ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1126.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1126/2019-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 To 34/2019-592, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 108/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2018, č. j. 2 T 108/2018-549 , byl obviněný F. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 5. 9. 2013 do 11. 12. 2013, v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, vylákal od poškozené M. H. níže konkretizované finanční prostředky, které mu poskytla jako půjčku a které se zavázal uhradit v krátkých lhůtách níže uvedených, přičemž při sjednávání těchto ústně uzavřených půjček ji ujišťoval, že veškeré peníze jí v dohodnutých lhůtách vrátí, že má v depozitu velké množství peněz, které musí pouze „odblokovat“, aby mu byly k dispozici, že má z úspěšných podnikatelských aktivit celou řadu pohledávek, které budou v nejbližší době plněny, dále zneužil toho, že v době od srpna do prosince 2013 brigádně u obžalovaného pracoval syn poškozené J. H. a poškozené tvrdil, že pokud nezíská půjčku, nebude moci dále jejího syna zaměstnávat, popřípadě předstíral zájem o její osobu pozvánkami do kina a na večeři a důvěrným oslovováním v SMS komunikaci typu „koťátko, miláčku“, přestože si byl velmi dobře vědom toho, že sjednané půjčky nebude moci vrátit v dohodnutých lhůtách, neboť měl již velké množství závazků z předchozí doby, a to dluh ve výši 500 000 Kč vůči P. D., který vznikl v době od 1. 5. 2013 do 15. 10. 2013, dluh vůči P. N. ve výši 35 000 Kč, který vznikl na začátku roku 2013 a velké množství exekucí postihujících splatné a dosud nezaplacené závazky v řádu několika desítek tisíc korun, neměl ani žádné dostupné finanční rezervy ani prokazatelné příjmy, z nichž by mohl půjčky uhradit, a z celkové částky zapůjčených finančních prostředků ve výši 630 000 Kč poškozené uhradil po částech a po splatnosti toliko 170 000 Kč a ničeho dalšího již neuhradil, kdy k jednotlivým půjčkám došlo v rozsudku specifikovaných 9 případech ,
přičemž shora popsaným jednáním způsobil poškozené M. H. škodu v celkové výši 630 000 Kč, když jako náhradu škody uhradil poškozené částku 50 000 Kč, a to z půjčky ze dne 11. 12. 2013 uzavřené s S. a dále na Vánoce 2014 vrátil poškozené částku 10 000 Kč, dále poté v nezjištěné době částku 20 000 Kč, v červnu 2015 zaslal na účet poškozené částku 30 000 Kč a nakonec prostřednictvím J. H. zaslal poškozené v září 2015 částku 60 000 Kč, celkem tedy uhradil toliko 170 000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené M. H. nar. XY částku ve výši 460 000 Kč. Ta byla současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 To 34/2019-592 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Markéty Malaskové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný současně vytkl i vadu extrémního nesouladu některých skutkových zjištění s provedeným dokazováním.
5. S odkazem na závěry učiněné odvolacím soudem dovolatel připomíná, že peníze, které si půjčil, měly sloužit k rozjezdu podnikání. To od počátku tvrdila i poškozená, v jejíž výpovědi opakovaně zazněl konkrétní účel podnikání obviněného, pro který byly peníze určeny, i to, že si byla vědoma počátečních těžkostí při rozjezdu podnikání. Obviněný proto nesouhlasí s bagatelizací, jíž se dopustil odvolací soud, podle něhož poškozená „ možná věděla, že se jedná o peníze na rozjezd podnikání“ , a se závěrem, že „uváděl poškozenou v omyl, neboť on nebyl jednatelem firmy“, když jí netvrdil opak, tj. že by byl jednatelem. Vzhledem k zásadě materiální publicity obchodního rejstříku obviněný namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu ohledně znaku uvedení v omyl, „pokud dospěl k závěru, že lze někoho uvést v omyl tvrzením (o stavu zápisu v obchodním rejstříku), ohledně kterých platí nevyvratitelná domněnka jejich znalosti. Poškozená podle dovolatele nemohla být uvedena v omyl tvrzením o něčem, co dle zákona musí vědět
6. Podle obviněného neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že neměl vliv na rozjezd firmy, jelikož v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že společnost fakticky a výlučně ovládal právě on. Pouze na něm stál úspěch nebo neúspěch firmy D.. Ve spise je založeno mnoho listin, které dokládají, co vše pro společnost činil, jaké zakázky se mu podařilo dojednat a jaké výnosy tyto aktivity přinesly. Nesprávným proto shledává právní názor odvolacího soudu, že při posuzování schopnosti dlužníka vrátit dluh nelze přihlédnout k budoucím příjmům od korporace, jejíž hospodaření dlužník fakticky ovládá po dohodě s jejím společníkem a jednatelem, byť sám společníkem či statutárním orgánem není. Obviněný tvrdí, že nebylo prokázáno, že by sliboval vrácení finančních částek v krátkých lhůtách. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou týkající se sjednávání lhůt pro vrácení půjček. Poškozená sice uvedla, že půjčky měly být vráceny do jednoho, dvou týdnů, toto její tvrzení je v přímém rozporu s dalšími jejími vyjádřeními. S ohledem na její výpověď dovozuje, že poškozená věděla, že peníze poskytuje na rozjezd firmy, uváděla i konkrétní činnosti, na něž byly půjčky určeny, a potvrzuje, že prostředky jí měly být vráceny z podnikatelské činnosti společnosti D.. Tzv. extrémní nesoulad spatřuje i v závěru, že bylo dohodnuto, že převzaté půjčky vrátí ve lhůtách uvedených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Takové zjištění je podle něj v rozporu s provedeným dokazováním.
7. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že nemohl poškozenou uvést v omyl proto, že ona sama měla pochybnosti o tom, že jí peníze budou vráceny. Připomíná její výpověď, v níž zmínila své pochybnosti o obviněném a jeho schopnosti poskytnuté peníze vrátit, a dovozuje, že za této situace je vyloučeno, aby jí následně uváděl v omyl při poskytování dalších půjček. Účelem skutkové podstaty trestného činu podvodu je chránit jednající osoby před tím, že nebudou mít k dispozici rozhodné a správné informace, aby se na jejich základě mohly odpovědně rozhodnout o svém dalším chování. Nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem spatřuje v tom, že soud dovodil, že poškozenou uvedl v omyl, přestože bylo prokázáno, že poškozená o rozhodných skutečnostech věděla.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m tr. ř. ho zprostil viny.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k otázce nastolené dovolatelem, zda lze někoho uvést v omyl tvrzeními
o stavu zápisu v obchodním rejstříku, uvedl, že podstata jednání obviněného podle odsuzujícího rozsudku spočívá především v tom, co vyjádřila skutková věta, jejíž znění připomenul. Z podstaty podvodného jednání obviněného je podle názoru státního zástupce zřejmé, že dovolatelem zdůrazněný moment týkající se stavu zápisu v obchodním rejstříku je nepodstatný. Jeho trestní odpovědnost primárně vyplývá z jiných skutečností. Pro úplnost doplnil, že v omyl lze poškozeného uvést i ohledně zápisu ve veřejném registru. Okolnost, že si lze údaje ve veřejném registru ověřit, ještě sama o sobě nevylučuje možnost o těchto údajích lhát, a tak uvádět jiného v omyl.
10. K námitce dovolatele, podle níž při posuzování schopnosti dlužníka vrátit dluh nelze přihlédnout k budoucím příjmům od korporace, jejíž hospodaření dlužník (obžalovaný) fakticky po dohodě s jejím společníkem a jednatelem ovládá, byť sám společníkem či statutárním orgánem není, uvedl, že nepokládá za pravdivé, že by obviněný co do své možnosti dluhy uhradit spoléhal na zcela nejistou událost. Opětovně odkázal na znění skutkové věty, z něhož je patrné, že důvod trestní odpovědnosti obviněného spočívá v jiných okolnostech než v tom, zda lze přihlížet k budoucím příjmům od korporace, ve které není obviněný nijak formálně zakotven. Trestní odpovědnost obviněného se odvíjí od jiných, v tzv. skutkové větě podrobně popsaných skutkových zjištění.
11. K námitce, že nemohl poškozenou uvést v omyl, jelikož ona sama měla pochybnosti o tom, že jí budou peníze vráceny, a přesto obžalovanému znovu půjčovala, státní zástupce uvedl, že ani případné pochybnosti poškozené nevylučují možnost, aby byla uvedena v omyl a v omylu jednala. Jistá iracionalita v jednání poškozených podvodnou trestnou činností je přítomna poměrně často. Lidé, od nichž jsou vylákány podvodným způsobem finanční prostředky, se běžně dostávají do jakési spirály, jsou ochotni vynakládat další a další finanční prostředky, aby získali zpět prostředky prvně vynaložené či dosáhli splnění planých slibů ze strany pachatele, a to i opakovaně, když si odmítají připustit, že byli podvedeni, ač to tuší. Takovéto případné pochybnosti či tušení na straně podváděných není něčím, co by mohlo vyloučit trestní odpovědnost pachatele trestného činu podvodu. I pochybující člověk totiž může jednat v omylu vyvolaném pachatelem.
12. Pokud jde o namítanou existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, tuto argumentaci pod uplatněný dovolací důvod přiřadit nelze. Nejedná se totiž podle názoru státního zástupce o výhrady mířící vůči právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž v zásadě o výhrady, jimiž se obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů. Extrémní vnitřní rozpory dotčených rozhodnutí není možno podle jeho mínění dovodit. Skutková zjištění zachycená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku totiž z provedených důkazů dovodit lze. Tato zjištění mají na provedené důkazy logickou obsahovou vazbu. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Byť obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, jež by bylo lze posoudit jako formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání, nelze s nimi takto nakládat proto, že jsou založeny buď na primárním zpochybnění skutkových zjištění soudů, či na polemice s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem bez konkrétní vazby na skutek, resp. jeho popis v odsuzujícím výroku rozsudku nalézacího soudu, jenž se stal předmětem právního posouzení. V uvedeném směru musí dovolací soud zopakovat, že důvodnost tvrzení dovolatele o existenci vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotí Nejvyšší soud na podkladě skutkových zjištění vyjádřených především v tzv. skutkové větě obsažené ve výrokové části rozhodnutí, jež mohou být doplněna a rozšířena v jeho odůvodnění, a argumentace, které se vztahuje k důvodnosti hmotně právní subsumpce těchto zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona (v případě první alternativy tohoto důvodu dovolání). S přihlédnutím k těmto východiskům je pak z důvodů níže vyložených třeba dospět k závěru, že dovolací argumentace obviněného, resp. jím vznesené námitky jsou podané z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř., neboť obsahově nevyhovují jak uplatněnému, tak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu upravenému citovaným ustanovením.
22. Zcela zřejmé je to, že za námitku hmotně právní povahy nemůže být pokládána jeho výhrada o existenci tzv. extrémního nesouladu, jenž vyvozuje ze závěru soudu, podle něhož „bylo dohodnuto, že odsouzený vrátí převzaté půjčky ve lhůtách uvedených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ačkoli takové zjištění je v naprostém rozporu s provedeným dokazováním.“ Tento názor dovolatele a jeho závěr o existenci tzv. extrémního nesouladu dovolací soud nesdílí.
23. Předně je třeba v obecné rovině připomenout, že o vadu tzv. extrémního nesouladu by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
24. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že by napadené rozhodnutí, resp. rozsudek jemu předcházející, byly vadou tohoto druhu zatíženy proto, že skutkový závěr soudu prvního stupně, jenž vyjádřil i v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, podle níž se dovolatel půjčené finanční prostředky „zavázal uhradit v krátkých lhůtách“, ve výroku blíže specifikovaných, mají plné důkazní ukotvení a plynou především z výpovědi poškozené (viz výpověď poškozené při hlavním líčení konaném dne 3. 9. 2018, č. l. 411v. – 413, kde se vyjadřovala k dobám, v nichž měl obviněný finanční prostředky poškozené vrátit). Tuto výpověď soud prvního stupně shledal jako věrohodnou (viz hodnocení učiněná na str. 17 v bodě 26 rozsudku). V tomto směru je třeba opakovaně připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, jež v dané věci učinily soudy nižších stupňů a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu není oprávněn do soudy vykonaných skutkových zjištění jakkoli zasahovat. O případ extrémního nesouladu se přitom evidentně nejedná a jediná okolnost, z níž jeho existenci obviněný dovozuje (stran doby vrácení půjčky), není způsobilá jakkoli zvrátit soudy učiněná skutková zjištění.
26. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
27. Pokud jde o námitku obviněného, jíž vybudoval na skutečnosti, že „lze někoho uvést v omyl tvrzeními (o stavu zápisu v obchodním rejstříku), ohledně kterých platí nevyvratitelná domněnka jejich znalosti“, jde o námitku, která je nedůvodná již s ohledem na skutková zjištění, která se stala předmětem právního posouzení. V posuzované věci nemá jím nastolená otázka žádný význam, jelikož na podkladě této skutečnosti soud prvního stupně a potažmo ani soud odvolací (ten ve významu, který interpretuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku) trestní odpovědnost dovolatele nevyvodily. Poukaz obviněného, že poškozené netvrdil, že je jednatelem společnosti, není z hlediska právního posouzení soudy zjištěného skutku významné. V tomto ohledu proto ani není podstatné, zda odvolací soud nesprávně (zřejmě pod vlivem skutečností, které obviněný uvedl v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, podle nichž „nemohl na sebe jako jednatel společnosti tu firmu napsat“ a „nemohl být jednatelem“ – viz č. l. 586v.) konstatoval (viz bod 14 usnesení), že „[p]oškozená možná věděla, že se jedná o peníze na rozjezd podnikání obžalovaného, nicméně v tomto případě obžalovaný opět uváděl poškozenou v omyl, neboť on nebyl jednatelem firmy“. Z výpisu z obchodního rejstříku založeného na č. l. 260 spisu přitom plyne, že obviněný byl jednatelem společnosti D., a to v období od 10. 7. 2013 do 1. 10. 2014. Tato skutečnost však nijak nemůže ovlivnit závěr soudu prvního stupně o tom, že svým jednáním dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu.
28. Jak plyne ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, podstata jednání dovolatele, pro které byl odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spočívá v tom, že „vylákal od poškozené … finanční prostředky, které mu poskytla jako půjčku a které se zavázal uhradit v krátkých lhůtách … přičemž při sjednávání těchto ústně uzavřených půjček ji ujišťoval, že veškeré peníze jí v dohodnutých lhůtách vrátí, že má v depozitu velké množství peněz, které musí pouze „odblokovat“, aby mu byly k dispozici, že má z úspěšných podnikatelských aktivit celou řadu pohledávek, které budou v nejbližší době plněny, … přestože si byl velmi dobře vědom toho, že sjednané půjčky nebude moci vrátit v dohodnutých lhůtách, neboť měl již velké množství závazků z předchozí doby … a velké množství exekucí postihujících splatné a dosud nezaplacené závazky v řádu několika desítek tisíc korun, neměl ani žádné dostupné finanční rezervy ani prokazatelné příjmy, z nichž by mohl půjčky uhradit…“ . Z takto vyjádřené a zkrácené verze tzv. skutkové věty plyne, že otázka, kterou obviněný nadnesl, nemá z hlediska jeho trestní odpovědnosti žádný význam. Podstata jeho jednání spočívala v tom, že zneužil důvěřivosti poškozené, která mu na podkladě zjevně nepravdivých údajů ( má v depozitu velké množství peněz, které musí pouze „odblokovat“, atd.) poskytla v devíti případech finanční prostředky, které ji však obviněný přes násobné ujišťování a sliby nevrátil, přičemž věděl, že to ani není v jeho možnostech, a to pro skutečnosti v tzv. skutkové větě vyjádřených, tj. především pro existenci dalších splatných závazků vůči jiným osobám a probíhajícím exekucím. Skutečnost, zda obviněný byl nebo nebyl zapsán v obchodním rejstříku jako statutární orgán společnosti, je z hlediska jeho trestní odpovědnosti zcela nerozhodná.
29. Pokud jde o námitku dovolatele založenou na tvrzení, že soudy nepřihlédly k jeho budoucím příjmům, je třeba konstatovat, že tato založil na nikterak podložených tvrzeních obsažených ve svém mimořádném opravném prostředku. Nadto je třeba zdůraznit, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Pro tento závěr učinily soudy na podkladě provedeného dokazování skutkové zjištění, jež se promítlo rovněž v popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Obviněný v době, kdy od poškozené finanční prostředky vylákal, zcela zjevně věděl, že nebude schopen svým závazkům plynoucím z ústně uzavřených smluv o půjčce dostát. To plyne především ze skutečností, jež soud prvního stupně vyjádřil na str. 19 rozsudku, kde mimo jiné konstatoval, že dovolatel byl v době, kdy finanční prostředky od poškozené získal značně nesolventní, na podzim roku 2013 byl bez stabilního příjmu a bylo na něho vedeno 34 exekucí. Stejně tak obviněný věděl, že nebude schopen finančním závazkům vůči poškozené dostát, jelikož z minulosti měl dluh vůči P. D. (počínaje od prosince 2012) ve výši 500 000 Kč, rovněž vůči P. N. ve výši 35 000 Kč a nebyl ani ve lhůtě splatnosti schopen uhradit dluh ani vůči S., který se následně uspokojil jako zástavní věřitel na zástavě, kterou poskytla poškozená M. H. ve formě jejího pozemku. S přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se podnikatelské aktivity dovolatele vyvíjely (nebyl schopen dostát závazkům z minulosti, sklad se zbožím společnosti D., se rušil na podzim roku 2013 a prodalo se zboží za celkem 25 000 Kč – viz výpovědi svědkyně D.) je zřejmé, že obviněný věděl, že svým závazkům nebude moci vůči poškozené dostát, s touto alternativou byl srozuměn, a přesto nadále využíval její osobu k tomu, aby si půjčoval další peníze.
30. Pokud jde o námitku dovolatele, jíž napadl naplněnost znaku objektivní stránky „uvedení v omyl“ , je třeba uvést následující. Uvedením v omyl se rozumí jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný konstatuje, že poškozená měla vědomost o tom, že nevrací zapůjčené finanční prostředky, resp. o této skutečnosti měla významné pochybnosti. Takto uplatněná výhrada se ovšem míjí s tím, jak celou věc soudy obou stupňů uzavřely. Obviněný byl shledán vinným pro jednání spočívající (pokud jde o naplnění znaku uvedení v omyl) v tom, že „od poškozené M. H. vylákal … finanční prostředky, které mu poskytla jako půjčku a které se zavázal uhradit v krátkých lhůtách níže uvedených, přičemž při sjednávání těchto ústně uzavřených půjček ji ujišťoval, že veškeré peníze jí v dohodnutých lhůtách vrátí…“ a za tímto účelem jí předkládal legendy („že má v depozitu velké množství peněz, které musí pouze ‚odblokovat‘ …, že má z úspěšných podnikatelských aktivit celou řadu pohledávek, které budou v nejbližší době plněny“), resp. využíval její starostlivosti („dále zneužil toho, že v době od srpna do prosince 2013 brigádně u obžalovaného pracoval syn poškozené J. H. a poškozené tvrdil, že pokud nezíská půjčku, nebude moci dále jejího syna zaměstnávat“), a to vše, ačkoli věděl, že pokud mu finanční prostředky poskytne, nebude mít prostředky k tomu, aby je vrátil.
31. Pokud jde o namítanou vědomost poškozené, že jí nebudou finanční prostředky vráceny, a proto nemohla jednat v omylu, je třeba konstatovat následující. Z tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně plyne, že splatnost jednotlivých půjček byla sjednána jako krátkodobá (doba dvou týdnů u dílčích skutků pod body 1., 2., 3., 4., 8., resp. přibližně třech týdnů až jednoho měsíce u dílčích skutků pod body 5., 6., 7., 9.), přičemž rozhodující část plnění vylákaného od poškozené dovolatel získal v období od 1. 11. 2013 do 20. 11. 2013, tedy přibližně v době necelých třech týdnů. V rozhodné době ještě předtím, než nastala splatnost jednotlivých půjček, vylákal dovolatel od poškozené další finanční prostředky. Poškozená tak logicky ani nemohla rozpoznat úmysl dovolatele finanční prostředky nevrátit.
32. Nadto je třeba zdůraznit, že tímto tvrzením obviněný přenáší odpovědnost za své jednání a neschopnost dostát svým závazkům na věřitele, a to se zištným záměrem zbavit se trestní odpovědnosti. Přitom již soud prvního stupně (vzhledem k tomu, že jde o obhajobu obviněného známou již po celou dobu trestního řízení před soudem) konstatoval (viz str. 17 bod 27), že „takovéto jednání není ničím výjimečným. Poškozená uvedla, a soud měl možnost osobně toto sledovat v rámci konaných hlavních líčení, že obžalovaný je nadán darem výřečnosti. Navíc před poškozenou … vystupoval jako … osoba movitá, s drahým autem, kterému každou chvíli někdo telefonuje … Navíc … poškozená měla možnost prohlédnout si dřevěnou budovu, kterou zavezl jezdeckým zbožím na prodej (… toto zboží pořídil buď z peněz dalších osob, či zde bylo zboží na komisi, poskytnuté svědkyní P. D.) … a i tyto skutečnosti ovlivnily poškozenou a tato s vidinou skutečného faktického podnikání a rozjezdu firmy poskytovala obžalovanému další a další částky.“ Za této situace, pokud obviněný vytvořil zdání úspěšného podnikatele, poškozená mu důvěřovala a v důvěře, že jí budou vráceny finanční prostředky, které mu poskytla (s jím představovanými legendami) doufala, že dojde k jejich navrácení. Pakliže – z pohledu běžného člověka poněkud iracionálně – obviněnému poskytovala další finanční prostředky, činila tak zjevně v domnění a s cílem, aby jí finanční prostředky skutečně byly vráceny.
33. Výše uvedená konstatování toliko dokládají, že dovolatel ve skutečnosti svůj mimořádný opravný prostředek založil na polemice se skutkovými zjištěními, která vyjádřil nalézací soud a s nimiž se – s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném odvolání – ztotožnil i soud odvolací. Obviněným namítané skutečnosti, které směřuje vůči odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (částečně důvodné – viz bod 27), nemohou odůvodnit způsob jím požadovaného rozhodnutí dovolacího soudu, neboť nezpochybňují základ, na němž je závěr o jeho vině založen, tj. že skutková zjištění vyjádřená v popise skutku odůvodňují užití zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jak je nalézací soud vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
35. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu