ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.927.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 927/2019-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2019 o dovolání obviněného J. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 30/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný J. D. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 53 T 13/2018, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle §146 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Součástí rozsudku byl také výrok o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy. Na jeho podkladě byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit poškozené VZP ČR škodu ve výši 1.001.816 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení, poškozené Ž. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč a poškozenému M. K. náhradu nemajetkové újmy ve stejné výši. Se zbytky nároků byli posledně dva jmenovaní podle §229 odst. 2 tr. ř . odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 30/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
2. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci argumentace k uplatněnému dovolacímu důvodu zpochybnil právní kvalifikaci za vinu mu kladeného trestněprávního jednání, konkrétně zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť má za to, že toto jednání mělo být soudy nižších stupňů posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku. Toto své tvrzení odůvodnil konstatováním o vyprovokování jeho osoby jednáním M. T., které spočívalo ve zmocnění se mobilního telefonu obviněného právě jeho osobou. Rovněž vznesl námitky stran uloženého trestu, který zhodnotil jako nepřiměřeně přísný, kdy považoval za dostačující uložení některého trestu alternativního. Soudy nižších stupňů tak podle názoru obviněného řádně nehodnotily potřebná kritéria pro ukládání trestu vymezená v §39 a násl. tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že soudy nižších stupňů řádně nezohlednily absenci fakticky blízkého vztahu M. T. na straně jedné a poškozených Ž. a M. K. na straně druhé, a to zejména s ohledem na účelovost určení otcovství ve vztahu k poškozenému M. K., nepravidelnost vzájemného styku či absenci společné domácnosti, což se promítlo do nesprávného výroku o náhradě škody soudu prvního stupně. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 30/2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 53 T 13/2018 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že obviněným dovozovaná privilegovaná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by následek na zdraví M. T. byl způsoben v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání, nicméně má za to, že v průběhu trestního řízení nic takového zjištěno ani prokázáno nebylo. Ve vztahu k námitkám vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy státní zástupce uvedl, že sama okolnost, že usmrcený M. T. a poškození Ž. a M. K. spolu nežili ve společné domácnosti, stejně jako poněkud účelové kroky související s určením otcovství poškozeného M. K., nemění nic na tom, že M. T. fakticky otcem nezletilého byl a s oběma poškozenými se podle provedených důkazů také pravidelně stýkal. Právě charakter poněkud chatrných a nepravidelných vztahů mezi výše jmenovanými vedl soud k závěru o významném snížení původně uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy, přičemž peněžní částky přiznané v rámci výroku o náhradě nemajetkové újmy nejsou neadekvátní ani likvidační. K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž v rámci žádného dovolacího důvodu nelze úspěšně namítat nepřiměřenost uloženého trestu. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
5. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 30/2019 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
6. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V obecné rovině platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
9. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Výjimku z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěn, odůvodněn.
IV.
11. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
12. Z hlediska výroku o vině je především zřejmé, že námitky dovolatele jsou v zásadě jen opakováním jeho výhrad uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, mj. i v podaném odvolání, se kterými se oba soudy vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že tyto soudy se těmito námitkami zabývaly, vypořádaly se s nimi a označily je za nedůvodné (nalézací soud v bodě 13. rozsudku, odvolací soud v 21. usnesení).
13. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí nižších soudů pak může Nejvyšší soud pouze doplnit a zrekapitulovat, že obviněným dovozovaná (privilegovaná) skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 trestního zákoníku by přicházela do úvahy pouze v případě, že by obviněný způsobil následek na zdraví M. T. v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Takové jednání ze strany poškozeného však zjištěno nebylo a nemůže jím být ani předchozí protiprávní jednání poškozeného spočívající v odcizení dovolatelova mobilního telefonu. Obecně je za zavrženíhodné jednání považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Zavrženíhodným jednáním je proto třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Je zřejmé, že odcizení mobilního telefonu poškozeným, jakkoliv se nepochybně jedná o jednání protiprávní, nemůže být při zohlednění proporcionality majetkové hodnoty ve vztahu k lidskému životu považováno za natolik mimořádně intenzivní, zlé, zraňující a ponižující jednání, aby ospravedlňovalo úmyslný a poměrně silný fyzický atak na podnapilého poškozeného a jeho (byť nedbalostní) usmrcení do té míry, že by v případě dovolatele bylo možno zvažovat užití zmíněné privilegované podstaty. Právě uvedené pak platí o to více, pokud bylo zjištěno, že v momentě útoku sám obviněný ani nevěděl, zda mu mobilní telefon vzal skutečně právě poškozený, či proto, že ve své podstatě šlo ze strany obviněného o potrestání poškozeného za odcizení mobilního telefonu. Potud lze považovat dovolací námitky obviněného vztahující se k výroku o vině za neopodstatněné.
14. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu dále zpochybnil výrok o náhradě nemajetkové újmy , když je přesvědčen, že soudy řádně neposoudily otázku blízkého vztahu M. T. na straně jedné a Ž. a M. K. na straně druhé. Činí tak však zejména námitkami skutkového charakteru, které nemají oporu v provedeném dokazování a na jeho základě ani ve skutkových podkladech pro rozhodnutí o tomto nároku poškozených. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba nižší soudy došly ke správnému závěru v otázce blízkého vztahu uvedených osob, jak o tom svědčí zejména vyčerpávající odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz body 19. až 34. rozsudku), respektive bod 24. odůvodnění odvolacího soudu. K tomuto odůvodnění považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze doplnit a upřesnit následující.
15. Pokud obviněný zakládá své dovolací námitky na zpochybnění blízkého vztahu poškozeného M. T. na straně jedné a Ž. a M. K. na straně druhé poukazem na ustanovení §125 tr. zákoníku (podle kterého se osobou blízkou rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní ), pak je třeba poukázat na to, že krajský soud rozhodoval o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb. - občanský zákoník ve znění pozdějších zákonů (dále jen nový občanský zákoník), a to podle ustanovení §2595 tohoto zákona.
16. Podle §2959 nového občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Pak je ale nutné otázku zpochybňovanou obviněným týkající se posouzení toho, zda Ž. a M. K. byly či nebyly osobami blízkými posoudit zejména podle ustanovení §22 nového občanského zákoníku ( podle kterého je osobou blízká příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí ), při vědomí toho, že se z hlediska v této trestní dotčených osob jedná prakticky o totožné vymezení.
17. S ohledem na ustanovení §2959 nového občanského zákoníku a uvedenou podobu definice osoby blízké je zřejmé, že v případě M. K. o oprávněnosti jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy (z pohledu dovolací argumentace) nemůže být pochyb, neboť tento je synem poškozeného, tedy příbuzným v řadě přímé. Jinak by tomu mohlo být v případě Ž. K. V případě této poškozené se však soudy s výhradami proti posouzení této osoby jako osoby blízké vypořádaly a správně ji za osobu blízkou označily. Přestože otcovství poškozeného T. k poškozenému M. K. za života poškozeného T. nebylo určeno a poškozený M. T. a poškození Ž. a M. K. spolu nežili ve společné domácnosti, nemění to nic na tom, že M. T. byl fakticky otcem nezletilého. S ohledem na skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů také není pochyb, že se s oběma poškozenými pravidelně stýkal (viz. výpověď svědkyň Ž. K. a Ž. B.) a nic nenasvědčuje tomu, že by tak nehodlal činit i do budoucna, tedy že by do budoucna nerealizoval ve vztahu k M. K. svá rodičovská práva a povinnosti.
18. Nejvyšší soud se tak závěry obou nižších soudů ohledně zákonnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy co do jejího důvodu zcela ztotožňuje. Ztotožňuje se s tímto výrokem i co do výše náhrady nemajetkové újmy. Do otázky výše náhrady nemajetkové újmy totiž nalézací soud do značné míry obviněným namítaný charakter poněkud chatrných a nepravidelných vztahů mezi poškozenými zohlednil v závěru o potřebě významně ponížit původně uplatněné nároky poškozených na nemajetkovou újmu. V tomto ohledu lze konstatovat, že peněžní částky přiznané v rámci výroku o náhradě nemajetkové újmy sice nejsou zanedbatelné, zároveň však není jejich výše ve vztahu k obviněnému neadekvátní či likvidační. Usmrcení jiné osoby, byť k němu dojde z nedbalosti, s sebou zpravidla nese nárok poškozených na náhradu duševních útrap, která, ačkoli lidský život je neměřitelný penězi, alespoň zčásti sanuje jejich utrpění.
19. Další námitky obviněného směřují vůči výroku o trestu , který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný.
20. Z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002 publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) jednoznačně vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit zejména v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být naplněn ve dvou alternativách. Nepřípustným druhem trestu (alternativa první) je třeba rozumět trest jiný než uvedený v §52 tr. zákoníku, uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu (alternativa druhá) se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem.
21. Pokud Nejvyšší soud pomine to, že obviněný své námitky proti trestu neuplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když své dovolání opírá výlučně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stejně nebyly opodstatněné. Obviněnému byl totiž uložen trest v podobě trestu odnětí svobody, jehož uložení trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž pokud mu byl tento trest uložen ve výměře pěti let, byl mu uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která je v daném případě určena rozmezím 5 – 10 let.
22. Námitky obviněného uplatněné v posledním odstavci části IV. jeho dovolání jsou přitom zjevně námitkami proti druhu a výměře trestu, a to z hlediska kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu podle §39 – §42 tr. zákoníku. Takovéto námitky zaměřené proti přílišné přísnosti (nebo naopak mírnosti trestu) však nemohou být uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, neboť konkrétní druh a výše trestu jsou v rámci zákonných kritérií věcí volné úvahy soudu, do které zpravidla cestou dovolání zasahovat nelze. Výjimkou jsou případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahujících do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.). Takovým výjimečným případem však trest uložený obviněnému na samé spodní hranici trestní sazby zcela jistě není.
23. Závěrem lze pouze doplnit, že jakkoliv lze v rámci (obviněným uplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výroku o trestu namítat vady spočívající v porušení hmotného práva (jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, nebo popř. společný trest za pokračování v trestném činu), pak v dané trestní věci jednak obviněný námitky tohoto typu neuplatňuje, jednak k tomuto porušení uvedených ani jiných zákonných ustanovení nedošlo.
V.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
25. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
VI.
26. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář