ECLI:CZ:US:2014:3.US.888.14.1
sp. zn. III. ÚS 888/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem společné advokátní kanceláře Janda Ježek & partneři, se sídlem 547 01 Náchod, Kamenice č. p. 155, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1410/2013-21 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2013 č. j. 10 To 246/2013-143, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2013 č. j. 3 T 115/2013-122, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení a A. Nejvyššího státního zastupitelství, B. Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a C. Okresního státního zastupitelství v Náchodě jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1410/2013-21, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2013 č. j. 10 To 246/2013-143 a rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2013 č. j. 3 T 115/2013-122 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1410/2013-21, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2013 č. j. 10 To 246/2013-143 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2013 č. j. 3 T 115/2013-122 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2014, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být dotčeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), dle článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle článku 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") tvrdí, že v trestní věci vedené proti němu u Okresního soudu v Náchodě (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 3 T 115/2013 byl nezákonně a protiústavně odsouzen, protože skutek, jehož se měl dopustit, není trestným činem. Obecné soudy prý inkriminovaný skutek nesprávně kvalifikovaly po právní stránce a kromě toho extrémně vadně vyhodnotily provedené důkazy. Stěžovatel se domnívá, že měl být obžaloby zproštěn.
II.
3. Z obsahu ústavní stížnosti, z rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností, z vyjádření účastníků řízení a z trestního spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 115/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
4. Rozsudkem nalézacího soudu napadeným ústavní stížností byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
5. Trestný čin měl (stručně řečeno) spočívat po skutkové stránce v tom, že obviněný jako strážník Městské policie v Jaroměři v nočních hodinách dne 1. 10. 2011 při služebním zákroku motorizované hlídky Městské policie vyslané na místo výtržnosti neoprávněně použil donucovací prostředky proti poškozenému Radimu Jirouskovi tak, že při příjezdu na určené místo vyběhl z vozidla městské policie s úmyslem omezit útočníka na svobodě, a ačkoliv viděl, že se na místě v tu chvíli již žádné protiprávní jednání neodehrává, přesto běžel k Radimu Jirouskovi, který se však v té době zcela zjevně nedopouštěl žádného protiprávního jednání, ženu žádným způsobem nenapadal a šel ve větší vzdálenosti za ní, při běhu ho vyzval k tomu, aby si ihned lehnul na zem, a když této výzvě nevyhověl, použil vůči Radimu Jirouskovi hmaty a chvaty, až tento upadl na zem, a přesto, že se nijak nebránil a nekladl žádný odpor, přiložil mu pouta, čímž poškozenému Radimu Jirouskovi způsobil závažnou újmu porušením jeho občanských práv na osobní svobodu, a vykonával tak svou pravomoc mimo rámec zákonného zmocnění, způsobil mu oděrku na tváři a na krku s drobným krvácením, přičemž toto zranění si nevyžádalo omezení běžného způsobu života, a následně ho po zjištění skutečného stavu propustil.
6. O odvolání obviněného a o odvolání státního zástupce (v neprospěch obžalovaného) proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. 10 To 246/2013, jímž obě odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Usnesením Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1410/2013-21 bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
8. Ústavní soud si k podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků. Nalézací soud ve svém vyjádření ze dne 24. března 2014 a odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 20. března 2014 odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly odmítnutí, respektive zamítnutí ústavní stížnosti. Protože obsah těchto vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy z průběhu trestního řízení, nepokládal Ústavní soud za potřebné zasílat vyjádření obecných soudů stěžovateli k replice. Dovolací soud žádné vyjádření Ústavnímu soudu nezaslal.
9. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a z obsahu trestního spisu a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu.
IV.
10. Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná; napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
11. K porušení základních práv stěžovatele došlo v daném případě především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů. Skutkový stav věci byl nedostatečně zjištěn a byly z něj vyvozeny extrémně vadné právní závěry.
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 (v SbNU nepublikováno) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz].
13. Z tohoto pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem však jsou připuštěny výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
V.
14. Klíčové pro kvalifikaci inkriminovaného skutku jako trestného činu bylo spolehlivě prokázat ty skutečnosti, které jsou významné pro posouzení oprávněnosti použití donucovacích prostředků "hmaty", "chvaty" a "pouta" upravených v ustanoveních §18 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o obecní policii"). Podle §18 odst. 2 citovaného zákona donucovací prostředky "je strážník oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek". Podle §18a odst. 1 písm. c) citovaného zákona strážník "je oprávněn použít pouta ... proti osobě, která fyzicky napadá jinou osobu nebo strážníka, ohrožuje vlastní život, poškozuje cizí majetek nebo se pokusí o útěk při zákroku strážníka".
15. Konkrétně bylo zejména třeba prokázat, jaký charakter měl konflikt, který se odehrával mezi Radimem Jirouskem a jeho družkou Simonou Prokopovou, zda šlo o výtržnost, rvačku nebo jiné jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek, a zda tento konflikt trval ještě i v době příjezdu strážníků na místo. Dále bylo zapotřebí prokázat, jak se choval samotný Radim Jirousek v době, kdy byly donucovací prostředky použity, zda fyzicky napadal fyzickou osobu nebo strážníka nebo se pokusil o útěk.
VI.
16. Ústavní soud po důkladném seznámení se s obsahem trestního spisu konstatuje, že skutkový stav zjištěný v trestním řízení je rozporný a hodnocení důkazů, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, je extrémně vadné. Z provedených důkazů vyplývá několik možných skutkových verzí případu, z nichž některé nasvědčují nevině obviněného a jiné podporují závěr o vině. Obecné soudy tyto rozpory náležitě nevyhodnotily a přiklonily se k verzi o vině obviněného, aniž by svůj závěr přesvědčivě odůvodnily. Taková nejistota nevyhovuje požadavku vyslovenému v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, "aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". Nebyl splněn ani tamtéž vyslovený příkaz objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Porušena byla rovněž zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyplývající z principu presumpce neviny zakotveného v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu.
VII.
17. Obviněný od počátku trestního řízení tvrdil, že je nevinný, a předkládal orgánům činným v trestním řízení na svou obhajobu skutkovou verzi případu odlišnou od vzneseného obvinění. Jím podaný popis skutku je v podstatných bodech neměnný v průběhu celého trestního řízení a je obsažen v protokolech pořízených v přípravném řízení (protokol o výslechu svědka ze dne 23. 3. 2012 na č. l. 11-16 trestního spisu; protokol ze dne 25. 5. 2013 o výslechu podezřelého na č. l. 4-12), jakož i v protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 6. 2013 (č. l. 109, 110).
18. Podle tvrzení podaných obviněným v průběhu trestního řízení se skutek měl odehrát takto:
Obviněný jako strážník městské policie byl spolu se strážníky Zdislavem Effenbergerem a Miroslavem Machačem vyslán svým nadřízeným jako člen motohlídky do ulice Svatopluka Čecha v Jaroměři, kde se v nočních hodinách strhla výtržnost. Výtržnost spočívala v tom, že silně podnapilý občan Radim Jirousek a jeho rovněž silně podnapilá družka Simona Prokopová se po opuštění hospody U Hrušků na ulici nejprve hlasitě hádali a poté pan Jirousek začal paní Prokopovou fyzicky napadat - strkal do ní a cloumal s ní; paní Prokopová se snažila napadení bránit, pan Jirousek však v napadání pokračoval a pronásledoval ji. Průběh konfliktu sledoval obviněný spolu s dalšími strážníky již před výjezdem na místo a to na monitoru kamerového zařízení umístěného na služebně městské policie. Během jízdy na místo výtržnosti slyšel obviněný ze služební vysílačky výzvu dispečerky městské policie Petry Dubnové (která událost stále pozorovala na monitoru kamerového systému), aby si motohlídka pospíšila, protože konflikt na místě výtržnosti se stupňuje a pan Jirousek se chystá napadenou mlátit. Když obviněný po několika minutách přijel na místo výtržnosti, viděl Radima Jirouska, že odchází směrem za paní Prokopovou, pokřikuje na ni a snaží se ji dohonit. Obviněný, aby zabránil přiblížení se pana Jirouska k paní Prokopové, k němu běžel s voláním "Městská policie!" a vyzýval ho, aby zalehl na zem. Obviněný tvrdí, že v okamžiku, kdy dobíhal k Radimu Jirouskovi, ten se otočil proti němu, "měl takový bojový výraz" a natáhl ruku směrem k němu. V této pozici obviněný chytil pana Jirouska za ruku a "obloukem ho svedl na zem"; pan Jirousek zůstal ležet na chodníku na břiše. Protože se pan Jirousek dále vzpíral, přiběhl druhý strážník Miroslav Machač a oba strážníci přiložili ležícímu panu Jirouskovi pouta. Poté strážníci pana Jirouska posadili a se spoutanýma rukama ho nechali sedět na zemi, protože se obávali, že v silné podnapilosti by vstoje ztratil rovnováhu a upadl by. Po několikaminutové slovní domluvě slíbil pan Jirousek strážníkům, že nebude v napadání paní Prokopové pokračovat, proto mu strážníci pouta sejmuli a přivolali na místo lékaře rychlé záchranné služby, aby pana Jirouska vyšetřil. Lékař zjistil, že pan Jirousek má toliko malou oděrku na tváři a na krku, kterážto drobná zranění nevyžadují žádný lékařský zákrok. Poté celá tato událost, trvající odhadem asi půl hodiny, skončila. Pan Jirousek a paní Prokopová odešli domů a strážníci odjeli na služebnu, kde sepsali záznam o zákroku.
19. V podstatných bodech shodně jako obviněný líčí událost též svědek Zdislav Effenberger, který jako řidič a člen motohlídky byl přítomen na místě události (č. l. 40-42; 112-113). Potvrzuje zejména, že i on viděl na služebně na monitoru kamerového systému počátek výtržnosti ("že nějaký pán propleskává paní") a že při příjezdu motohlídky na místo události viděl z auta, že "pán byl ještě v kontaktu s paní". Jako řidič vyběhl z auta městské policie až poslední, takže další průběh zákroku pozoroval až od okamžiku, kdy pan Jirousek již ležel na zemi.
20. Stejné vylíčení průběhu výtržnosti a zákroku na místě je obsaženo také ve svědeckých výpovědích dispečerky městské policie Petry Dubnové (č. l. 29-32; 121v-113) a velitele městské policie Ondřeje Mundla (č. l. 60-67; 113v-114v). Oba tito svědci pozorovali jak průběh výtržnosti, tak zákrok strážníků na monitoru kamerového systému na služebně městské policie. Jejich výpovědi jsou velmi detailní; potvrzují zejména, že hádka a strkanice mezi panem Jirouskem a paní Prokopovou byla velmi intenzivní již před příjezdem motohlídky. Svědkyně Dubnová uvádí: "... mezi ženou a mužem docházelo k fyzickému kontaktu ..., muž ženu popostrkuje" - č. l. 29, "... muž do ženy neustále strkal, popostrkával ji před sebou, bylo vidět, že se hádají, ... muž do ženy strká stále více, pak oproti ní napřáhl ruku" - č. l. 112v; svědek Mundl uvádí: "... Začalo tam docházet k napadání ženy mužem, kdy ji odstrkával ..., žena až několikrát málem upadla ... muž napadal ženu agresivně, hrubě ... bylo vidět strkání do ženy, nápřahy rukou, údery do ženy a smýkal s ní ... v jednu chvíli napřáhl ruku a chystal se k úderu" - č. l. 66.
21. Oba tito svědci Dubnová a Mundl vypovídali o tom, že agresivní chování pana Jirouska pokračovalo i v době, kdy policejní hlídka přijela na místo. Svědkyně Dubnová uvádí: "... muž měl stále napřaženou ruku a ženu i popostrkoval" - č. l. 29, "muž útočil na tu ženu" - č. l. 113; svědek Mundl uvádí: "... když tam přijela hlídka, tak on do ní [tj. do paní Prokopové] strkal. Když tam naši kluci přiběhli, tak ten muž se napřahoval ... nevím, jestli se napřahoval na ženu nebo na strážníky" - č. l. 66, "muž natáhl ruku směrem k přibíhajícímu strážníku S. ..., na kameře jsem viděl nataženou ruku" - č. l. 113v.
22. Klíčový význam pro objasnění skutkového děje má výpověď svědka - poškozeného Radima Jirouska; hodnota této výpovědi je poněkud snižována tím, že, jak sám uznává, byl v době incidentu silně podnapilý. Svědek ve výpovědi v přípravném řízení ze dne 26. 3. 2012 uznává, že před příjezdem strážníků došlo mezi ním a Simonou Prokopovou "... k hádce a vzájemnému strkání ... po chvilce jsme se však hádat přestali ... během toho jsem slyšel nějaký křik a zaslechl jsem slovo ,policie', žádný odpor jsem nekladl, a když jsem ležel na zemi, tak jsem byl spoután, a to s rukama za zády ... po přiložení pout mi hlídka policie pomohla na nohy a já jsem se postavil ... hlídka mě kromě sražení na zem jinak nenapadala ... pak mi sundali pouta a já jsem šel se svojí přítelkyní domů" (č. l. 19 spisu).
23. Ve výpovědi u hlavního líčení dne 20. 6. 2013 svědek Radim Jirousek mj. uvedl: "... Moc si toho již nepamatuji. Vím, že se tam akorát objevili, slyšel jsem slovo ,policie', pak to s námi, tu rozepři, řešila dohodou ... Slyšel jsem výzvu ,Městská policie!' ... když jsem slyšel tu výzvu, tak jsem se neotočil, měl jsem rozepři s přítelkyní ... Vím, že jsem byl najednou na zemi a pak jsem měl pouta ... Přítelkyni jsem nikdy fyzicky nenapadal. Ten večer ale zrovna jo. Už se nepamatuji, jakým způsobem, protože jsem byl podnapilý. Asi jsem do ní strkal ... Na postup policie v této věci jsem si nestěžoval. Ten zásah jsem si vyhodnotil tak, že to bylo v rámci jejich služebních povinností ..." (č. l. 111v, 112 spisu).
24. Svědkyně Simona Prokopová, která byla v době konfliktu, jehož byla přímou účastnicí, rovněž silně podnapilá, ve výpovědi v přípravném řízení ze dne 28. 3. 2012 mj. uvedla: "Mezi mnou a Radimem Jirouskem došlo ke konfliktu z důvodu jeho žárlivosti. Došlo mezi námi k hádce a Radim do mě také strkal ... Poté jsme se přestali hádat a já šla asi 2 kroky před Radimem a on šel za mnou ... Když jsme tedy oba v klidu šli domů, tak mě najednou někdo chytl za ruku ... Já jsem se podívala ... a všimla jsem si, že je to strážník Městské policie ... já jsem se otočila ... a viděla jsem, že Radim Jirousek leží na zemi na břiše a na něm klečel další strážník ... S hlídkou jsme se domluvili, že já nic oznamovat nechci, a Radimovi domluvili, aby byl v klidu ... ve chvíli zákroku mezi námi k žádnému napadání nedocházelo." (č. l. 70).
25. Ve výpovědi u hlavního líčení dne 20. 6. 2013 svědkyně Simona Prokopová mj. uvedla: "... Zákrok policie na pana Jirouska jsem viděla. Přítel do mě strkal, přijela tam hlídka, odtrhli ho ode mě. Byli jsme blízko sebe a vypadalo to, že se dohadujeme a že by ještě k něčemu mohlo dojít. Patrně se policisti domnívali, že ještě bude docházet k nějakému napadání, tak přítele odtrhli ... Nevím, jak vám to mám vysvětlit, prostě ta hlídka, když tam přijela, tak mně vlastně pomohli ... Viděli napadení, tak přijeli udělat zákrok ... Na místě zákroku jsem slyšela ,hlídka městské policie' a pak přítele odtrhli ... Určitě to příslušník dělal proto, že předpokládal, že se ještě něco bude dít ... Příslušník ho vlastně na té zemi uklidnil a pak už vlastně stáli ... Ten zásah té policie bych vyhodnotila tak, že mi pomohli. Na jednání strážníků jsem si do současné doby nestěžovala ..." (č. l. 111, 111v spisu).
VIII.
26. Odlišně oproti shora uvedeným výpovědím obviněného a svědků Zdislava Effenbergera, Petry Dubnové, Ondřeje Mundla, Radima Jirouska a Simony Prokopové vypovídal v průběhu trestního řízení svědek Miroslav Machač. Jím podané trestní oznámení bylo důvodem k zahájení úkonů trestního řízení a ke sdělení obvinění proti P. S.; jeho svědecké výpovědi v trestním řízení byly hlavním důkazem, o nějž je opřen odsuzující rozsudek.
27. Ve výpovědích Miroslava Machače je průběh celé události vylíčen tak, že chování přímých účastníků incidentu Radima Jirouska a Simony Prokopové na místě incidentu bylo prý klidné a nezavdávalo žádný důvod k použití donucovacích prostředků "hmaty", "chvaty" a "pouta" ze strany obviněného.
28. Ve vysvětlení podaném před zahájením trestního stíhání dne 14. 3. 2012 (kdy podal na obviněného trestní oznámení na Policii České republiky) Miroslav Machač vypověděl, že se jako strážník městské policie podílel spolu s obviněným a strážníkem Effenbergerem na služebním zákroku, který se stal předmětem následujícího trestního řízení. Tvrdí, že jako člen motohlídky řídil služební automobil (tento údaj je osamocený a zřejmě nesprávný, obviněný i všichni ostatní zúčastnění svědci tvrdí, že automobil řídil strážník Effenberger). Svědek Machač uvedl, že v době příjezdu motohlídky pan Jirousek s paní Prokopovou "... v klidu šli, drželi se možná i za ruce". Obviněný S. prý "... z vozidla vyskočil a běžel k tomuto páru ..., k muži přiběhl zpředu, jednou rukou jej uchopil zřejmě za tričko, přičemž mu roztrhl řetízek ..., druhou rukou muže udeřil myslím do obličeje a následně jej strhl na zem, kde jej zaklekl. Mezitím jsem na místo doběhl i já a pomáhal jsem S. v zákroku tak, že jsme muži nasadili pouta". Další průběh incidentu líčí svědek Machač shodně jako ostatní shora uvedení svědci (viz č. l. 49 až 52 spisu).
29. Ve výpovědi podané při hlavním líčení u nalézacího soudu dne 20. 6. 2013 (č. l. 104, 115 trestního spisu) setrval svědek Machač na tvrzení, že služební automobil v době zákroku řídil on, z auta vystoupili strážníci S. a Effenberger. Po zastavení prý on zůstal sedět v autě a z okna viděl, jak obviněný S. přišel k panu Jirouskovi a "... strhl ho na zem, což si myslím, že bylo prostě nepřiměřené". Poté on sám rovněž vystoupil z auta "... šel jsem k tomu zákroku, který už byl provedený a ... pouta jsem [panu Jirouskovi] přikládal, protože zákrok už proběhl a chtěl jsem pomoci kolegovi ... V době, kdy ten zákrok probíhal, tak té paní nějaké bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Tomu zakročujícímu policistovi také nehrozilo nějaké nebezpečí, protože ten chlap [Jirousek] stál a nic. Nevím, jestli byla použita nějaká donucovací výzva, protože jsem seděl v autě ... Zákrok byl docela rychlý, ale nevšiml jsem si, že by se ten pán bránil, jako že by zaútočil. Neviděl jsem, že by útočil na tu ženu, ještě než jsme přijeli. Nevím, proč jsem přikládal ta pouta, přikládal jsem je o vlastní vůli ... Pán nebyl agresivní."
IX.
30. Je zřejmé, že ve vylíčení podstatných skutkových okolností, z nichž se dá usuzovat na chování poškozeného před zákrokem a během něho, jakož i na chování obviněného a na přiměřenost použití donucovacích prostředků, se mezi výpovědí svědka Machače na jedné straně a mezi výpovědí obviněného a výpověďmi ostatních svědků na straně druhé vyskytují značné rozdíly.
31. Obecné soudy opřely svůj odsuzující rozsudek téměř výhradně o usvědčující výpověď svědka Machače, aniž by tuto výpověď náležitě analyzovaly, aniž by ji porovnaly s ostatními důkazy a aniž by hodnotily její věrohodnost.
32. Naproti tomu k těm částem výpovědí svědků Mundla, Dubnové a Effenberga, které obviněného vyviňují, obecné soudy vůbec nepřihlédly. Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku vůbec nevysvětlil, proč nepřiznal těmto vyviňujícím výpovědím žádnou váhu. Odvolací soud se omezil na apodiktické tvrzení, že tyto výpovědi "je nutno považovat za účelové a obžalovanému stranící" (str. 3 usnesení o zamítnutí odvolání), aniž by jakkoli odůvodnil, proč je za takové považuje. Zvlášť zarážející je, že nalézací soud a odvolací soud vůbec nevzaly v úvahu ty části výpovědí svědka Jirouska (poškozeného) a svědkyně Prokopové (partnerky poškozeného) svědčící ve prospěch obviněného, totiž to, že v době policejního zásahu pan Jirousek stále ještě fyzicky napadal paní Prokopovou. Tvrzení dovolacího soudu, "že z žádné svědecké výpovědi nebylo možno učinit závěr, že na místě činu došlo k přímému ohrožení bezpečnosti kohokoli z přítomných, ohrožení majetku, rvačce, výtržnosti nebo jinému jednání, jímž by byl vážně narušován veřejný pořádek" je zcela zřejmě nesprávné - naopak z několika výše uvedených výpovědí vyplývá pravý opak.
33. Ústavní soud pokládá za nezbytné připomenout, že soudní rozhodnutí o vině nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů (protože prý jsou "účelové a obžalovanému stranící") a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům. Jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu.
34. Protože obecné soudy přikládaly rozhodující důkazní váhu výpovědi svědka Miroslava Machače, která byla v mnoha aspektech rozporná s ostatními důkazy, bylo zapotřebí věnovat analýze a prověření věrohodnosti této výpovědi zvýšenou pozornost [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Obecné soudy však tuto povinnost důkladného prověření hodnověrnosti výpovědi svědka Machače, vyplývající na úrovni podústavního práva ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a na úrovni práva ústavního z kautel spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nesplnily.
35. Pozornost měly orgány činné v trestním řízení věnovat již té skutečnosti, že Miroslav Machač, který v průběhu trestního řízení tvrdil, že se zákrokem a s použitím donucovacích prostředků nesouhlasil a pokládal je za nezákonné, se přesto sám na celém průběhu zásahu aktivně podílel - spolu s obviněným P. S. nasazoval Radimu Jirouskovi pouta. Bylo povinností orgánů činných v trestním řízení dotázat se svědka, proč tak učinil - doznání ke spolupachatelství je pro posouzení věrohodnosti výpovědi bezesporu významné. Stejně tak bylo namístě, aby se orgány činné v trestním řízení dotázaly svědka Machače, proč své údajné výhrady vůči zákroku a vůči počínání P. S. nesdělil svému nadřízenému.
36. Trestní oznámení na P. S. pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele učinil Miroslav Machač na Policii České republiky až dne 14. 3. 2012, tedy za čtyři a půl měsíce od incidentu. Kromě P. S. označil jako podezřelé z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ještě strážníky Petru Dubnovou a Pavla Jurištu. Oznámení podal na oddělení hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územním odboru oddělení hospodářské kriminality v Náchodě. Toto trestní oznámení učinil Miroslav Machač za velmi specifických okolností, a to v souvislosti s tím, že byl na tomto odboru služby kriminální policie vyslýchán v jiné trestní věci, vedené proti jeho příteli a spolubydlícímu L. M.; L. M. byl v minulosti opakovaně trestán za rozsáhlé úvěrové podvody a nyní byl podezírán z další trestné činnosti. Jak vyplývá z výpovědi svědka Ondřeje Mundla u hlavního líčení dne 20. 6. 2013 (č. l. 114 spisu), svěřil se mu Miroslav Machač, že trestní oznámení podal proto, že se domníval, že strážníci městské policie "na mě poštvali kriminálku"; svědkovi Mundlovi prý Machač dokonce tvrdil, že "policisté ... na té kriminálce ... na něho tlačili a řekli mu ,když nám něco pustíš na tvoje kolegy, tak my přivřeme oko'." Těmito zvláštními okolnostmi podaného trestního oznámení se obecné soudy vůbec nezabývaly a nijak se s nimi nevypořádaly, ačkoliv mají zásadní význam pro hodnocení věrohodnosti svědka Machače. Dalo by se přinejmenším očekávat, že se soudy svědka Machače na okolnosti, za nichž podal trestní oznámení, alespoň dotáží; naskýtala se rovněž možnost dotázat se na tyto okolnosti u orgánů kriminální policie. Obecné soudy se však těmito relevantními skutečnostmi, o nichž z výpovědi svědka Ondřeje Mundla věděly, nijak nezabývaly - nesplnily tím povinnost zjistit náležitě skutkový stav věci (viz §2 odst. 5 tr. řádu).
37. Obecné soudy se nijak nezabývaly ani tou okolností, že ačkoli trestní oznámení Miroslava Machače na P. S. bylo podáno dne 14. 3. 2012 (č. l. 1), podezření bylo P. S. sděleno až po více než jednom roce - dne 25. 4. 2013 (č. l. 2); protokolárně byl podezřelý vyslechnut dne 2. 5. 2013 (č. l. 4). Příčiny těchto průtahů nejsou z vyšetřovacího spisu zřejmé.
38. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že hodnověrnost oznamovatele a svědka Miroslava Machače mohla být výrazně ovlivněna konflikty a nepřátelstvím panujícím dlouhodobě mezi dvěma skupinami strážníků na služebně Městské policie Jaroměř. Strážníci Miroslav Machač a P. S. patřili každý do jiné z těchto antagonistických skupin. Lze se důvodně domnívat, že podnětem k tomu, aby Miroslav Machač podal trestní oznámení a poté v průběhu trestního stíhání vypovídal v neprospěch obviněného P. S., byla vzájemná osobní averze a ta skutečnost, že právě v té době spory na pracovišti městské policie vrcholily a Miroslav Machač městskou policii opouštěl. Ani tato skutečnost nebyla obecnými soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Machače náležitě zvažována.
X.
39. Ústavní soud konstatuje, že z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu vyvodily obecné soudy právní závěry, které jsou zcela nepřesvědčivé a vykazují znaky svévole. Kategorické závěry nalézacího soudu, že "obžalovaný překročil rámec svých pravomocí a zakročil proti Radimu Jirouskovi způsobem, který neodpovídal zákonu. Použil donucovacího prostředku v situaci, kdy to nebylo třeba, a jeho zákrok byl hrubý v okamžiku, kdy od poškozeného nehrozilo bezprostřední nebezpečí ani nijak v té chvíli neohrožoval své okolí" nejsou přesvědčivé a nedají se z provedených důkazů spolehlivě vyvodit. Ani závěry odvolacího soudu, že zákrok obviněného byl "zcela nepřiměřený, a tedy i nezákonný", že "o vážné narušování veřejného pořádku se však nejednalo... že obžalovaného jednání poškozeného neohrožovalo, neplynulo mu z něj nějaké bezprostřední ohrožení. Stejně tak jednáním poškozeného nebyla bezprostředně ohrožena ani svědkyně Prokopová ..., obžalovaný omezil tak poškozeného nedůvodně na osobní svobodě ...", z provedeného dokazování jednoznačně nelze dovodit. Rovněž závěr dovolacího soudu, že "... z žádné (zvýrazněno námi) svědecké výpovědi nebylo možno učinit závěr, že na místě činu došlo k přímému ohrožení bezpečnosti kohokoli z přítomných, ohrožení majetku, rvačce, výtržnosti nebo jinému jednání, jímž by byl vážně narušován veřejný pořádek", není správný. Ústavní soud konstatuje, že všechny obecné soudy opřely své závěry toliko o ty důkazy, které vyznívají v neprospěch obviněného, a bez náležitého zdůvodnění ignorují ty důkazy, které svědčí v jeho prospěch.
40. Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecných soudů ohledně naplnění zákonných podmínek pro použití donucovacích prostředků podle ustanovení §18 odst. 2 a §18a odst. 1 písm. c) zákona o obecní policii není korektní; obecné soudy zmiňují a přezkoumávají pouze některé tyto podmínky (např. neberou v potaz podmínku "osoba ... se pokusí o útěk při zákroku strážníka"). Kategorická tvrzení soudů, že "se na místě v tu chvíli žádné protiprávní jednání neodehrává", "Radim Jirousek se však v té době zcela zjevně nedopouštěl žádného protiprávního jednání, ženu žádným způsobem nenapadal", "nešlo o vážné narušování veřejného pořádku či o ohrožení Simony Prokopové", nelze jednoznačně dovodit, pokud by soudy vzaly v potaz všechny provedené důkazy.
41. Lze pochybovat také o správnosti použité právní kvalifikace inkriminovaného skutku jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zejména o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Zdá se, že obecné soudy pokládaly za notorietu, že jednání obviněného se dělo "v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch" (jak vyžaduje skutková podstata tohoto trestného činu), nebo zaměnily subjektivní stránku trestného činu za následek, tj. za znak objektivní stránky trestného činu. Takový postup je však nesprávný. Trestní právo hmotné nepřipouští, aby existence jakýchkoli znaků skutkové podstaty byla apriorně předpokládána jako daná. Ostatně samotná skutková věta enunciátu rozsudku vyjadřuje subjektivní znak (úmysl) jinak a tvrdí, že obviněný "... vyběhl z vozidla ... s úmyslem omezit útočníka na svobodě". Pokud by tomu tak bylo, byl by záměr "omezit útočníka na svobodě" zcela legitimní a bylo by jej možno podřadit např. pod institut nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv pod znaky úmyslu vyjádřené v §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V každém případě je bezpodmínečně nutné, aby soudy náležitě zdůvodnily též naplnění subjektivní stránky trestního činu, což se v posuzovaném případě nestalo.
42. Obecné soudy nezdůvodnily náležitě svůj závěr o tom, že jednáním obviněného byla poškozenému způsobena "jiná závažná újma", jak vyžaduje použitá právní kvalifikace. Je nepochybné, že intenzitu této újmy je třeba posuzovat v případech subjektivních práv v prvé řadě podle prožitku dotčené osoby. Jak bylo již výše zmíněno, poškozený Radim Jirousek sám incident se strážníky neoznámil a na strážníky si nestěžoval. Ve výpovědi u hlavního líčení uvedl, že "ten zásah jsem si vyhodnotil tak, že to bylo v rámci jejich služebních povinností" (č. l. 111v, 112 spisu). Jako poškozený a svědek začal u policejního orgánu vypovídat až poté, co ho předtím dne 23. 3. 2012 vyhledal svědek Miroslav Machač a dotázal se ho, "zda by byl ochoten spolupracovat ... s kriminální policií" (č. l. 56). Z těchto okolností se dá usuzovat na to, že poškozený sám událost jako způsobení závažné újmy nehodnotil. I když při posuzování charakteru újmy nelze opomenout též její objektivní povahu, přece jen v daném případě měly obecné soudy náležitě zvážit i postoj samotného poškozeného k události; to se však nestalo.
43. Souhrnně lze tedy konstatovat, že pokud jde o dokazování, obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady, zakotvené již na úrovni podústavního práva, tj. na úrovni trestněprocesních pravidel obsažených v trestním řádu týkajících se zjišťování materiální pravdy (zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - viz §2 odst. 5 tr. řádu), vedlo v posuzovaném případě též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny.
44. Nad rámec řečeného lze ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu dodat: Dovolací soud opřel své odmítavé rozhodnutí o ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovodil, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dovolatel jako dovolací důvod sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj. to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak ve skutečnosti se domáhal přezkoumání skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno. Takový způsob argumentace dovolacího soudu však v posuzovaném případě z ústavněprávních hledisek neobstojí. Ústavní soud v dřívější judikatuře opakovaně [např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)] odmítl restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dle Ústavního soudu, "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků". V posuzovaném případě si dovolací soud byl existence této judikatury Ústavního soudu vědom, avšak dovodil, že podmínky pro její aplikaci nejsou dány, neboť žádný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy neexistuje. S tímto závěrem se Ústavní soud z důvodů výše uvedených nemůže ztotožnit; proto přistoupil ke kasaci taktéž rozhodnutí dovolacího soudu.
45. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup obecných soudů podle ustanovení §314h až 314k tr. řádu.