ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.514.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 514/2019-810
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 4 To 40/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 6/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušují
- jednak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 49 T 6/2012, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY, částku 288 500 Kč,
- a jednak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 4 To 40/2017, a to v části, kterou nevyhověl podanému odvolání obviněného K. H. proti výroku o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 49 T 6/2012, a v níž ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §265 tr. řádu se poškozená obchodní společnost K., IČ: XY, se sídlem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný K. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 49 T 6/2012, uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění do 12. 8. 2017 (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod bodem 3) přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Za to mu byly uloženy dva samostatné tresty. Jednak za trestné činy uvedené pod body 1) a 2) mu byl podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 4 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 1 To 8/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jednak byl obviněnému za trestný čin uvedený pod bodem 3) uložen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 288 500 Kč poškozené obchodní společnosti K., společnosti s ručením omezeným, IČ: 46506446, se sídlem Kocbeře čp. 194, okres Trutnov (dále jen K.).
2. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Skutek pod bodem 1) obviněný spáchal dne 2. 3. 2005 v Ústí nad Labem jako jediný jednatel obchodní společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen K..), a současně jednatel obchodní společnosti K. následujícím způsobem. Uvedené obchodní společnosti měly obdobný předmět podnikání, zejména provádění staveb včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování, činnost prováděnou hornickým způsobem, zpracování kamene a dobývání ložisek nevyhrazených nerostů, včetně úpravy a zušlechťování nerostů prováděných v souvislosti s jejich dobýváním a vyhledávání a průzkum ložisek nevyhrazených nerostů prováděné k tomu účelu. Obviněný bez vědomí druhého jednatele obchodní společnosti K., L. H., nar. XY, a v rozporu s ustanovením §135 odst. 2 a §196a odst. 1, odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“), uzavřel jménem obou těchto společností coby dlužníků s G., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „G.“), úvěrovou smlouvu registračního čísla 353050282 na poskytnutí úvěru ve výši 9 000 000 Kč za účelem nákupu a rekonstrukce nemovitosti určené ke komerčnímu využití, přičemž na zajištění úvěru vystavil jménem společnosti K. ve smyslu čl. II/3d) úvěrové smlouvy blankosměnku s avalem (směnečným ručením) jménem společnosti K. a jménem K. H. Současně obviněný jednak jako jednatel obchodní společnosti K., jednak jako avalista za obchodní společnost K. a jednak sám jako avalista - fyzická osoba, uzavřel s G. dohodu o způsobu vyplnění této blankosměnky (registrační číslo 353050282.5). Úvěrová smlouva však byla nevýhodná pro obchodní společnost K. vzhledem k tomu, že čerpání úvěru do celkové výše 8 890 000 Kč bylo provedeno toliko ku prospěchu společnosti K. tak, že první část úvěru v částce 4 422 000 Kč (stanovená v čl. 3.1 písm. b/ dále uvedené kupní smlouvy) byla dle čl. II úvěrové smlouvy (a dle žádosti obžalovaného o čerpání úvěrového obchodu ze dne 2. 3. 2005) převedena obchodní společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen M.), na účet č. XY, tato obchodní společnost kupní smlouvou ze dne 2. 3. 2005 prodala předmětné nemovitosti (tj. pozemky a budovu specifikovanou ve skutkové větě rozsudku) obchodní společnosti K. Nemovitosti byly přitom zajištěny zástavním právem ve prospěch G. na základě smlouvy reg. č. 353050282.1 mezi touto bankou a obchodní společností M., uzavřené taktéž v Ústí nad Labem dne 2. 3. 2005. Zbytek úvěru až do celkové částky ve výši 8 890 000 Kč byl postupně na základě žádostí obžalovaného o čerpání úvěru ze dnů 6. 6. 2005, 23. 9. 2005 a 14. 12. 2005 převeden z úvěrového účtu dne 7. 6. 2005 v částkách 895 000 Kč a 819 900 Kč na účet náležející jednateli obchodní společnosti M., J. K., nar. XY. Obviněným bylo přitom u druhé částky požadováno čerpání ve výši 825 000 Kč, dne 27. 9. 2005 v částkách 1 357 100 Kč a 941 242 Kč na účet obchodní společnosti M. a dne 5. 1. 2006 v částce 454 759 Kč na stejný účet (obviněným bylo přitom požadováno čerpání ve výši 627 900 Kč). Obchodní společnost K. do 2. 5. 2007 uhradila bance převody ze svého účtu č. XY ve smyslu čl. III/3 úvěrové smlouvy celkem toliko 2 488 682,26 Kč. Proto G. vzhledem k řádnému nesplácení úvěru přípisem ze dne 31. 5. 2007 k tomuto dni „zesplatnila“ a uplatnila vůči obchodní společnosti K. pohledávku celkem 6 536 413,55 Kč (z toho jistinu v částce 6 401 317,74 Kč), již uplatňovala i vůči obchodní společnosti K., jejíž druhý jednatel L. H. teprve z výzvy G. ze dne 16. 4. 2007 zjistil existenci předmětného úvěru. G. následně smlouvou ze dne 18. 2. 2008, respektive 20. 2. 2008, včetně dodatku č. 1 stejné datace, postoupila nárokovanou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy za obchodními společnostmi K. a K. M. J. Š., nar. XY. Obviněný tak neoprávněně opatřil obchodní společnosti K. hmotný prospěch v celkové výši 6 401 317,74 Kč, aniž však poskytnul odpovídající plnění obchodní společnosti K., kterou svým výše uvedeným jednáním, zamlčovaným před jejím druhým jednatelem L. H., od samého počátku uvedl do nevýhodného postavení, jednak solidárního dlužníka předmětného úvěru, nemajícího však z tohoto žádný užitek, jednak směnečného rukojmího za blankosměnku obchodní společnosti K., vystavenou k zajištění předmětného úvěru. Skutek pod bodem 2) spočíval v tom, že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti K. a současně jako jednatel a společník obchodní společnosti K., v období od 6 června 2005 do 16. prosince 2005 ve XY a jinde, za pomocí pěti padělaných faktur (podrobně rozepsaných ve skutkové větě rozsudku) vystavených údajně firmou TECHTEX s. r. o., IČ: 25928329, které záměrně použil k čerpání finančních prostředků z úvěrového účtu č. XY, sjednaného v XY dne 2. 3. 2005, účelově vázaného na nákup a rekonstrukci bytového domu v obci XY, zapsaného na listech vlastnictví č. XY, XY a XY pro katastrální území a obec XY, a tyto finanční prostředky v celkové výši 4 646 242 Kč nepoužil na rekonstrukci objektu, ale k uspokojení závazku vůči obchodní společnosti M.. Obchodní společnosti K. a K. svůj závazek poskytnutý úvěr včas a řádně splatit nedodržely, a tímto jednáním způsobil G. škodu ve výši 4 646 242 Kč. Skutek pod bodem 3) obviněný spáchal tím, že dne 19. 12. 2011 na Okresní státní zastupitelství v Trutnově doručil oznámení, ve kterém uvedl, že na "čestné prohlášení pojištěnců" ze dne 3. 2. 2006 V. J. padělal jeho podpis a že si ponechal pro svoji potřebu peníze získané tímto podvodným jednáním, dále dne 16. 1. 2012 ve XY, okres Trutnov, do protokolu o trestním oznámení č. j. KRPH-13329-211TČ-2011-051081, sepsaného na Policii ČR, Krajském ředitelství policie Krá1ovehradeckého kraje, Oddělení hospodářské kriminality Trutnov, odloučeném pracovišti XY, po poučení o trestních následcích za křivé obvinění uvedl, že čestné prohlášení pojištěnců nepodepsal, že jediným podezřelým z výroby tohoto dokumentu je J., který získal od pojišťovny 527 000 Kč a tyto peněžní prostředky nepřevedl jemu ani dalším pojištěncům, ani mu je neposlal na účet, a ponechal si je pro vlastní potřebu. Tyto skutečnosti obviněný zopakoval do úředního záznamu o podání vysvětlení dne 23. 10. 2012 na stejném policejním oddělení, přičemž tyto uvedené skutečnosti byly prokázány jako nepravdivé a usnesením Policie ČR byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit V. J.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 25 . 1. 2018 pod sp. zn. 4 To 40/2017 rozsudkem tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v obou výrocích o trestech. Znovu pak sám podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody tak, že za skutky pod body 1) a 2) výroku o vině uložil podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 3 léta, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 4 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 1 To 8/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Za skutek pod bodem 3) byl obviněnému uložen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný K. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Rameše dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný si byl vědom, že dovolací soud nemůže nahrazovat skutkové závěry vyplývající z provedeného dokazování před soudy nižších stupňů. Přesto zopakoval své výhrady proti skutkovým zjištěním, které uplatnil v rámci svého odvolání, aniž by však výslovně uvedl, zda je činí součástí svých dovolacích námitek, či jde jen o pouhou reprodukci odvolání v rámci narativní části o dosavadním průběhu trestního řízení (viz k tomu uvozující věta – „ V odvolání jsem uvedl následující skutečnosti. “). V rámci této části dovolání pod bodem III. upozornil na množství probíhajících soudních sporů mezi obviněným a svědky V. J. a L. H. o značný majetek a velké peněžní částky. Z toho však podle obviněného soudy nižších stupňů nevyvodily patřičné závěry o věrohodnosti výpovědí těchto svědků, které dovolatel považoval za tendenční a ovlivněné vzájemnou konfliktní situací.
6. Ke skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Upozornil, že pachatel tohoto trestného činu si musí být vědom, že uvádí lež za účelem jiného poškodit trestním stíháním. V jeho případě se jednalo o otázku pravosti nebo nepravosti podpisu. Obviněný se důvodně domníval, že se nejedná o jeho podpis a jedná se o podpis svědka V. J. Proto nelze shledat v jednání obviněného úmysl.
7. Ke skutkovému stavu pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že svědek L. H. věděl, že obchodní společnost K. bude ručit za závazek obchodní společnosti K. Podotkl, že v obchodní společnosti panovala neformální atmosféra, kdy „na tzv. valné hromady si nikdo nehrál“, ke schvalování rozhodnutí docházelo neformální cestou. Obviněný uvedl, že svědek L. H. v hlavním líčení dne 19. 5. 2016 se výslovně o úvěru zmiňoval, z čehož je zřejmé, že o úvěru věděl. Proto se nemůže jednat o obcházení vědomosti druhého společníka s tím, že by byla proti jeho vůli zavazována obchodní společnost. Dovolatel byl přesvědčen, že obchodní společnosti K. nemohla vzniknout žádná škoda, která je znakem žalovaného trestného činu. Obchodní společnost K. se nakonec na tomto ručení podílela obchodem, když zakoupila část úvěru ve výši 150 000 Kč ( pozn. Nejvyššího soudu - z dokazování vyplynulo, že poškozená obchodní společnost K. blankosměnku vystavenou k úvěrové smlouvě odkoupila za částku 250 000 Kč ), a tím splatila svůj ručitelský závazek.
8. Ke skutku pod bodem 2), v němž byl spatřován úvěrový podvod (obviněný chybně v dovolání uváděl pojistný podvod) , měl obviněný při uzavírání úvěrové smlouvy předkládat fiktivní faktury. Obviněný podle svého přesvědčení v hlavním líčení přesvědčivě vysvětlil, jakým způsobem se na faktuře objevilo jméno jednatele obchodní společnosti, který měl faktury vystavit. Opak prokázán nebyl, jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Bance žádná škoda nevznikla, neboť úvěr byl zaplacen. Dále uvedl, že se do podnikání pustil jako letitý kameník, který však v tomto směru neměl žádnou zkušenost, a proto spoléhal na osoby kolem sebe, jejichž přístup se pak ukázal jako neférový (konkrétně jmenoval svědka L. H.). Podotkl, že na jeho jednání je třeba nahlížet z pohledu osoby „jednoduchého uvažování“ a nesvědčí o jeho lstivosti a úmyslu podvodného jednání.
9. V dalším bodě svého dovolání (IV.) obviněný uvedl, že u všech skutků absentuje subjektivní stránka trestných činů, tj. zavinění. To nelze dovodit z žádného z provedených důkazů.
10. Dále obviněný (v témže bodě dovolání) brojil proti výroku o náhradě škody, kterým byl zavázán k zaplacení částky přesahující 250 000 Kč poškozené obchodní společnosti K. Podotkl, že v posuzované věci byla vystavena zajišťovací směnka k úvěrové smlouvě č. XY ze dne 2. 3. 2005 a současně byla také uzavřena dohoda o vyplnění této blankosměnky. Dovolatel měl za to, že s ohledem na zajišťovací institut směnky bylo nutno zkoumat směnečnou kauzu, zejména zůstatek nesplaceného úvěru, úhrady dlužné částky, skutečnosti způsobující zánik pohledávky, případné příslušenství apod. Bylo potřeba zjistit, kdy a kdo blankosměnku doplnil, zda byl k takovému jednání oprávněn, zda v mezidobí nedošlo k zániku nebo promlčení zajištěné pohledávky. Obviněný konstatoval, že směnka byla vyplněna v rozporu s uzavřenou dohodou o vyplnění s ohledem na minimálně částečné plnění vyplývající ze smlouvy o úvěru J. Š. Směnka neobsahovala datum splatnosti, směnečný peníz ani platební místo. Závazek ze smlouvy o úvěru byl zesplatněn dne 31. 5. 2007. Dne 14. 3. 2008 byl postoupen J. Š. v době, kdy jistina pohledávky činila 404 413,55 Kč. Dovolatel k důkazům navrhl spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6 C 315/2008, v němž jsou řešeny pohledávky ze smlouvy o úvěru, okolnosti a úhrady zakoupení předmětných nemovitostí. Obviněný uvedl, že směnka měla být vyplněna na částku 404 413,55 Kč. Domníval se, že soud měl zkoumat smlouvu o postoupení pohledávky s vyčíslením jejího rozsahu a příslušenství, nechat si předložit zprávu od původního věřitele (G.) o rozsahu a splatnosti pohledávky z předmětné smlouvy o úvěru ke dni 14. 3. 2008, den uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatel uvedl, že za situace, kdy poškozený sám učinil jednostranný zápočet ke dni 7. 1. 2011 (ke dni následujícímu po datu vyplnění blankosměnky) je vyloučen vznik příslušenství uplatněného v této věci.
11. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně, aniž by dále navrhl, jak by měl Nejvyšší soud poté postupovat.
12. K výroku o náhradě škody po uplynutí dovolací lhůty prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. Petra Sikory obviněný doplnil, že nárok poškozeného na náhradu škody považuje od počátku za neplatný a nedůvodný, neboť obchodní společnost K. nelze považovat za poškozenou. Dovolatel uvedl, že poškozenou osobou by tato obchodní společnost byla jen tehdy, pokud by plnila závazek za třetí osobu, konkrétně pokud by došlo k narovnání závazků původně vzniklých vůči G. Poškozená obchodní společnost se prezentuje jako subjekt, který koupil původní pohledávku G., resp. J. Š. Tuto pohledávku následně poškozená vymáhala ve směnečném řízení před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 374/2013. Je pak na posouzení, zda tvrzená škoda jsou investice na nákup pohledávky, která je následně vymáhána, anebo se jedná o částku vynaloženou na odstranění možného negativního dopadu. Obviněný měl za to, že není možné, aby současně tuto pohledávku poškozená vymáhala a de facto již vymohla, jak vyplývá z jednostranného zápočtu ze dne 7. 1. 2011, a současně ji uplatňovala v trestním řízení jako škodu. Jak podle obviněného vyplývá ze samotného směnečného řízení, tvrzené postavení obchodní společnosti K. jako poškozené není pravdivé.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek připomněl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění by bylo možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání v případě zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů v posuzované věci však státní zástupce neshledal. A proto dovodil, že při posuzování věci je potřeba vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění, resp. také v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
14. Státní zástupce měl za to, že dovolací námitky byly opakováním odvolací argumentace obhajoby, přičemž odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s nimi řádně vypořádal. Konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné. Výpovědi svědků V. J. a L. H. nejsou osamoceny a jsou podporovány dalšími konkrétními důkazy, ať již svědeckými výpověďmi či listinnými důkazy. Soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky trestných činů. V případě křivého obvinění dovolatel logicky musel vědět, že na čestném prohlášení je jeho vlastnoruční podpis, přesto orgánům činným v trestním řízení nepravdivě tvrdil, že tento jeho podpis zfalšoval svědek V. J. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že o uzavření smlouvy o úvěru na úkor obchodní společnosti K. druhý jednatel této obchodní společnosti, L. H., nevěděl, což nepochybně muselo být obviněnému známo, stejně jako to, že tato obchodní společnost, ačkoli se stala dlužníkem úvěru ve výši 9 000 000 Kč a ručitelem z blankosměnky, neměla z tohoto úvěru žádný finanční prospěch. Obhajobou obviněného v případě trestného činu úvěrového podvodu se zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a tuto vyvrátil. V tomto směru podle státního zástupce soud druhého stupně nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sám svou přiléhavou argumentací odstranil.
15. Státní zástupce neměl výhrad ani proti výroku o náhradě škody, který považoval za řádně odůvodněný, a to včetně otázky příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním obviněného, ačkoliv soudy k této otázce neprovedly dokazování v takovém rozsahu, jak navrhoval obviněný. Uvedl, že trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku nepochybně může vzniknout škoda, a to zejména subjektu, na jehož úkor byla např. úvěrová smlouva uzavřena, byť následek v podobě škody není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jej považoval za zjevně neopodstatněné, a aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Vyslovil také souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
20. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
21. Obviněný ve svém dovolání projevil nesouhlas (mimo jiné) se skutkovými zjištěními obsaženými ve skutkové větě výroku o vině, a to ve vztahu ke všem třem trestným činům, z nichž byl soudem prvního stupně shledán vinným. V tomto směru byl celý výrok o vině potvrzen odvolacím soudem, který ponechal tuto část rozsudku soudu prvního stupně beze změn. Byť z podaného dovolání není zcela zřejmé, zda obviněný své výhrady proti skutkovým zjištěním, které převzal z podaného odvolání, chtěl učinit součástí dovolacích námitek, anebo šlo o pouhou reprodukci podaného řádného opravného prostředku, z důvodu procesní opatrnosti se i k nim dovolací soud vyjádří. Prakticky veškeré tyto jeho námitky směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (vlastně jen proti zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž ovšem soud druhého stupně vyslovil souhlas), takže neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak již ve svém vyjádření k dovolání upozornil státní zástupce.
22. Dovolatel nejprve zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již v odvolacím řízení. K tomu je především nutno uvést, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakoval tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (srov. str. 6-11 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. P ři uplatnění svých dovolacích námitek obviněný K. H. vycházel z velké části ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně, subjektivně pouze ve svůj prospěch, a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Obviněný se tak dožadoval případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily, jak bude rozvedeno též dále. Stejně tak námitky ohledně chybného posouzení subjektivní stránky trestných činů pak vyvozoval z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
24. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
25. V tomto směru je třeba uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
26. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti výroku o vině nemají opodstatnění. Zejména odvolací soud při hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně přihlédl k osobním sporům mezi obviněným a svědky L. H. a V. J. (str. 6 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Správně upozornil, že svědecké výpovědi těchto svědků nejsou osamoceny, naopak jsou podporovány ostatními svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, jak je dále podrobněji rozebráno.
27. Pokud jde o námitky týkající se zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, vycházel obviněný z toho, že druhý jednatel L. H. věděl o poskytnutí úvěru, resp. o směnečném ručení obchodní společnosti K. z tohoto smluvního vztahu, ačkoliv v řízení byl prokázán pravý opak. Zjištěný skutkový stav popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplynul nejen ze samotné výpovědi svědka L. H., ale také ze svědeckých výpovědí pracovníků G., u níž zřizoval obviněný úvěr. Byla provedena také konfrontace svědků L. H. a N. Š., z níž vyšlo najevo, že N. Š., bankéřka G., s L. H. o předmětné úvěrové smlouvě při jejím zřizování nejednala (viz str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutkové závěry jsou dále podporovány řadou listinných důkazů uvedených na str. 10-12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Poukazoval-li obviněný na to, že svědek L. H. musel vědět o úvěru, což prý uvedl ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 19. 5. 2016, pak i k tomu se logicky a srozumitelně vyjádřil soud druhého stupně na str. 7 odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že dané vyjádření svědka L. H., že se snažil obchodní společnost ochránit a věc konzultoval s právníky, se, jak plyne z kontextu výpovědi, nevztahuje na období sjednání úvěru, nýbrž na situaci, která nastala dva roky po uzavření úvěrové smlouvy v době, kdy se dozvěděl, o tom, že obchodní společnost K. je avalem. Bránil-li se obviněný, že obchodní společnosti K. nevznikla žádná škoda (k té bude pojednáno samostatně dále), pak je třeba připomenout, že pro vznik trestní odpovědnosti za trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje způsobení škody, jinak řečeno způsobená škoda není obligatorním znakem této skutkové podstaty.
28. Stejně tak mají oporu v provedeném dokazování skutková zjištění soudů nižších stupňů ke skutku pod bodem 2), jenž byl právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud důkazy shrnul a podrobně a logicky je vysvětlil (viz str. 7-9 odůvodnění jeho rozsudku). Napravil tak pochybení soudu prvního stupně, který se v tomto směru obhajobou obviněného nezabýval. Bylo zjištěno, že na základě žádostí podepsaných obviněným a na podkladě předložených 5 falešných faktur banka vyplatila finanční prostředky z úvěrového účtu zřízeného na rekonstrukci objektu v XY na účet obchodní společnosti M., tedy obchodní společnosti odlišné od obchodní společnosti T., jež prováděla rekonstrukční práce na zmíněných nemovitostech a která měla údajně faktury vystavit. Ze znaleckého zkoumání bylo jednoznačně dovozeno, že autorem podpisu jednatele obchodní společnosti T., M. M., na falešné faktuře ze dne 13. 12. 2005 byl obviněný. Obhajoba obviněného se v tom jeví nelogická a tím i nevěrohodná. Postrádá smysl, aby obviněný na fakturu napsal jméno jednatele obchodní společnosti T., proto, aby svědek V. J. věděl, komu má fakturu doručit, když naopak faktury měly být doručovány obchodní společností T., bance. Závěr o vině obviněného podporuje také výpověď svědka J. K. (jednatele obchodní společnosti M.) a je podporovaná listinným důkazem Dohodou o vypořádání dluhu mezi obchodními společnostmi M. a K.. ze dne 25. 3. 2005. Svědek J. K. uvedl, že obviněný chtěl vypořádat dluh svého švagra, za který ručil, prostřednictvím tohoto úvěru tím, že prostředky z něj budou uhrazeny obchodní společnosti M.. Lze připustit, že určitý díl viny na tomto trestném jednání mohou nést i další osoby, což však nijak nezbavuje trestní odpovědnosti obviněného, neboť si musel být nepochybně vědom, že byly předkládány falešné faktury, a tím došlo k neoprávněnému čerpání prostředků ze zřízeného úvěru.
29. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů ke skutku pod bodem 3), který byl právně kvalifikován jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoník, pak rovněž logicky vyplývá z důkazů na základě provedeného dokazování. Zejména vyplývá z odborného vyjádření opatřeného k prověření trestního oznámení, z něhož vyplynulo, že uvedený podpis je s vysokou pravděpodobností vlastní spontánní podpis obviněného. Jeví se tak značně nelogické, že by obviněný nepoznal svůj podpis. Dále byly provedeny výpisy z bankovních účtů prokazující postupné vracení peněz obviněnému. Z důkazů tak zcela jednoznačně vyplynulo, že obviněný si musel být vědom toho, že jeho sdělení státnímu zastupitelství o tom, že V. J. padělal jeho podpis a že si ponechal pro svou potřebu peníze získané tímto podvodným jednáním, není pravdivé. Dovolateli bylo taky bezpochyby zřejmé, když na V. J. podával trestní oznámení, že mu tímto může přivodit trestní stíhání, neboť toho obviněný dosáhnout chtěl .
30. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, byť to ani dovolatel nenamítal. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal, jak bylo rozvedeno výše. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěné skutky byly následně také správně právně kvalifikovány podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
c) K námitkám ohledně výroku o náhradě škody
31. De facto jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo zpochybnění výroků o náhradě škody, pokud bylo rozhodnuto o tom, že obviněný má zaplatit na náhradu škody částku ve výši 288 500 Kč poškozené obchodní společnosti K. Nejvyšší soud shledal v této části námitky obviněného důvodnými.
32. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v adhezním výroku nepřezkoumatelná a též důkazně a argumentačně nepodložená, a proto nejméně předčasná, soudy těmto výrokům nevěnovaly dostatečnou pozornost. Nevypořádaly se dostatečně s argumentací obviněného, že požadovaná a též přiznaná částka neodpovídá škodě, která by byla způsobena trestnou činností obviněného, soudy nižších stupňů nijak blíže nezkoumaly celý řetězec právních úkonů, který vedl k vynaložení částky 250 000 Kč poškozenou obchodní společností K., nezkoumaly oprávněnost a zákonnost postupu jednotlivých osob, směnečnou kauzu apod. Soudy nižších stupňů k těmto otázkám nevedly prakticky žádné dokazování, ač jde o případ složitý nejen právně, ale též skutkově, neučinily potřebné skutkové závěry pro náležité právní hodnocení, ostatně z uvedených důvodů ani nepromítly případná skutková zjištění ohledně možné škody do skutkové věty.
33. V daném případě bylo z trestního spisu zjištěno, že poškozená obchodní společnost K. v trestním řízení uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve výši 288 500 Kč. Tato částka se skládala z částky 250 000 Kč, za niž poškozená obchodní společnost zakoupila pohledávky ze smlouvy o úvěru reg. č. 353050282 ze dne 2. 3. 2005 obsažené v zajišťovací blankosměnce, a částky 38 500 Kč odpovídající částce vynaložené na právní zastoupení v souvislosti s odkoupením této pohledávky. Z trestního spisu dále vyplývá, že obviněný uzavřel jménem obchodní společnosti K. úvěrovou smlouvu reg. č. 353050282 dne 2. 3. 2005, která byla zajištěna blankosměnkou, jejímž výstavcem byla obchodní společnost K.. a avalem (směnečným ručitelem) obchodní společnost K. a též sám obviněný. Spolu s uzavřením úvěrové smlouvy byla uzavřena také dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky. Dne 31. 5. 2007 byl úvěr bankou zesplatněn na částku 6 536 413,55 Kč. Dne 20. 2. 2018 byly pohledávky z úvěru postoupeny J. Š. za částku 6 200 000 Kč. Dne 26. 3. 2008 byl úvěr částečně zaplacen do výše 6 132 000 Kč původnímu věřiteli G. Dne 2. 12. 2009 J. Š. postoupil pohledávku obchodní společnosti K. (viz k tomu na č. l. 87 trestního spisu obsaženou smlouvu o postoupení pohledávky vzniklé z předmětné smlouvy o úvěru), přičemž aktuální výše neuhrazené pohledávky činila 404 413,55 Kč (ta byla odvozena ze zesplatněné částky z úvěru 6 536 413,55 Kč snížené o uhrazenou částku 6 132 000 Kč) s příslušenstvím (tvořeným sankčním úrokem z částky 6 536 413,55 Kč od 1. 6. 2007 do 26. 3. 2008 a úrokem z částky 404 413,55 od 27. 3. 2008 do zaplacení). K zajištění smlouvy o úvěru byla vystavena blankosměnka, která byla obchodní společnosti K. za podmínek ve smlouvě o postoupení pohledávky předána, a to za úplatu ve výši 250 000 Kč. V trestním spise je dále založen (na č. l. 58) jednostranný zápočet ze dne 7. 1. 2011, kterým jednatel obchodní společnosti K., L. H., oznámil obviněnému K. H. zápočet pohledávek ve výši směnečné sumy v částce 2 040 382,75 Kč. O tomto se nyní vede spor ve směnečném řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 374/2013, jež je v současné době přerušeno z důvodu probíhajícího řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 74/2009, v němž je řešena otázka platnosti jednostranného zápočtu ze dne 7. 1. 2011. Přitom bylo zjištěno, že i toto řízení Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 74/2009 je nyní přerušeno, a to z důvodu souvisejících řízení vedených u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 2/2007 a 43 Cm 134/2008 (jedná se o procesně komplikované obchodněprávní spory o zaplacení).
34. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze bez dalšího velmi rozsáhlého dokazování, v němž by se trestní soudy zevrubně zabývaly vzájemnými nároky obviněného a dalších osob (a to už jen ohledně platnosti či neplatnosti jednostranného zápočtu, ale též okolnostmi, za nichž byla blankosměnka vyplněna etc.), přiznat právo poškozené obchodní společnosti na zaplacení částky ve výši 288 500 Kč, kterou vynaložila na zakoupení shora uvedené pohledávky. Jednalo se o částku vynaloženou na zakoupení směnky, kterou poškozená též následně uplatnila. Směnečnou sumu uvedenou ve směnce, u níž ani dosud nebylo prokázáno, zda byla vyplněna v souladu s uzavřenou dohodou, je pak věřitel (držitel směnky) oprávněn vymáhat po výstavci směnky, což v předmětné věci také učinil (srov. obchodněprávní řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 374/2013). Za daného stavu poznání, kdy skutkově je situace značně nepřehledná, neboť k tomu nebylo provedeno nezbytné penzum důkazních prostředků, a proto též těžko právně hodnotitelná, není možné ani uzavřít, zda skutečně jde o škodu, která by byla v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného, jímž byl v tomto řízení uznán vinným, resp. zda je mezi tvrzenou škodou a jednáním obviněného dána příčinná souvislost. Zároveň je třeba upozornit, že na koupi uvedené směnky lze v tomto směru nahlížet též jako na preventivní a případně i spekulativní obchodní krok, kterým poškozená sledovala svůj profit (ostatně s uvedenou směnkou nakládala tak, že uplatňovala nikoli částku, kterou na její koupi vynaložila, aby pokryla tvrzenou škodu, ale celou směnečnou sumu). Přitom je třeba upozornit, že trestní soud není oprávněn rozhodovat o plnění ze smlouvy (v posuzovaném případě o plnění ze směnky), je oprávněn rozhodovat o plnění z deliktu, tj. o náhradě škody či nemajetkové újmy, resp. kvazideliktu, tj. o bezdůvodném obohacení.
35. Soud prvního stupně tento významný výrok v písemném vyhotovení rozsudku z pohledu předpisů civilního práva prakticky nijak neodůvodnil a ani odvolací soud uvedené nedostatky nijak nenapravil, resp. učinil tak nedostatečně a bez náležitých a potřebných skutkových zjištění. Není proto vůbec zřejmé, jaké jsou skutkové závěry ohledně shora uvedených sporných otázek, zda došlo k nějakým platbám po činu, stejně tak není zřejmé, podle jakého hmotněprávního předpisu a jeho konkrétního ustanovení soudy nižších stupňů při rozhodnutí o náhradě škody postupovaly, proč zákonné znaky daného ustanovení považovaly za splněné, případně proč nepoužily jiné ustanovení. K povinnosti náležitě odůvodnit i výrok o náhradě škody tak, jako by rozhodoval civilní soud, zejména pokud jde o to, o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. řádu, je možné odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tak např. na stanovisko Nejvyššího soud ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67, publikované ve svazku č. 7 ročníku 1967 na str. 225 Sb. rozh. tr., případně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný ve svazku 55 na s. 47 pod č. 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
36. V daném případě s ohledem na zcela nedostatečná skutková zjištění ohledně okolností významných pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody nebylo možné zjednat nápravu zjištěné vady ani v řízení o dovolání, protože by bylo třeba v tomto směru doplnit zásadním způsobem dokazování. Z uvedených důvodů bylo třeba přisvědčit oprávněné námitce obviněného, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o výrok o náhradě škody, nemohou obstát.
37. Nejvyšší soud proto přistoupil k částečnému zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, jde-li právě o výrok o náhradě škody, a sám učinil rozhodnutí nové, jímž poškozenou obchodní společnost K. odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části zůstala rozhodnutí soudů nižších stupňů beze změn.
V. Závěrečné shrnutí
38. Na podkladě částečně důvodného dovolání obviněného K. H. proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil jednak rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti K., jednak napadený rozsudek soudu druhého stupně v části, kterou nevyhověl podanému odvolání obviněného K. H. do výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože o uplatněném nároku na náhradu škody nebylo možné rozhodnout v řízení před Nejvyšším soudem, Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §265 tr. řádu poškozenou obchodní společnost K. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu