ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.274.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 274/2019-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 149/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 7 T 149/2017, byl obviněný por. Policie České republiky R. N. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), v souběhu s přečinem urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Obviněný předně vyslovil přesvědčení, že skutek, za který byl odsouzen, se nestal, a i kdyby soud dospěl k opačnému závěru, pak takový skutek není trestným činem, neboť ani u jednoho z trestných činů nebyly naplněny jejich materiální a formální znaky, přičemž nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajně spáchaným skutkem a následným škodlivým následkem.
6. Podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. K tomu dále obviněný odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a konstatoval, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely z toho, že poškozená musela pociťovat jednání obviněného jako příkoří, nikoli však, že takové jednání takto skutečně a zcela nevyvratitelně pociťovala. Jak dále obviněný zdůraznil, v řízení nebyla prokázána ani soustavnost jednání, naopak obviněný má s poškozenou harmonický vztah.
7. Pokud jde o přečin urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, podle přesvědčení obviněného v řízení nebylo prokázáno, že by poškozenou jakkoliv hrubě urazil. Kdyby obviněný čistě teoreticky poškozenou počastoval hrubým výrazem v rámci osobního manželského sporu, nemohl spáchat přečin urážky mezi vojáky, neboť zde zcela chyběl úmysl obviněného spáchat takový čin a dále objekt trestného činu, tedy samotný voják, jelikož v rámci manželské hádky o sobě oba aktéři nesmýšleli jako o vojácích. Obviněný ani nemohl svým jednáním urazit vojáka, jelikož své údajně pronesené urážky nesměřoval vůči manželce jako vojákovi.
8. Jak dále obviněný zdůraznil, orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na zjištění materiální pravdy, nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a obviněný byl odsouzen pouze na základě domněnek. Podle něj soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, a porušily tak právo obviněného na spravedlivý proces.
9. Obviněný ve svém dovolání vytkl řadu dalších vad, jichž se podle jeho názoru dopustily soudy nižších stupňů zejména při provádění dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů. Podle obviněného mu soudy upřely možnost vyjadřovat se během soudního řízení k prováděným důkazům, přičemž soud ani nepřečetl listinné důkazy.
10. Obviněný rovněž namítl, že v řízení nebylo provedeno znalecké zkoumání osoby poškozené, která jej sice nejprve odmítala, avšak následně se ho rozhodla podstoupit, nicméně soud prvního stupně to již odmítl. Soudy navíc neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který si obviněný nechal sám vypracovat. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadu oficiality a vyslovil přesvědčení, podle kterého soudy neučinily vše pro splnění účelu trestního řízení, neboť znalecký posudek k osobě poškozené byl v tomto řízení klíčovým důkazem. Podle obviněného je zcela nepřípustné, aby soud prvního stupně sám hodnotil věrohodnost svědků a stavěl se tak sám do role znalce.
11. Pokud jde o hodnocení důkazů, podle obviněného soud prvního stupně zcela svévolně, selektivně a účelově zdůrazňoval pouze výsledky hodnocení důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, výpovědi svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch, se nápadně spojují u jedné osoby, a to u svědka Z. S., který byl podle názoru obviněného nezdravě citově vázán na poškozenou. Obviněný vyslovil domněnku, že tento svědek byl frustrován z toho, že poškozená neopětovala jeho city, proto nasměroval své jednání ke snaze rozbít manželství poškozené a obviněného. V této souvislosti obviněný zdůraznil obsah výpovědi svědkyně D. H., podrobně jej rozebral a vyslovil přesvědčení, že její svědectví jasně potvrzuje praktiky svědka Z. S.
12. V další části svého dovolání obviněný poukázal na výpověď svědkyně O. G., kterou neměly soudy vůbec brát v potaz a hodnotit jako relevantní důkaz, neboť tato svědkyně pracovala na celé věci z titulu své pozice u Policie České republiky. Podle obviněného uvedená svědkyně orientovala svoji výpověď na úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný podle §61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který vypracovala v době před zahájením úkonů trestního řízení, ovšem jak obviněný zdůraznil, úřední záznam sepsaný před „sdělením obvinění“ nelze použít jako důkaz, neboť tomu výslovně brání ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu. Obviněný dále v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž to, s čím se policisté seznámili před zahájením trestního stíhání a před „sdělením obvinění“, je jako důkaz v trestním řízení ústavně nepřípustné. Navíc tato svědkyně měla po celou dobu přístup do trestního spisu, a tudíž svoji svědeckou výpověď mohla u soudu podle obsahu spisu vhodně upravovat, a tím ovlivnit i celý průběh hlavního líčení a nestranného rozhodování soudu.
13. Obviněný dále namítl, že soud nepřikládal důležitost tzv. facebookové konverzaci mezi svědkem Z. S. a svědkyní O. G., z jejíhož obsahu je podle názoru obviněného patrný zájem zinscenovat celou věc bez vědomí poškozené. Obviněný spatřuje pochybení také v tom, že soud nepřihlédl k výpovědím svědků F. V. a M. B., kteří svědčili ve prospěch obviněného, stejně tak ke zprávě orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který provedl šetření u obou nezletilých synů, přičemž bylo potvrzeno, že žádný z nich si není vědom špatné situace v rodině.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v celém rozsahu a současně aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi a aby poté podle §265m tr. řádu ve věci rozhodl sám a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky, kterými napadá rozsah dokazování, zejména pak způsob hodnocení důkazů, stejně tak i skutková zjištění, k nimž dospěly soudy. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
16. Státní zástupkyně označila za odpovídající tomuto dovolacímu důvodu tu část námitek, v níž obviněný vytkl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí z důvodu porušení principu „ultima ratio“ a zásady subsidiarity trestní represe. Podle státní zástupkyně však výrok, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění koncentrovaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se dopustil posuzovaného skutku jednáním, které překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a nabylo rysů kriminálního činu, proto je vyloučeno akceptovat úvahu, aby celá záležitost byla řešena mírnějšími prostředky, či prostředky civilního práva. Obviněný používal vůči poškozené intenzivního kontrolujícího násilí a útoků, přičemž intenzitu a míru, s níž jednání obviněného zasahovalo do osobní sféry poškozené, nelze zpětně bagatelizovat tím, že poškozená navenek vůči třetím osobám neprojevovala žádnou nespokojenost se svým manželstvím. Pro týrání, ke kterému dochází v rodině, je totiž typické, že ten kdo je vystaven týrání, se ho nejprve snaží skrývat a tajit.
17. Podle státní zástupkyně lze považovat za právní námitku i tu, v níž obviněný brojí proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože nebyl naplněn objekt tohoto trestného činu, když poškozenou nikdy nevnímal jako vojáka, ale jako manželku. K tomu státní zástupně provedla podrobný výklad uvedeného zákonného ustanovení, přičemž v posuzované trestní věci bylo nepochybně zjištěno, že obviněný byl služebně zařazen jako komisař Policie České republiky na Krajském ředitelství policie hlavního města Prahy na Integrovaném operačním středisku. Poškozená byla rovněž příslušnicí Policie České republiky a služebně byla zařazena na místním oddělení XY. Podle státní zástupkyně jednání obviněného vůči poškozené mělo evidentně přesah i do služebního poměru poškozené, neboť obviněný jí diktoval, jak má chodit oblékaná do zaměstnání, v zaměstnání ji stresoval kontrolujícími telefonáty a krátkými textovými zprávami tak, že to zasahovalo i do její schopnosti věnovat se plně své práci, čehož si všimli jak kolegové, tak nadřízení. Uvedené jednání tak bylo třeba chápat jako útok na lidskou i vojenskou důstojnost a bylo je možno považovat za urážku, neboť takové jednání obviněného snižovalo kredit poškozené u kolegů, stejně jako její čest, vážnost i důstojnost jako příslušnice Policie České republiky. Obviněný se dopustil posuzovaného jednání v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť jeho přímým cílem nebyla dehonestace poškozené jako policistky, nýbrž šlo o nechtěný následek, s jehož způsobením byl obviněný, také jako policista, srozuměn.
18. Státní zástupkyně se pak podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám v dovolání obviněného, které se vztahují k dokazování a k hodnocení jednotlivých důkazů, zejména k výpovědím některých svědků a k posudkům znalců, přičemž se neztotožnila s výhradami obviněného.
19. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
21. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
22. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný v části svého dovolání ve vztahu k přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uplatnil námitku, která odpovídá dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, konkrétně jde o nesprávné právní posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto přečinu. Námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jsou však mimo citovaný dovolací důvod. Po přezkoumání pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné, a napadené usnesení odvolacího soudu tedy nemůže obstát.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
23. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
24. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
1. K trestnému činu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
28. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo urazí podřízeného nebo vojáka s nižší hodností. Objektem tohoto trestného činu je čest, vážnost a lidská důstojnost vojáků, které jsou chráněny proti útokům jiných vojáků nerespektujících nebo zneužívajících subordinace nebo jiného nerovného postavení vojáků. Nepřímo jsou tak chráněny samotné vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čest a vážnost vojenské hodnosti a zvláštní postavení vojáka, který vykonává službu. Pachatelem i uraženým u tohoto přečinu může být podle §114 odst. 1 tr. zákoníku jen voják, jímž se ovšem podle §114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku rozumí i příslušník bezpečnostního sboru, tj. též příslušník Policie České republiky, což vyplývá i z ustanovení §399 tr. zákoníku. Urážkou se rozumí útok na lidskou či vojenskou důstojnost jiného vojáka, jímž je snižována čest a vážnost jeho funkce anebo jeho hodnosti. Jde o takové jednání, které je objektivně způsobilé snížit čest a vážnost napadeného. Nezáleží na tom, zda ho napadený též takto vnímá. Urážlivý projev nemusí být spáchán veřejně ani před další osobou, dokonce ani v přítomnosti uraženého. Urážka může být spáchána nejen verbálně, ale i písemně, hrozbou nebo gestem. Urážkou ve smyslu tohoto ustanovení bude i tzv. urážka skutkem, tj. fyzickým útokem, který sice zasahuje do tělesné integrity uraženého, ale vzhledem k malé intenzitě ji vážněji neohrožuje. Jako typické příklady lze uvést cloumání za oděv, ojedinělý políček a podobně. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3409 a 3410).
29. Jednání obviněného R. N. podle odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spočívalo v tom, že v období od přesně nezjištěné doby roku 2014 do 27. 2. 2016 se vzrůstající četností v místě současného bydliště na adrese XY, a předchozího bydliště na adrese XY, okr. Chrudim, psychicky (i v přítomnosti jejich nezletilých dětí R. a D.), ale i fyzicky týral svoji manželku Policie České republiky P. N., nar. XY, služebně zařazenou na Místním oddělení Policie České republiky XY, tím způsobem, že schvaloval její oblečení do zaměstnání, včetně spodního prádla, přičemž po návratu z práce jí kontroloval kalhotky, zda je nemá ušpiněné od spermatu, zakazoval jí nosit sukně, aby neprovokovala jiné muže, dohlížel na její pracovní činnost velmi častými telefonními kontakty, oslovoval ji vulgárními výrazy „kurva, čubka, děvka“, zasílal jí vulgární krátké textové zprávy, kde ji osočoval z nevěry, omezoval sociální kontakt s kamarády a rodinou poškozené, když zároveň došlo minimálně celkem ke dvěma fyzickým útokům na její osobu ze strany obviněného a k poslednímu násilnému napadení došlo dne 27. 2. 2016, a to úderem pěstí do hlavy, na základě kterého poškozená vyhledala lékařské ošetření ve fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze; až po této události začala Policie České republiky šetřit tuto věc, přičemž uvedeného jednání se obviněný dopouštěl jako příslušník Policie České republiky vůči své manželce P. N., která byla po celou inkriminovanou dobu příslušnicí Policie České republiky s nižší hodností, než měl obviněný, když shora popsané jednání je útokem na lidskou a vojenskou důstojnost jiného a je urážkou, která je objektivně způsobilá snížit čest, vážnost a důstojnost napadeného i Policie České republiky.
30. Nejvyšší soud považuje za důvodnou tu námitku obviněného, podle které soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť nebyly naplněny zákonné znaky přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ač výhrady obviněného jsou spíše obecného rázu.
31. Na podkladě shora uvedených skutkových zjištění, jejichž správnost Nejvyšší soud nemůže bez dalšího zpochybňovat, nelze přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by jednání obviněného bylo možno posuzovat i jako přečin urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 10) pouze konstatoval, že obviněný se dopouštěl posuzovaného skutku jako příslušník Policie České republiky vůči poškozené, která je příslušnicí Policie České republiky s nižší hodností, a tudíž jeho jednání bylo objektivně způsobilé snížit čest, vážnost a důstojnost poškozené, resp. bezpečnostního sboru, nicméně z tohoto hlediska své rozhodnutí nikterak dále neodůvodnil. Ač odvolací soud v reakci na námitku obviněného v odůvodnění svého usnesení (viz jeho s. 9) rozvedl argumentaci v tom smyslu, že jednání obviněného přesahovalo i do sféry služebního poměru poškozené, a tudíž mělo nepochybně vliv na její postavení, rozpoložení ve službě a zejména pak i stud řešit věc před kolegy, nelze ani toto odůvodnění považovat za přiléhavé a dostatečně přesvědčivé.
32. Obviněný R. N. byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s přečinem urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak ovšem vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podstatu jednání obviněného zcela nepochybně vyjadřuje první z uvedených trestných činů, tedy tzv. domácí násilí. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá takový čin po delší dobu. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, protože pachatel, který týrá jinou osobu, tak činí vůči osobě blízké nebo další osobě žijící s ním ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy a týraná osoba má zpravidla ztíženou možnost opustit toto společné obydlí (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1941 a 1942). S ohledem na shora uvedený výklad a charakter této trestné činnosti je třeba zdůraznit, že se odehrává v soukromí, zpravidla beze svědků, a tedy skrytě mimo kontrolu veřejnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze hovořit o urážce ve smyslu §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže těžiště trestné činnosti tkví v tom, co se odehrálo mezi obviněným a poškozenou v jejich soukromí. Takové jednání nejenže není objektivně způsobilé znevážit poškozenou jako příslušnici bezpečnostního sboru, tak jak je uvedeno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, především však nevystihuje smysl skutkové podstaty tohoto trestného činu, jímž je – mimo jiné – ochrana vztahů nadřízenosti a podřízenosti plynoucích z nerovného postavení příslušníků bezpečnostního sboru (k tomu viz výše pod bodem 28. odůvodnění tohoto usnesení), nikoliv pouze vztahů rodinných, k jejichž narušení došlo v nyní posuzovaném případě. Jednání obviněného vůči poškozené bylo motivováno čistě osobními neshodami mezi manžely, přitom přehnaná podezíravost a žárlivost obviněného rozhodně nejsou projevem neúcty k poškozené jako příslušnici bezpečnostního sboru a nositelce nižší hodnosti.
33. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje skutečnost, že jednání obviněného, jež bylo správně kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, se projevilo i ve služebním poměru poškozené. Tento argument odvolacího soudu však nepostačuje k učinění závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tzv. domácí násilí by se totiž s ohledem na povahu a závažnost této trestné činnosti nepochybně projevilo v různých oblastech života poškozené, včetně jejího zaměstnání, i v případě, kdyby nešlo o příslušníky bezpečnostních sborů s rozdílnými hodnostmi, a proto nelze jen pro tuto skutečnost výrazněji kriminalizovat jednání obviněného oproti jiným případům.
34. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému shledal důvodnou námitku obviněného, kterou zpochybnil správnost právního posouzení skutku, pouze však ve vztahu k přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
35. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí publikované pod č. 39/2016 Sb. rozh. tr.), podle níž trestní zákoník neobsahuje žádná kvantitativní kritéria, která by odlišovala přečin urážky mezi vojáky podle §378 tr. zákoníku od obdobného kázeňského přestupku (např. podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů). Má-li tedy být urážka mezi vojáky kvalifikována jako trestný čin, musí tomu odpovídat – s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku – její povaha a intenzita, okolnosti, za nichž byla učiněna, popřípadě další charakteristiky urážky nebo jejího pachatele odůvodňující vyšší společenskou škodlivost daného případu (např. opakované urážlivé projevy, recidiva pachatele, vážné narušení vojenské kázně nebo kázně v bezpečnostním sboru apod.) Pokud tedy soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru, podle něhož skutek spáchaný obviněným lze kvalifikovat i jako přečin urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jde o nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
2. K ostatním námitkám obviněného
36. Nejvyšší soud však nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že v případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“. Uvedená zásada zajišťuje, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, a to jen tam, kde prostředky jiných právních odvětví nepřichází v úvahu nebo jsou zjevně neúčelné či nedostatečné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný pod č. 116 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod č. 186 ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, publikovaný pod č. 157 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Trestným činem je ovšem obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). U obviněného pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. To ostatně ani obviněný ve svém dovolání nijak konkrétně neodůvodnil, ale omezil se pouze na obecné tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe.
37. Dále obviněný ve zbylé části svého dovolání nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a zejména vytkl to, jak soud prvního stupně nebo odvolací soud hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, jak postupoval při dokazování a rovněž rozsah provedeného dokazování. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soudy pochybily, pokud znovu neiniciovaly vypracování již jednou zadaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který měl být pořízen k osobě poškozené, a dále, že byl ignorován obviněným předložený znalecký posudek soudního znalce doc. PhDr. et. PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., MBA.
38. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení zásady „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedené zásady není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k výsledkům provedeného dokazování je ani mít nemohly, proto nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
39. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který dále uplatnil obviněný, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
40. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že v jeho rámci obviněný zčásti uplatnil i námitku, která je opodstatněná, takže tím byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
V. Závěrečné shrnutí
41. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zčásti důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nepřikázal takto věc soudu prvního stupně, protože zjištěné vady rozhodnutí jsou takového charakteru, že mohou být odstraněny odvolacím soudem.
42. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jestliže odvolací soud nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nevykazuje znaky přečinu urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a je povinen zvolit správnou právní kvalifikaci tohoto skutku. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu jako celek, odvolací soud se náležitě vypořádá i s námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání a jimiž se Nejvyšší soud nemohl dále zabývat, neboť neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
43. Pokud jde o podnět obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí napadené dovoláním, přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci, takže případný postup podle §265o odst. 1 tr. řádu tím ztratil jakékoli opodstatnění.
44. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu