ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1146.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1146/2019-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2019 o dovolání obviněného D. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 To 93/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 106/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 T 106/2018-342, byl obviněný D. S. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených České průmyslové zdravotní pojišťovny a V. H. na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného zločinu tím, že od června roku 2017 do 21. 1. 2018, v místě společného bydliště, ve společném pokoji na ubytovně ve XY, okres Kladno, v XY a v XY ulici a na dalších místech ve XY, opakovaně škrtil a fackoval poškozenou V. H., z počátku jednou za měsíc, později jednou za 14 dní, slovně ji hrubě urážel a vyhrožoval zabitím z důvodu, že mu nevaří a z jiných malicherných důvodů, a to i přesto, že byla ke konci období těhotná, při fyzických napadeních v prosinci roku 2017 ji také kopal do břicha, až začala krvácet, zmáčkl jí nos, aby nemohla dýchat, až jí způsobil krvácivé poranění nosu, šlápl jí botou na nohu, nedovolil jí spát, vše vyvrcholilo dne 20. 1. 2018, kdy ji dvakrát udeřil pěstí do obličeje, dvakrát pěstí do žeber, až se nemohla nadechnout a ještě ji udeřil otevřenou rukou, druhý den na to ji v bydlišti nejméně dvacetkrát udeřil obviněný do zad, čímž jí způsobil četné pohmožděniny, a uvedeným jednáním poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, která poškozenou omezovala po dobu delší než 6 týdnů na běžném způsobu života zvýšenou úzkostí, subdepresivním laděním, poruchami spánku, zvýšenou hladinou emoční citlivosti a snížením sebehodnocení a snížením schopnosti efektivně a racionálně řešit problémy domácího násilí.
3. Uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 10 To 93/2019-403, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle §265 tr. ř. odkázal poškozenou V. H. s její nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti zmíněnému usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, směřující výslovně do výroku o vině a trestu, nikoli do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy obou stupňů učinily vadná skutková zjištění a na to navazující nesprávné právní hodnocení a současně v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k nerespektování zásady in dubio pro reo. Již okresní soud zcela pochybil chybným hodnocením důkazů, zejména věrohodnosti poškozené, neprovedením všech potřebných důkazů a porušením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tudíž učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nelze dospět k závěru o spáchání zmíněného deliktu. Je pravdou, že dvakrát poškozenou pod vlivem alkoholu napadl, a to v prosinci 2017 a v lednu 2018, k jinému konfliktu vyjma běžných hádek však nedošlo. Soudy své závěry postavily pouze na výpovědi poškozené, aniž by se náležitě vypořádaly s její věrohodností, když znalci se vyjadřovali pouze k věrohodnosti obecné. Výpovědi poškozené se potom odlišují, porovná-li se popis společného soužití podaný u hlavního líčení dne 20. 9. 2018 a mimo hlavní líčení téhož dne. Navíc poškozená měla uvést, že v rozhodném období měl být obviněný většinu času mimo domov na rybách a poškozené pouze vyčítat, že údajně někoho má. Obviněný připustil, že ji mohl slovně urážet, což však k naplnění znaků dovozovaného zločinu nepostačuje. K dalším útokům poškozená sdělila, že měla dostat jednou pěstí do oka, navíc obtíže ve vztahu měly nastat až při bydlení v XY ulici, tedy nemohl být naplněn znak delší doby ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože problematické soužití nebylo delší než 5 měsíců. V daném si ovšem poškozená opět odporuje, když současně popisuje předchozí bydlení v XY ulici jako bezproblémové i jako konfliktní. Jiný útok vyjma napadení v prosinci 2017 však nebyla schopna časově vymezit. Její výpověď pak není podpořena jinými důkazy, nikdo ani neviděl žádné známky napadení. Není pravdou, že by poškozená odešla ze společné domácnosti do azylového domu, když zprávou tohoto zařízení bylo prokázáno, že tam nikdy nebydlela. Zároveň, pokud by chtěla odejít, měla k tomu finanční prostředky a svůj příjem, když i uváděla, že jí obviněný odcizil 12 000 Kč z naspořených 20 000 Kč, byť to obviněný popřel. Pokud jde o jednání dne 20. 9. 2018, její tvrzení o kopání se neprokázalo, poškozená měla pouze otlačená kolena, což mohla mít z práce, kde je činná jako uklízečka. Jestliže měla u hlavního líčení na sobě tepláky, není podložený závěr soudu prvního stupně, že se tak s ohledem na teplé počasí stalo, aby zakryla modřiny, neboť daného dne bylo ráno 13°C. Obviněný dále odmítl, že by měl v průběhu řízení na poškozenou činit jakýkoli nátlak, přičemž pokud by se tak stalo, její výpověď u hlavního líčení by vyzněla v jeho prospěch. K následkům na zdraví u poškozené v podobě posttraumatické stresové poruchy obviněný uvedl, že v roce 2009 byla poškozená opakovaně vyšetřena pro depresivní reaktivní potíže a měla problematické soužití s tehdejším manželem, dříve i vyrůstala v disharmonickém prostředí. Nebylo tak možné vyloučit, že si poškozená přenesla syndrom týrané ženy již z minulosti, kdy navíc nedodržela předepsanou medikaci, aniž by na to měl obviněný jakýkoli vliv. Její tvrzení pak mohla být motivována tím, že ji v červnu 2018 požádal o opuštění domácnosti, za což se mu rozhodla mstít. Poškozená navíc s ohledem na své postižení, o kterém ovšem obviněný nevěděl, mohla vnímat běžné hádky výrazněji, než je běžné. Obviněný shrnul, že poškozenou v průběhu vztahu pouze dvakrát napadl, k čemuž se doznal.
5. S ohledem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soud v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně a aby poté sám podle §265m tr. ř. uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu trest s podmíněným odkladem výkonu, kombinovaný s trestem zákazu pobytu v místě, kde se zdržuje poškozená a současně povinnost léčení své závislosti na návykových látkách podle §48 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
6. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obsah dovolacích námitek přitom zřetelně odkazuje mimo zmíněné hranice, neboť předložené argumenty primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný sice vznesl i námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak pouze s odkazem na nesouhlas s tím, jak důkazy hodnotily soudy. Rovněž obviněnému není možné přisvědčit, domáhá-li se porušení pravidla in dubio pro reo. Uzavřela, že soudy hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry logicky a jasně vyložily v odůvodnění vydaných rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., a to včetně toho, proč rozhodnutí o vině založily na usvědčující výpovědi poškozené, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
11. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
12. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného D. S. shledat nelze.
13. Při zjišťování průběhu skutkového děje bylo primárně vycházeno z výpovědi poškozené V. H., která však byla pečlivě hodnocena stran věrohodnosti. Bylo tak učiněno zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z něhož vyplynulo, že obecná věrohodnost poškozené je snížena, a to v důsledku lehké mentální retardace a simplexní struktury osobnosti. Poškozená je současně sociálně naivní, s rysy submisivity, trpí Huntingtonovou chorobou (dědičné degenerativní onemocnění mozku). V návaznosti na to bylo dovozeno, že při své mentální dispozici není schopna si (bez odrazu v realitě) vymyslet a opakovat informace, jí uváděné v průběhu řízení. Současně znalci vyslovili závěr, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která se rozvíjela od 1. 6. 2017, v návaznosti na jednání obviněného, resp. jako reakce na ně.
14. Při své výpovědi u hlavního líčení potom poškozená uvedla, jak ji obviněný napadal, tedy že se jednalo o verbální útoky, fyzické napadání, omezování v práci z důvodu údajné nevěry, kontrolu mobilu, přičemž začátek útoků na výslovný dotaz zařadila na dobu, kdy bydleli v XY ulici (popsala i první facku), odkud také byli v podstatě vystěhováni pro hlasité noční projevy obviněného. Je pravdou, že o této době (bydlení v XY) poškozená hovořila i pozitivně, avšak spíše v návaznosti na péči obviněného o jeho dceru AAAAA (pseudonym). Popsala také chození obviněného na ryby, sice často a na delší dobu, ovšem s tím, že se vždy vracel opilý a následně docházelo ke konfliktům. O azylu se pak poškozená v této procesně použitelné výpovědi zmínila pouze obecně. Pokud jde o příjmovou stránku, vypověděla, že pracovala, a to z důvodu nutnosti splácet dluhy z půjček.
15. K výpovědi poškozené je namístě doplnit, že byla slyšena i mimo hlavní líčení dne 20. 9. 2018, nicméně nebylo následně postupováno podle §183a odst. 3 tr. ř. a tedy tato výpověď, byť byla nesprávně uvedena v rozsudku soudu prvního stupně (což ovšem obviněný neučinil předmětem svých námitek), se následně, jak konstatoval soud odvolací, nestala relevantní pro rozhodnutí v hlavním líčení. Její význam byl v danou dobu především pro rozhodnutí o vazbě obviněného. Jinak řečeno, soud prvního stupně zde sice pochybil, ale bez dopadů na jím učiněný rozsudek. Navíc skutečnosti tvrzené poškozenou ve výpovědi učiněné mimo hlavní líčení se prakticky bezvýhradně týkaly jejich aktuálního vztahu či kontaktu (a rovněž zdůvodnila, proč tyto skutečnosti neuvedla již u hlavního líčení), tedy zcela jiného skutkového děje, než jaký byl předmětem projednání u hlavního líčení, tudíž správnost procesních postupů okresního soudu ve vztahu k ní nemá pro hodnocení meritorního rozhodnutí v podstatě žádný význam. Proto není ani v této věci (a již vůbec nikoli v dovolacím řízení) potřebné se zaobírat případným nakládáním obviněného s penězi poškozené ve dnech předcházejících podání této výpovědi, oblečením poškozené při jejím podání či v daný okamžik aktuálním počasím.
16. Stran obviněného pak byl podán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž bylo zjištěno, že je u něj dána tendence jednat neočekávaně, explozivně, s nižší sebekontrolou, s tendencí k heteroagresivnímu jednání a násilnými vzorci pro řešení situací. Navíc škodlivě užívá alkohol.
17. S ohledem na popsané skutečnosti, s přihlédnutím již k spíše jen podpůrným závěrům vyplývajícím z dalších důkazů, Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů dříve činných ve věci je třeba akceptovat. Především bylo provedeno dostatečné dokazování, k němuž ani nebyly návrhy na jeho doplnění (č. l. 332 a 399) a provedené důkazy byly hodnoceny podle vnitřního přesvědčení zejména soudu prvního stupně, založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž byl vytvořen dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí poškozené, která dostatečně přesvědčivě popsala jeho v podstatě 8 měsíců trvající, resp. opakující se násilné jednání, a to způsobem, který, i s přihlédnutím k osobnosti poškozené a absenci důvodů k cílené lži, nevzbuzuje pochybnosti. Na uvedeném ničeho nemění určité nepřesnosti ve výpovědi, vyplývající ze zmíněných (osobnostních) příčin a které jsou tak spíše důsledkem spontánnosti než připravených smyšlenek. Lze doplnit, že naivní, submisivní a intelektově méně disponované osobnosti poškozené pak zcela odpovídá její neschopnost ihned adekvátně vyhodnotit jednání obviněného a razantně se mu postavit. Tvrzení obviněné jsou současně v omezeném rozsahu v souladu s důkazy dalšími, byť tyto měly jen podpůrný význam (srov. zejména fotodokumentaci zranění poškozené pořízenou 22. 1. 2018 po posledním napadení). Není zde tudíž v konečném důsledku mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor.
18. Právní posouzení jednání tak, jak bylo zjištěno soudy činnými dříve ve věci, potom obviněný primárně nenapadl. Uplatnil sice dílčí hmotněprávní námitky, především že je jednání namístě posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ohledem na existenci pouze dvou izolovaných fyzických útoků. Učiněná skutková zjištění jsou ovšem zřetelně odlišná, neboť se nejednalo o dva izolované útoky (u nichž by mohla být obviněným navržená kvalifikace namístě), ale o déledobou trvající agresi. Současně obviněný tvrdil, že skutek nelze kvalifikovat i podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na jeho trvání nejvýše 5 měsíců jako páchaný delší dobu. Z ustáleného skutkového stavu je však zřejmá doba jeho trvání nejméně 7 měsíců, tedy zřetelně delší. Nejvyšší soud zde nicméně doplňuje, že ani doba 5 měsíců by aplikaci zmíněné kvalifikované skutkové podstaty nevylučovala, neboť pro její užití se musí jednat o časový úsek, v němž pachatel týral poškozenou osobu, řádově v měsících (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1937).
19. To značí, že naznačená hmotněprávní argumentace obviněného se vždy odvíjela od tvrzení odlišných skutkových zjištění. S ohledem na uvedené proto Nejvyššímu soudu jakýkoli podklad pro přezkum právního posouzení absentoval (§265i odst. 3 tr. ř.).
20. K předloženému dovolání lze nakonec doplnit, že je v podstatě opakováním argumentace užité v odvolání, s níž se již dostatečně vypořádal Krajský soud v Praze, a tedy je možné v podrobnostech na jeho závěry odkázat.
21. Ve zcela obecném smyslu Nejvyšší soud i dodává, že polemika dovolatele s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
22. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel