ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.309.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 309/2019-1007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. V. , narozený XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 To 320/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 92/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 3 T 92/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným pokusem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1, §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč vyměřený ve 200 denních sazbách po 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 8. 4. 2014 na blíže neurčeném místě v XY v Ruské federaci z titulu výkonu funkce generálního ředitele ruské pobočky O. T., hlavní státní evidenční číslo XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY (dále jen „O. T.“), jakožto dceřiné společnosti české obchodní korporace T., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „T.“), zneužil k výkonu své pracovní funkce přidělený individuální identifikátor elektronických transakcí – KAS 129353_4, jehož prostřednictvím úmyslně, protiprávně a bez vědomí svého zaměstnavatele, postupně v systému elektronického bankovnictví zadal příkazy k úhradě č. 212, 213, 214 s cílem převést finanční prostředky ve výši 2 800 000 RUB (1 568 336 Kč při kurzu stanoveném Českou národní bankou ke dni 8. 4. 2014) z bankovního účtu svého zaměstnavatele na účet obchodní společnosti O. A., identifikační číslo osoby XY, evidenční číslo FÚ 772901001, se sídlem XY (dále jen O. A.), ač si byl vědom, že k tomuto plnění neměl žádný důvod a jednalo se o plnění bezdůvodné. Tím úmyslně a protiprávně porušil ustanovení bodu 7.1.6 pracovní smlouvy č. 1013 ze dne 27. 8. 2013, které ho zavazovalo chovat se šetrně k majetku zaměstnavatele, přičemž stejná povinnost mu vyplývala také z §21 písm. d) zákoníku práce Ruské federace č. 197-F3 ze dne 30. 12. 2001. Podle §44 zákona o společnostech s ručením omezeným Ruské federace č. 14-F3 ze dne 8. 2. 1998 nese ředitel odpovědnost za vzniklé škody, jestliže jsou výsledkem jeho činnosti nebo nečinnosti. K dokonání tohoto skutku nedošlo z důvodu nezávislých na vůli obviněného. V případě příkazu č. 212 a 213 byly platby vyřazeny z platebního systému banky pro neuvedení údajů o DPH, platba č. 214 byla zablokována hlavní účetní obchodní společnosti O. T. Tímto svým jednáním by v případě dokonání poškozené obchodní společnosti T. způsobil škodu ve výši 1 568 336 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 To 320/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný po obsáhlém shrnutí dosavadního průběhu řízení konstatoval, že si je vědom toho, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu slouží k nápravě nesprávného právního posouzení skutku, resp. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Zároveň však poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovodil, že v případě porušení základních práv dovolatele by měl Nejvyšší soud dovolání věcně přezkoumat, byť by taková námitka jinak obsahově nespadala pod žádný z dovolacích důvodů.
6. Dovolatel během celého řízení soudům předkládal důkazy o své nevině, avšak soudy nižších stupňů k nim při svém rozhodování nepřihlédly nebo je označily za nelogické. Znovu zopakoval, že to byl on, kdo zablokoval bankovní účet, ze kterého měly být provedeny finanční transakce, což doložil listinnými důkazy. Upozornil na výpověď svědka M. K., podle nějž bylo v obchodní společnosti O. T. více klíčů (nezjistitelného počtu) potřebných k ovládání bankovního účtu společnosti. Podle názoru obviněného soud prvního stupně sám řádně nezjistil skutkový stav, naopak zjištění obviněného ohledně identifikace místa, odkud byly příkazy provedeny, a dokonce i určení provozovatele internetového připojení, hodnotil jako nevěrohodné. Soudem přibraný znalec doporučil porovnat zjištěné IP adresy počítačového zařízení, z něhož byly platební příkazy zadány, s údaji od ruského poskytovatele internetového připojení. Dovolatel považoval za zásadní vadu řízení, že se soudy spokojily s tímto nedostatkem v dokazování spočívajícím v tom, že nedošlo k jednoznačné identifikaci místa, odkud byly příkazy provedeny. Nadto obviněný upozornil, že byl v době provedení příkazů doma v pracovní neschopnosti a neměl u sebe tzv. klíč k ovládání bankovního účtu a ani počítač s nahraným softwarem pro elektronickou komunikaci s bankou. Tím vším je doložena nevina obviněného.
7. Dále obviněný zaměřil své námitky na chybné určení osoby poškozené. Obchodní společnost O. T. je samostatným právním subjektem řídícím se při své činnosti ruským právem, byť je ze 100 % „vlastněna“ jediným společníkem – obchodní společností T. Poškozenou tak byla pouze obchodní společnost O. T., která jediná byla oprávněna uplatnit nárok na náhradu škody. Obviněný proto byl přesvědčen, že byl v řízení poškozen na svých právech, pokud bylo s obchodní společností T. jednáno jako s poškozenou, ačkoliv ta byla pouhým oznamovatelem. Zmocněnci obchodní společnosti T. bylo nesprávně umožněno nahlížet do spisu, účastnil se výslechu obviněného, hlavních líčení, kladl svědkům otázky, vyjadřoval se k důkazům, podával odvolání. Obviněný tak byl nucen strpět v řízení subjekt, kterému bylo přiznáno nezákonně postavení poškozené a k němu náležející práva, proti nimž se musel obviněný bránit, čímž byl podle svého názoru zkrácen na svých právech.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tak, že svého práva nevyužívá a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat, avšak souhlasí s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
13. Na úvod je třeba uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
15. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo podle něj nesprávně zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který vycházel z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Především podle obviněného měl soud prvního stupně provést ztotožnění IP adresy za účelem zjištění konkrétního místa, odkud byly platební příkazy zadány, takže podle obviněného nebylo prokázáno, kdo zadal předmětné příkazy k úhradě. V další části dovolání brojil proti chybně určenému subjektu osoby poškozené, z čehož dovozoval zásah do svých procesních práv.
16. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje (že to nebyl on, kdo zadal příkazy k úhradě, naopak proplacení posledního příkazu zabránil), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména bod 5., 6. a 8. na str. 4-6 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
17. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, důkazy řádně hodnotil, srozumitelně a logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného. Vina obviněného je dovozována z celé řady na sebe navzájem navazujících důkazů, především ze svědeckých výpovědí podpořených listinnými důkazy, zčásti též ze znaleckého posudku, soud prvního stupně se nespokojil s důkazem jediným a na rozdíl od obviněného důkazy nehodnotil úzce izolovaně. Obviněného tak usvědčuje celý sled jeho kroků a vývoj vztahu obviněného i poškozené obchodní společnosti O. T. ke zvýhodněné O. A.. Samotné nezjištění místa, kde došlo k zadání platebních příkazů k úhradě, tak nemůže být důvodem ke zproštění obviněného jeho viny, která byla dostatečným způsobem prokázána jinými na sebe navazujícími důkazy. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, a následného výslechu znalce vyplynulo, že platební příkazy ze dne 8. 4. 2014 byly všechny odeslány z jednoho počítače prostřednictvím hardwarové zařízení s identifikačním klíčem 129353_4, které užíval obviněný, a s nutností znalosti jedinečného čísla PIN vázaného na toto zařízení, které znal jenom obviněný. Bylo dále též zjištěno, že software pro komunikaci s bankou bylo možno nainstalovat na jakýkoliv typ osobního počítače (PC) s náležitým operačním systémem a používat jej pro elektronické bankovnictví, tedy nebylo potřeba, aby příkazy byly provedeny z počítače zaměstnavatele na jeho pracovišti (jak se obviněný nedůvodně bránil). Vyvráceno bylo též tvrzení obviněného, že by on sám zabránil provedení platebního příkazu, a to jednak výpovědí účetní obchodní společnosti O. T., svědkyně L. Y., jednak vyjádřením banky, která potvrdila, že platba č. 214 byla zablokovaná od příkazce užívajícího hardwarové zařízení s identifikačním klíčem 129353_1, což plně korespondovalo s výpovědí svědkyně L. Y., podle níž to byla ona, kdo za využití zařízení generální ředitelky Š. zabránila provedení platby. Obviněný ani nevěděl o zavedené praxi mezi obchodní společností O. T. a bankou spočívající v telefonickém ověření první platby pro novou společnost. Podstatná se jeví také skutečnost, že inkriminovaná platba měla být bez právního důvodu převedena na účet obchodní společnosti O. A., s níž byl podle dalších důkazů obviněný osobně a ekonomicky propojen a v jejíž prospěch ke škodě obchodní společnosti O. T. zjevně jednal (jednak předtím zařídil v její prospěch, ač do té doby s ní obchodní společnost O. T. neobchodovala, prodej masa v hodnotě 1,2 milionu rublů, za které obchodní společnost O. A. nezaplatila, ač zboží obdržela, následně zadal v její prospěch příkaz k úhradě ve výši 2,8 milionu rublů, který se nezdařil, navíc je obviněný od 28. 4. 2014 generálním ředitelem obchodní společnosti Z. P., v níž je společníkem s podílem ve výši 70 % společnost O. A., druhým společníkem je obviněným ovládaná obchodní společnost T. T. C.). Verzi uvedenou v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně (a předtím v obžalobě) podporuje i to, že po neúspěšném převedení plateb byl obviněný nekontaktní, o své údajné pracovní neschopnosti nepodal zaměstnavateli žádnou zprávu, skrýval se před dalšími zaměstnanci i před osobami z mateřské obchodní společnosti T., se svým zaměstnavatelem nebyl v žádném kontaktu, složitě jej zaměstnavatel sháněl, aby alespoň došlo k ukončení jejich vzájemného právního vztahu a vrácení svěřených věcí a listin, některé údajné listiny, které by měly dokumentovat vztah zaměstnavatele O. T. s obchodní společností O. A. vzniklý v důsledku jednání obviněného, vůbec u zaměstnavatele založeny nejsou, navíc obviněný po dobu svého zaměstnání nečinil a nechtěl ani činit žádné kroky vůči dlužníkovi obchodní společnosti O. A., kterého obchodní společnost O. T. zažalovala až po odchodu obviněného z funkce generálního ředitele, a přestože spor vyhrála, dosud pro nedobytnost nebyla pohledávka uhrazena. Provedené důkazy tak tvoří ucelený řetězec, na jejich základě mohl soud prvního stupně zformulovat popis skutku ve skutkové větě výroku svého odsuzujícího rozsudku, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto se i dovolací soud přiklonil k závěru, že v případě, kdy je trestní odpovědnost obviněného založena na celé řadě dalších logicky na sebe navazujících důkazů, se jeví jako nadbytečné pátrání po ztotožnění a zjištění přesného místa, kde byl umístěn počítač, z něhož byly zadány příkazy k úhradě, a to zvláště za situace, kdy by prověření této skutečnosti bylo velmi časově náročné s ohledem na vyřízení mezinárodní právní pomoci v Ruské federaci a současně je nanejvýše pravděpodobné, že by takové pátrání s ohledem na časový odstup a standardní procedury a časová omezení uchovávání takových dat ani nebylo úspěšné (k tomu srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně).
20. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný (zřejmě) uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů, jak bylo podrobně rozvedeno výše, se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Není důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, pokud se soudy nižších stupňů na základě hodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi předestřené obžalobou a nikoli k verzi obviněného.
21. Jde-li o závěrečnou námitku obviněného, že byla chybně označena osoba poškozená jeho trestným činem, a proto došlo k porušení procesních práv obviněného, zejména práva na obhajobu, neboť byla k trestnímu řízení připuštěna osoba, jíž nenáležela práva poškozené a která je vykonávala, pak není zřejmé, jaké konkrétní právo mělo být dovolateli upřeno. V průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že orgány činné v trestním řízení zpočátku chybně vyhodnotily jako poškozenou obchodní společnost T. a nikoliv zaměstnavatele, obchodní společnost O. T. Reálně tak došlo nikoli k popření práv obviněného na obhajobu, která obviněný po celou dobu trestního řízení uplatňoval, ale k porušení práv poškozené obchodní společnosti O. T., jež jí měly správně jako poškozené náležet. Nejvyšší soud je přesvědčen, že chybným označením osoby poškozené však nebylo nijak zasaženo do práva obviněného na obhajobu ani do práva na spravedlivý proces. Na druhou stranu je třeba vnímat, že poškozená O. T. byla dceřinou společností české právnické osoby T., že poškozením O. T. je zprostředkovaně poškozena též tzv. matka, tj. obchodní společnost T., která na ruském trhu prostřednictvím své dceřiné společnosti uplatňuje své ekonomické aktivity. Taková záměna osoby bezprostředně poškozené jednáním obviněného však nemůže mít jakýkoliv vliv na zákonnost trestního řízení, ani úkony zmocněnce poškozené nebo osoby oprávněné jednat jménem poškozené nemohou činit trestní řízení nezákonným, pokud by se následně v trestním řízení v důsledku provedeného dokazování ukázalo, že ve skutečnosti ten, s nímž se do té doby jako s poškozeným počítalo, nesplňuje parametry §43 odst. 1 a 2 tr. řádu, a tedy poškozeným ve skutečnosti není. Na zákonnost takového řízení nemůže mít vliv ani skutečnost, že do té doby takto označený poškozený uplatňoval práva, která trestní řád poškozenému zaručuje. Proto chybné označení poškozeného nemůže mít za následek nezákonnost celého trestního řízení, jak se mylně obviněný domníval. Proto ani v tomto směru Nejvyšší soud nemohl dát obviněnému za pravdu.
22. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného uzavřel, že námitky obviněného jsou výhradně skutkového a procesního charakteru, obviněný jimi de facto právní kvalifikaci svého jednání, jak předpokládá jím uplatněný dovolací důvod, vůbec nezpochybňoval, polemizoval výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, příp. namítal porušení vlastních obhajovacích práv, takže jeho námitky nelze pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních lidských práv obviněného.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním nebo proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu