ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1629.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1629/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný S. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 424/2017-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 39/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2017, č. j. 9 T 39/2017-254 , byl obviněný S. K. (dále též „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle zjištění uvedeného soudu společně s obviněným D. G. dopustil tím, že
dne 21. 8. 2016 v době od 04:30-04:35 hodin, poté, kdy z důvodu svého chování na zde probíhajících hodech, vedené(ho) snahou vyvolávat fyzické konflikty s ostatními účastníky, byli vyvedeni z areálu obecní restaurace na ulici XY, na ulici XY v téže obci, na zastávce autobusů XY ve směru do centra města XY, kde se v dané době nacházely nejméně tři další osoby zde čekající na příjezd autobusu MHD ve stavu způsobilém celou událost vnímat a hodnotit ji, bez jakéhokoli důvodu, jenž by spočíval zejména v předešlém chování napadených osob takového druhu, že by zavdalo příčinu ke vzájemnému konfliktu, z náhlého popudu a pro pouhé potěšení z fyzického útoku proti jiné osobě,
obžalovaný D. G. nejprve s rozběhem udeřil pěstí zezadu do levé části hlavy poškozeného R. N., nar. XY, až poškozený upadl obličejovou částí hlavy na tabuli s jízdními řády, v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a upadl na zem, čímž mu dále způsobil zranění v podobě krevního výronu v oblasti pravého oka s krvácením pod spojivku pravého oka, příčně tržně zhmožděné rány délky 2-3 cm vpravo pod okem, zlomeniny nosních kůstek, zlomeniny přední stěny čelistní dutiny vpravo s drobným krvácením do čelistní dutiny, otřes mozku s výpadkem paměti a prokázaným bezvědomím, omezující poškozeného v jeho obvyklém způsobu života po dobu 16 dní, aby bezprostředně na to,
obžalovaný S. K. takto bezvládně ležícímu poškozenému v běhu dupnul nohou na hrudník v oblasti levého boku a tímto svým jednáním způsobil poškozenému další zranění bez zevních známek spojené s citlivostí postiženého pravého podžebří, následně na to
obžalovaný S. K. fyzicky napadl poškozeného J. V., nar. XY, a to tak, že jej udeřil pěstí do pravé části těla, až poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil zranění v podobě zhmoždění s krevním výronem na čele vpravo s přechodnou bolestivostí v oblasti dolní čelisti vlevo bez následné pracovní neschopnosti,
a tohoto jednání se obžalovaný S. K. dopustil přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 10 T 90/2013, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2013, byl mimo jiné uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §358 odstavce 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který vykonal dne 22. 9. 2014.
2. Obviněný S. K. byl za toto jednání odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně uložena přiměřená povinnost uvedená v §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku, a to zdržet se návštěv kulturních a jiných společenských akcí, jakož i povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. G. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 8.159 Kč a obviněnému S. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby této pojišťovně uhradil částku 4.414 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 To 424/2017-286 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu u obou obviněných a za podmínky §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněným, každému z nich, uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon oba obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný S. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Kučerky dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný má za to (část III. dovolání), že jeho jednání nenaplňuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §122 odst. 1 tr. zákoníku. Z lékařských zpráv vyplývá, že pokud došlo k omezení v běžném způsobu života, bylo to pouze v případě poškozeného R. N., a to v důsledku útoku obviněného G. V případě poškozeného V. k omezení došlo nanejvýš v rozsahu 7 dnů a jeho zranění byla vyhodnocena jako zcela lehká a povrchová. Útokem na poškozeného R. N. neporušil normální tělesné funkce, následky poškozeného neomezily v jeho způsobu života a samy o sobě nevyžadovaly lékařské ošetření. O tom, že zranění jím způsobené nebylo závažné, svědčí výpověď M. S. Skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví nenaplňuje ani útok obviněného na J. V., neboť jím způsobil povrchové zranění s přechodnou bolestivostí v oblasti dolní čelisti vlevo bez následné pracovní neschopnosti a jiného omezení obvyklého způsobu života. Ani v případě tohoto útoku nedošlo k porušení normálních tělesných funkcí, poškozený nebyl nijak omezen v jeho způsobu života a zranění samo o sobě nevyžadovalo lékařské ošetření. Obviněný nadto připomíná, že k napadení došlo po předchozí slovní potyčce, po předchozím vyprovokování ze strany poškozeného, aniž by jeho úmyslem bylo způsobit jakoukoli újmu. O tom svědčí to, že poškozenému zasadil pouze jednu ránu, která, vzdor tomu, že je profesionálním hráčem baseballu a disponuje poměrně velkou silou, nebyla příliš razantní. O absenci subjektivní stránky způsobit újmu na zdraví svědčí to, že v lékařském posudku je výslovně uvedeno, že úder byl veden maximálně střední intenzitou. V případě poškozeného N. se jednalo o nešťastnou náhodu.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opřel o námitku (část IV. dovolání), že mu byl uložen exemplární trest, který vybočuje z ustálené rozhodovací praxe. Krajský soud se nezabýval polehčujícími okolnostmi a v potaz vzal pouze okolnosti přitěžující. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 4503/12, IV. ÚS 2011/10), podle níž exemplárním trestem může být i trest uložený v mezích zákonné trestní sazby. Obviněný namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s §37-39 tr. zákoníku, jelikož zvýšil trest uložený městským soudem, ačkoli pro takový postup nebyly dány podmínky. Odvolací soud nezohlednil, že čin na poškozených nezanechal žádné následky a nepřihlédl k chování pachatele po činu, když poškozeným zaslal omluvný dopis a uhradil vzniklou škodu. Závěr odvolacího soudu, který za přitěžující okolnost shledal, že se dopustil více trestných činů, nepokládá za správný, jelikož jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví. Za správný pak pokládá závěr soudu prvního stupně (v protikladu k soudu odvolacímu), jenž vzal v potaz jako polehčující okolnost to, že se jednání dopustil ve věku blízkém věku mladistvých. Připomenul, že odvolací soud nezohlednil polehčující okolnosti podle §41 písm. f), i) a j) tr. zákoníku.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další na tato rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný udělil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v prvé řadě uvedl, že je třeba se zabývat přípustností té části námitek obviněného, které směřují proti výroku o vině. Obviněný podal své odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně výslovně pouze proti výroku o trestu, a proto vyvstává otázka, zda je obviněný oprávněn „dodatečně“ zpochybnit závěr o vině, který původně svým odvoláním nenapadl (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., jehož závěry zmínil). Zároveň však podle jeho názoru nelze přehlédnout, že Krajský soud v Brně si odlišného rozsahu odvolacího přezkumu u obou spoluobviněných patrně nebyl vědom do všech důsledků, když sice konstatoval, že obviněný podal odvolání pouze proti výroku o trestu, avšak následně konstatoval, že z podnětu podaných odvolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost „všech výroků napadeného rozsudku“, aniž by konkrétněji specifikoval, na podkladě jakých odvolání přezkoumával jaké výroky. Odůvodnění rozsudku krajského soudu tak budí dojem, že i na podkladě odvolání obviněného byl přezkoumáván výrok o vině z rozsudku soudu prvého stupně. Třebaže vzhledem k poněkud kusému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze takový závěr považovat za zcela kategorický, označená procesní nedůslednost odvolacího soudu nemůže jít k tíži obviněného. Jeho námitky zaměřené proti výroku o vině proto pokládá za přípustné, avšak z věcného hlediska za zjevně neopodstatněné.
9. Státní zástupce se neztotožnil s názorem obviněného, pokud uměle izoluje konkrétní způsoby útoku vůči poškozenému R. N. podle toho, jaká poranění měl způsobit spoluobviněný D. G. a jaká on sám. Obviněný přehlíží, že trestný čin ublížení na zdraví byl oběma spoluobviněnými zjevně spáchán ve spolupachatelství, z čehož vyplývá, že se zde uplatní ustanovení §23 tr. zákoníku. Soudy proto nepochybily, pokud ho uznaly odpovědným za následek spočívající v újmě na zdraví poškozeného R. N., třebaže vlastní násilné jednání tohoto obviněného vůči R. N. bylo nižší intenzity. Za tohoto stavu nelze přisvědčit názoru obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přisouzeného přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu nelze považovat jeho námitky, že se násilí vůči poškozeným dopustil po předchozím vyprovokování. Jedná se totiž pouze o tvrzení skutkové povahy, nadto bez zřejmé relevance pro právní posouzení jednání obviněného. Charakter skutkové námitky má rovněž tvrzení obviněného o absenci subjektivní stránky jeho jednání. Ze způsobu útoku je patrné, že si oba obvinění museli být vědomi toho, že popsaným způsobem (údery pěstí, kopy), mohou poškozenému způsobit újmu na zdraví, která si vyžádá lékařské ošetření a tento následek vedeni motivem msty i způsobit chtěli. V této souvislosti nelze přiznat žádnou relevanci ani námitce dovolatele poukazující na jeho fyzické dispozice.
10. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, státní zástupce zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu. Státní zástupce nepřehlíží, že judikatura Ústavního soudu dovodila, že i případy uložení zcela exemplárního trestu mohou podléhat přezkumu dovolacího soudu z hlediska ústavně zaručených práv obviněných, což však pojmově spadá spíše pod extenzivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle názoru státního zástupce se však v nyní předkládané věci o takový případ rozhodně nejedná. Odmítl námitku, že se obviněný nedopustil dvou trestných činů. Z hlediska úvah o trestu je proto třeba trvat na tom, že obviněný se dopustil dvou trestných činů, z toho v jednom případě dokonce za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Nepřehlédl ani mstivou motivaci obviněného a zavrženíhodnou „touhu vyvolat rvačku“, tj. pohnutku jeho jednání, stejně jako skutečnost, že společně se spoluobviněným D. G. zaútočili proti dvěma osobám.
11. Za příliš nevýznamné považuje i tvrzené polehčující okolnosti. Rozhodně nelze jakkoli přeceňovat zaslání omluvného dopisu, když z rozsudku soudu prvého stupně nijak nevyplývá, že by tato slova doprovodily i konkrétní činy , z nichž by snad bylo možno dovodit upřímnou snahu obviněného po nápravě. Dle názoru státního zástupce obviněnému nesvědčí ani polehčující okolnost „spáchání činu ve věku blízkém věku mladistvých“. Třebaže věk blízký věku mladistvých není přesně definován, je třeba upozornit, že obviněný se trestného činu dopustil až po dovršení dvacátého prvního roku věku, kdy již lze důvodně očekávat určitou sociální vyzrálost. Uvedenou polehčující okolnost by navíc bylo možno snad ještě akceptovat u prvopachatele, kterým však obviněný není. Vzhledem
ke způsobeným následkům na zdraví u poškozeného R. N., na nichž se obviněný spolupodílel, zároveň neakceptoval námitku obviněného, že jeho jednání mělo menší škodlivý následek. Za těchto okolností státní zástupce dovodil, že u obviněného lze plnohodnotně shledat snad pouze polehčující okolnost spočívající ve fikci předchozího řádného života. Trest odnětí svobody byl přitom obviněnému uložen výrazně ve spodní polovině zákonného rozpětí a takto uložený trest proto státní zástupce rozhodně nepovažuje za trest jakkoli exemplární, či vybočující „z ustálené rozhodovací praxe“, kterou navíc obviněný ani jakkoli blíže nespecifikoval.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. [viz též část IV./ba)], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
ba) K přípustnosti dovolání
21. Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tyto nedostatky shledává v tom, že
a) soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav (část II. dovolání),
b) jeho jednání nenaplnilo znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §122 odst. 1 tr. zákoníku (část III. dovolání).
22. V obecné rovině lze poznamenat, že základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že v návaznosti na řízení před soudem prvního stupně a jím vydaného rozhodnutí, ve věci rozhodl soud druhého stupně, a to některým z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., lze dovolání podat pouze proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
23. Jak již plyne z výše uvedeného (bod 2.) rozsudek nalézacího soudu, jímž rozhodl o vině dovolatele (a spoluobviněného D. G., jenž dovolání nepodal) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. ř. a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a právním následku zjištěné trestní odpovědnosti (tj. trestu), napadli odvoláním jednak obvinění (oba prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kapouna, č. l. 273-275), jednak v jejich neprospěch i státní zástupce.
24. Dovolatel svůj řádný opravný prostředek zaměřil toliko do výroku o trestu ( „obžalovaný K. do výroku o trestu, obžalovaný G. do všech výroků napadeného rozsudku“ – č. l. 273v.). Stejným způsobem okruh napadených výroků (odvolání podané toliko proti výrokům o trestech, které byly uloženy oběma obviněným) vymezil ve svém řádném opravném prostředku i státní zástupce.
25. Za daného stavu bylo žádoucí, aby odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně vymezil, v jakém rozsahu, z podnětu jakého odvolání a proč, přezkoumal výroky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Potřeba takového jasného vymezení je obecně dána tou skutečností, že odvolací soud je povinen (současně oprávněn) přezkoumat napadený rozsudek jen v rozsahu, který vymezil svým písemně vyhotoveným opravným prostředkem (nedošlo-li k jeho redukci či rozšíření v průběhu veřejného zasedání o odvolání) odvolatel.
26. Vztažení těchto východisek na věc posuzovanou znamená, že (pokud by bylo vycházeno toliko z explicitního vyjádření napadených výroků v podaných odvoláních, tj. bez posouzení vlastní odvolací argumentace) odvolací soud byl oprávněn přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku toliko v části vztahující se k osobě obviněného D. G., neboť jen tento, jako jediný z odvolatelů, využil oprávnění napadnout rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích, resp. všech výrocích, které se ho bezprostředně dotýkají [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Omezení obviněného v rozsahu možnosti napadení rozsudku nalézacího soudu jen stran výroků, které se ho bezprostředně dotýkají, znamená, že na podkladě odvolání obviněného D. G. nemohl odvolací soud přezkoumat výroky týkající se obviněného S. K.. K takovému procesnímu kroku by mohl přistoupit jen za podmínky, že by se měl uplatnit režim §261 tr. ř., tj. pokud by bylo shledáno odvolání obviněného D. G. důvodné a vada, pro kterou by bylo třeba příslušný výrok přezkoumat (nenapadený spoluobviněným S. K. – např. výrok o vině), by prospívala i tomuto spoluobviněnému.
27. K přezkoumání výroku o vině v případě S. K. nemohl odvolací soud přistoupit (opět nezaložila-li by jeho přezkoumání konkrétní odvolací argumentace v důsledku níž by se uplatnilo ustanovení §254 odst. 2 tr. ř.) ani na podkladě odvolání státního zástupce, který je ve smyslu §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn napadnout odvoláním nesprávnost kteréhokoli výroku, pokud tento výrok svým odvoláním nenapadl.
28. Z výše uvedeného plyne, že k přezkumu napadeného rozsudku v celé jeho šíři, tj. všech v něm obsažených výroků, mohl odvolací soud přistoupit
a) v případě výroků týkajících se obviněného D. G. na podkladě jím podaného odvolání, tj. při aplikaci §254 odst. 1 tr. ř.,
b) v případě výroků týkajících se obviněného S. K. toliko za situace, že by odvolací argumentace obsažená buď v jeho odvolání či odvolání státního zástupce vedla k aplikaci §254 odst. 2 tr. ř.
29. V dané souvislosti se připomíná, že citované ustanovení zakládá důvod tzv. širšího přezkumu napadeného rozsudku, neboť výslovně stanoví, že [m]ají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který odvoláním napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
30. Jak již bylo uvedeno, písemné vyhotovení odvolání obviněného S. K. výslovně vyjádřilo, že jím tento odvolatel napadá toliko výrok o trestu, který mu byl soudem prvního stupně uložen. Pokud z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 281 až 283) vyplynulo, že obviněný své odvolání nerozšířil na další výroky, které se ho přímo dotýkají (tj. i na předcházející výrok o vině a výrok o náhradě škody), je třeba vyjádření obsažené na str. 4 rozsudku odvolacího soudu ( „[z] podnětu podaných odvolání přezkoumal krajský soud v souladu s ustanovením §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které těmto předcházelo…“ ) pokládat za nesprávné. Odvoláními výslovně nenapadené výroky týkající se obviněného S. K. (výrok o vině a výrok o náhradě škody) nemohl odvolací soud přezkoumat postupem podle §254 odst. 1 tr. ř.
31. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že z pohledu posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání, resp. konkrétně přípustnosti jeho rozsahu, je třeba věc vyhodnotit v souladu s tím, co zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu musí být vyloženo tak, že uvedený soud, byť tak na podkladě §254 odst. 1 tr. ř. učinit nemohl, přezkoumal i výrok o vině, který učinil soud prvního stupně k obviněnému S. K. Plyne to jednak z toho, že odvolací soud ve svém rozsudku – bez zdůraznění toho, že by se daný závěr vztahoval jen k osobě obviněného D. G. – uzavřel, že soud prvního stupně „zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností“ , přičemž konstatoval, že „důkazy… jednoznačně svědčí o tom, že se obžalovaní D. G. a S. K. … dopustili jednání blíže popsaného a rozvedeného ve výroku napadeného rozsudku, kdy tímto jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a v případě obžalovaného K. i odstavce 2 písm. a) trestního zákoníku (s ohledem na jeho dřívější odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 10 T 90/2013, kterým byl mimo jiné uznán vinným i ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku)“ . Zejména posledně citované sdělení, které se vztahuje výlučně k právnímu posouzení skutku dovolatele, svědčí tomu, že závěr odvolacího soudu, že „byl výrok o vině shledán jako správný a byl potvrzen“ , uvedený soud učinil nepochybně i k osobě obviněného S. K..
32. Za nepřípustné je třeba pokládat dovolání (resp. tu jeho část), jímž se obviněný domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával (a současně ani nebyl povinen přezkoumat) ve druhém stupni odvolací soud. V tomto směru lze odkázat na to, že uvedený právní závěr stran (ne)přípustnosti dovolání vyjádřilo již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“
33. Postupovat v duchu takto vyloženého právního názoru ve věci posuzované podle senátu ve věci rozhodujícího nelze. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nikde nezmínil, že by rozsudek nalézacího soudu v části týkající se obviněného S. K. přezkoumal jen v části týkající se výroku o trestu. Uvedený soud naopak výslovně uvedl, že přezkoumal „zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku“ , a byť odůvodnění rozsudku zůstalo tomuto konstatování dosti dlužno (např. jedinou větou se nezmínilo o důvodnosti a zákonnosti napadeného rozsudku v jeho adhezní části, ač na podkladě odvolání obviněného D. G. a uplatňujícího se §254 odst. 3 tr. ř. měla alespoň stručná reakce odeznít), svým celkovým vyzněním uvedené vyjádření (stran rozsahu přezkoumání rozsudku, tedy i k osobě obviněného S. K.) podpořilo.
34. Za tohoto stavu, tj. faktického přezkoumání napadeného rozsudku i stran výroku o vině obviněného S. K. a jemu odpovídajícího vyznění odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož tento závěr nepochybně plyne (viz bod 31.) by řešení, jež by se formálně mělo uplatnit (tj. že na podkladě vymezení obsaženého v podaném odvolání nemohl odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat výrok o vině, v důsledku čehož nelze ani dovolání proti tomuto výroku rozsudku účinně podat), představovalo pro obviněného právní závěr dovolacího soudu, který by pro něj byl svým vyzněním závěrem neočekávaným a jím nepředvídaným, resp. též nepředvídatelným. Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně, alespoň ve vztahu k tomuto výroku (sporná se může jevit část adhezní s ohledem na naprostou absenci reakce odvolacího soudu v jeho odůvodnění) založilo důvodné očekávání dovolatele, že i výrok o vině (a tedy ne jen výrok o trestu) se stane předmětem pozornosti dovolacího soudu při jeho rozhodování o důvodnosti podaného mimořádného opravného prostředku. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného je z těchto důvodů (faktického přezkoumání daného výroku) třeba pokládat za přípustné i ve vztahu k výroku o vině. Zaujal tedy v dané otázce podobný názor, jaké vyjádřilo k jiné procesní situaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1124/2006, publikované pod č. 38/2007 – I. Sb. rozh. tr. podle něhož, „[i] když odvolací soud k odvoláno obviněného nesprávně přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, ačkoli odvolací námitky obviněného se týkaly i výroku o vině, Nejvyšší soud není takovým postupem odvolacího soudu vázán, a proto dovolání směřující i proti výroku o vině je přípustné“.
35. Navíc je třeba zmínit, že závěr o přípustnosti dovolání obviněného i ve vztahu k výroku o vině se ve věci posuzované uplatní o to spíše, vezmou-li se v úvahu následující skutečnosti. Obecně platí, že konkrétní námitky, jež odvolatel uplatní ve svém odvolání vůči výroku o trestu – plyne-li z nich, že jím fakticky brojí i proti předcházejícímu výroku o vině – založí ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. přezkumnou povinnost odvolacího soudu i ve vztahu k tomuto výslovně nepadanému výroku o vině. Obviněný S. K. svým odvoláním sice formálně vyjádřeno napadl pouze výrok o trestu, svými námitkami, které vůči takto výslovně napadenému výroku rozsudku soudu prvního stupně uplatnil, však vyjádřil i své výhrady vůči výroku o vině. Ačkoli tvrdí, že se k jednání doznal, i ve svém odvolání uplatňuje skutečnosti, které jsou ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. V uvedeném směru dostačuje odkázat na to, že nalézací soud uzavřel věc tak, že obvinění poškozené napadli „bez jakéhokoli důvodu, jenž by spočíval zejména v předešlém chování napadených osob…“ , zatímco obviněný ve svém odvolání tvrdil, že důvod jeho napadení poškozeného V. spočíval již v jeho předchozím chování na hodové zábavě v prostorách restaurace a zejména nelze pominout, že zcela v rozporu se skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě vylíčil napadení poškozených. Podle jím v odvolání tvrzené verzi totiž on sám nejprve dal facku poškozenému V. a poté udeřil do brady poškozeného N., který se na něj vrhl. Soud prvního stupně však učinil skutkové zjištění, že nejprve došlo k napadení poškozeného N., a to obviněným D. G. pěstí zezadu, po jehož pádu na zem na něj obviněný S. K. dupl. Odlišnost tvrzení obviněného o způsobu spáchání činu tak ve skutečnosti založilo ve smyslu ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. povinnost odvolacího soudu přezkoumat i předcházející, explicitně nenapadený výrok o vině. Skutečnosti, o něž opíral tento dovolatel svůj požadavek na zmírnění mu uloženého trestu, měly totiž skutkovou povahu a bezprostředně se vztahovaly ke způsobu spáchání činu (odlišné tvrzení průběhu a důvodu incidentu) a tedy k otázce samotné jeho viny a nikoli snad jen ke skutečnostem, které jsou významné ryze pro posouzení otázky přiměřenosti trestu (např. předchozí trestní bezúhonnost apod.). Došlo-li proto ze strany odvolacího soudu i k přezkoumání výroku o vině obviněného S. K., byl ve skutečnosti realizován zákonný rozsah tohoto přezkumu, který založilo uplatnění ustanovení §254 odst. 2 tr. ř.
36. Po výše uvedeném zdůvodnění toho, proč se dovolací soud zabýval i dovolacími námitkami obviněného směřujícími vůči výroku o vině, lze přistoupit k vlastnímu zhodnocení jejich důvodnosti.
bb) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Již z části věnované obecným východiskům (konkrétně body 15. až 17.) plyne, že námitkám směřujícím proti kvalitě vykonaných skutkových zjištění a způsobu jejich hodnocení (spočívajícím v tom, že soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav věci, resp. že k činu došlo po předchozím vyprovokování ze strany poškozeného J. V.), nelze přiznat relevanci v řízení o dovolání. Nejde-li totiž o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry, není Nejvyšší soud oprávněn se vyjadřovat k procesu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z nich vyvozeným skutkovým závěrům. Tímto hodnocením, jakožto i učiněnými skutkovými závěry, je při svém rozhodování vázán.
38. Ve věci posuzované je podstatné to, že vadu, která by měla svědčit o svévolném hodnocení provedených důkazů, jež by vyústila v existenci zmíněného extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, obviněný neuplatnil a obsahově ani nevymezil, v čem by měla spočívat. Pokud své námitky vznesl, tyto nepřekročily úroveň běžné polemiky se závěry soudů a nepřenesly věc do roviny ústavního nesouladu (porušení jeho základních práv), na niž by byl dovolací soud nucen procesně reagovat. Nad rámec uvedených konstatování lze doplnit, že učiněná skutková zjištění soudů mají plné obsahové ukotvení v provedených důkazech a obviněným tvrzené vady učiněná skutková zjištění nevykazují (srov. především výpovědi svědků P., S. a poškozeného V.).
39. Stran námitek – jinak hmotně právního zaměření (jimiž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku) – obsažených v části III. dovolání lze konstatovat, že jimi obviněný zpochybnil objektivní stránku přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že jednání, jehož se dopustil vůči poškozeným R. N. a J. V., nenaplňuje znaky ublížení na zdraví podle §122 tr. zákoníku.
40. Toto zpochybnění však obviněný činí při odhlédnutí toho, z čeho vyšla jím napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jimi byl obviněný shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (s následky na zdraví popsanými ve skutkové větě výroku o vině), jehož se vůči poškozenému R. N. dopustil ve spolupachatelství společně s obviněným D. G..
41. Podle §23 tr. zákoníku, pokud byl čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Charakteristickými rysy spolupachatelství jsou společný úmysl (stránka subjektivní) a společné přímé jednání (stránka objektivní). V případě druhé jmenované může být tato naplněna třemi formami. O společné jednání (společné jednání obviněných bylo prokázáno výpověďmi svědků P. a S.) jde nejen tehdy, pokud
a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, pokud
b) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, event. i v případě, kdy
c) jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivý činnosti jako články řetězu tvoří ve svém celku skutkovou podstatu.
42. Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uznaly obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně s obviněným G. Společný úmysl obviněných je prokázán nejen jeho projevem navenek při vlastním fyzickém napadení poškozeným, nýbrž i jemu předcházejícím slovním projevem, který je prokázán výpovědí svědka R. P. Společné jednání je pak prokázáno zejména i tím, že poškozený R. N., který prokazatelně utrpěl újmu dosahující úrovně vymezení zněním §122 odst. 1 tr. zákoníku, byl napaden oběma obviněnými.
43. Ačkoli následek, který poškozenému způsobil výlučně vlastním jednáním dovolatel, nelze hodnotit jako této úrovně dosahující, pro posouzení věci je podstatné to, že z jednání spoluobviněných jakožto spolupachatelů povstal (viz závěry plynoucí z posudkové části znaleckého posudku založeného na č. l. 105-108). Útoky obou obviněných na poškozeného zjevně naplnily znaky ublížení na zdraví, jež předpokládá „stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.“ Následky, jež obvinění společným jednáním poškozenému N. způsobili (zlomeniny obličejového skeletu, otřes mozku s prokazatelným bezvědomím), nepochybně dosáhly intenzity ublížení na zdraví, když si vyžádaly lékařské ošetření a prokazatelně poškozeného omezily v obvyklém způsobu života po dobu 16 dní.
44. Takto vyjádřená zjištění ústí v závěr, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství společně s obviněným G. proti poškozenému R. N.. Za tohoto stavu (kdy byl učiněn odůvodněný závěr soudů, že útok na poškozeného R. N. vyvolal následky svoji intenzitou naplňující zákonné znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku) není nezbytné se blíže zabývat tím, zda obdobné zákonné podmínky nastaly v případě následků vzešlých z napadení poškozeného J. V. dovolatelem.
45. Uvedené poznatky ústí do konstatování, že v této části (tj. stran hmotně právních námitek, jež formálně vyhovují uplatněnému důvodu dovolání) podal obviněný své dovolání zjevně neopodstatněně.
bc) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
46. Dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl (část IV. dovolání), že trest, jenž mu byl uložen, „lze považovat za exemplární a vybočující z ustálené rozhodovací praxe“ . Touto námitkou však obviněný brojí proti přiměřenosti trestní sankce (výše uloženého trestu odnětí svobody), jež však sama o sobě není dovolacím důvodem.
47. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
48. Nepřípadný je v tomto směru odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, jenž se vyslovil k principu zákazu ukládání exemplárních trestů, jelikož v tomto nálezu Ústavní soud vycházel ze zcela odlišných okolností případu. V nyní posuzované věci nešlo o uložení trestu vyhoštění na časově neomezenou dobu, ani o aplikaci práva na zvláštní ochranu dětí, jako ve zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu.
49. Pakliže byl obviněnému k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s nepodmíněným odkladem jeho výkonu pro přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, byl mu uložen trest ve výměře 1/3 stanoveného rozpětí trestní sazby (šest měsíců až tři léta), nelze za tohoto stavu rozhodně dovozovat, že by mu byl uložen trest nepřiměřený, či snad exemplární, výrazně se vymykající škále trestů ukládaných jinak za obdobné trestné činy. Nadto obviněný, který považuje uložený trest za „vybočující z ustálené rozhodovací praxe“ nikterak tuto ustálenou rozhodovací praxi nevymezil. V daném případě nedošlo k vybočení z principu proporcionality a tudíž k možnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
50. Odvolací soud současně dostál požadavku vyvěrajícímu z §55 odst. 2 tr. zákoníku a odůvodněnost uložení trestu odnětí svobody založil na zjištěních týkajících se osoby obviněného, který má sklony k páchání násilné trestné činnosti, pro kterou byl již v minulosti odsouzen. Pokud odvolací soud shledal, že vzhledem ke způsobu provedení činu, spáchání více trestných činů a osobě pachatele, který má sklony páchat trestnou činnost, by uložení jiného trestu nevedlo k tomu, aby vedl řádný život, lze takový závěr shledat adekvátním.
51. Z výše uvedeného plyne, že v této části [námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, jíž obviněný podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] podal obviněný své dovolání z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
52. Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného – s ohledem na to, co uvedl k námitkám vzneseným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – rozhodl způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
53. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu