ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1101.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1101/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 10 To 79/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 105/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 10 To 79/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 16 T 105/2017, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 10 To 499/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 16 T 105/2017, byl obviněný J. J. (dále též jen „obviněný“) podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek ve zkratce spočívající v tom, že v pozici představitele subjektu provozujícího podnikatelskou činnost podal řádná daňová tvrzení, v nichž však s cílem vyhnout se plnění správné a úplné daňové povinnosti uplatnil neodpovídající údaje k dani z přidané hodnoty, neboť do evidence pro daňové účely a následně ani do řádných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2013 nezahrnul pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie a současně zatajil i tržby v tuzemsku přijaté z následného prodeje tohoto zboží a dále zatajil pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie, čímž vědomě snížil vlastní daňovou povinnost u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013, a následně vědomě ovlivnil ve svůj prospěch vyměřovací základ ze samostatné výdělečné činnosti, čímž snížil svoji odvodovou povinnost u pojistného na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2013. Za uvedená období tak měl obviněný zkrátit daň z příjmů fyzických osob, daň z přidané hodnoty, pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši nejméně 671 367 Kč. V tom byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
2. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 10 To 499/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.
3. Po vrácení věci byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 16 T 105/2017, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný odvolání, a to proti výroku o vině i výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 10 To 79/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. J. podal proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
6. Obviněný založil své dovolání výhradně na jediné námitce spočívající v tom, že podle jeho přesvědčení neměly soudy nižších stupňů k dispozici žádné relevantní důvody pro vyslovení právního závěru o existenci nepřímého úmyslu obviněného jako znaku skutkové podstaty stíhaného zločinu. Obviněný nesouhlasí s konstrukcí odvolacího soudu, který zjištěnou lhostejnost obviněného ztotožnil s pojmem „smíření“, použitým v ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného neobstojí ani odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1003/2013. Soudy nižších stupňů se podle obviněného věnovaly otázce naplnění znaku nepřímého úmyslu nedostatečně, přičemž soud prvního stupně shledal u obviněného existenci nepřímého úmyslu pouze a výlučně na základě respektování právního názoru odvolacího soudu v jeho dřívějším kasačním rozhodnutí.
7. Jak dále obviněný zdůraznil, zejména odvolací soud nesprávně použil ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, když bez jakýchkoliv důkazů provedených před soudem dovodil srozumění (smíření) obviněného s následkem trestného činu. Obviněný poukázal na skutečnost, že jeho jednání vykazovalo znaky pouze nedbalosti, takže nemůže být za takové jednání postižen ve smyslu §13 tr. zákoníku, a to tím spíše, že byl již sankcionován ve správním řízení vedeném proti němu finančním úřadem.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě a aby byla věc tomuto okresnímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. J. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze souhlasit s obviněným, a to v zásadě z důvodů uvedených v jeho dovolání. Státní zástupce se podrobně vyjádřil k tomu, zda lhostejnost pachatele postačuje k dovození jeho smíření s následkem trestného činu, a tedy k úmyslnému zavinění. Podle judikatury i právní nauky je třeba rozlišovat mezi lhostejností pravou a nepravou, přičemž po vyčerpávající argumentaci a odkazu na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle státního zástupce zřejmé, že k naplnění nepřímého úmyslu postačuje jen lhostejnost nepravá, nikoliv pravá. Odvolací soud však v posuzované věci nerozlišuje tyto dvě lhostejnosti, a pokud dovodil, že k existenci nepřímého úmyslu u obviněného je dostatečná i pravá lhostejnost, podle státního zástupce je jeho výklad ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku nesprávný, neboť pravá lhostejnost pachatele nemůže založit jeho úmyslné zavinění.
10. Podle názoru státního zástupce toto nesprávné právní posouzení převzal i soud prvního stupně a následně ho potvrdil opět odvolací soud. Jestliže tedy bylo jednání obviněného posouzeno jako úmyslný trestný čin, aniž soudy řádně dovodily jeho úmyslné zavinění, je takové právní posouzení skutku nesprávné. Tím byl podle státního zástupce naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rozhodnutím soudu prvního stupně a v návaznosti na to i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu rozhodnutím odvolacího soudu.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný J. J. ve svém dovolání uplatnil námitku nesprávného právního posouzení otázky týkající se naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění jako zákonného znaku skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Taková námitka odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť na něj měl obviněný poukázat prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Po přezkoumání pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, a napadené usnesení odvolacího soudu tedy nemůže obstát. Ze stejného důvodu nemůže obstát ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, učiněný na podkladě usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 10 To 499/2017, vzhledem k tomu, že všechna tato rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení úmyslného zavinění obviněného.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
15. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud obecně připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
c) K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
a k nutnosti úmyslného zavinění
17. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Citované ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z nichž je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2416).
18. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje jen přímý úmysl [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i existence nepřímého úmyslu pachatele [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými projevy jeho úmyslného zavinění mohou být různé formy zásahů do účetnictví, způsob vedení a uchovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ve vztahu ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku sice používá právní pojmy, které je třeba vykládat podle příslušných daňových, poplatkových, celních a dalších právních předpisů (tzv. normativní znaky skutkové podstaty), ale nejde o skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, proto je třeba pachateli prokazovat všechny skutkové okolnosti naplňující obsah uvedených právních pojmů a případný omyl pachatele v tomto směru se bude posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak jeho skutkové podstaty (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2432 a 2433).
19. Jednání obviněného J. J. podle odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spočívalo zjednodušeně v tom, že v období roku 2013 ve značném rozsahu zkrátil daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, neboť zatajil jednak pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie (z Polska), jednak následné tržby, které nezahrnul do příslušné evidence pro daňové účely a ani do řádných přiznání k dani. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, soud prvního stupně konstatoval, že se ho obviněný dopustil v nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Tento nepřímý úmysl spatřoval ve smíření obviněného s potencionálním ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem, a to na základě jeho lhostejnosti (lhostejnosti k následku), spočívající v tom, že se obviněný neseznámil s daňovými přiznáními, která za něj podávala jeho matka, jež mu vedla účetnictví. Podle soudu prvního stupně představuje lhostejnost podobu smíření i s tím, že daňové podklady nemusejí být správné a úplné, a s tím, že příslušnou odvodovou a daňovou povinnost může obviněný splnit neúplně, případně vůbec. Odvolací soud se pak ztotožnil touto argumentací a dále ji rozvinul úvahami o lhostejnosti obviněného jako projevu jeho úmyslného zavinění.
20. Nejvyšší soud však shledal důvodnou námitku obviněného, podle které soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily věc, neboť dovodily u obviněného nepřímý úmysl ve formě smíření s následkem, aniž řádně a bez pochybností dovodily jeho úmyslné zavinění.
d) K posuzování lhostejnosti pachatele
21. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že jak právní nauka, tak zejména soudní judikatura rozlišuje dva druhy lhostejnosti, a to lhostejnost pravou a nepravou. Výkladem těchto pojmů a jejich vztahem k nepřímému úmyslu se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, v němž mimo jiné uvedl: „ Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není ,kompletní‘ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.“ Jak je tedy z výše uvedeného patrné, pro dovození nepřímého úmyslu pachatele může jít nanejvýš o lhostejnost nepravou, přičemž lhostejnost pravá není způsobilá odůvodnit nepřímý úmysl.
22. Za nepravou lhostejnost se považuje taková situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem; jde tedy sice o méně intenzivní, ale stále ještě aktivní volní vztah pachatele k relevantnímu trestněprávnímu následku. Naproti tomu u pravé lhostejnosti není ani nejslabší (kladný) volní vztah pachatele ke způsobení takového následku, takže pachatel není srozuměn s následkem daného trestného činu, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že nedojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Proto tzv. pravá lhostejnost z hlediska zavinění spíše odpovídá vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění při této formě nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 a 224).
23. Jak je tudíž zřejmé z výše uvedených teoretických východisek, s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně šlo u obviněného J. J. o tzv. pravou lhostejnost, neboť v jeho jednání chybí aktivní kladný volní vztah k hrozícímu či způsobenému následku (tedy k možnému zkrácení daně, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo (a vycházely z toho i oba soudy nižších stupňů), že se obviněný neseznámil s daňovými přiznáními, která podepisoval, přičemž se spoléhal na řádné vedení účetnictví, které za něj dlouhodobě vedla jeho matka J. J., jež disponovala plnou mocí obviněného k jeho zastupování před příslušnými příjemci plateb a podávala k nim daňová přiznání a činila další podání. To, že se o záležitosti týkající se vedení účetnictví, daňových přiznání a komunikace s úřady starala výhradně matka obviněného, potvrzuje jak její výpověď, tak zejména ničím nezpochybněná skutečnost, že i v průběhu daňové kontroly a při následných krocích komunikovala právě ona se správcem daně a správcem pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Obviněný tedy sice rezignoval na řádný dohled nad vedením účetnictví, protože bezvýhradně věřil své matce, že řádně vede jeho účetnictví a připravuje mu pravdivá daňová přiznání, byť tímto jednáním projevil svou lhostejnost k případnému porušení zákonem stanovených daňových povinností. K trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení povinných plateb ovšem obviněný neměl žádný aktivní kladný volní vztah, neboť se pouze spoléhal na řádné vedení účetnictví jinou osobou (svou matkou), které jako osobě blízké důvěřoval, i pokud jde o přípravu daňových přiznání a dalších podání, přičemž z minulosti neměl žádnou negativní zkušenost s její činností, takže u obviněného mohlo jít jen o tzv. pravou lhostejnost. Tento závěr navíc podporuje i fakt, že obviněný se dozvěděl o pochybeních v daňových přiznáních až z usnesení o zahájení trestního stíhání, na jehož podkladě okamžitě začal činit nápravná opatření k úhradě dlužných částek a za tím účelem požádal o součinnost účetní poradkyni, a to včetně zpětné kontroly účetnictví za dřívější období.
24. Ani poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1003/2013, není v nyní posuzované trestní věci přiléhavý, neboť ve zmíněném případě, jehož se týká citované rozhodnutí, šlo o osobu, která se aktivně podílela na obchodování s emisními povolenkami a která s ohledem na rozsah těchto obchodů, příjmy z nich plynoucí a další okolnosti musela mít konkrétní představu o výši daňových povinností, přičemž zkrácení daní umožnila formálním podepisováním nevyplněných tiskopisů daňových přiznání. V projednávaném případě však nebyl obviněný J. J. takovou osobou, ale sám se staral o činnost provozovanou na základě živnostenského oprávnění, pouze část svých povinností přenesl na svou matku jako osobu blízkou, která měla určitou zkušenost s vedením účetnictví, měl k ní důvěru a spoléhal na výsledky její činnosti. Jde tedy o zcela jinou situaci s odlišným skutkovým základem, přičemž rozdíl mezi těmito případy je tak velký, že u obviněného nelze uplatnit závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které zcela nedůvodně poukázal odvolací soud v napadeném usnesení.
25. Na podkladě skutkových zjištění, jejichž správnost Nejvyšší soud nemůže bez dalšího zpochybňovat, a shora uvedených teoretických východisek proto nelze přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by jednání obviněného bylo možno posuzovat jako úmyslné, a to byť jen ve formě nepřímého úmyslu. U obviněného lze dovodit tzv. pravou lhostejnost, která však nepostačuje k naplnění nepřímého (eventuálního) úmyslu, a takové jednání je nutné posuzovat pouze jako nedbalostní v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů navíc pochybily, pokud se blíže nezabývaly tím, jaká forma lhostejnosti přichází v úvahu u obviněného. V tomto směru je nesprávný zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož k existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu pachatele postačuje jakákoli lhostejnost, kterou u obviněného dovodil.
26. Protože trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, jednání obviněného J. J., které lze posoudit nanejvýš jako jednání nedbalostní, nenaplňuje všechny znaky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tedy shledal námitky obviněného důvodnými, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, takže obviněný nemůže být trestně odpovědný za své jednání a jím způsobený následek. Podle §13 odst. 2 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti za trestný čin vyžaduje úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestní zákoník ve svém ustanovení §240 nestanoví možnost zavinění pachatele jen z nedbalosti, ale vyžaduje se úmyslné zavinění. Pokud tedy obviněný jednal pouze z nedbalosti, nelze jej postihnout za takové jednání podle posledně zmíněného ustanovení a bylo nutné zprostit jej podané obžaloby.
27. S ohledem na vše shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se námitkou obviněného týkající se zásady „ne bis in idem“, kterou uplatnil s ohledem na to, že za své jednání byl již postižen v daňovém řízení. Navíc této problematice se velice podrobně věnoval již soud prvního stupně, a to na s. 7 až 10 rozsudku ze dne 6. 2. 2018.
V. Závěrečné shrnutí
28. Na podkladě shora zmíněných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. J. důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 10 To 79/2018, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 16 T 105/2017, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 10 To 499/2017, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nepřikázal takto věc soudu prvního stupně, protože rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 16 T 105/2017, který po zrušení rozhodnutí na něj navazujících zůstal nedotčen, považuje Nejvyšší soud za správný, pokud jde o posouzení subjektivní stránky stíhaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
29. Krajský soud v Hradci Králové tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jestliže odvolací soud nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nevykazuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to s ohledem na neexistenci úmyslného zavinění obviněného. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
30. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu