ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1027.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1027/2019-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání obviněného D. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 96/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 24/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2018, č. j. 20 T 24/2018-475, byl obviněný D. Š. shledán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěné době, nejméně od počátku roku 2017 do 31. 12. 2017, v XY, v domě č. XY, v ulici XY, v bytě o velikosti 3+1, kde žil ve společné domácnosti se svou družkou J. M., nar. XY, společně s jejich nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. v roce XY, a CCCCC (pseudonym), nar. v roce XY, se podílel na výchově a výživě nezletilé AAAAA, pečoval o ni zejména o víkendech, kdy matka byla v zaměstnání a on se vracel ze zahraničí, kde ve všední dny pracoval, hrál si s ní, kontroloval plnění školních povinností, ukládal jí výchovné tresty za špatné známky, využívaje své přirozené autority a postavení v rodině, za účelem vlastního pohlavního uspokojení, zejména když matka nezletilé nebyla doma nebo spala, nezletilou nejprve v blíže nezjištěný den roku 2017, kdy chodila do páté třídy základní školy, poté, co mu do ložnice donesla kyblík, neboť mu bylo nevolno po požití alkoholu, chytil za obě ruce, přitáhl si ji k sobě, položil ji na postel vedle sebe a osahával ji přes kalhotky na přirození, když poškozené se poté podařilo vysmeknout, následně nejméně ve třech případech do konce roku 2017, při společném sledování televize v obývacím pokoji, si nezletilou přitáhl za ruce k sobě, sahal ji na přirození, někdy přes oblečení, někdy na holém těle, v jednom případě ji do přirození vsunul jeden prst a zase jej vytáhl, a v jednání vždy pokračoval, dokud se jí nepodařilo ho odstrčit a odejít, vždy jí zdůrazňoval, že to nesmí nikomu říkat, nezletilá zpočátku jeho jednání nerozuměla, ale bylo jí nepříjemné, následně se svěřila své tetě H. M., nar. v roce XY, a mateřské babičce H. M., nar. v roce XY, když obviněný využíval k sexuálním kontaktům s nezletilou dcerou svou psychickou a fyzickou převahu rodičovské autority, a takového jednání se dopouštěl, ačkoliv věděl, že poškozená je dítě mladší patnácti let.
Tento rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 2 To 96/2018-502, podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že nebylo mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že svým jednáním naplnil znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen, nebylo tedy postupováno v souladu se zásadou presumpce neviny a z toho plynoucí zásadou in dubio pro reo. V podrobnostech obviněný uvedl, že se soudy dostatečně nezabývaly možnou motivací poškozené nezletilé k podání zkreslené, resp. nepravdivé výpovědi, jelikož se měla bát, že jí obviněný zakáže návštěvy u babičky, čemuž chtěla zabránit. Nezletilá měla také negativní postoj k osobě obviněného, způsobený zejména jeho odchodem od rodiny za jinou partnerkou a následným opětovným návratem k rodině, a to navzdory slibu matky nezletilé, J. M., že ho již nevezme zpět. Stejně tak mohla negativně vnímat postup rodičů při řešení její šikany ve škole, což vyústilo ve změnu školy, s čímž nezletilá nesouhlasila. Obviněný také zdůrazňoval další okolnosti, které měly snižovat věrohodnost nezletilé, a to její psychické problémy, lhaní a snahu na sebe upozornit, protože se v rodině cítila upozaděna a takto na sebe mohla strhnout více pozornosti. Výpověď matky nezletilé pak soud prvního stupně považoval za nevěrohodnou, a to zejména co se týkalo jejího tvrzení ohledně pastelky, kterou nalezla v posteli nezletilé, avšak stejně spekulativně soud prvního stupně nepřistupoval k výpovědi H. M. starší. Soudy při hodnocení důkazů tak měly vzít v potaz i obviněným nastíněný průběh skutkového děje jako reálně možný, a to zejména při úvahách, zda bylo jednání obviněného prokázáno bez nejmenších pochybností. V souladu se zásadou in dubio pro reo pak měly soudy postupovat i při hodnocení gynekologického nálezu nezletilé a jejích kreseb, které jsou zjednodušeně dávány do souvislosti s údajným jednáním obviněného, ačkoliv ze spisu plyne, že mohly být důsledkem jiných skutečností.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že obviněný rozporoval výlučně skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a nabízel svoji vlastní verzi skutkového děje, což však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Soudy obou stupňů důvodně obhajobě obviněného neuvěřily, jelikož tato byla spolehlivě vyvrácena řadou důkazů, nepochybily tedy, když při rekonstrukci skutkového děje vyšly z výpovědi nezletilé poškozené. Se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se navíc již řádně vypořádal soud prvního stupně, stejně tak se jimi zabýval též soud odvolací.
Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené námitky odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného D. Š. shledat nelze.
Obviněný se ve svém dovolání zabýval především věrohodností výpovědi nezletilé poškozené AAAAA, kdy měl za to, že tato je nevěrohodná, jelikož nezletilá měla motivaci k uvedení nepravdivých informací, její psychika není vyrovnaná a má k jeho osobě negativní postoj. Soudy obou stupňů se ovšem věrohodností poškozené pečlivě zaobíraly, a to i na základě znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie, a zjistily, že u ní nelze dovodit snahu obviněnému záměrně ublížit či se mu mstít. Poškozená je dále schopna vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, přičemž nejsou dány náznaky přebujelé fantazie, resp. poškozená je z obecného i specifického pohledu věrohodná. Je pravdou, že poškozená je zatížena zejména dyslexií, v důsledku čehož by ale také jen obtížně při výpovědi např. jen sdělovala naučený text. Rovněž nebyl přehlédnut časový odstup oznámení jednání obviněného poškozenou a její pasivní přístup, což však zmíněný mstivý motiv v podstatě vylučuje. Nezletilá tedy bez pochyb otci záměrně škodit nechtěla, navíc obdobný vzorec chování bylo ostatně možné vypozorovat i v případě její šikany, kdy tuto skutečnost nechtěla nikomu sdělovat a ani si nepřála, aby ji řešila její matka.
Obviněný dále napadal způsob hodnocení výpovědi H. M. ml. (tety poškozené) a H. M. st. (babičky poškozené), které byly v souladu s tvrzeními poškozené. Soud prvního stupně ovšem opět dostatečně podrobně popsal, proč se rozhodl věřit výpovědím jmenovaných svědkyň a nikoliv výpovědi J. M., do jisté míry podporující výpověď obviněného. Tuto shledal nevěrohodnou zejména z důvodu, že se J. M. snažila působit na nezletilou, aby změnila svojí výpověď (např. tím, že nezletilá dostane svůj vlastní pokojíček a postel, když odvolá svoji výpověď), jelikož měla obavy ze ztráty partnera a zhoršení finanční situace. Nejvyšší soud tedy nespatřuje žádný důvod, proč by mělo být stejně přistupováno k výpovědi H. M. st., když v této výpovědi nebyla důvodně shledána žádná příčina pro její nevěrohodnost, naopak je v souladu s výpovědí H. M. ml. (tety poškozené) a L. H., školní psycholožky, které se poškozená následně svěřila s útokem obviněného.
Do takto dovozených skutkových závěrů potom zcela zapadají závěry znaleckých posudků, týkajících se obviněného, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a z téhož oboru, odvětví psychiatrie a sexuologie, a rovněž také ambulantní zpráva o gynekologickém vyšetření poškozené (zjištění ruptury hymenu staršího data), spolu s vyloučením takového zranění při hře, které opakovaně tvrdila J. M.
K námitce obviněného, v níž nesouhlasil s tím, že příčinou kreseb nezletilé převážně v tmavých barvách, což mělo dokládat změny v chování nezletilé, mělo být jeho jednání, Nejvyšší soud uvádí, že pro zjištění průběhu skutkového děje měl tento důkaz pouze sekundární význam. Soud prvního stupně vzal tvrzení H. M. st. o těchto kresbách za prokázané, nicméně v rámci svých hodnotících úvah je pak využil výhradně pro závěr, že u nezletilé bylo možné v rozhodné době pozorovat změny v chování. Tento závěr byl však prokázán zejména na základě výpovědí H. M. ml. a H. M. st., které výslovně zmiňovaly tyto změny v chování u nezletilé, H. M. st. pak ve své výpovědi zmínila i předmětné kresby, tudíž toto zjištění by tedy obstálo i bez případné existence kreseb.
Souhrnně řečeno, chování nezletilé v rozhodné době bylo posouzeno na základě dostatečných podkladů a v návaznosti na ně, přičemž skutkové závěry vyslovené soudy jsou logické, komplexní a opírající se o provedené důkazy. To současně značí, že v řízení nelze dovodit žádný, natož potom extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
V obecném smyslu je namístě i doplnit, že polemika dovolatele s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Rovněž nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání do značné míry opakoval svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení i z odvolání, se kterou se soudy obou stupňů spolehlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel