ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1057.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1057/2019-911
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 9. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. V. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 56 T 11/2018-797, byl obviněný F. V. uznán vinným v bodech I a II shodně zločiny znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, a v bodě III zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu zaměstnání nebo povolání, jehož součástí je práce s dětmi, včetně jejich vzdělávání, výchovy a péče o ně, na dobu deseti let. Dále mu bylo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že na adrese svého bydliště:
I. V přesně nezjištěné době od 1. 7. 2016 do 9. 7. 2016 poté, co k němu na týdenní pobyt pod příslibem účasti na fotbalovém soustředění přijel nezletilý AAAAA (pseudonym), nar. XY, ve dvou případech přilehl k nezletilému v ložnici do postele, osahával jej na nahém těle včetně penisu a svým penisem opakovaně pronikal do jeho análního otvoru. Nezletilý nebyl vzhledem ke svému věku schopen vyhodnotit závažnost situace. V důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy trvající nejméně tři měsíce, která se následně vrátila po odhalení činu a která se projevovala úzkostnou symptomatikou loupání nehtů, vtíravými myšlenkami (flashbacky) a děsivými sny.
II. V přesně nezjištěné době nejméně od 1. 4. 2017 do prosince 2017 nejméně v šesti případech, kdy k němu přijel na návštěvu nezletilý BBBBB (pseudonym), nar. XY, kterého trénuje ve fotbalovém klubu SK Slavia XY, k němu přilehl v ložnici do postele a osahával jej na nahém těle včetně penisu, prováděl masturbaci penisu nezletilého a ve dvou případech svůj penis zasouval do jeho análního otvoru. Rovněž po nezletilém při společném sprchování požadoval, aby jej osahával v rozkroku, což nezletilý odmítl. Nezletilý nebyl vzhledem ke svému věku schopen vyhodnotit závažnost situace. V důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy trvající od konce roku 2017 do června 2018, přičemž poškozený musel navštěvovat psychiatra, brát léky, prožíval úzkost, flashbacky, děsivé sny, trpěl pocitem viny, selhání a vyčlenění z rodiny.
III.
1. V přesně nezjištěné době nejméně od 1. 7. 2016 do října 2017 poté, co v době konání týdenního fotbalového soustředění u sebe ubytoval poškozeného nezletilého CCCCC (pseudonym), nar. XY, kterého trénuje ve fotbalovém klubu SK Slavia XY, a to na základě dohody s jeho otcem, že po dobu pobytu nezletilého u obviněného bude nezletilý pod jeho dozorem, ve dvou případech přilehl k nezletilému v ložnici do postele, stáhl mu kalhoty od pyžama, což nezletilého probudilo, a pokusil se mu zasunout svůj penis do análního otvoru, což se mu nepodařilo, neboť nezletilý pevně zaťal svaly na zadku, odkutálel se na okraj postele, kde jej obviněný chytil za ruku, přehodil na druhou stranu postele na záda a přes pyžamové kalhoty jej osahával na penisu, a tohoto jednání zanechal na základě žádosti nezletilého. Při dalších návštěvách jej pak nejméně v pěti případech osahával a přes oblečení hladil na penisu.
2. V přesně nezjištěné době od 1. 7. 2016 do 9. 7. 2016 poté, co k němu na týdenní pobyt pod příslibem účasti na fotbalovém soustředění přijel nezletilý DDDDD (pseudonym), nar. XY, a to na základě dohody s jeho otcem, že po dobu pobytu nezletilého u obviněného bude nezletilý pod jeho dozorem, nejméně v jednom případě přilehl k nezletilému v ložnici do postele, stáhl mu kalhoty od pyžama ke kolenům, osahával jej po těle a pokusil se jej osahávat kolem análního otvoru, ale poškozený jej odstrčil. Poté chtěl nezletilý telefonicky kontaktovat svého otce, ale obviněný jej přesvědčil, aby tak nečinil.
Ve všech případech byl obviněnému znám věk nezletilých. K jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti nezletilých a své psychické a fyzické převahy a autority trenéra, resp. vedoucího z letního tábora.
Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy jednoho z poškozených) a odvolání státní zástupkyně (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného ve výroku o trestu odnětí svobody) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 2 To 18/2019-848, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce dovolání, kterým je napadl ve výroku o trestu, a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. Namítl, že samotnou zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost a tím odůvodňovat uložení mírnějšího trestu, jako je tomu u jiných polehčujících okolností, neboť nemusí nutně snižovat společenskou škodlivost činu. K tomu dovolatel odkázal na rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 30/2005-II Sb. rozh. tr. Soudy podle dovolatele nezhodnotily další okolnosti trestné činnosti, zejména vědomé a úmyslné rozhodnutí obviněného angažovat se jako trenér chlapeckého fotbalového klubu, což mu skýtalo široké pole k navozování situací blízkého fyzického kontaktu s nezletilými, a navíc takové situace záměrně navozoval i v době mimo tréninky, k čemuž zneužíval zákonné zástupce dětí. Obviněný měl plně zachovalou rozpoznávací schopnost a byl si vědom protiprávnosti svého počínání. Nešlo o nějaká situační vzplanutí, ale o plánované a cílené jednání, obviněný systematicky vytvářel příležitosti, kdy nezletilí zůstávali v jeho obydlí přes noc. Závažnost jeho jednání je pak zvýšena i celkovou dobou osmnácti měsíců a následky v podobě posttraumatické stresové poruchy u dvou poškozených. Po první skupině útoků pak obviněný neučinil nic pro to, aby svého jednání zanechal. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Praze, že si obviněný již zcela kriticky vybudoval náhled na svou sexualitu a lze předpokládat, že pokud bude léčba úspěšná, žádné takové trestné činnosti se už nedopustí. Podle dovolatele obviněný s léčbou započal pod vlivem vazebního stíhání, nikoli v době, kdy si sám uvědomil problém. Přístup obviněného k jeho sexuální deviaci proto uložení trestu podle §40 odst. 2 tr. zákoníku neumožňuje, nápravu obviněného trestem kratšího trvání nelze očekávat ani za současného uložení ochranného léčení a trestu zákazu činnosti. Dovolatel proto považuje za nutné uložit obviněnému trest v rámci zákonné trestní sazby §185 odst. 3 tr. zákoníku, byť při její dolní hranici.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný uvedl, že jde o čistě represivní akt, přičemž úloha trestního práva je také preventivní. Ustanovení §40 odst. 2 nebylo do trestního zákoníku zákonodárcem vloženo samoúčelně. Jeho smyslem je pomoci pachateli, aby se v budoucnu trestné činnosti vyvaroval. V řízení bylo prokázáno, že obviněný po absolvování více než pěti měsíců dobrovolné ústavní sexuologické léčby projevil zásadní sebereflexi a taková léčba je v jeho případě jedinou možností, jak docílit toho, aby nebyl v budoucnu nebezpečný. Obviněný v léčbě navíc dobrovolně setrval až do doby, kdy mu byla doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody. Podmínky §40 odst. 2 tr. zákoníku byly u něj splněny beze zbytku. Státní zastupitelství argumentuje tím, že se měl obviněný plánovitě začít věnovat práci s dětmi, aby mohl spáchat posuzované jednání. Toto je podle obviněného pouze spekulace, která z provedeného dokazování nevyplynula. Naopak, trestné činnosti se dopustil až po té, co se práci trenéra fotbalového klubu věnoval po dobu šesti let, přičemž před tím od svých osmnácti let působil jako vedoucí skautského oddílu, aniž by se dopustil závadného jednání vůči dětem. K tomu poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 2 To 86/2018, kde už vrchní soud tuto myšlenku státního zastupitelství odmítl jako nedůvodnou. Dále obviněný zdůraznil závěry soudních znalců a ošetřující lékařky ohledně prognózy jeho léčby a nevhodnosti jejího přerušení výkonem trestu odnětí svobody. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost nebo mírnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku stanovící obecné zásady pro jeho ukládání. Námitky týkající se nepřiměřenosti trestu nezakládají ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitky nejvyššího státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nelze jim však přisvědčit. Dovolatel argumentuje, že samotnou zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost a tím odůvodňovat uložení mírnějšího trestu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, z napadeného rozhodnutí ani z rozsudku soudu prvního stupně nelze nijak dovodit, že by soudy zmenšenou příčetnost u obviněného hodnotily jako polehčující okolnost. Z ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku rovněž nevyplývá, že by zmenšená příčetnost musela snižovat společenskou škodlivost činu, aby toto ustanovení mohlo být aplikováno. Vyjdeme-li z jeho samotného znění, tedy „má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení“, je zřejmé, že toto se soustředí na otázku možné nápravy pachatele a o škodlivosti skutku či přiměřenosti trestu se nezmiňuje. Toto ustanovení představuje možnost určité výjimky z ostatních pravidel ukládání trestů, jejíž aplikace do značné míry závisí na úvaze soudu a jejímž smyslem je zajištění lepší ochrany společnosti za cenu určitého „slevení“ z nároků zejména na represivní funkci trestu. Základní podmínkou aplikace tohoto ustanovení tak je předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe, než by tomu bylo pouhým omezením pachatele na svobodě, resp. lépe, než uložením trestu v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením v ústavní formě, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu. Specifická povaha citovaného ustanovení je patrná i z toho, že soud při jeho aplikaci není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 3 tr. zákoníku, jež při mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 nebo §58 odst. 2 tr. zákoníku (tj. na základě okolností, které se výslovně týkají povahy spáchané trestné činnosti, resp. „okolností případu“) zakazuje toto snížení pod určitou hranici závislou na výši zákonné trestní sazby. Obecně by tedy v daném případě při ukládání trestu podle sazby stanovené v §185 odst. 3 tr. zákoníku přicházelo v úvahu snížení trestu odnětí svobody i na dobu kratší než jeden rok.
Citované ustanovení se v prakticky stejném znění nacházelo již v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. (§32 odst. 2). Přesto k jeho výkladu neexistuje nijak bohatá judikatura, zejména pokud jde o tu oficiálně publikovanou ve sbírce soudních rozhodnutí. Dovolatel ve svém opravném prostředku odkázal na č. 41/1976 a č. 30/2005-II Sb. rozh. tr. V prvním případě se však jedná o tzv. zhodnocení praxe soudů, tedy obsáhlý dokument, jehož součástí nejsou žádná konkrétně formulovaná pravidla, jichž by se soudy při výkladu předmětného ustanovení měly držet. Mimo to je v obecné rovině poněkud diskutabilní, nakolik by vůbec mělo být ukládání trestů v době normalizace vzorem pro současnost, kdy už chápání funkce trestu na základě poznatků moderní vědy a v důsledku změny politických poměrů přece jen prošlo jistým vývojem a do popředí se více dostává právě ochrana společnosti a restorativní spravedlnost. Ani dovolatelem citované rozhodnutí č. 30/2005-II Sb. rozh. tr. pak jeho argumentaci nijak nepodporuje. Spíše naopak, uvádí se zde, že aplikaci ustanovení §32 tr. zák. nelze vyloučit ani v případě snížené příčetnosti pachatele trpícího organickým postižením centrálního nervového systému vyvolaného dlouhodobou konzumací alkoholu, tedy v případě, kdy si pachatel duševní poruchu jistým způsobem sám zavinil, což je z tohoto pohledu nepochybně závažnější situace než u pachatele trpícího vrozenou sexuální deviací.
Je ovšem třeba připustit, že oficiálně nepublikovaná rozhodnutí v souvislosti s možností aplikace §40 odst. 2 tr. zákoníku hodnotí také závažnost následků, postoj obviněného (který páchal trestnou činnost delší dobu a neučinil nic pro to, aby v ní nepokračoval), nebo podíl poškozeného na vzniku poruchy, která u obviněného vyvolala zmenšenou příčetnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013, usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 556/2018, rozsudek ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1531/2018). Hodnocení těchto okolností by však s ohledem na znění a smysl daného ustanovení mělo vždy směřovat k otázce, zda lze nápravy pachatele dosáhnout trestem kratšího trvání v kombinaci s ochranným léčením. Tento závěr, byť i negativní, pak musí být logicky odůvodněn. Lapidárně řečeno, aplikaci citovaného ustanovení nelze odmítnout s pouhým poukazem na vysokou závažnost skutku, aniž by bylo vysvětleno, jakým způsobem jeho následky vypovídají o možnosti nápravy pachatele. Právě toho se ovšem dovolatel v posuzované věci domáhá, přičemž částečně přehlíží výsledky provedeného dokazování.
Splnění uvedené podmínky se soudy v posuzovaném případě velmi pečlivě věnovaly. Ve svých závěrech vycházely zejména z vyjádření znalců a ošetřující lékařky sexuologického oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Zvažovaly při tom i následky a dobu páchání trestné činnosti. Jejich úvahám v tomto směru nelze nic vytknout. Naopak tvrzení dovolatele, podle kterého obviněný vyhledal zaměstnání trenéra proto, aby měl snazší přístup k dětem, z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, a soudy je v odůvodnění svých rozhodnutí odmítly. S dovolatelem sice lze souhlasit v tom směru, že trestná činnost měla velmi závažné následky a obviněný se jí dopouštěl po delší dobu opakovaně, aniž by učinil kroky k tomu, aby svou deviaci ovládl. Oproti tomu však soudy hodnotily již citované poznatky soudních znalců a také dobrovolnou snahu obviněného následky svých činů kompenzovat a podstoupit léčbu. Závěry soudů jsou v daném případě logické a přesvědčivé a nijak nevybočují z rámce úvahy, kterou ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku připouští. Správně vzaly v úvahu zásadu subsidiarity přísnější sankce (§38 odst. 2 tr. zákoníku) a vyváženost uložených trestů odnětí svobody, zákazu činnosti a ústavního ochranného léčení.
Je samozřejmě možné, že by se jiný soudní senát za obdobných okolností přiklonil k opačnému závěru, a to se zdůrazněním právě jednání obviněného před odhalením trestné činnosti, to nicméně není důvodem pro zásah Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí. Na okraj je pak třeba ještě zmínit, že sexuálně motivovaná trestná činnost páchaná na dětech je v naší společnosti (byť oprávněně) velmi citlivě vnímána. Soudy by však měly usilovat o maximální objektivitu tak, aby pachatelé této trestné činnosti nebyli z možnosti aplikace ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku automaticky vylučováni jen proto, že je daná trestná činnost vnímána jako velmi závažná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předchozím řízení. Vzhledem k tomu, že je dovolání z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněné, je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu