ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1467.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1467/2015-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných B. T., roz. A. , a T. H. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 206/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 T 206/2013, byli pod body 1. a 2. výroku o vině obvinění B. T. a T. H. T. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla obviněná B. T. odsouzena podle §156 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci uděleného živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 355/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 5 (pěti) let. Obviněný T. H. T. byl odsouzen podle §156 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci uděleného živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 355/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 5 (pěti) let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád; dále jen „tr. ř.“), byla obviněným B. Tr. a T. H. T. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. B., trvale bytem R., B. …, okres K., částku 1 000 Kč, Ing. V. F., trvale bytem P., B. …, okres K., částku 342 200 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem D. …, P., částku 59 030 Kč, a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. …, P., částku 42 366 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. B., trvale bytem R., B. …, okres K., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněných B. T. a T. H. T. a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné podaného v neprospěch obviněných jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1, písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné B. T. a T. H. T. uznal vinnými, že
obviněná B. T. jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru velkoobchod a maloobchod, vykonávající tuto živnost v prodejně potravin B. T. v B., okr. K., na ul. S. …, a její manžel, obviněný T. H. T., který jí v prodejně vypomáhal a spolu s ní i prodával sortiment prodejnou nabízený, tedy i alkohol, poté, co nezjištěným způsobem získali alkoholické nápoje, které nebyly opatřeny kontrolními páskami, tedy v rozporu s ust. §1, §2 a §3 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, v platném znění, aby je nabízeli k prodeji ve své provozovně bez vystavení stvrzenky o prodeji – účtenky, kdy tyto lahve v prodejně umisťovali mimo prodejní část dozadu či pod pult, aby nebyly běžně viditelné, nerespektovali ust. §10 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v platném znění, a čl. 14 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, ačkoliv věděli, že takto pokoutně získané alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami mohou být nebezpečné, zdravotně závadné a ohrozit lidské zdraví, přesto,
- v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce srpna 2012, nejpozději však do 19. 8. 2012 prodali ve své prodejně potravin B. T. v B. na ul. S. …, okr. K., Z. B., již zemřelé manželce K. B., několik lahví alkoholu o obsahu 1 litru, a to značek Vodka Frederico, Rum Frederico, které nebyly opatřeny kontrolními páskami, kdy z části takto zakoupeného alkoholu připravila Z. B. tzv. domáckou lihovinu – bowle, přičemž z lahve označené jako Vodka Frederico po úmrtí manželky, k němuž došlo dne 26. 8. 2012 nikoli v příčinné souvislosti s požíváním alkoholu, K. B. popíjel a následně zbytek alkoholu z této lahve přelil do menší lahve, tzv. plaskačky o objemu 0,1 litru, přičemž dne 13. 9. 2012 v ranních hodinách začal mít zdravotní obtíže v podobě rozostřeného vidění, kdy po návštěvě svého obvodního lékaře byl následně odeslán do Bohumínské městské nemocnice, kde byl vyšetřen, následně převezen do M. n. v O.-F., kde v jeho krvi byla zjištěna hladina metylalkoholu ve výši 980 mg/litr, přičemž hladina metylalkoholu v krvi v hodnotě nad 200 mg/litr je již považována za toxickou a již požitím 5 až 10 ml čistého alkoholu metanolu může dojít k vážnému poškození zraku až k trvalé slepotě a při dávce 30 ml již může nastat smrt, kdy v době od 13. 9. do 15. 9. 2012 se při hospitalizaci v M. n. O.-F. podrobil osmihodinové dialýze za účelem úpravy vnitřního prostředí organizmu, přičemž prokázaná intoxikace metanolem s hladinou v krvi v hodnotě 980 mg/litr byla v době přijetí do nemocnice doprovázena metabolickou acidózou a pseudopapilitidou, kteréžto jsou ze soudně lékařského hlediska považovány za vážnou poruchu zdraví, které vytvářely reálný předpoklad pro ohrožení života či vznik závažných trvalých následků jako jsou slepota, neurologické a psychické poruchy, kdy k těmto závažným následkům nedošlo jen shodou šťastných okolností včetně včasné hospitalizace K. B. a účinnosti zavedené léčby, přičemž při zkoumání zajištěného vzorku lihoviny v lahvi označené jako Vodka Ferdinand o objemu 0,1 litru byl zjištěn obsah metanolu ve vzorku v hodnotě 161±7 g, tj. 1158 ±50 g/na jeden litr ethanolu o koncentraci 100 % objemových, tedy 20 % objemových jednotek metanolu, kdy tato hodnota metanolu ve vzorku je ve vyšším než přípustném množství stanoveném v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 110/2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin,
- dne 6. 9. 2012 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách prodali ve své provozovně prodejny potravin B. T. v B. na ul. S. …, okr. K., Ing. V. F. lahev alkoholu zn. Lašský rum o objemu 1 litr, která nebyla opatřena kontrolní páskou, a to za částku 80 Kč, kdy z této lahve vypil Ing. V. F. ještě téhož dne večer asi dva decilitry alkoholu a ve dnech 7. 9. a 8. 9. 2012 dvakrát další dva decilitry – celkem tedy šest decilitrů, přičemž k večeru na sobě začal pociťovat problémy s ostrostí vidění, kdy druhého dne ráno již zjistil, že vidí jen mlhavě a pouze obrysy předmětů, následně byl odvezen do Bohumínské městské nemocnice, kdy mu při vyšetření krve byla zjištěna v této hladina metylalkoholu ve výši 200 mg/litr, přičemž právě hladina metylalkoholu v krvi v této výši je již považována za toxickou, kdy již po požití 5 až 10 ml čistého metanolu může dojít k vážnému poškození zraku a trvalé slepotě a při požití dávky kolem 30 ml může dojít ke smrti, poté byl Ing. V. F. převezen k hospitalizaci na oddělení JIP M. n. O.-F., kde pobýval od 9. 9. do 21. 9. 2012, přičemž u něj byla konstatována otrava metanolem doprovázená metabolickou acidózou a oboustrannou slepotou na podkladě pseudopapilitidy, kdy prokázanou intoxikací metanolem byla zjištěna ztráta zraku – slepota trvalého charakteru na podkladě toxického poškození očního nervu, kterýžto stav ze soudně lékařského hlediska vytvářel reálný předpoklad pro ohrožení života, přičemž k tomuto následku nedošlo jen shodou šťastných okolností včetně včasné hospitalizace a účinnosti zavedené léčby, přičemž při zkoumání zajištěného vzorku lihoviny v lahvi označené jako Lašský tuzemák o objemu 1 litru o deklarovaných 40 % objemových jednotek alkoholu (etanolu) byl zjištěn obsah metanolu ve vzorku v hodnotě 146±4 g, tj. 864±24 g na jeden litr ethanolu o koncentraci 100 % objemových, tedy 18 % objemových jednotek metanolu, kdy tato hodnota metanolu ve vzorku je ve vyšším než přípustném množství stanoveném v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 110/2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin,
čímž spáchali obviněná B. T. přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku, a obviněný T. H. T. přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku.
3. Za tyto trestné činy byla obviněná B. T. nově odsouzena podle §157 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 4 (čtyř) let. Za uvedené trestné činy byl obviněný T. H. T. odsouzen podle §157 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 4 (čtyř) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. T. a T. H. T. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem D. …, P., částku 25 000 Kč, a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. …, P., částku 19 799 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. B., trvale bytem R., B. …, okres K., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. … P., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Nutno předně zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc obviněných B. T. a T. H. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (dále též jen „zrušující usnesení Nejvyššího soudu“).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 T 206/2013, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných B. T. a T. H. T., přičemž dovolání podal do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě opakuje námitky uplatněné v předchozím dovolání, když hlavně rozporuje závěr o subjektivní stránce jednání obviněných T., ke kterému dospěl odvolací soud. Konkrétně uvedl, že Krajský soud v Ostravě zaujal odlišnou právní kvalifikaci jednání obviněných než nalézací soud, který se plně ztotožnil s podanou obžalobou. Konkrétně odvolací soud oproti soudu nalézacímu, který uznal obviněné vinnými zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku, kvalifikoval jednání obviněných jako přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel uvedl, že kvalifikace podle §244 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku zůstala nedotčena a není tedy třeba se jí v dovolání zabývat. Při posouzení správnosti napadeného výroku je třeba vyjít ze skutečnosti, že obvinění věděli, že se může jednat o zdravotně závadný alkohol nebezpečný pro lidské zdraví (srov. např. str. 2 či 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
8. Dále ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel opakuje, že je třeba určit, zda obvinění, když v rozporu s jiným právním předpisem měli na prodej potraviny, jejichž použití je nebezpečné lidskému zdraví, způsobili jejich prodejem ohrožení zdraví jiných osob úmyslně nebo z nedbalosti. Uvádí, že k závěru o úmyslné formě trestného činu postačí, jestliže úmysl, byť nepřímý, zahrnoval v obecné rovině „nebezpečnost lidskému zdraví“ jako znak příslušné skutkové podstaty. Vědění, jako složka zavinění, nemusí totiž objektivní realitě odpovídat přesně. Dovolatel doplňuje, že postačilo srozumění obviněných s jakoukoliv, třeba i nižší, nebezpečností vyráběného alkoholu, aniž by se srozumění muselo vztahovat na to, že v alkoholu je obsažen metanol či jiné zdraví škodlivé látky. Když odvolací soud uvádí, že obvinění blíže nezjištěným způsobem získali alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami, tyto nabízeli k prodeji, ačkoliv věděli, že takovéto alkoholické nápoje mohou být zdraví nebezpečné, byli podle názoru dovolatele s možným ohrožovacím následkem srozuměni. Jestliže má podle dovolatele totiž prodejce v nabídce alkohol z neznámého zdroje, neopatřený kontrolními páskami, které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu, alkohol je opatřen za cenu výrazně nižší, než je obvyklé, a za této situace si zdravotní nezávadnost dodaného alkoholu nijak neověří, musí být srozuměn (smířen) s možnou nebezpečností takových alkoholických nápojů.
9. Dovolatel dále také vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování subjektivní stránky jednání obviněných vyšel z toho, že obvinění předmětný alkohol prodávali po delší dobu a nikdy ke škodlivému následku na zdraví nedošlo, v čemž odvolací soud spatřuje důvod, pro který obvinění spoléhali na to, že trestně právní následek, tedy poškození zdraví jiných osob, nezpůsobí. Dovolatel je přitom přesvědčen, že to, že předmětný alkohol byl prodáván po delší období, zákazníci ho opakovaně kupovali a nikdy nedošlo k žádné újmě, není konkrétním důvodem, který by měl zabraňující potenciál, na který by obvinění mohli spoléhat, a to tím spíše, že k dokonání příslušného deliktu postačí pouhé ohrožení.
10. Dovolatel stejně jako ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku dále předestírá, že konkrétním důvodem, na který by se mohli obvinění spoléhat, doufajíce, že k relevantnímu následku nedojde, nemůže být ani to, že se nepodařilo prokázat, že k prodeji došlo až po medializaci tzv. metanolové kauzy. Zveřejnění problémů týkajících se metanolových otrav by podle dovolatele mohlo mít význam maximálně pro otázku vědomí obviněných stran rizikovosti podávaného alkoholu, nicméně fakt, že obvinění si byli možné nebezpečnosti jimi prodávaného alkoholu plně vědomi, není krajským soudem nijak zpochybňován. Při absenci tohoto konkrétního důvodu, na který by obvinění mohli spoléhat, že zabrání škodlivému následku, nelze podle dovolatele dojít k jinému závěru než o úmyslné formě zavinění obviněných.
11. Dovolatel srozumění obviněných s možným škodlivým následkem na zdraví jiných osob, značící úmyslnou formu jednání obviněných, dovozuje rovněž z toho, že obvinění opatřili předmětný alkohol pokoutným způsobem a alkohol byl s ohledem na absenci jakýchkoliv dokladů a kontrolních pásek evidentně opatřen ze zdrojů mimo distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka. Obvinění tedy věděli, že distribuují alkohol, jehož kvalitu nebylo možno ověřit a jež nebyla nijak garantována, neboť při výrobě a distribuci ilegálního, řádně neoznačeného alkoholu a jeho distribuci s cenou výrazně nižší, než je běžná cena na trhu, nejsou dodržovány a kontrolovány ze strany kompetentních státních orgánů výrobní normy a postupy pro výrobu lihu a hygienické předpisy platné pro takovou výrobu. Podle dovolatele takové lihoviny potencionálně obsahují zdraví škodlivé látky.
12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. Obvinění B. T. a T. H. T., jimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili v tom smyslu, že odvolací soud v napadeném rozsudku náležitě zdůvodnil své právní závěry, podle pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, doplnil provedené dokazování, vyvodil z něj příslušné závěry, a přestože pozměnil své rozhodnutí, setrval na svém právním názoru, že subjektivní stránka daného trestného činu nebyla u obviněných naplněna ve formě úmyslu. Tato svá tvrzení obvinění podporují odkazem na odbornou literaturu. Rovněž obvinění poukázali na skutečnost, že vzniklou škodu v plném rozsahu uhradili.
14. Vzhledem ke shora uvedenému obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
16. Nejvyšší státní zástupce opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, ale zejména odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných B. T. a T. H. T., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako úmyslného zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku nebo přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to s přihlédnutím k naplnění subjektivní stránky jejich jednání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Stěžejní otázkou, která se stala předmětem námitek dovolatele vůči rozhodnutí odvolacího soudu, je forma zavinění jakožto obligatorní znak skutkové podstaty každého trestného činu. V projednávané trestní věci jde o trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, který je v trestním zákoníku rozlišen právě formou zavinění do dvou samostatných ustanovení, a to na zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 tr. zákoníku, kterým byli obvinění T. uznáni vinnými nalézacím soudem, a na přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 tr. zákoníku, jak jednání obviněných právně posoudil odvolací soud. Odvolací soud svůj závěr o nedbalostní formě jednání obviněných postavil zejména na skutečnosti, že obvinění spoléhali na to, že ke škodlivému následku na zdraví jiných osob (poškozených) nedojde, když předmětný alkohol prodávali několik let, poškození si ho od nich opakovaně kupovali a nikdy nedošlo k žádné újmě (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu), přičemž tyto závěry mají oporu v provedeném dokazování, když oba poškození vypověděli, že předmětný alkohol pochází z prodejny obviněných a že tam alkohol nakupovali dlouhodobě (srov. č. l. 611, 612 spisu).
18. Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Krajskému soudu v Ostravě, aby věc obviněných B. T. a T. H. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Hlavním obsahem námitek, které dovolatel uplatňuje ve svém mimořádném opravném prostředku, je špatné posouzení subjektivní stránky jednání obviněných odvolacím soudem, a shoduje se tak z větší části s obsahem námitek uplatněných v dovolání, o kterém již Nejvyšší soud rozhodoval v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby se v novém řízení vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí poukázal. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je tedy nejprve nutné zhodnotit, jak se odvolací soud vypořádal s pokyny Nejvyššího soudu, jejichž splnění má pak význam i z hlediska naplnění subjektivní stránky trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, jak žalovaný skutek posoudil nalézací soud, a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak ho kvalifikoval odvolací soud. Odvolací soud měl především znovu posoudit, zda oba obvinění manželé B. T. a T. H. T. porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, tedy zda je na místě kvalifikovat jejich jednání mj. jako přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §157 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V té souvislosti se také blíže odvolací soud měl vypořádat s tím, zda obvinění prodávané alkoholické nápoje získali „z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“, jak bylo uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2014, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud současně v odůvodnění svého posledně zmiňovaného rozsudku uvedl, že „v tomto konkrétním případě se nepodařilo prokázat, jakým způsobem závadný alkohol obvinění nabyli“, přičemž „naopak bylo prokázáno, že obvinění alkohol z neoficiálních zdrojů prodávali několik let …“, a to s ohledem na námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání v předcházejícím řízení. Pokud by odvolací soud v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2015 opět argumentoval i tím, že „k prodeji předmětného alkoholu popsaného ve skutkové větě došlo před medializací případů, kdy došlo k úmrtí osob v důsledku intoxikace metanolem …“, měl se rovněž vypořádat s tím, že Policie České republiky zveřejnila podle dostupných zdrojů první dva smrtelné případy takové otravy dne 6. 9. 2012 ( http://www.denik.cz/zdomova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-20120910.html ; http://cs.wikipedia.org ), přičemž obvinění prodali alkoholické nápoje obsahující metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012, ale ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012 (srov. str. 18 a 19 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014).
19. Odvolací soud k uloženému posouzení, zda oba obvinění manželé B. T. a T. H. T. porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, uvádí, že přes námitky obviněného, že v prodejně nepracoval, pouze pomáhal a za zboží neodpovídal, z výpovědi obou poškozených K. B. i Ing. V. F. jednoznačně vyplývá, že levný alkohol bez kontrolní pásky a dokladu o zakoupení jim byl opakovaně prodáván nejen obviněnou, ale i obviněným (srov. č. l. 611, 612 spisu). Odvolací soud k tomu uvádí, že prodejnu sice provozovala obviněná, ale o předmětném neoznačeném zboží obviněný věděl, nabízel ho, šel pro něj mimo prodejnu a následně jej i bez dokladu prodal. Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku dále zdůraznil, že povinnost respektovat zákony upravující uvádění potravin do oběhu se vztahovala i na obviněného také proto, že v prodejně prodával na základě manželského svazku s obviněnou B. T. a fakticky fungoval jako spolupracující osoba (srov. str. 15 rozsudku Krajského soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014), jak ostatně ve svém zrušujícím rozhodnutí uvádí i Nejvyšší soud (srov. str. 12 a 15 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že oba obvinění manželé (tedy i T. H. T.) porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, a oba se tedy dopustili přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §157 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (srov. str. 5 a 6 rozsudku Krajského soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014).
20. Odvolací soud jinak nad rámec výše uvedeného použil právní argumentaci týkající se „porušení důležité povinnosti oběma obviněnými“ s ohledem na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť právě v něm bylo podrobně vyloženo, jakou konkrétní důležitou povinnost uloženou zákonem oba obvinění T. porušili. Z tohoto předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud obvinění T. měli na prodej a prodávali alkohol bez kontrolních pásek nebezpečný lidskému zdraví, porušili tak důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, a nikoliv jen blíže nespecifikované povinnosti vyplývající, a to pouze pro obviněnou B. T., ze živnostenského zákona, jak uváděl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014. Nejvyšší soud souhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že nikoli každá láhev bez kontrolní pásky musí být automaticky zdravotně závadná, nelze však současně přehlížet, že označení láhve kontrolní páskou zároveň dokládá legální nakládání s lihem včetně způsobu jeho evidence, a výkon státní správy a kontroly nad dodržováním povinností s tím souvisejících, a proto je i zárukou toho, že při výrobě nápojů z lihu byly dodrženy stanovené výrobní normy a postupy. Proto v porušení §1, §2 a §3 zákona č. 76/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 11. 2013, je třeba spatřovat porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu §157 odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to sice v návaznosti na ustanovení §10 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v platném znění, a čl. 14 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, jež mají význam zejména z hlediska naplnění znaku „v rozporu s jiným právním předpisem“ podle §157 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 16 a 17 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014). Odvolací soud tak splnil uvedené pokyny, které mu byly Nejvyšším soudem v zrušujícím usnesení uloženy, přičemž respektoval i právní názory, které Nejvyšší soud v té souvislosti vyslovil.
21. Odvolacímu soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, rovněž uloženo, aby se blíže vypořádal s tím, zda obvinění prodávané alkoholické nápoje získali „z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť nikoliv od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“, jak bylo uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud současně v odůvodnění tohoto svého rozsudku uvedl, že „v tomto konkrétním případě se nepodařilo prokázat, jakým způsobem závadný alkohol obvinění nabyli“, přičemž „naopak bylo prokázáno, že obvinění alkohol z neoficiálních zdrojů prodávali několik let…“, a to s ohledem na námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1332/2014. Nejvyšší státní zástupce v tomto svém dovolání poukazoval na to, že obvinění věděli, že předmětné alkoholické nápoje pocházejí z nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka (srov. č. l. 756 spisu), podle něj není pravdou, že se nepodařilo prokázat, jakým způsobem obvinění dotčený alkohol nabyli, neboť ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu tento způsob nabytí alkoholu vyplývá (srov. č. l. 756 spisu), když je zde uvedeno, že alkohol získali z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem (srov. č. l. 712 spisu).
22. Odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním vydaném poté, co Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, zrekapituloval průběh dokazování a uzavřel, že nalézací soud provedl úplné dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, na základě kterého mohl správně zjistit skutkový děj. Protože se však na základě provedeného dokazování nepodařilo zjistit, z jakého zdroje obvinění předmětný alkohol získali, stejně jako se nepodařilo prokázat skutečnost, že jej nabyli z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem, odvolací soud upravil skutkovou větu v tom smyslu, že alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami obvinění získali nezjištěným způsobem, byť se závěrem, že šlo o pokoutně získané alkoholické nápoje, a vypustil část „mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“ (srov. str. 2 a 15 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014).
23. Rovněž vůči tomuto postupu odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud námitek, neboť Krajský soud tímto postupem vyřešil rozpor vzniklý v jeho předchozím rozsudku. K závěru dovolatele o srozumění prodejce s možnou nebezpečností alkoholických nápojů, když je má v nabídce a pochází z neznámého zdroje, jsou pokoutně získané, tedy nikoliv od oficiálního distributora či producenta, je tedy třeba uzavřít, že v daném případě se zdroj závadného alkoholu nepodařilo prokázat, a proto podle závěru odvolacího soudu nebylo prokázáno, a to přes rozporné tvrzení nejvyššího státního zástupce v dovolání, že „…byl tento alkohol získán mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“. S tímto závěrem odvolacího soudu Nejvyšší soud souhlasí s ohledem na provedené dokazování a obsah spisového materiálu, jenž tomuto závěru odpovídá. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zjištěnému skutkovému stavu, vyjádřenému i ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, proto neodpovídá jeden z předpokladů, o který dovolatel opírá svůj závěr o naplnění nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, když nejvyšší státní zástupce v dovolání výslovně uvádí: „Nastíněný právní názor ohledně subjektivní stránky (odvolacího soudu) je nesprávný proto, že ze shora popsaných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obvinění jednak věděli, že předmětné alkoholické nápoje pocházejí z nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoli od oprávněného výrobce či obchodníka …“ (srov. str. 6 dovolání). Z toho je zřejmé, že ačkoli nejvyšší státní zástupce ničeho v dovolání nenamítal ohledně zjištěného skutkového stavu, ze kterého vycházel odvolací soud při shora uvedených závěrech, přesto při svém závěru o naplnění nepřímého úmyslu u obviněných vychází z uvedeného rozporného skutkového zjištění, přičemž ani neuvedl, z jakých důkazů dospěl k tomuto jinému skutkovému zjištění než odvolací soud. Již z tohoto důvodu je zpochybněn závěr nejvyššího státní zástupce o naplnění znaků zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení rovněž odvolacímu soudu uložil, aby v případě, že ve svém novém rozhodnutí bude opět argumentovat i tím, že „k prodeji předmětného alkoholu popsaného ve skutkové větě došlo před medializací případů, kdy došlo k úmrtí osob v důsledku intoxikace metanolem …“, je třeba, aby se vypořádal rovněž s tím, že Policie České republiky zveřejnila podle dostupných zdrojů první dva smrtelné případy takové otravy dne 6. 9. 2012 ( http://www.denik.cz/zdomova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-20120910.html ; http://cs.wikipedia.org ), přičemž obvinění prodali alkoholické nápoje obsahující metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012, ale ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012.
25. Odvolací soud se rovněž s tímto nedostatkem ve skutkovém zjištění, obsaženém ve svém předchozím rozhrnutí, vypořádal, a to tak, že obdobně jako v předchozím případě, upravil skutkovou větu, když uvedl, že lahev alkoholu zn. Lašský rum byla Ing. V. F. prodána dne 6. 9. 2012 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách. Přestože se v tomto směru snažil odvolací soud doplnit dokazování, výslech obviněných nové relevantní poznatky nepřinesl, když z výslechu obviněné T. pouze vyplynulo, že dne 6. 9. 2012 se obvinění na televizi nedívali (srov. č. l. 803 spisu). Odvolací soud k tomu uvádí, že nebyl přesně prokázán čas prodeje předmětného alkoholu Ing. V. F., rovněž z výpovědí obviněných není zřejmé, kdy se oni osobně o zveřejněných kauzách otravy metanolem u dalších osob dozvěděli. Odvolací soud tak uzavírá, že je tedy nutno vyjít z posouzení této okolnosti v jejich prospěch, že se tak stalo až poté, co předmětný alkohol Ing. V. F. prodali.
26. Nejvyšší soud k výše uvedenému uvádí, že když se odvolacímu soudu nepodařilo dokazování doplnit tak, aby z provedených důkazů bylo možno vyvodit relevantní závěry, s absencí prokázání přesné doby prodeje alkoholu Ing. V. F. se vypořádal v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) totiž kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, ze kterého vyplývá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, uveřejněný pod č. 141 ve sv. 323 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud tak svým závěrem o tom, že absenci prokázání přesného času prodeje alkoholu Ing. V. F. je nutno přičíst ve prospěch obviněných T., postupoval v souladu s jednou ze základních zásad trestního řízení.
27. Jak bylo již uvedeno shora, nejvyšší státní zástupce v dovolání zejména rozporuje závěr odvolacího soudu o nedbalostní formě zavinění jednání obviněných T., když je přesvědčen, že jejich jednání je třeba kvalifikovat jako trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 tr. zákoníku, neboť u obou obviněných je dána podle jeho názoru úmyslná forma zavinění. Tento svůj závěr opírá předně o tvrzení, že v případě, pokud má prodejce v nabídce alkohol z neznámého zdroje, neopatřený kontrolními páskami, které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu, alkohol je opatřen za cenu výrazně nižší, než je obvyklé, a za této situace si zdravotní nezávadnost dodaného alkoholu nijak neověří, musí být srozuměn (smířen) s možnou nebezpečností takových alkoholických nápojů, přitom podle tvrzení dovolatele měli obvinění vědět, že předmětné alkoholické nápoje pochází z nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka (srov. str. 6 podaného dovolání), což ovšem nebylo z již shora uvedených důvodů podle odvolacího soudu i Nejvyššího soudu prokázáno, když nebylo vyloučeno s ohledem na praxi některých výrobců a distributorů alkoholických nápojů před tzv. metanolovou kauzou, že tito mimo alkoholických nápojů opatřených kontrolními páskami dodávali i alkoholické nápoje bez těchto pásek. Závěr o úmyslné formě zavinění obou obviněných nejvyšší státní zástupce dále podporuje odkazem na odborné publikace, když mimo jiné cituje literární prameny, ve kterých se uvádí, že „na rozdíl od eventuálního úmyslu, kde nefigurují žádné důvody pro spoleh, počítá vědomě nedbalý pachatel s konkrétními okolnostmi (důvody), o nichž ví, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, ovšem nesprávně hodnotí jejich zabraňující potenciál“ (KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 253).
28. Dovolatel k tomu dále v dovolání podotkl, že obvinění neměli žádné konkrétní důvody, na které by takto mohli spoléhat, z čehož je nutné dojít k závěru o jejich úmyslném jednání. K tomu ještě nejvyšší státní zástupce doplňuje, že za takový dostatečný důvod nelze považovat ani medializaci tzv. metanolové kauzy, neboť se nejedná o konkrétní okolnost schopnou v jiné situaci za jiných podmínek zabránit škodlivému následku.
29. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
30. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
31. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (někdy se v literatuře v té souvislosti hovoří o „úplné“ lhostejnosti, což však v této souvislosti nemá význam – srov. MIŘIČKA, A. O formách trestné viny a jich úpravě zákonné. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1902, s. 26 až 28). Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty (srov. obdobně např. §5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona). Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. §16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.
32. Jak již Nejvyšší soud připomněl ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, publikované pod č. T 848-II. v sešitě 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, při rozlišování mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhal, že nezpůsobí škodlivý následek, resp. účinek, mají charakter dostatečných důvodů. Při aplikaci na posuzovaný případ sehrály důležitou roli dva citované argumenty odvolacího soudu (několikaletý prodej alkoholu z neoficiálních zdrojů, aniž by se vyskytly jakékoliv problémy, a prodej v době před vypuknutím „metanolové aféry“ na podzim roku 2012), které by bylo možné z hlediska ustálené judikatury s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem tohoto případu považovat za požadované dostatečné důvody. Jedná se o důvody, jejichž existenci dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku částečně rozporuje. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval tvrzením dovolatele týkajícím se medializací otrav vyvolaných závadným alkoholem (obsahujícím metanol).
33. Dovolatel uvádí, že medializace otrav vyvolaných závadným alkoholem není žádnou konkrétní okolností, která by byla s to v jiné situaci za jiných podmínek předmětnému následku zabránit. Přestože Nejvyšší soud s tímto tvrzením dovolatele z objektivního hlediska souhlasí, je důležité poznamenat, že při úvaze o formě zavinění obviněných T. nelze odhlédnout od důležitých časových souvislostí ve vztahu k sérii otrav metanolem (methyalkoholem), ke kterému došlo v České republice až v druhé polovině roku 2012, přičemž Policie České republiky zveřejnila první dva smrtelné případy takové otravy dne 6. 9. 2012 ( http://www.denik.cz/ z_domova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-20120910.html ; http://cs.wikipedia.org ). Obvinění prodali alkohol obsahujících metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012 a ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012. V daném řízení se přitom nepodařilo prokázat, že by to bylo až po tomto zveřejnění. Závěr o vědomé nedbalosti obviněných T. ve vztahu k ohrožení zájmu na ochraně lidského zdraví před závadnými potravinami a jinými předměty, který učinil odvolací soud, je i s ohledem na skutečnost, že je třeba vyjít ze skutečností svědčících ve prospěch obviněných (k tomu srov. bod 26 tohoto usnesení), tedy důvodný a nevznikají o něm rozumné pochybnosti. K úvaze o tom, zda by medializace otrav způsobených konzumací závadného alkoholu byla způsobilým důvodem, na který by bylo možné spoléhat, že k závadnému následku nedojde, Nejvyšší soud uvádí, že z logiky věci vyplývá, že nikoliv. Pokud by se však naopak v daném případě podařilo prokázat, že obvinění v době prodeje závadného alkoholu věděli z médií o úmrtí osob v důsledku konzumace alkoholu prodávaného v lahvích neoznačených kontrolními páskami, mohlo by to ukazovat na jejich úmyslnou formu jednání, neboť by za určitých okolností nemohli dále spoléhat na to, že alkohol, který dlouhodobě prodávají, není nadále z hlediska ohrožení lidskému zdraví bezpečný, a tato skutečnost by tak mohla pozbýt svého relevantního charakteru.
34. Nejvyšší soud se dále zabýval tvrzením dovolatele, že nelze dovodit existenci žádných konkrétních důvodů, na které by obvinění, doufajíce, že k trestněprávnímu následku nedojde, spoléhali, přičemž v této souvislosti poukázal dovolatel i na shora citovanou literaturu. V daném případě tato argumentace však není přiléhavá. Přestože dovolatel nepovažuje za relevantní dostatečný důvod, na který mohli podle odvolacího soudu obvinění spoléhat, že díky němu nenastane škodlivý následek, a to tu skutečnost, že alkoholické nápoje prodávali obvinění T. delší dobu a nic zlého se nestalo, naproti tomu odvolací soud tuto zkušenost obviněných chápe jako dostatečný důvod, pro který spoléhali na to, že ke škodlivému následku nedojde, což ostatně koresponduje i s úvahou nastíněnou v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu (srov. bod 32 tohoto usnesení). K tomu odvolací soud uvádí, že přestože obvinění věděli, že se může jednat o alkohol neodpovídající požadavkům na výrobu lihovin a jejich prodej by mohl ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví (vzhledem k tomu, že předmětný alkohol nebyl opatřen kontrolní páskou a okolnosti prodeje, kdy měli láhve alkoholu mimo prodejnu a prodávali je za nižší cenu), s ohledem na to, že tento alkohol několik let prodávali, poškození si jej od nich kupovali a nikdy k žádné újmě nedošlo, což hodnotí tak, že obvinění bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že ke škodlivému následku nedojde (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud tuto zkušenost nehodnotil jako zabraňující důvod, jak nesprávně dovozuje nejvyšší státní zástupce v dovolání (srov. s. 7 třetí odstavec dovolání), ale jako dostatečný důvod pro spoléhání se, byť bez přiměřených důvodů, že k následku ve smyslu §157 odst. 1 tr. zákoníku nedojde. Nejvyšší soud přitom poukazuje opětovně na to, že nepřiměřené důvody, které vedly obviněné k tomu, že spoléhali na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém by jednali pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou důležité při posuzování nepřímého (eventuálního) úmyslu (srov. obecně bod 31 shora).
35. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že při posuzování toho, zda ten který konkrétní důvod má uvedený zvláštní charakter vůči určitému následku ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze vycházet ze skutečnosti, zda je tento důvod objektivně způsobilý danému následku zabránit, ale naopak ze skutečnosti, zda se pachatel mohl domnívat, byť bez přiměřených důvodů, že k takovému následku nedojde. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, nejde o nesprávnou znalost skutečnosti, na kterou pachatel spoléhá, či o protiprávnost jeho jednání, ale o nedostatečné vyhodnocení následků, které jeho jednání může mít, nesmí jít však jen o spoléhání na náhodu (srov. bod 31 tohoto usnesení). Typickým obdobným příkladem může být např. spáchání trestného činu v dopravě v důsledku porušení maximální povolené rychlosti při jízdě motorovým vozidlem, s předchozí zkušeností pachatele, který v minulosti také již opakovaně vědomě nedodržel maximální povolenou rychlost, a k žádnému trestněprávnímu následku nedošlo, avšak v důsledku nesprávného vyhodnocení všech konkrétních okolností dojde v posledním případě překročení povolené rychlosti k dopravní nehodě s konkrétním trestněprávním následkem. Přestože pachatel i v takovém případě porušil povinnost mu uloženou zákonem, když vědomě překročil maximální povolenou rychlost, a jednal tedy protiprávně nelze bezpochyby jen na základě toho, že si uvědomoval, že při překročení povolené rychlosti může dojít k dopravní nehodě s trestněprávním následkem, dospět k závěru o jeho úmyslném zásahu do zákonem chráněného zájmu ve formě srozumění, jestliže nedostatečně vyhodnotil následky, které mohou nastat v důsledku jeho rychlé jízdy, a tak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k následku nedojde, a to s přihlédnutím i ke zkušenosti, že pokud v minulosti maximální dovolenou rychlost v určitém rozsahu, a to i opakovaně, vědomě překročil, a nikdy k takovému následku nedošlo. Uvedená zkušenost v souvislosti s nesprávným vyhodnocením rozhodných skutečností při překročení maximální povolené rychlosti rozhodně není důvodem, který by byl objektivně způsobilý zabránit následku (např. porušení zájmu na ochraně zdraví jiné osoby při dopravní nehodě), nicméně pachatel se může (bez přiměřených důvodů) spoléhat, že k dopravní nehodě nedojde právě s ohledem na jeho dosavadní zkušenost a jeho hodnocení rozhodných skutečností, poněvadž nikdy v minulosti k tomuto následku při překračování maximální povolené rychlosti nedošlo a hodnocení obdobných skutečností při řízení motorového vozidla. Podobně jako v uvedeném příkladu i v posuzované věci obvinění nedostatečně vyhodnotili následky, které opatření a následný prodej předmětného alkoholu mohou mít, a na základě své zkušenosti s dlouhodobým prodejem předmětného alkoholu bez dosavadní poruchy lidského zdraví spoléhali (bez přiměřeného důvodu) na to, že k následku nedojde. Tento závěr je v souladu s tím, že při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, tedy v tomto případě porušení zájmu na ochraně lidského zdraví před potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je lidskému zdraví nebezpečné, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.
36. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatele týkající se toho, že obvinění měli na prodej alkohol ze zdroje pocházejícího mimo oficiální distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka, což dovolatel dovozuje zejména ze skutečnosti, že alkohol neměl jakékoliv doklady a chyběly mu rovněž kontrolní pásky (srov. str. 8 dovolání). K této námitce je nejprve třeba poznamenat, jak již bylo v bodě 22 shora uvedeno, že uvedený závěr dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování, neboť i přes povinnost vypořádat se s původem předmětného alkoholu uloženou Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí se odvolacímu soudu na základě dokazování nepodařilo skutkový stav doplnit tak, aby bylo možné s jistotou tvrdit, odkud obvinění předmětný alkohol získali. Navíc chybějící dokumenty a kontrolní pásky nemusí vždy znamenat, že alkohol nepochází od oprávněného výrobce či obchodníka, ale stejně tak tyto skutečnosti mohou ukazovat na to, že alkohol pochází sice od oprávněného výrobce nebo obchodníka, avšak je získán jinou než zákonnou cestou. Odvolací soud tak správně upravil skutkovou větu v tom smyslu, že obvinění získali alkoholické nápoje, které nebyly opatřeny kontrolními páskami, nezjištěným způsobem (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu a dále k tomu srov. body 21 – 23 tohoto usnesení). Navíc je třeba v té souvislosti uvést znění základní skutkové podstaty přečinu podle §157 odst. 1 tr. zákoníku: „Kdo v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří z nedbalosti potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví….“. Pokud tedy dovolatel zdůrazňuje, že obvinění „měli v nabídce alkohol z neznámého zdroje, neopatřený kontrolními páskami, které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu, … a za této situace si zdravotní nezávadnost dodaného alkoholu nijak neověřili, z čehož nejvyšší státní zástupce dovozuje srozumění (smíření) s možnou nebezpečností takových alkoholických nápojů, jde v zásadě o skutkové okolnosti vztahující se k naplnění znaku „v rozporu s právním předpisem“, který je stejný také u skutkové podstaty podle §156 odst. 1 tr. zákoníku, a již z tohoto hlediska nemohou být tyto okolnosti rozhodné pro naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. Ze znění obou uvedených skutkových podstat vyplývá, že pro jejich rozlišení je podstatné, zda došlo obviněnými pro účel prodeje z nedbalosti nebo úmyslně „k opatření potravin …, jejichž požití … je nebezpečné lidskému zdraví“.
37. Rozhodující otázkou tedy je, zda obvinění T. byli s možností ohrožení lidského zdraví přinejmenším srozuměni, neboť volní složka vyjádřená srozuměním by v daném případě ukazovala na eventuální úmysl T. ohrozit prodejem předmětného alkoholu lidské zdraví. Jak již ve svém předchozím zrušujícím usnesení uvedl Nejvyšší soud, jen ze skutečnosti, že obvinění opatřovali alkoholické nápoje zřejmě pokoutně a neověřili si jejich nezávadnost, ještě nelze s potřebnou mírou jistoty usuzovat na to, že při jejich opatřování a pozdějším prodeji zvažovali a úmyslně předpokládali možnost ohrožení lidského zdraví (srov. dikci §157 odst. 1 tr. zákoníku „…opatří úmyslně potraviny …, jejichž požití … je nebezpečné lidskému zdraví“ a výklad na str. 12 usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014), a jednali tak úmyslně, byť v nepřímém (eventuálním) úmyslu. Pro posouzení toho, zda obvinění opatřili pro prodej předmětný alkohol, jehož požití se následně ukázalo jako nebezpečné lidskému zdraví, úmyslně nebo z nedbalosti, je rozhodné, zda jejich jednání zahrnovalo volní složku. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného (srov. body 30 a 31 shora), nepřímý úmysl a vědomá nedbalost se jako formy zavinění ve složce vědění shodují, přitom ze způsobu, jakým obvinění prodávali předmětný alkohol, kdy měli láhve alkoholu mimo prodejnu a prodávali je za nižší cenu, lze dojít k závěru, že mohli vědět, že se může jednat o zdravotně závadný alkohol nebezpečný pro lidské zdraví. To však k závěru o úmyslné formě zavinění nestačí, neboť úmysl mimo složky vědění (intelektuální), která je stejná jak u úmyslné skutkové podstaty trestného činu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, tak u nedbalostní skutkové podstaty tohoto trestného činu, vyžaduje volní složku alespoň ve formě srozumění. V daném případě nebylo prokázáno, a to z důvodu nejasného a důkazy nezjištěného zdroje tohoto alkoholu, že by si obvinění opatřovali předmětný alkohol nejenom se záměrem, aby ohrozili lidské zdraví, což ostatně ani dovolatel netvrdí, ale podle názoru odvolacího soudu, s kterým Nejvyšší soud souhlasí, ani s jakoukoli vůlí způsobit reálné nebezpečí pro lidské zdraví, byť ve formě srozumění vyjádřené příp. i smířením s takovým následkem (arg. dikce „srozuměním se rozumí i smíření pachatele…“ v §15 odst. 2 tr. zákoníku). Tedy jinými slovy nebylo prokázáno, že by obvinění úmyslně směřovali k ohrožení lidského zdraví. Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstatě trestného činu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti ohrožení lidského zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v §156 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví před potravinami a jinými předměty nebezpečnými pro lidské zdraví (srov. obecně body 29 až 31 shora), což však nebylo s ohledem na shora uvedené skutečnosti prokázáno. Povaha různých stupňů zavinění – úmysl a nedbalost – totiž vyžaduje především rozlišovat podle toho, zda pachatel následek relevantní pro trestní právo svým jednáním způsobit chtěl či nechtěl (a to v širším smyslu chápání vůle, která v tomto pojetí zahrnuje ve chtění i srozumění), což vyplývá z toho, že trestní zákoník charakterizuje takto chápanou vůlí jen úmysl přímý („chtěl“), kdežto úmysl nepřímý (eventuální) pouhým „srozuměním“. Uznávaná literatura však v té souvislosti zdůrazňuje: „Jsem-li s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný vztah k této skutečnosti, provázející činnost k tomu směřující, třebaže vlastním objektem vůle je něco jiného. V tomto smyslu chci způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ʺsrozuměnʺ. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle přímo směřující k výsledku a širší pojem zahrnující i srozumění“ (srov. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1972, s. 219; shodně i SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. Část druhá. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Novatrix, s. r. o., 2009, s. 290; obdobně NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL., P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část 1. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2010, s. 230 až 231). Teprve při existenci aktivního volního vztahu k tomuto následku a v souvislosti s ním, lze uvažovat o tom, zda pachatel počítá či nepočítá s určitou zabraňující skutečností při opatření a následném prodeji alkoholických nápojů, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, z hlediska vzniku tohoto následku a usuzovat na úmyslné zavinění. Takový závěr však s ohledem na uvedené prokázané skutečnosti odvolací soud neučinil (srov. bod 34 shora), neboť obvinění T. měli důvod, pro který spoléhali, byť bez přiměřených důvodů, že k ohrožení lidského zdraví nedojde, a to zejména zkušenost s opakovaným dlouhodobým prodejem předmětného alkoholu bez škodlivých následků pro lidské zdraví, když nebyli ani jiným způsobem žádnou konkrétní jim známou skutečnosti upozorněni, že uvedený alkohol je škodlivý lidskému zdraví. Jiný přístup k chápání úmyslného zavinění, při kterém nejvyšší státní zástupce bez uvedených souvislostí hodnocení „vůle“ v dovolání zdůrazňuje jako rozhodující okolnost existenci či neexistenci „zabraňující skutečnosti“ na podkladě „smíření pachatele“ s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem, směřuje k postupnému zeslabování až „vyprázdnění“ pojmu subjektivní stránky. S tímto přístupem však nelze souhlasit, neboť tím by došlo k nepřípustnému posuzování jednání typicky z nedbalosti jako jednání úmyslného (srov. přiměřeně MUSIL, J. Přestává platit v českém trestním právu princip odpovědnosti za zavinění. Trestněprávní revue, 2014, č. 11-12, s. 251 a násl.). Smíření je v tomto pojetí nejvyššího státního zástupce uplatněném v dovolání bez ohledu na znění ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku chápáno spíše jako třetí forma úmyslu, než vymezení spodní hranice srozumění a tím i spodní hranice nepřímého (eventuálního) úmyslu, umožňující zejména přesnější odlišení od vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud neshledal ani u jednoho z obviněných B. T. a T. H. T. úmyslné zavinění k uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností vyžadovaných pro naplnění srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to ani ve formě smíření podle §15 odst. 2 tr. zákoníku. Nepřímý (eventuální) úmysl totiž vždy vyžaduje srozumění s tím, že realizace účelu nebo cíle pachatele, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Tyto předpoklady však na podkladě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu u žádného z uvedených obviněných nebyly splněny (srov. obecně body 30 a 31 shora).
38. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění sice věděli, že prodej takto opatřeného alkoholu může porušit nebo ohrozit zájem na ochraně lidského zdraví, ale současně se mohli, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, neboť se důvodně mohli domnívat, že jimi prodávané lihoviny odpovídají požadavkům na výrobu lihovin, v čemž je mohl utvrzovat i fakt, že alkoholické nápoje prodávali již delší dobu, přičemž až do předmětných případů ze srpna a září roku 2012 nebyla zjištěna jejich zdravotní závadnost (srov. str. 13 předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014). Je tedy třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že předchozí zkušenost obviněných, kdy při dlouholetém prodeji předmětného alkoholu nikdy nedošlo k žádné zdravotní újmě, je dostatečným důvodem, pro nějž se mohli obvinění domnívat, byť bez přiměřených důvodů, že následek, a to porušení zájmu na ochraně lidského zdraví před potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je lidskému zdraví nebezpečné, nenastane. Proto nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že v případě obviněných T. zde žádný takový důvod, na který se mohli obvinění spoléhat, nebyl. Navíc nejvyšší státní zástupce dovozuje srozumění jako předpoklad nepřímého či eventuálního úmyslu v zásadě ze složky intelektuální (vědomí), což vyplývá z formulace obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku, že obvinění věděli, že „distribuují alkoholické nápoje ze zdroje nacházejícího se mimo legální distribuční síť, že jde tedy o lihoviny pocházející ze zdroje, jehož kvalitu nebylo možno ověřit a jež nebyla nijak garantována,“ přitom si měli obvinění být vědomi toho, že takovýto alkohol potencionálně obsahuje zdraví škodlivé látky, a za této situace, kdy nebylo zjištěno, že by se z určitých, relevantních důvodů spoléhali na to, že trestněprávní následek (ohrožení) nenastane, byli s tímto následkem srozuměni (srov. str. 8 dovolání). Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného k této formulaci obsažené v dovolání konstatuje, že ze složky vědění, tedy z toho, že obvinění měli vědět, že distribuují alkohol získaný z neoficiálních zdrojů a že jeho kvalitu nebylo možno ověřit, čímž měl být potencionálně nebezpečný, vyvozuje nejvyšší státní zástupce srozumění obviněných se škodlivým následkem, tedy složku volní, kterou charakterizuje pouze tím, že „nebylo zjištěno, že by se z určitých, relevantních důvodů spoléhali na to, že trestněprávní následek (ohrožení) nenastane“ (srov. body 27 a 28 tohoto usnesení). Takový postup však není možný, neboť tyto dvě složky zavinění jsou na sobě nezávislé a z existence jedné nelze automaticky vyvozovat existenci druhé. Navíc je nutné zopakovat to, co již Nejvyšší soud shora uvedl (srov. zejména body 31 a tohoto usnesení), že nepřímý či eventuální úmysl se s vědomou nedbalostí ve složce vědění shoduje, neboť v obou případech pachatel ví, že může porušit zákonem chráněný zájem. Rozdíl spočívá právě ve složce vůle, kdy při vědomé nedbalosti chybí srozumění s takovým škodlivým následkem. Z konstatování dovolatele, že obvinění věděli o tom, že „distribuují alkoholické nápoje ze zdroje nacházejícího se mimo legální distribuční síť, že jde tedy o lihoviny pocházející ze zdroje, jehož kvalitu nebylo možno ověřit a jež nebyla nijak garantována,“ lze tedy stejně tak vyvodit závěr o jejich jednání ve formě eventuálního úmyslu jako o jednání ve formě vědomé nedbalosti. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že obě uvedené složky zavinění, tedy složka vědění (intelektuální) a složka volní u trestněprávně relevantního úmyslu, a to bez ohledu na jeho formu, jsou do značné míry složky navzájem podmíněné. Uvedená „vzájemná podmíněnost“ stejně jako i jejich relativní nezávislost, jakožto charakteristiky vztahu obou jmenovaných složek úmyslu, neplatí ale pro obě jeho formy bez dalšího stejně, tj. nediferencovaně. Nejtěsnější podobu, tedy relativně malá jejich samostatnost a s tím ruku v ruce jdoucí silná vzájemná podmíněnost, jsou typické pro úmysl přímý. Naproti tomu volnější podobu, tedy větší samostatnost, jakož i slabší vzájemná jejich podmíněnost budou příznačné pro úmysl eventuální a nedbalost vědomou. Konkrétněji vyjádřeno, složka vědění je podmínkou složky volní v tom smyslu a do té míry, že bez složky vědění nemůže dojít naplnění složka volní. Tato naposledy uvedená složka sama o sobě, by se neměla k čemu upínat, bez uvedené podmínky tedy reálně a relevantně existovat nemůže. Řečené ovšem obecně u zavinění platí do značné míry i naopak, jestliže by složka volní zcela absentovala, znamenalo by to, že existující složka vědění by postrádala své „volní zázemí“, bez něhož rovněž nemůže při jednání člověka relevantně existovat, neboť vůle nemusí směřovat k trestněprávně relevantnímu následku a pak jde o nedbalost. Takto naznačená jejich relativní samostatnost a vzájemná podmíněnost však nemůže být chápána a zejména ne aplikována pouze mechanicky, zjednodušeně. Tedy tak, že existence jedné z obou složek, typicky a prakticky složky vědění, automaticky zakládá existenci složky druhé, tj. volní. Naznačené „zkratkové“ propojení by potom mohlo vést k závěrům typu, je-li dána složka vědění v podobě, kdy pachatel ví, že může porušit zákonem chráněný zájem, půjde (automaticky) o eventuální úmysl, ačkoliv v konkrétním případě, jako tomu bylo v posuzované věci, je namístě zcela oprávněně, a proto správně, jen nedbalost vědomá.
39. V posuzovaném případě se nepodařilo prokázat, zda obvinění závadný alkohol získali ze zdrojů stojících mimo oficiální distribuční síť. Za této důkazní situace, a zejména s přihlédnutím k závěru, že obvinění měli dostatečný důvod, pro který mohli spoléhat na to, že ke shora uvedenému následku nedojde, když alkoholické nápoje získané z přesně nezjištěných zdrojů obvinění prodávali již delší dobu, přičemž po celou dobu až do poškození zdraví poškozených Ing. V. F. a K. B. nebyla zjištěna jejich zdravotní závadnost, nelze ze shora uvedených okolností dospět k závěru o jejich úmyslném jednání, byť v nepřímém (eventuálním) úmyslu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 704/2014).
40. Nejvyšší soud uzavírá, že z rozhodnutí odvolacího soudu napadeného dovolatelem vyplývá, že Krajský soud v Ostravě splnil všechny pokyny, které mu byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, a náležitě se vypořádal se všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi i s na ně navazujícími právními závěry.
41. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v dovolání předchozím, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi podle pokynů Nejvyššího soudu vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v daném případě o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu