ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1123.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1123/2019-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 9 To 444/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 1 T 32/2018, byl obviněný P. K. společně s obviněnou obchodní společností N., se sídlem XY, IČ: XY (nyní N. dále též „N.“) uznáni vinnými přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému P. K. uložen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Spoluobviněné obchodní společnosti byl uložen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 odst. 1 písm. a) a §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), trest zrušení právnické osoby. Současně okresní soud rozhodl v adhezním řízení tak, že poškozenou obchodní společnost WRANDERS, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Bratislava, Romanova 13, IČ: 358 91 211 (dále též „WRANDERS, s. r. o.“), odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný P. K. dopustil uvedeného přečinu ve stručnosti tím, že v době nejméně od 28. 1. 2015 do 20. 6. 2016 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti N., neoprávněně umístil na internetové stránky XY v sekci „projekty“ nepatrně pozměněné vizualizace katalogových projektů rodinných domů ˗ projektové dokumentace rodinných domů, k nimž získal přístup na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 2. 2012, kterou ještě jako podnikající fyzická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku uzavřel s poškozenou WRANDERS, s. r. o., tímto způsobem sděloval veřejnosti dílo (v počtu 60 návrhů rodinných domů), ačkoli držitelem autorských práv byla obchodní společnost WRANDERS, s. r. o., která k takovému užití vizualizací neudělila souhlas, čímž neoprávněně zasáhli do práv obchodní společnosti WRANDERS, s. r. o., tím, že porušili §12 odst. 1, 4 písm. f) a §18 odst. 1, 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“).
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jak obviněný P. K., tak i obviněná obchodní společnost N., a též poškozená obchodní společnost WRANDERS, s. r. o. Krajský soud v Brně o nich rozhodl usnesením ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 9 To 444/2018, tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněných zamítl jako nedůvodná a odvolání poškozené zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu pro jeho opožděnost.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marty Ptáčkové, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu.
5. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu spatřoval obviněný v tom, že mu ze strany soudů nebylo umožněno spoluobviněné obchodní společnosti N., zvolit obhájce, ani zmocněnce, ačkoli vykonával funkci jejího jediného jednatele a společníka. Obviněné právnické osobě sice byl ustanoven opatrovník, přesto neměla být omezena ve svém právu zvolit si obhájce. Jednalo se tak o zcela zásadní pochybení soudů, v důsledku čehož bylo porušeno právo na obhajobu obviněného P. K.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný nejprve namítl, že nespáchal přečin, jímž byl uznán vinným, a skutek, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen. Obviněný dále popřel, že by na internetových stránkách spoluobviněné byla zveřejňována projektová dokumentace rodinných domů, jednalo se pouze o vizualizace domů, které na žádost obviněného vytvořil svědek R. Ř. Pokud by skutečně došlo k porušení autorských práv, je možné vinit výlučně tohoto svědka, kterému obviněný důvěřoval a který jej uvedl v omyl ohledně vytvoření vizualizací. V další části svého dovolání upozornil na to, že v době podnikání jako fyzické osoby obdržel určité vizualizace od poškozené, s níž měl smluvní vztah za účelem prodeje katalogových projektů domů, do jeho moci se proto návrhy dostaly oprávněně. Na druhé straně uznal, že umístěním sporných vizualizací na internetové stránky spoluobviněné obchodní společnosti mohlo dojít k porušení autorských práv, avšak nemohl tím být spáchán trestný čin, neboť to byl právě svědek R. Ř., který věděl, že „přepracovává“ cizí dílo.
7. Dále obviněný namítl, že ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není specifikováno množství vizualizací, které měl na internetových stránkách spoluobviněné obchodní společnosti zveřejnit, případně že nebyly nijak blíže konkretizovány. Obviněný tak nepřímo zpochybnil, zda zásah do autorského práva WRANDERS, s. r. o., byl vyšší než nepatrný, jak předpokládá základní skutková podstata přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině proto obviněný považoval za neurčitý, nepřezkoumatelný a v nesouladu s právními názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 196/2014. Obviněný dokonce položil otázku, týkající se motivu spáchání trestné činnosti, jestliže měl z důvodu předešlé spolupráce s poškozenou, tedy legálně, k dispozici vizualizace. Nemohl si tudíž být vědom porušení autorských práv, k selhání došlo na straně svědka R. Ř., proto nemohl být u obviněného shledán úmysl spáchat trestný čin.
8. Obviněný P. K. připustil, že i kdyby se z jeho strany jednalo o zásah do oblasti autorských práv, nejednalo by se o natolik závažný čin, pro který by měla být vyvozována jeho trestní odpovědnost. Nanejvýš by mohlo být uvažováno o občanskoprávní sankci. Přiznal, že bylo jeho vlastní chybou, že práci svědka R. Ř. nezkontroloval, nicméně trestní odpovědnost bylo možné vyvodit jen u tohoto svědka. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru prakticky veškeré námitky, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž se snažil zpochybnit správnost právního posouzení skutku, jsou založeny na odlišném průběhu skutkového děje, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů. Obviněný interpretuje skutková zjištění soudů ve svůj vlastní prospěch i tehdy, pokud tvrdí, že vizualizace rodinných domů pro něj poškozená WRANDERS, s. r. o., vytvořila, aby je zveřejnil na internetových stránkách XY. Ve skutečnosti mu však předmětné vizualizace byly ze strany poškozené poskytnuty v době, kdy jako podnikající fyzická osoba, tj. nikoli ještě pod obchodní firmou N., na základě smluvního ujednání měl obviněný zprostředkovávat prodej dřevostaveb pro poškozenou WRANDERS, s. r. o., a nikoli pro sebe. Obviněný však následně umístil tyto vizualizace po jejich nepatrném pozměnění na internetové stránky jiného subjektu, a to spoluobviněné N., čímž užil bez souhlasu poškozené autorské dílo formou jeho sdělování veřejnosti prostřednictvím internetové sítě. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, v čem mělo spočívat neoprávněné jednání obviněného po ukončení smluvního vztahu s poškozenou, tedy v následném využití vizualizací, jež se dostaly do jeho dispozice z předchozí spolupráce s poškozenou, a které další osoby je podle instrukcí a požadavků obviněného jen nepatrně pozměnily. Poté obviněný použil vizualizace k nabídce jménem spoluobviněné obchodní společnosti zájemcům o realizaci stavby určitého typu domu. Napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů proto nelze vytýkat nepřezkoumatelnost.
10. Výhrada proti výroku o vině spočívající v tom, že v něm není uveden počet zveřejněných děl poškozené WRANDERS, s. r. o., podle státní zástupkyně neznamená vadu této části rozsudku soudu prvního stupně, neboť z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, že se jednalo o celkem 60 vizualizací, po dobu roku a půl umístěných na internetové stránce spoluobviněné za účelem nabídky následného vypracování projektové dokumentace nezbytné pro realizaci staveb rodinných domů, tedy k podnikatelské činnosti obviněných. Ke specifikaci neoprávněně užitých autorských děl ve výroku o vině poukázala státní zástupkyně na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je zcela dostačující, jestliže z obsahu výroku o vině vyplývá nikoli nepatrný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, aniž by bylo třeba konkrétně označovat veškerá takto zneužitá díla, pokud jsou dostatečně specifikována a zdokumentována v trestním spise. Taková podmínka byla nepochybně v posuzované trestní věci obviněného splněna.
11. S uplatněným dovolacím důvodem se rovněž míjí argumentace obviněného, kterou se snaží zpochybnit své zavinění, a z protiprávního jednání viní svědka R. Ř. Úmysl obviněného spočívající v nelegálním užití autorského díla poškozené WRANDERS, s. r. o., je podle státní zástupkyně přitom zcela zřejmý, ačkoli ve vztahu ke své osobě připouští obviněný odpovědnost nanejvýš v rovině občanskoprávní. Poukázal-li obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 196/2014, státní zástupkyně upozornila, že odvolací soud důsledně postupoval nejenom v souladu s tímto rozhodnutím, ale i s ustanovením §254 tr. řádu. Jestliže obviněný svoji argumentaci opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 966/2012 (uveřejněné pod č. 3/2014 Sb. rozh. tr., poznámka Nejvyššího soudu ), jedná se o nepřípadný odkaz, neboť v této věci byl posuzován skutkově zcela odlišný případ. Státní zástupkyně uzavřela, že v jednání obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost, která by vylučovala uplatnění jeho trestní odpovědnosti.
12. Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupkyně považuje za nepřípustné, protože jejich prostřednictvím obviněný zpochybnil procesní postup orgánů činných v trestním řízení ve vztahu ke spoluobviněné právnické osobě N. K tomu poukázala na rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. I pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného
14. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státní zástupkyně, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státní zástupkyně neztotožnil, ve stručnosti zopakoval svoji dovolací argumentaci, přičemž v podrobnostech odkázal na obsah svého dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dospěl přitom k závěru, že výhrady proti porušení práva na obhajobu obviněného nejsou přípustné a ty z uplatněných námitek, které bylo možné podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nejsou důvodné. To při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání, zamítl je jako nedůvodné. Přitom obviněným vytýkanými vadami hmotněprávního posouzení skutku měl být zatížen již rozsudek soudu prvního stupně. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného.
16. Úvodem je možné poznamenat, že prakticky všechny dovolací námitky uplatnil obviněný P. K. v rámci své dosavadní obhajoby a v řádném opravném prostředku. Již soud prvního stupně na ně přitom přiléhavě reagoval a vypořádal se s nimi (viz strana 8 a násl. rozsudku okresního soudu). Odvolací soud se s názorem okresního soudu ztotožnil, k některým z opakovaných námitek se znovu a dostatečně vyjádřil (viz strany 3 až 4 usnesení krajského soudu a odvolání obviněného na č. l. 365 a násl. trestního spisu). Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408, ve svazku 17, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
17. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dopadá na případy, v nichž obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Úspěšnost námitek spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu závisí též na tom, zda obviněný neměl v trestním řízení obhájce vůbec, nebo jej neměl po určitou část řízení za podmínky, že v tomto období prováděly orgány činné v trestním řízení úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (např. rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr.).
18. Ve vztahu k formulaci této dovolací námitky obviněným však musel Nejvyšší soud nejprve zkoumat, zda byla podána oprávněnou osobou a tudíž, zda je vůbec dovolání v jejím rozsahu přípustné. Přitom zjistil, že tomu tak není. Podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný sice napadl dovoláním rozhodnutí soudu ve věci samé, mezi něž zákon v §265a odst. 2 tr. řádu zařazuje i rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písm. a), tedy rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Z dovolání obviněného ale vyplývá, že k porušení práva na obhajobu nemělo dojít vůči jeho osobě, nýbrž vůči spoluobviněné právnické osobě N. Obviněný vytýkal orgánům činným v trestním řízení, resp. soudům, že neumožnily této obviněné, aby si zvolila obhájce, resp. poté, co tak učinil on sám, byla jeho volba ignorována. Fakticky se tak domáhal nápravy vadného procesního postupu ve prospěch spoluobviněné, on sám měl v trestním řízení obhájkyni a neuplatnil žádnou výhradu k možnostem uplatňovat v průběhu řízení svá obhajovací práva. Tím se však ocitl v podobné procesní situaci, k níž se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr., na které upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření. Nejvyšší soud v řešené věci jasně vyložil, že bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem (v posuzovaném případě usnesením ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) rozhodnuto o vině ohledně jiného obviněného, který čin, pro nějž byl uznán vinným, spáchal s další osobou, tento spolupachatel, byť je ve skutkovém zjištění uveden, není osobou, jíž se rozsudek bezprostředně dotýká ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu. Přestože v trestní věci řešené citovaným rozhodnutím nebylo meritorně rozhodnuto ohledně obou spolupachatelů ve společném řízení, lze vyslovený právní názor aplikovat i na věc obviněného P. K. Ten svou námitkou podřazenou dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu přesáhl meze, v nichž byl oprávněn napadat rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci, resp. jim předcházející řízení. Vytýkané porušení práva na obhajobu se mělo týkat obhajovacích práv spoluobviněné právnické osoby, o jejíž vině a trestu bylo sice rovněž rozhodnuto napadeným usnesením soudu druhého stupně ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, ale nedotýká se bezprostředně obviněného P. K. Pouze spoluobviněná právnická osoba mohla v posuzované věci využít práva podat dovolání a uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, pokud by se cítila být zkrácena na svém právu na obhajobu. Jakýkoli výsledek takového dovolacího řízení by však neovlivnil postavení obviněného P. K. a jeho trestní odpovědnost za posuzovaný skutek, ale týkal by se výlučně osoby dovolatele, tedy obchodní společnosti N. V této části jde proto o dovolání podané osobou neoprávněnou a pokud by obviněný neuplatnil druhý dovolací důvod, bylo by třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako podané osobou neoprávněnou.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
19. Obviněný dále považoval za naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, spočívajících v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popřípadě na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, v nichž soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl obviněný uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně. Pod tento dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
20. Obviněný P. K. se svými konkrétními námitkami v podstatné části ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož stručný výklad je uveden v předešlém bodě tohoto usnesení. Přestože zpochybnil zákonné předpoklady pro vznik své trestní odpovědnosti za přečin podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, podstata jeho výhrad vychází z odlišného hodnocení výsledků dokazování, na nichž soudy obou stupňů založily svá zjištění. Obviněný se snažil prosadit závěr, podle něhož využil vizualizace rodinných domů se souhlasem poškozeného, neboť ten mu je poskytl během jejich předchozí spolupráce na základě smlouvy o zprostředkování. Na druhou stranu tvrdil, že svědkovi R. Ř. zadal zpracování nových vizualizací, aniž by předpokládal, že tento svědek jen nepatrně pozmění návrhy poškozeného. Důvěřoval mu, že půjde o jeho vlastní tvorbu a s tímto vědomím je také od svědka převzal a umístil na internetové stránky obchodní společnosti N. Cítil se tímto svědkem dokonce podveden a dožadoval se postihu R. Ř. místo sebe. Z této obhajoby dovodil, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky přečinu ani ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ze stručného shrnutí základních námitek obviněného P. K. je zřejmé, že jsou založeny na opačném hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, než jaké provedly soudy obou stupňů, a jehož výsledek by nemohl postačovat k vyslovení viny obviněného, naopak trestní odpovědnost obviněný spatřoval výlučně na straně svědka R. Ř.
21. Přestože uvedené výhrady obviněného mají skutkovou povahu, Nejvyšší soud nad rámec možnosti dovolacího přezkumu připomene zásadní okolnosti, které obhajobu obviněného jednoznačně vyvracejí. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný jako podnikatel fyzická osoba zapsaná v živnostenském rejstříku pod obchodní firmou P. K. uzavřel dne 1. 2. 2012 s poškozenou obchodní společností WRANDERS, s. r. o., smlouvu o zprostředkování (dále též jako „smlouva“), v jejímž čl. IX. bodu 9.11. se zavázal dodržovat autorská práva a upozornit poškozenou na jejich porušení třetími osobami. Rovněž mu bylo smluvně zapovězeno vyhotovovat neautorizované kopie katalogů a katalogových projektů poškozené. Podle čl. X. bodu 10.01. se účastníci smlouvy v souladu s §271 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dohodli, že všechny obchodní i technické informace, které si navzájem v souvislosti s předmětnou zprostředkovatelskou smlouvou poskytli, jsou důvěrné a jsou předmětem obchodního tajemství. Žádná ze stran je nesměla zveřejnit, prozradit třetí osobě, ani použít v rozporu s jejich účelem pro vlastní potřebu. Rovněž bylo smluveno, že tato povinnost mlčenlivosti trvá i po ukončení smlouvy. Obviněný P. K. na základě uvedené smlouvy z pozice obchodního zprostředkovatele nabízel vizualizace rodinných domů prostřednictvím katalogů a internetových stránek poškozené WRANDERS, s. r. o., v jejíž sekci „projekty“ mohl každý zájemce nalézt vizualizace jednotlivých typů rodinných domů. Návrhy zobrazovaly ve 3D formátu budoucí stavby a základní technické informace, např. zastavěnou plochu, užitnou a obytnou plochu, rozvržení jednotlivých místností uvnitř domu, případně balkon, terasu, garáž, zároveň též nabídkovou cenu stavby tzv. na klíč a cenu za projekt. S ohledem na výkon zprostředkovatelské činnosti obviněného, kterou pro poškozenou vykonával po dobu téměř dvou let, lze předpokládat, že obviněný znal alespoň v hrubých představách většinu návrhů jednotlivých vzorových domů, jejichž realizaci zájemcům nabízel. Navíc jednotlivé návrhy typů dřevostaveb byly umístěny na jeho internetové stránce, tudíž mu nic nebránilo v tom, aby vizualizace následně „přepracované“ svědkem R. Ř. s nimi mohl porovnat a zjistit výraznou shodu. Stejně tak věděl o tom, že vizualizace těchto domů požívají ochrany poskytované autorským zákonem, jak vyplývá z citovaných částí smlouvy o zprostředkování. Obviněný ve svém dovolání nijak nezpochybnil právní závěr, podle něhož vizualizace poškozené obchodní společnosti WRANDERS, s. r. o., splňují vymezení pojmu architektonického díla ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona [je vyjádřeno architektonickými plány a náčrty a je výsledkem tvůrčí činnosti autora (fyzické osoby), je jedinečné ve smyslu výsledku tvůrčí činnosti, je dána jeho povahová vlastnost být objektivně (tj. smysly) vnímáno jako výsledek (i součást) tvůrčí kategorie umění, a je vyjádřeno v jakékoli smysly vnímatelné (objektivně sdělitelné neboli jinými osobami seznatelné) podobě, tzv. vnější formě; viz Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 7 a násl.].
22. Obviněný v podstatě ukončil spolupráci s poškozenou obchodní společností a dne 17. 12. 2013 začal vykonávat funkci jediného jednatele obchodní společnosti N. (do téhož dne pod obchodní firmou B.), a zřídil i její internetové stránky XY. Prostřednictvím uvedeného webového rozhraní postupně zveřejnil celkem šedesát 3D vizualizací rodinných domů včetně obecného popisu stavby a jejich základních technických informací. Sporné vizualizace, které obviněnému předával svědek R. Ř., a opatřoval je svým vodoznakem, se však takřka neodlišovaly od těch, které za účelem své podnikatelské činnosti veřejnosti nabízela poškozená obchodní společnost WRANDERS, s. r. o. Úroveň shody jednotlivých dvojic návrhů domů podrobil odbornému zkoumání znalec Ing. arch. Vladimír Kubiš a zjistil shodu v rozmezí od 91,50 % až do 99,00 % s průměrem 96,27 % a mediánem hodnoty 96,50 %. Znalec se doslova vyjádřil tak, že „[u]vedené vysoké procento podobnosti takového množství projektových řešení, kdy některé atributy staveb jako názvy projektů, rozměry staveb, zastavěné plochy, kubatury, sklony střech, popisy staveb, jsou identické, resp. přesnou kopií, což není možné v projektové praxi dosáhnout bez použití vzorového podkladu, dokazuje skutečnosti použití prvotního vzoru při vytváření projektového řešení některého ze zpracovatelů.“ (srov. č. l. 50 trestního spisu, bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Pro doplnění odborného zkoumání tohoto znalce je možné dodat, že jen při laickém pozorování jednotlivých typů domů vyobrazených na internetových stránkách poškozené WRANDERS, s. r. o., a obviněné N., je zřejmé, že mají totožné názvy a příslušný typ vzorového domu je téměř nebo úplně stejný včetně popisu technických informací, odlišují se například tím, že jednotlivé parametry jsou u jednotlivých domů uvedeny v jiném pořadí, a zřetelný rozdíl je pouze v ceně (viz č. l. 11 a násl. trestního spisu). Navíc shodně jako u poškozené, byly vizualizace rodinných domů na internetových stránkách obviněné N., za jejichž obsah odpovídal obviněný P. K., prezentovány v kategorii „projekty“.
23. Tvrzení obviněného P. K., jímž se po celou dobu trestního řízení snažil svalovat vinu na svědka R. Ř., a zbavit se tak vlastní trestní odpovědnosti, bylo vyvráceno nejenom výpovědí tohoto svědka, ale i výpověďmi dalších svědků P. G., J. B., dále též listinnými důkazy. Již soud prvního stupně přesvědčivě vyložil obsah těchto důkazních prostředků a poté je logicky zhodnotil se závěrem o záměrném jednání obviněného, jímž zneužil architektonické návrhy (vizualizace) rodinných domů, které předtím získal z obchodní spolupráce s poškozenou obchodní společností WRANDERS, s. r. o. Činil tak evidentně se záměrem usnadnit si vlastní podnikání v naprosto shodném oboru jako poškozená, tj. projektování a výstavba dřevostaveb rodinných domů a zejména za účelem zlevnění jednotlivých staveb tak, aby mohl lépe konkurovat na trhu výstavby dřevostaveb. Svědka R. Ř. obviněný výslovně požádal, aby původní vizualizace dřevostaveb umístěných na svých internetových stránkách (převzatých od poškozené) upravil tak, aby návrhy byly jednodušší, tudíž aby mohla být následná výstavba domů realizována za nižší cenu. O zcela shodném zadání vypovídal i zpracovatel pozměněných návrhů svědek P. G. s tím, že podkladem mu byly vizualizace umístěné na internetové stránce XY, zjednodušení návrhů některých domů nebylo podle jeho názoru technicky možné, proto u nich neprováděl žádné změny. Tento svědek rovněž potvrdil, že všechny návrhy označil logem RR a poté je předal R. Ř. Svědek J. B., tzv. webmaster internetové stránky postupně umísťoval nové vizualizace namísto původních, vždy podle požadavků obviněného P. K. Není tudíž pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který na rozdíl od svědků, kteří se na změnách podíleli, znal původ vizualizací rodinných domů, jejichž zjednodušení si objednal a následně nechal upravené návrhy umístit na internetové stránce spoluobviněné N. Obviněný tak postupoval v rozporu s ustanoveními §12 odst. 1, 4 písm. f) a 18 odst. 1, 2 autorského zákona, porušil tak právo autora či jiné osoby, jíž autor právo užít dílo udělil, a to konkrétně jeho zpřístupněním veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby počítačovou sítí. Soudy proto správně posoudily zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. postupovaly spíše v jeho prospěch, neboť způsob provedení činu nevylučoval ani možnost jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
24. S určitou tolerancí bylo možné přiznat právní povahu námitce obviněného, podle níž neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu byl pouze nepatrný. V tomto ohledu se však Nejvyšší soud ztotožnil se soudy nižších stupňů, které ve vztahu ke zmíněnému znaku objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku důsledně hodnotily skutečnosti významné pro určení intenzity zásahu do autorských práv poškozené WRANDERS, s. r. o. Přitom postupovaly v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 196/2014, na které obviněný poukázal v dovolání, byť se skutkově posuzovaná věc odlišovala od věci obviněného P. K. Vzhledem k tomu, že obviněný po dobu téměř dvou roků neoprávněně prezentoval na internetové stránce XY celkem 60 vizualizací rodinných domů, u nichž bylo potvrzeno, že byly převzaty z katalogu poškozené WRANDERS, s. r. o., některé byly prakticky zkopírovány, ostatní pak jen nepatrně pozměněny, a to bez svolení, resp. vědomí poškozené, nelze uvažovat o tom, že by porušení práva chráněného autorským zákonem nedosáhlo vyšší než nepatrné intenzity. Je sice pravdou, že celkový počet vizualizací rodinných domů, jichž se sdělování veřejnosti týkalo, není součástí popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, avšak, jak již naznačil odvolací soud v bodě 13. svého usnesení, nejde o zásadní pochybení, pro něž by tento rozsudek nemohl obstát pro nepřezkoumatelnost či neurčitost. Základní kritéria významná pro určení míry zásahu do chráněných autorských práv jsou obsažena v odůvodnění rozsudku a fotokopie všech šedesáti vizualizací jsou vedle původních návrhů poškozené založeny v trestním spise spolu s popisem základních technických parametrů. Právní námitku zpochybňující jeden ze znaků objektivní stránky posuzovaného přečinu proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Navíc argumenty obviněného, jimiž podpořil své tvrzení o nepatrné míře neoprávněného zásahu do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, mají v zásadě skutkovou povahu založenou na celkové strategii obhajoby obviněného, jež byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.
25. Považoval-li obviněný P. K. za dostatečné, aby byl za své jednání postižen sankcí mimo oblast trestního práva, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů tento jeho názor nesdílí. Jednání obviněného, jak bylo popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedeno v jeho odůvodnění, totiž nejenže obsahuje všechny okolnosti odpovídající zákonným znakům základní i kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ale svojí povahou jde o poměrně závažný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému architektonickému dílu, jejichž výhradním držitelem byla poškozená WRANDERS, s. r. o. Uložení sankce obviněnému podle §105a, event. §105b autorského zákona, případně za jiný přestupek, který ani obviněný nespecifikoval, by dostatečně nereflektovalo škodlivost jeho činu a případný postih by zjevně nedostačoval. Postupu soudů nižších stupňů proto nelze nic vytknout, pokud při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku shledaly v případě obviněného (i spoluobviněné N.) nutnost vyvodit trestní odpovědnost za zjištěný skutek a uložit oběma přiměřený trest. V této souvislosti je možné odkázat na výklad pravidel uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, které přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Z tohoto rozhodnutí lze připomenout, že zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Skutek, jímž byl obviněný v posuzované věci uznán vinným, nebyl spáchán za takových výjimečných okolností, aby nešlo o společensky škodlivý čin, na který by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněnému prostředky trestního práva. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že posuzovaným skutkem došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, neboť čin vykazoval znaky obchodní činnosti. Tím dosáhl posuzovaný skutek vyššího stupně společenské škodlivosti a vyvození trestní odpovědnosti u obviněného bylo proto zcela namístě (srov. též přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/2006, uveřejněný ve svazku 43 pod č. 186/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
26. Ve vztahu k námitce obviněného, podle které se trestné činnosti nedopustil on sám, nýbrž svědek R. Ř., Nejvyšší soud nad rámec již uvedených argumentů dodává, že soudy jsou vázány zásadou obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §180 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. řádu, tedy mohou rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu obžaloby podané proti určité osobě. Případné zahájení trestního stíhání je v pravomoci příslušného státního zástupce či policejního orgánu. Je však třeba zdůraznit, že na trestní odpovědnost obviněného P. K. by v žádném případě nemohlo mít vliv případné zahájení trestního stíhání R. Ř.
27. Jedná-li se o další výtku obviněného P. K., jíž se ohradil proti nesprávnostem popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, považuje ji Nejvyšší soud za nedůvodnou. Obviněný konkrétně brojil proti té části popisu skutkových okolností, které se týkaly zveřejnění „nepatrně pozměněné vizualizace katalogových projektů rodinných domů - projektové dokumentace rodinných domů“. Je pravda, že pojem „projektová dokumentace rodinných domů“ přesně nevystihuje skutečný obsah, charakter a povahu autorského díla představovaného vizualizacemi dřevostaveb rodinných domů s jejich základními parametry pro jednotlivý typ domu, jejichž příklady jsou vyjmenovány v bodě 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Návrhy architektonických děl, které byly veřejnosti zpřístupňovány na internetových stránkách XY, nelze považovat za projektovou dokumentaci, která je zjednodušeně řečeno souborem schémat a výkresů zpravidla doplněných určitou textovou částí sloužící pro konkrétní popis stavby a jejích součástí. Nicméně jde o pouhou nepřesnost, již použil i odvolací soud v bodě 14. napadeného usnesení, která ale rozhodně neměla žádný vliv na slovní vyjádření okolností, za nichž došlo ke spáchání činu, resp. skutku z hlediska jeho určitosti a nezaměnitelnosti. Stejně tak se vytýkaná nesprávnost neprojevila v právním posouzení skutku a její nadbytečná citace neznamenala zhoršení postavení obviněného v trestním řízení. Závěrem lze ještě pro úplnost doplnit, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. řádu přípustné.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu