ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1185.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1185/2019-2114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovoláních, která podali obvinění L. T. , nar. XY v XY, bytem XY, a L. V. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 To 81/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. T. a L. V. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 T 7/2015 (dále též jen rozsudek soudu prvního stupně), byl obviněný L. T. uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku byl obviněnému L. T. uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen jednak výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z téhož dne, sp. zn. 11 To 214/2014, jednak i všechna další rozhodnutí na tento zrušující výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl pod bodem 1) dále uznán vinným obviněný L. V., a to pomocí k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (ač druhý odstavec není členěn na písmena) uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti LOOMIS Czech Republic a. s., středisko Hradec Králové, IČ: 261 107 09, se sídlem Sezemická 2853/4, Praha 9 – Horní Počernice (dále jen „Loomis“), na náhradu škody částku ve výši 1 386 093 Kč, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR na náhradu škody částku ve výši 1 490 Kč. Obviněnému L. T. bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu dále uloženo zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradu škody částku ve výši 3 826 Kč, Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, na náhradu škody částku ve výši 9 547 Kč a P. J., nar. XY, na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 80 000 Kč. Poškozená P. J. byla podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obvinění své trestné činnosti (zjednodušeně uvedeno) dopustili následovně. Skutek uvedený pod bodem 1) spočíval v tom, že dne 15. 11. 2012 v době od 19:00 hod. do 19:10 hod. v XY před obchodním domem Kaufland v XY po předchozí domluvě a rozdělení úkolů v úmyslu zmocnit se peněz z tržby obchodního domu zaparkoval obviněný L. V. své motorové vozidlo poblíž obchodního domu a střežil přilehlý prostor, aby případně mohl varovat obviněného L. T., který oblečen do tmavého oděvu a maskován šátkem přes obličej u zadního vchodu obchodního domu fyzicky napadl pracovníka bezpečnostní služby Loomis J. P., nar. XY, který právě nakládal přepravní box s tržbou do služebního vozidla. Obviněný L. T. srazil J. P. na zem několika výboji elektrického paralyzéru a z rukou mu vytrhl přepravní box s peněžní hotovostí ve výši 1 382 000 Kč, 260 PZL a 160 EUR (celkem 1 387 691 Kč), který se otevřel a namístě z něj vypadla látková brašnička s částkou 260 PZL. L. T. s přepravním boxem se zbývajícími penězi poté z místa utekl. Tím obvinění poškozené obchodní společnosti Loomis způsobili škodu ve výši 1 386 093 Kč. Skutek pod bodem 2) spočíval v tom, že obviněný L. T. dne 27. 1. 2014 v přesně nezjištěné době mezi 19.50 hod. a 20.30 hod. v XY před obchodním domem Kaufland v XY po předchozí domluvě a rozdělení úkolů v úmyslu zmocnit se peněz z tržby obchodního domu zaparkovala (pro tento skutek již pravomocně odsouzená) M. V. své motorové vozidlo poblíž obchodního domu, na který měla výhled, aby mohla v průběhu nepřetržitého telefonického spojení informovat L. T. o příjezdu vozu přepravujícího tržbu. Obviněný L. T., oblečený do tmavého oděvu a maskován šátkem přes obličej, se nejprve skryl u vchodu do trezorové místnosti obchodního domu, odkud pak zaútočil na vycházející pracovnici obchodní společnosti Loomis P. J., nar. XY, tak, že jí nejprve vstříkl do obličeje slzotvorný aerosol a snažil se jí pak vytrhnout z ruky kufr s finanční částkou ve výši 471 500 Kč, což se mu pro odpor poškozené nepodařilo, a tak obviněný L. T. použil aktivovaný elektrický paralyzér, jehož výbojem vzplál aerosol, čímž způsobil P. J. popáleniny prvního a druhého stupně na celém obličeji. Svého jednání obviněný L. T. zanechal teprve poté, co se poškozené podařilo ustoupit zpět do prostoru trezorové místnosti a zavřít za sebou dveře.
3. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění i státní zástupce, obvinění podali odvolání proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody, státní zástupce podal odvolání pouze v neprospěch obviněného L. T. do výroku o trestu uloženého tomuto obviněnému . Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 To 81/2018 , z podnětu podaného odvolání obviněného L. V. a státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu u obou obviněných a znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněnému L. T. uložil podle §173 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému L. T. uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z téhož dne, sp. zn. 11 To 214/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušující výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému L. V. odvolací soud uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. P odle §256 tr. řádu bylo odvolání L. T. zamítnuto.
II. Dovolání obviněných
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím svých obhájců oba obvinění.
a) Dovolání obviněného L. T.
5. Obviněný L. T. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Obviněný L. T. ve svém dovolání po shrnutí dosavadního průběhu řízení přednesl vlastní dovolací námitky. Uvedl, že již v dřívější fázi řízení před odvolacím soudem vyšlo najevo, že celé přípravné řízení bylo vedeno vyšetřujícím policejním orgánem, který byl podjatý, protože bylo prokázáno, že vyšetřovatel M. J. během přípravného řízení navázal intimní vztah s manželkou obviněného L. T. Bylo proto odvolacím soudem rozhodnuto, že úkony učiněné tímto vyšetřovatelem jsou v dalším trestním řízení procesně nepoužitelné. Obviněný L. T. dále dovozoval, že ani úkony učiněné v přípravném řízení M. R. nelze využít, neboť M. R. byl podřízeným M. J. a po odborné stránce byl M. R. u Policie České republiky nováčkem a jednal na základě pokynů M. J. Obviněný zejména brojil proti použitelnosti výslechu obviněných z přípravného řízení, které oficiálně vedl M. R., avšak M. J. do těchto výslechů podle obviněného aktivně zasahoval. K prokázání této skutečnosti obviněný navrhoval provedení výslechu ostatních policistů (I. S., K. T., R. J., R. P., Z. R., M. K. a M. H.), kteří byli součástí vyšetřovacího týmu M. J. Soud prvního stupně však odmítl provést navrhované důkazy, s čímž však obviněný nesouhlasil, neboť byl přesvědčen, že by potvrdily jeho obhajobu. Rovněž se domníval, že nové informace k provedení výslechu a jeho procesní použitelnosti by mohla přinést také výpověď odsouzené M. V., jejíž dřívější výslech byl podle obviněného proveden nezákonným způsobem. Obviněný T. navrhoval také další důkaz pomocí elektronické evidence policejního případu tzv. ETŘ, v němž je od počátku zaznamenávána míra procesní angažovanosti jednotlivých policistů a byl by tak z něj patrný i jejich vztah, tedy kdo byl velitelem, metodikem a analytikem v dané věci. Obviněný dovodil, že pro podjatost vedoucího člena vyšetřování M. J., je nutno veškeré úkony provedené v přípravném řízení tímto vyšetřovatelem (a to i nepřímo) považovat za nezákonné, a proto nemohou být ani zčásti podkladem pro další rozhodnutí. Pro tuto procesní vadu tak vina obviněného nebyla prokázána bez důvodných pochybností a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dále obviněný L. T. brojil proti hodnocení důkazů, resp. uvedl, že soudu nebyly policejním orgánem ani státním zastupitelstvím předloženy dostatečné usvědčující důkazy. S odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3622/10, připomněl, že nepřímé důkazy mají tvořit ve svém souhrnu ucelený a na sebe navzájem navazující řetěz, který vylučuje jakoukoliv pochybnost o prokazované skutečnosti, zejména o vině pachatele. V opačném případě by mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a trestní řízení může vést nakonec k porušení práva na osobní svobodu čl. 8 odst. 1, 2 Listiny. Obviněný L. T. byl přesvědčen, že k tomu v jeho případě došlo, jelikož v tomto trestním řízení nebyla provedenými důkazy jednoznačně prokázána jeho vina.
8. S ohledem na výše uvedené dovolatel L. T. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný L. T. v průběhu dovolacího řízení dále prostřednictvím obhájce doplňoval své dovolání. Navrhoval doplnění dokazování k prokázání nepoužitelnosti procesních úkonů z přípravného řízení o výslech A. K. (bývalý přítel J. T. v letech 2016-2017), A. K. (spoluvězně A. K. a N. Ch.), spisem Generální inspekce bezpečnostních sborů, sp. zn. GI-K-784/2016, o prověřování postupu M. J. v trestní věci.
b) Dovolání obviněného L. V.
9. Také obviněný L. V. (a to po odstranění původní vady svého dovolání) podal své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení obviněný rozvedl vlastní dovolací námitky. Předně obviněný L. D. uvedl, že v trestním řízení nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin loupeže či se na ní jakkoliv podílet. Obviněný dále zopakoval svou vlastní obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před soudy nižších stupňů. Obviněný svou vinu odmítl, nebyla podle něj dokázána žádným z důkazů. Zdůraznil, že za stejné důkazní situace byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 6 T 7/2015-1578, zproštěn obžaloby. V následném odsuzujícím rozsudku jej ale soud prvního stupně, byť na základě stejných důkazů, uznal vinným, aniž by tento rozpor nějak odůvodnil. Soud prvního stupně při rozhodování o vině obviněného L. V. vycházel z výpovědi L. T. učiněné dne 14. 2. 2015 v přípravném řízení. Protože tomuto výslechu byl přítomen posléze ve věci vyloučený M. J., nelze podle obviněného L. V. tento důkazní prostředek použít. Obviněného dále měly usvědčovat výpovědi svědkyně M. V. a V. C., které se ale o tom dozvěděly zprostředkovaně od obviněného L. T., jedná se proto podle obviněného (pouze) o nepřímé důkazy.
11. K nepoužitelnosti výslechů obviněných provedených dne 14. 2. 2015 dovolatel L. V. uvedl, že ze svědeckých výpovědí K. B. a D. Z. (tj. obhájců, kteří se výslechu účastnili) jednoznačně vyplynulo, že M. J. výslech řídil, radil se s M. R., resp. mu udílel rady, jak má výslech vést. S ohledem na tuto skutečnost vyjádřil dovolatel přesvědčení, že tyto důkazní prostředky vedené vyloučeným orgánem jsou pro předmětné trestní řízení nepoužitelné. Obviněný dále nesouhlasil se zamítnutím návrhů na provedení důkazů k prokázání přípustnosti těchto výpovědí soudy nižších stupňů pro nadbytečnost. Obviněný byl přesvědčen, že výslechy navržených svědků by přispěly ke zjištění skutkového stavu.
12. Obviněný L. D. poté shrnul, že důkazy, které proti němu mají směřovat, jsou podle něj neprůkazné, nedostatečné a nelze z nich dovodit jeho vinu. Připomněl, že pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele spáchat trestný čin a sám úmyslně jedná tak, aby jednání hlavního pachatele usnadnil nebo umožnil. Odkázal k tomu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, z nějž dovodil, že pro posouzení role pomocníka je podstatné, aby z dokazování vyplynulo, jakou skutečnou roli při páchání činu hlavního pachatele pomocník sehrál, jak svými konkrétními skutky napomohl k tomu, že zamýšlený a uskutečněný čin byl hlavním pachatelem fakticky realizován, a jak k tomu fakticky přispěla role pomocníka.
13. Dovolatel V. také namítl porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo . Od začátku trestního stíhání jsou dány vážné pochybnosti o nestranném a nezaujatém postupu policejního orgánu.
14. V závěru se obviněný vyjádřil k uloženému trestu, který s ohledem na to, že vede řádný život, pracuje a má rodinné zázemí, považoval za nepřiměřeně přísný a vysoký.
15. Na základě shora uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
16. K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce nejprve obecně uvedl, že se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce citovaného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, ve způsobu jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je proto dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Proto citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněných, jejichž prostřednictvím vyjádřili nesouhlas s hodnocením některých důkazů a s rozsahem provedeného dokazování. Stejný závěr platí i o námitce obviněného L. T. v doplnění dovolání, domáhal-li se v dovolacím řízení provedení některých důkazů.
18. Státní zástupce neshledal v této věci ani tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými závěry a provedenými důkazními prostředky a z nich vyplývajícími důkazy, nadto ani jeden z obviněných jej v podaných dovoláních ani nenamítl. Ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněné zejména výpovědi svědků. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom zcela logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, jež byly následně hodnoceny podle zásad vyjádřených v §2 odst. 6 tr. řádu. Přitom nedošlo k žádné jejich deformaci, byla dodržena práva obhajoby, na niž bylo reagováno. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z podrobných odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi jejich úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení.
19. Státní zástupce konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného L. V., jimiž poukázal na porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Jedná se totiž o instituty trestního práva procesního, které nelze v rámci citovaného dovolacího důvodu nijak zpochybňovat.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných L. T. a L. V. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
21. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
24. Jak obviněný L. T., tak obviněný L. V. uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky obviněných neodpovídající dovolacímu důvodu
25. Oba obvinění ve svých dovoláních brojili jednak proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, který považovali za chybný, pokud soudy nižších stupňů vycházely z obsahu výpovědí obviněných učiněných dne 14. 2. 2015. Dále obvinění nesouhlasili s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, neboť podle dovolatelů žádný z provedených důkazů jejich vinu neprokazuje. Soudům nižších stupňů také vytkli, že měly provést důkazy navržené obhajobou.
26. Nejvyšší soud k tomu navazuje na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných, s nímž souhlasí, a dále k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
28. Obvinění navíc prakticky výlučně opakovali jen svou obhajobu učiněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní zcela dostačujícím způsobem vypořádaly a na jejichž odůvodnění je tak možno odkázat. K tomu je možno připomenout, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
29. Uplatněnému dovolacímu důvodu ale neodpovídá ani námitka obviněného L. D., že nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k trestnému činu jiného, neboť jde ve své podstatě o námitku skutkovou, protože obviněný žádal aplikovat hmotněprávní úpravu na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně konstatoval, že dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. řádu neodpovídá taková námitka obviněného, kterou se dovolatel pouze formálně domáhá změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, pokud se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
30. Námitky obou obviněných jsou tak veskrze skutkového a procesního charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z povahy věci vůbec neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněných. Taková porušení, a to ani pokud jde o zásadu presumpce neviny a z ní plynoucího principu in dubio pro reo , jak namítal obviněný L. V., však nezjistil. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sb. n. a u.“). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal, což ani obvinění nenamítali. Nejvyšší soud souhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a následně jej správně právně kvalifikovaly podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.
31. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu uvést, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění.
32. Soud prvního stupně zcela správně v hlavním líčení přečetl protokoly o dřívějších výpovědích obviněných ze dne 14. 2. 2015 podle §207 odst. 2 tr. řádu. Tyto výslechy v přípravném řízení totiž provedl poručík M. R., tedy nikoliv vyloučený vyšetřovatel M. J. Za účelem zjištění do jaké míry do výslechu obviněných dne 14. 2. 2015 zasahoval později vyloučený vyšetřovatel M. J. provedl soud prvního stupně další dokazování (vyslechl M. R., M. J., jakož i oba obhájce obviněných, kteří byli přítomni těmto výslechům, tj. K. B. a D. Z.) a na základě důkazů plynoucích z těchto důkazních prostředků dospěl k logicky odůvodněným závěrům, jež následně prezentoval v odůvodnění vlastního rozsudku (srov. str. 12 – 13, body 14.-15.) a jež nemá důvod ani Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že výslechy byly vedeny samostatně M. R., M. J. do nich nijak formálně nezasahoval, tudíž nebyly pořízeny vyloučeným policejním orgánem a v řízení před soudem je lze procesně použít (a to i po rozhodnutí o vyloučení M. J. z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci z důvodu pochybnosti o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k manželce jednoho z obviněných). S tímto závěrem plně souhlasil a dále jej rozvedl za užití vlastní argumentace i Vrchní soud v Praze (viz jeho odůvodnění usnesení ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 108/2017, a odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 To 81/2018, především jeho str. 13, bod 20.).
33. K tomu lze doplnit, že do protokolu o výslechu obviněného se podle §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu mimo jiné uvede jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných osob a dalších osob, které se úkonu zúčastnily. Jiné protokoly než protokol o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání (tedy i protokol o výslechu obviněného) podepisuje ten, kdo úkon vykonal, a osoba, které se úkon týká, popřípadě zapisovatel, tlumočník, znalec nebo jiná osoba přivzatá k úkonu (srov. §56 odst. 1 tr. řádu). Všechny tyto potřebné náležitosti protokoly o výsleších obviněných ze dne 14. 2. 2015 obsahují. Těchto výslechů se zúčastnili obhájci obviněných, kteří vykonávali obhajovací práva, dohlíželi na zákonnost provedených výslechů, a v případě procesních pochybení měli možnost podat námitky proti průběhu úkonů (výslechů) nebo i proti obsahu protokolů o nich sepsaných, což však nikdo, včetně přítomných obhájců a obviněných, ale neučinil. Jinými slovy nebylo ani v uvedeném přípravném řízení namítáno, že by ve skutečnosti výslech vedl a jej se účastnil i M. J., jak obvinění v dovolání namítali. Je tak možno souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že výslechy obviněných dne 14. 2. 2015 neprovedl vyloučený policejní orgán, neboť je zcela samostatně provedl M. R.
34. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nadto nebyl založen jen na výsleších obviněných ze dne 14. 2. 2015, jak nesprávně interpretovali obvinění rozsudky soudů nižších stupňů ve svých dovoláních, ale byl dovozen také z dalších důkazů vyplývajících i z jiných důkazních prostředků (zejména z výpovědi svědkyně M. V., z výpovědí poškozených J. P. a P. J., jakož i dalších svědků, z listinných důkazů vyjmenovaných v bodě 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze znaleckých posudků, jak jsou uvedeny v bodech 33.-45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), které soudy nižších stupňů pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. Vina obou obviněných tak byla založena na logickém a uzavřeném řetězci zjištěných důkazů vyplývajících z důkazních prostředků provedených v souladu s procesními předpisy. Logické jsou též úvahy soudů nižších stupňů týkající se stejného modu operandi užitého v případě obou loupežných přepadení.
35. Ani námitky obou obviněných vztahující se k zamítnutým návrhům na doplnění dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil, že by namítaným postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Především mělo jít o důkazní prostředky, jimiž měla být prokázána vedoucí role vyšetřovatele M. J. V tomto směru nejde o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u. V posuzované věci jak soud prvního stupně (na str. 24, v bodě 52. odůvodnění jeho rozsudku), tak soud druhého stupně (na str. 14, v bodě 23. odůvodnění jeho rozsudku), řádně odůvodnily, proč návrhy na doplnění dokazování zamítly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním provedeným důkazům také za správné, protože předmět dokazování byl zcela dostatečně objasněn důkazy již provedenými. Stejný závěr je pak nutno učinit o důkazních návrzích, jež uplatnil obviněný L. T. v dovolacím řízení, přičemž tento dovolatel zcela pominul, že Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán dosavadním zjištěným skutkovým stavem soudy nižších stupňů, sám dokazování zásadně neprování (srov. k tomu §265r odst. 7 tr. řádu), neboť těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, přičemž může být doplněno v řízení před soudem druhého stupně, jak bylo již připomenuto shora.
36. Stejně tak za zcela nedůvodné a dovolacím důvodům neodpovídající lze označit výhrady obviněného L. V. vůči výběru druhu trestu a jeho výměry soudem prvního i druhého stupně. Nejvyšší soud k tomu jen stručně upozorňuje, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména na základě nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení trestu nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného nelze v dovolání úspěšně namítat.
37. Lze tak uzavřít, že námitky obviněných jsou výhradně skutkového a procesního charakteru, obvinění jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňovali. To platí i o formálně vznesené námitce dovolatele L. V. ohledně chybně posouzené subjektivní stránce jeho jednání, neboť i tuto námitku, že obviněnému L. T. nepomáhal, resp. neměl v úmyslu pomáhat se spácháním trestného činu, založil pouze na jiném, než soudy nižších stupňů zjištěném, skutkovém ději. Oba dovolatelé tak polemizovali výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, příp. se snažili zvrátit zákonnost a možnou procesní použitelnost jednotlivých důkazních prostředků a z nich plynoucích důkazů. Takové námitky ovšem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
V. Závěrečné shrnutí
38. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl oběma dovolateli uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněných neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu taxativně stanovenému v §265b tr. řádu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, resp. proti procesním postupům soudů nižších stupňů.
39. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných L. T. a L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu