ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.844.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 844/2019-947
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 87/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2018, č. j. 3 T 87/2018-834 , byl obviněný J. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (ad 1-3), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) obžalovaný J. P. v Ústí nad Orlicí, okr. Ústí nad Orlicí, jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost F., IČ: XY, se sídlem XY, s cílem zkrátit DPH a získat tak na úkor České republiky neoprávněný majetkový prospěch, nechal neoprávněně zahrnout v listopadu 2010 do účetnictví společnosti F. a následně do daňového přiznání společnosti k DPH za zdaňovací období měsíce listopadu roku 2010, které bylo podáno na Územním pracovišti Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí dne 21. 12. 2010, celkem 4 faktury, vystavené společností A., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupené na základě generální plné moci J. M., nar. XY, za neprovedené práce a služby (zprostředkování koupě a repasování strojů), na základě nichž neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH, čímž porušil ust. §72 a dalších zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a zkrátil DPH za zdaňovací období měsíce listopadu 2010 o částku 783 000 Kč,
2) v Ústí nad Orlicí, okr. Ústí nad Orlicí, jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost F., IČ: XY, se sídlem XY, s cílem zkrátit DPH a získat tak na úkor České republiky neoprávněný majetkový prospěch, nechal neoprávněně zahrnout do účetnictví společnosti a následně do daňového přiznání společnosti k DPH za zdaňovací období měsíce listopad roku 2010 a měsíců březen, duben, červen, srpen, září a říjen roku 2011, která byla podána na Územním pracovišti Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí dne 21. 12. 2010, 26. 4. 2011, 25. 5. 2011, 26. 7. 2011, 26. 9. 2011, 25. 10. 2011 a 29. 11. 2011, celkem 10 faktur specifikovaných ve výroku rozsudku, vystavených společností N., IČ:, se sídlem, zastoupenou na základě plné moci Š. M., nar. XY, přestože věděl, že stavební práce, pronájem lešení a zprostředkovatelské služby, uvedené na předmětných fakturách, neprovedla společnost N., k uhrazení fakturovaných částek společnosti N. nedošlo, na základě shora uvedených faktur tak neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH, čímž porušil ust. §72 a další zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a zkrátil tak DPH za shora uvedená zdaňovací období o částku 447 041 Kč,
3) v Ústí nad Orlicí, okr. Ústí nad Orlicí, jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost F., IČ: XY, se sídlem XY, s cílem zkrátit DPH a získat tak na úkor České republiky neoprávněný majetkový prospěch, nechal jako zástupce společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, nechal neoprávněně zahrnout do účetnictví společnosti F. a následně do daňového přiznání společnosti k DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 2012, a následně do daňového přiznání společnosti k DPH, které bylo podáno na Územním pracovišti Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí dne 28. 2. 2012, fakturu specifikovanou ve výroku rozsudku, vystavenou společností S., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou Š. M., nar. XY, přestože věděl, že zboží na faktuře uvedené nedodala společnost S., k uhrazení fakturované částky této společnosti nedošlo a na základě shora uvedené faktury tak neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH, čímž porušil ust. §72 a další zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a zkrátil tak DPH za shora uvedená zdaňovací období o částku 368 010 Kč,
tedy obžalovaný J. P. jednáním ad 1-3) ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územním pracovištěm v Ústí nad Orlicí, zkrátil DPH o částku 1 598 051 Kč a obviněný J. M. mu vědomě umožnil zkrátit DPH o částku 783 000 Kč,.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2 000 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. M.
3. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Slezáka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro nesprávné právní posouzení skutku dle norem hmotného práva.
5. Obviněný předně uvedl, že vinu od počátku popírá. Namítl, že trestné jednání nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Namítá proto nesprávné právní posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. Závěry odvolacího soudu trpí závažnými vadami, když jsou v rozporu s důkazní situací. Odvolací soud se s jeho odvolacími námitkami nedostatečně vypořádal. Jednal tak v rozporu s principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo , čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný trvá na tom, že obchodní případy byly realizovány, a pokud uplatnil odpočet DPH, pak tak činil zcela po právu. Jako zástupce společnosti F. jednal vždy v dobré víře. Nijak nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Na objektu hotelu F. skutečně probíhaly stavební práce, což je doloženo fotografiemi ve spise. Nemůže mu být k tíži přičítán smluvní vztah mezi společností N. a jejími subdodavateli. Výpověď svědka M. byla vyvrácena jeho manželkou i dovolatelem. Jednal v dobré víře a předpokládal řádné splnění smluveného závazku. V dobré víře jednal i při nákupu papíru. Obchod měl v úmyslu řádně realizovat, což vyplývá ze smlouvy o nájmu nebytových prostor. Taktéž při nákupu strojů z likvidované papírny jednal v dobré víře.
7. Obviněnému je přičítáno k tíži nezodpovědné chování a přístup druhé smluvní strany. Je mu přičítána trestnost činnosti, která naplňuje zákonem dovolené právo se smluvně zavazovat a svobodně podnikat. Obviněný nemá ve svých možnostech zjistit, zda má druhá strana v úmyslu své povinnosti splnit a dostát svému závazku. Těžko se mohl na jednání podílet, když o něm nemohl ani pojmout podezření. Ze zjištění soudů nevyplývá, že by obviněný jednal způsobem odlišným od běžného způsobu v obchodních záležitostech.
8. Soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jeho jednání nebylo spolehlivě prokázáno. Právní posouzení jeho skutku není v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu v kontextu zjištěného stavu. Jeho jednání nebylo správně právně posouzeno a kvalifikováno, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty žalovaného ani jiného trestného činu.
9. Soudy paušalizují daňovou závadnost zjištěnou finančními úřady a vyvozují z ní trestněprávní odpovědnost obviněného, aniž by se jakkoli věnovaly konkrétním podmínkám jednotlivých obchodů a okolnostem, za nichž byly uzavřeny. Soudy tak převzaly postup aplikovaný finančními úřady, aniž by orgány činné v trestním řízení unesly důkazní břemeno. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017-52, obviněný namítl, že soudy nedostály požadavku řádného odůvodnění a popisu okolností jednoznačně prokazujících existenci daňového podvodu, jeho spáchání obviněným, jeho vědomost o skutečnostech svědčících podvodnému jednání a jeho účasti na něm.
10. Dovolatel tedy shrnul, že napadené rozhodnutí je stiženo právní vadou, když nebylo v řízení spolehlivě prokázáno, že by svým jednání naplnil znaky žalovaného trestného činu. Je přesvědčen, že právní posouzení skutků, jež jsou mu připisovány, není v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému stavu.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí teoretických východisek aplikace zvoleného dovolacího důvodu upozornil, že dovolatel sice formálně vytýká nesprávné právní posouzení skutku a namítá, že skutek není trestným činem, jeho dovolání však téměř neobsahuje námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
13. Těžiště námitek dovolatele spočívá v tvrzení, že „obchodní případy byly realizovány“. V této souvislosti poukazuje na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo , které jsou zásadami práva procesního, nikoli zásadami hmotněprávními, jež by se týkaly právního posouzení skutku. Dovolatel odmítá skutková zjištění učiněná soudy, jeho námitky primárně skutkového charakteru deklarovanému dovolacímu důvodu formálně neodpovídají. O primárně skutkovém charakteru námitek ostatně svědčí i v textu dovolání používané formulace, podle kterých např. vytýkané jednání nevyplynulo z provedených důkazů, nebyly provedeny spolehlivě prokazující důkazy, naplnění znaků stíhaného trestného činu nebylo spolehlivě prokázáno apod.
14. Státní zástupce pro úplnost dodal, že soudy obou stupňů (viz zejména str. 6 a násl. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu) dostatečně ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům vyložily, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Tato zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ostatně námitku tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel ani formálně neučinil součástí svých dovolacích námitek. Pokud některé práce byly provedeny a dovolatel za ně zaplatil (zřejmě v hotovosti) jiným subjektům, mohla by teoreticky tato skutečnost mít vliv na daňovou povinnost společnosti F. k dani z příjmu právnických osob; zkrácení této daně však dovolateli přičítáno nebylo. Nárok na odpočet DPH by však mohl dovolatel uplatňovat pouze v případě, že by – zjednodušeně řečeno – úplatu za zboží a služby provedl v cenách včetně DPH a vůči subjektům, které jsou sami plátci této daně.
15. S dosti značnou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný důvod podřadit námitky, podle nichž ze skutkových zjištění popsaných v soudních rozhodnutích nevyplývají skutečnosti svědčící o podvodném jednání obviněného. V tomto směru však dovolatel zcela pomíjí skutková zjištění uvedená v jednotlivých skutkových větách. Tato zjištění státní zástupce považuje za zcela dostačující z hlediska podvodného charakteru jednání obviněného, jakož i jeho úmyslu směřujícího k tomu, aby uvedením v omyl správce daně dosáhl snížení své daňové povinnosti. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného J. P., pokud je lze aspoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
24. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil výhradně námitky, které nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznesl jednak námitky skutkového charakteru rozporující skutková zjištění nalézacího soudu (uskutečnění fakturovaných plnění), dále námitky stran hodnocení důkazů a rozsahu dokazování (nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, trestná činnost nijak nevyplývá z důkazní situace) jakož i další námitky procesního charakteru (porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ). Takové námitky však nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a nemohou tudíž deklarovaný dovolací důvod naplnit. Přestože některé z těchto námitek zdánlivě směřují proti právnímu posouzení skutku, když rozporují naplnění skutkové podstaty trestného činu (existence „daňového podvodu“), jsou tyto námitky vzneseny způsobem zcela neregulérním, neboť obviněným je toliko předkládána jeho vlastní verze skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů, čímž se s daným dovolacím důvodem zcela míjí.
25. Předně je třeba uvést, že ze strany obviněného se jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
26. Co se týče rozsahu dokazování, dovolatel pouze opakovaně uvádí, že důkazní situace je nedostatečná a důkazní břemeno leží na orgánech činných v trestním řízení. Neposkytl již však konkrétní argumenty stran toho, v jakém směru považuje dokazování za nedostatečné. V průběhu řízení pak krom návrhů, jimž bylo soudem vyhověno, nenavrhl provedení dalších důkazů, které by měly vést k odstranění tvrzeného nedostatečného skutkového/důkazního rámce. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro váhu (důkazní význam) určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví návrhy procesních stran na doplnění dokazování důvodnými či naopak nepodstatnými pro objasňované okolnosti žalovaného trestného činu. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nalézací soud považoval důkazní situaci za dostatečnou pro své rozhodnutí a odvolací soud potvrdil, že nalézací soud provedl detailní dokazování (viz bod 20 usnesení).
27. Dovolatel namítl, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti dokazování, neboť převzaly závěry finančních úřadů a bez náležitého skutkového zjišťování označily všechny obchody za závadné. Z obsahu spisového materiálu i protokolů o hlavních líčeních je však zřejmé, že uvedené tvrzení dovolatele se nezakládá na pravdě. Orgány činné v trestním řízení shromáždily velké množství důkazů a v průběhu hlavního líčení tak bylo provedeno dostatečné množství jak listinných, tak i jiných důkazů, a to ke každému z žalovaných skutků. V průběhu hlavních líčení byla taktéž vyslechnuta řada svědků, kteří se k jednotlivým skutkům vyjadřovali. Nalézací soud rovněž vyhověl návrhům obhajoby a doplnil dokazování o výslech navrhovaných svědků. Nejenže tedy nelze uzavřít, že by orgány činné v trestním řízení rezignovaly na shromažďování důkazního materiálu, natož aby nekriticky převzaly závěry finančního úřadu bez vlastního zkoumání rozhodných skutečností.
28. Pečlivý přístup nalézacího soudu v projednávané věci je zřejmý z detailního popisu skutečností rozhodných pro jednotlivé žalované skutky. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejenže podrobně rozebral jím provedené důkazy, ale věnoval se také jasnému vysvětlení svých závěrů, k nimž na jejich základě dospěl, stejně jako důkladnému rozboru obhajoby obviněného a důvodům, proč ji považuje za vyvrácenou. Je zřejmé, že se jednotlivě věnoval okolnostem, za nichž byly žalované skutky spáchány. S ohledem na jeho detailní popis všech souvislostí proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že se soudy nevěnovaly „konkrétním podmínkám jednotlivých obchodů“.
29. Obviněný namítl, že nebyla naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu, ale ani jiného trestného činu, neboť obchody byly realizovány a on sám jednal v dobré víře a realizoval tak své právo smluvně se zavazovat a svobodně podnikat. K uvedenému tvrzení lze konstatovat následující skutečnosti. Nejenže dovolatel své námitky zakládá na odlišných skutkových závěrech, ale nadto se jimi již zabývaly soudy nižších stupňů, které se s nimi, jak již uvedeno, ve zcela dostatečném rozsahu vypořádaly.
30. Pokud jde o důkazy, jimiž dovolatel dokládá, že fakturované práce či činnosti byly skutečně vykonány, s těmito se seznámily soudy již v předcházejícím řízení. K důkazu realizace nákupu papíru dovolatel předložil smlouvu o nájmu nebytových prostor. Nejenže je tato smlouva uzavřena až 18. 5. 2012 (viz č. l. 786), zatímco faktura za nákup papíru je ze dne 19. 1. 2012, tedy více než čtvrt roku před uzavřením nájemní smlouvy, ale i kdyby nebylo této skutečnosti, samotné doložení nájemní smlouvy ke skladovým prostorám nemůže nijak prokázat skutečnost, že k dodání a zaplacení zboží společnosti, jíž bylo fakturováno, skutečně došlo. Stejně tak v případě fotografií dokazujících průběh stavebních prací v hotelu tyto sice mohou prokázat, že k nějakým stavebním pracím došlo, nikoli však, že se jednalo o práce fakturované a že je provedla společnost, jíž byly práce účtovány.
31. Podstatná je nikoli samotná skutečnost, jestli uvedené práce proběhly, ale zda je vykonala společnost, která je plátcem daně [společnost N. v případě skutku ad 2) a společnost S. v případě skutku ad 3)] a daň jí byla dovolatelem uhrazena. Z výpovědi svědka M. však vyplynulo, že uvedené faktury vystavit a podepsal pokladní doklady o přijetí fakturovaných částek, avšak tyto částky nepřevzal, pouze provizi ve výši 4 % z fakturované částky. Tuto provizi dostával za to, že obviněnému předal kontakt na stavební společnosti, resp. prodejce papíru. Svědek taktéž uvedl, že společnost N. neměla žádné zaměstnance (viz bod 13. rozsudku nalézacího soudu). Výpověď svědka byla částečně potvrzena výpovědí Z. M., která uvedla, že byla při předání peněz a jednalo se o maximálně desetitisíce, nikoli statisíce (viz č. l. 106 p. v.). Z uvedeného je zřejmé to, že jednak není pravdou, že výpovědí této svědkyně byla výpověď svědka M. vyvrácena, jak předkládá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, ale také to, že nalézací soud dospěl ke zcela správným zjištěním, když uzavřel, že uvedené práce nebyly uvedenými společnostmi provedeny a dovolatelem nebyly předmětné faktury uhrazeny a nevznikl mu tak nárok na odpočet DPH.
32. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze souhlasit ani s tvrzením dovolatele o neprokázání „daňového podvodu“. V případě všech žalovaných skutků bylo nalézacím soudem spolehlivě prokázáno, že dovolatel vědomě uplatňoval odpočet daně na základě faktur, o nichž věděl, že zde uvedená plnění se neuskutečnila, resp. je provedl jiný subjekt než ten, jemuž bylo fakturováno.
33. V případě skutku ad 1) bylo fakturováno zprostředkování koupě strojů, přestože nabídka prodeje byla inzerována na internetu a podle výpovědi Z. D., zaměstnankyně prodávajícího, proběhla kompletní komunikace stran prodeje přímo s obviněným a nikoli zprostředkovatelem. Nadto fakturovaná částka za zprostředkování představovala v jednom případě dvojnásobek kupní ceny stroje a v druhém případě polovinu kupní ceny (viz bod 10. nalézacího soudu). Také stran provedení repasí strojů fakturovaných pod bodem 1) výroku o vině bylo prokázáno, že se jednalo o fiktivní faktury, když z výpovědí zaměstnanců prodávajícího vyplynulo, že stroje byly ve funkčním stavu a repasi nevyžadovaly. Z výpovědí zaměstnanců areálu i insolvenčního správce vyplynulo, že k repasi strojů dojít nemohlo, neboť areál, kde byly umístěny, byl zcela uzavřen a nebyl do něj možný vstup. Dokonce byl odpojen přívod elektrické energie. Podle předávacích protokolů mělo k předání strojů dojít 18. 11. 2010, k repasi však podle faktur mělo dojít již 12. 11. 2010 (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu).
34. Neoprávněnost odpočtu stejně jako vědomost obviněného o této skutečnosti stran skutků pod body 2) a 3) vyplývá mj. z výpovědi svědka M., jak uvedeno výše. K bodu 2) výroku o vině vyplynulo, že fakturované práce nemohly a nebyly provedeny společností N., jež neměla žádné zaměstnance, kteří by práce provést mohli, ani majetek, který by k provedení činností mohl sloužit. Částka, která mu byla dovolatelem uhrazena, odpovídala pouze 4 % z fakturované částky, jež představovaly jeho provizi, zatímco jeho činnost sestávala pouze z předání kontaktů na stavební společnosti, které měly práci vykonat (viz č. l. 824 p. v.). V případě přepravy nadto bylo fakturováno jednak společnosti N. i společnosti J., aniž by bylo obviněným vysvětleno, proč tomu tak bylo, kdy naopak při své výpovědi střídavě uváděl, že bylo placeno jemu za zprostředkování a jindy, že za uvedenou službu platil jiným subjektům on (viz bod 14. rozsudku nalézacího soudu).
35. Také v případě skutku pod bodem 3) výroku o vině svědek M. uvedl, že mu byla zaplacena pouze provize za upozornění obviněného na možnost koupě papírů, přičemž papír měl pocházet od nějakého Vietnamce (viz bod 15. rozsudku nalézacího soudu). Ke skutečnostem stran toho, jestli k dodání papíru došlo viz bod 30. výše. Bez ohledu na to, jestli k dodání došlo, bylo prokázáno, že společnost S., které byla činnost fakturována, papír nedodala a nebyla jí ani za uvedenou činnost faktura plně včetně DPH uhrazena, když svědku M. byla zaplacena pouze provize.
36. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatele o jeho jednání v dobré víře, popř. v rámci práva smluvně se vázat či svobodně podnikat. Dovolatel si byl vědom toho, že faktury, které do účetnictví zařazuje a na základě nichž uplatňuje odpočet daně, jsou vystaveny na práce či činnosti, které buďto vůbec neproběhly, nebo nebyly provedeny subjektem, jemuž byly fakturovány, a především nebyly v plné výši v nich uvedené těmto subjektům uhrazeny. Záměrně však tyto faktury do účetnictví zařadil a odpočet na jejich základě v daňovém přiznání uplatnil. V případě vědomého porušování zákona je samozřejmě jednání v dobré víře vyloučeno. Stejně tak právo smluvně se vázat a svobodně podnikat má své hranice, neboť se vztahují pouze na jednání právem dovolené a nikoli na jednání záměrně a vědomě zákon porušující.
37. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
38. Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Jak již výše uvedeno, nalézací soud provedl detailní dokazování ke všem žalovaným skutkům, věnoval se podrobně rozboru všech provedených důkazů a uvedl důvody, proč považuje verzi předkládanou obviněným za vyvrácenou. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil a nad rámec své povinnosti se k tomuto dále vyjádřil. Soudy prvního i druhého stupně tak plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny a judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu