ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.603.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 603/2019-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 3 To 363/2018-242, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 63/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 11 T 63/2018-198 , byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §208 odst. 2 tr. zákoníku za použití §68 odst. 2 písm. a), b), §68 odst. 1 až 7 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 525 Kč, tedy celkem ve výši 10 500 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Poškozená společnost byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 3 To 363/2018-242 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu.
4. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
po ukončení platnosti nájemní smlouvy k bytové jednotce č. XY v domě na ulici XY v Brně, kterou uzavřel dne 15. 3. 2017 s pronajímatelem - společností R. Hero reality s.r.o., IČ 27686396, se sídlem Markéty Kuncové 2 v Brně, na dobu určitou od 15. 3. 2017 do 14. 4. 2017, po neprodloužení nájemního vztahu v době od 15. 4. 2017 do 24. 1. 2018, nereagoval na výzvy k předání bytu, byt nevyklidil a nepředal ho pronajímateli a takto společnosti R. Hero reality s.r.o., zastupující práva vlastníka nemovitosti, tj. společnosti R. Hero property s.r.o., znemožnil jakoukoliv dispozici s touto bytovou jednotkou.
5. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §208 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 20 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 525 Kč, tedy celkem ve výši 10 500 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Poškozenou společnost odvolací soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Věry Novákové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty stíhaného ani jiného trestného činu, když soud nesprávně vyhodnotil předběžnou otázku, nezohlednil nedostatek subjektivní stránky trestného činu a porušil zásady subsidiarity trestní represe, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ústavně zakotvenou zásadu ochrany oznamovatele.
7. V části A. dovolání namítá dovolatel nesprávné vyhodnocení předběžné otázky a nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Uvedené odůvodňuje tím, že jeho nájemní vztah v předmětné době nadále trval. Ustanovení smlouvy o nájmu týkající se prodloužení bylo vázáno na vystavení dokladu pronajímatelem, tedy záviselo na jeho vůli a bylo tak proti dobrým mravům. Upozorňuje, že podle §2235 o. z. se nepřihlíží k ujednání zkracujícím práva nájemce. Neměl zájem o bydlení na měsíc, ale dlouhodobě se v bytě zdržovat. Pronajímatel však prostřednictvím smlouvy uzavřené na měsíc porušoval zákon a vyhýbal se svým zákonným povinnostem a odpovědnosti ve vztahu k nájemci. Vzhledem k tomu, že ustanovení o způsobu prodlužování bylo neplatné, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, dovolatel rozporuje, že by si byl vědom skončení jeho nájemního poměru, když se „radil s právníkem, který mu řekl, že zákon neporušuje“.
8. Oznámení o neprodloužení nájmu ze strany pronajímatele nemělo podle dovolatele náležitosti výpovědi podle občanského zákoníku. Považuje je proto za nicotný právní úkon, což pronajímateli sdělil. V dobré víře v trvání nájemního vztahu v bytě setrval. Současně pronajímateli nezavdal žádný důvod pro výpověď z nájmu. Důvody pro ni byly pronajímatelem konstruovány dodatečně v trestním oznámení. Pokud pronajímatel uvedl, že důvodem bylo neuhrazení nájmu, jeho neprodloužení mu bylo oznámeno ještě před splatností nájmu na další období. Obviněný rozporuje také závěr o jeho přijetí dalších členů domácnosti, požadavek o hlášení návštěv na vrátnici považuje za nepřiměřený a nezákonně omezující práva nájemce. Do bytu se dostavovali přátelé obviněného, novináři, politici a veřejnost, toto však není porušením podmínek nájmu. Taktéž skutečnost, kdy si na uvedenou adresu nahlásil trvalý pobyt, nastala až po oznámení o neprodloužení nájmu. Nadto ani v tomto případě nemůže jít o porušení podmínek nájmu a příslušné stanovení smlouvy o nájmu je neplatné.
9. Dovolatel taktéž namítl, že přestože uvedené námitky byly taktéž obsahem jeho odvolání, odvolací soud se s těmito uspokojivým způsobem nevypořádal. Neprovedl ani důkazy jím navrhované, přičemž zdůvodnil pouze neprovedení jednoho ze čtyř navrhovaných důkazů (mj. videozáznam a usnesení o zahájení trestního stíhání R. H.). Krom toho namítá, že soudy při svém hodnocení důkazů pominuly výpovědi jeho a svědka M. a rovněž skutečnost, že pronajímatel v dané době oznámil neprodloužení nájemních smluv i dalším osobám, a to bez objektivního důvodu. Soudem učiněná skutková zjištění jsou podle jeho mínění v extrémním rozporu s provedenými či navrženými důkazy a soudy svým hodnocením důkazů a skutkovými závěry nedostály požadavkům práva obviněného na spravedlivý proces.
10. V části B. dovolání namítá porušení principu subsidiarity trestní represe. Doba spáchání trestného činu byla oproti podané obžalobě rozšířena i po 14. 8. 2017, kdy obviněný byt opustil. Nadto podle §2292 o. z. opustí-li nájemce byt způsobem, že nájem lze považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned. Pronajímatel považoval nájem za skončený již ke dni 15. 4. 2017. Dovolatel má proto za to, že se neoprávněného užívání bytu dopouštěl jen po dobu nejdéle čtyř měsíců. Dodal, že nájemné za období od 15. 4. do 14. 5. 2017 uhradil svědku J., tento mu však nevystavil doklad. Nájemné se snažil hradit i nadále, pronajímatel však nabízené peníze odmítal.
11. Za sporné považuje obviněný závěry o jeho násilném vykopnutí dveří a jejich „přezámkování“. Jeho dveře poškodil neznámý pachatel. Při „Rozloučení s Kuncovkou“ nešlo o devastaci bytu, ale byt spolu s dalšími osobami uvedl do původního stavu. Odvolací soud však nebyl ochoten jakoukoli okolnost vyhodnotit ve prospěch obviněného a hodnocení důkazů činil jednostranným způsobem. Rozpory ve výpovědích, zjevné nepravdy a trestní stíhání R. H. byly buď pominuty, nebo vyloženy nikoli ve prospěch obviněného. Naopak soudy obou stupňů nepřiměřeně a neodůvodněně zdůrazňovaly trestní minulost obviněného, která však nemá význam pro posouzení trestnosti projednávaného jednání. V souvislosti s užitím zásady subsidiarity trestní represe odkázal dovolatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, přičemž možnost řešení situace nástroji civilního práva demonstroval na žalobě na vyklízení podané pronajímatelem.
12. Část C. dovolání se věnuje ochraně oznamovatele. Odvolací soud nereagoval na námitky dovolatele stran motivace pronajímatele k podání trestního oznámení. Proti pronajímateli bylo podáno hromadné trestní oznámení a osobám, které se R. H. postavily, bylo oznámeno neprodloužení nájmů. Ukončení nájemního vztahu je tak odvetou za bránění oprávněných zájmů obviněného a dalších osob. Svoji aktivitu považuje za tzv. whistleblowing. Ochrana oznamovatelů je zakotvena v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, a zahrnuje zákaz jakýchkoli odvetných akcí. Došlo tak k porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O aktivní snaze pronajímatele vytvářet dojem protiprávního jednání obviněného podle jeho mínění svědčí podání civilní žaloby v době, kdy obviněný již byt neužíval, a vytváření dojmu neoprávněného užívání bytu obviněným, když již v červenci 2017 vyměnil u bytu zámek.
13. V rámci části D. dovolání namítl obviněný porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť za stejné jednání došlo ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 T 48/2018, ke zproštění obvinění. Ve věci obviněného není dán žádný věcný ani právní důvod k odlišnému postupu.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 3 To 363/2018-242, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 11 T 63/2018-198, zrušil, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který především poukázal na to, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od samého počátku svého trestního stíhání. S těmito námitkami se proto podle státního zástupce již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí - nalézací soud na str. 6-8 svého rozsudku a odvolací soud na str. 4-6 svého rozsudku.
16. Pokud jde o námitku absence subjektivní stránky, dovolatel popírá soudem učiněné skutkové zjištění. V dané souvislosti poukázal státní zástupce na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Projevu soudní svévole však v projednávané věci nic nenasvědčuje. Podle státního zástupce zejména nelze uvěřit tvrzení dovolatele, že nájemní smlouvu před podpisem „až tak nečetl“, neboť to je v nesouladu s jeho obhajobou, že smyslem jeho jednání bylo odhalit nezákonné jednání ze strany pronajímatele. Zejména lze pochybovat o tom, že si nájemní smlouvu nepřečetl ani 13. 4. 2017, kdy jej pronajímatel na budoucí skončení nájmu upozornil, ani 30. 4. 2017, kdy mu pronajímatel uplynulé ukončení nájmu připomenul. Pokud mezi důkazy a skutkovými zjištěními extrémní rozpor neexistuje, nezbývá, než konstatovat, že uplatněná námitka proti skutkovým zjištěním o zavinění dovolatele žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Dovolání proto bylo podle hodnocení státního zástupce v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
17. Dominantní námitkou dovolatele je tvrzení, že podle občanského zákoníku vznikl nájem na dobu neurčitou a nikoliv jen na jeden měsíc, jak shledaly soudy. Dovolatel však nesprávně vykládá dobu trvání nájmu. Státní zástupce s dovolatelem souhlasí v tom, že ustanovení smlouvy o způsobu prodlužování nájmu je neplatné, nesouhlasí však s jeho vývodem, že nájemní smlouva se tak stala smlouvou na dobu neurčitou. Takový závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je nájemní smlouva uzavřená mezi poškozeným a dovolatelem neplatná toliko v části upravující pravidelné obnovování nájmu, nikoli v části stanovící dobu nájmu jen do 14. 4. 2017, tedy na jeden měsíc. Nájemní vztah tak skončil dnem 14. 4. 2017. Dovolatel byl zejména 30. 4. 2017 písemně upozorněn, že nájem již skončil. Tím bylo vyloučeno uplatnění §2285 o. z. o prodloužení nájmu. Státní zástupce rovněž neshledal nic, co by bránilo uzavření nájemní smlouvy na pouhý měsíc. Toto ustanovení nekrátí nájemcova práva, neboť neexistuje žádné jeho právo na uzavření nájmu. Bezpředmětné jsou tak i další úvahy o náležitostech výpovědi, která uplatněna nebyla, neboť jí nebylo třeba – nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, tedy dnem 14. 4. 2017. Z týchž důvodů nepovažuje oznámení ze dne 27. 3. 2017 za výpověď.
18. Dovolatel v části svého dovolání týkající se porušení principu subsidiarity trestní represe neuvádí argumenty pro výjimečnost své trestní věci. Namísto toho obsáhle činí námitky proti učiněným skutkovým zjištěním. Tvrzení, že byt opustil již na podzim 2017, odporuje zjištění, že jej předal teprve dne 25. 5. 2018. V projednávané věci nalézací soud se k otázce užití §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřil v bodě 29. odůvodnění, přičemž považoval za významné, že čin trval delší dobu a poškozenému způsobil škodu na ušlém nájemném. Odvolací soud v odůvodnění na str. 5 svého rozsudku dovodil nedůvodnost užití principu ultima ratio nejenom z délky neoprávněného užívání bytu, ale zejména ze způsobu, jakým dovolatel s bytem nakládal.
19. Odvolací soud k tomu shrnul celý průběh jednání dovolatele – dovolatel byt opustil a pak do něj násilně vnikl, poškodil jej, po opravě jej opět uzamkl a správce udržoval v nejistotě, zda byt je či není volný. Dovolatel takto blokoval byt zejména i poté, kdy jej již nevyužíval pro své bytové potřeby a pokračoval v tom až do 25. 5. 2018, kdy předal byt zpět poškozenému. Do té doby udržoval pronajímatele v nejistotě, zda byt užívá či nikoliv. Po převážnou většinu oněch 9 měsíců v bytě nebydlel. Vniknutí do bytu dne 14. 8. 2017 nebylo motivováno uspokojením bytové potřeby, nýbrž snahou byt poškodit a způsobit tím nesnáze pronajímateli. Stejný účel mělo i následné uzamčení bytu po opravě. Úvahy dovolatele o tom, zda a kdy měl pronajímatel podle §2292 o. z. považovat byt za opuštěný, když si jej dovolatel sám uzamkl, nepovažuje státní zástupce za přiléhavé. Právě touto absencí bytové potřeby po podstatnou dobu svého trestního jednání se věc dovolatele liší od jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu.
20. Nájemní vztah je vztahem občanskoprávním, který by měl být řešen především občanskoprávními nástroji. Pokud se ovšem tento vztah vyhrotí natolik, že užití občanského práva zjevně nepovede k výsledku, nezbývá než užít práva trestního. Vyhrocení vztahu mezi dovolatelem a pronajímatelem spatřuje především v tom, že dovolatel se i po „přezámkování“ pronajímatelem do bytu násilně vrátil, aby se tam pak opět nezdržoval, přičemž si byt on sám „přezámkoval“. Takový způsob nakládání s bytem může zmařit pohrůžka trestem a nikoliv soudní exekuce, u níž by bylo možno dosáhnout jen opětovného „přezámkování“ pronajímatelem.
21. Samotná možnost či existence občanskoprávní žaloby na vyklizení proto nebrání trestní odpovědnosti dovolatele. V této souvislosti odkázal státní zástupce na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu. Z těchto vyplývá, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné.
22. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o svévolné blokování bytu bez bytové potřeby, a to jako jistá odveta za údajné poškozování práv ostatních nájemníků ze strany pronajímatele. Ani dovolatel nenamítá, že by jeho jednání mělo dílčí znaky nutné obrany nebo krajní nouze. Ani kdyby pronajímatel poškozoval ostatní nájemníky způsobem tvrzeným dovolatelem, nemělo by to podstatný vliv na škodlivost jednání dovolatele. Ze všech uvedených důvodů má státní zástupce za to, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo užito důvodně a právní posouzení skutku je správné.
23. Pokud dovolatel namítá, že ukončení nájmu bylo odvetou za jeho bránění zájmů ostatních nájemníků, pak státní zástupce konstatuje, že nájem byl na dobu určitou, která byla stanovena již na samotném počátku nájemního vztahu, kdy ještě otázku práv ostatních nájemníků dovolatel nenastolil. Pokud by mělo být odvetou neuzavření nájemní smlouvy na další měsíc či měsíce, musela by existovat povinnost pronajímatele uzavřít s dovolatelem další nájemní smlouvu či prodloužit smlouvu dosavadní. Takovou povinnost však dovodit nelze. Proto samotná okolnost neprodloužení nájmu nemá vliv na trestní odpovědnost dovolatele – zejména ani na míru škodlivosti jeho jednání. Pokud dovolatel považuje své jednání za projev uplatnění svého práva na svobodu projevu, pak ani taková ochrana mu nemůže zajistit nájem konkrétního bytu. Svobodným projevem nevzniká právo na přidělení bytu.
24. Dovolatel sice poukazuje na to, že Městský soud v Brně za stejné jednání jiného nájemníka zprostil obžaloby, přitom ovšem pomíjí, že nalézací soud rozhodl o zproštění po provedení důkazu listinou, podle níž obviněná byt řádně a včas předala zpět pronajímateli, a po zjištění, že tato uložila spornou část nájmu do notářské úschovy – viz odst. 13 a 14 odůvodnění rozsudku. Uvedený soud tedy rozhodoval za podstatně odlišných skutkových okolností.
25. Státní zástupce tedy shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Současně je podle něj patrno, že se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
26. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
34. Přestože dovolatel ve svém dovolání uplatnil námitky hmotněprávního charakteru (jedná se především námitky stran právního posouzení nájemní smlouvy a porušení zásady subsidiarity trestní represe), které svojí povahou spadají pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., převážná většina námitek dovolatele je ryze skutkové povahy, kdy rozporuje skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky však nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ten není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
35. Předně lze poznamenat, že dovolatel v rámci svého dovolání uplatňuje námitky totožné se svojí obhajobou v předcházejícím řízení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, jež již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
36. Přestože dovolatel namítá, že soudy se s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly, dovolací soud tento jeho názor nesdílí. Nalézací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a k obhajobě dovolatele se vyjádřil (viz str. 5-8 rozsudku), stejně tak učinil i odvolací soud (viz str. 4-6 rozsudku). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11).
37. Převážná část námitek dovolatele je založena na jeho přesvědčení, že z důvodu neplatnosti ujednání o způsobu prodlužování nájemní smlouvy se z původně nájemní smlouvy na dobu určitou od 15. 3. 2017 do 14. 4. 2017 stala smlouva na dobu neurčitou a že tudíž jeho následující pobývání v předmětném bytě bylo oprávněné.
38. S uvedeným výkladem dovolatele se však nelze ztotožnit. Z předmětné nájemní smlouvy (č. l. 21) se zjišťuje, že byla uzavřena na dobu určitou od 15. 3. 2017 do 14. 4. 2017 s tím, že podmínkou pro její prodloužení je předložení dokladu o nájemném na další období. Nalézací soud zhodnotil, že tato smlouva je z právního hlediska značně problematická, uzavřel však, že byla platně uzavřena na výše uvedenou dobu určitou (viz bod 25. rozsudku). S ohledem na problematičnost ujednání o způsobu prodloužení smlouvy lze pochybovat o platnosti tohoto ujednání. Toto však samo o sobě nezpůsobuje neplatnost dalších ujednání předmětné smlouvy, neboť týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část (viz §576 o. z.). Jinými slovy, přestože ujednání o způsobu prodloužení smlouvy je neplatné, neznamená to, že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Důsledkem neplatnosti tohoto ujednání je pouze skutečnost, že po uplynutí sjednané doby musejí smluvní strany sjednat smlouvu novou.
39. Ztotožnit se nelze ani s tvrzením dovolatele, že občanský zákoník vylučuje uzavření nájemní smlouvy na jeden měsíc. Přestože dovolatelem citované ustanovení §2235 o. z. uvádí, že se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva garantovaná mu v příslušném pododdílu tohoto zákona, samotné uzavření na dobu určitou, byť se jednalo o dobu jednoho měsíce, nájemcova práva zde uvedená nijak nezkracuje. Jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, uzavření smlouvy na takto krátkou dobu do určité míry omezuje obě strany právního ujednání, nezpůsobuje však neplatnost nájemní smlouvy.
40. V souvislosti s uvedenou obhajobou dovolatel namítl, že byl přesvědčen o oprávněnosti jeho užívání předmětného bytu, a nebyla tudíž naplněna subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Z provedeného dokazování je však zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že byt užíval oprávněně pouze do 14. 4. 2017 a na uvedenou skutečnost byl pronajímatelem opakovaně upozorňován. Dovolatel uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou do 14. 4. 2017 (viz č. l. 21). Pronajímatelem mu bylo dne 27. 3. 2017 sděleno, že byt užívá v rozporu s nájemní smlouvou a jeho nájemní vztah tak zanikne 14. 4. 2017, neboť nájemní smlouva mu nebude prodloužena (viz č. l. 22). Výzvou ze dne 30. 4. 2017 byl obviněný upozorněn, že byt užívá bez právního titulu (viz č. l. 23).
41. Nadto dovolatel zaplatil pouze jeden nájem, a to na období do 14. 4. 2017. Přestože dovolatel uvádí, že zaplatil také nájem na další měsíc, svědkové B. J. a R. V. shodně uvedli, že dovolatel zaplatil nájem pouze za první měsíc (viz body 10. a 11. rozsudku nalézacího soudu). Pokud dovolatel upozorňuje na pořádanou sbírku na zaplacení jeho nájemného i příspěvky svědka M., nelze ze skutečnosti, že proběhla sbírka, vyvodit skutečnost, že tento nájem skutečně zaplatil, když o uvedené skutečnosti nemá dovolatel žádný doklad. Svědci B. J. a R. V. uvedené odmítají a ani svědek M. údajnému předání nájemného přítomen nebyl. Naopak svědek R. V. uvedl, že dovolatel si zřídil trvalý pobyt na adrese na základě falešného dokladu (viz bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Co se týče třetího nájmu, z videozáznamu z června 2017 doloženého dovolatelem je zřejmé, že dovolatel byl opětovně upozorněn na skutečnost, že mu nájem skončil a další smlouva nebyla uzavřena, přičemž jediné, co může zaplatit, jsou vzniklé škody (viz č. l. 172).
42. S ohledem na to, že dovolatel zaplatil pouze jeden nájem a pronajímatelem byl na uvedené skutečnosti opakovaně upozorňován, musel si být vědom toho, že byt užívá neoprávněně. Nelze proto přistoupit ani na obhajobu dovolatele, že „se radil s právníkem, který mu řekl, že zákon neporušuje“. Přesto ve svém jednání setrval. Podle výpovědi B. J. dokonce byt v červnu nebo červenci 2017 opustil, pouze aby se do něj následně v srpnu téhož roku vloupal poté, kdy byl pronajímatelem vyměněn na dveřích zámek (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu).
43. V návaznosti na svoji tezi o uzavření smlouvy na dobu neurčitou dovolatel namítl, že v oznámení ze dne 27. 3. 2017 ani později, mu nebyly sděleny důvody pro ukončení nájmu, které by odpovídaly zákonným důvodům podle občanského zákoníku pro výpověď smlouvy na dobu neurčitou. S ohledem na to, že jak bylo výše uvedeno, byla předmětná smlouva platně uzavřena na dobu určitou, nemusel pronajímatel udávat žádný důvod pro její výpověď, neboť nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Bezpředmětná je tudíž námitka o neplatnosti důvodů pro výpověď i jejich údajná následná konstrukce ze strany pronajímatele. Pokud dovolatel následně v souvislosti s důvody pro výpověď smlouvy rozporuje závěry o tom, zda osoby zdržující se v bytě byly návštěvami nebo členy domácnosti a jestli se musely hlásit na vrátnici nebo ne, jedná se pouze o polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Vzhledem k tomu, že nalézací soud podrobně vyložil, na základě kterých důkazů a úvah k uvedeným závěrům dospěl, a odvolací soud se s těmito ztotožnil, přičemž neshledal vady v postupu soudu prvního stupně, Nejvyšší soud se k těmto nebude s ohledem na omezení své přezkumné pravomoci blíže vyjadřovat.
44. K námitce dovolatele, že došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, předně Nejvyšší soud připomíná následující. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
45. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
46. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
47. Dovolatel svou námitku založil na nesouhlasu se závěry odvolacího soudu. Předně šlo o časové ohraničení jeho jednání ve výroku o vině rozsudku tohoto soudu. Má za to, že po 14. 8. 2017, kdy byt opustil, se nemohl dopouštět jakéhokoli bránění v jeho užívání. Nalézací soud dobu spáchání ohraničil od 15. 4. 2017 do 25. 5. 2018. S ohledem na to, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno již 24. 1. 2018, odvolací soud správně určil toto datum jako hranici období protiprávního jednání obviněného. Zároveň však poznamenal, že nemá pochyb o tom, že obviněný bránil oprávněné osobě v užívání předmětné bytové jednotky až do května 2018 (viz tr. 4 rozsudku). Z výpovědí svědků B. J. a R. V. vyplynulo, že v červenci 2017 byl po opuštění bytu obviněným vyměněn u vstupních dveří zámek. Obviněný se však 14. 8. 2017 do bytu vloupal, aby zde uspořádal rozloučení, přičemž následně byly dveře opraveny a opatřeny novým zámkem, od něhož pronajímatel neměl klíče. Následně jim byl byt zpřístupněn až v květnu 2018, kdy obviněný klíče odevzdal a byt oficiálně předal. Sám obviněný při svém výslechu v přípravném řízení dne 7. 3. 2018 uvedl, že byt nepředal, byt nikdo neužívá, klíče má on a má tam své věci (viz č. l. 14).
48. Z uvedeného je zřejmé, že i poté, kdy obviněný uvádí, že v srpnu 2017 byt opustil, neměl pronajímatel k bytu přístup, neboť jak sám obviněný přiznal, až do předání v květnu 2018 měl klíče od bytu on a také zde měl své věci. Nelze tedy vycházet z věty třetí §2292 o. z., jak navrhoval obviněný ve svém dovolání, podle níž „[o]pustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned“, neboť nenastala situace, kdy by bez pochybností bylo zřejmé, že obviněný byt zcela opustil. Naopak pronajímatel postupoval správně podle věty druhé téhož ustanovení, tedy že „[b]yt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání.“ V důsledku toho odvolací soud správně upravil období protiprávního jednání obviněného od 15. 4. 2017 do 24. 1. 2018, tedy do dne zahájení trestního stíhání obviněného. Fakticky však obviněný bránil pronajímateli v užívání bytu až do května 2018, kdy tento řádně odevzdal.
49. Jedním z faktorů ovlivňujících společenskou škodlivost jednání obviněného byla způsobená škoda. Obviněný předně uvedl, že vyvíjel snahu o placení nájemného, to mu však nebylo umožněno. Nejvyšší soud se k uvedenému vyjádřil již výše (viz bod 41.), k čemuž dodává, že pronajímatel odmítl od obviněného převzít nájem v červnu 2017 s tím, že obviněný může zaplatit pouze způsobenou škodu. S ohledem na to, že pronajímatel v té době vycházel ze skutečnosti, že obviněný nemá platnou nájemní smlouvu, neměl povinnost a ani důvod od obviněného nájem převzít. Je však nepochybné, že v době od 15. 4. 2017 do 24. 1. 2018, kdy obviněný bránil pronajímateli v užívání bytu, tedy v jeho pronájmu jinému nájemci, vznikla pronajímateli škoda na ušlém nájmu.
50. V neprospěch dovolatele pak svědčí také již zmíněné „rozloučení s Kuncovkou“ dne 14. 8. 2017. Ze zprávy P. S., na č. l. 163 vyplynulo, že se jednalo o „umělecký happening“, při němž na zdi (a podle fotografií také na dveře) psali „klíčová slova“. S ohledem na fotografie ze sociálních sítí (viz č. l. 148-151) je označení tohoto jednání odvolacím soudem jako „zjevnou devastaci bytu“ zcela příznačné. Obviněný se nejenže vloupal do bytu, k jehož užívání neměl právní titul, ale uspořádal zde oslavu, jejíž součástí bylo poškozování interiéru a malování po stěnách a po dveřích. Jak odvolací soud poznamenal, jasně to ukazuje na způsob, jakým byl obviněný ochoten s předmětným bytem nakládat (viz č. l. 5 rozsudku). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že následně došlo k vymalování předmětného bytu. Zpochybněna je tak i obhajoba obviněného, podle níž chtěl jenom uspokojit své bytové potřeby a byl rád, že má konečně kde bydlet. Tím spíše, když od srpna 2017 do května 2018 byl byt prázdný, obviněný jej k uspokojení svých bytových potřeb neužíval a pouze ho blokoval, aby ho nemohl užívat pronajímatel.
51. Pokud jde o dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04 a Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 64/2007, nelze z těchto dovodit povinnost obecných soudů automaticky aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe na všechny obdobné případy, kde dosud neskončilo (či nebylo využito) řízení na vyklizení bytu. V citovaných věcech bylo na místě sečkávat rozhodnutí občanskoprávního řízení z důvodu sporu o ukončení nájmu. V projednávané věci však s ohledem na jednání pronajímatele, který dovolatele na ukončení nájmu opakovaně upozorňoval, a jednání dovolatele, který byt záměrně „blokoval“ s vědomím neoprávněnosti svého jednání, však podání občanskoprávní žaloby a proběhnutí řízení nebylo podmínkou (přestože se k tomuto nakonec pronajímatel musel uchýlit). Podmínkou shledání trestní odpovědnosti pachatele za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru není bez dalšího bezvýsledné vyčerpání prostředků civilního práva k ochraně zájmů oprávněného uživatele nemovitosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1026/2018).
52. Dovolatel odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16. V uvedené věci však byla délka zásahu podstatně nižší, když trvala pouze 36 dnů, zatímco protiprávní jednání obviněného trvalo od 15. 4. 2017 do 24. 1. 2018 (přičemž k faktickému uvolnění bytu došlo až v květnu 2018). Přední výhradou Ústavního soudu pak bylo, že se obecné soudy nesoustředily ve větší míře na reálnou závažnost důsledků nevyklizení nemovitosti, nezabývaly se tím, zda obvinění bránili realizaci určitých konkrétních plánů vlastníka usedlosti (která byla vlastníkem dosud dlouhodobě nevyužívaná, což bylo spojeno s její postupnou degradací) a zda v souvislosti s plány vlastníka vznikla akutní situace řešitelná jen policejním zásahem.
53. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr soudů nižších stupňů, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku, byl zcela správný. Nejvyšší soud tak pouze v podrobnostech odkazuje na bod 29. rozsudku nalézacího soudu a str. 5 rozsudku odvolacího soudu, kde tento svůj závěr soudy odůvodnily.
54. Obviněný se dále dovolává ochrany oznamovatele, neboť má za to, že jednání pronajímatele bylo odvetnou akcí proti němu a skupině nájemníků, kteří se mu postavili. Nejvyšší soud, stejně jako soudy před ním, nepopírá snahu obviněného o zlepšení postavení nájemců v domě na ulici XY. Stejně tak nelze pominout, že aktivita obviněného vedla k podání trestního oznámení proti R. H. Údajné protiprávní jednání pronajímatele však není povolením k protiprávnímu jednání obviněného vůči němu – zvláště když obviněný nenamítá ani užití nutné obrany ani krajní nouzi. Při odhalování nesprávného nebo protiprávního jednání pronajímatele měl obviněný využít zákonných prostředků, aniž by se sám k protiprávnímu jednání uchyloval.
55. Pokud obviněný považuje neprodloužení své nájemní smlouvy (a nájemních smluv dalších nájemníků) za odvetnou akci pronajímatele, nelze než poznamenat, že pronajímatel má plnou smluvní volnost a nelze na něm spravedlivě požadovat, aby po uplynutí doby, na kterou byla smlouva sjednána, byl povinen uzavírat novou nájemní smlouvu s nájemcem, kterého považuje za problémového. Podle vyjádření B. J. a R. V. byl nájem obviněného od počátku problematický, když „dělal mejdany, zval tam lidi, narušovali domovní řád“ a byt užíval „spíše jako kancelář aktivistické buňky, než jako byt – neustále srocení lidí, focení, nahrávání“ (viz body 10. a 11. rozsudku). Pokud by měl obviněný skutečně uzavřenu nájemní smlouvu na dobu neurčitou a byla mu ze strany pronajímatele dána výpověď z jiných než zákonných důvodů, bylo by na místě využití zákonných prostředků, např. občanskoprávní žaloby, k ochraně jeho práv.
56. Dovolatel namítl porušení ochrany podle čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož „nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod“, když bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny. Z odůvodnění dovolání obviněného však nevyplývá, jakým způsobem byla jeho svoboda projevu omezena. Pokud obviněný za omezení svých práv považoval neprodloužení nájemní smlouvy, nelze než souhlasit se státním zástupcem, že obviněnému nevznikl na uzavření nové nájemní smlouvy právní nárok. Taktéž Nejvyšší soud neshledal, že by byla omezena svoboda projevu obviněného, který jí naopak plně využíval k ochraně zájmů svých i ostatních nájemců. K námitce dovolatele, že se pronajímatel aktivně snažil vytvářet dojem protiprávního jednání obviněného tím, že podal žalobu na vyklizení bytu v době, kdy již byt neužíval, odkazuje Nejvyšší soud na své hodnocení v bodech 47. a 48. výše, z něhož je zřejmé, že obviněný v užívání bytu bránil nájemci fakticky až do května 2018, kdy došlo k odevzdání bytu, tedy i v době, kdy byla předmětná žaloba podána.
57. Porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces namítl dovolatel v souvislosti se zproštěním obžaloby Z. H., taktéž nájemnice bytu na adrese XY. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2018, č. j. 7 T 48/2018-242, byla Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž bylo obžalobou spatřováno spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 282-287). Ze znění citovaného rozhodnutí vyplývají podstatné odlišnosti v rozhodných skutečnostech, na základě kterých je zřejmé, že závěry zde uvedené nelze bez dalšího vztáhnout na projednávaný případ. V citované věci byla obžaloba podána pro přečin podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco obviněný byl uznán vinným přečinem podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Doba protiprávního užívání bytu byla v obžalobě uvedena od 1. 4. 2017 minimálně do 31. 1. 2018, nalézací soud však z listinného důkazu zjistil, že nájemní vztah zanikl dne 31. 3. 2017 a téhož dne nájemce předal byt pronajímateli (viz bod 13. citovaného rozsudku). Nejpodstatnějším rozdílem oproti projednávané věci však byl závěr, že obviněná v souladu s §2253 odst. 1 o. z. uložila spornou část nájmu do notářské úschovy (viz bod 14. citovaného rozsudku). S ohledem na tyto okolnosti dospěl uvedený soud k závěru, že je na místě ponechat prostor pro občanskoprávní řízení. Okolnosti projednávaného případu jsou však odlišné - obviněný zaplatil pouze jeden nájem, byt řádně odevzdal až v květnu 2018 a jednal způsobem zvyšující společenskou škodlivost svého jednání (záměrné blokování prázdného bytu od srpna 2017 do května 2018, devastace bytu při „rozloučení s Kuncovkou“ atd.).
58. Pokud jde o neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle této ustálené judikatury Ústavního soudu lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody - 1) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a 3) nadbytečnost důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria - odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz M. proti Rusku, č. 36658/05). Podle ustálené judikatury tohoto soudu však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. D. proti Rusku , č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
59. V projednávané věci dovolatel navrhl provést důkazy svými podáními ze dne 25. 6. 2018 (č. l. 135) a ze dne 20. 9. 2018 (č. l. 175). Zatímco podání ze dne 20. 9. 2018 obsahovalo krom seznamu navrhovaných důkazů také (byť velmi stručné) odůvodnění, k prokázání jaké skutečnosti jsou tyto navrhovány, podání ze dne 25. 6. 2018 obsahovalo pouze seznam navrhovaných důkazů bez dalšího odůvodnění. Nalézací soud v průběhu hlavního líčení přistoupil k provedení důkazů listinami předloženými obhajobou v souvislosti s podáním ze dne 20. 9. 2018 a výslechem svědka J. M. Dovolateli lze však dát za pravdu, že tento soud neprovedl důkazy navržené podáním ze dne 25. 6. 2018, a to usnesením o zahájení trestního stíhání R. H. a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 257/2017, který se týkal žaloby na vyklizení, a své rozhodnutí neodůvodnil. Proti tomuto postupu se dovolatel ohradil ve svém odvolání ve věci a navrhl provedení důkazu videozáznamem jeho konfliktu s R. H. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice výslovně uvedl pouze návrh přehráním uvedeného videozáznamu, zároveň však uzavřel, že skutkový stav věci byl bezpečně prokázán všemi důkazy provedenými již soudem prvního stupně (viz str. 6 rozsudku). Z kontextu odůvodnění rozhodnutí tak lze dovodit, že předmětný důkazní návrh považoval za nadbytečný.
60. Nadto pokud jde o význam uvedených důkazů pro prokázání rozhodnutých skutečností ve věci, přestože dovolatel udává, že usnesením o zahájení trestního stíhání lze R. H. lze prokázat souvislost ukončení jeho nájemní smlouvy s podáním trestního oznámení proti R. H., nemá tato okolnost relevanci pro posouzení protiprávního jednání obviněného, neboť jak zmíněno výše, jakékoli nesprávné nebo protiprávní jednání R. H. neopravňuje dovolatele k témuž (viz body 54. a 55.). V případě důkazu spisem žaloby na vyklizení bytu dovolatel neuvedl žádné odůvodnění jeho relevance pro projednávanou věc a je zřejmé, že by tímto bylo lze prokázat pouze skutečnost, že tato žaloba byla pronajímatelem podána, což bylo již prokázáno výpověďmi svědků ve věci a dokazování této skutečnosti dalšími důkazními prostředky se tak jeví nadbytečným. Za daného stavu věci, byť odvolací soud nerozhodl o označeném návrhu obhajoby na doplnění dokazování, nelze s ohledem na výše uvedená teoretická východiska hovořit o porušení práva na spravedlivý proces.
61. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
62. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu