ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.423.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 423/2019-3613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. T. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 To 16/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 16 T 8/2012, byl obviněný P. T. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1, §255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a to ve znění účinném do 12. 8. 2017 (aniž by to však výslovně uvedl), a pod bodem 2) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodních společností v trvání 5 let.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 To 16/2018, jednak tak, že pod bodem 1) výroku rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem 2) a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodních společností na dobu 3 let. Pod bodem 2) dále odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku pod bodem 1) a sám z důvodu uvedeného v §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný pod bodem 1. obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. KZV 49/2010, právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku.
3. Uvedeného trestného činu podvodu, jímž byl obviněný nakonec uznán vinným, se obviněný podle rozsudku soudu druhého stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 8. 12. 2008 v XY v úmyslu následně použít získané peníze ve prospěch svých obchodních společností uzavřel jako fyzická osoba s obchodní společností EDIKT, a. s., IČ: 25172328, se sídlem Rudolfovská tř. 461/95, České Budějovice (dále jen „EDIKT“), smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 15 000 000 Kč, v níž se zavázal vrátit uvedené finanční prostředky nejpozději do dne 3. 4. 2009. Při uzavírání smlouvy o půjčce sdělil M. P., že půjčka měla představovat kofinancování projektu Obchodního centra v XY, nepravdivě mu přitom tvrdil, že bylo možno stavbu ihned zahájit. Sjednaná částka mu byla zaslána dne 8. 12. 2008 bezhotovostním převodem na jeho účet vedený u Československé obchodní banky, a. s. Obviněný si byl současně též vědom svých dalších závazků, které tvořil mimo jiné závazek ve výši přes 90 000 000 Kč vůči obchodní společnosti INDES INVEST, s. r. o., IČ: 254 31 552, nyní v úpadku, se sídlem Svobody 80, Třeboň (dále jen „INDES INVEST“), a závazek přes 150 000 000 Kč vůči PPF, a. s., IČ: 25099345, se sídlem Evropská 2690/17, Praha 6 (dále jen „PPF“), jakož i stavu jednání o případném prodeji akcií C., se sídlem XY (dále jen „C.“), a obchodní společnosti L., IČ: XY, nyní v úpadku, se sídlem náměstí XY (dále ve zkratce jen „L.“). Z těchto důvodů byl srozuměn i s tím, že nebude schopen do 3. 4. 2009 a ani v dohledné době poté tuto půjčku vrátit. Obviněný následně dne 6. 4. 2009 podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na oddlužení své osoby a dne 5. 6. 2009 byl rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích na jeho majetek prohlášen konkurz. Shora uvedenou částku, jež si půjčil, do současné doby nevrátil a svým jednáním způsobil obchodní společnosti EDIKT škodu ve výši 15 000 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, i když rozhodovaly ve věci již opakovaně. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněného a jeho zavinění, neboť soudy nižších stupňů nesprávně dovodily jeho zavinění od doby následující po poskytnutí půjčky. Dále jim vytkl, že nebraly v úvahu všechny důkazy a hodnotily věc povrchně, což v konečné podobě vedlo k trestnímu postihu za jednání, které je v podnikatelském prostředí běžné. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami, které odvolací soud neodstranil. Obviněný namítl porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť soud prvního stupně vůbec nehodnotil provedené důkazy, což učinil až soud odvolací. Tento postup byl také podstatným porušením zásady volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně nedospěl ani k přesvědčivému závěru o jeho vině, z jeho prvních dvou rozhodnutí nelze dovodit jeho vinu, jeho rozhodnutí jsou podle něj opakovaně nepřezkoumatelná. Hodnocení důkazů soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku zcela převzal z předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, sám hodnocení neprováděl.
6. Obviněný také nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, který zastavil jeho trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Na místo postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu se domáhal zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Nesouhlasil především s tím, že v případě zmíněného skutku šlo o úmyslný neoprávněný převod závazku za účelem podání návrhu na oddlužení. Zdůraznil, že nikdy nebylo zjištěno, že by při podání insolvenčního návrhu v rámci insolvenčního řízení podnikal vědomě kroky k tomu, aby byl zatajen jeho majetek nebo poškozen některý jeho věřitel. Akcie obchodní společnosti C. nebyly zahrnuty do insolvenčního návrhu v důsledku pouhého administrativního pochybení, které bylo posléze napraveno. Označil za nesprávné úvahy odvolacího soudu, že svým jednáním mohl naplnit zákonné znaky trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vytkl soudům nižších stupňů, že nevyslechly prvního insolvenčního správce J. Š., vyslovil též pochybnosti, proč nebyl také trestně stíhán, když orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že měl na trestném jednání kooperovat. S odkazem na judikaturu měl za to, že pokud postupoval podle pokynů a rad advokáta J. Š., nebylo možné dovodit jeho úmyslné zavinění. Sám podepisoval všechny listiny, které mu J. Š. připravil, a to vždy poté, co mu byly předloženy, takže v tom, že převedl právě závazek a nikoliv současně pohledávky, nebyl žádný konkrétní záměr. K úpadku obchodních společností v jeho holdingu došlo neočekávaně, zejména v důsledku překvapivého postupu PPF banky, která kladla stále nové požadavky na poskytnutí dalšího čerpání sjednaného úvěrového financování. Soud prvního stupně podle něj ve svém rozsudku náležitě nezhodnotil, komu a v jaké výši měla být způsobena škoda, což doplnil až soud odvolací. Setrval na svém tvrzení, že v době, kdy obchodní společnost EDIKT poskytla prostředky ve výši 15 000 000 Kč, se oprávněně domníval, že bude schopen je vrátit a že tato obchodní společnost byla náležitě informována o jeho finanční situaci. Nebylo také prokázáno, že by již v prosinci 2008 věděl a byl alespoň srozuměn s tím, že nebude moci zapůjčené finanční prostředky vrátit. Vyslovil přesvědčení, že byl souzen za to, že nebyl schopen dostát svému závazku, což je v přímém rozporu s čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod.
7. Podle obviněného jeho jednání nemělo být kvalifikováno podle trestněprávních předpisů, pokud se obchodní společnost EDIKT, která měla být podvodem poškozena, necítila být jednáním obviněného poškozená, naopak dokonce uváděla, že byla informována o finančních problémech obviněného, které ale chybně vyhodnotila. Soudy nižších stupňů podle obviněného nesprávně posoudily naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť nikdo nebyl uveden v omyl a nikomu nebyla způsobena škoda, obviněný ani nejednal s takovým úmyslem. Subjektivní vztah k věci nelze ani jakkoliv posuzovat podle následného stavu, tedy podle toho, zda byl dluh uhrazen včas a byl zahnut do seznamu závazků při podání návrhu na oddlužení. Dále obviněný uvedl, že v roce 2018 v žádném případě nepředpokládal, že se ocitne v úpadku, navíc v té době bylo možné uspokojit věřitele z jeho jiného majetku. Poukázal rovněž na ručení M. T., který byl připraven za obviněného závazek vůči obchodní společnosti EDIKT uhradit. V dané době bylo podstatné subjektivní vnímání obviněného o této možnosti, nikoliv objektivní platební schopnost M. T. Tím se ovšem soudy nižších stupňů nezabývaly. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení nelze podle státní zástupkyně podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Bylo by možné se jí zabývat pouze v případě, pokud by došlo postupem odvolacího soudu k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, k tomu však v případě obviněného nedošlo. Odvolací soud totiž žádným způsobem ve svých kasačních rozhodnutích nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Pokud detailnějším způsobem přistoupil k posouzení jednotlivých důkazů, učinil tak především proto, aby demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů soudem prvního stupně nesplnila požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu a že jím uskutečněné skutkové závěry nelze považovat za splňující požadavek v §2 odst. 5 tr. řádu. V této souvislosti uvedla, že i když ojediněle zaujal odvolací soud i jisté hodnotící závěry, jejich rozsah není takový, aby prejudikoval rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud neporušil ani zákaz změny k horšímu, pouze doplnil popis skutku tak, aby obsahoval všechny skutečnosti vyjadřující skutkovou podstatu trestného činu, za který byl obviněný odsouzen. Dále uvedla, že pod uvedený dovolací důvod nelze zahrnout ani námitky vůči výroku o zastavení trestního stíhání pro skutek, jímž měl spáchat zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku, neboť se tímto obviněný domáhal, aby byl obžaloby zproštěn.
9. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považovala státní zástupkyně výtku nesprávné právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným, resp. nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný ve svém dovolání uplatnil stejné námitky, které uvedl již v odvolání. K této námitce uvedla, že bylo prokázáno, že obviněný při uzavírání smlouvy o půjčce od obchodní společnosti EDIKT tvrdil M. P., že půjčka bude představovat kofinancování projektu obchodního centra v XY. Již v době uzavírání půjčky byl srozuměn s tím, že půjčku do smluveného data nebude schopen vrátit, k čemuž také v konečném důsledku došlo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že podstatná část půjčky od obchodní společnosti EDIKT přesahující částku 14 000 000 Kč směřovala do projektu REZIDENCE TŘEBOŇ, neboť uvedená obchodní společnost z těchto peněz uhradila splátku úvěru u Raiffeisenbanky, čímž se jí podařilo zabránit „zesplatnění“ úvěru. Soudy nižších stupňů se vyrovnaly i s otázkou zajištění půjčky M. T., jež podle jejich závěrů bylo pouze součástí podvodného úmyslu obviněného získat předmětnou půjčku. M. T. přiznal, že peníze k úhradě dluhu neměl. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného prokazatelně obchodní společnost EDIKT utrpěla škodu. Námitka obviněného ohledně nesprávného posouzení důkazů týkající se závěrů o jeho finanční situaci byla ryze skutkového charakteru. Také námitka obviněného, že J. Š. měl být trestně stíhán, je irelevantní, neboť soud je vázán podanou obžalobou. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání bylo zasláno k možné replice obhájci obviněného, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
13. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z tohoto důvodu je dovolání možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
14. Obviněný ale ve svém dovolání vlastně výhradně vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávná zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, a řadu různých procesních pochybení. Především namítl, že soud prvního stupně vůbec nehodnotil provedené důkazy, převzal hodnocení důkazů provedené soudem druhého stupně, čímž měl porušit „zásadu dvojinstančnosti řízení“ a zásadu volného hodnocení důkazů . Nesouhlasil ani s vyvozováním svého podvodného záměru v době činu z objektivních skutečností a souvislostí, především z následného průběhu skutkového děje apod. Namítal údajné nelogičnosti v rámci utváření skutkového děje při vyhodnocení důkazů provedených v rámci dokazování.
15. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, neboť jsou ryze procesního a skutkového charakteru. To samé ovšem platí i pro ty námitky, jimiž obviněný zdánlivě zpochybňoval naplnění některých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ve skutečnosti ovšem žádal aplikovat ustanovení trestního zákoníku na zcela jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů.
16. Obviněný tak především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) . To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Nadto Nejvyšší soud ani s námitkou obviněného, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, nesouhlasí. Dokazování bylo soudem prvního stupně provedeno v dostatečném rozsahu, odvolací soud mu ve svých předchozích rozhodnutích nijak neukládal, jaké závěry má z provedených důkazních prostředků vyvodit, jak má získané důkazy hodnotit, pouze mu v předchozích zrušovacích rozhodnutích vytýkal nesprávnost postupu při takovém hodnocení a nelogičnosti z toho plynoucí. To je standardní postup, jakým soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání může zasahovat do průběhu trestního řízení, odpovídá to i tomu, že v řízení o odvolání (oproti řízení o dovolání) je možno se zabývat i otázkami skutkovými, jsou-li vzhledem k obsahu odvolání učiněny předmětem přezkumu (a to dokonce i s průlomy ve prospěch revizního principu – §254 odst. 2 a 3 tr. řádu). Odvolací soud sám uvedl (v bodě 5. odůvodnění svého rozsudku), že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu s tím, že nalézací soud oproti dvěma předchozím rozsudkům upravil skutková zjištění ve výroku rozsudku v podstatných směrech v souladu s obsahem provedených důkazů a v odůvodnění pak doplnil svou argumentaci. Proto bylo možno konstatovat, že postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a hodnotil všechny podstatné skutečnosti vyplývající z důkazů, a to jednotlivě a v jejich souhrnu. Jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, rozsah předchozích hodnotících závěrů odvolacího soudu nebyl takový, aby prejudikoval následné rozhodnutí soudu prvního stupně.
20. Ani námitku nedodržení „dvojinstančnosti řízení“ jako námitku údajného procesního pochybení nelze podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod, kromě toho ani v tomto směru nelze dát obviněnému za pravdu. Soud prvního stupně, s nímž souhlasil i soud druhého stupně, se věcí podrobně zabýval, provedl rozsáhlé dokazování a náležitě hodnotil důkazy, jeho závěry učiněné na základě vyhodnocení provedených důkazů a uvedené v posledním odsuzujícím rozsudku, proti kterému obviněný vznášel své námitky, jsou ve svém celku logické, takže na ně mohl odvolací soud též navázat. Požadavek obviněného, aby vše bylo řádně zjištěno již v prvním řízení před soudem prvního stupně s tím, že jakákoliv další korekce soudem prvního stupně po zásahu soudu druhého stupně by byla nepřípustná a znamenala by porušení údajného principu dvojinstančnosti řízení, by činila celý systém opravného řízení neživotným, zbytečným, obsolentním, a to alespoň v případě podání opravného prostředku v neprospěch obviněného, a to zejména v případech, kdy soud prvního stupně rozhodne zprošťujícím rozsudkem. Tak tomu ale nepochybně není, odvolání je možné podat i v neprospěch obviněného, stejně jako je možný i kasační zásah odvolacího soudu na základě takového odvolání a vedení dalšího trestního stíhání obviněného s hrozbou vynesení dokonce i méně příznivého rozhodnutí oproti tomu, jež bylo zrušeno (tak je právě možné, aby odvolací soud nejprve k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a následně tzv. potvrdil pozdější odsuzující rozsudek). Obviněný ani neuváděl, o jaké ustanovení právního řádu svou námitku opírá, které ustanovení podle něj mělo být porušeno. Tzv. dvojinstančnost řízení vyplývá z koncepce úpravy opravných prostředků v českém trestním řádu, jak bylo naznačeno výše, jako nějaká základní zásada s pevně stanovenými parametry u nás upravena není. Z čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze vyplývá právo obviněného na odvolání v trestních věcech, tj. na přezkum odsuzujícího rozhodnutí ve druhé instanci, přičemž i z tohoto práva jsou ve druhém odstavci téhož ustanovení obecně připuštěny pro jednotlivé národní úpravy výjimky. Právo na odvolání proti odsuzujícímu rozsudku však bylo obviněnému zachováno, ostatně v daném případě napadené rozhodnutí učinil soud druhého stupně výlučně na základě odvolání obviněného.
21. Ani námitku, že soudy nevyslechly prvního insolvenčního správce J. Š., který navíc měl být podle obviněného trestně stíhán, nelze zařadit pod zvolený dovolací důvod. Jde o opakovanou námitku, jíž se věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 13-14, bod 27.) odvolací soud, který též dostatečně vysvětlil, jaké byly důvody neprovedení tohoto důkazního prostředku. Nejde tedy o opomenutý důkazní prostředek. Nejvyšší soud dále k této námitce v obecné rovině připomíná, že podle §180 odst. 1 tr. řádu se trestní stíhání před soudem koná jen na podkladě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce, nebo na podkladě návrhu na schválení dohody o vině a trestu, který podává státní zástupce (srov. též zásadu obžalovací v §2 odst. 8 tr. řádu). Soud je vázán podanou obžalobou a nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce, koho žalovat (srov. rozhodnutí č. 53/1990 a č. 53/2017 Sb. rozh. tr.), proto i takové požadavky obviněného vznášené směrem k odvolacímu soudu jsou nepřípustné.
22. Ani námitku nesprávného postupu odvolacího soudu, který zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek původně právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, resp. jeho pokus, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný těmito námitkami totiž vůbec nezpochybňuje nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku, ale vytýká nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu. K tomu je třeba připomenout, že zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu je fakultativním procesním postupem, který příslušný orgán využít může, ale nemusí, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky. Takto lze postupovat, je-li trest, k němuž trestní stíhání může vést, zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne pro jiný čin. Takové rozhodnutí může být též předmětem přezkumu v dovolacím řízení, pak je ovšem třeba uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tedy je třeba napadat, že nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup. To však obviněný neučinil, uvedený dovolací důvod neoznačil a ani jím vznesené námitky tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Nad rámec uvedených úvah Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že i v tomto ohledu je možno s postupem odvolacího soudu souhlasit. Odvolací soud měl totiž za to, že zažalovaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku, znaky tohoto trestného činu či jeho vývojového stadia nenaplňuje, za určitých (dosud nezjištěných okolností) by však mohl naplňovat znaky jiného trestného činu, přičemž i při zjištění těchto okolností by stále šlo o týž skutek. Zároveň dospěl k závěru, že v takovém případě by bylo třeba provést ještě rozsáhlé dokazování a za tím účelem věc vrátit státnímu zástupci k došetření, což se jevilo jako neefektivní a nehospodárné, a to zvláště za situace, kdy již několik let probíhá toto trestní řízení, jehož výsledkem ale současně je uznání viny a uložení trestu za jiný závažnější delikt. Ve výsledku by nebylo možno očekávat uložení přísnějšího souhrnného trestu i za tento jiný skutek mírněji právně kvalifikovaný, pokud by byly zjištěny další potřebné okolnosti, naopak by bylo možno i v takovém případě očekávat spíše upuštění od uložení souhrnného trestu, a to zvláště za situace, kdy by k takovému rozhodnutí došlo s dalším významným časovým odstupem. Proto se jevilo další trestní stíhání obviněného nedůvodné. Pro vyslovení zprošťujícího výroku ovšem v takovém případě nebyl důvod. Pokud obviněný s takovým postupem nesouhlasil a chtěl, aby trestní stíhání bylo dále vedeno, aby mohl dosáhnout vyslovení zprošťujícího výroku, neboť byl přesvědčen, že tyto další potřebné okolnosti by zjištěny beztak nebyly, měl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a to do tří dnů od doby oznámení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jak vyplývá z §172 odst. 4 tr. řádu. O tom byl též náležitě poučen odvolacím soudem. Této možnosti však obviněný nevyužil.
23. Nejvyšší soud nezjistil ani jiné namítané porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal (ostatně obviněný ani takovou námitku nevznášel, tudíž takový mimořádný zásah Nejvyššího soudu by na podkladě takového dovolání ani nebyl možný – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního a následně i druhého stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tento nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
24. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, jak uvádí obviněný, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, který za současného uvádění nepravdivých informací protistraně uzavřel smlouvu o půjčce finančních prostředků, které posléze nevrátil. Soud prvního stupně také vysvětlil, z čeho dovozoval tzv. podvodný úmysl obviněného v době jeho podvodného jednání, tj. vylákání finančních prostředků za současného uvádění v omyl, jak s nimi bude naloženo (byly použity na něco zcela jiného, na jiný projekt, na slibovaný projekt ani být použity nemohly, neboť stavební práce nebylo možno zahájit). Na tento podvodný úmysl pak usuzoval z celé řady prokázaných objektivních skutečností – lež obviněného při uzavírání smlouvy (viz výše), krátká lhůta splatnosti při vědomí nemožnosti získání dalších finančních prostředků v této době, potíže při financování jiných projektů a případném získání zdrojů odjinud, okamžité použití podvodně vylákaných peněžních prostředků na jiný než avizovaný projekt, zajištění pohledávky osobou nemajetnou, která reálně nemohla dluh splnit, v návaznosti na to v krátké době podání insolvenčního návrhu na sebe sama jako úpadce etc. Je zcela běžnou a akceptovanou praxí, že na znaky subjektivní stránky se usuzuje z objektivních skutečností, neboť jde o prokázání vnitřního psychického stavu pachatele, který jinak, nedozná-li se, ani zjistit nejde.
25. Jakkoliv tedy obviněný zdánlivě namítal absenci podvodného jednání, škody či zavinění, ve skutečnosti vycházel ze zcela jiných závěrů o skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, držel se totiž své verze skutkového děje, která ale byla provedeným dokazováním vyvrácena, naopak důkazy na základě provedených důkazních prostředků byla potvrzena verze předložená obžalobou. Soudy nižších stupňů tak na rozdíl od obviněného vycházely z toho, že obviněný při uzavírání smlouvy o půjčce spolukontrahentovi lhal, že věděl o tom, že peníze použije jiným způsobem a že se může stát (dokonce je to velmi pravděpodobné), že v době splatnosti (a ani v nejbližší další době) nebude schopen půjčku splatit, resp. že nebude pohledávka uhrazena ani ručitelem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní okolností, pro kterou by se tak stát nemělo. V tomto směru lze odkázat na zevrubné odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů.
26. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany těchto soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení, resp. veřejném zasedání, provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 až 13), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů v zásadě akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (str. 2 až 16). Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o skutkových zjištěních, které jsou konkretizovány ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Tento skutek též správně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku .
V. Závěrečné shrnutí
27. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného P. T. neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu