ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1140.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1140/2019-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2019, č. j. 5 To 148//2019-322, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 145/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 3. 2019, č. j. 2 T 145/2018-299, byl obviněný Z. H. (dále jen jako „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době nejméně od července roku 2016 do dne 29. 5. 2018 ve XY, ve společném bydlišti v rodinném domě na ul. XY č. p. XY, se vzrůstající intenzitou způsoboval své matce poškozené J. H., nar. XY, fyzické i psychické útrapy, zakazoval jí uklízet, zapínat v obydlí spotřebiče, chodit na záchod, jít spát, používat mobilní telefon, otevírat někomu kromě poštovní doručovatelky, musela pro něj dělat veškerý servis, chodit na nákupy, vyřizovat poštu, vyřizovat pro něj lékaře, číst mu program, přepínat mu televizi, a pokud takto neučinila, následovaly vulgární nadávky, popř. fyzické napadání, kdy jí způsoboval převážně zhmoždění a hematomy,
dne 14. 7. 2016 ji fyzicky napadl nejméně údery do ruky a ramene, povalil ji na zem, kde jí napadal, když se bránila, kroutil jí rukama a způsobil jí tak zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání levého ramene s nutností fixace končetiny pásovou ortézou, zhmoždění měkkých tkání v oblasti levé lopatky s krevní podlitinou tamtéž a zhmoždění měkkých tkání v oblasti záprstní kosti a prstně záprstního kloubu prsteníku levé ruky s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v trvání nejméně 2 týdnů,
dále s narůstající intenzitou, jakmile porušila jeho zákazy, jí nadával, že je stará piča, kurva, že je zlodějka, že musí z domu pryč, k čemuž docházelo i několikrát denně, hrozil, že jí zabije, pokud prodá dům,
a takto jednal až do dne 29. 5. 2018, kdy jeho jednání vyvrcholilo tím, že poškozené nařídil, aby šla k hlavnímu jističi rozvodu elektřiny rodinného domu a tento třikrát zapnula a vypnula, přičemž toto ponižování nechtěla dál snášet a definitivně odmítla splnit jeho pokyn, proto ji povalil na verandě na zem, a za doprovodu vulgárních nadávek, že je stará kurva a s výhružkou, že ji zabije, ji chytil za vlasy, opakovaně ji udeřil do zad a do oblasti dolních končetin, následně se jí podařilo dům opustit a najít pomoc souseda, který na místo přivolal policii, při tomto útoku jí způsobil zranění spočívající v zhmoždění měkkých tkání v oblasti malíkové hrany pravého předloktí, na hřbetní straně prvních článků třetího a čtvrtého prstu pravé ruky a hřbetní straně palce pravé nohy s krevními podlitinami tamtéž s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v trvání do 7 dnů,
přičemž toto jeho trýznivé a pokořující jednání působilo poškozené dlouhodobé intenzivní fyzické a psychické příkoří, vyvolalo v ní intenzivní strach o její zdraví, v důsledku čehož byla psychotraumatizována a v této souvislosti se u ní rozvinul viktimizační syndrom a reaktivní duševní porucha – porucha přizpůsobení.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 4 měsíců, jehož výkonu mu byl podle §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu podle §49 odst. 1 tr. zákoníku v rozsahu ustanovení §50 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.552,71 Kč. Ta byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 5. 2019, č. j. 5 To 148/2019-322, jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Blahutové proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel namítl, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Četné konflikty, nadávky a výhružky byly vzájemné a oboustranné. Odmítá popis skutku, a to zejména tvrzené zákazy, příkazy a způsoby fyzického napadání poškozené. Tyto skutečnosti nemají podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování, opírají se jen o svědeckou výpověď poškozené. Ve své výpovědi uvedl, že údajné zákazy a příkazy vycházely z popudu jeho matky, případně ze vzájemné domluvy, která pramenila z jejich společného soužití. Poškozená je činila dobrovolně, protože mu některé úkony sama nedovolila dělat (např. sáhnout na televizní ovladač). Místo i čas nákupů si určovala poškozená, nakupovala a vyřizovala mu věci tzv. při jednom, když šla sama nakupovat nebo něco vyřizovat. Žádný ze svědků nepopsal, jaké zákazy a příkazy měla poškozená na popud dovolatele plnit. Tito svědkové vše slyšeli zprostředkovaně. Soudy nepřihlédly k tomu, že on sám poškozené v minulosti poskytoval „veškerý servis“, přesahující povinnosti nájemce bytové jednotky. Poškozená v posledních 20 letech obviněnému nikdy nic nedala, ani za něho nezaplatila, on se přitom vždy podílel na hrazení nákladů na bydlení a mezi lety 2009-2014 platil poškozené nájemné ve výši 4.000 Kč měsíčně. Přebírala za něho veškeré finance, jimiž následně disponovala a strhávala si částky za náklady na bydlení. V důsledku toho vznikaly konflikty. Připustil občasné fyzické kontakty, které však byly obrannou reakcí. Nešlo o kontakty, které by měly charakter týrání. Připustil, že poškozenou chytal za ruce, odmítá však, že by ji napadal údery do ruky a ramene, povalil jí na zem, kroutil rukama apod.
5. Charakter zranění a napadení tak, jak ho popisuje poškozená a jak ho převzaly soudy obou stupňů, neodpovídá podle názoru dovolatele ani závěrům znaleckého posudku MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., který se zabýval zraněním, která poškozená utrpěla během konfliktů ve dnech 14. 7. 2016 a 29. 5. 2018. Pokud jde o údajná zranění způsobená poškozené při konfliktu dne 14. 7. 2016, znalec připustil, že tato poranění mohla být způsobena pádem poškozené ze židle, jak uváděl dovolatel. Znalec přitom shrnul, že není v jeho objektivních možnostech prokázat příčinnou souvislost mezi udávaným napadením a později objektivizovanými poraněními. Charakter zranění, k němuž došlo při konfliktu dne 29. 5. 2018, neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej popisuje poškozená. Nebyla objektivizována žádná zranění ve vlasové části, na zádech či v oblasti dolních končetin. Nemůže mu proto být kladeno za vinu způsobení zranění, která nebyla prokázána. V tom spatřuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
6. Dovolatel tvrdí, že nadávky a výhrůžky zabitím byly oboustranné a obviněný i poškozená je brali jako součást hádek, ani jeden z nich však výhružku zabitím nemyslel vážně a neměl z ní obavy. Má za to, že v daném případě „nebyl naplněn znak subjektivní podstaty“ zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti, jelikož nebyl naplněn požadavek intenzity týrání, která musí být způsobilá vyvolat stav, který pociťuje poškozená osoba jako těžké příkoří. Poškozená sama uvedla, že vzájemné konflikty a hádky jako těžké příkoří nepociťovala a z dovolatele strach neměla.
7. Obviněný namítl, že nebyl naplněn ani znak kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“. Předmětné jednání mělo být řešeno v přestupkovém řízení. Pokud jde o výpovědi svědků, soud prvního stupně vybral jen určité pasáže, které jdou k jeho tíži, aniž by se zabýval ostatními jimi tvrzenými skutečnostmi vztahujícími se především k popisu osobnosti poškozené (konkrétně výpovědi svědků K. a Z. H.). Pokud jde o výpověď svědka J. H., jím popisovaný konflikt ze dne 16. 8. 2015 vůbec nesouvisel s poškozenou.
8. Extrémní nesoulad spatřuje mezi dvěma znaleckými posudky vypracovanými na posouzení osobnosti dovolatele a poškozené. Soudy si z nich vybraly jen určité pasáže, které jdou k jeho tíži, přičemž k ostatním závěrům nepřihlédly, ani se s nimi nijak nevypořádaly. Tuto námitku v podrobnostech rozvedl. Podle názoru dovolatele si oba znalecké posudky dále vzájemně odporují a nepodávají věrný obraz osobnosti poškozené. Nesouhlasí ani se závěrem znalců o rozvinutí poruchy osobnosti u poškozené v souvislosti s vyšetřovanou událostí. Poškozená touto poruchou patrně trpí již od pozdní dospělosti. Obecné soudy mu nedaly prostor, aby popsal vzájemné vztahy poškozené s jejími rodiči. Obviněný dále uplatnil námitku, že znalci MUDr. Kateřina Černeková i PhDr. Petr Štěpáník nebyli kompetentní k vypracování znaleckého posudku na hodnocení osobnosti poškozené. Znalecký posudek vypracovali tendenčně, neprofesionálně a vystupovali zaujatě. PhDr. Petr Štěpáník neměl ani patřičnou specializaci na jeho vypracování.
9. Připomenul, že opakovaně navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku k hodnocení osobnosti poškozené a její věrohodnosti. V řízení před odvolacím soudem trval na jeho vypracování, aby konfrontoval oba zpracované znalecké posudky jak na osobu obviněného, tak osobu poškozené. Zdůvodnění odvolacího soudu, jenž tento důkazní návrh zamítl, nepovažuje za přesvědčivé a podle jeho názoru je v rozporu s ustálenou judikaturou.
10. Obviněný uzavřel, že se skutek nestal a opačný závěr soudů svědčí o tom, že porušily §2 odst. 6 tr. ř., čímž založily extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými. Závěrem proto obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2019, č. j. 5 To 148/2019-322 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání vznesl argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jednání obviněného je prokázáno zejména výpovědí poškozené, jakož i dalšími svědeckými výpověďmi, a to J. H., P. K., J. K., Z. H. staršího, jakož i lékařskými zprávami, z nichž je zřejmé, jaká zranění poškozená utrpěla při napadení obviněným. To koresponduje i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. Odkázala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že u poškozené byly zjištěny rysy podřídivosti a pasivity ve vztahu se svým synem. V této souvislosti znalci poukázali na opakované sdělení poškozené, že pro svého syna nechce žádný trest a domáhá se pomoci pro svého syna a poskytnutí léčby. U poškozené byla konstatována neurotická porucha reaktivního charakteru, kterou diagnostikovali znalci jako poruchu přizpůsobení a zároveň konstatovali přítomnost nevyvážené osobnosti s rysy pasivní závislosti a podřízenosti ve vztazích. Potvrdili, že tato porucha přizpůsobení se rozvinula u poškozené právě v souvislosti s vyšetřovanou událostí.
12. Soudní znalci potvrdili, že poškozená byla jednáním svého syna psychotraumatizována a mezi projevy poruchy přizpůsobení patří mírné afektivní kolísání, mírné poklesy nálady, obavy, nejistota, občasné stavy plačtivosti a mírné poruchy soustředění. Z hlediska psychotického se popis událostí jevil jako popis skutečně prožitého, kdy poškozená popisovala něco, co skutečně prožila. Obhajoba obviněného tedy podle názoru státní zástupkyně byla vyvrácena řadou důkazů, z nichž nejvýznamnější jsou shora uvedené výpovědi poškozené i dalších svědků a závěry znaleckých posudků. Z těchto důvodů se státní zástupkyni jevil důkaz navrhovaný obviněným, a to revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jako nadbytečný.
13. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou podle jejího názoru náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Dovolatel však ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle jejího názoru nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
14. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Současně projevila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
22. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
23. Pouze některé jeho námitky však mohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť se týkají obviněným tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku. Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k naplnění objektivní stránky trestného činu, a to konkrétně naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „týrání“ a „po delší dobu“ (uplatněné na straně 6 a 7 dovolání), či námitka absence společenské škodlivosti (uplatněná na stejném místě). K těmto námitkám viz dále v tomto usnesení 36 až 42.
24. Ostatní námitky obviněného však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Mezi námitky skutkové povahy je nutné zařadit výhrady obviněného, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soudy vycházely toliko ze svědecké výpovědi poškozené J. H. (co do popisu jednání obviněného, tak i tímto jeho jednáním způsobených následků) a nekonfrontovaly tyto jí uváděné skutečnosti s dalšími provedenými důkazy a dostatečným posouzením její věrohodnosti.
26. K takto vymezené dovolací argumentaci obviněného je nutné konstatovat, že obviněný zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství a zjišťované podoby jeho protiprávního jednání a způsobených následků, a to opakovaným nesouhlasem s hodnocením jednotlivých důkazů a celé důkazní situace v této trestní věci. Pokud však obviněný tímto způsobem polemizuje s tím, jak oba nižší soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, pak se nejedná o výtky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, jak to předpokládá §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Navíc je z obsahu dovolání z hlediska těchto námitek obviněného zřejmé, že tato část jeho námitek pouze kopíruje jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje jeho odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména body 14 až 17) a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (zejména body 22 až 27) přitom plyne jak to, že obviněný zastává stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že oba soudy se takto uplatňovanou obhajobou obviněného zabývaly, dostatečným způsobem se s ní vypořádaly, a to včetně odpovídajícího posouzení věrohodnosti poškozené. Na tato odůvodnění by tak bylo možné zcela odkázat, zejména v situaci, pokud nejsou uvedené námitky obviněného důvodné ani v obecné rovině.
28. Obviněný je totiž bezpečně usvědčován výpovědí své matky poškozené J. H., jejíž výpověď nestojí nijak osamoceně, ale je podporována celou řadou dalších důkazů, jako jsou svědecké výpovědi J. H., P. K., J. K. a Z. H. staršího, či lékařskými zprávami. Z těchto zpráv je zjišťováno jednak zranění poškozené, která utrpěla při napadení obviněným, jednak příčiny jejich vzniku, které uváděla lékaři. Tyto lékařské zprávy pak korespondují i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. Skutečnosti uváděné poškozenou k jejímu psychickému stavu jsou pak v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Z tohoto posudku vyplynulo, že u poškozené byly zjištěny rysy podřídivosti a pasivity ve vztahu k obviněnému, byla konstatována neurotická porucha reaktivního charakteru, kterou znalci diagnostikovali jako poruchu přizpůsobení a zároveň konstatovali přítomnost nevyvážené osobnosti s rysy pasivní závislosti a podřízenosti ve vztazích. Znalci potvrdili, že tato porucha přizpůsobení se rozvinula u poškozené právě v souvislosti s vyšetřovanou událostí, či že poškozená byla jednáním obviněného psychotraumatizována, v důsledku čehož se projevily poruchy přizpůsobení, mírné afektivní kolísání, mírné poklesy nálady, obavy, nejistota, občasné stavy plačtivosti a mírné poruchy soustředění. Z hlediska psychotického se popis událostí jevil jako popis skutečně prožitého, kdy poškozená popisovala něco, co skutečně prožila. Obhajobu obviněného, nyní znovu uplatněnou v podaném dovolání, proto lze mít vyvrácenou řadou důkazů, z nichž nejvýznamnější jsou shora uvedené výpovědi poškozené i dalších svědků a závěry znaleckých posudků.
29. Uvedená zjištění a závěry Nejvyššího soudu platí i v situaci, kdy obviněný spojil své námitky proti výroku o vině s námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný má nepochybně v rámci trestního řízení právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem se snažit prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V dovolacím řízení je však toto právo částečně limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází, jak již shora naznačeno, v zásadě pouze ze skutkových zjištění, která učinily soudy dříve činné ve věci. Není-li důvod pokládat dovozené skutkové závěry za projev libovůle, pak se dovolací soud k námitkám skutkové povahy vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti. K jejich důkladnějšímu rozboru totiž přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými a právními závěry.
30. V této trestní věci obviněný uvedenou námitku v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními sice formálně uplatňuje, podle názoru Nejvyššího soudu však takováto situace nenastala. O vadu tohoto charakteru by se jednalo pouze v případě, že by skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývala by z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo jejich opakem, či by byla výsledkem jejich obsahové deformace apod. Extrémní nesoulad tak lze dovozovat pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
31. Takovou vadou dovoláním napadená rozhodnutí zatížena nejsou. Obviněný totiž ani argumentačně nevyjadřuje, v čem by dokazování provedené soudy nižších stupňů porušovalo ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v rozsahu, který by svědčil o jejich svévolném přístupu a v čem je nutno mít dovozená skutková zjištění za neudržitelná, odporující požadavku na prokázání skutkového stavu věci bez důvodných pochybností podle §2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel se ve své podstatně pouze omezuje na opětovnou prezentaci svých tvrzení, že se posuzovaného jednání nedopustil, respektive se ho nedopustil ve zjišťované intenzitě a podobě, případně namítá, že na něm měla svůj podíl i poškozená. Je zjevné, že tato jeho argumentace spočívá na běžné odvolací polemice, která věc neposouvá do roviny, na niž by (z hlediska prosazení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces) byl dovolací soud nucen reagovat. V této souvislosti lze konstatovat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Porušení práva na spravedlivý proces proto nezakládá samotný fakt nesouhlasu obviněného se skutkovými a právními závěry obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutí, která odpovídají, jako tomu je v posuzovaném případě, požadavkům plynoucím ze znění §2 odst. 5, 6 tr. ř.
32. Ze všech těchto důvodů proto bylo třeba tyto námitky obviněného skutkového charakteru hodnotit jednak jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jednak jako nenastolující stav svědčící o porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
33. Ani další obviněným uplatněné námitky nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky procesní povahy, které se opět netýkají nesprávného právního posouzení skutku (či jiného nesprávného hmotně právního posouzení) ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
34. Takto se předně jedná se o námitku, že znalci MUDr. Kateřina Černeková i PhDr. Petr Štěpaník nebyli kompetentní k vypracování znaleckého posudku na hodnocení osobnosti poškozené, kdy znalec PhDr. Petr Štěpaník je soudním znalcem v oboru školství a kultura, specializace dětská psychologie (a tudíž neměl ani potřebnou specializaci na vypracování daného znaleckého posudku). Je zjevné, že přibrání konkrétního znalce v rámci konkrétního trestního řízení je čistě procesní otázkou, která sama o sobě nemůže odůvodnit její posouzení v rámci dovolacího přezkumu, a to v zásadě v rámci žádného uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací řízení je totiž do značné míry formalizovaný proces, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí (např. z hlediska zvolených procesních postupů), ale jde pouze o prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání tedy nenabízí možnost přezkumu, jaký je vyhrazen v řízení o řádném opravném prostředku a není tedy prostředkem k tomu, aby dovolatel dosáhl posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Navíc uvedené konstatování platí o to více v této trestní věci, je-li zjišťováno, že tato otázka byla dostatečným způsobem k námitce obviněného před výslechem znalce soudem řešena a objasněna, jak o tom svědčí protokol o hlavním líčení konaném dne 13. 2. 2019 (viz. č.l. 288). Je totiž zřejmé, že v případě znalce PhDr. Petra Štěpaníka zapsaná specializace (obor školství a kultura, specializace dětská psychologie) se pouze formálně může jevit jako neodpovídající požadované specializaci na vypracování požadovaného posudku.
35. Další námitka obviněného spočívá v jeho požadavku, aby byl vypracován revizní znalecký posudek k výše uvedenému znaleckému posudku k hodnocení osobnosti poškozené J. H. a její věrohodnosti, s čímž obviněný spojuje námitku tkz. opomenutých důkazů. Předně je nutné konstatovat, že i tato námitka je do značné míry výrazem nesouhlasu obviněného s hodnocením tohoto důkazu (k tomu viz výše). Obecně pak lze dovolateli přisvědčit v tom, že o pomenutí důkazů může mít podle ustálené judikatury Ústavního soudu tři formy, a to absenci přesvědčivého výkladu v rozhodnutí, pro jaké důvody nebyly provedeny navrhované důkazy, dále existence důkazů, o jejíchž (ne)provedení nebylo vůbec rozhodnuto a nakonec situaci, kdy důkazy sice byly provedeny, ale nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. V případě dovolatele se jedná o námitku, že soudy neuvedly v rozhodnutí přesvědčivý výklad, pro jaké důvody nebyly provedeny navrhované důkazy. Takovéto námitce však nemohlo být přisvědčeno, neboť tímto důkazním návrhem se v bodě 21 odůvodnění svého usnesení zabýval odvolací soud. Se zdůvodněním toho, proč by byl revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie v této trestní věci důkazem nadbytečným, se Nejvyšší soud ztotožňuje, zejména je-li obhajoba obviněného bezpečně vyvrácena kombinací celé řady důkazů, tedy nejen výpovědi poškozené a závěry znaleckých posudků, ale i výpověďmi svědků a listinnými důkazy.
36. Jak již bylo konstatováno výše, předmětem dovolacího přezkumu se mohly stát pouze námitky obviněného týkající se jeho výhrad ohledně objektivní stránky trestného činu, a to konkrétně naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „týrání“ a „po delší dobu“.
37. Nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného zločinu „týrání“ odůvodňuje obviněný tím, že „… chybí naplnění znaku intenzity týrání, která musí být způsobilá vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří respektive psychické nebo fyzické útrapy. Poškozená sama uvedla, že vzájemné konflikty a hádky nepociťovala jako těžké příchozí, a že ze syna neměla a nemá strach…“ . Nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného zločinu „po delší dobu“ odůvodňuje obviněný tím, že „…vlastní týrání je zlé nakládání, které se již samo o sobě vylučuje určitým trvání“… Obě tyto námitky je nutné z následujících důvodů posoudit jako zjevně neopodstatněné.
38. Předně je nutné uvést, a to ve vztahu k oběma těmto námitkám, že i tyto námitky jsou do značné míry výrazem nesouhlasu obviněného s hodnocením konkrétního důkazu, a to znaleckého posudku zpracovaného těmito znalci k hodnocení osobnosti poškozené J. H. a její věrohodnosti. Navíc se s nyní uplatňovanou námitkou týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „týrání“ soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, a to okresní soud v bodu 17, krajský soud v bodě 26, stejně jako odůvodnily i naplnění znaku skutkové podstaty „po delší dobu“ . I zde k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud zopakovat již výše uvedené, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
39. Je zjevné, že obě uvedené námitky obviněný spojuje s tím, že poškozená nepociťovala psychické nebo fyzické útrapy, kterým byla z jeho strany vystavena, jako těžké příkoří (a neměla a nemá z něho strach). Tyto skutečnosti, byť dílem uváděné poškozenou, je však nutné konfrontovat ze skutkovými zjištěními, které oba nižší soudy učinily, a které se promítají ve skutkové větě rozsudku (… že trýznivé a pokořující jednání obviněného působilo poškozené dlouhodobé intenzivní fyzické a psychické příkoří, vyvolalo v ní intenzivní strach o její zdraví, v důsledku čehož byla psychotraumatizována a v této souvislosti se u ní rozvinul viktimizační syndrom a reaktivní duševní porucha - porucha přizpůsobení), kdy tato skutková zjištění mají podklad v citovaném znaleckém posudku. Z tohoto posudku a výslechu znalců totiž vyplývá, že u poškozené byly ve vztahu k obviněnému zjištěny rysy podřídivosti a pasivity. Tato zjištění je nutné konfrontovat i s opakovaným sdělením poškozené, že pro svého syna nechce žádný trest a domáhá se pomoci pro svého syna a poskytnutí léčby, kdy s tímto postojem poškozené k obviněnému byl konfrontován i soud v okamžiku konání jejího výslechu u hlavního líčení. Tento její postoj je i v souladu s dalšími zjištěními, a to že u poškozené byla zjištěna neurotická porucha reaktivního charakteru, kterou diagnostikovali znalci jako poruchu přizpůsobení a zároveň konstatovali přítomnost nevyvážené osobnosti s rysy pasivní závislosti a podřízenosti ve vztazích. Znalci potvrdili, že tato porucha přizpůsobení se rozvinula u poškozené právě v souvislosti s vyšetřovanou událostí, respektive, že poškozená byla jednáním svého syna psychotraumatizována, a že mezi zjištěné projevy poruchy přizpůsobení patří v jejím případě mírné afektivní kolísání, mírné poklesy nálady, obavy, nejistota, občasné stavy plačtivosti a mírné poruchy soustředění. Z hlediska psychotického se popis událostí podle znalců jevil jako popis skutečně prožitého, kdy poškozená popisovala něco, co skutečně prožila.
40. Pokud je přitom označováno za týrání takové nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006), bylo možné uzavřít, že obhajoba obviněného z hlediska této námitky, byla provedeným dokazování jednak vyvrácena, jednak jím zpochybňovaný znak skutkové podstaty předmětného zločinu „týrání“ byl naplněn, stejně jako, že extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v tomto ohledu zjištěn nebyl.
41. Uvedené konstatování pak lze vztáhnout i k námitkám obviněného ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „po delší dobu“ , neboť i tyto námitky se v argumentaci obviněného odvíjejí od zpochybňování toho, zda obviněný naplnil svým jednáním znak „týrání“. Uvedená námitka obviněného přitom nemůže obstát ani po věcné stránce, je-li zjišťováno a soudy odůvodněno, že fyzickým a psychickým útrapám, opakovanému a pravidelnému vulgárnímu chování obviněného vystupňovaného opakovaným fyzickým napadáním, byla poškozená vystavena po dobu prakticky dvou let. V této souvislosti lze již jen doplnit, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), kdy se musí při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících . V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §198, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1933 - 1938). Je zjevné, že této definici zjišťované protiprávní jednání obviněného zcela vyhovuje, a to i ve vztahu k jeho časovému vymezení. I tuto námitku je nutné z uvedených důvodů posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
42. Námitkou formálně naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho poslední námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio) vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by však tato námitka měla být způsobilá předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, musela by být ze strany dovolatele také obsahově podpořena, což se v této trestní věci nestalo, neboť dovolatel v dovolání konstatuje, že „v daném případě má za to, že zde není dán ani znak společenské škodlivosti a nebezpečnosti, že předmětné konfliktní jednání mělo být řešeno maximálně v přestupkovém řízení“. Zde je nutné znovu připomenout, že s ohledem na §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody a také jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, přičemž zdůvodnění dovolání má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Zároveň přitom může Nejvyšší soud konstatovat, že s ohledem na zjišťovanou podobu a intenzitu jednání obviněného určovanou délkou páchání trestné činnosti, že tomuto jednání byla vystavena starší osoba a zejména matka obviněného, vůči které se obviněný dokonce opakovaně dopouštěl i fyzického násilí, jsou skutečnosti, které nesvědčí o mimořádnosti projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případům obdobného protiprávního jednání osob, že by bylo možné postupovat způsobem, kterého se obviněný skrze tuto námitku domáhá. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného, vadným, musela být i tato námitka jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle nějž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář