ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.970.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 970/2019-1490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 9 To 441/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 83/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 9 To 441/2018, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 11 T 83/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 11 T 83/2017, byl obviněný A. H. odsouzen za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti A., se záměrem odstranit majetek této obchodní společnosti, vybral postupně z jejího bankovního účtu v prosinci 2014 částku celkem 5 814 000 Kč, z níž uhradil jen část závazků, přestože věděl, že tato obchodní společnost dluží svým 14 ( správně ale 12 ) dodavatelům za fakturované služby a zboží převážně realizované v rámci výstavby obytných domů v obci XY, celkovou částku 2 579 479 Kč, a v tomto rozsahu tak zmařil uspokojení jednotlivých věřitelů obchodní společnosti A., vyjmenovaných ve výroku o vině.
2. Za tento přečin uložil soud obviněnému podle §222 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil soud obviněnému povinnost zaplatit náhradu škody vyjmenovaným poškozeným, které se zbytky jejich nároků odkázal podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný A. H. a v jeho neprospěch také státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání. Krajský soud v Brně rozhodl z podnětu obou odvolání rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 9 To 441/2018, jímž napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let . Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly tímto rozsudkem krajského soudu nedotčeny (výroky o vině a o náhradě škody).
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný A. H. dovolání prostřednictvím svého obhájce, které směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, konkrétně proti výroku o trestu a proti tomu, že výroky o vině a o náhradě škody vyslovené rozsudkem soudu prvního stupně zůstaly napadeným rozsudkem nedotčeny. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Vadu v hmotněprávním posouzení spatřuje obviněný v tom, že skutek, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tím, že tzv. skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil též soud druhého stupně, totiž vůbec nezkoumaly, jakou část z peněžních prostředků vybraných z bankovního účtu obchodní společnosti A., použil obviněný na úhradu jejích dluhů, v čem má spočívat „odstranění“ zbývající částky a jaká je výše této částky. Tento základní předpoklad pro spáchání přečinu podle §222 tr. zákoníku nebyl soudy vůbec objasňován, v podstatě tak soudy vycházely z celkové výše pohledávek věřitelů, kteří se připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a v tomto rozsahu byl obviněný uznán vinným jednáním spočívajícím v odstranění majetku jmenované obchodní společnosti jako dlužníka. Uvedené chybějící skutečnosti ve výroku o vině nejsou doplněny ani v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
6. Dále obviněný shledal nesprávnost právního posouzení skutku také v řešení předběžné otázky, kterou mělo být pro rozhodující soudy posouzení závazkového právního vztahu mezi konkrétními věřiteli uvedenými ve výroku o vině a dlužníkem ˗ obchodní společností A. Existence závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem přitom patří mezi obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu podle §222 tr. zákoníku, a přestože stejnou výhradu vytýkal obviněný již ve svém odvolání, nebylo na ni krajským soudem vůbec reagováno, popřípadě se již soud prvního stupně spokojil s tím, že určitá pohledávka byla poškozenému věřiteli přiznána v občanskoprávním řízení, aniž by se jí zabýval sám v rámci hodnocení všech okolností případu a argumentů obhajoby. K této výtce obviněný odkázal na podrobnosti uvedené v odvolání, resp. v jeho doplnění, v němž podrobně argumentoval k pohledávkám, které jednotliví věřitelé tvrdili a připojili se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. V této souvislosti označil obviněný provedené dokazování za neúplné a nedostatečné pro rozhodnutí ve věci.
7. Nesprávné použití hmotného práva shledal obviněný rovněž ve vztahu k výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, který v odvolacím řízení zůstal nezměněn. Především není vůbec zřejmé, z jakých ustanovení hmotněprávního předpisu dovodily soudy předpoklady vzniku odpovědnosti obviněného za vznik škody. Za problematické označil též zjištění příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a posuzovaným jednáním obviněného, tedy zda toto jednání bylo nutnou podmínkou vzniku následku v podobě neuhrazení dluhu. Podstatnou skutečností, kterou soudy obou stupňů pominuly, je přihlášení poškozených s jejich pohledávkami do insolvenčního řízení, v jehož rámci je možné očekávat jejich alespoň částečné uspokojení. Odkázal přitom na rozhodnutí č. 39/2008 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že výsledky insolvenčního řízení mají význam pro rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům.
8. Podle obviněného jsou skutková zjištění soudu prvního stupně v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Na shodnou námitku obviněného reagoval soud druhého stupně strohým argumentem, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a případný zásah do tohoto procesu úvah je možný jen za podmínky, kdy postrádají obecnou logiku, což tento soud v posuzované trestní věci neshledal. Obviněný je opačného názoru, skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedených důkazech, jeho hodnotící úvahy popírají zásadu in dubio pro reo, neboť z více alternativních závěrů tento soud vybral vždy ty, které jsou pro obviněného nejméně příznivé . Takový nesprávný postup se týká jak existence věřitelů a jejich pohledávek, tak i dalších skutkových zjištění. Obviněný opět v podrobnostech poukázal na své odvolání a citoval příklad týkající se výpovědi svědka V. B., který nevyloučil provádění subdodávek pro A., obchodní společností JUBAR, s. r. o., přesto soud jeho výpověď zhodnotil tak, že nebyl realizován ani jediný takový obchodní případ.
9. Posledním okruhem vytýkaných vad jsou podle obviněného tzv. opomenuté důkazy. Vzhledem k části obhajoby, podle níž peníze vybrané z účtu použil obviněný na úhradu dluhů vůči obchodní společnosti JUBAR, s. r. o., měly být za tímto účelem provedeny výslechy navrhovaných svědků D. C., L. N. a K. M. Bez těchto důkazních prostředků totiž nemohlo být najisto postaveno, jak obviněný naložil s peněžní hotovostí, resp. zda skutečně došlo k odstranění části majetku obchodní společnosti A. Navíc soud ani neodůvodnil, proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování, porušil tak právo obviněného na spravedlivý proces, což nemůže pominout ani Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.
10. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného A. H. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která označila za nedůvodnou první z námitek týkající se vnitřního rozporu mezi popisem skutku ve výroku o vině a právní větou rozsudku soudu prvního stupně. Z popisu skutkových okolností je zřejmé, že protiprávní způsob nakládání s majetkem dlužníka se týká pouze té části jeho majetku, resp. finančních prostředků pocházejících z bankovního účtu, které obviněný v části odpovídající výši splatných pohledávek věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině (celkem 2 579 479 Kč) nepoužil k jejich uspokojení. Způsobenou škodu tedy představovala právě hodnota takto odstraněné části majetku dlužníka, kterou by bylo možné použít k úhradě jeho závazků. Podle státní zástupkyně tudíž nelze soudům důvodně vytýkat, pokud nezjistily výši uskutečněných úhrad z celkem vybrané částky 5 814 000 Kč, neboť podstatným zjištěním bylo, že část majetku dlužníka byla obviněným odstraněna, ocitla se tak mimo dosah věřitelů, ačkoli byla způsobilá k uspokojení jejich pohledávek. Za těchto okolností není třeba se zabývat tím, zda nebýt tvrzeného protiprávního jednání, byly by dluhy v plné výši uhrazeny.
12. Žádný vliv na zjištění vzniku a výše škody odpovídající výši neuspokojených pohledávek nemá ani skutečnost, že poškození tvrzené pohledávky přihlásili rovněž do insolvenčního řízení. Výsledek insolvenčního řízení, podle něhož došlo k uspokojení těchto pohledávek, nebo alespoň jejich části, může mít význam pro rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným v rámci trestního řízení. K tomu státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.
13. Zbývající námitky obviněného označila státní zástupkyně za skutkové, kterými se Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení zabývat. Patří mezi ně i výhrady týkající se samotného vzniku závazkových právních vztahů mezi poškozenými věřiteli a obchodní společností A. Obviněný totiž v podstatě pouze odkázal na argumenty, které předložil ve svém odvolání, event. pouze obecně vytýkal soudům, že k této předběžné otázce provedly nedostatečné dokazování, nevypořádaly se s obhajobou, pokud o některých pohledávkách tvrdila, že zanikly úhradou nebo započtením, případně se spokojily s tím, že o nich bylo rozhodnuto v civilním řízení. Státní zástupkyně citovala část rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že se Nejvyšší soud v dovolacím řízení může vypořádat jen s těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. řádu a tvoří text dovolání. Nelze tak akceptovat námitky, které se opírají jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení před soudy nižších stupňů.
14. Pokud jde o výhradu opomenutých důkazů ve vztahu k objasnění dodavatelských vztahů mezi obchodními společnostmi A., a JUBAR, s. r. o., není z dovolání ani z případného odkazu na část odvolání patrné, jakému návrhu obhajoby na provedení důkazů soudy neměly vyhovět. Obviněný totiž v podstatě pouze avizoval, že hodlá předložit „materiály od obchodní společnosti C.“, popř. že učiní návrh na výslech svědka D. C., což zjevně neučinil. Právě ve vztahu k tvrzené obchodní spolupráci těchto dvou obchodních společností spatřoval obviněný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Za nelogické označil závěry soudů, k nimž dospěly při hodnocení důkazů, zejména pokud jde o fiktivní povahu subdodavatelské činnosti obchodní společnosti JUBAR, s. r. o., a předávání hotovostních plateb v souvislosti s dezinterpretací výpovědi svědka V. B. Odkazem na judikaturu zejména Ústavního soudu státní zástupkyně odmítla důvodnost takové výtky s tím, že skutek, jak byl soudy zjištěn, má svůj podklad v důkazech provedených již před soudem prvního stupně, s nímž se správně ztotožnil i soud druhého stupně. Dále poukázala na vstup T. T., osoby spřízněné s obviněným, do obchodní společnosti JUBAR, s. r. o., na což navázala změna obhajoby obviněného předstíráním realizace vzájemných obchodních vztahů, která se však stala nedohledatelnou díky neúplné účetní evidenci.
15. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. I pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupkyně vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a dále se zabýval opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom zjistil, že napadený rozsudek soudu druhého stupně a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy částí vytýkaných vad, a proto nemohou obstát.
17. Obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem tohoto dovolacího důvodu je vadné užití některého z ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, nebo i jiné související či navazující hmotněprávní normy jiných právních odvětví na skutek zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Většinou jde o případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Totéž platí pro jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Naopak s poukazem na tento důvod dovolání není možné úspěšně namítat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku však může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Tato situace zjevně nastala v trestní věci obviněného A. H., který důvodně vytkl, že skutek, jak byl zjištěn a jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen.
18. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Podkladem pro přezkumné řízení Nejvyššího soudu se stala námitka obviněného o chybějících znacích skutkové podstaty §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve skutku uvedeném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen rozsudkem soudu druhého stupně. Jde primárně o námitku týkající se zjištění soudů o tom, že obviněný nejprve odčerpal z bankovního účtu obchodní společnosti A., celkem 5 814 000 Kč, z nichž uhradil část dluhů této obchodní společnosti, aniž by však určil výši této úhrady, aby současně dospěl k závěru, že zbývající díl vybraných peněz dosahoval výše pohledávek poškozených věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině, tedy celkem 2 579 479 Kč. Nejvyšší soud přiznal důvodnost této zásadní námitce obviněného, neboť uvedená úvaha soudů obou stupňů je nepřijatelná, a pokud se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, bylo nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí soudu druhého stupně napadeného dovoláním stejně jako jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Současně Nejvyšší soud zjistil, že shodnou vadou je zatížena již obžaloba, která byla založena na stejné úvaze, která však odporuje zákonu i soudní judikatuře, proto se Nejvyšší soud rozhodl vrátit posuzovanou věc obviněného A. H. až do stadia přípravného řízení.
b) K trestnému činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
19. Trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně 500 000 Kč. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku sice může být jen konkrétní subjekt (§114 odst. 1 tr. zákoníku), a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů, ovšem pokud je takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být pachatelem mj. fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby, členem statutárního orgánu nebo i jiná osoba, která je oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu, resp. hospodařit s jejím majetkem ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014 ve svazku č. 38 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Obviněný A. H. se uvedeného trestného činu podle odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně dopustil v pozici předsedy představenstva obchodní společnosti A., ve variantě spočívající v odstranění části majetku tohoto dlužníka a způsobením škody jeho věřitelům dosahující částky 2 579 479 Kč, čímž naplnil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
20. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující především existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (srov. rozhodnutí č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že jde o otázku viny, musí být v trestním řízení posouzena existence a obsah takového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem vždy samostatně jako předběžná otázka ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu. V případech, v nichž byl takový právní vztah již deklarován pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, není soud v trestním řízením takovým rozhodnutím vázán, nemůže je však pominout. Poté, co jím provede důkaz, musí je zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, případně se důsledně vypořádá s jeho argumenty. K uplatnění trestní odpovědnosti za uvedený přečin je proto nezbytné učinit jednoznačný závěr o tom, co bylo právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi pachatelem jako dlužníkem a poškozeným jako věřitelem, tedy zda tento právní důvod vyplývá z konkrétní smlouvy nebo dohody (včetně tzv. nepojmenované smlouvy anebo dohody o převzetí dluhu), či z jiných skutečností, pokud mohou mít právní význam pro vznik dluhu u pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019).
21. Pod bodem 1. tohoto usnesení byl ve stručnosti reprodukován obsah výroku o vině a je vhodné si z jeho tzv. skutkové věty zopakovat, že obviněný měl podle zjištění soudů trestný čin spáchat tím, že v průběhu prosince 2014 postupně vybral z bankovního účtu obchodní společnosti A., peněžní prostředky v celkové výši 5 814 000 Kč, z nichž „uhradil jen část závazků“ , přestože věděl, že tato obchodní společnost dluží celkem 12 věřitelům (soud nesprávně uvedl 14 věřitelů) celkem 2 579 479 Kč za odebrané zboží a provedené služby v rámci výstavby nemovitostí v katastru obce XY, a tím zmařil uspokojení těchto věřitelů konkrétně vyjmenovaných i s jejich vyčíslenými pohledávkami. Obžaloba kurzívou označenou část jednání obviněného popsala tak, že „ uhradil minimum závazků “. Na tomto místě je vhodné současně upozornit na nesprávnost v celkovém součtu poškozených věřitelů v tzv. skutkové větě i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud v rozporu s navazující částí výroku o vině totiž konstatoval, že se jedná o 14 poškozených, ačkoli vyjmenoval pouze 12 z nich. Stejné početní nesprávnosti se dopustila rovněž obžaloba. Obviněnému je nutné dát za pravdu, že tímto způsobem zjištěný skutek neobsahuje okolnosti nezbytné pro naplnění jednotlivých znaků základní skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno, uvedená skutková zjištění skutečně nasvědčují tomu, že soud prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně (viz bod 13. a násl. rozsudku krajského soudu), byly vedeny úvahou, podle níž z celkové částky, kterou obviněný vybral z bankovního účtu, sice část použil na úhradu dluhů obchodní společnosti A., ale nejméně v rozsahu součtu všech pohledávek jejích věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině, tak obviněný neučinil, a naložil s penězi neznámým způsobem. Obviněný důvodně vytkl, že z logického výkladu tímto způsobem popsaných skutkových okolností vyplývá, že soudy při stanovení hodnoty odstraněného majetku dlužníka vycházely primárně z částky 2 579 479 Kč, jež odpovídá výši pohledávek poškozených věřitelů a ohledně zbylé částky zřejmě „uvěřily“ obhajobě obviněného, že ji použil ve prospěch dlužníka, resp. k úhradě jeho dalších dluhů.
22. Trestní odpovědnost za trestný čin poškození věřitele mimo jiné vyžaduje objasnit bez jakýchkoli pochybností, že pachatel odstranil majetek dlužníka nebo takovou jeho část, která byla reálně použitelná k uspokojení splatných pohledávek dotčených věřitelů, že k tomuto uspokojení nemohlo dojít z jiného majetku dlužníka, a že nebýt některého z alternativních jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo by v konkrétní výši k poškození těchto věřitelů zcela nebo alespoň zčásti. Předpokladem dokonání trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je okolnost, že pohledávka věřitele, jejíž uspokojení dlužník maří, je již splatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 38, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Škoda na majetku poškozeného věřitele u trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že tento věřitel neobdržel od pachatele (dlužníka) plnění k uspokojení své pohledávky. To znamená, že nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, který by nastal, kdyby dlužník nejednal způsobem uvedeným v §222 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci by se tak mohlo stát tehdy, kdyby obviněný neodstranil část finanční hotovosti vybrané z bankovního účtu obchodní společnosti A., a nenaložil s ní nezjištěným způsobem, tj. nikoli ve prospěch dlužníka a jeho věřitelů, ačkoli bylo možné jí použít k úhradě dluhů této obchodní společnosti u poškozených věřitelů. Tato škoda přitom odpovídá celé výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší; je-li hodnota majetku nižší, škoda je jen v této výši (srov. rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). V ostatních případech je třeba zjistit, v jakém rozsahu bylo dotčeno plnění ve prospěch věřitele, tj. zejména to, zda bylo zmařeno uspokojení jeho pohledávky zcela nebo jen zčásti a jestli byl dlužník i před spácháním trestného činu schopen splnit celý svůj dluh nebo jen jeho část (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2208 až 2227). Podle poslední judikatury lze tutéž úvahu vyjádřit tak, že výše škody může odpovídat celé nominální hodnotě neuspokojených pohledávek poškozených věřitelů jen tehdy, bude-li výše či hodnota odstraněného, resp. zcizeného majetku dlužníka – při zohlednění pohledávek všech věřitelů dlužníka a výše těchto pohledávek – taková, že by postačila k plnému uspokojení všech věřitelů. V opačném případě je nutné vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019).
23. Uvedenými zákonnými podmínkami uplatnění trestní odpovědnosti pachatele trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku a jejich soudním výkladem se v posuzované věci obviněného A. H. soudy obou stupňů neřídily, a z obsahu trestního spisu vyplývá, že stejnými vadami je zatíženo přípravné řízení. Jak bylo již připomenuto v bodě 21. tohoto usnesení, sama obžaloba státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 1 ZT 131/2016 (viz č. l. 607 a násl. trestního spisu) popsala způsob nakládání obviněného s vybranou částkou převyšující půl milionu korun z bankovního účtu obchodní společnosti A., tak, že obviněný „uhradil minimum závazků, a to i přesto, že věděl, že tato společnost (…) dluží 14ti společnostem částku ve výši 2 579 479 Kč…“ , přičemž v uvedené výši obžaloba spatřovala naplnění znaku objektivní stránky přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v alternativě spočívající v zatajení takového majetku, přičemž soudy zvolily alternativu spočívající v odstranění majetku dlužníka. Tento právní závěr vychází z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byť na ní zcela nenavazuje část odůvodnění týkající právního posouzení skutku v bodě 98. rozsudku, v jejích úvodní části Městský soud v Brně obecně zmiňuje alternativu spočívající v zatajení majetku dlužníka, ačkoli v navazující pasáži téhož odstavce klade obviněnému za vinu odstranění části majetku dlužníka. Současně městský soud nevysvětlil odchýlení se od obžaloby ve způsobu provedení činu ve smyslu těchto dvou alternativních jednání základní skutkové podstaty. Tento určitý rozpor v odůvodnění však neměl pro kasační výrok Nejvyššího soudu zásadní význam. Ten je spatřován zejména v tom, že soudy obou stupňů převzaly z obžaloby nesprávný závěr ohledně možné výše škodlivého následku, způsobeného majetkovou dispozicí obviněného s vybranou peněžní hotovostí, čímž navázaly na pochybení, k němuž primárně došlo již ve stadiu před konáním soudního řízení. Výše peněžní částky náležející do majetku obchodní společnosti A., která byla uložena na bankovním účtu, s níž měl podle dosavadních zjištění obviněný naložit v její prospěch, tj. k úhradě dluhů, nebyla blíže specifikována ani po ukončení přípravného řízení. Taková vada má povahu nedostatečných podkladů pro zkoumání naplnění objektivní stránky trestného činu podle §222 tr. zákoníku, neboť nebylo dosud postaveno najisto, v jakém objemu obviněný použil vybranou částku na splacení dluhů obchodní společnosti A., zda se tak vůbec stalo na podkladě existujícího závazkového právního vztahu, zda šlo o splatné pohledávky věřitelů apod. V důsledku toho nemohlo být ani zjištěno, jaká byla výše zbývajících peněžních prostředků, s nimiž měl obviněný neoprávněně disponovat, resp. využít je nikoli ve prospěch dlužníka, a zda by jinak mohly být použity k uspokojení pohledávek dalších věřitelů vyjmenovaných v obžalobě a následně i ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Výše škody, kterou měl obviněný A. H. způsobit poškozeným obchodním subjektům, byla nesprávně stanovena ze součtu jednotlivých pohledávek označených 12 věřitelů, ačkoli bylo třeba postupovat v zásadě opačnou logikou. Nejprve bylo nezbytné bez pochybností objasnit, jakou část z celkové sumy vybraných peněz obviněný použil k úhradě dluhů obchodní společnosti, teprve poté bylo možné zkoumat, do jaké výše zbylé finanční prostředky použil jiným způsobem, ačkoli měl splnit oprávněné nároky minimálně 12 poškozených věřitelů. Skutková zjištění rovněž neposkytují podklad pro stanovení objemu finančních prostředků, které obviněný odstranil a přitom je reálně mohl použít ve prospěch věřitelů dlužníka A. Není tedy zřejmé, zda se v posuzovaném případě mohlo jednat o situaci, v níž se výše škody shoduje s výší nesplacených pohledávek, jak bylo vyloženo v již citovaném rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr., tedy zda skutečně mohlo jít o celkovou částku 2 579 479 Kč. Uvedený závěr je přitom nezbytný pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněného za spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Již jeho základní skutková podstata totiž předpokládá způsobení škody nikoli malé, tj. s ohledem na ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku alespoň 25 000 Kč. Kvalifikovaná skutková podstata podle §222 odst. 3 tr. zákoníku, kterou byl obviněný uznán vinným, vyžaduje způsobení škody značné, tj. nejméně 500 000 Kč.
24. V dosavadním trestním řízení, ačkoli skončilo pravomocným vyslovením viny obviněného přečinem podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest a uložena povinnost nahradit škodu, zůstalo neobjasněno, jakou část z vybraných finančních prostředků obviněný A. H. nepoužil ve prospěch označených věřitelů obchodní společnosti A., tedy jaký finanční obnos odstranil z majetku A., stejně tak zůstal neobjasněn počet těchto věřitelů (zda jich bylo pouze 12, anebo více, což sám obviněný dokonce výslovně připustil v hlavním líčení u Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018 (viz č. l. 1128 trestního spisu). Na tuto skutečnost lze navázat tím, že právě s ohledem na nezdravý ekonomický stav obchodní společnosti A., zřejmě již v době neoprávněných majetkových dispozic (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2015), bylo třeba se zabývat i další důležitou otázkou. Jak již bylo uvedeno, tato obchodní společnost měla v rozhodné době více než jen uvedených 12 věřitelů. Vytýkaný závěr o způsobení škody rovnající se výši pohledávek těchto věřitelů tak vzbuzuje další pochybnosti, zda by tyto pohledávky mohly být skutečně uspokojeny v plné výši, jak vyhodnotily soudy ve shodě s obžalobou. Z již citované judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019) totiž vyplývá, že výše škody může odpovídat celé nominální hodnotě neuspokojené pohledávky poškozeného věřitele jen tehdy, bude-li zjištěná hodnota odstraněného majetku taková, aby postačila k plnému uspokojení všech věřitelů, v opačném případě bylo nutné vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů. Takové situaci nasvědčuje dosud probíhající insolvenční řízení ohledně obchodní společnosti A., které bylo zahájeno na základě vyhlášky Krajského soudu v Brně již dne 16. 4. 2015, přičemž insolvenční soud rozhodl dne 2. 5. 2016 o úpadku dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Jde tak o další argument podporující vadu právního posouzení skutku zjištěnou Nejvyšším soudem, jež byla důvodně vytčena v dovolání obviněného.
25. Nejvyšší soud si je vědom toho, že objasnění těchto skutečností bude komplikované s ohledem na očekávané obtíže v opatření zejména listinných důkazů, neboť orgánům činným v přípravném řízení evidentně nebude k dispozici kompletní účetní dokumentace obchodní společnosti A., jejíž převážná část byla s největší pravděpodobností zničena nebo zašantročena (srov. č. l. 438 trestního spisu). V rámci dalšího pokračování v trestním stíhání obviněného, pokud bude dále vedeno pro trestný čin poškození věřitele, přesto musí být stanovena částka, kterou obviněný užil ve prospěch obchodní společnosti A. Teprve v rozsahu zbývající částky musí být zohledněna celková výše splatných pohledávek zbývajících věřitelů a bude nutné zkoumat, v jakém rozsahu byl zbývající majetek této obchodní společnosti použitelný k uspokojení právě těch věřitelů, ve vztahu k nimž měl být stíhaný skutek obviněným odstraněn. V případě, že by zbylý majetek dlužníka nestačil k plnému uspokojení označených věřitelů, bude třeba vycházet z výše odpovídající jejich poměrnému a rovnoměrnému uspokojení.
26. Pokud by se ani po doplnění dokazování v reálném rozsahu nepodařilo zjistit, jakou konkrétní částku z celkově vybrané peněžní hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti A., použil obviněný k úhradě jejích závazků, není vyloučeno ani prověření všech dalších v úvahu přicházejících vyšetřovacích verzí v tom smyslu, zda obviněný případně nezvýhodnil jiné věřitele, než kteří měli být dosud stíhaným skutkem poškozeni, případně, zda obviněný nejednal v součinnosti s další osobou při následných změnách majitelů akcií se záměrem odstranit majetek obchodní společnosti A., nebo jeho část použít k případnému obohacení obviněného či jiné osoby. Rovněž by bylo možné uvažovat o spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle některé z alternativ ustanovení §254 tr. zákoníku, a to s ohledem na zjevně účelové majetkové dispozice s akciemi na osoby, které nehodlaly pokračovat v podnikatelské činnosti. Samozřejmě bude nejprve nutné doplnit dosavadní dokazování naznačeným směrem, poté pečlivě hodnotit obsah jednotlivých důkazních prostředků a důsledně posoudit možnost trestního postihu obviněného za ten z trestných činů, znaky jehož skutkové podstaty budou nepochybně naplněny výsledky všech provedených důkazů, to vše při respektování pravidla zachování totožnosti skutku, pro který bylo trestní stíhání v této věci vedeno.
c) K ostatním námitkám obviněného
27. Vzhledem k nedostatkům v objasnění objektivní stránky a stanovení výše škodlivého následku na majetku věřitelů u přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud nepovažoval za účelné se zabývat dalšími námitkami obviněného, které se úzce váží na zjištěná pochybení soudů obou stupňů i podané obžaloby. Jde zejména o vytýkané vady příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škody a o nesprávnosti výroku o náhradě škody. Přestože proti samotnému odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu), je možné se v této souvislosti zmínit o nedostatečném naplnění zákonných požadavků na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně zejména v části týkající se hodnocení právního posouzení skutku (kromě již zmíněného rozporu v označení alternativního jednání základní skutkové podstaty stíhaného přečinu), stejně tak ve vztahu k výroku o náhradě škody, který postrádá úvahu soudu ve vztahu k hmotněprávním podmínkám vzniku odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu. Soud druhého stupně rovněž svůj rozsudek odůvodnil velmi stroze a lze přisvědčit dovolání, že v zásadě nereagoval na námitky uplatněné obviněným v odvolání, a nevysvětlil svůj názor na vytýkaný rozsah dokazování. Nicméně s ohledem na kasační výrok Nejvyššího soudu by za tohoto procesního stavu byly úvahy týkající se rozsahu a způsobu soudy provedeného dokazování v dosavadním řízení předčasné.
28. Pouze nad rámec dovolací argumentace obviněného A. H. Nejvyšší soud ještě poukazuje na další zjevnou vadu v rozsudku Městského soudu v Brně, který uvedl, že obviněný měl odstranit významný majetek A., dosahující přinejmenším 2 579 479 Kč, a částečně tak zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů tím, že část svého majetku odstranil a naložil s ním dosud nezjištěným způsobem (srov. bod 98. rozsudku). V této souvislosti je nutné připomenout tzv. oddělenost majetku obchodních společností od majetku jejich společníků, akcionářů, jejich majetkovou samostatnost jako charakteristický znak právnických osob [srov. §1 odst. 2, 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (zákon o obchodních korporacích)]. V důsledku přísného oddělení majetku akcionáře, a to i když je pachatel trestného činu stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby akcionáře na jedné straně a akciové společnosti jako právnické osoby na straně druhé. Majetky obou těchto subjektů jsou si totiž vzájemně cizí, a proto není vyloučeno spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku (ale např. i trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku) fyzickou osobou, která je společníkem ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným akcionářem. Totéž platí i u jediného společníka společnosti s ručením omezeným (srov. rozhodnutí č. 41/2010 Sb. rozh. tr). Podle formulace užité v rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Brně nesprávně ztotožnil majetek A., s majetkem obviněného A. H., který navíc ani v rozhodné době nebyl stoprocentním akcionářem, ale zastával výhradně pozici předsedy představenstva této akciové společnosti.
V. Závěrečné shrnutí
29. Na podkladě všech popsaných skutečností shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného A. H. důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla podkladu. Z hlediska nutnosti komplexního posouzení všech relevantních okolností, jež mají vztah ke skutku, pro který bylo v dané věci proti obviněnému vedeno trestní stíhání, a pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného ze všech zákonem vyžadovaných hledisek, bylo nutné s ohledem na do současnosti nedostatečný stav dokazování, věc vrátit státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření podle §265l odst. 1 tr. řádu. Veřejnou žalobu zastupuje podle čl. 80 Ústavy České republiky státní zastupitelství a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Trestní řád v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Již ve stadiu přípravného řízení objasňují orgány činné v trestním řízení i bez návrhu stran a způsobem uvedeným v trestním řádu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Dále v řízení před soudem zastupuje státní zástupce mj. též obžalobu a rovněž vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Případné odsouzení pachatele trestného činu je tedy primárně věcí státního zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy, které jsou potřebné k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s obžalobou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 49/2008 v sešitě č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
30. S ohledem na vady zjištěné Nejvyšším soudem v rámci přezkumné činnosti je zřejmé, že v posuzované trestní věci nebyly dosud shromážděny všechny základní a nezbytné okolnosti a důkazy tak, aby bylo možné posoudit naplnění formálních znaků přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro který byla na obviněného A. H. podána obžaloba. Dosavadní stav dokazování a skutková zjištění neumožňují ani po provedení soudního řízení uznání viny obviněného nejen ve smyslu obžaloby, nýbrž přetrvávají pochybnosti o tom, zda bude možné postavit obviněného před soud pro tento, či případně pro jiný trestný čin. Je tak nezbytné, aby si orgány činné v přípravném řízení s přihlédnutím k dosavadnímu stavu dokazování a opatření dalších důkazních prostředků náležitě ujasnily možný průběh skutkového děje poté, co obviněný vybral peněžní hotovost z bankovního účtu A., tj. jakým způsobem s ní nakládal a k jakému účelu ji použil, případně v čí prospěch. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu.
31. Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu