ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1191.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1191/2019-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2019, č. j. 7 To 121/2019-666, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 126/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2 T 126/2016-632 , byl obviněný P. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v souvislosti s podáním žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru u společnosti Komerční banka, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě č. 969, 110 00 Praha 1, pobočka Cheb, na částku ve výši 1 275 000 Kč ze dne 1. 12. 2011, předložil dne 3. 11. 2011 potvrzení o výši pracovního příjmu u společnosti H., IČ: XY, se sídlem XY, kde měl být zaměstnán jako jednatel společnosti od 1. 1. 2006, kdy jeho čistý měsíční příjem za posledních dvanáct měsíců činil částku 108 818 Kč, ačkoli ve skutečnosti jeho průměrný čistý měsíční příjem za posledních dvanáct měsíců v té době činil částku 58 692 Kč, dále dne 30. 11. 2011 předložil potvrzení o výši pracovního příjmu od společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, kde měl být zaměstnán jako odborný asistent od 1. 4. 2010 s čistým průměrným měsíčním příjmem za posledních dvanáct měsíců ve výši 35 098 Kč a hrubým ročním příjmem bez pojistného za poslední zdaňovací období ve výši 512 640 Kč, ačkoli u této společnosti nikdy nepracoval, na základě doložení těchto výší příjmu mu byl hypoteční úvěr schválen a dne 8. 12. 2011 s ním byla uzavřena hypoteční smlouva č. 0099002157136 a poskytnut úvěr ve výši 1 275 000 Kč, který řádně splácel do 23. 12. 2015.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tam popsané skutky, jimiž měl spáchat dva zločiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto skutkům byla podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozená Komerční banka, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 7 To 121/2019-666 , podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Jana Junga dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve vztahu k odsuzujícímu výroku o vině obviněný (část II. dovolání) uplatnil výhrady a) nesprávného hodnocení otázky protiprávního jednání (porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu), b) nesprávného hodnocení otázky zavinění a c) nesprávného hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Soudy současně podle jeho názoru „nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly v posledním odvolání provést úplné hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.“
6. Obviněný namítl (část III. dovolání), že především výpovědí svědka E. byly doplněny skutečnosti ohledně platnosti a relevance dodávaných podkladů. Svědek popsal metodiku schvalování finančních produktů, jakož i to, jakou metodou si oznamovatel ověřoval platnost a relevanci dodaných podkladů pro poskytnutí finančních produktů. To potvrdilo skutečnosti tvrzené dovolatelem, že oznamovatel si sám volil metodiku a způsob, jakým se podklad pro získání finančního produktu tvořil. Nalézací soud však tuto výpověď nezohlednil a nepřipustil možnost, že „oznamovateli dodané podklady nemohly být zejména nikdy hrubě zkreslené.“ Z provedeného dokazování je přitom patrné, že předkládané dokumenty (především rozporované potvrzení o příjmech dovolatele) odrážely jeho skutečné příjmy, které vždy došly na jeho bankovní účet. Z výpovědi svědka E. je přitom zřejmé, že pokud by se deklarované příjmy neztotožňovaly s reálným došlým finančním příjmem na účet dovolatele, nemohl by mu nikdy být poskytnut žádný finanční produkt.
7. Obviněný dále brojil proti závěrům odvolacího soudu, podle něhož se na jeho výpisech z účtů nikdy neobjevuje částka přesahující 100 000 Kč a banka proto na podkladě příjmů dovolatele nemohla dovozovat, že tento dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu 108 818 Kč. Namítá, že došlo jen k chybnému vyplnění formuláře (bankou byl formulář předtištěn na příjem „za 12 měsíců“, ve skutečnosti však požadovala příjem pouze za „3 měsíce“) a tuto jeho argumentaci soudy nezohlednily. Připomenul, že ze mzdového listu založeného na č. l. 348 je patrné, že poslední tři příjmy obviněného (v částkách 55 966 Kč, 55 966 Kč a 214 522 Kč) tvoří v součtu a po jejich vydělení příslušným počtem měsíců průměrný měsíční příjem za požadované období ve výši 108 818 Kč, jenž byl vepsán do potvrzení o příjmech žadatele.
8. Opakovaně zdůraznil, že pokud by deklarovaný příjem nesouhlasil se skutečně došlými finančními prostředky na účet dovolatele, nebyl by mu poskytnut žádný finanční produkt. „Potvrzení o výši příjmu“ musí být i v tomto případě odrazem skutečného příjmu dovolatele došlého na jeho bankovní účet plynoucí z činnosti pro advokátní kancelář. Obviněnému nemůže být přičítána k tíži absence pracovní smlouvy. Tuto skutečnost soudy hodnotily v jeho neprospěch.
9. Soudy podle názoru dovolatele (část IV. dovolání) pominuly rozbor subjektivní stránky. Nebylo prokázáno, že by vědomě uvedl či předložil nepřesné informace ohledně svého příjmu, nebo byl s touto skutečností srozuměn. Z rozhodnutí není patrné, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došly a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 702/2014. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení soudy jednají v rozporu se zásadou in dubio pro reo , což pokládá za procesně vadné.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k námitkám obsaženým v části II. dovolání uvedl, že obviněný je nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení tohoto typu došlo. K námitkám obsaženým v části III. dovolání uvedl, že tyto nemohou být podřazeny pod uplatněný dovolací důvod. Připomenul, k nápravě jakých vad je dovolatelem uplatněný dovolací důvod určen, a zdůraznil, že s poukazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Vznáší-li tedy obviněný výhrady obsažené v bodě III. dovolání, na základě kterých reprodukuje některé z provedených důkazů, hodnotí je a dovozuje z nich svá vlastní skutková zjištění, přičemž současně brojí proti tomu, jak byly důkazy soudy hodnoceny a též zpochybňuje skutková zjištění soudů, přičemž dospívá k závěru, že po skutkové stránce neuváděl nepravdu a jím předkládané dokumenty nebyly zkreslené, a naopak vždy plně odrážely realitu, pak se podle názoru státního zástupce jedná o výtky, které nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jedná se totiž o námitky výhradně skutkové povahy. V podstatě totožné námitky přitom obviněný uplatňoval již v rámci předchozích stadií trestního řízení a soudy se s nimi patřičně vypořádaly. Nad rámec odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí doplnil, že obviněným zdůrazněná výpověď svědka E. ho nijak neospravedlňuje. Z této výpovědi nelze dovodit, že by obviněný při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy neklamal. Naopak skutečnost, že jím uváděný příjem neodpovídal realitě a obviněný ho vůbec nedosahoval, je spolehlivě doložena mj. objektivními listinnými důkazy.
13. K námitkám obviněného uvedeným v části IV. dovolání uvedl, že pokud jde o namítané porušení procesní zásady in dubio pro reo , tato námitka pod obviněným zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Krom toho tvrzení obviněného o jejím porušení není důvodné ani v obecné rovině. Z provedených důkazů jeho vinu dovodit lze, a to bez důvodných pochybností. Státní zástupce uvedl, že výhradu obviněného stran absence naplnění subjektivní stránky pod uplatněný dovolací důvod přiřadit lze, tato námitka však není důvodná. Pakliže soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný si byl vědom faktu, že jím deklarované příjmy neodpovídají skutečnosti a za tohoto stavu aktivně žádal o poskytnutí úvěru, přičemž nepravdivé podklady o své vůli předložil, pak je zřejmé, že jednal úmyslně. Vytýká-li obviněný nedostatek vzniku škody či újmy na straně poškozené společnosti, pak je to zcela nerozhodné, neboť tento prvek není znakem skutkové podstaty deliktu, kterým byl obviněný uznán vinným.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zásadně jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
22. Byť obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, jež by bylo lze posoudit jako formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání (námitky obsažené v části II. dovolání), nelze s nimi takto nakládat proto, že nejsou podpořeny žádnou obsahovou argumentací a jsou toliko obecným vyjádřením nesouhlasu dovolatele o tom, jak soudy vyhodnotily otázky protiprávnosti [část II./a)], zavinění [část II./b)] a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem [část II./c)]. Takto vyjádřené výhrady obviněný nedoprovodil příslušnou obsahovou hmotně právní argumentací, a proto se jedná v podstatě o nepřezkoumatelné námitky. Za tohoto stavu (i ve shodě s tím, co uvedl ve svém vyjádření státní zástupce) dovolací soud podotýká, že není oprávněn jakkoli domýšlet argumentaci, kterou obviněný hodlal ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 803/2018 nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 378/2018).
23. Za tohoto stavu je třeba vycházet z toho, jaké námitky obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku vznesl a podpořil příslušnou obsahovou argumentací (tedy části III. a IV. dovolání). Mimořádný opravný prostředek obviněného je však v těchto částech založen na primárním zpochybnění skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů. Dovolací soud musí zopakovat, že důvodnost tvrzení dovolatele o existenci vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotí na podkladě skutkových zjištění vyjádřených především v tzv. skutkové větě obsažené ve výrokové části rozhodnutí, jež mohou být doplněna a rozšířena v jeho odůvodnění, a právní argumentace, která se vztahuje k důvodnosti hmotně právní subsumpce těchto zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona (v případě první alternativy tohoto důvodu dovolání). S přihlédnutím k těmto východiskům je pak z důvodů níže vyložených třeba dospět k závěru, že dovolací argumentace obviněného, resp. jím vznesené námitky, byly podané z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř., neboť obsahově nevyhovují jak uplatněnému, tak ani žádnému jinému důvodu dovolání upravenému citovaným ustanovením.
24. Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatnil výhradně námitky, jež se s jím uplatněným dovolacím důvodem rozešly, je třeba toliko ve stručnosti konstatovat následující. Dovolací soud je oprávněn zasáhnout do soudy zjištěného skutkového stavu jedině tehdy, pokud je ve věci dán tzv. extrémní nesoulad mezi soudy provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. O takový případ se ovšem v posuzované věci zjevně nejedná, ostatně ani dovolatel ji explicitně neuplatnil. Za této situace proto dovolací soud vycházel z popisu skutku, jenž je vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a na jeho podkladě neshledal žádná pochybení, na která by byl povinen procesním způsobem reagovat.
25. Toliko pro úplnost lze ke skutkovým námitkám obsaženým v části III. dovolání obviněného (nad rámec toho, co již uvedl soud prvního, resp. druhého stupně) uvést, že tyto nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud dovolatel zpochybnil skutkové závěry soudů týkající se především výše jeho reálného příjmu a taktéž to, že pokud by bankou požadovaného příjmu nedosahoval, nemohl by mu být poskytnut hypoteční úvěr, lze konstatovat, že z vyjádření banky na č. l. 176 (ve vztahu k poskytnutému hypotečnímu úvěru ze dne 1. 12. 2011, č. 0330007010219) plyne, že hypoteční úvěr by žadateli nebyl poskytnut z důvodu nedostatečných zdrojů pro splácení úvěrů v jiných peněžních ústavech uvedených v žádosti, stávajících úvěrů v Komerční bance, a. s., a nově požadovaného úvěru, pokud by bylo vycházeno z příjmů od společnosti H. Přitom argument dovolatele, že se na výpisech z jeho účtu objevuje částka převyšující 100 000 Kč, není relevantní. Její výskyt ve výpisech z účtu (z hlediska relevantního období jde však pouze o výpis z účtu za měsíc únor 2011 na č. l. 83), nemá v posuzované věci nemá žádný význam pro právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku z důvodů dále uvedených.
26. Podstata trestněprávně relevantního jednání dovolatele totiž spočívá v tom, že „předložil dne 3. 11. 2011 potvrzení o výši pracovního příjmu u společnosti H. … kdy jeho čistý měsíční příjem za posledních dvanáct měsíců činil částku 108 818 Kč, ačkoli ve skutečnosti jeho průměrný čistý měsíční příjem za posledních dvanáct měsíců v té době činil částku 58 692 Kč, dále dne 30. 11. 2011 předložil potvrzení o výši pracovního příjmu od společnosti A. … kde měl být zaměstnán jako odborný asistent … s čistým průměrným měsíčním příjmem za posledních dvanáct měsíců ve výši 35 098 Kč a hrubým ročním příjmem bez pojistného za poslední zdaňovací období ve výši 512 640 Kč, ačkoli u této společnosti nikdy nepracoval, na základě doložení těchto výší příjmu mu byl hypoteční úvěr schválen a dne 8. 12. 2011 s ním byla uzavřena hypoteční smlouva č. 0099002157136 a poskytnut úvěr ve výši 1 275 000 Kč…“ . Zda v daných souvislostech na jeho bankovní účet byla připsána předmětná částka je zcela nerozhodné, jelikož jednání dovolatele – jež bylo právně posouzeno jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku – spočívalo v tom, že úmyslně uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech za posledních dvanáct měsíců (a nikoli tedy za poslední tři měsíce), tj. za rozhodné období, které banka pro účely schválení finančního produktu zohledňovala. Obhajoba dovolatele, že „došlo jen k chybnému vypsání formuláře“, nemůže obstát a jeví se jako zjevně účelová, jak ostatně již odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku dovolatele (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu).
27. V posuzované věci není podstatné – jak argumentuje dovolatel – ani to, že pokud by jeho příjem uvedený v potvrzení o výši příjmů neodpovídal částkám, které mu chodily na účet, hypoteční úvěr by mu ze strany Komerční banky, a. s., nebyl poskytnut. Trestného činu (přečinu) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se totiž dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Není přitom podstatné, zda došlo nebo nedošlo k vyplacení finančních prostředků bankou, resp. i k uzavření úvěrové smlouvy, podstatné je to, že v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy pachatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje (popř. podstatné informace zamlčel). V případě tohoto trestného činu je kriminalizováno nikoli pouze vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného podvodu podle §209 odst. 1 zák oníku , nýbrž již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tedy má charakter tzv. trestného činu předčasně dokonaného, jehož skutková podstata ve svých znacích předpokládá jednání, které by jinak mělo ráz pouhé přípravy či pokusu. Přitom to, zda došlo či nedošlo k vyplacení finančních prostředků, již není rozhodující a může mít význam toliko pro závěr o dokončení trestného činu (tj. v úmyslu pachatele docílit vyplacení finančních prostředků na podkladě potvrzení, v němž obviněný uvedl nepravdivé, popř. hrubě zkreslené údaje).
28. Nepřípadná je rovněž skutková námitka dovolatele, podle níž mu „absence pracovní smlouvy … nemůže být přičítána k tíži“. V dané věci soudy nekladly obviněnému k tíži skutečnost, že mezi ním a společností A. nebyla uzavřena pracovní smlouva v písemné formě, nýbrž to, že mezi těmito subjekty žádný zaměstnanecký poměr, z něhož by obviněnému plynul určitý příjem, nebyl vůbec sjednán. Lze přitom odkázat na svědeckou výpověď T. F. (výpověď z hlavního líčení ze dne 6. 3. 2017, č. l. 470), v níž uvedl, že „[c]o se týče spolupráce, tak dohoda byla gentlemanského charakteru, nebyla nikdy sepsána v písemné podobě. Spočívala v tom, že pan P. bude v rámci svých možností zajišťovat pro pobočku v Chebu případné klienty … kdyby provoz této pobočky vykazoval zisk, v takovém případě bude mít pan P. podíl na zisku… neobdržel ode mě ani korunu provize. Pobočka byla ztrátová … v řádu několika set tisíc každý rok … z toho důvodu také v roce 2012 došlo k ukončení činnosti této pobočky.“ Závěr, který soudy učinily, podle něhož (viz vyjádření obsažené ve skutkové větě) „ předložil potvrzení o výši pracovního příjmu od společnosti A. … kde měl být zaměstnán jako odborný asistent od 1. 4. 2010 s čistým průměrným měsíčním příjmem za posledních dvanáct měsíců ve výši 35 098 Kč a hrubým ročním příjmem bez pojistného za poslední zdaňovací období ve výši 512 640 Kč, ačkoli u této společnosti nikdy“ , je proto zcela adekvátní provedeným důkazům, především s ohledem na zmíněnou výpověď svědka T. F.
29. Za námitku naplňující obviněným zvolený dovolací důvod nelze pokládat ani výhradu nedostatku subjektivní stránky (část IV. dovolání). Soud prvního stupně (str. 9 rozsudku), jakož i odvolací soud (str. 3) posoudily komisivní projev dovolatele jako jednání v přímém úmyslu. Tento závěr je zcela adekvátní. Pakliže dovolatel tento závěr zpochybňuje tvrzeními, že „nebyl snesen ani jeden důkaz o tom, že by dovolatel uvedl či předložil nepřesné informace ohledně jeho příjmu vědomě…“, lze odkázat na závěry učiněné pod bodem 28. tohoto usnesení. Pakliže dovolatel zjevně věděl, že není zaměstnancem společností A., za něhož se fakticky označoval, byl by závěr o jednání dovolatele v odlišné formě zavinění zcela nepřípadný.
30. Pokud jde o obviněným uplatněnou výhradu, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo , je třeba zdůraznit, že tato námitka nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nadto se připomíná, že jeho aplikace je namístě teprve tehdy, pokud soudy nižších stupňů určitou pochybnost stran viny dovolatele mají, což zjevně nebyl tento případ.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
31. Jak již bylo výše uvedeno, námitky napadající závěry soudu ohledně protiprávnosti činu, zavinění dovolatele a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, které by – pokud by byly vztaženy ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v dovoláním napadeném usnesení, resp. jemu předcházejícím rozsudku nalézacího soudu – bylo možno hodnotit jako vyhovující uplatněnému důvodu dovolání, byly obviněným ve skutečnosti uplatněny zprostředkovaně, skrze zpochybnění vlastních skutkových zjištění, která se stala podkladem hmotněprávní subsumpce skutku pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Tímto způsobem však postupovat nelze, neboť jím nedochází ke zpochybnění správnosti právní kvalifikace zjištěného skutku. Vzhledem k uvedenému, když vznesené výhrady nenaplňují ani jiný důvod dovolání upravený v §265b tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b .
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu