v lednu 2012 (ve spise č. l. 3384-3390) a následně byl zamítnut. Z toho soud prvního stupně vyvodil závěr, že jednání obviněného jako jednatele této společnosti nebylo takové povahy, aby vedlo k úpadku obchodní společnosti a nebylo ani takového charakteru, že by bylo v rozporu s jeho povinnostmi jako jednatele této obchodní společnosti. Tyto úvahy soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud. Především souhlasil s tím, že obviněný nikoho neuváděl v omyl, naopak vše probíhalo se souhlasem svědků J. J. a V. P., po jejich vzájemné dohodě, činnost v rámci obchodní společnosti D. fakticky řídil V. P.
21. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že v řízení byly především prováděny důkazy za účelem objasnění podezření ze spáchání trestného činu podvodu, pro který státní zástupce podal obžalobu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obviněný nikoho neuváděl v omyl, ani k tomu nesměřoval jeho úmysl, neboť s osobami oprávněnými jednat za obchodní společnost D. jednal v souladu po vzájemné dohodě. Faktickým motivem jednání obviněného a dalších osob (J. J. a V. P.), jak uzavřel soud prvního stupně, bylo získání daňové výhody pro obchodní společnost D., avšak trestní odpovědnost pro tzv. daňový podvod již nepřichází v úvahu, s čímž ostatně ani dovolatel nepolemizoval (k tomu podrobně viz rozsudek soudu prvního stupně na str. 17-30). Dále konstatoval, že nepřichází v úvahu posoudit předmětný skutek ani jako jiné trestné činy, a to ani jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
22. K tomu je třeba obecně nejprve uvést, že shodná námitka, kterou uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, že by zažalovaný skutek měl být posouzen jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, byla obsahem již podaného odvolání a odvolací soud se s ní vypořádal (byť poněkud stručně na str. 5-6 v bodech 12.-14. svého usnesení, a to i s ohledem na absenci podrobnější argumentace státního zástupce - viz k tomu dále). Odkázat v tomto směru je možno i na rozsudek soudu prvního stupně, neboť i on uvedenou právní kvalifikaci zvažoval a odmítl ji (viz zejména str. 32-34 odůvodnění jeho rozsudku). Přitom dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Nejvyšší soud v obecné rovině k námitkám nejvyššího státního zástupce ohledně pochybení v právních závěrech ohledně právní kvalifikace zažalovaného skutku jen stručně připomíná znaky předmětných skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Obviněný byl od počátku stíhán pro trestný čin podvodu, kterého se podle stávajícího §209 odst. 1 tr. zákoníku (ale i v podstatě shodně konstruovaného ustanovení §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále ve zkratce jen „tr. zákon“) dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Naproti tomu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle §255 odst. 1 tr. zákona), který v jednání obviněného nyní spatřuje dovolatel, dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou.
24. Podstata obou trestných činů tak spočívá ve zcela jiném způsobu provedení činu, v jiném jednání, jímž je poškozenému způsobena škoda. Bylo by sice možno ve shodě s dovolatelem (a na rozdíl od argumentace obviněného) konstatovat, že totožnost skutku by i v případě těchto dvou trestných činů mohla být zachována, jde-li stále o tytéž finanční prostředky, které měly být z majetku poškozené vyvedeny (tj. byla by dána totožnost následku). Nicméně s ohledem na zcela odlišnou konstrukci obou dvou trestných činů není možno za současného stavu poznání a současných skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů souhlasit s tím, že by byl prokázán se všemi podstatnými okolnostmi skutek, který by znaky tzv. nevěrné správy naplňoval (pokud veřejná žaloba neuspěla s uplatněním odpovědnosti obviněného za jednání podvodného charakteru). Dosud totiž státním zástupcem jako veřejným žalobcem nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by se obviněný dopustil jednání popsaného v §255 odst. 1 tr. zákona, resp. §220 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo mu ani dosud vytýkáno, které své zákonné či smluvní povinnosti ve vztahu ke spravování či opatrování cizího majetku měl porušit, jaký vztah takové jeho porušení mělo mít k tvrzené škodě, zda byla dána příčinná souvislost mezi takovým případným jeho porušením těchto povinností a způsobenou škodou, nemluvě o zavinění ve vztahu k těmto objektivně-deskriptivním znakům jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. O taková skutková zjištění by bylo třeba doplnit dokazování. Takové úvahy by byly zcela namístě zvláště za situace, pokud by platila soudem prvního stupně zvažovaná možnost, že ve skutečnosti šlo ze strany všech zainteresovaných osob (včetně těch, které ovládaly uvedenou právnickou osobu) o tzv. daňový podvod a následnou legalizaci výnosů z něj.
25. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jaké povinnosti obviněný měl porušit, jak tím měl zapříčinit vznik škody etc.) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, který v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine).
26. Výtku viny s uvedením všech podstatných okolností, jimiž mají být naplněny příslušné znaky trestného činu, tak primárně v souladu se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. zákoníku) musí vznést státní zástupce, nikoli soud, který by se tak zpronevěřil svému postavení nezávislého a nestranného orgánu, jak vyplývá i z řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, rozsudek ze dne 25. 6. 1992 ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, č. stížnosti 13778/88, rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner proti Rakousku, č. stížnosti 33501/96, rozsudek ze dne 18. 5. 2010 ve věci Ozerov proti Rusku, č. stížnosti 64962/01, rozsudek ze dne 27. 1. 2011 ve věci Krivoshapkin proti Rusku, č. stížnosti 42224/02). I po podání obžaloby je sice možná změna právní kvalifikace zažalovaného skutku, jehož totožnost musí zůstat zachována (§220 odst. 1 tr. řádu), aktivita při doplnění skutkových tvrzení a jejich prokázání důkazy však musí i nadále zůstat především na straně státního zástupce jako veřejného žalobce, jak vyplývá ze shora rozvedené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
27. Tuto aktivitu však veřejná žaloba v dané věci vyvinula až poté, co byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby podané pro skutek od počátku nesprávně vytyčený a popsaný, čemuž odpovídalo i zaměření na objasňování odlišných okolností, než by odpovídaly nyní uplatňované právní kvalifikaci. Je sice pravdou, že uvedenou alternativní právní kvalifikaci zmiňovala státní zástupkyně již v podaném odvolání proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo konstatováno shora, nicméně ji nabídla jako pouhou možnost, aniž by se zabývala detailněji rozborem uvedené skutkové podstaty a zejména zcela nově popsala skutek, který hodlá klást obviněnému za vinu, tedy aniž by uvedla, jaké konkrétní povinnosti měl obviněný porušit apod., nezabývala se tím, že jednal zcela v souladu s vůlí poškozené právnické osoby, jejích nejdůležitějších orgánů, ve shodě s osobou uvedenou právnickou osobu fakticky ovládající etc. Takové odvolání v naznačených směrech nedoplnil ani intervenující státní zástupce při veřejném zasedání konaném o odvolání, takže odvolací soud v tomto směru ani neměl důvod na takovou zmíněnou možnost jiné právní kvalifikace obšírněji reagovat a vypořádávat se s možnou argumentací veřejné žaloby, jež nebyla přednesena. Ostatně zvažovaných jiných právních kvalifikací bylo již v rozsudku soudu prvního stupně výrazně více (od daňového podvodu, přes podílnictví a legalizaci výnosů z trestné činnosti až po nevěrnou správu).
28. Je také třeba připomenout, že výtka porušení konkrétní povinnosti plynoucí z nějakého konkrétního právního předpisu či smlouvy, jež je předpokladem trestní odpovědnosti za tzv. nevěrnou správu, dosud vůči obviněnému nebyla vznesena. Přitom pro zachování spravedlivého procesu a možnost účinné obrany obviněného v trestním řízení je nezbytné, aby mu byla sdělena podstata skutku, pro který je stíhán, jeho právní kvalifikace [viz čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“], a to tak, aby obviněný měl přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby. V daném případě se ale této výtky vlastně domáhá dovolatel jako vrcholný zástupce veřejné žaloby až poté, co byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby pro (týž) skutek značně odlišně popsaný s ohledem na původně užitou jinou právní kvalifikaci (jako trestného činu podvodu), která zjevně byla od počátku nesprávná, neboť obviněnému nebylo ve skutečnosti kladeno za vinu podvodné jednání, tedy klamání jiné osoby. Nyní se tak nejvyšší státní zástupce v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jímž mají být napravovány právní (a nikoli skutkové) vady předchozích pravomocných rozhodnutí, vlastně domáhá toho, aby veřejná žaloba dostala novou možnost po náležitém doplnění skutkových zjištění nezbytných pro odlišné právní posouzení skutku prokázat vinu obviněného spočívající v jiném trestném činu (v tzv. nevěrné správě). Tedy vlastně se domáhá možnosti podat obžalobu znovu pro nově (a značně odlišně) popsaný skutek, neboť za takové situace by bylo na místě po kasačním zásahu Nejvyššího soudu vrátit věc k došetření, tj. až do přípravného řízení.
29. Za této situace (s přihlédnutím k dosud zjištěnému skutkovému stavu) má Nejvyšší soud za to, že v podaném dovolání se nejvyšší státní zástupce nyní de facto domáhá v podstatě nového trestního stíhání, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem (garantovanou čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě), která zahrnuje nejen právo nebýt potrestán dvakrát za totéž, ale také nebýt stíhán dvakrát pro to samé. K tomu je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle nějž sice není požadavek, aby pravomocná rozhodnutí soudů nebyla měněna, bezvýhradný, neboť i čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě umožňuje obnovit řízení (v širším smyslu znovuotevření již jednou skončeného řízení), jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Dále Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem. Současně s tím upozornil, že dovolací soud může sice výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, ovšem právo namítat porušení spravedlivého řízení nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Na posledně uvedenou tezi pak navázal i Nejvyšší soud ve svých usneseních ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 a sp. zn. 15 Tdo 1474/2018.
30. Ústavní soud právě v uvedeném nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, vytkl Nejvyššímu soudu jeho kasační zásah spočívající ve zrušení pravomocného zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, s následným vrácením věci státnímu zástupci k došetření, neboť tím dal nepřípustně státnímu zástupci možnost podat obžalobu znovu pro týž (jinak popsaný a případně kvalifikovaný) skutek, ač veřejný žalobce předtím se svou obžalobou a svými skutkovými tvrzeními vztahujícími se k témuž skutku neuspěl. Nejvyšší soud nyní v této věci nemůže přistoupit na prakticky shodný návrh dovolatele, který se vlastně dožaduje téhož postupu již dříve zapovězeného zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu, jež je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy obecně závazné. Proto bylo třeba dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Z. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu