ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.686.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 686/2019-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné G. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 61 To 28/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 93/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 2 T 93/2018, byla obviněná G. Š. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin jí byl uložen podle §221 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti FORMEN, spol. s r. o., IČ: 45147329, se sídlem Příbram I, Evropská 339 (dále jen „FORMEN“), na náhradu škody částku ve výši 5 556 645,50 Kč. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena též povinnost podle svých sil nahradit poškozené obchodní společnosti FORMEN způsobenou škodu.
2. Uvedeného přečinu se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila tím, že (zjednodušeně uvedeno) jako insolvenční správkyně dlužníka, obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „P.“, případně též jen dlužník či úpadce), ustanovená usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. MSPH 79 INS XY, tedy jako osoba mající zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, vyplývající především z §5, 36 a 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „InsZ“), nepodala v prekluzivní lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku vůči D. R., bývalému jednateli obchodní společnosti P., odpůrčí žalobu, aby získala zpět do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně vyplacené peněžní prostředky v celkové výši 12 135 847 Kč z titulu úhrady dluhu z neplatné smlouvy o úvěru, ani neučinila žádné jiné kroky k získání této částky, ač znala veškeré skutečnosti odůvodňující podání odpůrčí žaloby, čímž projevila zřejmou bezohlednost k zákonem uložené povinnosti řádně spravovat majetkovou podstatu dlužníka. Svým jednáním tak podle rozsudku soudu prvního stupně znemožnila uspokojení věřitele dlužníka, obchodní společnosti FORMEN, a na majetkové podstatě dlužníka, obchodní společnosti P., způsobila škodu ve výši 12 135 847 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podali obviněná G. Š., otec obviněné P. N. a poškozená právnická osoba, obchodní společnost FORMEN, odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14 . 2. 2019 rozsudkem, sp. zn. 61 To 28/2019, následovně. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek (v celém rozsahu) zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou Š. pro shora označený skutek podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby (aniž by ji ve výrokové části označil), neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost FORMEN odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti uvedenému rozsudku Městsk ého soudu v Praze podal v neprospěch obviněné G. Š. nejvyšší státní zástupce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce nejprve podrobně zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to včetně nosných důvodů odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, s nimiž nesouhlasil a dále je podrobil kritice. Upozornil především na to, že odvolací soud vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který obviněnou uznal vinnou. Argumentaci dalšími okolnostmi případu, které měly odůvodnit nedostatečnou společenskou škodlivost činu, jenž mohl být napraven prostředky jiných právních odvětví, považoval za nepřesvědčivou a nesprávnou, obviněná proto podle něj neměla být zproštěna obžaloby . Státní zástupce především uvedl, že obviněná rezignovala na plnění svých povinností insolvenční správkyně, jež pro ni vyplývaly zejména z §5, 36 a 37 InsZ, ale též z §230 odst. 1 písm. d) a §239 odst. 3 InsZ, při výkonu své funkce nepostupovala svědomitě a s odbornou péčí a nevyvinula veškeré úsilí, které bylo možno po ní spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Z dokazování vyplývá, že obchodní společnost P. se nacházela ve stavu úpadku nejpozději k datu 31.
12. 2012. Proto úkony D. R. bylo třeba považovat za neúčinné ve smyslu §235 odst. 1 InsZ, zároveň se jednalo o zvýhodňující právní úkon ve smyslu §241 InsZ. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že je na vůli insolvenčního správce, zda odpůrčí žalobu podá či nikoliv. To podle nejvyššího státního zástupce neodpovídá smyslu platné právní úpravy, neboť podle §239 odst. 1 InsZ může v insolvenčním řízení odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, který je tak jediným nositelem aktivní legitimace. Prostor pro uvážení je tak podle dovolatele minimální, možnost využít takového postupu je navíc limitována propadnou lhůtou. Plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty dlužníka (§236 odst. 1 InsZ). Proto nepodání odpůrčí žaloby ve svém důsledku vede ke zmenšení majetkové podstaty dlužníka, za což odpovídá insolvenční správce (§37 odst. 1 InsZ). V daném případě tak obviněná podle dovolatele zavinila svým postupem škodu ve výši 12 135 847 Kč, jak správně uzavřel soud prvního stupně.
6. Vytkl také odvolacímu soudu jeho závěr, že nebyl naplněn znak následku v podobě škody jako obligatorní náležitost skutkové podstaty daného trestného činu a že došlo pouze k „nerozmnožení majetku“ úpadce, obchodní společnosti P. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že obviněná nemusela podáním odpůrčí žaloby tzv. ničeho vymoci. Poukázal v tomto smyslu na zákonné podmínky jejího vyvinění ve smyslu §37 odst. 1 věta druhá InsZ, které jsou vázány na vynaložení veškerého úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Zpochybnění vymožitelnosti plnění totiž podle dovolatele postrádá svůj podklad ve skutkových zjištěních soudů, z nichž především nevyplynulo, zda obviněná vůbec využila běžně dostupných veřejných zdrojů o aktuálních majetkových poměrech D. R. v době, kdy jí běžela zákonná lhůta pro podání odpůrčí žaloby. Dovolatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že k přijetí rozhodnutí o nepodání odpůrčí žaloby byla obviněná vedena vědomím jiného dostatečného majetku úpadce k uspokojení věřitelů. Nejvyšší státní zástupce k tomu uvedl, že ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky Ing. Tomáše Kroluppera bylo patrné, že obchodní společnost P. byla financována převážně půjčkami a úvěry v řádech desítek milionů korun, které ve své většině k datu zjištěného úpadku, tj. ke dni 31. 12. 2012, uhradila, nicméně její závazky po splatnosti více než 90 dnů činily 2 152 488 Kč. Zjištěný skutkový stav věci nic nevypovídal o tom, že by se obviněná jakkoliv zabývala právním podkladem uvedeného majetkového práva úpadce vůči obchodní společnosti FORMEN a zároveň otázkou jeho reálné vymožitelnosti tak, aby finanční prostředky plynoucí z jeho uspokojení skutečně mohly posloužit k naplnění účelu předmětného insolvenčního řízení. Vytkl také odvolacímu soudu závěr, že obviněná prokazatelně učinila celou řadu kroků ve prospěch dlužníka. Obviněná totiž podle nejvyššího státního zástupce nepostupovala svědomitě s odbornou péčí a ani nevyvinula veškeré úsilí, které bylo možno na ní spravedlivě požadovat k tomu, aby úpadcovi věřitelé byli uspokojeni v co největší míře. Neplnila tak důležitou povinnost při správě cizího majetku uloženou jí podle insolvenčního zákona. Přestože o finančních transakcích D. R. z období ledna až září 2013 věděla, neučinila v zákonné lhůtě žádné kroky, které by směřovaly k tomu, aby došlo k navrácení jím odčerpaných finančních prostředků v nezanedbatelné výši přesahující částku 12 milionů Kč do majetkové podstaty dlužníka, a tím znemožnila uspokojení jeho věřitelů. Z titulu postavení obviněné jako osoby s právnickým vzděláním, zabývající se výkonem advokacie a zkušené insolvenční správkyně, jí muselo být zřejmé, že uvedená plnění dlužníka ve prospěch D. R. jsou neúčinným právním úkonem a tato plnění tak náleží do majetkové podstaty dlužníka. Obviněná tak ignorovala své povinnosti insolvenčního správce a způsob jejího přístupu k plnění jejích zákonných povinností svědčí o její zřejmé bezohlednosti k právům chráněným trestním zákonem, v daném případě k majetkovým právům úpadce, potažmo pak k majetkovým právům jeho věřitelů.
7. Nejvyšší státní zástupce proto vytkl odvolacímu soudu, že nepostupoval správně, pokud dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a že z hlediska zavinění nešlo o hrubou nedbalost. Vytkl také odvolacímu soudu, že se zcela nadbytečně zabýval otázkou subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio . Uvedl, že takovými okolnostmi snižujícími míru společenské škodlivosti rozhodně nebyly okolnosti uskutečněných finančních převodů peněz z majetkové podstaty dlužníka ve prospěch D. R. Neztotožnil se ani s názorem odvolacího soudu, že řešení věci bylo možno dosáhnout mimo působnost orgánů činných v trestním řízení prostým odvoláním z funkce insolvenční správkyně v dané věci. Uzavřel, že obviněná svým jednáním naplnila znaky subjektivní i objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud tak skutek nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že se nejedná o trestný čin a obviněnou podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Tím odvolací soud zatížil své rozhodnutí dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Vyjádření obviněné k dovolání
8. K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná prostřednictvím svého obhájce. Uvedla, že námitky nejvyššího státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřují do hodnocení důkazů a do otázek procesního práva, k čemuž připomněla judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Z těchto důvodů bylo podle ní na místě dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
9. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny podmínky pro přezkum podaného dovolání, rozvedla v bodě III. svého vyjádření vlastní výhrady proti námitkám dovolatele, které považovala za zavádějící a neodpovídající skutečnosti. Především odmítla tvrzení nejvyššího státního zástupce, že jí byly známy informace o tom, že plnění uskutečněná obchodní společností P. byla v celkové výši 12 135 847 Kč. Tuto částku totiž nejvyšší státní zástupce dovodil z účetního deníku dlužníka, tedy z důkazu, který vznikl až 13. 10. 2016, tedy 4 měsíce po odvolání obviněné z funkce insolvenční správkyně a 19 měsíců po uplynutí prekluzivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby vůči D. R. Navíc z uvedené výše byla minimálně částka 4 163 847 Kč tvrzena bez jakékoliv opory v dokazování, neboť k uvedeným transakcím nedošlo. Kromě toho se v průběhu trestního řízení operovalo s celkem třemi částkami převyšujícími 12 milionů Kč, avšak ani jedna z nich neodpovídala skutečnosti, ani dovolání se s těmito částkami nijak nevypořádalo.
10. Dále obviněná nesouhlasila ani s názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v dovolání, že insolvenční správce nemá prakticky žádný prostor pro své uvážení, zda odpůrčí žalobu podá či nikoli, musí tak učinit podle §239 odst. 1 InsZ. Pokud by totiž taková interpretace platila, pak by bylo zcela nesmyslné a nadbytečné ustanovení §239 odst. 2 InsZ, podle nějž tak musí insolvenční správce učinit vždy, dostane-li k tomu pokyn věřitelského výboru. Vnitřním rozporem mezi svou interpretací §239 odst. 1 InsZ a zněním §239 odst. 2 InsZ se však dovolatel nijak nevypořádal.
11. Nejvyšší státní zástupce navíc podle obviněné setrval v chybné interpretaci skutkového děje, který již nesprávně a neúplně zjistily orgány činné v přípravném řízení, které po celou dobu řízení nebyly schopny zjistit objektivní skutečnost, zda D. R. měl v době lhůty k podání odpůrčí žaloby nějaký postižitelný majetek či nikoliv.
12. Obviněná dále upozornila, že nejvyšší státní zástupce zaměnil dvě různá řízení, která probíhala u Okresního soudu v Příbrami, neboť každé z těchto řízení bylo iniciováno jinou osobou a mělo zcela odlišný výsledek. Upozornila, že řízení o zaplacení částky 20 750 000 Kč bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby novou insolvenční správkyní Mgr. Annou Zinglovou, za tento výsledek proto neodpovídá obviněná. Následnou žalobu na zaplacení 28 440 000 Kč, která skutečně byla pro promlčení zamítnuta, však podala též nová insolvenční správkyně Mgr. Anna Zinglová. Z tohoto důvodu se obviněná kategoricky ohradila proti tvrzení nejvyššího státního zástupce, že podala žalobu proti obchodní společnosti FORMEN opožděně a že tato žaloba byla soudem zamítnuta z důvodu námitky promlčení uplatněné stranou žalovanou, neboť nejvyšší státní zástupce chybně dovozoval její trestní odpovědnost za to, co ve skutečnosti učinila nová insolvenční správkyně.
13. Vytkla také nejvyššímu státnímu zástupci, že ze strany věřitele FORMEN se jednalo o přihlášení pohledávky nevykonatelné a důkazní břemeno ohledně prokázání nároku na zaplacení leželo plně na obchodní společnosti FORMEN. Sama obviněná totiž tento nárok popírala a v rámci incidenčního sporu poukazovala na skutečnosti, proč obchodní společnost FORMEN nebyla věřitelem obchodní společnosti P., zatímco pohledávku uznala až její nástupkyně. K tomu odkázala na své písemné vyjádření ze dne 26. 4. 2016. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako nedůvodné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
16. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
17. Předně je třeba uvést, že dovolatel ve značné míře opíral své dovolání o skutková tvrzení, která nebyla v předešlém průběhu trestního řízení prokázána, ba dokonce z takových skutkových tvrzení, která jsou provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Nevypořádal se přitom ani s obhajobou obviněné, která zcela důvodně (i v předešlém průběhu trestního řízení) tyto skutkové rozpory napadala a jíž vyhověl až odvolací soud (jehož rozhodnutí, pravda, je poněkud strohé a místy i nepřehledné v argumentaci, která jej vedla ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a zproštění obviněné obžaloby).
18. Především je třeba dát obviněné za pravdu, že se státní zástupce jako veřejný žalobce a ani soud prvního stupně dostatečně nevypořádaly se stěžejními otázkami jejího postavení insolvenční správkyně, jejími znalostmi daného případu, hospodářským stavem úpadce obchodní společnosti P., objektivním posouzením kroků obviněné spočívajících v popření některých pohledávek (nejen vůči D. R., který po upozornění obviněné vzal svou přihlášku pohledávky zpět, ale též vůči obchodní společnosti FORMEN), podané žalobě na zaplacení smluvní pokuty vůči obchodní společnosti FORMEN a rozhodující bilancí, kterou podle svého přesvědčení tehdy očekávala v případě úspěchu těchto úkonů. Ani státní zástupce a ani soud prvního stupně se nevypořádaly např. s takovými otázkami, zda by žaloba vůči FORMEN mohla být úspěšná, kdyby nebylo pozdějších kroků nástupkyně obviněné v pozici insolvenční správkyně Mgr. Anny Zinglové, která vzala žalobu zpět, zda by v případě úspěchu získala do majetkové podstaty dlužníka majetek dostatečný k uspokojení všech věřitelů (namísto toho dovolatel obviněné nesprávně vytýkal zamítnutí žaloby z důvodu promlčení, ač zjevně šlo o jiné řízení). Stejně tak nebylo spolehlivě prokázáno, že by v případě podání a úspěchu odpůrčí žaloby byla úspěšná též při vymáhání majetkového plnění od D. R. S tím se nevypořádal ani dovolatel. Nadto skutečně, jak správně namítala obviněná, dovolatel zaměňoval i různá řízení a kroky dvou různých insolvenčních správkyň. Především je ale třeba upozornit, že jak veřejní žalobci (tzv. dozorový státní zástupce, resp. i posléze dovolatel), tak i soud prvního stupně, nahlíželi na jednání obviněné v roce 2014, příp. 2015, optikou znalostí informací a situace v insolvenčním řízení z roku 2016 či později, jak na to též důvodně obviněná upozorňovala (např. byla dovozována její znalost částek zaplacených dlužníkem P. svědkovi D. R. z deníku dlužníka vytvořeného v roce 2016, ze stavu uznaných pohledávek pozdější insolvenční správkyní Mgr. Annou Zinglovou, avšak bez vypořádání se s otázkou, zda obviněná podle svých tehdejších aktuálních znalostí důvodně popírala některé pohledávky, zejména tu věřitele FORMEN apod.).
19. To vše pochopitelně mělo vliv na utvoření takových skutkových závěrů, které bylo posléze možno posuzovat i právně, tj. subsumovat je pod jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, jenž byl obviněné kladen za vinu. Důvodně proto odvolací soud zpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, neboť tyto závěry nebyly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány, naopak tyto další okolnosti byly důvodem pro zpochybnění jednoznačných tvrzení obsažených v obžalobě a následně rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se nijak nepromítly. Naopak soud odvolací uznal, že obviněná ve skutečnosti (nahlíženo na stav a průběh insolvenčního řízení v době, kdy ona byla insolvenční správkyní, tj. od počátku roku 2014 do poloviny roku 2016) jednala s péčí řádného hospodáře, usilovala o uspokojení všech věřitelů, jimž byly jejich pohledávky uznány, nestranila žádnému z nich, a to ani D. R., který se též původně cítil být věřitelem úpadce (neboť jeho pohledávku převyšující 4 miliony Kč nehodlala uznat a přiměla jej ke zpětvzetí přihlášky). Za této situace však odvolací soud neshledal ani porušení povinností obviněné jako insolvenční správkyně, které by navíc dokonce mohly mít důsledky trestněprávní, stejně tak ale neshledal zavinění v podobě hrubé nedbalosti (zřejmě za situace, pokud by bylo uznáno, že odpůrčí žalobu chybně a v rozporu se svými povinnostmi nepodala), neboť z jejího jednání nelze dovodit zřejmou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem. Dále odvolací soud dovodil, že nebyla zjištěna ani škoda. I v tomto směru je třeba mu dát za pravdu, protože nelze vycházet z jednoduché úvahy dosud prezentované veřejným žalobcem, že nepodání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem, pokud je k tomu povinen, zároveň bez ohledu na další skutečnosti znamená způsobení škody na spravovaném majetku dlužníka (bylo by třeba se vypořádat i s tím, zda taková žaloba může uspět, zda v případě úspěchu dojde k rozmnožení majetku úpadce, resp. do něj budou vrácena plnění, která z takového majetku byla vydána). Tím se však veřejná žaloba nezabývala.
20. Nejvyšší soud k tomu dále upozorňuje, že není zásadně povolán k revizi skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem. Ostatně nejvyšší státní zástupce se podle již ustálené judikatury ani nemůže domáhat jejich přezkumu s odvoláním na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými – vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016) srov. především nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18 a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 a sp. zn. 15 Tdo 1474/2018). V uvedeném směru tak námitky dovolatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu.
21. Dovolací soud není povolán k nápravě případných vad skutkových zjištění, k tomu je určen jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je návrh na povolení obnovy řízení. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Pokud v daném případě odvolací soud důvodně uzavřel, že podstatné okolnosti případu, které by mohly založit trestní odpovědnost obviněné pro tzv. nevěrnou správu, nebyly spolehlivě prokázány, není úkolem dovolacího soudu v tomto směru a ohledu doplňovat dokazování tak, aby posléze mohl znovu sám na základě takového doplnění posoudit případnou trestní odpovědnost obviněné. Upozornit je třeba na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle nějž sice není požadavek, aby pravomocná rozhodnutí soudů nebyla měněna, bezvýhradný, neboť i čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a a základních svobod umožňuje obnovit řízení (v širším smyslu znovuotevření již jednou skončeného řízení), jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci, avšak opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem. Současně s tím upozornil, že dovolací soud může sice výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, ovšem právo namítat porušení spravedlivého řízení nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného
22. Lze proto uvést, že dovolatel se do značné míry dožadoval revize skutkových zjištění, resp. aplikace zákonných norem na poněkud odlišný skutkový děj, než ze kterého vycházel odvolací soud. V tomto směru jsou námitky dovolatele nepřípustné. Některé námitky by však bylo možno považovat za námitky právní. Především jde o otázku, zda obviněná porušila povinnost uloženou jí insolvenčním zákonem podat odpůrčí žalobu a zda je v tom možno spatřovat naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku.
23. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu. Předpokladem tak je způsobení značné škody (tj. ve výši nejméně 500 000 Kč – viz §138 odst. 1 tr. zákoníku) porušením smluvní či zákonné povinnosti řádného opatrování či spravování cizího majetku, přičemž tak pachatel musí jednat hrubě nedbale. Trestný čin je podle §16 odst. 2 tr. zákoníku spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu nedbalosti vědomé či nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Obviněné bylo obžalobou a následně rozsudkem soudu prvního stupně kladeno za vinu, že z hrubé nedbalosti porušila podle zákona jí uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, a tak způsobila škodu velkého rozsahu (tj. ve výši nejméně 5 000 000 Kč – viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Porušit měla povinnosti uložené jí jako insolvenční správkyni v §5, 36 a 37 InsZ, podle dovolatele pak především povinnost podat odpůrčí žalobu podle §239 odst. 1 InsZ.
25. Insolvenční zákon stanoví insolvenčnímu správci řadu povinností, a to i v uvedených ustanoveních. K takovým povinnostem uloženým právním předpisem patří povinnost obsažená v §36 odst. 1 InsZ, podle níž je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Toto ustanovení insolvenčního zákona rozvádí zásady insolvenčního řízení uvedené v §5 písm. a) až d) InsZ, zejména zásadu uvedenou v §5 písm. a) InsZ, podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Ustanovení §37 InsZ řeší odpovědnost insolvenčního správce za způsobenou škodu. K jeho dalším povinnostem patří přezkoumání přihlášek pohledávek insolvenčním správcem podle §188 InsZ, které je důležitou součástí insolvenčního řízení. Insolvenční správce je též povinen podle §189 InsZ sestavit seznam přihlášených pohledávek, přezkoumat tyto pohledávky podle prvotních dokladů, účetnictví dlužníka nebo daňové evidence. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášky pohledávky včetně jejich příloh. Povinnosti vyplývají insolvenčnímu správci též z ustanovení §230 InsZ a týkají se správy majetkové podstaty, zejména jde o její udržování, využívání v souladu se svým určením, rozmnožování majetku, ale i vymožení pohledávek dlužníka i z neúčinných právních úkonů. Z §239 odst. 1 InsZ vyplývá oprávnění insolvenčního správce podat odpůrčí žalobu, podle §239 odst. 2 InsZ ji podat musí, pokud o tom rozhodne věřitelský výbor. Insolvenční správce v zásadě podat odpůrčí žalobu sice má, aby dostál svým povinnostem shora naznačeným a spočívajícím v řádném svědomitém postupu s odbornou péčí tak, aby dosáhl uspokojení věřitelů v co nejvyšší míře. I z odborné literatury však vyplývá, že insolvenční správce má určitý prostor pro uvážení, zda odpůrčí žalobu podá či nikoli, a to nejen v případě postupu podle §239 odst. 1 InsZ, ale dokonce i tehdy, přikáže-li mu to věřitelský výbor. Komentář k insolvenčnímu zákonu (Hásová, J. Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 910) k tomu uvádí: „ Posouzení toho, zda právní jednání naplňuje znaky odporovatelnosti či nikoliv a zda bude neúčinnost žalobou uplatněna, je ponecháno na úvaze insolvenčního správce s jedinou výjimkou, a to rozhodne-li o tom věřitelský výbor. Odstavec 2 komentovaného ustanovení zakládá věřitelskému výboru jakousi donucovací kompetenci (jež má oporu v jedné ze základních funkcí tohoto orgánu, a tou je ochrana společného zájmu věřitelů). V případě rozhodnutí věřitelského výboru je povinen insolvenční správce zásadně podat žalobu vždy. I pro tuto situaci platí jedna výjimka, není-li v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků k vedení sporu a nesloží-li na žádost správce věřitelé na tyto náklady zálohu, pak může správce podání žaloby odmítnout .“ Lze tak akceptovat obhajobu obviněné, proč v daném případě institutu odporovatelnosti neužila a odpůrčí žalobu nepodala, pokud za daného stavu věci měla za to, že všichni věřitelé budou plně uspokojeni z jiných zdrojů, resp. že majetková podstata jejich uspokojení umožňuje v plné výši i bez vynaložení prostředků na soudní řízení s D. R.
26. V dosavadním průběhu trestního řízení se veřejný žalobce též náležitě nevypořádal s otázkou, kterou i podle shora uvedeného komentáře musí insolvenční správce zvažovat, aby dostál svým obecným povinnostem insolvenčního správce, a sice zda jednání D. R. podle tehdejších poznatků, které obviněná měla k dispozici, naplňovalo znaky odporovatelnosti a zda měla být vzhledem k tehdejším poznatkům odpůrčí žaloba uplatněna. Samotný odkaz na ustanovení §235 odst. 1 InsZ (učiněný však až v dovolání nejvyššího státního zástupce) se i v tomto směru jeví jako nedostatečný. V uvedeném ustanovení jsou obecné hmotněprávní podmínky pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení („ Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. “). Ani dovolatel však konkrétně neuváděl a nebylo k tomu dosud vedeno ani dokazování, nakolik bylo možno vůči právním úkonům, jimiž se dostalo plnění D. R., skutečně odporovat, která z uvedených variant v citovaném ustanovení byla naplněna (zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění věřitele?). Nadto naplnění uvedeného obecného ustanovení samo o sobě nepostačuje, musí ještě dojít k naplnění znaků některé ze zvláštních skutkových podstat taxativně vymezených v §240 až 242 InsZ (viz k tomu rozhodnutí č. 60/2014 Sb. rozh. obč., shodně již výše citovaný komentář Hásová, J. Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 882-883). Ovšem tato předběžná otázka pro případné možné vyvození (nejen) trestní odpovědnosti (ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu) nebyla dosud v trestním řízení řešena, resp. bylo pouze bez dalšího podrobného rozboru tvrzeno, že úkon odporovatelný byl, aniž by se státní zástupce, resp. následně soud prvního stupně náležitě zabývali tím, zda podmínky odporovatelnosti byly skutečně splněny, a to podle jakého ustanovení. Nebyla tak vůbec vyřešena otázka, jaké skutečnosti měla obviněná jako insolvenční správkyně zvažovat, které měla pominout, zda její případná odpůrčí žaloba založená na nějakém konkrétním důvodu uvedeném v některé z taxativně vypočtených skutkových podstat odporovatelnosti vymezených v §240 až 242 InsZ by byla úspěšná, tj. zda mohla v takovém incidenčním sporu uspět a proč. Není tak dořešena ani případná příčinná souvislost mezi jejím údajným opomenutím uplatnit odpůrčí žalobu u soudu a tvrzeným vznikem škody, a to i kdyby se v trestním řízení dospělo na základě provedených důkazů k závěru, že D. R. byl solventní, tedy není dořešena vůbec otázka, zda by případně podaná odpůrčí žaloba byla úspěšná a bylo na jejím základě něčeho do majetkové podstaty úpadce vymoženo. Těmito skutečnostmi a úvahami se však náležitě nevypořádal ani státní zástupce, ani soud prvního stupně, neřešil je ve svém dovolání ani nejvyšší státní zástupce. Předpokladem by ale bylo náležité doplnění skutkových zjištění, která doposud nebyla učiněna, neboť k nim nebylo vedeno žádné dokazování, protože ani nebyla veřejným žalobcem doposud tvrzena (k nemožnosti nápravy nedostatečných skutkových zjištění prostřednictvím dovolacího řízení viz výše).
27. Přitom je právě úlohou státního zástupce jako veřejného žalobce prokazovat vinu obviněné. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ale i na další judikaturu k tomu se vážící, a to nejen českých obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1020/2018) a Ústavního soudu (nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ale též Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, rozsudek ze dne 25. 6. 1992 ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, č. stížnosti 13778/88, rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner proti Rakousku, č. stížnosti 33501/96, rozsudek ze dne 18. 5. 2010 ve věci Ozerov proti Rusku, č. stížnosti 64962/01, rozsudek ze dne 27. 1. 2011 ve věci Krivoshapkin proti Rusku, č. stížnosti 42224/02).
28. Nebylo tak podle dovolacího soudu prokázáno ani porušení konkrétní povinnosti obviněné jako insolvenční správkyně, ani škoda, kterou svým údajným pochybením měla způsobit, ani příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním a škodou. Zcela důvodné byly shledány též námitky obviněné, že i kdyby byl její postup i vzhledem k její tehdejší znalosti skutkových okolností považován za nesprávný, nebylo náležitě prokázáno, kolik by bývala s právním řádem souladným postupem (tj. podáním odpůrčí žaloby) získala do majetkové podstaty dlužníka prostředků, pokud nebylo náležitě zjištěno, zda a v jaké výši byly úkony D. R. odporovatelné a zda měl majetek, z něhož by se mohl úpadce uspokojit. Pokud nebyly zjištěny tyto objektivní skutečnosti, není možno se zabývat ani zaviněním obviněné jako obligatorním znakem každé skutkové podstaty všech trestných činů. Zavinění je postaveno na složce vědomostní a volní, v případě nedbalosti pak jen vědomostní. Pokud jde o případnou nevědomou nedbalost, je třeba zkoumat tzv. potenciální vědomí, tj. nakolik při zachování povinné míry opatrnosti v rovině objektivní i subjektivní měla a mohla způsobení trestněprávně relevantního následku svého jednání předvídat a mu tak zabránit. To ale není možné, pokud nejsou učiněna náležitá skutková zjištění o objektivních okolnostech, jak byla naznačena shora. Ostatně otázkou zavinění, její formy (vědomá či nevědomá nedbalost), jakož i intenzity (hrubá nedbalost), na co se vztahuje a proč, se dosud orgány činné v trestním řízení (vyjma odvolacího soudu) také náležitě nezabývaly.
29. Vzhledem k uvedenému tak má i Nejvyšší soud za to, že zproštění obviněné obžaloby odvolacím soudem bylo důvodné, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V. Závěrečné shrnutí
30. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné G. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu