ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1552.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1552/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný O. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 2 To 51/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 61 T 4/2018, byl obviněný O. M. uznán vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 12. 8. 2017 (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §255 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání 1 roku a 6 měsíců.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle tohoto rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v době od 16. 11. 2015 do 10. 12. 2015 jako statutární ředitel obchodní společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „G.“), a současně jako osoba spolupracující s obchodní společností F. F. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „F.“), tedy dvou podnikatelů se shodným předmětem podnikání zabývajících se mimo jiné též zprostředkováním v oblasti pojišťovnictví, se záměrem získat odměny od obchodní společnosti F. umožnil ve 4 případech uvedených ve výroku rozsudku klientům obchodní společnosti G. vypovězení pojistných smluv dříve zprostředkovaných touto obchodní společností a uzavření nových pojistných smluv prostřednictvím obchodní společnosti F. Tímto jednáním porušil povinnost statutárního orgánu obchodní společnosti G. vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, resp. v zájmu této obchodní korporace, která je obecně stanovena zejména v §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), a v §51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdější změny (dále ve zkratce jen „ZOK“), a k níž se výslovně zavázal i ve Smlouvě o výkonu funkce (statutárního ředitele) uzavřené s obchodní společností G. dne 1. 1. 2015 na základě §59 ZOK. Tímto jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti G. škodu v celkové výši 50 952,59 Kč, která vyplývala z povinnosti vrátit část provizí z důvodu storna původních pojistných smluv.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2018 usnesením pod sp. zn. 2 To 51/2018 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, zejména proto, že jeho jednáním poškozené obchodní společnosti G. nebyla způsobena tvrzená škoda. Obviněný ve svém dovolání namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku došlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku. Obviněný předně zásadně nesouhlasil s popisem skutku užitým soudem prvního stupně, protože podle obviněného neodpovídá provedeným důkazům. Podle obviněného bylo prokázáno, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu, neboť nárok na tzv. storno provize vůbec neexistoval a protože nový jednatel, který nastoupil po něm, se touto otázkou vůbec nezabýval. Nesouhlasil ani s tím, že měl klientům umožnit vypovězení pojistných smluv a iniciovat uzavření nových smluv, což podle něj neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť svědci sami uváděli, že sami chtěli smlouvy vypovědět. Obviněný se hájil tím, že by uvedení klienti uzavřeli nové smlouvy i prostřednictvím jiného zprostředkovatele, pokud by jim nepomohl on, takže vzniklá škoda by byla stejná. Jediným jeho pochybením by mohlo být, že nezabránil zrušení smluv, zároveň ale není jasné, jak toho měl dosáhnout. Nadto své počínání považoval za zcela obvyklou praxi v oblasti finančního poradenství.
6. Obviněný, aniž by tyto své námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, dále odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval ani jeho řádnou omluvu ani omluvu jeho obhájce z nařízeného veřejného zasedání na den 14. 8. 2018 a že veřejné zasedání konal v jejich nepřítomnosti, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného také došlo k podstatné vadě řízení, neboť obviněný navrhl další důkazy, konkrétně připojení trestního spisu, přečtení protokolu o hlavním líčení a výpověď svědka M. P., které odvolací soud odmítl. Tím bylo ovlivněno objasnění věci a tedy i správnost rozhodnutí soudu druhého stupně.
7. V další pasáži obviněný rozvedl a dále doplnil své úvodní námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a jeho právní kvalifikaci. Uvedl, že ani on ani obchodní společnost G., kteří byli pouhými zprostředkovateli, nemohli rozhodnout za klienty, zda smlouvy vypoví či nikoliv. Vypovídání pojistných smluv je běžnou praxí. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou platnosti ujednání o vrácení provize v případě tzv. storna pojistných smluv, kterou on s ohledem na §662 obch. zák. zpochybňoval. Jeho odsouzení je podle něj založeno na spekulaci, že by svědci jinak smlouvy nevypověděli, popř. by následně uzavřeli smlouvy znovu prostřednictvím poškozené (to se týká zejména svědka K. Š.). Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudu, že porušil svou povinnost jednat jako správný hospodář. Nebyly tak podle něj naplněny znaky skutkových podstat přečinů, pro které byl odsouzen. Zpochybnil též naplnění znaku úmyslu a společenské nebezpečnosti svého jednání.
8. Soud prvního stupně se podle obviněného nezabýval ani skutečností, že v době spáchání skutků existovala dohoda mezi akcionáři poškozené obchodní společnosti, že obviněný se stane jediným akcionářem. Z tohoto důvodu nemohl jednat v úmyslu poškodit uvedenou obchodní společnost, která měla být „jeho“. Poškozený M. P. podle něj pouze zneužil orgány činné v trestním řízení k vyřízení občanskoprávní věci.
9. Soudy se nezabývaly právním posouzením věci a případnými nároky na náhradu škody. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, namítl, že výše skutečné škody nebyla prokázána, což dokazuje i uzavřená smlouva o narovnání mezi obviněným a obchodní společností G.
10. Obviněný ve svém jednání neshledal společenskou škodlivost, neboť jeho jednání bylo zcela běžnou praxí. Žádal důsledně aplikovat princip „ ultima ratio“. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že beztrestnost má vždy přednost, což je v jeho případě přiléhavé. Obviněný také poukázal na porušení zásady presumpce neviny a zásady „ in dubio pro reo “.
11. V další části svého dovolání obviněný upozornil na další ze svého pohledu důležité okolnosti, kterým podle něj soudy nižších stupňů nevěnovaly pozornost. Svědek M. P. byl jediným členem dozorčí rady a mohl kdykoliv kontrolovat veškeré transakce a žádat vysvětlení od obviněného či jiných osob. Není tak zřejmé, proč on nebyl obviněn z porušení povinnosti jednat jako řádný hospodář. Soudy nižších stupňů nespecifikovaly povinnost, kterou měl údajně porušit, neoznačily informace, které měly být neveřejné a jež měl zneužít, jak zneužil postavení statutárního orgánu. Dále obviněný upozornil, že přivedl obchodní společnosti G. nové klienty, kterým zprostředkoval uzavření nové smlouvy, a že z toho měla uvedená společnost významný majetkový prospěch. Za nový kmen klientů však obchodní společnost neposkytla v souladu se zákonem žádnou odměnu, proto obviněný uplatnil pouze své právo na kmen přivedených klientů. Uzavřením nových smluv nemohla obchodní společnosti G. vzniknout škoda, protože vždy na základě činnosti obviněného vznikl obchodní společnosti G. majetkový prospěch, a to i po převodu jeho kmene klientů. Dále poukázal na to, že jednání svědka M. P. mělo být prověřeno orgány činnými v trestním řízení, neboť vyvedl část základního kapitálu ve výši asi 900 000 Kč, tyto peníze si ponechal a použil pro vlastní potřebu. Dále dne 23. 7. 2015 byla obviněným na příkaz svědka M. P. odeslána na účet tohoto svědka částka 392 333 Kč, které byly tímto svědkem zpronevěřeny, protože pro toto plnění nebyl důvod. M. P. tak podle poškozeného významně poškodil uvedenou obchodní společnost a v obou případech spáchal trestný čin zpronevěry.
12. Obviněný nesouhlasil ani s uloženým trestem, především trest zákazu činnosti považoval za likvidační. Žádal, aby bylo přihlédnuto k jeho osobním a majetkovým poměrům a k tomu, že má dvě nezletilé děti a manželku a musí finančně zabezpečit rodinu.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
14. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který svého práva do konání neveřejného zasedání o dovolání nevyužil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu
19. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně podle obviněného spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, k němuž soud prvního stupně dospěl tvrzeným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Obviněný označil zjištěný skutkový stav za neúplný a neodpovídající provedeným důkazům, soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru o výši škody a vůbec se nezabývaly existencí nároku na vrácení tzv. storno provize. Poukazoval též na další okolnosti případu, údajnou zpronevěru majetku poškozené obchodní společnosti jinou osobou apod. Podle přesvědčení obviněného jeho činnost nesměřovala k vypovězení starších pojistných smluv klienty a uzavření smluv nových. K vypovězení pojistných smluv totiž docházelo výlučně z vlastního rozhodnutí klientů.
20. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 4 až 13 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
21. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
23. Ani námitka obviněného, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo , neodpovídá uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť jde o princip vyplývající ze zásad dokazování, a sice zásady presumpce neviny, která se týká zjišťování skutkového stavu soudy.
24. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů při utváření skutkového děje na základě provedeného dokazování nemají žádné opodstatnění . Obviněný svými námitkami zcela popíral skutková zjištění soudů nižších stupňů na základě svědeckých výpovědí, že to byl on, kdo klienty kontaktoval, kdo jim nabízel uzavření nových smluv, a to nikoli prostřednictvím obchodní společnosti G., která jim zprostředkovala předchozí smlouvy, ale prostřednictvím obchodní společnosti F., o jejíž existenci klienti ani nevěděli (tak to uváděli svědci K. Š., L. D., P. L. i V. L.), přitom o uzavření smluv jednali s obviněným. Soudy nižších stupňů tak důvodně uzavřely, že to byl obviněný, který využil znalostí o konkrétních pojistných smlouvách, které zprostředkovával jako osoba jednající za obchodní společnost G., avšak následně jejich vypovězení a uzavření nových pojistných smluv zprostředkovával klientům jako zástupce obchodní společnosti F., a to aniž by na to klienty upozorňoval. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněného, že by tímto jednáním, kdy při účasti na podnikání dvou odlišných podnikatelských subjektů využíval ve prospěch jednoho informace získané u druhého z nich, obchodní společnost G. nepoškodil. V trestním řízení bylo prokázáno, že obchodní společnost G. musela vyplatit části provize v důsledku storna vypočtených pojistných smluv, a to v celkové výši 50 952,59 Kč, v čemž lze spatřovat škodu na majetku poškozené obchodní společnosti G., jak na to přesvědčivě poukázaly soudy nižších stupňů (viz bod 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 40. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
25. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
26. Pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody nelze podřadit ani ty výhrady obviněného, jimiž poukazoval na možnou zpronevěru majetku svědkem M. P. Jednání tohoto svědka nebylo předmětem tohoto trestního řízení a nemá ani žádný vliv na možné vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému za trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu. Vyvinit obviněného nemůže ani případná skutečnost, že sám měl za poškozenou obchodní společností G. neuspokojené pohledávky, jak uváděl.
27. Obviněný v dovolání dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest, neboť soudem uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný. Nepřiměřenost trestu odnětí svobody však není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani jiným důvodem dovolání upraveným v §265b odst. 1 tr. řádu. Výhrady vůči výroku o trestu lze zásadně uplatňovat jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Brojit dovoláním ryze proti výměře správně vybraného druhu trestu, byl-li uložen ve výměře předpokládané zákonem, uplatňovat nelze. Ostatně ani takové případně uplatněné námitky by nebyly opodstatněné, protože oba dva druhy trestu, a to i vedle sebe, lze za danou trestnou činnost uložit, stejně tak výměry odpovídaly rozpětím zákonných trestních sazeb. Ani tyto námitky tak nelze označit za relevantní vzhledem k zákonnému vymezení dovolacích důvodů.
c) K námitce nepřítomnosti obviněného a obhájce při veřejném zasedání
28. Obviněný v rámci dovolání vznesl též námitku, že odvolací soud nerespektoval řádné omluvy jeho a jeho obhájce z nařízeného veřejného jednání dne 14. 8. 2018 a rozhodl v jejich nepřítomnosti, ačkoliv se předem řádně omluvili, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. I když obviněný ve svém dovolání výslovně neoznačil za další jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ač jde o obligatorní náležitost dovolání (viz §265f odst. 1 tr. řádu), a to ani odkazem na zákonné ustanovení, ani slovním opisem uvedeného dovolacího důvodu, a Nejvyšší soud rozhodující o dovolání je omezen v rozsahu přezkumné činnosti nejen obviněným vymezenými výroky napadeného rozhodnutí, ale též rozsahem a důvody, pro které dovolání podává (viz §265i odst. 3 tr. řádu), přesto Nejvyšší soud učiní (nad rámec přezkumné činnosti) několik poznámek k obviněným vzneseným výhradám proti procesnímu postupu soudu druhého stupně při rozhodování o odvolání.
29. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Tato ustanovení jsou pro účely veřejného zasedání konaného u soudu druhého stupně rozhodujícího o odvolání modifikována v §263 odst. 2 až 4 tr. řádu. Účast státního zástupce je vždy povinná (§263 odst. 2 tr. řádu), obviněný musí mít obhájce, musí-li ho mít i v hlavním líčení (§263 odst. 3 tr. řádu), tj. ve všech případech nutné obhajoby podle §36 tr. řádu (viz §202 odst. 4 in fine tr. řádu). Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
30. Je tak zjevné, že ani jedno z uvedených zákonných pravidel obsažených v trestním řádu nebylo v dané věci porušeno, pokud se konalo veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, neboť obviněný v tu dobu nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě, nebyl dán ani důvod nutné obhajoby.
31. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
32. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišně podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou. To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob, jak bylo uvedeno shora.
33. Předně z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněného O. M. bylo k projednání jeho odvolání nařízeno Vrchním soudem v Olomouci jediné veřejné zasedání, a to na den 14. 8. 2018, o čemž byli vyrozuměni jak obviněný tak jeho obhájce (č. l. 561 a 564 trestního spisu). Vyrozuměním obviněného dal odvolací soud najevo, že jeho účast na projednávání není nutná a lze jednat i v jeho nepřítomnosti (nepředpokládal ani výslech obviněného).
34. Obhájce i obviněný zaslali soudu omluvu z konání veřejného zasedání, obhájce z důvodu zaplacené dovolené v Řecku a obviněný z důvodu pracovní neschopnosti. Pokud jde o obhájce, dne 8. 8. 2018 bylo do datové schránky odvolacího soudu doručeno „Oznámení o ukončení právního zastoupení a opětovném převzetí zastoupení a žádost o odročení hlavního líčení“ ze dne 8. 8. 2018, spolu s plnou mocí k zastupování obviněného (č. l. 565-566) s tím, že dne 11. 7. 2018 došlo k ukončení zastoupení obviněného, a to na základě výpovědi plné moci ze dne 10. 7. 2018. Poté však dne 8. 8. 2018, tedy v době, kdy obviněný i obhájce již věděli o nařízeném veřejném zasedání i skutečnosti, že obhájce se jej nebude moci účastnit, došlo k opětovnému převzetí zastoupení obhájcem obviněného. Jako důvod omluvy a žádosti o odročení veřejného zasedání obhájce uvedl vlastní zaplacenou dovolenou v Řecku. Na tuto žádost reagoval odvolací soud přípisem ze dne 8. 8. 2018 (č. l. 568), že jeho žádosti nelze vyhovět. Jelikož nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. řádu, nebyla podle §234 odst. 2 tr. řádu účast obhájce při veřejném zasedání nutná. Odvolací soud též správně uvedl, že nepřítomnost obhájce bylo možno vyřešit substitučním zastoupením jiným obhájcem, což obhajoba nevyužila.
35. Obviněný byl též včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání dne 14. 8. 2018 a vzal tento termín na vědomí, což potvrdil i jeho obhájce (č. l. 565). Poté, co se dozvěděl, že nebude akceptována žádost jeho obhájce o odročení veřejného zasedání, zaslal dne 13. 8. 2018, tj. jediný den před konáním veřejného zasedání, prostřednictvím svého obhájce do datové schránky odvolacímu soudu omluvu z účasti na veřejném zasedání z důvodu nemoci, k níž připojil žádost o odročení veřejného zasedání a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 13. 8. 2018 (č. l. 569-570), aniž by z toho bylo zřejmé, jaké zdravotní důvody mu brání v účasti ve veřejném zasedání. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti vzhledem k tomu, že se objevily nové důkazy, které žádal provést, konkrétně žádal připojení trestního spisu, přečtení protokolu o hlavním líčení a výpovědi svědka M. P. v jiném trestním řízení, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Ovšem i takový postup důvodně soud druhého stupně vyhodnotil tak, že jde o zjevně obstrukční jednání ze strany obviněného, který tak jednal proto, že nebylo vyhověno žádosti jeho obhájce o odročení veřejného zasedání. Nejvyšší soud v této spojitosti dále připomíná, že rozhodnutí lékaře o pracovní neschopnosti zaměstnance osvědčuje dočasnou neschopnost k výkonu jeho dosavadního zaměstnání, nikoliv však nutně současně i jeho neschopnost zúčastnit se jednání soudu (to z předloženého potvrzení nijak nevyplývá). Obviněný se žádnou indispozicí, pro kterou by se nemohl dostavit k jednání odvolacího soudu, nehájil, a to ani v řízení před soudem druhého stupně, ani v dovolání. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 574-575) odvolací soud omluvu obviněného neakceptoval a konstatoval, že se obviněný nedostavil k veřejnému zasedání a podle §263 odst. 4 tr. řádu a contrario vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti, neboť podle §202 odst. 2 tr. řádu ve spojení s ustanovením §238 tr. řádu byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
36. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný řádně objektivními důvody nedoložil svoji neschopnost dostavit se k veřejnému zasedání, měl dbát o svá procesní práva a náležitě je v trestním řízení uplatňovat. Postupem odvolacího soudu v daném případě nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a to ani ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, pokud by byl obviněným uplatněn.
d) K námitkám odpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu
37. Obviněný v rámci svého dovolání vznesl některé námitky, které lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, byť některé zmínil pouze ve velmi obecné rovině, Nejvyšší soud je však shledal za neopodstatněné, jak vyplývá z následujících pasáží tohoto rozhodnutí. Obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky jednotlivých skutkových podstat přečinů, pro něž byl odsouzen, především že jeho jednání je běžnou praxí v pojišťovnictví, že neporušil své povinnosti při správě cizího majetku, není ani zřejmé, které povinnosti měly být porušeny, že nezpůsobil žádnou škodu, která na majetku poškozené obchodní společnosti G. nevznikla a že nebyl naplněn znak zavinění ve formě úmyslu. Zčásti tyto námitky byly podloženy argumentací vycházející z jiné verze skutkového děje, z níž ovšem nelze vycházet, a takové námitky nelze pod uplatněné dovolací důvody subsumovat (viz výše). Dále namítl chybnou aplikaci principu ultima ratio.
38. Obviněnému byl v této věci kladen za vinu především přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, a to v té alternativě, že jako člen orgánu a účastník na podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho z nich.
39. Nejvyšší soud připomíná, že účastníkem na podnikání dvou podnikatelů může být i externí spolupracovník vykonávající aktivity na základě sjednané smlouvy o obchodním zastoupení tzv. tipařské smlouvy s obchodní společností F., jako tomu bylo v případě obviněného. Bylo prokázáno, že obviněný uzavřel smlouvy uvedené v bodech 1. až 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně s klienty původně obchodní společnosti G., které obviněný znal, jednal s nimi původně jako zástupce uvedené obchodní společnosti, avšak posléze při uzavírání předmětných pojistných smluv, aniž by je na to upozornil, s nimi jednal jako zástupce jiné, zvýhodněné obchodní společnosti F., prostřednictvím které pak klienti uzavřeli nové pojistné smlouvy, a to na úkor poškozené obchodní společnosti G.
40. Soudy nižších stupňů v takovém jednání obviněného důvodně spatřovaly naplnění znaků trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Na jejich rozhodnutí lze v tomto směru odkázat, ostatně obviněný ani konkrétní námitky proti této právní kvalifikaci nevznášel. Jde-li o námitku, že takové jednání je běžnou praxí, nepovažuje ji dovolací soud za důvodnou a opodstatněnou, orgány činné v trestním řízení vedly v tomto případě trestní řízení proti obviněnému pro jeho protiprávní jednání naplňující znaky trestného činu a nikoli proti někomu jinému, je tak namístě posuzovat jen jednání obviněného, které nemůže být ospravedlněno jen proto, že jiní páchají takové trestné činy též. Stát nemůže rezignovat na uplatňování trestní odpovědnosti, ani kdyby šlo o jev rozšířený, právě naopak.
41. Pokud jde o přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, ani v tomto případě nemá dovolací soud pochybnosti, že jeho znaky byly naplněny. Obviněný předně zpochybnil, že by svým postupem porušil nějakou konkrétní povinnost. Přitom již ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že jednal v rozporu s ustanovením §159 odst. 1 OZ a §51 odst. 1 ZOK, dále pak v rozporu se smlouvou o výkonu funkce statutárního ředitele.
42. Podle §159 odst. 1 OZ kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí; má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Podle §59 odst. 1 ZOK se práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo z tohoto zákona plyne něco jiného; ustanovení občanského zákoníku o správě cizího majetku se nepoužijí.
43. Obviněnému bylo především vytýkáno, že nejednal s péčí řádného hospodáře. Volený orgán právnické osoby nebo jeho každý člen je povinen při výkonu funkce si počínat diligentia diligentis patris familias , tedy s péčí řádného hospodáře, mezi takové povinnosti především patří pečovat o svěřený majetek, nezpůsobovat na něm škody, chránit též obchodní tajemství obchodní společnosti, neprozrazovat jej třetím osobám, ani jej nezneužívat ke svému prospěchu, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo právnické osobě přivodit škodu, respektovat zákonem a zakladatelským právním jednáním stanovený zákaz konkurence etc. To vše ovšem obviněný porušil, pokud zneužil obchodní tajemství k tzv. self-tradingu, který je dokonce trestně postihován podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Takové jednání nutně musí být v rozporu s péčí řádného hospodáře, zvláště je-li tzv. úkornou smlouvou způsobena škoda na svěřeném majetku. Ostatně jednočinný souběh trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku a zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku není vyloučen ani podle odborné literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2196). Obviněný tak porušil své zákonné povinnosti vyplývající z uvedených ustanovení, které byly ještě dále rozvedeny a konkretizovány ve smlouvě o výkonu funkce (viz č. l. 8 až 13 trestního spisu), což nadbytečně vytkl soud prvního stupně obviněnému i v právní větě svého rozsudku (ve skutečnosti šlo o zákonnou povinnost statutárního orgánu korporace a nikoli povinnost smluvní). Uvedenou smlouvou byl obviněnému mimo jiné též uložen zákaz konkurence v čl. III., který obviněný též porušil, když zprostředkoval obchody pro jiného se stejným předmětem činnosti, jako měla poškozená obchodní společnost.
44. Již shora bylo uvedeno, že námitka nedostatku škody byla převážně námitkou skutkovou. Obviněný ani sám nijak blíže nerozvedl, proč by neměl být platným závazek poškozené obchodní společnosti G., není jasné, o co své tvrzení opíral, s jakou argumentací by se soud měl vypořádat. Vrácení záloh na provize v důsledku tzv. storna pojistných smluv je doloženo velkým množstvím listinných důkazů, vyplývá tak z provedených důkazů, že v důsledku jednání obviněného skutečně došlo k úbytku na majetku poškozené obchodní společnosti G. Ani z ustanovení §662 obch. zák. toto nevyplývá, neboť vyplácení a vracení tzv. záloh na provizi bylo upravenou smluvně (tj. ustanovení §662 obch. zák., které má dispozitivní povahu, se neuplatní).
45. Stejně tak dovolací soud nemá důvod pochybovat o závěrech soudů nižších stupňů, že obviněný jednal úmyslně, neboť si byl dobře vědom nepřípustnosti jednat ve prospěch jiné obchodní společnosti a na úkor poškozené obchodní společnosti G., jakož i povinnosti nezpůsobovat škodu na spravovaném majetku, jak vyplývá ze zákonné úpravy i ze smluvního ujednání s poškozenou, přesto tak v rozporu s tímto jednoznačným zákazem činil. Lze proto souhlasit, že v případě obou trestných činů jednal s úmyslem přímým, neboť věděl o všech rozhodných skutečnostech, s nimiž počítal, přesto záměrně s cílem dosáhnout vlastního prospěchu tak činil, ač současně věděl, že tím nutně způsobí na spravovaném majetku obchodní společnosti G. škodu. Zavinění se vztahuje ke všem objektivně-deskriptivním znakům obou skutkových podstat trestných činů, které mu byly kladeny za vinu.
46. Obviněný dále namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, tedy vlastně (ač nikoli výslovně) nesprávný výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“ V daném případě obviněný nejen, že svým jednáním na spravovaném majetku způsobil úmyslně škodu převyšující 50 000 Kč (tedy více než dvojnásobek spodní hranice trestní odpovědnosti), ale navíc se ještě dopustil tzv. self-tradingu, tedy porušil zákaz konkurence a pracoval ve stejné době pro jiného podnikatele, v jehož prospěch uzavřel pojistné smlouvy na úkor poškozené obchodní společnosti. Učinil tak dokonce ve více případech, jak bylo popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jeho jednání tak není bagatelní, jak se snad obviněný domníval, naopak jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené byla vyvozena důvodně.
47. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, skutek byl též správně právně kvalifikován, následně správnost rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve svém usnesení i soud druhého stupně. Své hodnotící úvahy oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 až 14), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (zejména str. 6 až 13). Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že to byl obviněný, kdo jako statutární ředitel poškozené obchodní společnosti vědomě uzavřel smlouvu o spolupráci s obchodní společností F. a klientům obchodní společnosti G. předložil nabídku a dal popud k uzavření nových pojistných smluv prostřednictvím obchodní společnosti F., což jasně vyplývá ze svědeckých výpovědí, aby za to obdržel provizi. Jak správně uvedl soud prvního stupně (str. 9 odůvodnění jeho rozsudku) obviněný umožnil klientům obchodní společnosti G. vypovědět pojistné smlouvy uzavřené prostřednictvím této společnosti a inicioval uzavření nových smluv prostřednictvím obchodní společnosti F. právě v době, kdy bylo jasné, že z uzavření dohody o převodu obchodního podílu ze dne 6. 10. 2015 sešlo a on sám se nestane jediným akcionářem poškozené obchodní společnosti. Obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch v podobě provizí od obchodní společnosti F. Jeho zaviněním také vznikla poškozené obchodní společnosti G. škoda v celkové výši 50 952,90 Kč. Závěr soudů je tak správný. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, že nebyly provedeny některé jím navržené důkazy ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Soud druhého stupně se s těmito návrhy dostatečně vypořádal v bodě 22. odůvodnění svého usnesení, na něž je možno v tomto směru odkázat.
IV. Závěrečné shrnutí
48. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného O. M., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu