ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1105.2019.1
tdo 20197 Tdo 1105/2019-1943
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných P. Š. , nar. XY, bytem XY, a J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 14 To 291/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Š. a J. K. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 9. 2018, č. j. 1 T 2/2018-1735, byli obvinění uznáni vinnými každý přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzeni podle §273 odst. 3 tr. zákoníku shodně k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně jim byl uložen každému podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku peněžitý trest, a to obviněnému P. Š. ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na 10 měsíců a obviněnému J. K. ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle shodného ustanovení na 5 měsíců. Obviněnému P. Š. byl dále uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce projektanta, na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že
3. obviněný P. Š. jako autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby členské číslo XY a jako projektant střechy tělocvičny Vyšší odborné školy a střední školy technické v XY, okres XY, objektu čp. XY v ulici XY v době od 24. 8. 2015 k přesně nezjištěnému dni měsíce března 2016 v prováděcí dokumentaci, k přesně nezjištěnému dni měsíce dubna 2016 ve statickém posudku a k přesně nezjištěnému dni měsíce června 2016 v dokumentaci skutečného provedení stavby vyprojektoval zastřešení tělocvičny z dřevěných vazníků, sestavených z lepeného lamelového dřeva a spojovacích plechů s kolíky tak, že nedostatečným a zcela poddimenzovaným způsobem v rozporu s požadovanými účinky zatížení dle ČSN EN 1990 a ČSN EN 1991 navrhl napojení spodního pasu dřevěného vazníku a dále nedostatečným způsobem navrhl ztužení ve střešní rovině konstrukce, kdy v důsledku nedostatečných a zcela poddimenzovaných styků spodních pasů vazníků a nedostatečného zajištění ztužení ve střešní rovině konstrukce došlo dne 14. 1. 2017 kolem 20.55 hodin k porušení styku spodních pasů ve čtvrtém styčníku od jihozápadu na příhradových vaznících, postupně pak došlo k rozpojení spodních pasů všech 13 vazníků a k následnému postupnému zřícení dřevěných vazníků včetně střešního pláště haly tělocvičny, kde probíhal celodenní florbalový turnaj, přičemž v okamžiku zřícení vazníků a střešní konstrukce bylo v hale tělocvičny nejméně 69 osob, které stačily z haly utéct, dále byla poškozením bezprostředně ohrožena stavební část tělocvičny v hodnotě 14 778 940 Kč a poškozením střešní konstrukce vznikla škoda ve výši 5 713 860 Kč ke škodě Pardubického kraje, se sídlem XY, čímž porušil §159 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“),
a obviněný J. K. jako autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby a v oboru statika a dynamika staveb členské číslo XY a jako statik podílející se na projektu střechy tělocvičny Vyšší odborné školy a střední technické školy technické v XY, okres XY, objektu čp. XY v ulici XY v době od 24. 8. 2015 k přesně nezjištěnému dni měsíce dubna 2016 ve statickém posudku P. Š. a k přesně nezjištěnému dni měsíce června 2016 v dokumentaci skutečného provedení stavby P. Š., při zadané kontrole nezjistil vady navrženého zastřešení tělocvičny dřevěnými vazníky, zejména v rozporu s požadovanými účinky zatížení dle ČSN EN 1990 a ČSN EN 1991, nedostatečný a zcela poddimenzovaný způsob napojení spodního pasu dřevěného vazníku a nedostatečné ztužení ve střešní rovině konstrukce, kdy v důsledku nedostatečných a zcela poddimenzovaných styků spodních pasů vazníků a nedostatečného zajištění ztužení ve střešní rovině konstrukce došlo dne 14. 1. 2017 kolem 20.55 hodin k porušení styku spodních pasů ve čtvrtém styčníku od jihozápadu na příhradových vaznících, postupně pak došlo k rozpojení spodních pasů všech 13 vazníků a k následnému postupnému zřícení dřevěných vazníků včetně střešního pláště haly tělocvičny, kde probíhal celodenní florbalový turnaj, přičemž v okamžiku zřícení vazníků a střešní konstrukce bylo v hale tělocvičny nejméně 69 osob, které stačily z haly utéct, dále byla poškozením bezprostředně ohrožena stavební část tělocvičny v hodnotě 14 778 940 Kč a poškozením střešní konstrukce vznikla škoda ve výši 5 713 860 Kč ke škodě Pardubického kraje, se sídlem XY, čímž porušil §159 odst. 2 stavebního zákona.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 14 To 291/2018-1836, podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný P. Š. namítl, že v průběhu celého řízení odmítal odpovědnost za vadné provedení vazníků předmětné střechy, které nezpůsobil a nemohl je s ohledem na externí výkon činnosti pro společnost Cecolegno, s. r. o., odhalit. Neúčastnil se zpracování výrobní dokumentace dílů vazníků, nebyl přítomen jejich zadání do výroby ani montáže, osobou, která tyto činnosti prováděla, byl J. R. Soudy obou stupňů zmíněné skutečnosti bagatelizovaly a otázka odpovědnosti za správný výsledek konstrukce střechy ve vztahu k celému dodavatelskému řetězci tak zůstala nevyřešena. Nosníky dodané na stavbu byly ve smyslu §156 odst. 2 stavebního zákona a podle prováděcího nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády o technických požadavcích“), výrobkem, který mohl být na stavbu umístěn pouze za předpokladu posouzení shody jeho vlastností se základními požadavky z hlediska jejich vhodnosti k určenému použití. Odvolací soud se ale s touto otázkou, uplatněnou již v odvolání, tedy zda měly vazníky povahu výrobků, vypořádaly nesprávně, přičemž žádné prohlášení o shodě ve vztahu k nim neexistovalo a nebyly tudíž právně způsobilé k užívání, natož ke kolaudaci stavby. Pokud by přitom byly zmíněné právní požadavky splněny, nutně by došlo k odhalení vady a k předejití zhroucení střechy. K pochybení došlo rovněž v tom, že byl obviněný označen za hlavního stavbyvedoucího, který byl odpovědný za přípravu a realizaci zakázky ze strany společnosti Cecolegno, s. r. o. K tomu odkázal na §153 odst. 1 stavebního zákona a dovodil, že na stavbě nemohlo být více stavbyvedoucích, pro jednotlivé dílčí dodávky. Funkce stavbyvedoucího současně nebyla vykonávána oprávněnou osobou, kterou by mohla být pouze osoba ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu povolání autorizovaných architektů“). Jestliže výkonem funkce stavbyvedoucího nebyla taková osoba pověřena, jednalo se o porušení stavebních předpisů, neboť ta měla zjistit neověření bezvadnosti vazníků dodaných na stavbu.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Obviněný J. K. namítl, že soudy použily právní normy nedopadající na projednávaný skutek, a navíc je nesprávně vyložily, rovněž opomněly některé důkazy. Příčinou vzniku škody mohla být i nečinnost dalších osob na stavbě. Ve vztahu k němu nebylo doposud zjištěno, že by porušil důležitou povinnost, vyplývající mu ze smlouvy nebo z kogentních zákonných norem. K tomu odkázal na stanovisko České komory architektů, týkající se kontrolních povinností stavebníka. Vyšetřována byla pouze jedna verze, ačkoli soud prvního stupně dovodil, že odpovědné by mohly být i jiné osoby, k čemuž však nebyly provedeny žádné důkazy. Popis skutku kladený mu za vinu se měnil, různá slova byla upravována či vynechávána, docházelo rovněž k zaměňování projektové dokumentace s dokumentací skutečného provedení. Znalci nebyla předložena ucelená dokumentace v originále, což ověřil předseda senátu soudu prvního stupně, aniž by se k tomu účastníci mohli vyjádřit, tedy se nejedná o důkazy opatřené v souladu se zákonem. Na stavbě se nepodílely autorizované osoby, přičemž pokud jde o funkci projektanta, byl projektantem i autorizovanou osobou z titulu své profese, avšak nikoli ve vztahu k této konkrétní stavbě, a proto také nebyl povinen nic kontrolovat. Nebyl projektantem ani statikem této stavby a nemohl se jimi stát proto, že zkontroloval jeden statický výpočet. Obdobně chybně byl soudy učiněn spoluobviněný stavbyvedoucím. Nebylo prokázáno, že by věděl o přeříznutí pásnic. Poukázal na §15c zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů a dovodil, že společnost Cecolegno, s. r. o., nebyla vůbec oprávněna provádět svůj předmět činnosti, a to projektovou činnost ve výstavbě, neboť její společník nebyl autorizovanou osobou. Nebyly dále podrobněji řešeny povinnosti ze smluv sjednaných mezi stavebníkem a stavební společností, když lze přepokládat, že došlo k zanedbání kontrolních povinností. Dále odkázal na existenci opomenutých důkazů, jejichž provedení mělo směřovat k tomu, že stavba měla jediného projektanta i stavbyvedoucího a pouhou kontrolou jednoho výpočtu se ani jedním z nich nemohl stát. Nebylo zjištěno, zda příčina škody byla v dokumentaci nebo v provádění stavby, na což nebyl dotázán ani znalec. Pokud by soudy postupovaly správně, zjistily by, že nenese žádnou odpovědnost, ani ze smlouvy ani ze zákona. Nebylo zřejmé, kterým listinám soudy uvěřily a proč existuje několik výkresů, zejména výkresy označené 6/2016 a z jakého důvodu vznikly. Nebyla rovněž respektována judikatura Nejvyššího soudu, podle níž se stavebník nezprostí odpovědnosti v důsledku toho, že dílo sám neprovádí, ale odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností uložených mu stavebním povolením bez ohledu na to, zda práce prováděl sám nebo prostřednictvím smluvního partnera. K tomu odkázal na §2910 a §2924 o. z.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že uplatnili v hlavních bodech totožnou argumentaci jako již ve svých odvoláních, s níž se soudy činné dříve ve věci vypořádaly. V části svých námitek potom obvinění skutečně namítli ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu jiné hmotně právní posouzení. Obviněným P. Š. byl zpochybněn právní status vazníků dodaných na stavbu. I touto otázkou se soudy zaobíraly, odvolací soud v bodech 36. až 43. svého usnesení, navíc zmíněný status nebyl pro trestní odpovědnost obviněných rozhodný, ale zásadní bylo zjištění, že jejich pochybení vedlo v příčinné souvislosti k nastalému následku. Navíc vazníky byly vyhotoveny v souladu s projektem, a co do materiálových vlastností nevykazovaly závady a odpovídaly příslušným normám. Rovněž nebylo z hlediska trestní odpovědnosti obviněných podstatné označení obviněného P. Š. jako stavbyvedoucího. Byť stavbyvedoucí může působit nejen na stavbě jako celku, ale i na její části, z dovozených závěrů vyplývá, že obviněný nebyl shledán vinným pro své působení na stavbě v pozici stavbyvedoucího, resp. že by při výkonu této funkce porušil stanovené povinnosti, ale byl shledán vinným v souvislosti s jeho působením v pozici autorizovaného inženýra a za porušení povinností projektanta. S trestní odpovědností obviněných ani nesouvisí, zda byl či nebyl v žádosti o stavební povolení splněn požadavek na přiložení plánu kontroly spolehlivosti konstrukce stavby, když je navíc i možno polemizovat s výkladem §110 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Obviněným dále není možné přisvědčit v tvrzení, že ve věci nepůsobili jako autorizované osoby, resp. byli autorizovanými osobami pouze z titulu své profese. Pokud by tomu tak bylo, zůstalo by nevysvětleno, proč se jejich podpisy a otisky razítek objevily na rozhodných listinách týkajících se projektu střechy. Bez významu pro správnost rozhodnutí bylo i to, že se odvolací soud nezabýval porušením §15c zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů. Jednak se tomu krajský soud věnoval v bodu 22. svého usnesení, navíc společnost Cecolegno, s. r. o., vznikla dne 29. 10. 1996, přičemž předmět činnosti projektová činnost ve výstavbě byl do obchodního rejstříku zapsán k 30. 6. 2008, se vznikem oprávnění dne 30. 4. 2008 a obviněným P. Š. jako odpovědným zástupcem. Společnost tedy splnila podmínky stanovené v zákoně č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Podle §7 odst. 2 tohoto zákona se pak v případě změny nebo doplnění požadavků na odbornou způsobilost po vzniku živnostenského oprávnění nepožaduje prokázání praxe u podnikatele, kterému trvá živnostenské oprávnění pro provozování dotčené živnosti, a u osoby, která vykonává funkci odpovědného zástupce pro dotčenou živnost, jestliže ji vykonávala již před touto změnou. Ustanovení §15c zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů přitom bylo do právního řádu zavedeno s účinností od 1. 7. 2008, tedy již nemělo vliv na právní postavení společnosti Cecolegno, s. r. o. Odmítnout bylo rovněž nutné námitky napadající problematiku totožnosti skutku, neboť soudy rozhodovaly o skutku, pro který byli obvinění stíháni a který byl uveden v žalobním návrhu. Pokud obvinění namítli, že nebyla zjišťována odpovědnost dalších osob v celém řetězci dodavatelských vztahů, závěr o trestní odpovědnosti podle §273 tr. zákoníku je určován zejména povahou porušené povinnosti, formou zavinění a jeho mírou, která vykazuje poměr, jakým se na vzniku protiprávního následku podílel pachatel. Nebylo přitom povinností dalších osob podílejících se na realizaci zastřešení haly ověřovat správnost a úplnost odborné práce obviněných. Stran případné odpovědnosti dalších osob pak byly soudy vázány navíc i zásadou obžalovací. Pod uplatněný dovolací důvod potom nebylo možné podřadit námitky obviněných týkající se procesu dokazování, vyhodnocení důkazů a námitku opomenutých důkazů, když zde navíc žádná vada nenastala.
11. Státní zástupce závěrem navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
12. Vyjádření státního zástupce bylo k replice zasláno obviněným. Obviněný P. Š. této možnosti využil s tím, že nesouhlasil, že jeho odvolací námitky byly řádně vypořádány a je proto namístě jeho dovolání odmítnout. Především opětovně poukazuje na právní povahu vazníků, které podle posudku Ing. Ladislava Bukovského měly povahu výrobků, neboť na stavbu byly dodány ve smontovaném stavu. Shodný názor sdělilo i Ministerstvo průmyslu a obchodu. Obviněný setrval na svém přesvědčení, že posouzení vazníků má podstatný dopad do trestněprávní odpovědnosti za následek v podobě havárie střechy, protože pokud pro užívání výrobku – vazníků nebyly splněny zákonné podmínky, nemohly být na stavbě umístěny a stavba nemohla být zkolaudována. Dodal, že se neúčastnil zpracování výrobní dokumentace dílů vazníků, ani jejich výroby či montáže. Souhlasil pak s vyjádřením státního zástupce, že pro hmotně právní posouzení není rozhodující, zda byl označen jako stavbyvedoucí, nicméně tento závět byl vysloven a obviněný se jím proto zaobíral. Znovu přitom s odkazem na §153 odst. 1 stavebního zákona dovodil, že jím nebyl. Měl za to, že tato funkce nebyla proto řádně vykonávána, což vedlo k umístění nezpůsobilých výrobků a pochybením v kontrolních mechanismech.
13. Obviněný J. K. potom v replice sdělil, že trvá na námitce, podle níž se krajský soud nezaobíral celou odvolací argumentací, zejména pokud jde o podstatu jeho odpovědnosti za následek. Opětovně tvrdil, že spoluobviněný J. Š. nebyl stavbyvedoucím, tedy ani nemohl porušit z toho vyplývající povinnosti. Shodně jako v dovolání odkázal na porušení kontrolních povinností a rozporoval výklad postupu podle §15c zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů. Shledal nedodržení zásady totožnosti skutku, s ohledem na vynechání slova nezávislý (statik) a změnu označení vadu obsahující dokumentace z projektové na dokumentaci skutečného provedení stavby. Znovu namítl spoluzavinění dalších osob, resp. nezjištění jejich odpovědnosti v rámci realizace celé stavby.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
17. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Námitky, kterými obvinění polemizovali se skutkovými zjištěními soudů, popřípadě vyjádřili výhrady směřující proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů, nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli tedy obvinění odmítli odpovědnost za zhroucení střechy, činili tak v části primárně s odkazem na odlišné skutkové závěry, resp. s odkazem na údajná procesní pochybení soudů obou stupňů. Formálně by tedy zmíněné námitky případně byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je nelze pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., podřadit.
21. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla vyvrácena především svědeckými výpověďmi R. S., L. B. aj. R., dále znaleckým vyjádřením Ing. Jana Chaloupského, znalce z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, průmyslové, zemědělské, se specializací na statiku nosných konstrukcí, a listinnými důkazy týkajícími se komunikace obviněných se společností Cecolegno, s. r. o., a provádění celé stavby. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Přesto je namístě k tvrzením obviněných konstatovat následující.
22. Obvinění především v podstatě shodně namítli, že nebylo prokázáno, že by věděli o způsobu zhotovení dolních vazníků ze dvou nestejně velkých dílů, nicméně toto tvrzení odvíjí výhradně od vlastní verze skutkového děje, která je diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů. Soudy se na daný moment zaměřily v rámci dokazování a na základě výpovědí svědků a listinných důkazů jednoznačně dovodily, že právě o takovém způsobu řešení střešní konstrukce bylo od počátku společností Cecolegno, s. r. o., i jimi sjednanými externími pracovníky, uvažováno, zejména z cenových důvodů, bylo o něm mezi zúčastněnými osobami komunikováno a také bylo takové řešení v konečném důsledku realizováno. Byť tedy některé listinné důkazy rozdělení dolního vazníku konstrukce střechy nevyjadřují jednoznačně (je uvedeno složení vazníku ze dvou dílů DP1 a DP2, avšak bez vyznačení místa dělení (např. č. l. 1167), či poukazují na rozdělení vazníku částečně (uvedením míry jedné takové části – č. l. 771), na podkladě dalších důkazů (zejména viz mailová komunikace č. l. 1318, jak již bylo v řízení poznamenáno, chybně zažurnalizovaná za č. l. 408, a výpovědi svědků, pracovníků společnosti Cecolegno, s. r. o.) bylo nepochybně prokázáno vědomí obou obviněných o tom, že zakázka bude provedena právě takovým způsobem, resp. jejich aktivní účast na zajištění podkladů pro ni.
23. V rámci další procesní, a tedy pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné námitky obviněný J. K. namítl porušení zásady totožnosti skutku, když namítá, že popis jednání kladeného mu za vinu se měnil a některá slova byla nahrazována jinými. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že je zcela standardním projevem postupu orgánů činných v trestním řízení v trestním stíhání, že se prováděním dalších úkonů upřesňují skutková zjištění, a tedy i upřesňuje průběh šetřeného skutkového děje. Zejména to potom platí pro fázi hlavního líčení, která je těžištěm trestního řízení.
24. Limity pro zmíněné upřesnění skutkových zjištění jsou dány zásadou totožnosti skutku, podle níž obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 tr. ř.) a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. ř.). Totožnost skutku je pak zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu a ve výrokové části rozhodnutí soudu, nicméně postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé okolnosti tedy mohou oproti např. obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. závěry publikované pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr. a Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2722). Podstata projednávaného skutku v předmětné věci, tedy jednání každého z obviněných přispívající k tomu, že v konečném důsledku došlo ke zřícení střešního pláště shora specifikované tělocvičny, se přitom zcela zjevně neměnila (tedy zásada totožnosti skutku nemohla být nijak porušena), přičemž v podobnostech lze odkázat na bod 54. usnesení odvolacího soudu. Na popsaný závěr nemá vliv, že bylo ve vztahu k obviněnému J. K. vypuštěno slovo nezávislý (statik), ani změna označení dokumentace stavby, neboť z pohledu zmíněné zásady (totožnosti skutku) se nejedná o termíny s větším reálným významem, které by snad mohly vést k závěru, že byl soudy projednáván jiný skutkový děj (resp. bylo jimi rozhodnuto o jiném skutkovém ději), než jaký byl žalován.
25. Obviněný J. K. namítl, že znalcům nebyla předložena ucelená dokumentace, když další nebyla zajišťována i s ohledem na to, že předseda senátu soudu prvního stupně osobně nahlédl na Městském úřadě XY, odboru výstavby, do dokumentace tam založené a zjistil její shodu s již zajištěnými podklady. Tyto důkazy podle obviněného nebyly opatřené v souladu se zákonem. K tomu je třeba, a opět nad rámec možností dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvést, že v řízení, a to zejména již ve fázi řízení přípravného, byla zajištěna dostupná dokumentace, která pro možnost svého použití v trestním řízení zásadně nemusí obsahovat pouze originální listiny. Tato následně nebyla znovu doplňována o dokumentaci založenou u zmiňovaného městského úřadu, neboť již v kopii v trestním spise obsažena byla, což ověřil předseda senátu okresního soudu (č. l. 1580). Takový postup sice není zcela standardní, nicméně tím důkazní validita ve spise založených listin nijak zpochybněna není. Navíc tímto způsobem nebyl opatřen žádný důkaz, a tudíž ani nemohlo dojít k jeho opatření v rozporu se zákonem, jak tvrdí obviněný. Současně zajištěná dokumentace nemusela obsahovat veškeré listiny vyhotovené v souvislosti s realizovanou stavbou, nicméně byla dostatečně úplná, vypovídající o jejím průběhu a zapojení obviněných do ní, když lze doplnit, že ani znalec Ing. Jan Chaloupský ji nepovažoval pro vyslovení svých závěrů za nedostatečnou.
26. Podle obviněného J. K. byla od počátku vyšetřování prověřována jediná verze skutkového děje. Nejvyšší soud zcela ve stručnosti odkazuje na §160 odst. 1 tr. ř., který upravuje podmínky pro zahájení trestního stíhání, tedy počátku vyšetřování (§161 odst. 1 tr. ř.), z nichž je zřejmé, že se (po zahájení vyšetřování) již řízení soustředí na podle zjištěných a odůvodněných skutečností spáchaný trestný čin, spáchaný podle odůvodněných závěrů určitou osobou. Byť tedy mohou být v řízení (ve vyšetřování) následně zjištěny okolnosti vedoucí k podezření ze spáchání shodného deliktu i jinou osobou, je především nutné rozhodnout o dalším postupu stran již dříve konstatovaného obvinění, tedy zda bude namístě podat obžalobu či učinit jiný krok ve smyslu již zmiňovaného §161 odst. 1 tr. ř. Současně je nutné připomenout zásadu obžalovací, podle níž mohou soudy rozhodovat trestní věci pouze na podkladě obžaloby (návrhu na potrestání) podané státním zástupcem a pouze stran skutku v ní uvedeného. Možná ingerence dalších osob do trestně právně relevantního jednání potom rozhodnutí o takto podané obžalobě (návrhu na potrestání) nijak nebrání.
27. V rozsahu naznačené dovolací argumentace Nejvyšší soud shledal, že se dovolání obviněných opírají o tvrzení napadající skutková zjištění, tedy míjící se s možnostmi vad podřaditelných pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž na jejich podkladě není ani namístě jakkoli zpochybnit tyto závěry vyslovené dříve ve věci.
28. Pod uplatněný dovolací důvod však lze podřadit námitku zpochybňující hmotně právní posouzení, pokud obvinění v podstatě shodně namítli absenci své odpovědnosti za následek, resp. porušení důležité povinnosti, ať již vyplývající ze zákona nebo ze smlouvy, k čemuž také (konkrétně obviněný J. K.) odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu stran posuzování odpovědnosti za škodu v souvislosti s realizací stavby. Těmto námitkám však nelze přisvědčit.
29. Jak již bylo řečeno, důvodem pro účast obviněných v předmětném stavebním procesu byl výkon jejich profese (povolání) pro společnost Cecolegno, s. r. o., tedy činnosti projektanta, resp. statika (srov. listiny na č. l. 1282 a násl.). Obvinění přitom byli vázáni příslušnými předpisy, zmíněnými ve výroku o vině, v důsledku jejichž porušení, jak je zřejmé z ustáleného skutkového děje, došlo nakonec ke zhroucení střechy. Zmíněné povinnosti, zejména povinnost a následnou odpovědnost za bezpečnost, je současně nutné považovat za důležité ve smyslu §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za porušení důležité povinnosti je totiž namístě považovat porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. závěr publikovaný pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Je přitom zřejmé, že zásadní pochybení při vyhotovení konkrétního projektu konstrukce střechy většího prostoru (tělocvičny) a jeho posouzení z pohledu statiky zřetelně takové znaky splňuje (tedy primárně pochybení v dokumentaci stavby, nikoli v jejím provádění, které následně předložené závěry v podobě projektů či statických výpočtů realizovalo), neboť jeho pravidelným následkem může být ohrožení jak života a zdraví více osob, tak i hrozba vysokých materiálních škod, což se v předmětné věci i plně projevilo.
30. Jestliže obviněný J. K. v závěru svého dovolání uplatnil námitku, odkazující na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž za škodu vzniklou v důsledku porušení povinností uložených ve stavebním povolení odpovídá stavebník bez ohledu na to, zda stavební práce prováděl sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, je namístě uvést, že tyto závěry jistě není důvodu zpochybňovat. Nicméně jejich podstatou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002 a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008) byl výklad občanskoprávních ustanovení týkajících se náhrady škody a nelze je tudíž bez dalšího přenést i na problematiku posouzení trestní odpovědnosti. Pokud jde o náhradu škody, požadovanou řadou poškozených, byli v zásadním rozsahu podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, rozhodnuto bylo pouze o částkách 1 848 Kč a 5 926 Kč, uplatněných v návaznosti na drobné zdravotní újmy. Obvinění přitom podle učiněných zjištění za škodu odpovídají, a to společně a nerozdílně (§2915 o. z.), přičemž následně, byla-li by zjištěna odpovědnost dalších osob, bylo by namístě provést jejich vzájemné vypořádání (§2916 o. z.), což však již není předmětem tohoto trestního řízení.
31. Obvinění dále ve svých dovoláních uplatnili několik námitek, které se týkaly širších hmotně právních souvislostí projednávaného děje a nemají bezprostřední spojitost s právním posouzením jejich jednání. Přesto k nim Nejvyšší soud uvádí následující. Obviněný P. Š. uvedl, že nebyla správně vyhodnocena právní povaha vazníků stran toho, zda byly výrobkem, a tedy zda byly opatřeny vyčerpávající dokumentací (prohlášením o shodě). K tomu je třeba uvést, že podle jednoznačných skutkových závěrů byla primární příčina zhroucení střechy (vedle dalších – srov. bod 33. usnesení odvolacího soudu) v poddimenzovaném spojení spodního pasu vazníku (ve styčníku) ve vztahu k celé konstrukci, sekundární potom v provedení krytu střechy (OSB desky a krokve), přičemž toto pochybení se odvíjelo od chybného projektu obviněného P. Š., ověřeného statickým posudkem obviněného J. K. Přitom komponenty střešní konstrukce nebyly shledány vadnými, a to stran pevnosti dřeva či materiálových vlastností, ani nebyla zjištěna chybná výroba této konstrukce. Je tudíž zřejmé, že pokud jde o právní povahu vazníků a jejich dokumentaci, jedná se o otázku, která není dostatečně relevantní, aby mohla mít dopad na posouzení jednání obviněného. Byť tedy předmětnou argumentaci nelze zcela odmítnout, je přesto třeba se s hodnocením celé věci odvolacím soudem namístě ztotožnit, protože zásadní příčinou zhroucení střechy byl chybný projekt a související statistický výpočet, nikoli správnost či nesprávnost posouzení povahy vazníků.
32. V zásadě nepodstatné je pro právní kvalifikaci označení obviněného P. Š. jako stavbyvedoucího. Obviněný zjevně nebyl stavbyvedoucím celé stavby, tj. výstavby tělocvičny, který byl určen zhotovitelem stavby, společností Profistav L., a jeho postavení (tj. obviněného P. Š.) ani nebylo takto definováno v popisu skutkového děje (viz výrok o vině rozsudku okresního soudu). Obviněný byl takto (jako stavbyvedoucí) označen v rámci subdodávky ze strany společnosti Cecolegno, s. r. o. (č. l. 828). Pro trestní posouzení jeho jednání je ovšem relevantní reálný výkon jeho činnosti, jak byl dohodnut a proveden v celé stavební akci, a nikoli správnost jeho označení.
33. V dalších částech svého podání obviněný J. K. tvrdil, že se na vzniku škody mohla podílet i nečinnost dalších osob, zanedbání kontrolních mechanismů a nezajištění provádění stavby autorizovanými osobami, resp. dodal, že ani společnost Cecolegno, s. r. o., nebyla oprávněna provádět předmět své činnosti. Do jisté míry i v návaznosti na námitku obviněného zmíněnou výše je třeba konstatovat následující. Na stavbě označené jako VOŠ a SŠ technická XY – výstavba tělocvičny, se podílelo více subjektů. Stavebníkem byl Pardubický kraj, zhotovitelem společnost Profistav L., generálním projektantem společnost P. – F. Subdodavatelem střešní nosné konstrukce tělocvičny byla společnost Cecolegno, s. r. o., jejímž dalším subdodavatelem byl D. Š. Celý stavební proces byl veden na podkladě rozhodnutí Městského úřadu XY, odboru výstavby (srov. zejména rozhodnutí o povolení stavby č. l. 908 a kolaudační souhlas č. l. 925), a není tedy důvodu jakkoli zpochybňovat naplnění formálních náležitostí. Současně ovšem bylo v řízení konstatováno, že v rámci naznačených vztahů (mezi jmenovanými subjekty podílejícími se na stavbě) byly předpokládány určité kontrolní mechanismy (např. i ve vztahu k dostatečnému předložení příslušných prohlášení o shodě), které ale ve skutečnosti nebyly plným a odpovídajícím způsobem zabezpečovány, resp. nebyly zcela efektivní. Soudy tedy tuto skutečnost nepřehlédly a ve svém rozhodovacím procesu ji zohlednily (viz např. bod 44. usnesení odvolacího soudu). Současně ovšem předmětné zjištění nemůže trestní odpovědnost žádného z obviněných zcela vyloučit. Ani případně nedbalý postup při následné, sekundární kontrole totiž nemůže bez dalšího eliminovat primární povinnost obviněných učinit jimi realizované úkony (tj. ve vztahu k subdodávce prováděné společností Cecolegno, s. r. o.) řádně. Jinak řečeno, není možné připustit, že by odpovědný projektant či statik mohli zcela nepostižitelně vytvořit vadný projekt či statický výpočet pouze proto, že v rámci rozsáhlejších vztahů týkajících se většího díla výsledky jejich činnosti nejsou konečným cílem, ale cílem dílčím (vztahujícím se k subdodávce), jenž tvoří dílčí část pro činnost dalších subjektů, které by při určité formě kontroly mohly zmíněné vady odhalit. Taková okolnost může být obecně vzato podkladem pouze pro závěr, že by mohla být dovoditelná i odpovědnost dalších osob, což lze zohlednit v širších souvislostech (a to také soudy v této věci učinily). Současně však další postup či návrhy v daném smyslu soudním orgánům s ohledem na zásadu obžalovací (viz výše) nepřísluší.
34. Pokud pak jde o další formální náležitosti stavebního procesu, k námitce obviněného J. K. Nejvyšší soud dodává, že svědek R. S. dostatečně vysvětlil možnost společnosti Cecolegno, s. r. o., provádět svůj předmět činnosti (č. l. 1687), když lze odkázat i na podrobný rozbor k tomuto momentu, uvedený ve vyjádření státního zástupce.
35. Jestliže obviněný J. K. v dané souvislosti tvrdil, že nebyl projektantem ani statikem stavby, když pouze zkontroloval jeden statický výpočet, je třeba doplnit, že obviněný skutečně nebyl odpovědným za celou stavbu a ve vztahu k ní (jako celku) také žádné odborné úkony nečinil, ani mu to nebylo kladeno za vinu, nicméně jeho vztah k části díla prováděnému společností Cecolegno, s. r. o., je zcela nezpochybnitelný, a to jak z výpovědí svědků (R.S., L. B.), tak i z listinných důkazů (viz č. l. 1160 a násl., 1317 a násl.). Z výpovědi T. F., zástupce generálního projektanta stavby, je potom zřejmý vztah hlavního projektu a činnosti společnosti Cecolegno, s. r. o., resp. s ní smluvně svázaných osob (tj. obviněných) v tom smyslu, že hlavním projektem byly dány určité požadavky na konstrukci střechy, zejména ohledně jejího provedení dřevěnými vazníky v určitých odstupech, jejich rozpětí a požadavku unést sportovní zařízení, dále ohledně geometrie střechy, požadavků pohledových a stran požární odolnosti (č. l. 1557). Konkrétní řešení včetně statického posouzení však bylo věcí společnosti Cecolegno, s. r. o., která vyhotovila vlastní návrh, následně nabídnutý generálnímu dodavateli stavby s tím, že její nabídka jako subdodavatele byla akceptována. Právní existenci smluvního vztahu mezi společnostmi Profistav L., a Cecolegno, s. r. o., ani jeho naplnění, pak není žádného důvodu zpochybňovat.
36. K této části celého díla potom obvinění vystupovali jako projektant, resp. statik, přičemž se tak stalo v rámci dlouhodobé smluvní spolupráce se společností Cecolegno, s. r. o., pro kterou svoji činnost (mimo jiné) vykonávali, obviněný P. Š. byl veden jako odpovědný zástupce společnosti pro předmět činnosti projektová činnost ve výstavbě, a také jim byla jejich takto vykonaná práce na podkladě jimi vystavených faktur proplácena (č. l. 1282 a násl.). Důvodem pro zmíněný smluvní vztah byl výkon jejich profese (povolání) pro společnost Cecolegno, s. r. o., tedy zmíněné činnosti projektanta, resp. statika. Pokud při realizaci tohoto vztahu obvinění výše popsaným způsobem pochybili, dopustili se s ohledem na existenci dalších okolností přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
37. Souhrnně řečeno, ani částem dovolací argumentace, předložené obviněnými, které, byť případně s jistou mírou tolerance, jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nebylo možné přisvědčit.
38. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění značnou část námitek obsažených v dovoláních uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
39. Nejvyšší soud shrnuje, že soudy činné dříve ve věci nijak nepochybily, neboť za dodržení všech zásad významných pro trestní řízení pokud na základě provedeného dokazování dovodily skutková zjištění, vyjádřená ve skutkových větách výroku o vině a tyto pak odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.
40. Námitky uplatněné obviněnými v dovoláních, kterými byl naznačený (a správný) postup soudů obou stupňů zpochybněn, se potom v části míjí s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel