ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.625.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 625/2019-2946
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovoláních, která podali obvinění D. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác a R. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 11 To 300/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 38/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného R. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 2 T 38/2017, byli obvinění D. G. a R. C. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými, a to obviněný D. G. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem I. výroku o vině), přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem III. výroku o vině) , pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem IV. výroku o vině) a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem V. výroku o vině).
2. Obviněný R. C. byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II. výroku o vině) , pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem IV. výroku o vině) a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem V. výroku o vině) .
3. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
ad I. obžalovaný D. G. společně s dosud neustanoveným spolupachatelem dne 17. 6. 2010 v době od 00:00 hod. do 2:02 hod. přijeli za účelem odcizení jiného vozidla s osobním motorovým vozidlem tov. zn. Audi TT, opatřeným reg. zn.: XY, VIN: XY, do obce XY, okres Jablonec nad Nisou, k domu č. p. XY, pomocí speciálního nářadí za užití násilí vnikli přes zámek levých předních dveří do zde zaparkovaného uzamčeného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, hnědé pastelové barvy, reg. zn. XY, r. v. 2005, VIN: XY, v hodnotě nejméně 204.100 Kč, vozidlo za použití násilí nastartovali přes spínací skříň a odcizili, vozidlo řídil D. G. a při odjezdu z místa byl doprovázen vozidlem tov. zn. Audi TT, bezprostředně poté u hřbitova v obci XY prováděli nezjištěnou manipulaci s odcizeným vozidlem, u toho byli viděni projíždějící hlídkou policie, načež z místa začal D. G. s odcizeným vozidlem před hlídkou ujíždět, přičemž v pronásledování hlídce úmyslně bránilo vozidlo tov. zn. Audi TT, při pronásledování D. G. ve velké rychlosti nezvládl řízení v pravotočivé zatáčce mezi obcemi XY ve směru na XY a z vozovky sjel do potoka, stejně tak nezvládl řízení řidič vozidla tov. zn. Audi TT a havaroval na stejném místě, D. G. i dosud neztotožněnému řidiči vozidla tov. zn. Audi TT se podařilo z místa uprchnout, odcizením vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, způsobili majitelce vozidla poškozené V. P. (dříve M.) škodu ve výši nejméně 204.100 Kč, při vloupání poškodili zámek levých předních dveří a spínací skříň, čímž způsobili škodu ve výši 6.920 Kč, přičemž vozidlo tov. zn. AUDI TT bylo opatřeno reg. zn. XY, které náleží vozidlu tov. zn. Ford Mondeo, ze kterého byly dne 16. 5. 2010 odcizeny majiteli J. H., a vozidlo tov. zn. AUDI TT, bylo odcizeno dne 19. 2. 2010 na odstavné ploše rekreační chaty č. XY v obci XY, okres Semily, občanu Nizozemska M. W. a hodnota vozidla byla nejméně 331.200 Kč,
ad II. obžalovaný R. C. dne 7. 6. 2013 v 00:51 hodin v obci XY před domem č. XY nezjištěným způsobem bez zjevného použití násilí vnikl do zde zaparkovaného uzamčeného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia 1Z, reg. zn. XY, VIN: XY, v hodnotě 217.400 Kč, vozidlo přes spínací skříň nezjištěným způsobem nastartoval a s vozidlem z místa odjel ve směru na obec XY, kde vozidlo asi 100 metrů za obcí XY odstavil, protože přestalo jet z důvodu zabezpečení proti odcizení, toto zabezpečení se v motorovém prostoru pokusil odstranit, ale nepodařilo se mu vozidlo zprovoznit, z motorového prostoru odstranil řídící jednotku, poté polil interiér vozidla, motorovou část pod kapotou a částečně i karoserii nezjištěnou ropnou látkou, načež z místa uprchl, svým jednáním způsobil škodu majiteli vozidla TELCONNECT s. r. o., IČO 28308719, a to odcizením vozidla ve výši 217.400 Kč, poškozením interiéru, spínací skříně a zámků v celkové výši nejméně 73.907 Kč,
ad III. obžalovaný D. G. dne 31. 3. 2015 v 3:24 hod. při silniční kontrole hlídkou Obvodního oddělení policie Čelákovice v obci XY, okres Praha-východ, nezastavil na znamení policie STOP se zapnutým výstražným znamením a jako řidič kontrolovaného vozidla proti hlídce rozsvítil dálková světla, hlídku objel a začal jí ujíždět až k obci XY k náspu železniční tratě, kde po proražení pneumatik na pravém předním a zadním kole z vozidla uprchl, přičemž předmětné vozidlo bylo opatřeno nepříslušnými registračními značkami XY, které byly odcizeny dne 13. 3. 2015 v obci XY z vozidla zn. Ford Mondeo, a jednalo se o odcizené vozidlo tov. zn. Škoda Octavia RS, černé barvy, VIN XY, v hodnotě 195.200 Kč, které bylo dne 2. 7. 2012 odcizeno v obci XY a bylo doplněno o díl z dalšího odcizeného vozidla zn. Škoda Octavia RS černé barvy, VIN XY, v hodnotě 800.000 Kč, které bylo dne 12. 10. 2008 odcizeno v obci XY, kdy k zastření původu a zlegalizování byla na příslušném místě v motorové části provedena změna ražby VIN na číslo XY patřící typově podobnému vozidlu zn. Škoda Octavia registrovanému na společnost Arana s. r. o.,
ad IV. obžalovaní R. C. a D. G. společně
a. v době od 23:00 hodin dne 27. 1. 2016 do 2:55 hod. dne 28. 1. 2016 v obci XY, okres Jičín, po předchozí dohodě a v následné kooperaci z plochy před domem č. p. XY, kdy ke svému přesunu na místo činu použili vozidlo Škoda Octavia RS, modré metal barvy, RZ XY, přesně nezjištěným způsobem, po překonání uzamčení vozidla, odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, bílé barvy, reg. zn. XY, v hodnotě nejméně 353.900 Kč, v majetku J. D., kdy ve vozidle se krom povinné výbavy nacházelo nejméně osvědčení o registraci vozidla, zelená karta, USB flash disc 4GB, drobné mince v hodnotě 100 Kč, batoh a deštník v celkové hodnotě 420 Kč, načež s odcizeným vozidlem z místa činu odjel D. G., R. C. jej následoval ve vozidle Škoda Octavia RS, modré barvy, posléze odcizené vozidlo Škoda Octavia, bílé barvy, nově osazené reg. zn. XY, které byly odcizeny v době od 10. 1. 2016 do 11. 1. 2016 v obci XY z vozidla Dacia Sandero, odstavili v obci XY v ulici XY u domu č. p. XY, odkud jej dne 28. 1. 2016 kolem 16:00 hod. odvezli, kdy k přesunu na místo opět použili vozidlo Škoda Octavia RS, modré barvy, opatřené reg. zn. XY, odcizenými v době od 27. 1. 2016 do 28. 1. 2016 v obci XY z vozidla Citroen C2, kdy následně z XY s odcizeným vozidlem Škoda Octavia, bílé barvy, odjel na dosud nezjištěné místo D. G. a R. C. jej následoval ve vozidle Škoda Octavia RS, modré barvy, čímž způsobili poškozenému J. D. škodu odcizením v celkové výši nejméně 354.320 Kč,
b. v době od 22:45 hodin dne 1. 2. 2016 do 5:45 hodin dne 2. 2. 2016 v obci XY, okres Česká Lípa, po předchozí dohodě a v následné kooperaci, z volně přístupného prostoru před domem č. p. XY, kdy ke svému přesunu na místo činu použili vozidlo Škoda Octavia RS, modré metal barvy, RZ XY, po překonání uzamčení vozidla, odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Rapid, modré barvy, reg. zn. XY, VIN XY, v hodnotě nejméně 241.000 Kč, majitele AGILE PRAHA, s.r.o., kdy ve vozidle se krom povinné výbavy nacházela mj. peněženka zn. BilaBong, občanský průkaz č. XY, řidičský průkaz č. XY, 2 platební karty vydané u České Spořitelny, platební karta vydaná u ČSOB, 2x průkazní lístek k účtu, průkaz pojištěnce VZP, vstupní karta do závodu Škoda Auto a. s. a permanentka na hokej v Mladé Boleslavi, vše na jméno J. K. v celkové hodnotě 2.300 Kč, kdy odcizené vozidlo Škoda Rapid, nově osazené reg. zn. XY, které byly odcizeny v době od 28. 1. 2016 do 29. 1. 2016 v obci XY z vozidla Citroen C3, převezli do obce XY a stejně jako v předchozím případě odstavili v ulici XY u domu č. p. XY odkud jej dne 2. 2. 2016 v době kolem 15:45 hod. odvezli, kdy k přesunu do XY použili vozidlo Škoda Octavia RS, modré barvy, opatřené reg. zn. XY, odcizenými v době od 27. 1. 2016 do 28. 1. 2016 v obci XY z vozidla Citroën C2, kdy následně z XY s odcizeným vozidlem Škoda Rapid odjel na dosud nezjištěné místo D. G. a R. C. řídil doprovodné vozidlo Škoda Octavia RS, modré barvy, čímž způsobili poškozené firmě AGILE PRAHA, s. r. o., IČO 26689201, škodu odcizením ve výši nejméně 241.000 Kč a J. K. škodu odcizením ve výši nejméně 2.300 Kč,
c. v době od 17:00 hod. dne 25. 2. 2016 do 3:30 hod. dne 26. 2. 2016, v obci XY, okres Praha-východ, v ulici XY, po předchozí dohodě a v následné kooperaci, z volně přístupného prostoru před domem č.p. XY, kdy ke svému přesunu na místo činu opět použili vozidlo Škoda Octavia RS, modré metal barvy, osazené reg. zn. XY, které byly odcizeny v době od 28.1.2016 do 29.1.2016 v obci XY z vozidla Citroën C3, po překonání uzamčení vozidla odcizili osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, šedé barvy, reg. zn. XY, VIN XY, v hodnotě nejméně 549.600 Kč, majitele ČSOB Leasing, a. s., kdy odcizené vozidlo Škoda Superb, nově osazené reg. zn. XY, odcizenými v době od 27.1.2016 do 28.1.2016 v obci XY z vozidla Citroën C2, stejně jako v předchozích případech převezli a odstavili v obci XY v ulici XY u domu č.p. XY a z XY odjeli vozidlem Škoda Octavia RS, modré metal barvy, odcizené vozidlo Škoda Superb odvezli dne 28.2.2016 v době kolem 17:00 hodin a převezli na dosud nezjištěné místo, čímž způsobili poškozené spol. ČSOB Leasing, a. s., IČO 63998980, škodu odcizením ve výši nejméně 549.600 Kč,
čímž ad IV. způsobili celkovou škodu ve výši 1.147.220 Kč,
ad V. obžalovaní R. C. a D. G. společně v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu 2015 na přesně nezjištěných místech, nejméně v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, okr. Praha-východ, v řadové garáži p.č. XY poblíž ulice XY ukrývali osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia RS, modré metal barvy, reg. zn. XY, VIN XY, v hodnotě nejméně 129.100 Kč, odcizené v době od 20:30 hodin dne 22.8.2015 do 07:45 hodin dne 23.8.2015 v Tanvaldu v ulici XY z parkoviště u penzionu V., kdy vozidlo bylo k zastření původu opatřeno identitou vozidla tov. zn. Škoda Octavia, VIN: XY, reg. zn. XY, modré metal barvy, které mělo dne 31.1.2014 dopravní nehodu se škodou cca 150.000 Kč a značnými deformacemi karoserie a pod touto identitou vozidlo v listopadu 2015 přihlásili na osobu T. V. do registru vozidel na Odboru dopravy v Brně a vozidlo užívali pro páchání trestné činnosti uvedené výše, tedy pro příjezd na místo činu, doprovod odcizených vozidel a odjezd z místa.
4. Za uvedené činy byl obviněný D. G. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, věty první za středníkem, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve čtyřech stech denních dávkách, s denní sazbou ve výši 500,- Kč, přičemž celková výměra peněžitého trestu činila 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Obviněný R. C. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, věty první za středníkem, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve čtyřech stech denních dávkách, s denní sazbou ve výši 400,- Kč, přičemž celková výměra peněžitého trestu činila 160.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. G. uložena povinnost nahradit poškozené V. P. (dříve M.) majetkovou škodu ve výši 211.020 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. C. uložena povinnost nahradit poškozené TELCONNECT s. r. o., majetkovou škodu ve výši 73.907 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit majetkovou škodu poškozenému J. D. ve výši 354.320 Kč, poškozenému J. K. ve výši 2.300 Kč a poškozené Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group ve výši 691.268 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ČSOB Leasing, a. s. odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody poškození V. P., J. K., J. D. a TELCONNECT s. r. o.
6. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 11 To 300/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali oba obvinění dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
8. Dovolatel D. G. presentoval, že dovolání je podáváno včas. Dovolatel R. C. uvedl, že dovolání je podáno po lhůtě, neboť usnesení odvolacího soudu mu bylo doručeno dne 27. 2. 2019, avšak odvolatel mylně informoval obhájce, že mu bylo doručeno dne 4. 3. 2019. Proto R. C. zároveň žádá o navrácení lhůty.
9. Ve svých odůvodněních dovolání uvedli, že ve vztahu k výroku o vině namítají nesprávné hodnocení právní povinnosti, neboť soud svá rozhodnutí opřel o neexistující důkaz, nesprávné hodnocení otázky zavinění, neboť zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, nerespektování zákonných zásad řízení a presumpce neviny, nesoulad hmotně právního posouzení důkazů a skutečnosti, absenci subjektu a subjektivní stránky trestného činu, porušení zákona při zvýšení horní hranice trestní sazby, nevypořádání se s argumenty obhajoby a dvojí použití téhož důkazu, avšak pokaždé s různým obsahem.
10. Soud podle nich porušil právo na nestranné posuzování věci. Nerespektoval skutečnost, že policie nepřinesla žádný důkaz a místo toho přijal její svědecká tvrzení. Hmotně právní stránku soud hodnotil v rozporu se skutečností a v neprospěch dovolatelů. Byla porušena zásada in dubio pro reo. Pochybnosti ve věci jsou v extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi. Právní posouzení spočívá na tvrzení důkazů, které ve spise absentují nebo jsou hodnoceny v rozporu s jejich skutečným zněním. Zde poukázali na odvolání, kde je podrobeno rozboru sporné CD a nahrávka na něm.
11. Podle obviněných absentují předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. Tvrzení jsou sporná a skutky nejsou zcela prokázány a obvinění vinu odmítají. Pod bodem IV. jsou uvedeny tři skutky, které nebyly prokázány. Nebylo prokázáno žádné jednání, kterým by se měli obvinění dopustit trestného činu. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jejich jednáním a následkem. Otázka zavinění byla u podílnictví pominuta. Není možné, aby tvrzení advokáta bylo napadáno jako nepřiměřené, tvrdí-li obhajoba, že výpovědi policistů nejsou založeny na žádném důkazu. Soudem provedený důkaz videozáznamem v září 2017 se podstatně lišil od údajně téhož videozáznamu provedeného týmž soudem při opakování důkazů, čemuž se dovolací soud nevěnoval. Byla zpochybněna věrohodnost svědeckého tvrzení policistů. Tentýž důkaz provedený v rozmezí poloviny roku měl pokaždé jiný obsah. Poprvé bez obsahu, podruhé s jasně srovnatelným obsahem včetně fotografií údajně odcizených aut. Ke změněnému důkazu zdůraznili, že jakkoli je obsah videa jiný, žádnou trestnou činnost neprokazuje. Odvolacímu soudu byly poskytnuty poznatky, že se po odsouzení soudem prvního stupně, našly náhradní díly odcizených aut u třetích osob, odlišných od odsouzených. Soud se tím však nezabýval a tyto důkazy pominul. Dovolatelé tvrdí, že se činu minimálně pod bodem IV. prokazatelně nedopustili. V ostatních bodech nebylo dostatečně prokázáno, že by se skutečně trestné činnosti dopustili. Konkrétně, pokud někdo usuzuje, že do XY byla dovezena na „zchladnutí“ odcizená auta, jak by pak mohl usoudit, že titíž pachatelé auta po „vychladnutí“ odvezli. Dovolatelé rovněž rozporovali, že se dopustili trestných činů pod dalšími body, což vysvětlovali v obhajobě a bylo doloženo svědecky. Dovolatel D. G. tvrdil, že mu měl být uložen výrazně nižší trest a nejméně pod bodem IV. ve všech třech skutcích měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. Dovolatel R. C. namítl, že měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř.
12. Dovolatelé dále namítli, že neseznali, z jakého důvodu byla při ukládání trestu zvýšena horní hranice trestní sazby ve smyslu §59 tr. zákoníku, neboť k takovému postupu nebyl žádný důvod. Nespáchali ani zvlášť závažný zločin, ani se na ně nemohlo hledět jako na trestané. Podmínka §14 odst. 3 tr. zákoníku nebyla splněna. Nevedly k tomu ani jiné soudem usuzované důvody. Soud zvýšení horní sazby opřel o §43 odst. 1 tr. zákoníku, což neodpovídá liteře zákona. Není možné, „aby si soud vykládal právo mimo literu zákona, neboť právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu nemohla být a nemůže být ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestné činnosti, protože by v souhrnu zakládaly takové posouzení“. Dovolatelé byli protiprávním rozhodnutím soudu o zvýšení horní hranice trestní sazby poškozeni a i v tomto směru jsou dovolání důvodná.
13. Vina za skutky podle nich nebyla spolehlivě prokázána. Soud nerozhodoval na základě důkazů, ale na základě jakéhosi pocitu a přesvědčení. V polovině skutků je vina prokázána sporně a v druhé polovině skutků nebyla prokázána vůbec (kauzy XY, bod IV). Soud prvního stupně sice konstatoval, že vina byla spolehlivě zjištěna, ale důkazy o vině absentují. U kauzy XY není (kromě svědectví policistů, kteří měli trestnou činnost dokumentovat a nezdokumentovali nic) žádný důkaz. Není pochopitelné, že by policie nepořídila alespoň jedinou fotografii. Nikdo nikdy soudu nedoložil, kdo byl pachatelem oněch krádeží. Pokud policie zajistila 3 odcizená auta, potom je nasnadě, že není-li jediná fotografie pachatelů, kteří druhý den auta odvezli, nelze vinit obviněné, že mají s věcí něco společného. Podivná změna důkazu, obsahu DVD, které bylo soudem použito jako důkaz pokaždé s jiným obsahem, svědčí o tom, že by soud neměl klást za vinu to, co je důkazem rozporné.
14. Pokud soud tvrdí, že šlo o vysoce sofistikovanou trestnou činnost, pak obvinění namítli, že trestná činnost nebyla ničím dokázána. Soud při posuzování skutků pod bodem IV. tvrdil, že nalezl důkaz viny, ale tento důkaz neexistuje. Dále soud usoudil, že skutky v XY museli spáchat dovolatelé a z toho vyvodil, že není pochyb, že spáchali i ostatní skutky. Soud prvního stupně tvrdil neudržitelné. Jeho tvrzení o elektronických zařízeních a náčiních nemůže obstát. Obvinění, že oba pachatelé (tedy D. G. a R. C.) měli kontakty v policejním sboru, je za hranicí fabulace. Ve spise není žádný poznatek, že by kdokoli z policistů vynášel informace. Obviněný D. G. by se musel krádeží dopouštět o berlích, protože měl poraněnou nohu. Není jasno, z čeho vycházel soud druhého stupně při svém potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
15. Dovolatel D. G. dále uvedl, že jeho DNA v rozporu s tvrzením soudu prvního stupně rozhodně nevedla k jeho zatčení. Tento poznatek vyplynul až dlouho poté, co byl vzat do vazby a to porovnáním z databáze neobjasněných případů. Přesto byl soud druhého stupně přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně je správný.
16. Podle dovolatelů byl zvýšením horní hranice trestní sazby porušen trestní zákoník a v tomto důsledku vyhlášen trest v polovině trestní sazby zvýšené o jednu třetinu. Soud použil zvýšené trestní sazby, která nemá žádnou oporu v uvedeném zákoně [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Dovolatelé uvedli, že napadají usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího z důvodů nesprávného hodnocení otázky zavinění, nesouladu hmotněprávních posouzení tvrzení a skutečností, neprokázání viny a nevypořádání se se zásadními argumenty obhajoby [ (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)].
17. Navrhli, aby s ohledem na závažnost pochybení při zvýšení horní hranice trestní sazby a tím uložení vysokého a citelného trestu byla odložena vykonatelnost trestu odnětí svobody, neboť je předpoklad, že usnesení odvolacího soudu bude zrušeno a nová rozhodnutí mohou být zcela odlišná od „rozsudků“ stávajících.
18. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodnými a napadená rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, případně soudům, věc v potřebném rozsahu projednat a ve smyslu názoru dovolacího soudu znovu rozhodnout.
19. K dovolání obviněného D. G. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že výhrady dovolatele pod vytýkaný ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vůbec nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Neuplatnil žádnou námitku, že by skutková zjištění nenaplnila znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V rámci dovolání pouze s akcentem na údajné nedostatky v procesu dokazování a porušení zásad podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. zpochybnil hodnocení soudy provedených důkazů. Takové námitky skutkové a procesní povahy však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Ze spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud provedl úplné a pečlivé dokazování, nepominul žádný důkaz, důkazy provedl procesně bezvadným způsobem a řádně se vypořádal s návrhy na doplnění dokazování. Naopak obviněný provedl selektivní hodnocení důkazů výlučně ve svůj prospěch. Nalézací soud učinil správná skutková zjištění, těmto přiřadil také odpovídající právní kvalifikaci a odsuzující rozsudek pečlivě a srozumitelně odůvodnil. Totéž možno uvést k rozhodování Krajského soudu v Praze. To, že obviněný je nespokojen se skutkovými zjištěními soudů a trestnou činnost popřel, neznamená, že odsuzující rozsudek je vadný.
20. K námitkám obviněného D. G. proti uloženému trestu státní zástupce uvedl, že tyto ve formě, v jaké je dovolatel uplatnil, nejsou pod vytýkaný dovolací důvod podřaditelné, neboť jejich podstatou je v zásadě jen subjektivní přesvědčení dovolatele o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Obviněný soudům vytkl bezdůvodné a nezákonné zvýšení horní hranice trestní sazby. Podle státního zástupce je argumentace obviněného D. G. nesprávná, neboť namítl vadnost postupu soudů podle §59 tr. zákoníku. Obviněný zaměnil ve svém podání pojmy. Soudy totiž postupu podle §59 tr. zákoníku neužily. Horní hranici trestní sazby zvýšily podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první za středníkem, kde podmínka spáchání zvlášť závažného zločinu vyžadována není. K tomuto kroku soudy sáhly důvodně a v souladu se zákonnou úpravou. Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným nebo souhrnným trestem, je možné jen v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů. Vyžaduje se takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. Splnění těchto podmínek přitom oba soudy správně dovodily. Vedle toho nelze odhlédnout od okolnosti, že ačkoli byla horní hranice trestní sazby zvýšena o jednu třetinu a trest byl ukládán v takto modifikované trestní sazbě, současně byl uložen v délce, jež byla stále v rozmezí původní trestní sazby za zločin podle §205 odst. 4 tr. zákoníku. Nelze proto dojít k závěru, že trest byl uložen mimo zákonem stanovenou trestní sazbu.
21. Státní zástupce dovodil, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud je v neveřejném zasedání odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Z uvedeného důvodu považoval za bezpředmětnou i žádost dovolatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
22. Dovolatel podal k vyjádření státního zástupce prostřednictvím svého obhájce repliku . Uvedl, že si je vědom toho, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy nižších instancí, avšak je povinností Nejvyššího soudu zasáhnout v případě, když je dán rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V případě obviněného není vůbec zřejmé, z jakých okolností soud prvního stupně dovodil jeho zavinění ve vztahu k odcizení vozidel. To je dovozováno pouze z nepřímých důkazů, které mohly svědčit maximálně o tom, že obviněný s některými vozidly přišel do kontaktu. Hodnocení soudu podle obviněného nebylo správné. Nepřímé důkazy netvoří logickou ničím nenarušenou soustavu. Naopak z řady z nich plyne, že se obviněný v místě odcizení vozidel vůbec nenacházel. Podmínky pro zásah Nejvyššího soudu jsou podle obviněného dány. Extrémní rozpor spočívá podle něj v tom, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu. Chybí též explicitní vyjádření naplnění subjektivní stránky trestného činu. Namítaná pochybení podle něj dosahují takové intenzity, že je nutno na ně nahlížet jako na porušení práva na spravedlivý proces. Podané dovolání je ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod a judikatury Ústavního soudu, přípustné. Dovolatel zaujal odlišný názor k hodnocení státního zástupce k nepřiměřenosti uloženého trestu. Je podle něj potřebné postavit najisto, zda bylo správně hodnoceno soudy mimořádné zvýšení trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první za středníkem, které soud prvního stupně odůvodnil zejména v bodu č. 130 svého rozhodnutí. Úvaha soudu, podle níž zvýšil hranici trestní sazby podle §43 odst. 1 a §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je podle něj nepřiměřená. Obviněný byl odsouzen také za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. K vlastnímu skutku mělo dojít tak, že ve vozidle Škoda Rapid byly v době jeho odcizení dvě platební karty. U tohoto trestného činu není možno dovozovat jakýkoliv úmysl. Obviněný nemohl předpokládat, že v uvedeném vozidle platební karty budou. Tedy opření soudu prvního stupně o „větší počet“ činů nemá oporu v zákoně a bylo učiněno v rozporu s ním. Obviněný je přesvědčen, že pokud mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku) týmž pachatelem, jestliže již byl za předchozí takový zločin potrestán, kdy tento postup je vázán na současné splnění následujících podmínek: a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet, c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím potrestání, d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena, tedy, jsou - li u daného ustanovení jasné podmínky pro jeho aplikaci, měla by být i u §43 odst. 1 tr. zákoníku zvolena soudem jistá analogie. To vše v kontextu ústavního principu předvídatelnosti rozhodování soudů. Obviněný má za to, že nebyl žádný důvod pro zvýšení trestní sazby postupem podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, a to vše v kontextu toho, že se na něho hledělo jako by nebyl odsouzen, neboť jeho tresty byly zahlazeny. Za nesprávný má proto pohled soudu prvního stupně, který v bodu č. 133 svého rozhodnutí uvedl, že podkladem pro ukládání trestu je zjištění, že obviněný má sklony k páchání tohoto druhu trestné činnosti.
23. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Pokud jde o posouzení toho, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zjistil Nejvyšší soud, že toliko dovolání obviněného G. bylo podáno v zákonné lhůtě a mohlo tak být, v situaci, že toto dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.) předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu.
25. Dovolání obviněného C. však bylo nutné z pohledu zákonné lhůty (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posoudit jako opožděné [(dále bod V/bod b) tohoto usnesení)].
IV.
a) obecná východiska
26. Obviněný G. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku (alternativa první) nebo jiných skutečností (jiné nesprávné hmotně právní posouzení) podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výhradou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně, a to v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Dále pak je z hlediska rozhodování dovolacího soudu vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je s ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odpovídajícím odůvodněním a není proto povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Náležité odůvodnění dovolání má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem jeho advokátem podle §265d odst. 2 tr. ř.
31. Obviněný G. dále uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) vlastní posouzení dovolání obviněného G.
32. Pokud jde o námitky ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je již ze samotného obsahu dovolání obviněného G. zřejmé, že tento obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod toliko formálně, neboť jím uplatněné námitky se zřetelně již ze svého obsahového vymezení s dovolacími důvody rozcházejí a nelze je pod tvrzené (ale ani jiné) dovolací důvody podřadit. Navíc lze přisvědčit názoru státního zástupce, že dovolání obviněného je poněkud nepřehledné, k čemuž přispívá i časté opakování dovolací argumentace. Po obsahové stránce však v každém případě z dovolání vyplývají především námitky obviněného založené na údajném nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Obviněný takto vytýká soudům nedostatky v hodnocení důkazů, zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu a namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, Z hlediska jednotlivých bodů rozsudku uvádí, že jednání pod bodem IV. se prokazatelně nedopustil a měl být obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn. Je přesvědčen, že ani zbylé skutky mu nebyly spolehlivě prokázány, a pokud však byl za ně odsouzen, měl mu za ně být ukládán případně mírnější trest.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odůvodňuje tím, že soud přistoupil ke zvýšení horní hranice trestní sazby, aniž by k tomu byly zákonné důvody. Takto namítá, že „ mu není známo, z jakého důvodu byla horní hranice trestní sazby podle §59 trestního zákoníku zvýšena, neboť ani v minulosti ani nyní se zvlášť závažného zločinu nedopustil, a podmínky ve smyslu naznačeného zákonného ustanovení tak splněny nebyly “. Postup soudu současně označuje za svévolný a rozšiřující s tím, že ani zdůvodnění zvoleného postupu odkazem na §43 odst. 1 trestního zákoníku podle jeho názoru tomuto ustanovení neodpovídá.
34. K uvedeným námitkám obviněného dále uvádí Nejvyšší soud následující.
35. Z obsahu dovolání je především zřejmé, že řada námitek obviněného jen kopíruje jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje jeho odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení, přičemž s těmito námitkami se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Jak již bylo konstatováno výše a Nejvyšší soud to znovu s ohledem na podobu dovolání zdůrazňuje, obviněný sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve skutečnosti však žádnou konkrétní námitkou nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, tedy v podaném dovolání neuplatňuje žádnou námitku v tom smyslu, že by konkrétní skutková zjištění nalézacího soudu uvedená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplnila znaky skutkových podstat předmětných trestných činů.
36. Obviněný v rámci podaného dovolání zjevně zpochybňuje (tak jako již před soudy nižších stupňů) pouze proces dokazování a porušení zásad trestního řízení vymezených v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudy a v návaznosti na to popírá soudy učiněná skutková zjištění, která označuje za nepodložená a nesouladná s právními závěry soudů. Soudy obou stupňů přitom provedené důkazy hodnotily zcela v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř. (jednotlivě, ale zejména v jejich vzájemných souvislostech) a vytvořily si tak předpoklady pro odpovídající skutková zjištění.
37. Jakkoliv jsou hodnotící postupy obou soudů založeny na komplexním hodnocení posuzované trestné činnosti obviněných z hlediska věcného, časového, místního a jejich vzájemné součinnosti a kooperace, stojí v této souvislosti za zmínku odlišný hodnotící postup obou soudů z hlediska posloupnosti odůvodnění jednotlivých bodů rozsudku. Hodnotící úvahy obou soudů však oběma postupy vyústily ve stejné skutkové i právní závěry o pachatelství odvolatelů.
38. V případě odsuzujícího rozsudku okresního soudu je zřejmé, že tento soud při formulaci závěrů o zjištěném skutkovém stavu vychází z toho, že klíčovým bodem k usvědčení obžalovaných ve vztahu ke skutkům pod body I., II, III. a také V. výroku rozsudku je prokázání skutku pod bodem IV. výroku rozsudku. To vyplývá již ze samotného odůvodnění rozsudku (body 103. – 110 ve vztahu ke skutku IV.), následně body 111. – 116. ve vztahu ke skutku I., body 121. – 124. ke skutku III. a body 125. – 128. ke skutku V.). Krajský soud naopak při formulaci závěrů o zjištěném skutkovém stavu odůvodňuje nejprve skutkové závěry pod bodem V. a následně také pod body I., II., III., které jsou podle jeho názoru bezpečně prokazovány takovými důkazy, které nemají přímou vazbu na další důkazy, jimiž je prokazována trestná činnost obviněných pod bodem IV., tedy zejména ve sledování osob a věcí (viz body 19 a 21 usnesení krajského soudu). Teprve poté na základě skutkového stavu věci popsaného pod body I., II., III. a V. odůvodňuje skutkové závěry pod bodem IV. (zejména bod 24 usnesení krajského soudu). Lze jen doplnit, že i nyní řada dovolacích námitek nedopadá na skutkové a právní závěry pod body I., II., III. a V., neboť obviněný v zásadě podaným dovoláním zejména brojí proti skutkovým závěrům pod bodem IV. V bližším lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
39. Na rozdíl od komplexních hodnotících úvah obou soudů naproti tomu obviněný opakovaně v rámci své obhajoby, odvolacích námitek a nyní i dovolání prováděl pouze vlastní selektivní hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch, kdy celou řadu soudem provedených důkazů pominul. Nedůvodně vytýkal zejména orgánům činným v přípravném řízení manipulaci s důkazy ve snaze přesvědčit soud o závěru, že trestnou činnost buď nespáchal, nebo mu nebyla dostatečným způsobem prokázána. S touto námitkou se oba soudy vypořádaly, a to jak odůvodněním procesních náležitostí zajištění těchto důkazů, tak i odůvodněním z pohledu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Neobstojí ani další námitky obviněného ohledně nevypořádání se s dalšími jeho důkazními návrhy. Již soud prvního stupně se vypořádal s návrhy obviněného na doplnění dokazování (str. 25, bod 100 rozsudku), s těmito se stejně tak vypořádal odvolací soud, neboť obviněný tyto důkazní návrhy znovu uplatnil v rámci odvolacího řízení (str. 22, bod 13 rozsudku).
40. Okresní soud Praha – východ pak také nejenom svá skutková zjištění srozumitelně odůvodnil v souladu ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., ale také zjišťované protiprávní jednání obviněného odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Stejné skutečnosti lze uvést i k usnesení krajského soudu. Proti těmto právním závěrům však obviněný konkrétní námitky, tak, jak by se to dalo při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. očekávat, neuplatnil. Také Krajský soud v Praze se přesvědčivě a logicky vypořádal se všemi odvolacími námitkami včetně odpovídajícího zdůvodnění.
41. Lze tedy uzavřít, že skutečnost, že obviněný uplatňuje své vlastní skutková zjištění a se skutkovými zjištěními soudů není spokojen a trestnou činnost popírá, ještě nemůže znamenat, že skutková zjištění soudů nejsou správná, s provedenými důkazy nesouladná, a že odsuzující rozsudek je vadný. Všechny takovéto námitky obviněného jsou proto námitkami skutkové a procesní povahy, které však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, a to i proto, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. V této trestní věci tedy nejde o situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
42. Další námitky dovolatele směřují proti uloženému trestu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti nemohou být uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Konkrétní druh a výše trestu jsou v rámci zákonných kritérií věcí volné úvahy soudu, do které zpravidla cestou dovolání zasahovat nelze. Výjimkou jsou případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahujících do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.). Takovým výjimečným případem však trest uložený obviněnému v této trestní věci zcela jistě není.
43. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na situace, pokud by byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Takováto situace však v této trestní věci obviněného nenastala, neboť ustanovení §205 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého byl obviněnému trest odnětí svobody uložen (vůči peněžitému trestu výhrady nevznáší), uložení trestu odnětí svobody umožňuje. Pokud mu pak byl tento trest uložen ve výměře šesti let, stalo se tak v rámci zákonné trestní sazby tohoto trestného činu, která činí dva až osm let.
44. Obviněný přitom zjevně v dovolání směřuje své námitky proti uloženému trestu a jeho nepřiměřené přísnosti s tvrzením bezdůvodného a nezákonného zvýšení horní hranice trestní sazby. V tomto ohledu není příliš srozumitelné, proč spatřuje vadnost postupu soudů při stanovení výměry trestu použitím §59 tr. zákoníku, a to s argumentací, že k tomu postupu nebylo důvodu, neboť ani nyní ani v minulosti nespáchal zvlášť závažný zločin. V tomto lze jistě s obviněným souhlasit, neboť oba soudy naznačeným způsobem při stanovení druhu a zejména výměry trestu zjevně nepostupovaly. Z výroku rozsudku okresního soudu, z jeho odůvodnění a stejně tak odůvodnění usnesení krajského soudu totiž vůbec nevyplývá, že by soudy obviněným naznačené ustanovení §59 tr. zákoníku ve svých úvahách o stanovení druhu a výměry trestu užily. Z obou rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy obviněnému ukládaly trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, u které horní hranici této sazby zvýšily postupem podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první za středníkem (kde podmínka spáchání zvlášť závažného zločinu ani vyžadována není). Je tak zřejmé, že obviněný zjevně zaměňuje obě citovaná ustanovení a také již z tohoto důvodu nemůže být jím uplatněný dovolací důvod naplněn.
45. Pouze nad rámec výše uvedeného může Nejvyšší soud uvést, že k uložení trestu postupem podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první za středníkem soudy přistoupily zcela důvodně v souladu se zákonnou úpravou a tento svůj postup náležitě odůvodnily (viz bod 130. odsuzujícího rozsudku a bod 28 usnesení o zamítnutí odvolání).
46. Možnost zpřísnění (výměry) ukládaného trestu v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů vyplývající z §43 odst. 1, věty první za středníkem tr. zákoníku (vztahující se jak k úhrnnému trestu, tak i trestu souhrnnému) se týká pouze trestu odnětí svobody a jejím prostřednictvím lze reagovat na situace, kdy se pachatel dopustí takového množství trestných činů ve vícečinném souběhu, že k jeho náležitému potrestání nepostačuje ani trestní sazba nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů. Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným (nebo souhrnným) trestem, je možné jen v případě více činného souběhu většího počtu trestných činů. Zákon neposkytuje žádné vodítko k určení toho, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu již lze považovat za „větší“ a jaký nikoli. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se nicméně vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů,
což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. Pokud byl obžalovaný odsouzen za celkem šesti trestných činů ve čtyřech skutcích, kdy jeden skutek je tvořen třemi dílčími útoky, krádežemi způsobil celkovou škodu ve výši 1.351.320 Kč a užíval odcizená vozidla v celkové hodnotě 655.500 Kč, pak oba soudy správně dovodily podmínky pro použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku, věta první za středníkem.
47. Navíc je nutné z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zmínit i tu skutečnost, že ačkoli byla horní hranice trestní sazby o jednu třetinu zvýšena a trest byl reálně ukládán v takto modifikované trestní sazbě, stále byl uložen v délce, která byla stále v rozmezí původní trestní sazby za zločin podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, která činí dva až osm let. Ani z tohoto závěru nelze dojít k závěru, že obviněnému byl trest uložen mimo zákonem stanovenou trestní sazbu tak, jak to požaduje §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
48. Ze všech shora uvedených důvodů proto bylo možné uzavřít, že uvedená námitka dovolatele ohledně údajné vadnosti postupu soudů při stanovení výměry trestu podle §59 tr. zákoníku je zjevně primárně zaměřena proti přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody a proto uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.
V.
a) Obviněný G.
49. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
b) Obviněný C.
50. Především je nutné konstatovat, že obviněný C. byl v usnesení soudu druhého stupně v souladu s ustanovením §265e odst. 1 , 2 a 3 tr. ř. řádně poučen o možnosti podat dovolání a o podmínkách takového podání, tedy i o tom, v jaké lhůtě a jakým způsobem (prostřednictvím obhájce) lze proti tomuto rozhodnutí podat dovolání (viz poučení č. l. 2768 spisu).
51. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
52. Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Pro úplnost pak lze uvést, že toto ustanovení se neuplatní, pokud v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 251/2012). Takováto situace však v této trestní věci nenastala.
53. Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
54. K běhu dovolací lhůty je třeba ještě připomenout, že podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
55. V této trestní věci bylo usnesení Krajského soudu v Praze obviněnému doručeno dne 27. 2. 2019 a jeho obhájkyni dne 20. 2. 2019. Pokud se podle §265e odst. 2 tr. ř. rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, pak lhůta dvou měsíců běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené znamená, že pro podání dovolání začala obviněnému běžet lhůta dne 27. 2. 2019 a že posledním dnem lhůty pro podání dovolání tak byl den 29. 4. 2019 (na den 27. 4 . 2019 připadala sobota – viz §60 odst. 2 tr. ř.). Pokud bylo dovolání obviněného C. podáno až dne 2. 5. 2019, musel je Nejvyšší soud posoudit jako dovolání opožděné. Domáhal-li se obviněný v podaném dovolání navrácení lhůty k podání dovolání, to s ohledem na to, že nesprávně informoval svoji obhájkyni o datu doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, pak této žádosti nebylo možné vyhovět již z toho důvodu, že podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
56. Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět.
57. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o obou dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
VI.
58. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého dovolání a jeho doplnění, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář