ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1592.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1592/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 131/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 5 T 131/2014.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 5 T 131/2018, bylo trestní stíhání obviněného M. V. podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedených v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., pro skutek, „že ve dnech 3. 5. 2011 a 6. 5. 2011 ve Frýdku – Místku na ulici XY v úmyslu se obohatit pod záminkou uzavření dohody o narovnání závazku z půjčky uzavřené mezi M. V. jakožto věřitelem a M. P. jakožto dlužníkem dne 14. 4. 2010, zajištěné bianko směnkou vystavenou M. P., vylákal od H. P. jakožto směnečného rukojmího úhradu hotovosti ve výši 300.000 Kč dne 3. 5. 2011, úhradu částky 30.000 Kč dne 3. 5. 2011 bankovním převodem na svůj účet číslo XY, vedený u České spořitelny, a.s., a úhradu částky 20.000 Kč dne 6. 5. 2011 bankovním převodem na účet číslo XY, přestože si byl vědom toho, že již není vlastníkem pohledávky zajištěné předmětnou bianko směnkou a H. P. zamlčel, že tuto pohledávku společně s bianko směnkou dne 6. 1. 2011 postoupil svému otci P. V., který je následně dne 24. 9. 2012 uplatnil proti H. P. u Krajského soudu v Ostravě návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, a tímto jednáním způsobil H. P. celkovou škodu ve výši 350.000 Kč.“ z obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Frýdku – Místku ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 131/2013, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku zastaveno.
2. O stížnostech, které podali státní zástupce a poškozený H. P. bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018, tak že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla stížnost státního zástupce zamítnuta a podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. byla stížnost poškozeného H. P. jako podaná osobou neoprávněnou rovněž zamítnuta.
II.
3. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
4. V odůvodnění svého dovolání stran zastavení trestního stíhání obviněného předestřel, že nalézací soud žádným způsobem nezpochybnil zjištěný skutkový stav tak, jak byl uveden ve skutkové větě jeho rozsudku, a to s výjimkou způsobené škody poškozenému H. P., neboť s odkazem na §526 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) ten splnil řádně dluh, v němž vystupoval jako rukojmí. Skutková podstata přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak podle soudu prvého stupně nebyla naplněna, protože zde absentoval formální znak v podobě škody (větší škoda ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku), rovněž nebyla naplněna skutková podstata ani jiného přečinu. Škoda podle něj mohla být způsobena pouze P. V. tím, že mu obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) nevyplatil finanční obnos vyinkasovaný od poškozeného H. P., přičemž P. V. jakožto osoba podle §100 odst. 2 tr. ř. k obviněnému nedal podle §163 odst. 1 tr. ř. souhlas s trestním stíháním. Z tohoto důvodu nalézací soud trestní stíhání jako nepřípustné podle §223 odst. 1 tr. ř. zastavil, s čímž se ztotožnil rovněž odvolací soud.
5. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že z formálního hlediska zmíněné zastavení trestního stíhání nemůže obstát z toho důvodu, že skutek je ve výroku popsán tak, že závěr ve smyslu §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřichází vůbec v úvahu. V popisu skutku je totiž jako poškozený uveden H. P., u jehož osoby souhlasu s trestním stíháním není třeba. Pokud tedy soud dospěl k tomu, že poškozeným je jiná osoba, než uvedená v obžalobě a tato skutečnost má význam pro přípustnost trestního stíhání tak, jak bylo popsáno výše, je třeba, aby soud tento názor promítl do změny popisu skutku ve výroku svého rozhodnutí.
6. Kromě shora zmíněných formálních nedostatků státní zástupce rovněž vytkl vady věcné. Konstatoval, že z dokazování není pochyb, že poškozený H. P. byl osobou uvedenou v omyl (ačkoliv pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu není rozhodné, zda osoba uvedená v omyl je též osobou, jíž je způsobena škoda nebo na níž se pachatel obohatil), neboť jednal s vědomím, které neodpovídalo skutečnosti, že obviněný je stále vlastníkem předmětné pohledávky zajištěné bianko směnkou a veden tímto mu předal do dispozice částku 350.000 Kč. Rovněž je zřejmé, že pokud by poškozený H. P. znal skutečný stav věci (věděl-li by o postoupení pohledávky), obviněnému by dluh neplnil. Těmito majetkovými dispozicemi tak plnil bez právního důvodu, tudíž došlo ke zmenšení jeho majetku a vznikla mu škoda. K tomu doplnil, že ustanovení §526 odst. 1 věta druhá obč. zák., chrání dlužníka v případě, že věřitel nesplní svou notifikační povinnost o postoupení pohledávky. Nelze z toho však vyvozovat, že by dlužník nemohl být v oblasti trestního práva osobou poškozenou trestným činem podvodu, když postupitel aktivně předstírá, že je nadále věřitelem a neoprávněně dosáhne splnění dluhu v jeho prospěch. Rovněž soudům vytkl, že ve svých úvahách nezohlednily význam zajišťovací bianko směnky a uplatnění předpisů směnečného práva. Pokud tedy H. P. plnil dluh bez právního důvodu, jeho směnečný závazek avala nezanikl a byl vůči němu následně postupníkem P. V. uplatněn a za takové situace mu nelze postavení poškozeného upřít. Konstatoval, že není na místě uplatnit ani ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nejsou dány žádné okolnosti mající vliv na škodlivost jednání obviněného, a to ani v případě, že proti němu nebyl uplatněn postih podle jiných předpisů, zejm. v situaci, kdy občanskoprávní soud vyčkává rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
7. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že pokud nalézací soud trestní stíhání zastavil, učinil tak, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, neboť nesprávně označil osobu poškozenou a neudělený souhlas podle §163 odst. 1 tr. ř. byl pro takové rozhodnutí irelevantní. Současně zdůraznil, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení, který subjekt byl trestným činem podvodu poškozen.
8. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 5 T 131/2014, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
9. Dovolání bylo zasláno obviněnému i jeho obhájci, kteří se do doby konání neveřejného zasedání k věci nevyjádřili.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V posuzované věci dovolatel uplatnil námitky, které bylo možno z hlediska formálního i věcného pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.
17. Dovolatel vyjádřil výhrady vůči závěrům soudů obou stupňů týkajícím se nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. V prvé řadě jim vytkl pochybení spíše formálního rázu týkající se formulace výroku usnesení soudu prvního stupně. V popisu skutku je totiž uveden jako poškozený H. P., na kterého se souhlas poškozeného s trestním stíháním podle §163 tr. ř. nevztahuje, tj. k trestnímu stíhání jej není třeba. Nalézací soud dovodil, že obviněný žádal po H. P. úhradu pohledávky (ze smluvního vztahu mezi jím a M. P., zajištěného bianko směnkou, k níž byl H. P. směnečným rukojmím), přestože tuto společně se zajišťovací směnkou převedl na P. V., o čemž dlužníka M. P. ani ručitele H. P. neinformoval, ačkoliv tak byl povinen. Pokud tedy došlo k plnění dluhu na účet M. V., tak se tímto H. P. podle §526 odst. 1 obč. zák. svého závazku zprostil a tudíž mu nevznikla ani škoda, která je znakem přečinu podvodu. Na druhou stranu dovodil, že osobou dotčenou tímto trestným činem byl P. V., kterému byla způsobena finanční újma tím, že mu nebyla částka předána. Tento však ve vztahu k obviněnému jakožto osoba uvedená podle §100 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení výslovně odepřel souhlas s trestním stíhání. Soud prvního stupně tak vyvodil, že z důvodu odepření tohoto souhlasu je třeba trestní stíhání obviněného zastavit, neboť je nepřípustné. Tuto skutečnost však ve výroku svého rozhodnutí nevyjádřil. Odvolací soud poté názor soudu nalézacího potvrdil.
18. Pokud soudy nižších stupňů shledaly, že poškozeným je jiná osoba, měly tuto skutečnost promítnout do skutkové věty výroku jejich rozhodnutí, zvláště pak za situace, v níž je osoba poškozeného rozhodná z hlediska udělení souhlasu s trestním stíháním, potažmo zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Je to totiž výrok rozsudku, potažmo usnesení, který nabývá právní moci a vykonatelnosti. Je tak nezbytnou součástí každého rozhodnutí a musí být vyjádřen srozumitelně, jasně a přesně. Zastavil-li tedy nalézací soud trestní stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a odvolací soud tuto skutečnost potvrdil, neboť ve svých zjištěních oba soudy dospěly k závěru, že poškozeným je P. V., nikoliv H. P., a tuto skutečnost nereflektovaly ve skutkové větě, dopustily se pochybení.
19. Dále nejvyšší státní zástupce namítl nesprávné právní posouzení všech zjištěných rozhodných skutkových okolností. Podle jeho názoru byl v posuzované věci H. P. osobou uvedenou v omyl, která provedla majetkové dispozice (předal obviněnému částku 350.000 Kč), a to bez právního důvodu, v důsledku čehož došlo ke vzniku škody na jeho majetku. Jmenovaný tedy byl osobou nejen uvedenou v omyl, ale současně i osobou trestným činem podvodu poškozenou. Z ustanovení §526 odst. 1 věty druhé obč. zák. nelze pro oblast trestního práva dovozovat, že dlužník nemohl být osobou poškozenou trestným činem podvodu v případě, že postupitel po postoupení pohledávky úmyslně aktivním jednáním předstírá, že je nadále věřitelem, a neoprávněně tak dosáhne splnění dluhu ve svůj prospěch. Navíc soudy nezohlednily skutečnost, že H. P. měl ve věci postavení směnečného ručitele zajišťovací bianko směnky, taková směnka není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení samostatného a nezávislého závazku. Obviněný přitom postoupil předmětnou pohledávku svému otci, včetně zajišťovací směnky. Tím, že H. P. obviněnému plnil bez právního důvodu, jeho směnečný závazek nezanikl a byl také postupníkem pohledávky uplatněn. Za této situace nelze H. P. upřít postavení poškozeného.
20. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Konkrétně musí přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v tom směru, že soudy nižších stupňů opomněly zohlednit v právním posouzení správně zjištěného skutkového stavu význam směnečného vztahu mezi výše zmíněnými subjekty podle zákona směnečného a šekového (zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů). Zejména pak význam tohoto vztahu na samotný závazkový (kauzální) vztah (mezi rovněž výše zmíněnými subjekty), a důsledky z toho plynoucí na úvahy o potenciální trestné činnosti.
21. Předně je třeba zmínit, že původní vzájemný vztah mezi obviněným a M. P. byl zajištěn bianko směnkou. Tato směnka byla avalována poškozeným H. P. Nepochybné rovněž je, že obviněný svoji pohledávku včetně zmíněné směnky a vyplňovacího práva postoupil svému otci P. V., který se tak stal novým věřitelem ze zmíněného vztahu a rovněž indosatářem směnky.
22. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že postavení avala je upraveno v ustanovení §30 – 32 zákona směnečném a šekovém. Směnečné rukojemství spočívá v tom, že avalista je ze směnky vázán jako ten, za koho se zaručil. Tento závazek není subsidiární, proto není třeba žádat splnění závazku prvně po avalátovi. Směnečnému rukojmí však nenáleží námitky vůči majiteli směnky, které přísluší výstavci směnky vlastní vůči jejímu prvnímu majiteli, a to ani tehdy nabyl-li tento majitel směnku nepoctivě, tj. vědomě ke škodě dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5122/2007). Aval totiž zajišťuje placení směnky jako takové a není tak dlužníkem akcesorickým k závazku směnečného dlužníka, a to ani, pokud se podepsal jako běžný ručitel. Jeho závazek je tak nezávislý na závazku dlužníka materiálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 163/2018).
23. Dále je třeba připomenout, že směnka vlastní je cenným papírem, který obsahuje bezpodmínečný slib výstavce zaplatit na účet remitenta směnečnou sumu, a to v určitou dobu nebo na předložení. Pokud jsou splněny všechny náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, stává se směnka dokonalým dlužnickým cenným papírem, jímž vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek. Přestože vystavení směnky se zpravidla opírá o určitý právní důvod, její abstraktnost spočívá v tom, že tento pro její vznik není významný, příp. ze směnky ani nevyplývá. Směnečný závazek se tak stává zcela samostatným a odděleným od závazku, který byl důvodem jeho vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012).
24. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (jednotlivé druhy směnek podle jejich rozdílů vymezuje právní teorie), je rovněž i v případě směnek zajišťovacích potřeba konstatovat, že nejsou akcesorické. Zajišťovací povaha se projevuje prostřednictvím možnosti dlužníka uplatnit tzv. kauzální námitky, jimiž dochází k propojení směnky a závazku, neboť účel takové směnky je zajištění splnění určitého (kauzálního) závazku. Dlužník se námitkami může bránit povinnosti plnit ze směnky. Tato skutečnost však nemá na výše zmíněnou akcesoritu vliv, jinak řečeno, i přestože dojde ke splnění závazku, k jehož zajištění byla směnka uzavřena, samotná však nezaniká a je stále platná. Může tak být dále úspěšně použita k vymáhání směnečné sumy, neboť je totiž samostatným závazkem. Obdobně je tomu i naopak, pokud dojde k plnění na zajišťovací směnku, kauzální závazek z tohoto titulu přímo nezaniká. Toto však neznamená, že by se dostalo věřiteli dvojího plnění, potažmo že by měl nárok na dvojí plnění, uspokojení se ze směnečného vztahu je totiž ve svém důsledku náhradním plněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010).
25. Zmíněná neakcesorita směnky ke kauzálnímu závazku se projevuje taktéž v tom, že směnka může být bez omezení převedena na jinou osobu, bez ohledu na postoupení pohledávky z kauzálního závazku. Byla-li směnka indosována, nový majitel nabývá práva ze směnky originárně a nevstupuje tak do práv a povinností předchozího majitele. Indosací směnečný dlužník ztrácí vůči novému nabyvateli možnost užití námitek, které vycházejí ze vztahu k původnímu majiteli, pokud indosatář nejednal při rubopisování vědomě na škodu dlužníka. Toto vědomí musí být dáno již v okamžiku nabývání směnky, přičemž postačí, aby nabyvatel měl nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se dlužníkovi nabízí. Zmíněná představa musí být zcela určitá a vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Jinak řečeno, nabyvatel musí znát konkrétní okolnosti zjištěného kauzálního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011). Pokud tedy věděl, že směnka plní zajišťovací funkci ve vztahu k pohledávce remitenta a byl mu znám její obsah, včetně obsahu ujednání o jejím zajištění předmětnou směnkou, musí si být rovněž vědom možných námitek, které směnečným dlužníkům z kauzálního vztahu mohou vzniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012). Pro vymezení okruhu kauzálních námitek je v zásadě určující ujednání účastníků směnečného vztahu, které vymezuje funkční vztah směnky ke kauzálnímu poměru, tj. obsah uzavřené směnečné smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 81/2014).
26. Okrajem lze zmínit, že vyplňovací právo k bianko směnce vzniká dohodou mezi emitentem a remitentem směnky a jeho obsahem je ujednání způsobu doplnění chybějících údajů směnky. Při indosaci takové směnky rovněž přechází vyplňovací právo na nového nabyvatele, není tak třeba uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky, nebo smlouvu obdobnou, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího nemůže změnit. Pokud byla na indosanta převedena jak směnka s vyplňovacím právem, tak směnkou zajištěné pohledávky, zůstává dlužníkovi námitka nesprávného vyplnění bianko směnky zachována, neboť se na nabyvatele pohlíží jako na osobu, se kterou dlužník zmíněnou smlouvu o vyplňovacím právu uzavřel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007).
27. Pokud nalézací soud dospěl k závěru, že jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty vyjma škody, neboť poškozený H. P. plnil řádně dluh za M. P. a tím mu nevznikla škoda, je namístě zdůraznit, že se tímto vypořádal s projednávaným skutkem pouze částečně, neboť ve svých úvahách nezohlednil zajišťovací bianko směnku. I kdyby bylo možno přisvědčit názoru soudu prvého stupně o zániku kauzálního závazku, pak to neznamená, že by tím došlo k zániku směnečného vztahu, který je na něm nezávislý. H. P. tak byl stále avalem, a bylo tudíž možné se na něm kdykoliv z tohoto směnečného závazku uspokojit.
28. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jasně plyne, že obviněný zcela vědomě jednal se zištným úmyslem získat finanční prostředky nejen z úplatného převodu pohledávky k otci, kdy tento úplatný převod byl legální, ale i dalším následným vymáháním této pohledávky po ručiteli – poškozeném H. P. Jeho podvodný úmysl jednoznačně směřoval ke způsobení škody vylákáním finančních prostředků po tomto poškozeném, neboť věděl, že již není osobou oprávněnou domáhat se splnění závazku, přičemž si byl rovněž vědom závazků ze směnky, kterou převedl za úplatu. Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku lze mimo jiné naplnit i zamlčením podstatných okolností, kterými se rozumí takové, jež mají rozhodující nebo podstatný význam. Tyto okolnosti jsou podstatného nebo rozhodujícího významu v případě, že pokud by byly druhé straně známy, tato by neplnila nebo plnila, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro osobu, která skutečnosti zamlčela, nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. II, §140-421. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. s. v-xiv, 1451-3586. str. 2049 – 2079. ISBN 978-80-7400-428-5.). V dotčeném případě tak není pochyb, že obviněný vědomě zamlčel podstatné skutečnosti tím, že poškozenému H. P. nesdělil, že již není oprávněným věřitelem jak z kauzálního, tak směnečného závazku, a tímto na něm vylákal finanční plnění. Poškozený totiž sám uvedl, že pokud by mu byly známy zmíněné skutečnosti, s obviněným by nejednal a žádný finanční obnos by mu nevyplácel. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů nezohlednily ve svých úvahách zmiňovaný směnečný závazek, jejich závěry o tom, že H. P. nebyla způsobena škoda (opírající se o §526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) a že v důsledku toho nebyly ve vztahu ke jmenovanému naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nemohou obstát. Důležitým faktorem v tomto případě je totiž ve vztahu ke jmenovanému hrozba dvojího placení. K uvedenému pak lze ještě poznamenat, že případná absence způsobení škody, jakožto jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku znamená, že příslušný trestný čin nemohl být dokonán. Tato skutečnost však nemá vliv na potenciální úvahy o vývojových stadiích trestného činu a o vlivu možné obrany formou kauzálních námitek na naznačené dokonání, tj. zda vytváří absolutní nebo relativní překážku.
29. Lze shrnout, že v důsledku popsaných pochybení soudů obou stupňů (odvolací soud pochybil stejným způsobem jako soud prvního stupně, neboť aproboval jeho usnesení) byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř.
30. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 222/2018 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 5 T 131/2014, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. V dalším řízení bude Okresní soud v Ostravě povinen znovu posoudit jednání obviněného M. V. v intencích výše uvedeného, zejména se zřetelem ke shora rozvedeným obecným východiskům zohlednit vliv směnečného vztahu na trestní odpovědnost obviněného. Pouze pro úplnost se připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
32. Jelikož zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu