ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.699.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 699/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 68 To 2/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 106/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 3 T 106/2018, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil přečinem způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozené České republice – Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov (dále také „OSSZ Přerov“) ve výši 187 335 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod IČ: XY, neplatící si zdravotní pojištění, na základě kterého by byl finančně zajištěn pro případ nemoci či úrazu, v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch poté, co dne 16. 10. 2014 ve 20:00 hod. utrpěl při badmintonu poranění pravého bérce, jež si následně vyžádalo opakovaná vyšetření různými lékaři, dne 27. 10. 2014 uzavřel v XY, okres XY, se společností E., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „E.“), jako zaměstnavatelem fingovanou pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pracovní pozici obchodního zástupce s datem nástupu ode dne 27. 10. 2014 a mzdou ve výši 30 000 Kč měsíčně hrubého, a to jen proto, aby následně mohl čerpat dávky nemocenského pojištění od OSSZ Přerov. Přitom již při uzavírání pracovní smlouvy si byl vědom, že s ohledem na svůj špatný a nezlepšující se zdravotní stav nebude schopen pro nového zaměstnavatele fakticky vykonávat sjednanou práci, za kterou by mu náležela mzda, že pracovní poměr je pouze fiktivní za účelem neoprávněného vylákání nemocenských dávek po dobu očekávané budoucí pracovní neschopnosti. Tyto skutečnosti však zaměstnavateli ani OSSZ Přerov nesdělil. Na základě takto uzavřené pracovní smlouvy se nechal přihlásit u OSSZ Přerov jako zaměstnanec, čímž si zajistil nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění pro případ nemoci či úrazu. Následně si dne 4. 11. 2014 nechal vystavit rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti s platností od 3. 11. 2014, a to právě kvůli úrazu bérce ze dne 16. 10. 2014. Na základě této pracovní neschopnosti mu byly OSSZ Přerov vypočteny, přiznány a také neoprávněně vyplaceny nemocenské dávky, které pobíral až do dne 11. 11. 2015, do kdy mu bylo celkem vyplaceno 187 335 Kč. Již od počátku přitom jednal s vědomím, že jako osoba samostatně výdělečně činná by v případě pracovní neschopnosti neměl na výplatu těchto nemocenských dávek nárok. Pracovní poměr sjednal pouze za účelem vylákání výplaty dávek nemocenského pojištění po dobu pracovní neschopnosti, po jejímž skončení též okamžitě ukončil pracovní poměr a začal opět podnikat. Svým jednáním způsobil České republice - OSSZ Přerov škodu ve výši 187 335 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný P. S. odvolání, o kterém rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13 . 2. 2019, sp. zn. 68 To 2/2019, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy obě rozhodnutí podle dovolatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel namítal, že nebyly správně posouzeny některé znaky trestného činu - údajná protiprávnost činu, jednání v podobě zamlčení podstatné skutečnosti a jeho zavinění. Dále podle něj došlo v předcházejícím řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že došlo k odmítnutí návrhu na doplnění dokazování odvolacím soudem. Dále obviněný uváděl, že došlo k „extrémnímu nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“. Soudy nižších stupňů též podle něj nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy v neprospěch obviněného.
6. Především podle obviněného nedošlo k žádnému zamlčení podstatné skutečnosti. Neexistuje totiž žádná povinnost uchazeče o zaměstnání nebo zaměstnance informovat zaměstnavatele nebo OSSZ o svém zdravotním stavu. V této spojitosti obviněný upozornil, že lékař o vzniku dočasné pracovní neschopnosti rozhodl až ode dne 3. 11. 2014, tedy v průběhu jeho zaměstnání. Z důkazů (úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně E. Š. a její následný výslech před odvolacím soudem) jednoznačně vyplynulo, že se obviněný zaměstnavateli zmiňoval o tom, že se podrobuje lékařským vyšetřením a má potíže se žilami na nohou. To však neodpovídá učiněným právním závěrům, které jsou tak v extrémním nesouladu se stavem zjištěným na základě dokazování. Obviněný konstatoval, že i kdyby zaměstnavateli detailně popsal svůj zdravotní stav, který mu byl ke dni 27. 10. 2014 znám, nevedlo by to k neuzavření pracovní smlouvy, jelikož v té době nevěděl, jak závažný bude budoucí vývoj jeho zdravotního stavu, který jako laik nemohl předvídat, pokud jej nedokázali rozpoznat a určit ani erudovaní odborníci. Nadto případné neuzavření pracovní smlouvy z důvodu zhoršeného zdravotního stavu (pokud nebylo zjištěno, že uvedené práce není schopen) by bylo možno považovat za diskriminaci.
7. Obviněný připomněl, že zranění si způsobil dne 16. 10. 2014 a k lékaři na vyšetření šel až 24. 10. 2014, když potíže stále přetrvávaly. Lékaři v té době nestanovili žádnou diagnózu a neposkytli mu žádnou informaci či upozornění, z níž by mohl dovozovat, že by u něj mohla nastat pracovní neschopnost a už vůbec ne dlouhodobá. Vážnost zdravotního stavu v té době ještě neznali ani vyšetřující lékaři, natož sám obviněný. Následný vývoj jeho zdravotního stavu tak nelze přičítat k tíži obviněného, neboť se tak stalo zcela nezávisle na jeho vůli a až po uzavření pracovní smlouvy. Byl přesvědčen, že jeho zavinění nelze presumovat pouze na základě nepředvídatelných okolností. Lékařské zprávy byly soudy vykládány a hodnoceny jednostranně pouze v jeho neprospěch. Shrnul, že nemohl zamlčet informace o svém zdravotním stavu, pokud mu v době uzavření pracovní smlouvy nebyly známy. Až následný zdravotní vývoj a další lékařská vyšetření zapříčinila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Dokonce až při vyšetření dne 21. 11. 2014 mu byla diagnostikovaná genetická trombofilní mutace vedoucí ke zvýšené srážlivosti krve, o které předtím nevěděl a nemohl ani předpokládat, že jí trpí. Proto ani nemohl naplnit znak zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu.
8. Porušení procesních pravidel a tím porušení práva obviněného na spravedlivý proces, spatřoval dovolatel v neprovedení důkazních návrhů obhajoby lékařskými zprávami, o nichž odvolací soud nerozhodl podle §216 odst. 1 tr. řádu, ani se s nimi v odůvodnění nevypořádal ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu. Dovolatel měl za to, že z lékařských zpráv ze dne 24. 10. 2014 a ze dne 21. 11. 2014 lze vypozorovat vývoj názorů lékařů na jeho zdravotní stav a z toho dovodit též jeho vlastní nevědomost o povaze jeho zranění, později onemocnění. Neprovedení těchto důkazů tak podle obviněného mohlo mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu o jeho vině. Nadto se obviněný domníval, že posouzení vývoje jeho zdravotního stavu a jeho závažnosti je otázkou odbornou, kterou si soud nemůže sám vyhodnotit a k níž by měl nechat vypracovat znalecký posudek podle §105 odst. 1 tr. řádu.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby.
10. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který do dne rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání svého oprávnění nevyužil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
13. Obviněný P. S. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatnil fakticky pouze druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy že odvolací soud zamítl jeho důvodně podané odvolání, ač v řízení mu předcházejícím měly být dány důvody dovolání obsažené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které byly podstatou podaného dovolání (obviněný sice v dovolání uváděl obě varianty, přestože první nepřicházela v úvahu a obviněný ve vztahu k ní své námitky ani nijak nerozvedl).
14. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
15. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení soudu druhého stupně, neboť mělo podle něj spočívat na nesprávném právním posouzení. Konkrétně byl dovolatel přesvědčen, že a) došlo k chybnému posouzení protiprávnosti jeho jednání (zamlčení podstatné skutečnosti) u trestného činu podvodu; b) nesprávně byla hodnocena otázka zavinění; c) došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud neprovedl navrhované důkazy; d) shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry (potažmo pak právními závěry z nich dovozenými) a provedenými důkazy.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům
16. Předně Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky jsou prakticky shodné s dosavadní obhajobou obviněného, přičemž se s ní řádně vypořádal již soud prvního stupně (str. 4-5, body 6.-8. jeho rozsudku), a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud (str. 9-10, body 31.-36. jeho usnesení). Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
17. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný zčásti též domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Obviněný totiž ve svém dovolání při uplatnění vlastních námitek vycházel zčásti z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje (že nikoho v omyl neuváděl, že o zaměstnání u tvrzeného zaměstnavatele ve skutečnosti měl zájem, že by tuto práci též vykonával, kdyby nedošlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, které nemohl předpokládat etc.), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné. V tomto směru stačí odkázat na část tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně („… již při uzavírání pracovní smlouvy si byl vědom toho, že s ohledem na svůj špatný a nezlepšující se zdravotní stav zřejmě nebude schopen pro nového zaměstnavatele fakticky vykonávat sjednanou práci, za kterou by mu náležela mzda, že pracovní poměr je pouze fiktivní za účelem neoprávněného vylákání nemocenských dávek v případě budoucí pracovní neschopnosti. Tyto skutečnosti však zaměstnavateli ani Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov nesdělil… “). Tuto svou verzi skutkového děje též ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Lze připustit, že jednání obviněného bez uvedeného podvodného úmyslu s fingováním zaměstnání by nebylo trestné, pokud by skutečně proběhlo jinak, jak naznačoval obviněný, ovšem soudy nižších stupňů zcela důvodně dospěly ke zcela odlišným skutkovým závěrům na základě komplexního vyhodnocení provedených důkazů (zatímco obviněný jednotlivé důkazy hodnotil izolovaně a vytrhával je z kontextu a vzájemných souvislostí).
19. V tomto směru je třeba též připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Není tak úkolem Nejvyššího soudu, aby, aniž důkazy sám provedl, znovu prováděl jejich hodnocení a na jeho základě dospíval k odlišným skutkovým závěrům.
20. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní) neshledal. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních práv namítaných obviněným.
21. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení práva obviněného na spravedlivý proces spočívající v opomenutí obviněným navržených důkazů. Toto právo totiž nebylo porušeno ani postupem odvolacího soudu, který rozhodně nemusel opakovat dokazování v rozsahu, v jakém jej provedl soud prvního stupně, pokud jeho skutková zjištění na základě provedených a řádně hodnocených důkazů převzal (viz k tomu též limity uvedené v §263 odst. 7 tr. řádu). Odvolací soud tak nepochybil, pokud znovu neprovedl důkazy navrhované obhajobou (lékařskými zprávami ze dnů 24. 10. 2014 a 21. 11. 2014), které byly řádně provedeny soudem prvního stupně a z nichž odvolací soud vycházel. Lze mít za to, že jejich opětovné přečtení by odvolacímu soudu nepřineslo žádné nové poznatky, odvolací soud se s nimi nepochybně seznámil, byly zahrnuty do zprávy o stavu věci ve smyslu §263 odst. 5 tr. řádu. Jako nadbytečné se jeví také pořízení znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu obviněného ke dni uzavření pracovní smlouvy, resp. zda byl obviněný informován o svém zdravotním stavu. Z předložených zdravotních zpráv jsou obviněnému doporučovány zcela konkrétní kroky a je zde uváděn navrhovaný léčebný postup (viz lékařská zpráva ze dne 24. 10. 2014 na č. l. 64 trestního spisu), ostatně obviněný byl objednán na celou řadu dalších vyšetření na dny 29. - 31. 10. 2014. Je tak zřejmé, že dne 24. 10. 2014 obviněný očekával další zjišťování závažnosti jeho zdravotního stavu v dalším týdnu, přičemž již v tomto okamžiku věděl, že nejde o onemocnění lehké a snadno řešitelné. Nejedná se tedy o objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, k nimž je třeba odborných znalostí, neboť lékařské zprávy jsou psány i pro laiky (pacienty) dostatečně srozumitelně a lze z nich jednoznačně dovodit závažnost zdravotního stavu pacienta, byl odeslán na chirurgii a bylo doporučeno svolání chirurgického konzilia, byla objednána další vyšetření. Ostatně samotný zdravotní stav není rozhodujícím (a sporným) prvkem trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. Jemu je kladen za vinu obohacovací majetkový trestný čin podvodného charakteru, který spočíval ve fiktivním uzavření pracovní smlouvy, kterou se vůbec nechtěl řídit, ale chtěl na jejím základě získat neoprávněné plnění od státu. Proto odvolací soud zcela důvodně jako nadbytečné tyto důkazní prostředky neprovedl, pochybení spočívalo jen v tom, že o takových návrzích nerozhodl a že důvody pro odmítnutí provedení těchto důkazních prostředků nerozvedl v odůvodnění svého usnesení. To však nyní doplnil soud dovolací.
22. Velkou část námitek obviněného je tak možno označit za výhrady neodpovídající uplatněnému, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jde jen o pokračování jeho obhajoby spočívající v nesouhlasu se skutkovými zjištěními, jež nalezly odraz v popisu skutku (ve skutkové větě) v enunciátu rozsudku soudu prvního stupně, jenž posléze byl předmětem přezkumu soudem druhého stupně. Obviněným primárně uplatněné výhrady tak jsou skutkového a procesního charakteru, tj. brojí jimi proti skutkovým zjištěním a proti procesu jejich utváření, avšak jako takové nemají oporu nejen v uplatněných dovolacích důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale ani v žádném jiném dovolacím důvodu. Proto by bylo namístě takové dovolání (kdyby nebylo některých námitek, jež pod uplatněný dovolací důvod s určitou mírou tolerance bylo možno podřadit) odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
c) K námitkám chybné právní kvalifikace skutku
23. Nejvyšší soud nejprve ve stručnosti připomíná, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněnému bylo z uvedených alternativních znaků konkrétně kladeno za vinu, že sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k majetkové dispozici a následně k obohacení jiného. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
24. Obviněný byl uznán vinným za jednání, které ve zkratce mělo spočívat v tom, že předstíral uzavření pracovní smlouvy, která byla ve skutečnosti jen fiktivní a účelová, aby na jejím základě byl následně zařazen mezi práce neschopné zaměstnance z důvodů zdravotních a byly mu tak státem vypláceny dávky nemocenského pojištění, na něž by jinak jako podnikatel – fyzická osoba, který si do té doby dobrovolně zdravotní pojištění neplatil, neměl nárok. Soudy nižších stupňů tak dospěly k závěru, že žádný jiný důvod, než následné přihlášení na OSSZ Přerov a pobírání dávek nemocenského pojištění, uzavření pracovní smlouvy nemělo, obviněný se touto smlouvou ve skutečnosti řídit vůbec nechtěl, nechtěl pracovat pro zaměstnavatele v místě vzdáleném cca 100 km (tj. nejméně 1 hod. a 40 minut cesty) od jeho bydliště, které (ač to v rámci obhajoby deklaroval) ani nechtěl měnit. Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů v tomto směru plně souhlasí, odpovídá jim prostý časový sled událostí, z něhož je zřejmé, že celá pracovní smlouva byl fingovaná. Dokonce se lze důvodně domnívat, že v omyl nebyl uváděn ani zaměstnavatel (byť ze skutkových závěrů z opatrnosti vyplývá opak), což ale s ohledem na obžalovací zásadu a řešení trestní odpovědnosti výlučně obviněného není třeba více řešit. Z pohledu na časovou osu totiž vyplývá, že obviněný si zranění způsobil dne 16. 10. 2014 (tj. ve čtvrtek), následující týden, když se zdravotní obtíže nezlepšily, navštívil dne 24. 10. 2014 (tj. v pátek) lékaře a absolvoval řadu vyšetření, které sice nepřinesly jednoznačné závěry o zdravotním stavu, který ale byl považován za vážný (byla předpokládána ateroskleróza končetinových tepen pravé dolní končetiny – viz č. l. 64 trestního spisu), byla doporučena celá řada dalších vyšetření, na která byl obviněný objednán na další týden. Situace byla komplikována nadcházejícím víkendem, který byl tzv. prodloužený, protože v úterý bylo 28. 10. 2014, tj. státní svátek, proto další vyšetření obviněný podstupoval až ve středu 29. 10. 2014 a následně ve čtvrtek 30. 10. 2014 (viz též přehled úhrad zdravotních úkonů zdravotní pojišťovnou na č. l. 50-62 trestního spisu). Za této situace s problémy s hybností pravé dolní končetiny údajně měl obviněný sjednat dne 27. 10. 2014 pracovní smlouvu v cca 100 km vzdáleném XY, tj. (jednosměrně) zhruba 1 hodinu a 40 minut cesty od jeho bydliště, kde se též léčil, a to s nástupem ihned a s 8 hodinovou pracovní dobou a s místem výkonu práce v XY (viz č. l. 7-9). Je zřejmé, že hned následující první tři tvrzené pracovní dny, tj. 29., 30. a 31. října, v místě výkonu práce ve skutečnosti nebyl, protože podstupoval během dne různá vyšetření v XY, jak lze doložit též přehledem proplacených zdravotních služeb. Stejně tak je zřejmé, že v místě výkonu práce nebyl ani následující týden od pondělí (3. 11. 2014), kdy podle lékařské zprávy z 4. 11. 2014 (úterý) započal pracovní neschopnost. I z hlediska zvláštností uzavřené pracovní smlouvy, jak o nich pojednaly soudy nižších stupňů, je zřejmé, že ani zaměstnavatel neměl zájem ji ve skutečnosti naplnit, tato smlouva se zcela odlišovala od ostatních tímto zaměstnavatelem uzavřených smluv, tvrzené povinnosti zaměstnance, jeho pracovní zařazení a náplň práce, jak bylo deklarováno svědkyní E. Š., jakož i samotným obviněným, byly znatelně odlišné od toho, co bylo uvedeno v pracovní smlouvě (např. obchodní ředitel x obchodní zástupce, výkon práce v XY x práce spočívající v objíždění klientů). Stejně tak byla zcela nesmyslná konstrukce odměňování, pokud na jedné straně bylo tvrzeno, že obviněný měl mít stálou mzdu pokrývající veškeré jeho náklady spojené s výkonem pracovních povinností, což lze akceptovat u obchodního zástupce, který jako podnikatel – fyzická osoba, tj. osoba samostatně výdělečně činná, za určitou stanovenou odměnu obstarává pro mandanta určitou záležitost, nikoliv však u zaměstnance, jemuž podle zákoníku práce náleží cestovní náhrady, o nichž ve smlouvě či mzdovém výměru též nebylo nic ujednáno. Stejně tak i následné chování zaměstnavatele a zařizování vlastních záležitostí prostřednictvím dalších najatých osob (nikoli tedy zaměstnanců) zjevně neodpovídalo tomu, že by kdy počítal s tím, že by obviněný pro něj měl práci vykonávat. Ostatně tomu odpovídá i okamžité ukončení pracovního poměru poté, co byl obviněný opět práce schopen. Nejvyšší soud tak v uvedených ohledech musí souhlasit se soudy nižších stupňů, že se skutek tak, jak byl popsán, též stal a že má veškeré znaky podvodného jednání, neboť při posuzování dané věci je potřeba případ vnímat komplexně s ohledem na časový sled událostí a další okolnosti, jak též správně učinily soudy nižších stupňů.
25. Z takto popsaného skutkového stavu lze jednoznačně dospět k závěru, že obviněný ve skutečnosti klamal ohledně svého pracovního poměru (lze se spokojit i s označením takového jednání jako zamlčením důležité okolnosti, ač ve skutečnosti jde o uvádění jiného v omyl), který byl ve skutečnosti fiktivní, tj. šlo o simulované právní jednání, které ve skutečnosti ani jedna smluvní strana nemínila vážně. Z uvedeného lze též dovodit, že obviněný jednal s přímým úmyslem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] vylákat na státu dávky na nemocenském pojištění, na které by jinak, nebýt tohoto fingování pracovněprávního vztahu, neměl nárok. Obviněný totiž uzavřel fiktivní pracovní smlouvu jen proto, aby byl přihlášen u OSSZ Přerov jako zaměstnanec a posléze mu byly vypláceny dávky nemocenské po celou dobu trvání pracovní neschopnosti. Lze přiznat, že v době uzavření pracovní smlouvy obviněný nemohl tušit, po jak dlouhou dobu bude v pracovní neschopnosti, a tedy jak vysokou částku se mu na vyplacení dávek z nemocenského pojištění podaří vylákat, avšak jeho úmysl přímý kryl zahrnoval každé budoucí vyplacení této dávky, v souhrnu též obviněný chtěl získat co nejvíce, a to po celou dobu, co bude ze zdravotních důvodů práce neschopen.
IV. Závěrečné shrnutí
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že ty výhrady obviněného, které bylo možno s určitou benevolencí označit za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu