ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.435.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 435/2019-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. N., nar. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 10 To 73/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, byl obviněný P. N. uznán vinným pod bodem 1) proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“) a pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy mu byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podle §81 odst. 1, §84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let za současně vysloveného dohledu, zároveň mu byla podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost po zkušební dobu navštěvovat vhodný program psychologického poradenství. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil následovně. Podle bodu 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně v přesně nezjištěné dny v období od léta 2012 do konce letních prázdnin 2014 jednak v prostorách domu č. XY v obci XY, okr. Náchod, a jednak v bytě v XY, XY, pro svoje sexuální uspokojení opakovaně, nejméně v pěti případech, svoji sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, pod záminkou hry, přiměl k tomu, aby mu umožnila ji osahávat pod oblečením mj. na prsou, hýždích a přirození, do kterého jí částečně, na okraj pochvy, zaváděl svůj prst, což strpěla, neboť vzhledem ke svému nízkému věku a jemu odpovídající neznalosti a naprosté nezkušenosti ohledně sexuální problematiky si nebyla vědoma smyslu a protiprávnosti jeho jednání a neměla tak důvod se mu účinně bránit, čehož vědomě zneužil. Podle bodu 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně v přesně nezjištěný den během letních prázdnin 2015 si v pokoji domu č. XY, v obci XY, okr. Náchod, přilehl ke svojí sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, a pro své sexuální uspokojení jí strčil ruku pod kalhotky, kde sáhl na její přirození, na což poškozená, aby předešla dalšímu osahávání, zareagovala tím, že mu vrátila zapůjčený mobilní telefon a rychle z pokoje odešla.
3. Z podnětu podaného odvolání obviněným P. N. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 10 To 73/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu ve věci znovu rozhodl. Obviněného P. N. uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §47 odst. 1 tr. zákoníku upustil odvolací soud od potrestání a podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podle rozsudku soudu druhého stupně se obviněný dopustil zločinu pohlavního zneužití jednáním popsaným pod bodem 1) tak, že v přesně nezjištěné dny v období od léta 2012 do konce letních prázdnin 2014 jednak v prostorách domu č. XY v obci XY, okr. Náchod, a jednak v bytě v XY, XY, nejméně v pěti případech přiměl svou sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, pod záminkou hry, aby mu umožnila ji osahávat pod oblečením na prsou, hýždích a na okraj pochvy přirození, a pod bodem 2) tak, že v přesně nezjištěný den během letních prázdnin 2015 si v pokoji domu č. XY, v obci XY, okr. Náchod, přilehl ke své sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, a pro své sexuální uspokojení jí strčil ruku pod kalhotky, kde sáhl na její přirození, na což poškozená, aby předešla dalšímu osahávání, zareagovala tím, že mu vrátila zapůjčený mobilní telefon a rychle z pokoje odešla.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. N. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V úvodu svého dovolání nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a upozornil na odvolacím soudem upravený popis skutku, z nějž odvolací soud vypustil ty skutkové okolnosti, které definovaly poškozenou jako bezbrannou oběť vzhledem k jejímu věku. Použitou rozdílnou formulaci zásahu obviněným do pohlavní sféry poškozené (v podobě spojení „osahával …na přirození, do kterého jí částečně na okraj pochvy zaváděl svůj prst…“ z rozsudku soudu prvního stupně a oproti formulaci odvolacího soudu „… osahávat … na okraji pochvy přirození…“) nepovažoval nejvyšší státní zástupce za určující pro právní kvalifikaci.
7. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se změněnou právní kvalifikace u jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze jednání obviněného právně kvalifikoval jako jeden pokračující trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jehož posledním útokem bylo poslední jednání popsané pod bodem 2) výroku rozsudku, kterého se obviněný dopustil až po dovršení osmnáctého roku věku. Odvolací soud neshledal naplněný zákonný znak zneužití bezbrannosti potřebný pro naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.
8. Za stěžejní proto nejvyšší státní zástupce pokládal posouzení toho, zda v předmětné trestní věci lze na poškozenou nahlížet jako na bezbrannou osobu vzhledem k jejímu dětskému věku s tím, že nebyla tak dostatečně vyspělá, že nebyla schopna posoudit význam odporu proti sexuálnímu jednání a obviněný si toho byl vědom. Nejvyšší státní zástupce upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II Sb. rozh. tr., které uvádí, že o stav bezbrannosti bezpochyby nejde u takové poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky i duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo. Dodal, že u nejmladších dětí je možno spatřovat existenci bezbrannosti absolutní, neboť jejich duševní vývoj nemohl ani zdaleka dospět do stadia, kdy jsou vůbec schopné pochopit význam pachatelova sexuálního jednání. U dětí starších je však potřeba přítomnost bezbrannosti posuzovat velmi citlivě a obezřetně, poněvadž ty si mohou uvědomovat škodlivost pachatelova jednání, ovšem nemusí být ještě natolik psychicky a fyzicky vyspělé, aby svůj nesouhlas daly dostatečně zřetelně najevo a dokázaly se účinně bránit.
9. Nejvyšší státní zástupce podotkl, že Vrchní soud v Praze vycházel de facto ze zjištěného skutkového stavu soudu prvého stupně, přičemž dospěl k jinému právnímu závěru. Odvolací soud konstatoval, že poškozená inkriminované jednání v letech 2012 až 2014 považovala za hru, ačkoliv obviněný z jejího počínání musel pochopit, že se jí to nelíbí, není jí to příjemné, nešlo však o využití bezbrannosti poškozené. S tímto závěrem však nejvyšší státní zástupce nesouhlasí, neboť odvolací soud na jedné straně přičítal obviněnému, že znal skutečný věk poškozené a že věděl, že osoba takového věku nesmí být sexuálním objektem, což našlo odraz v právní kvalifikaci podle §187 odst. 1 tr. zákoníku v trestném činu pohlavního zneužití, na straně druhé obviněnému nepřičetl to, že jednání popsané pod prvním útokem poškozené prezentoval jako hru, které se poškozená bez nějakého efektivního odporu nerada podvolila. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že u obviněného zůstala zachována jeho trestní odpovědnost, byť jednal ve stavu podstatně zmenšené příčetnosti v důsledku Aspergerova syndromu.
10. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že považuje za správnou právní kvalifikaci soudu prvního stupně, který poškozenou v případě útoku uvedeného pod bodem 1) skutkové věty rozsudku jeho rozsudku vzhledem k věku považoval za bezbrannou oběť, a jednání obviněného v této části posoudil jako provinění znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.
11. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání podanému v neprospěch obviněného zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce
12. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce. V rámci tohoto vyjádření sdělil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. Obviněný s podaným dovoláním nesouhlasil. Uvedl, že je stále přesvědčen, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a že měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Dovolání obviněný sám nepodal, neboť z důvodu jeho zdravotního postižení na něj mělo probíhající trestní řízení velmi nepříznivý psychický vliv a domníval se, že rozsudkem odvolacího soudu bude řízení ukončeno. S rozsudkem odvolacího soudu se proto smířil a nařízené ochranné léčení v ambulantní formě v podobě soudy nižších stupňů předestíraných konzultací považoval za menší útrapu než prodlužující se trestní řízení.
14. Obviněný souhlasil se závěry odvolacího soudu, že po zohlednění Aspergerova syndromu u obviněného byli s poškozenou přibližně sociálně na stejné věkové úrovni. Jednání obviněného k poškozené byl dětský způsob hry. Obviněný nijak nevyužil bezbrannosti poškozené k vlastnímu pohlavnímu ukájení. Poukázal na to, že v řízení bylo zjištěno, že poškozená byla již od útlého věku v otázce sexuality „hyperaktivní“.
15. Dále obviněný konkrétně specifikoval okolnosti svědčící v jeho prospěch, které soudy nižších stupňů podle něj při svém rozhodování nevzaly v potaz, ačkoliv je během řízení uváděl.
16. Obviněný kategoricky odmítl názor nejvyššího státního zástupce odporující znaleckému posudku MUDr. Jiřího Kutiny a svědeckým výpovědím, že by si při svém jednání uvědomoval bezbrannost poškozené. Obviněný byl přesvědčen, že tato námitka směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nemůže být v dovolacím řízení úspěšná, neboť Nejvyšší soud má zásadně vycházet ze skutkových okolností zjištěných soudy. Znovu obviněný zopakoval svůj názor, že neměl být shledán vůbec trestně odpovědným, neboť s ohledem na vlastní psychický vývoj nebyla naplněna subjektivní stránka skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu, tedy ani zločinu pohlavního zneužití, jímž byl shledán vinným. Vůbec si neuvědomoval závadnost svého jednání.
17. Byť obviněný se závěry odvolacího soudu zcela nesouhlasil, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v jeho neprospěch zamítl, příp. odmítl. Protože ale v trestním řízení došlo k výše uvedeným vadám, které podle obviněného způsobují jeho nezákonnost, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho zproštění obžaloby, příp. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem znova posoudit trestnost činu s ohledem na zásadu in dubio pro reo . Závěrem upozornil na probíhající nařízené ochranné léčení, které je prováděno intenzivní injekční medikační léčbou, nejde tak jen o psychologické poradenství, jež původně uložil soud prvního stupně, což ve svém důsledku znamená pro obviněného citelnější zásah, neboť je s ním nakládáno jako „s nejhorším zločincem“.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
20. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
21. Dovolatel rozporoval právní hodnocení jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku soudu druhého stupně, jež žádal právně kvalifikovat jako provinění znásilnění podle §185 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jako to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud v podstatě při nezměněném skutkovém stavu toto jednání považoval za sérii útoků jednoho pokračujícího trestného činu (zločinu) pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jehož poslední útok popsaný bod bodem 2) výroku jeho rozsudku spáchal obviněný již jako dospělý.
22. Jednání obviněného pod bodem 1) odvolací soud popsal ve skutkové větě následovně: „ v přesně nezjištěné dny v období od léta 2012 do konce letních prázdnin 2014 jednak v prostorách domu č. XY v obci XY, okr. Náchod, a jednak v bytě v XY, XY, nejméně v pěti případech přiměl svou sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, pod záminkou hry, aby mu umožnila ji osahávat pod oblečením na prsou, hýždích a na okraj pochvy přirození “.
23. Soud prvního stupně ale vycházel z poněkud odlišných skutkových zjištění, neboť toto jednání popsal pod bodem 1) rozsudku takto: „ v přesně nezjištěné dny v období od léta 2012 do konce letních prázdnin 2014 jednak v prostorách domu č. XY v obci XY, okr. Náchod, a jednak v bytě vXY, XY, pro svoje sexuální uspokojení opakovaně, nejméně v pěti případech, svoji sestřenici AAAAA, jejíž věk znal, pod záminkou hry, přiměl k tomu, aby mu umožnila ji osahávat pod oblečením mj. na prsou, hýždích a přirození, do kterého jí částečně, na okraj pochvy, zaváděl svůj prst, což strpěla, neboť vzhledem ke svému nízkému věku a jemu odpovídající neznalosti a naprosté nezkušenosti ohledně sexuální problematiky si nebyla vědoma smyslu a protiprávnosti jeho jednání a neměla tak důvod se mu účinně bránit, čehož vědomě zneužil “.
24. Nejvyšší soud k tomu nejprve ve stručnosti uvádí, že nedošlo ke změně totožnosti skutku, byť odvolací soud upravil popisu skutku v bodě 1), neboť zůstala zachována jeho totožnost jak v jednání, tak (alespoň zčásti) v následku. Odvolací soud pouze upravil popis jednání způsobem, který lépe vystihuje skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jež v daném jednání spatřoval. Především ale soud druhého stupně vypustil tu část, jež hodnotila poškozenou AAAAA jako osobu bezbrannou, tedy osobu natolik nízkého věku, že z něj vyplývala její neznalost a naprostá nezkušenost ohledně sexuální problematiky, takže si nebyla vědoma smyslu a protiprávnosti jednání obviněného, neměla ani důvod se mu účinně bránit, čehož navíc obviněný měl vědomě zneužít. Ve zbytku jinak soud druhého stupně považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný (srov. bod 5. na str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu o velmi pečlivém a úplném jeho zjišťování soudem prvního stupně), proto ve zbytku z něj také vycházel. Přesto ovšem učinil odlišné skutkové závěry týkající se poškozené AAAAA, kterou nepovažoval za bezbrannou oběť, což nalezlo odraz v tom, že právě tyto pasáže z popisu skutku ve výroku svého rozsudku vypustil. Hodnotit důkazy a na základě nich učinit skutkové závěry je výsadou toho orgánu, který provádí dokazování, Nejvyššímu soudu, který dokazování zásadně neprovádí, zásadně nepřísluší závěry soudů nižších stupňů v tomto směru přehodnocovat či měnit. Odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl k tomu důkazy přečtením znaleckých posudků a i v jiném ohledu dokazování doplnil. Je tak jeho právem provedené důkazy hodnotit podle §2 odst. 6 tr. řádu, případně na tomto základě dospět i k odlišným skutkovým závěrům (viz též §259 odst. 3 a §263 odst. 6 a 7 tr. řádu).
25. Nejvyšší soud není zásadně povolán k revizi takových skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem. Ostatně nejvyšší státní zástupce se podle již ustálené judikatury ani nemůže domáhat jejich přezkumu s odvoláním na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými – vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016) srov. především nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18. V uvedeném směru tak námitky dovolatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu.
26. Nejvyšší soud k dané problematice dále obecně připomíná, že trestného činu (zvlášť závažného zločinu, resp. provinění) znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a takový čin spáchá na dítěti mladším patnácti let. Trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Zásadním rozdílem mezi těmito skutkovými podstatami je tak donucení za použití násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy, případně zneužití bezbrannosti oběti. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný zneužil bezbrannost poškozené, na což měl odlišný náhled odvolací soud. Pochopitelně jde o věc právního posouzení, které má ale úzkou vazbu na skutkové závěry, jak bylo poukázáno shora. Jde-li o skutkové závěry, ty nemohly být předmětem dovolacího řízení, námitky v tomto směru neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
27. Nejvyšší soud při daných závěrech o skutkovém stavu, jak je učinil soud odvolací, souhlasí i s jím provedenou právní kvalifikací jednání obviněného, neboť ze zjištěného skutkového stavu skutečně nelze dovodit, že by obviněný zneužil bezbrannosti poškozené. Podanému dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného tak nelze vyhovět.
28. Nejvyšší soud k tomu jen pro úplnost připomíná již ustálenou judikaturu, na kterou sám dovolatel upozorňoval. Podle rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr. se za bezbrannost ve smyslu trestného činu znásilnění považuje takový stav oběti, ve kterém tato oběť není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. O takový stav ale nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo. Takový stav nelze předpokládat u dítěte velmi nízkého věku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 317/2018), neboť to s ohledem na nedostatek své vyspělosti není schopné klást odpor takovému jednání pachatele a není ani schopné pochopit toto jednání, zhodnotit důvody k odporu proti jeho jednání a svůj případný nesouhlas dát dostatečně zřetelně najevo.
29. V posuzované věci tak lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího v bodě 9. na str. 4, jenž dovodil, že obviněný byl z důvodu Aspergerova syndromu z hlediska vývoje své osobnosti v inkriminované době sociálně na věkové úrovni poškozené (jak vyplynulo ze znaleckého posudku na obviněného) a že poškozená měla již v té době určité zkušenosti s masturbací (viz znalecké zkoumání poškozené), nebyla tak zcela nezkušená, jak uzavíral soud prvního stupně. Proto nelze dovodit, že by obviněný zneužil psychické bezbrannosti poškozené k vlastnímu pohlavnímu uspokojení. Z počátku oba aktéři tyto aktivity vnímali jako hru, jak uzavřel soud druhého stupně. Bylo zjištěno, že poškozená si uvědomovala, co obviněný činí, a v případě, kdy jí jeho počínání bylo nepříjemné, dokázala aktivitám obviněného zamezit tím, že si lehla na břicho nebo odešla. Na poškozenou tak nelze pohlížet jako na bezbrannou oběť, která se jednání obviněného nemohla a neuměla účinně bránit, když ostatně v řízení bylo prokázáno, že se tomu jednání účinně bránila.
30. Obviněný byl shledán trestně odpovědným, byť v době činu byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti podstatně sníženy. Jelikož svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, byl uznán vinným. Nejvyšší soud se nemohl v rámci řízení o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného vyjadřovat k námitkám obviněného uvedeným ve vyjádření k podanému dovolání, ani rozhodnout tam navrženým způsobem, proto je nadbytečné se k těmto námitkám více vyjadřovat.
V. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu