ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.698.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 698/2019-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, doručovací adresa XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 55 To 7/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 111/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 T 111/2018, byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za to jí byl podle §350 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění obviněná spáchala uvedený přečin ve stručnosti tím, že jako osoba vedená v evidenci uchazečů o zaměstnání, se záměrem získání neoprávněné výhody při hledání nového zaměstnání s přihlédnutím k jejímu údajnému zdravotnímu omezení, poté co byla úřadem práce vyzvána k předložení listin dokládajících jí tvrzené zdravotní potíže, pro které nemohla vykonávat určitý druh práce, záměrně předložila dne 14. 5. 2018 na Úřadu práce, Krajské pobočce v Olomouci, kontaktní pracoviště Prostějov, padělek posudku registrujícího praktického lékaře ze dne 9. 5. 2018, jímž uplatňovala své pracovní omezení ze zdravotních důvodů, ačkoli věděla o tom, že tento posudek je opatřený padělaným podpisem a otiskem razítka V. Z., praktické lékařky pro dospělé, která ji však v tomto období ani nevyšetřila, předmětný posudek nevyhotovila, nepodepsala a takové razítko nepoužívala.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 55 To 7/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněné J. K.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et Mgr. Jany Jankové a uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněná J. K. nejprve vytkla pochybení zejména soudu prvního stupně, který ve výroku o vině neoznačil řádně ustanovení §350 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž nebylo zřejmé, zda byla uznána vinnou paděláním (alinea 1) nepravdivého zdravotního posudku nebo jeho užitím (alinea 2). Na základě provedeného dokazování zakládajícího se výlučně na nepřímých důkazech pak nebylo podle obviněné možné učinit nezpochybnitelný závěr o její vině. Od počátku trestního stíhání tvrdila, že předmětný dokument nepadělala, dokonce ani nepředložila úřadu práce, což mělo být prokázáno výslechem P. Š., její oční lékařky a spisem úřadu práce. Jejím návrhům na doplnění dokazování však nebylo soudy vyhověno, čímž podle obviněné došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Podle obviněné nebylo v trestním řízení ani prokázáno její úmyslné zavinění, neměla motivaci zkreslovat svůj zdravotní stav, je vyloučeno, aby předložila padělaný posudek. Podle obviněné soudy obou stupňů svým postupem nerespektovaly princip in dubio pro reo , ani zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, aniž by současně specifikovala způsob rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
7. Opis dovolání obviněné byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná v zásadě pouze opakuje argumentaci, s níž se již soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud vytýká, že soudy vycházely z řetězce nepřímých důkazů, napadá proces hodnocení provedených důkazů, což se s obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu míjí. Totéž platí o námitkách proti rozsahu dokazování, v jehož neúplnosti spatřuje dotčení svých základních práv a svobod. Podle státního zástupce soudy obou stupňů náležitě odůvodnily, proč nedoplnily dokazování podle návrhů obviněné, a souhlasil s tím, že nešlo o důkazy zásadního významu. Přestože soud prvního stupně neoznačil řádně příslušnou alinea ustanovení §350 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud v zásadě správně nepovažoval za nutné napravit toto formální pochybení. Z tzv. právní věty výroku o vině je totiž zřejmé, že obviněná byla odsouzena za užití falešné lékařské zprávy ve smyslu §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace odpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu. Neopodstatněné je tvrzení obviněné týkající se absence znaku objektivní stránky přečinu podle §350 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, spočívající v padělání lékařského posudku, jímž nebyla uznána vinnou. Státní zástupce doplnil, že listina předložená dovolatelkou, neměla pouze orientační povahu, ale obsahovala skutečnosti významné pro uplatnění obviněné na pracovním trhu, které měly ovlivnit její schopnost přijmout úřadem práce nabízená pracovní místa, od čehož se odvíjí nároky obviněné na vyplácení sociálních dávek. Obecně vznesená námitka, týkající se použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované věci, je podle státního zástupce rovněž nedůvodná, neboť soudy se naopak zásadě subsidiarity trestní represe v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě věnovaly a správně ji vyhodnotily.
8. Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
11. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví nezbytných pro trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný v dovolání, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona.
12. Nejvyšší soud shledal, že obsah konkrétní dovolací argumentace obviněné J. K. neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému důvodu dovolání.
b) K dovolacím námitkám obviněné J. K.
13. Úvodem je třeba ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že výhrady obviněné, které uplatnila v rámci svého dovolání, se netýkají aplikace hmotného práva, byť v některých částech poukázala na hmotněprávní podmínky trestnosti posuzovaného trestného činu. Její vlastní výhrady jsou však založeny na výlučně skutkových základech, event. soudům vytkla procesní pochybení zejména ve vztahu k rozsahu dokazování. Obviněná především pokračováním své dosavadní obhajoby nesouhlasila se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i odvolací soud, že to byla ona sama, kdo předmětnou lékařskou zprávu předložil zaměstnankyni příslušné pobočky úřadu práce. Opakovala tím svou vlastní verzi průběhu skutkového děje, kterou zejména odmítla pravdivost výpovědí svědkyň P. B. a V. Z. Byla to právě jmenovaná lékařka, kdo podal na obviněnou trestní oznámení poté, co zjistila, že obviněná předložila posudek s jejím falešným podpisem a otiskem razítka lišícím se od toho, který běžně používá. Sama obviněná neodkázala v dovolání na žádné ustanovení hmotného práva, jehož porušení by způsobilo vadu odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který měl být v posuzovaném případě primárně uplatněn, avšak tato nesprávnost nezpůsobila sama o sobě důvod k neprojednání dovolání.
14. Obviněná byla podle právní věty uznána vinou tím, že užila v řízení před jiným orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého, tedy přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně ve výroku o vině skutečně opomenul citovat v zákonném označení §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, avšak slovní vyjádření příslušné varianty objektivní stránky citovaného přečinu v tzv. právní větě odpovídá výsledkům skutkových zjištění, podle nichž obviněná „úmyslně užila v řízení před jiným orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého“. Na uvedenou nepřesnost v následném odvolacím řízení reagoval krajský soud tím, že „…toto pochybení nemá za následek zásadní vadu hodnotícího postupu nalézacího soudu, a proto krajský soud nepřistoupil k formální nápravě tohoto nedostatku, navíc za situace, kdy je právní věta zcela správná a přiléhavé je i celé odůvodnění rozsudku…“ (srov. bod 14. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci). Nejvyšší soud se s konstatováním soudu druhého stupně v zásadě ztotožnil, zjištěná vada výroku o vině totiž neměla žádný vliv na postavení obviněné J. K. v trestním řízení, resp. na jeho výsledek, ani na přezkoumatelnost a srozumitelnost rozsudku. Přesto obviněná věnovala ve svém dovolání část námitek právě znakům objektivní stránky přečinu podle §350 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, které formálně míří proti hmotněprávnímu posouzení, avšak nedopadají na vyslovenou vinu. Obviněné nebylo vytýkáno padělání lékařského posudku, jeho opatření padělaným podpisem lékařky a nepravým razítkem, ale užití falešného dokumentu bez ohledu na to, kdo jej vyhotovil. Na shodnou argumentaci navíc reagoval již krajský soud v bodě 16. napadeného usnesení, aniž by obviněná na jeho správné úvahy jakkoli reagovala a jen zopakovala své výhrady uplatněné v odvolání.
15. Pokud obviněná zpochybnila úmyslné zavinění vyžadované u přečinu podle §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, činila tak opět způsobem zpochybňujícím skutková zjištění soudů. Z výsledků provedeného dokazování však jednoznačně vyplynulo, že zdravotní posudek, který obviněná dne 14. 5. 2018 osobně předložila pracovnici úřadu práce, svědkyni P. B. byl falešný, neboť byl opatřen otiskem razítka lékařky V. Z., který tato nepoužívá, a podpisem neshodujícím se s jejím vlastním. Navíc oproti původnímu zdravotnímu posudku jeho padělek obsahuje odlišné informace o zdravotním stavu obviněné. Podle názoru soudu prvního stupně dokonce takové, které „…omezují nalézt vhodné pracovní místo pro obviněnou…“ (viz bod 7. odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci). Věrohodnost výpovědí obviněné je snižována i tím, že ani u hlavního líčení nepředložila soudu prvního stupně originál lékařského posudku ze dne 27. 4. 2018, přestože se o něm sama zmiňovala. Zcela v souladu s pravidly logického uvažování soudy konstatovaly, že obviněná je jedinou osobou, které prospívají nepravdivé informace o jejím zdravotním stavu v tom smyslu, že její obtíže v podstatě brání výkonu práce. Nikdo jiný kromě obviněné by nemohl mít zájem na tom, aby úřad práce akceptoval její velmi omezené schopnosti přijmout nabízená pracovní místa odůvodněně, tudíž bez možnosti sankce v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání za jejich odmítnutí, jak se po odhalení nepravdivého zdravotního posudku skutečně stalo. S ohledem na výpovědi svědkyň P. B. a V. Z. žádná z nich (na rozdíl od obviněné) zjevně na jeho padělání žádný zájem neměla (srov. bod 13. usnesení krajského soudu). Nespokojenost obviněné s pravým zdravotním posudkem ošetřující lékařky ji tak motivovala k obstarání posudku „nového“ (nikoli originálu), který odpovídal jejím představám, a který následně s tímto vědomím předložila na úřadu práce.
16. Není možné přijmout ani tvrzení obviněné o pouze nepřímých důkazech, jež měly vést k jejímu odsouzení. Svědkyně P. B. totiž jasně potvrdila, že předmětný nepravdivý lékařský posudek jí předala právě obviněná při druhé návštěvě kontaktního pracoviště pobočky úřadu práce. S ohledem na viditelné změny od původního posudku, který předtím přinesla obviněná, tato svědkyně vyžadovala informace od podepsané lékařky, a tím následně vyšlo najevo, že jde o falsum. Výpověď této svědkyně představuje přímý důkaz o tom, že obviněná „užila“ před úřadem práce padělanou listinu jako pravou. Dalším přímým důkazem je i výpověď ošetřující lékařky, která potvrdila, že spornou listinu nikdy nevyhotovila, a že se tedy jasně jedná o padělek nejen v obsahu, ale i ohledně podpisu lékařky a otisku razítka. V neposlední řadě je jasným přímým důkazem i samotná listina, resp. padělaný lékařský posudek založený na č. l. 73 trestního spisu. Soudy tedy naopak v předmětné věci měly k dispozici přímé důkazy, které se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině obviněné.
17. Nejvyšší soud se s ohledem na citovaný výklad uplatněného dovolacího důvodu v podstatě nemohl zabývat ani námitkou týkající se rozsahu dokazování. Již Okresní soud v Olomouci dostatečným způsobem vysvětlil v bodě 10. svého rozsudku, proč nevyhověl návrhům obviněné na doplnění dokazování (výslechem P. Š., oční lékařky a spisem vedeným k její osobě na úřadu práce), proč je považoval za nadbytečné a odvolací soud se s tím ztotožnil, jak vyplývá z bodu 9. napadeného usnesení. V soudním řízení (včetně trestního řízení) platí, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Jde o vyjádření principu soudní nezávislosti zakotveném v čl. 82 Ústavy České republiky, z něhož vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu. V žádném případě soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané trestní věci tak Nejvyšší soud nezjistil žádnou okolnost, jež by mohla být posouzena jako porušení práva na obhajobu obviněné, resp. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40, resp. 36 Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky.
18. V úvodní části svého dovolání obviněná tvrdila, že se soudy obou stupňů neřídily při svém rozhodování zásadami in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe. Pokud jde o první z nich, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se řadí mezi zásady procesní. Opětovně nad rámec možností dovolacího přezkumu je možné pouze připomenout, že z obsahu trestního spisu podle zjištění Nejvyššího soudu nevyplývají žádné vady, jichž by se soudy obou stupňů dopustily v rámci dokazování v této věci. Byl opatřen dostatečný rozsah důkazních prostředků, které následně zejména soud prvního stupně hodnotil podle jejich obsahu, pečlivě se vypořádal se všemi významnými skutečnostmi včetně těch, které by mohly svědčit ve prospěch obviněné a ovlivnit tak výsledek soudního řízení. Stejně postupoval i soud druhého stupně v reakci na odvolací námitky obviněné s tím, že v převážné části se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (srov. bod 8. rozsudku okresního soudu a bod 15. usnesení krajského soudu).
19. Jak bylo již předesláno, ve vztahu k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nepředložila obviněná žádnou argumentaci a omezila se jen na pouhé vyjádření tohoto názoru. Nejvyšší soud tudíž nemá možnost jakkoli reagovat na konkrétní výhrady, jimiž by bylo zpochybněno použití této zásady soudy nižších stupňů v případě obviněné J. K. Z tohoto důvodu nepovažuje Nejvyšší soud uvedenou námitku za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. V obecné rovině je tak možné pouze stručně konstatovat, že soudy obou stupňů správně použily uvedenou zásadu, pokud učinily zjištění, že obviněná J. K. svým jednáním, jak je vyjádřeno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku okresního soudu, naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Zjištěné jednání obviněné odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu, obviněná chtěla využít nepravdivé informace o svém zdravotním stavu za účelem poskytování sociální podpory či finančních nároků vyplývajících ze zařazení do seznamu uchazečů o zaměstnání, a za tímto účelem předstírala zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce nabízených volných míst. Postup soudů obou stupňů, které obviněnou shledaly trestně odpovědnou za citovaný přečin, a uložily jí trestní sankci, lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byl podrobně vyložen ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
IV. Závěrečné shrnutí
20. Na základě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná J. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud mohl rozhodnout o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu