ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.267.2019.3
6 Tdo 267/2019-I.-1469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podali obvinění M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. P., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 8 To 239/2018-1271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 8 To 239/2018-1271, ve výroku pod bodem I., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2018, č. j. 1 T 9/2018-1209, byli obvinění uznáni vinnými přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad I.), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.) a přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad III.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
I.
s vědomím nezkušenosti poškozené L. O., nar. XY, a jejího manžela J. Ř., nar. XY, v oblasti prodeje nemovitostí a neznalosti jejich obvyklé ceny a toho, že poškozená je ve vysokém seniorském věku, v důsledku čehož poškozená trpěla středně těžkou demencí a taktéž toho, že u poškozené a jejího manžela požívali plné důvěry na základě dlouhodobých předcházejících vztahů s poškozenou a jejím manželem, od kterých si v průběhu předchozího jednoho roku půjčovali peníze v množství vícero statisíců korun, tak v úmyslu získat peněžní prostředky po předchozích jednáních dne 3. 6. 2014 v XY, v notářské kanceláři JUDr. Vladimíry Kostřicové, uzavřeli s poškozenou kupní smlouvu o převodu její bytové jednotky o velikosti 2+kk (46,7 m 2 ) v budově č. p. XY na ulici XY, k. ú. XY, obec XY, a k bytové jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech výše uvedeného domu a pozemku na XY v rozsahu podílu 467/38181, zapsaného na LV č. XY, vedeného u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, za kupní cenu 500 000 Kč, přičemž věděli, že předmětná nemovitost má daleko větší hodnotu,
z kupní ceny vyplatili poškozené L. O. částku 118 562 Kč a částku 346 678 Kč, (pocházející taktéž z kupní ceny ve výši 500 000 Kč) vynaložili na zajištění ubytování pro L. O. a jejího manžela, a to na dobu do 30. 4. 2017, přičemž podle smlouvy o zajištění ubytování (článek III), kterou s poškozenou uzavřeli dne 3. 6. 2014 měli náklady spojené s ubytováním poškozené po dobu 18 měsíců hradit sami, a dne 6. 10. 2014 tuto předmětnou nemovitost prodali za tržní cenu ve výši 1 450 000 Kč, čímž způsobili poškozené L. O., nar. XY, finanční škodu ve výši 950 000 Kč a tím získali pro sebe prospěch z prodeje předmětné nemovitosti ve výši 950 000 Kč.
II.
s vědomím nezkušenosti poškozené E. K., nar. XY, v oblasti prodeje nemovitostí a neznalosti jejich obvyklé ceny a toho, že poškozená je v seniorském věku a v důsledku toho je značně ovlivnitelná a manipulovatelná tak, dne 13. 6. 2014 v XY uzavřeli s poškozenou E. K., smlouvu o převodu vlastnictví jednotky na oba obžalované, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky 2+1 č. XY o velikosti 57,92 m 2 , v budově č. p. XY na ulici XY, k. ú. XY, obec XY a k bytové jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech výše uvedeného domu a pozemku na ulici XY, v rozsahu podílu 5792/393850 zapsaného na LV č. XY, vedeného u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, za cenu 536 000 Kč v odhadní ceně 1 696 280 Kč, kterou poškozená E. K. podepsala, neboť jí před podpisem smlouvy lživě sdělili, že zastupují nějakou nadnárodní společnost s anglickým názvem, který jí však neřekli, čemuž poškozená uvěřila a obžalovaní ji přesvědčili, že mimo ve smlouvě uvedené kupní ceny jako protihodnotu za předmětnou nemovitost, pro ni zajistili doživotní ubytování v domově pro seniory - v XY v hodnotě 2 000 000 Kč, a to přesto, že k zajištění takového ubytování nedošlo, ani pro poškozenou E. K. takové ubytování nezajišťovali a ani neměli možnost jej zajistit,
obratem, po podepsání předmětné smlouvy, podali u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY návrh na vklad jejich vlastnického práva k předmětné nemovitosti, k převodu vlastnického práva na oba obžalované však nedošlo, neboť poškozená E. K. se svěřila třetím osobám, které jí zprostředkovaly právní služby vedoucí k anulaci kupní smlouvy,
čímž se pokusili poškozené E. K. způsobit škodu ve výši 1 160 280 Kč.
III.
s vědomím nezkušenosti poškozené L. B., nar. XY, v oblasti prodeje nemovitostí a neznalosti jejich obvyklé ceny a toho, že poškozená je v seniorském věku, v důsledku čehož je poškozená snadněji ovlivnitelná a zvýšeně manipulovatelná, využívajíc její finanční tísně, která vznikla v důsledku prodejních taktik obžalovaného P. jednajícího za společnost Z., a toho, že u poškozené požíval obžalovaný P. plné důvěry na základě předcházejících jednání,
tak v úmyslu získat peněžní prostředky po předchozích jednáních dne 3. 6. 2015 uzavřeli s poškozenou L. B. smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázali vyvíjet činnost směřující ke zprostředkování prodeje jejího bytu 1+1 na adrese XY, kde v tu dobu bydlela, a to konkrétně bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY (stojící na pozemku p. č. XY), podílu jednotky na společných částech domu a pozemku o velikosti id. 3860/416600, vše zapsané na LV č. XY, Katastrální území XY, obec XY a okres XY, a to za cenu 950 000 Kč (přestože tržní cena předmětného bytu činila 1 650 000 Kč) s tím, že jim náleží odměna ve výši 100 % z částky, která bude budoucím kupcem uhrazena nad rámec požadované poškozenou, přičemž se ve smlouvě zavázali sjednat pro poškozenou ubytování při zachování dosavadní kvality bydlení za cenu 11 000 Kč měsíčně, které by si poškozená musela uhradit sama z vyplacené kupní ceny, případně ze svého důchodu, který pobírala ve výši 11 400 Kč,
s tím, že si byli vědomi toho, že poškozená L. B. dluží částku ve výši okolo 400 000 Kč, a to za zboží, které jí bylo prodáno společností Z. a bylo úvěrované společností Home Credit, dále České spořitelně a dále Stavební spořitelně a prodej bytu má především sloužit k umoření těchto dluhů,
a předmětný byt prostřednictvím realitní kanceláře obratem nabídli k prodeji za částku 1 540 000 Kč, čímž by pro sebe získali prospěch ve výši 590 000 Kč (byť obvyklá provize za prodej bytu dosahuje částky ve výši 3 - 5 % z kupní ceny),
a poškozená L. B. by se nejpozději v polovině roku 2019 ocitla bez možnosti zajistit si vlastními prostředky bydlení, když její důchod je ve výši 11 400 Kč a nebyla by tedy schopna si sama hradit bydlení v podnájmu a živobytí a byla by plně odkázaná na pomoc třetích osob a rovněž by jí způsobili finanční škodu ve výši 590 000 Kč, k prodeji nemovitosti nedošlo, protože se poškozená svěřila třetím osobám, které jí zprostředkovaly právní služby vedoucí k anulaci smlouvy o zprostředkování.
2. Obvinění byli (každý z nich) za tyto trestné činy podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byl (každému) dále uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 400 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. O. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obou obviněných, státní zástupkyně a poškozené L. O. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 8 To 239/2018-1271 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech ohledně obou obviněných.
4. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že oběma obviněným při nezměněném výroku o vině uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, osoby samostatně výdělečně činné, a to v oblasti poskytování služeb seniorům a dále spočívající v zákazu pracovat jako prodejce přímého prodeje zboží ve výměře pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále každému uložil peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 000 Kč, celkem tedy 400 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných a poškozené L. O. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Schelleho, LL.M., MBA, dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
6. Obvinění jsou přesvědčeni, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení celé trestní kauzy. Mají za to, že předmětné jednání nelze podřadit po trestný čin lichvy ani podvodu. Při posuzování pak soudy nevzaly v úvahu subsidiární charakter trestního práva. Nejedná se podle jejich mínění o žádný trestný čin. Soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť to vykazuje vnitřní rozpory, přičemž se důsledně a logicky nevypořádaly se všemi provedenými důkazy. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo , když nebyla bezpochyby prokázána trestná činnost. Soudy nerespektovaly ani Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a porušily čl. 90 Ústavy.
7. Obvinění namítají, že neměla být užita trestněprávní represe, neboť se jednalo maximálně o civilněprávní spor. Trestněprávním postihem nemůže být nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně majetkových vztahů. Poškození měli možnost podat civilní žalobu. Obvinění trvají na tom, že poškození s uzavřením smluv souhlasili, nebyli nikým nuceni, smlouvy si řádně přečetli a měli dostatek času. Uzavření smluv předcházela řada schůzek a poškozeným bylo nabízeno více variant řešení. Nadto již poškození měli zkušenost s uzavíráním smluv. U skutků I. a II. nebyla důvodem prodeje nemovitostí tíživá životní situace, ale zlepšení kvality bydlení. Jednání obviněných nelze považovat ani za nemravné. Snažili se vyvarovat jakéhokoli tísnivého či klamavého jednání a jejich činnost proto byla podložena kvalitním právním a realitním servisem. Obvinění si nebyli vědomi, že se jedná o lichevní nebo podvodné jednání a jednali v právním omylu v důsledku svého mladistvého věku a nezkušenostem v obchodní branži.
8. Ke kupní ceně uvedli, že k jejímu stanovení došlo na základě smluvního konsenzu a ani přítomné odborné osoby neviděly žádná problematická ujednání. Kupní cena zahrnovala také další složky, jako provizi realitní kanceláře, daň z převodu nemovitosti a související služby. Za potřebné považují uvést, že je nutné vycházet z tržní ceny nemovitostí, které byla kupní cena zcela odpovídající.
9. Dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl podle mínění obviněných naplněn, když jim byl uložen absolutně nepřiměřený trest. Soud při jeho ukládání pominul skutečnosti svědčící v jejich prospěch. Nadto uložený peněžitý trest je nespravedlivý, neboť nebyli před jeho uložením vyslechnuti ke svým majetkovým poměrům. Jedná se podle nich o exemplární trest. Nadto odvolací soud nebyl vůbec oprávněn k uložení takového trestu, protože šel nad rámec odvolání státního zástupce, který navrhoval pouhé rozšíření v otázce trestu zákazu činnosti. Byla tak porušena zásada reformationis in peius .
10. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 239/2018-1271, a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Navrhli dále, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
11. V doplnění svého dovolání podaného taktéž prostřednictvím jejich obhájce obvinění upozornili, že ve společnosti S. působili až od 25. 2. 2015 a první dva skutky se tudíž staly v době, kdy v této společnosti ještě nebyli zainteresováni. Dodali, že žádná z poškozených nebyla nikdy klientem této společnosti.
12. Nejvyššímu soudu bylo dne 13. 3. 2019 doručeno podání obviněného P. nazvané „Doplnění dovolání odsouzeným“, jež však obviněný neučinil prostřednictvím svého obhájce. Proto s ním – s ohledem na znění §265d odst. 2 tr. ř. – není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm. K jeho obsahu proto dovolací soud nepřihlížel.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v návaznosti na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněných, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním a hodnocení a rozsahu provedeného dokazování (zejména pokud popírají spáchání trestných činů), ani ty námitky, jimiž poukázali na porušení pravidla in dubio pro reo , neboť se jedná o institut trestního práva procesního.
14. Dovolacímu důvodu sice formálně odpovídají námitky, prostřednictvím nichž zpochybnili společenskou škodlivost činů, avšak nelze je považovat za důvodné. Zjištěné jednání obviněných se nevymyká běžně se vyskytujícím případům trestných činů lichvy a podvodu, resp. pokusů těchto trestných činů. Přitom v této trestní věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněným. Ostatně ani obvinění ve svých dovoláních neoznačili žádné významné skutečnosti, které by takovou výjimku odůvodňovaly. Společenskou škodlivost činů obviněných podstatně zvyšuje skutečnost, že se dopustili více skutků a více trestných činů, kterými dokonce oba naplnili znaky kvalifikovaných skutkových podstat, resp. jejich pokusů. Zásadní význam má v této věci zejména zjištění, že obvinění zaměřili své protiprávní činy vůči seniorům, kteří s ohledem na svůj věk, zdravotní a psychický stav nemohli rozpoznat promyšlené, zákeřné a bezohledné kriminální jednání obou obviněných. V posuzované trestní věci byly podle mínění státní zástupkyně proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně, neboť šlo o protiprávní činy natolik společensky škodlivé, na které nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.
15. Nedůvodnými jsou též námitky obviněných, jimiž poukazují na údajnou existenci právního omylu. Právní omyl je v rovině trestní odpovědnosti relevantní jen za předpokladu, že se ho pachatel nemohl vyvarovat. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obvinění žalovanými jednáními naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli nakonec uznáni vinnými. V posuzované věci se proto o negativní právní omyl nejedná, neboť obvinění o protiprávnosti svého jednání věděli, přičemž vědomě z této činnosti získali značné finanční částky na úkor osob, které byly s ohledem na svůj věk, zdravotní a psychický stav značně znevýhodněni oproti osobám obviněných.
16. K námitkám zpochybňujícím uložený trest státní zástupkyně uvedla, že tyto vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zmiňované námitky obviněných by mohly být za jiných okolností důvodem k výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu porušení základních práv dovolatelů. Existenci takového zásahu však v posuzované věci státní zástupkyně neshledala.
17. Obviněným nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani jim nebyl vyměřen uložený trest odnětí svobody mimo zákonnou trestní sazbu. Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., podle kterého v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Nemohlo proto dojít k porušení zásady zákazu změny k horšímu, neboť ke zpřísnění trestu mohl odvolací soud přistoupit právě z důvodu existence odvolání státní zástupkyně, podaném v jejich neprospěch proti zmiňovanému výroku o trestu. Odvolací soud uvedený výrok o trestu řádně odůvodnil. Navíc za situace, kdy obvinění věděli, pro jaké trestné činy jsou stíháni, jakým trestem jsou ohroženi a bylo-li podáno státním zástupcem odvolání v jejich neprospěch do výroku o trestu, nemohlo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani překvapivé ve smyslu zásad spravedlivého procesu. Dodala, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebylo v této věci vyloučeno ani s ohledem na délku trestního řízení. V označené trestní věci totiž nedošlo k takovým průtahům, které by v konečném důsledku odůvodnily závěr o nepřiměřené délce soudního řízení. S ohledem na shora uvedené argumenty lze uzavřít, že v posuzované věci nemohlo dojít k zásahu do základních práv obviněných, jak namítají v podaných dovoláních.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
23. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat pouze vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zásadně nelze namítat porušení procesních předpisů, výjimkou je pouze takové porušení procesních předpisů dosahující porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz bod 39. a násl.). Pokud jde o skutková zjištění nalézacího soudu, Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn je přezkoumávat a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
24. Dovolacímu důvodu tudíž neodpovídají námitky obviněných, prostřednictvím nichž se domáhají revize skutkových zjištění soudů nižších stupňů a hodnocení důkazů, ani námitka porušení zásady in dubio pro reo . Dovolací soud k těmto tudíž pouze nad rámec své přezkumné povinnosti stručně uvádí následující skutečnosti.
25. Pokud jde o námitku, že poškození nebyli k podpisu smluv nuceni, obviněným nebylo kladeno za vinu, že by poškozené k uzavření smluv nutili, ale že zneužili jejich ovlivnitelnosti, nezkušenosti a téměř neomezené důvěry, kterou k nim poškození chovali, k tomu, aby je přemluvili k uzavření smluv, jež pro ně byly značně nevýhodné. Uvedené je zřejmé z výpovědí poškozených, když poškozená L. O. (skutek I., viz bod 7. rozsudku nalézacího soudu) uvedla, že „ona nikam jet nechtěla, jelikož měla bolesti, ale obžalovaní ji přemluvili“, poškozená E. K. (skutek II., viz bod 28. rozsudku nalézacího soudu) uvedla, že když o smlouvy vyjádřila pochyby, obvinění ji přesvědčovali, jak je to pro ni výhodné a jak se bude mít dobře, a poškozená L. B. (skutek III., viz bod 40. rozsudku nalézacího soudu) uvedla, že „nechtěla jít bydlet jinam, ale obžalovaní ji přesvědčili“.
26. Taktéž tvrzení obviněných o tom, že poškození měli dostatek času na přečtení smluv, bylo soudy vyvráceno. Podstatné je, že u všech poškozených bylo znaleckým zkoumáním shledáno, že tyto v době uzavírání smluv nebyly schopné porozumět obsahu smluv, které podepisovaly, a ani posoudit rozdíl, mezi hodnotou jejich bytu na trhu a prodejní cenou, kterou jim obvinění nabízeli (viz body 16., 32. a 44. rozsudku nalézacího soudu). Poškozené pak uvedly, že si smlouvy před podpisem přečíst nemohly nebo jim dokonce konzultaci smluv s příbuznými obvinění zakázali (viz body 7., 28. a 41. rozsudku nalézacího soudu).
27. Dovolatelé dále namítli, že důvodem prodeje ve skutcích I. a II. nebyla tíživá životní situace, ale zlepšení kvality bydlení. V případě skutku I. je nepochybné, že obvinění využili tísně poškozených, když z výpovědí svědků vyplynulo jednak, že poškozené přesvědčili o tom, že jejich byt je zdravotně závadný, a proto jsou nemocní, a když se přestěhují, budou mít byt nezávadný (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu), a jednak že poškození pod vlivem obviněných vybrali všechny své naspořené peníze a vše předali obviněným (viz bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Pochybné je, jestli by došlo ke zlepšení kvality bydlení poškozených tím, že se pouze přestěhují do bytu v jiném domě na téže ulici za situace, kdy jejich byt byl „zcela běžný, běžně opotřebován, byl pouze neuklizen, ale rozhodně nebyl v dezolátním stavu“ (viz bod 22. rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o skutek II., obviněným nebylo kladeno za vinu zneužití tísně poškozené, když toto není ani znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, ale že poškozenou uvedli v omyl v úmyslu se na její úkor obohatit. V případě skutku III. je pak zneužití finanční tísně poškozené naprosto zřejmé, když obvinění poškozenou k uzavření smlouvy přemluvili s vědomím jejich vysokých dluhů údajně za účelem jejich splacení (viz bod 40. rozsudku nalézacího soudu).
28. Ke kupní ceně nemovitostí obvinění uvedli, že tato byla vždy výsledkem konsenzu obou smluvních stran a je třeba počítat jednak se skutečnou tržní cenou nemovitosti a jednak se skutečností, že zahrnovala další vynaložené náklady. V projednávané věci nelze hovořit o smluvním konsenzu, neboť jak vyplynulo z provedených důkazů (psychiatrických znaleckých posudků a výpovědí příbuzných poškozených), poškozené nebylo možno považovat za rovnocenné smluvní partnery obviněných, když tyto nebyly schopny porozumět obsahu smluv, které podepisovaly, a neznaly ani skutečnou hodnotu prodávaných nemovitostí. Nadto, v případě skutku I. obvinění koupili byt od poškozené za 500 000 Kč a následně jej prodali za 1 450 000 Kč a v případě skutku III. poškozené nabídli 950 000 Kč, avšak v inzerci požadovali za stejný byt 1 540 000 Kč. Hrubý nepoměr těchto plnění je tedy naprosto zřejmý, a to zvláště s ohledem na to, že tvrzené náklady obviněných byly zcela minimální. V případě skutku I. obvinění hradili toliko daň z převodu nemovitosti, v případě skutku III. provizi hradil kupující a daň z převodu nemovitosti by byla hrazena z částky, kterou měla dostat poškozená. V případě skutku pod bodem II. není hrubý nepoměr vzájemných plnění znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a výše kupní ceny tak byla rozhodná pouze pro posouzení naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
29. Pokud jde o námitku obviněných, která byla předmětem doplnění jejich dovolání, skutečnost, jestli se obvinění prvotně zaměřili na osoby poškozených v souvislosti toliko s jejich předchozím zaměstnáním ve společnosti Z. nebo následně v rámci jejich působení ve společnosti S., není pro rozhodnutí ve věci rozhodující. Z provedených důkazů ve věci – mj. výpovědi svědka N. (viz bod 50. rozsudku nalézacího soudu), který uvedl, že po něm obvinění požadovali kontakty na starší lidi, kteří nemají příbuzné – je zřejmé, že obvinění se cíleně zaměřovali na osoby staršího věku bez blízkých osob, u kterých mohli předpokládat, že budou důvěřiví a že v takovém případě nedojde k odhalení trestního charakteru jejich jednání. Působení obviněných v těchto společnostech jim jejich jednání pouze usnadnilo. Nadto je možno poukázat na výpovědi samotných obviněných (viz body 26. a 39. rozsudku nalézacího soudu), kteří v případě skutků II. a III. sami uvedli, že poškozené kontaktovali ve spojením se společností S..
30. Přestože námitka obviněných stran právního omylu formálně směřuje proti právnímu posouzení, ve skutečnosti obvinění předkládají soudu vlastní skutkové závěry, když tvrdí, že o lichevní povaze svého jednání nevěděli z důvodu svého mladistvého věku a nezkušenostem v obchodní branži. Tato tvrzení však neodpovídají provedenému dokazování a skutkovým závěrům, ke kterým dospěl nalézací soud. Nadto jak poukázala také státní zástupkyně ve svém vyjádření, podle §19 odst. 1 tr. zákoníku nejedná zaviněně pouze ten, kdo při spáchání činu nevěděl, že je jeho jednání protiprávní, a zároveň se nemohl omylu vyvarovat. Je však zřejmé, že obvinění si byli vědomi protiprávnosti svého jednání, když v případě skutků I. a II. poškozeným řekli, ať nikomu o prodeji bytu nic neříkají, že je to tajné (viz body 11 a 28 rozsudku nalézacího soudu), a v případě skutku III. nedovolili švagrové poškozené přečíst si předmětnou smlouvu (viz bod 40. rozsudku nalézacího soudu). Skutečnost, že obvinění si byli vědomi skutečné ceny nemovitostí, jichž se jejich jednání týkalo, je zřejmá z toho, že přestože poškozeným vždy poskytli toliko zlomek tržní ceny nemovitostí, nabízeli je dále k prodeji za cenu mnohem vyšší, a to skutečnou tržní cenu těchto bytů.
31. Dovolatelé dále namítají porušení zásady in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
32. Námitka obviněných o porušení zásady subsidiarity trestní represe je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyla však shledána opodstatněnou. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
33. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
34. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
35. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obvinění se dopustili celkem tří trestných činů, přičemž ve všech případech svým jednáním naplnili jejich kvalifikovanou skutkovou podstatu, když svým jednáním v případě všech tří skutků způsobili, nebo se pokusili způsobit škodu značnou. Významnou skutečností je, že obvinění se vědomě zaměřovali na osoby staršího věku, u nichž předpokládali vyšší důvěřivost, nezkušenost a manipulovatelnost. V případě skutku I. se dokonce obvinění nejenže zaměřili na osoby přestárlého věku, ale poškozené prvně připravili o všechny úspory a poté i o byt, ve kterém poškození bydleli. Pokud obvinění namítli, že se jednalo o vztah občanskoprávní, poškození rozhodně nebyli pro obviněné rovnocennými smluvními partnery, jak bylo výše zmíněno, čehož si byli obvinění vědomi a této skutečnosti záměrně zneužili. Aby obvinění minimalizovali možnost, že poškození se budou proti jejich jednání bránit, nejenže si vybrali osoby bez blízkých příbuzných, aby se neměly na koho obrátit, ale navíc poškozeným zakázali o těchto smlouvách komukoliv říci. Je tedy naprosto zřejmé, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází použití §12 odst. 2 tr. zákoníku v žádném případě v úvahu.
36. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , prostřednictvím tohoto lze namítat pouze uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolatelům byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Obvinění namítli, že jim byl uložen nespravedlivý peněžitý trest, přestože nebyli vyslechnuti ke svým majetkovým poměrům. Ze spisového materiálu však vyplývá, že oba obvinění byli při svém výslechu v přípravném řízení vyslechnuti ke svým majetkovým, osobním i rodinným poměrům (viz protokol o výslechu obviněného K. ze dne č. l. 206-210 a výslechu obviněného P. ze dne č. l. 220-228).
37. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Dovolací soud nesdílí hodnocení obviněných, kteří tresty jim uložené odvolacím soudem označili za exemplární. Uváží-li se, že tresty (hodnocené v jejich komplexnosti) byly obviněným uloženy jako právní následky jejich trestní odpovědnosti, která zahrnuje souběh tří trestných činů, z nichž každý nebyla podoby kvalifikované skutkové podstaty, pak při jejich hodnocení nelze dospět ani k poznatku, že by byly zjevně nepřiměřeně přísné. Vyjádřeno jinak, nebýt skutečnosti dále uvedené (bod 39. a násl.), nebylo by možno pokládat dovolání obviněných ani v části směřující proti výroku o trestu za opodstatněná.
38. Dosud uvedená konstatování ústí do závěru, že zmíněnými námitkami se obvinění buď s označenými důvody dovolání obsahově rozešli (část z nich nelze považovat ani za formálně vyhovující jejich obsahovému zaměření), nebo tyto námitky (formálně vyhovující) uplatnili zjevně neopodstatněně. Pokud by se jejich dovolací argumentace uvedenými námitkami vyčerpala, bylo by nezbytné o jejich dovoláních rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedeným způsobem však dovolací soud rozhodnout nemohl, a to z důvodů vyložených v další části tohoto odůvodnění.
c) ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
39. Z postavení Nejvyššího soudu, jakožto vrcholného orgánu soustavy obecného soudnictví, plyne, že v řízení o dovolání se při přezkumu napadených rozhodnutí nemůže omezit jen na posouzení toho, zda argumentace dovolatele naplňuje jím uplatněný důvod dovolání, nýbrž musí rovněž, projednává-li dovolání obviněného a jsou-li jím v uvedeném směru vzneseny námitky stran porušení práva na spravedlivý proces, přezkoumat napadené rozhodnutí, resp. řízení mu předcházející, i z tohoto pohledu, neboť musí zabezpečit skutečnou realizaci ústavních garancí, která obviněnému v tomto směru (ať již Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv, příp. jinými obdobnými lidskoprávními dokumenty) poskytují ochranu. Shledá-li proto Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů pochybení, která svou hloubkou zasahují a porušují právo obviněného na spravedlivý proces, musí v uvedeném směru zjednat nápravu, zpravidla formou vydání kasačního rozhodnutí.
40. Z takto vymezených hledisek proto musel dovolací soud posoudit námitku obviněných spočívající v tvrzení, že odvolací soud nebyl vůbec oprávněn rozhodnout o trestech odnětí svobody jim (jako trestech nepodmíněných) uložených, neboť rozhodl-li způsobem vyplývajícím z jeho rozsudku, porušil zákaz reformationis in peuis definovaný ustanovením §259 odst. 4 tr. ř.
41. Nejvyšší soud musí na tomto místě poukázat na fakt, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že citovaná zásada má ústavně právní rozměr („Zásada zákazu reformationis in peius má ústavně právní rozměr, neboť se dotýká samotné podstaty práva na podání opravného prostředku… - viz usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1704/14), z čehož je třeba dovodit, že její porušení se nutně musí mít odraz ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle níž má každý „právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě … projednána…“. V situaci kdy jsou „ve hře“ základní práva obviněného, musí dovolací soud reagovat tak, že – odhlížeje od taxativního výčtu dovolacích důvodů – musí zjednat nápravu, pokud v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, či při jeho vydání, došlo k jejich porušení.
42. V souvislosti s nyní řešenou problematikou se sluší připomenout, že jediný opravný prostředek, na jehož podkladě může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného v jakémkoli jeho výroku, je odvolání podané státním zástupcem výslovně (obligatorní náležitost tohoto opravného prostředku – viz §249 odst. 2 tr. ř.) alespoň z části v jeho neprospěch.
43. Ve věci posuzované tato podmínka splněna byla, neboť v písemném vyhotovení odvolání státní zástupkyně (č. l. 1231) je výslovně uvedeno, že podává „odvolání v neprospěch obou obžalovaných, jenž směřuje do výroku o trestu napadeného rozsudku“. V odůvodnění tohoto opravného prostředku státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně „při úvahu o druhu a výši trestu postupoval podle všech kritérií v ustanovení §37-42 trestního zákoníku, kdy správně hodnotil povahu a závažnost spáchaného zločinu a přečinů, osobní, rodinné, majetkové i jiné poměry pachatelů, jejich dosavadní způsob života a možnosti jejich nápravy.“ Státní zástupkyně nicméně namítla, že zohledněn měl být též fakt, že se obvinění „při páchání předmětné trestné činnosti zaměřovali na osoby seniorského věku, které byly osamoceny a nemohly se tak vůči jejich jednání účinně bránit. Zároveň oba dva obžalovaní dříve působili jako přímí prodejci zboží společnosti Z., přičemž právě díky tomuto povolání se seznámili s poškozenými, kteří od nich zakoupili nemalé množství produktů společnosti Z. následně převážně těmto lidem začali nabízet členství v projektu s názvem ´S.´, který společně realizovali.“ V návaznosti na to zmínila, že obviněný K. „působil v období od 25. 2. 2015 do 5. 9. 2017 ve funkci jediného jednatele společnosti S., IČ: XY a byl také jejím většinovým společníkem, přičemž tato společnost cíl na osoby seniorského věku, kterým po uhrazení poplatku za členství poskytuje služby podle jejich požadavků a inkasuje provize. Obžalovaný M. P. ve společnosti S. dále působí na pozici obchodního zástupce a neustále tak přichází do kontaktu s lidmi seniorského věku.“
44. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby odvolací soud „zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně, spisové značky 1 T 9/2018, ve výroku o trestu, a to ve smyslu ustanovení §258 odstavec 1 písmeno e) trestního řádu a dále podle ustanovení §259 odstavec 3 trestního řádu sám rozhodl a obžalovaným opakovaně uložil stejný podmíněný trest odnětí svobody a stejný peněžitý trest, tak jak byl obžalovaným uložen v napadeném rozsudku a dále navrhla, aby oběma obžalovaným podle §73 odstavec 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, osoby samostatně výdělečně činné, a to v oblasti poskytování služeb seniorům a dále spočívající v zákazu pracovat jako prodejce přímého prodeje zboží ve výměře 5 let“.
45. Intervenující státní zástupkyně při veřejném zasedání o odvolání (č. l. 1266-1268) přednesla odvolání ve shodě s jeho písemným vyhotovením a učinila i stejný návrh na rozhodnutí odvolacího soudu („Navrhuji, aby byl napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušen a odvolací soud sám rozhodl a obžalovaným uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, rovněž tak peněžitý trest, uložil trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu, osoby samostatně výdělečně činné, a to v oblasti poskytování služeb seniorům a dále spočívající v zákazu pracovat jako prodejce přímého prodeje zboží ve výměře 5 let.“).
46. Vymezením opravných prostředků (tj. označením výroků, jejichž změny se jednotlivý dovolatelé domáhali) byl odvolací soud při svém rozhodování vázán. Plyne to z úpravy odvolacího řízení, resp. její změny, kterou s účinností od 1. 1. 2002 přinesla novelizace provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Odvolací soud však – s ohledem na výrok obsažený v dovoláním napadeném rozsudku - při svém rozhodování zákonnou úpravu nerespektoval.
47. Nesprávnost přístupu odvolacího soudu při přezkumu odvoláními napadeného rozsudku nalézacího soudu se projevuje již v jeho východisku zmíněném na str. 5 odůvodnění, kde uvedený soud uvedl, že „[z] podnětu všech podaných odvolání přezkoumal krajský soud v souladu s ustanovením §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku o vině, trestu a náhradě škody, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo…“, neboť s ohledem na osoby odvolatelů a zaměření jejich řádných opravných prostředku je zřejmé, že v uvedeném rozsahu mohl rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat jen na podkladě odvolání obviněných.
48. Nemohl tak učinit na podkladě odvolání státního zástupce, neboť to bylo zaměřeno jen vůči výroku o trestu. Přitom odvolacím soudem citované ustanovení, resp. jeho první věta, stanoví, že na jeho podkladě soud druhého stupně přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Z dané situace a při vědomí, že není sporu o tom, že výroky o vině a trestu jsou samostatnými oddělitelnými výroky, proto na podkladě odvolání státního zástupce nepřicházelo přezkoumání výroku o vině a náhradě škody podle §254 odst. 1 tr. ř. Na podkladě odvolání státního zástupce, jako osoby, která je oprávněna rozsudek odvoláním napadnout pro nesprávnost kteréhokoli výroku [§246 odst. 1 písm. a) tr. ř.], by sice (obecně zvažováno) odvolací soud mohl provést přezkum (za splnění dalších zákonných podmínek) v širším rozsahu, než který vyplynul z vůle odvolatele explicitně vyjádřené v jeho odvolání, musel by však aplikovat buď §254 odst. 2 tr. ř. (přezkum výroku odvoláním napadenému výroku předcházejícího), příp. §254 odst. 3 tr. ř. (při napadení výroku o vině, což u odvolání státního zástupce není splněno v případě posuzovaném). Žádná z těchto alternativ (stran nemožnosti aplikace §254 odst. 2 tr. ř. viz odvolací námitky státní zástupkyně zmíněné výše v bodě 43., jež takový přezkum nevyvolaly) v případě posuzovaném nenastala.
49. Stejně tak v označeném rozsahu nemohl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat na podkladě odvolání poškozené, a to jednak pro jeho zaměření na výrok o náhradě škody, jednak i pro limitaci, kterou zákon stanoví stran možností rozsahu napadení rozsudku odvoláním poškozeného v ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. ř.
50. Namítaná procesní vada odvolacího soudu má svoji bezprostřední příčinu ve výkladu oprávnění soudu druhého stupně měnit na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výroku o trestu, jenž je obsažen na str. 8-9 napadeného rozsudku. Zde odvolací soud uvedl, že „[s]kutečnost, že odvolání proti výroku o trestu podal státní zástupce za podmínek §247 odst. 1 trestního řádu, umožňuje odvolacímu soudu, jsou-li pro to dány zákonné podmínky, rozhodnout v neprospěch obžalovaných v intencích ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1018/2015, respektive Ústavního soudu (ze dne) 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 674/16, zabývající (se) obdobnou problematikou“.
51. K uvedené argumentaci odvolacího soudu možno dodat, že pomíjejí to, co Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018. V citovaném rozhodnutí, jenž bylo dne 13. 12. 2018 na jednání trestního kolegia schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud upozornil na to, že jednotlivé výroky o trestu (druzích trestů) je třeba zpravidla považovat za samostatné oddělitelné výroky a že z hlediska rozhodování o odvolání směřujícímu toliko proti výroku o trestu musí být rozlišeno, které výroky byly odvolatelem skutečně napadeny tak, aby je soud druhého stupně mohl přezkoumat a v případě zjištění vad zrušit, včetně toho, že při svém novém rozhodování musí odvolací soud (pokud sám věcně rozhoduje) zvážit, ve vztahu ke kterým z nich může postavení obviněného zhoršit. Ve stručnosti tato východiska rozhodování soudu druhého stupně vyjadřuje schválená právní věta (I.), podle níž „[o]dvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem výslovně jen proti výroku o trestu propadnutí části majetku), poruší ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., aniž by byly dány podmínky ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. To platí i v situaci, že z podnětu jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného, či v důsledku uplatnění §261 tr. ř. ve vztahu k předcházejícímu výroku o trestu, byl odvolací soud povinen přezkoumat i tento oddělitelný výrok rozsudku (o trestu odnětí svobody), který nebyl odvoláním státního zástupce napaden“. Protože citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, stejně jako další jeho rozhodnutí, je pro soudy i procesní strany dostupný, odkazuje dovolací soud stran argumentace, z níž právní věta vychází, na jeho odůvodnění.
52. Zbývá dodat, že citovaný rozsudek Nejvyšší soud vydal při vědomí existence rozhodnutí, na která - na podporu svého přístupu - poukázal odvolací soud ve svém rozsudku. K nim přistoupil způsobem, který je podrobněji vyložen v odborném periodiku (viz Kouřil, I., K rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho posouzení jako tzv. rozhodnutí překvapivého aneb opět k otázce přezkumu napadeného rozsudku odvolacím soudem, Státní zastupitelství č. 6/2018, s. 14 až 27).
53. Protože věc posuzovaná je typově shodná s tou, v níž Nejvyšší soud rozhodl pod sp. zn. 6 Tz 6/2018, musel při hodnocení procesního postupu odvolacího soudu rozhodujícího ve věci obviněných M. K. a M. P. vycházet z výše vyloženého právního názoru, který se musí uplatnit i ve věci obou dovolatelů. Takový přístup ostatně odpovídá jak zásadě právní jistoty patřící mezi základní principy právního státu, jejíž nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, tak zásadě de similibus idem est iudicium (v obdobných případech je třeba rozhodnout obdobně).
54. Ve shodě s tím, co odráží citovaná právní věta (bod 51.), musí dovolací soud konstatovat, že v situaci, kdy ani v rámci veřejného zasedání o odvolání nedošlo ke změně postoje státního zástupce (viz citace zachycující vyjádření státní zástupkyně) co se týče trestu odnětí svobody, který byl oběma obviněným uložen jako trest podmíněně odložený, nenastaly zákonné podmínky k tomu, aby tento druh trestu byl odvolacím soudem přezkoumán a posléze k tíži obou obviněných změněn. Z pohledu možností odvolacího soudu přezkoumat a změnit odvoláním nenapadený výrok je zcela irelevantní, jaký názor na věc prezentoval státní zástupce v řízení před soudem prvního stupně (viz odvolacím soudem zmiňovaná skutečnost, že „[s]tátní zástupkyně v podaném odvolání změnila názor oproti návrhu, který učinila u hlavního líčení, kdy navrhovala oběma obžalovaným uložit nepodmíněné tresty odnětí svobody.“). Pokud odvolací soud rozhodl způsobem plynoucím z výroku jeho rozsudku (část I.), porušil při uložení toho druhu trestu v neprospěch obviněných ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
55. Jak plyne již z výše uvedeného, zákaz reformationis in peius je významnou pojistkou chránící postavení obviněného v trestním procesu a jako takový musí být brán na zřetel při hodnocení toho, zda se obviněnému dostalo spravedlivého procesu při vydání odsuzujícího rozsudku. Pokud totiž odvolací soud svým postupem tento zákaz poruší, naruší závažným způsobem procesní pravidla odvolacího řízení, na jejichž důsledném zachování je nezbytné trvat. Vytvářejí totiž záruky, od nichž se odvíjí předvídatelnost soudního rozhodnutí.
56. Z důvodů takto vyložených proto dovolací soud na podkladě podaných dovolání přistoupil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. k částečnému zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 8 To 239/2018-1271, a to pouze ve výroku pod bodem I., jakož i ke zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
57. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
58. Úkolem odvolacího soudu je, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.) o odvolání státní zástupkyně znovu rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu