ECLI:CZ:US:2009:3.US.2777.08.1
sp. zn. III. ÚS 2777/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. H., právně zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2008 č. j. 10 T 71/2007-205 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 7 To 270/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také k porušení článku 90 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2008 uznána vinnou trestnými činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty dle §249b tr. zák. Těchto trestných činů se stěžovatelka měla dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v době od 25. 10. 2006 do asi 14:00 hodin dne 26. 10. 2006 přesně nezjištěným způsobem získala do svého držení platební kartu Master Card České spořitelny, a. s. k účtu poškozené D. N., kterou dne 26. 10. 2006 v Plzni, v prodejně Boutique Eva neoprávněně použila při nákupu dámské kožené bundy v hodnotě 6.999,- Kč a dámské košile bordové barvy v hodnotě 899,- Kč, k zaplacení tohoto zboží, přičemž zároveň podepsala jménem D. N. kontrolní účtenku, čímž poškozené D. N. způsobila škodu v celkové výši 7.898,- Kč.
Za uvedený skutek byl stěžovatelce nalézacím soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále pak byla obžalované uložena povinnost zaplatit poškozeně D. N. škodu ve výši 7.898,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 7. 2008 tak, že odvolání stěžovatelky podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména obsáhle polemizovala se způsobem, jakým bylo v její trestní věci vedeno dokazování. Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly její důkazní návrhy, provedly dokazování neúplné, soustředěné především na důkazy usvědčující, zatímco důkazům ospravedlňujícím nebyla věnována náležitá pozornost. K prováděným důkazům se stěžovatelka nemohla náležitě vyjádřit. I ty důkazy, které byly obecnými soudy provedeny, nebyly prý hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Skutková zjištění obecných soudů nejsou náležitým a logicky nerozporným způsobem odůvodněna, důkazní postup a úvahy soudů nejsou náležitě popsány, rovněž zamítnutí důkazních návrhů obhajoby zůstalo neodůvodněno. Stěžovatelka namítá, že ani soud prvého stupně ani soud odvolací se řádně nevypořádaly se skutečností, že řada důkazů nebyla řádně provedena, protože došlo k chybnému postupu v přípravném řízení. Vzhledem k neúplnému dokazování a jeho rozporným výsledkům byla rozhodnutím o vině stěžovatelky porušena zásada in dubio pro reo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí množství konkrétních námitek skutkového charakteru. Vytýká obecným soudům, že se řádně nezabývaly tím, že záznamy z telefonního provozu z inkriminovaného dne nepokrývají dobu od 14:00 do 16:30 hod. Zdůrazňuje, že v důsledku liknavého postupu policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce v přípravném řízení nebyly zajištěny k důkazu záznamy kamer v prodejně Tesco ani záznamy telefonního provozu z mobilního telefonu nezl. syna, který se měl v kritickou dobu zdržovat spolu se stěžovatelkou. Těmito důkazy mohlo být prokázáno alibi stěžovatelky, tedy skutečnost, že se ve výše uvedené době v butiku Eva ani u bankomatu v Koterovské ulici v Plzni nemohla pohybovat. Neprovedením těchto důkazů bylo stěžovatelce zabráněno se náležitě hájit. Stěžovatelka rekapituluje, jakým způsobem se v přípravném řízení domáhala zajištění zmíněných důkazů.
Dále stěžovatelka upozorňuje na pochybnou hodnověrnost svědeckých výpovědí. Za pochybení považuje, že se obecné soudy odmítly zabývat otázkou eventuálních vztahů mezi poškozenou N. a svědkyněmi - prodavačkami z dotyčného obchodu. Poukazuje na odlišnosti ve výpovědích těchto svědkyň z přípravného řízení a z hlavního líčení a na další okolnosti, snižující věrohodnost uvedených svědkyň. Stěžovatelka zpochybňuje závěry krajského soudu ohledně charakteru jejích vztahů s poškozenou. Dále stěžovatelka namítá, že i znalecký posudek z oboru písmoznalectví byl opatřen nezákonně, neboť obhajobě nebylo umožněno se s otázkami kladenými znalci ani s vlastním obsahem posudku náležitě seznámit. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou jejího motivu. Konečně stěžovatelka namítá i to, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 71/2007. Vyjádření účastníků byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na obsah napadených rozhodnutí. Tato vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice - této možnosti však stěžovatelka nevyužila.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08, dostupné v on-line databázi NALUS). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance. To se týká případů, kdy není obecným soudem akceptován důkazní návrh zcela zjevně irelevantní (bez souvislosti s předmětem řízení), který není s to ani ověřit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, popř. důkaz zjevně nadbytečný, kdy určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03).
Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému pochybení, jež by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, v projednávané věci nedošlo. Argumentace stěžovatelky představuje opakování její obhajoby z trestního řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky požaduje, aby Ústavní soud zaujal roli další instance obecného soudnictví a v její věci provedené důkazy přehodnocoval. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zkoumal, zda vzhledem k bagatelnímu charakteru projednávaného skutku neneslo trestní řízení rysy tzv. krátkého procesu, kde by rozhodnutí o vině trestným činem bylo založeno na neúplně provedeném dokazování se znaky libovůle a předpojatosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1104/08). Ze spisového materiálu však v tomto ohledu plyne závěr vyloženě opačný: V trestní věci stěžovatelky postupovaly obecné soudy, pokud jde o provádění důkazů, vyhodnocení výsledků dokazování a zejména odůvodnění skutkových závěrů velmi precizně. Prakticky veškeré skutkové a důkazní námitky stěžovatelky již byly velmi podrobně a přiléhavě zodpovězeny obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, což se týká i důkazních návrhů, jež v trestním řízení nebyly realizovány. V podrobnostech lze na tato rozhodnutí tudíž odkázat.
Je třeba především konstatovat, že nalézací soud opřel své skutkové závěry o dokazování poměrně rozsáhlé, a to zejména o výpověď řady svědků. K těmto svědkům patřila jednak poškozená (bývalá kolegyně stěžovatelky ze zaměstnání) a dále prodavačky z butiku Eva, které měly stěžovatelku identifikovat jako osobu, která odcizenou kartou platila, a to podle společné fotografie, kterou jim poškozená předložila. Kromě toho byly v hlavním líčení vyslechnuty i další spolupracovnice, resp. známé ze zaměstnání stěžovatelky a poškozené, K. V. a I. P., dále přítelkyně stěžovatelky Š. L. K důkazu byl proveden znalecký posudek z kriminalistické expertizy ručního písma, vypracovaný PČR OKTE Plzeň, dále jako listinný důkaz písmoznalecké dobrozdání dr. M. a kromě toho celá řada dalších listinných důkazů (účtenky, zprávy od bankovního ústavu vztahující se k předmětné platební kartě, atd. ), jejichž výčet je uveden na str. 8 rozsudku nalézacího soudu. Závěr o vině stěžovatelky opřel nalézací soud o celý navzájem propojený řetězec těchto důkazů, což v napadeném rozhodnutí náležitě vysvětlil. Ústavní soud na základě spisového materiálu nezjistil, že by obecný soud skutečný obsah provedených důkazů jakkoli deformoval, ignoroval eventuelní důkazy ospravedlňující, popř. že by přehlédl podstatné rozpory mezi provedenými usvědčujícími důkazy.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně záznamů telefonního provozu, odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi podrobně na str. 5 až 6 napadeného rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je však třeba zdůraznit, že nezajištění navrhovaných důkazů v daném konkrétním případě nemohlo mít dopad na skutková zjištění nalézacího soudu, učiněná ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. řádu. I v případě, že by orgány činné v trestním řízení zajistily záznamy z telekomunikačního provozu z mobilního telefonu nezl. syna stěžovatelky, bylo by obtížné z nich dovodit údaje o pohybu samotné stěžovatelky. Totéž se mutatis mutandis týká i námitky ohledně bezpečnostních kamer v areálu prodejny Tesco, což je námitka, s níž se odvolací soud vypořádal velmi podrobně na str. 6 odst. 2 svého usnesení.
Pokud jde o hodnověrnost znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, Ústavní soud zejména zkoumal, zda nalézací soud s tímto důkazem nezacházel v rozporu se zásadami vyjádřenými např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06, podle nějž znalecký posudek nemá větší důkazní sílu než jiné důkazní prostředky provedené v trestním řízení a je třeba jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. V projednávané věci však nalézací soud uvedený znalecký posudek hodnotil zcela v souladu citované zásady, resp. lze říci, že tento důkaz sehrál při zjišťování skutkového stavu spíše podpůrnou úlohu. Pokud jde o otázku, zda měla obhajoba možnost reagovat na otázky položené znalci, popř. na výsledky znaleckého zkoumání jako takového, Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry vyjádřenými na str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu. Lze konstatovat, že úvodní pochybení z přípravného řízení lze mít s přihlédnutím ke všem okolnostem za zhojené ve fázi řízení před soudem, kdy obhajoba mohla (a také tak činila) na znalecký posudek obsáhle reagovat. I jinak lze na základě spisového materiálu, zejména protokolů z hlavního líčení, konstatovat, že se stěžovatelce dostávalo k její obhajobě dostatek prostoru, zcela ve smyslu příslušných ustanovení tr. řádu.
Dále pokud jde o otázku věrohodnosti svědkyň, ani ta nebyla obecnými soudy v žádném případě ignorována - lze odkázat např. na vyčerpávající a logickou argumentaci odvolacího soudu na str. 9 odst. 2 jeho usnesení.
Ústavní soud připouští, že určité rozpaky může vzbudit uložený trest - nikoli však v rovině ústavněprávní proporcionality, ale spíše v rovině obecné trestněprávní vhodnosti. S ohledem na celkově bagatelní povahu spáchaného trestného činu i dosavadní trestní zachovalost stěžovatelky se jeví uložení trestu odnětí svobody, byť s podmíněným odkladem, jako málo vhodné. Velmi přísně je stanovena zejména zkušební doba, čehož si povšiml i odvolací soud. Ústavní soud má zato, že v projednávané věci mohl nalézací soud dát přednost uložení některého z alternativních trestů, zejména trestu peněžitému dle §53 odst. 1 odst. 3 tr. zák. jako samostatnému trestu. Tyto úvahy se však vymykají ústavněprávnímu přezkumu a Ústavní soud je nucen konstatovat je toliko obiter dictum, neboť výše uvedený podmíněný trest byl stěžovatelce uložen v zákonných mezích a extrémní nepřiměřenost, zakládající porušení základního práva, tu nelze dovodit.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu