ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1184.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1184/2019-9592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2019 o dovoláních, která podali obvinění P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, P. H. , nar. XY, trvale bytem XY, a P. R. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 3 To 31/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. M. a P. R. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2017, č. j. 48 T 1/2010-9179, byl obviněný P. H. pod bodem I výroku o vině uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb. účinný do 31. 12. 2009), jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona s obviněným V. A. Obvinění P. M. a P. R. byli pod bodem II výroku o vině uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2016), jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku s obviněnými L. J., P. K. a V. A.
2. Obviněnému P. M. byl za uvedený zločin (a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 3 T 147/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 To 40/2016) uložen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému P. H. byl podle §148 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Obviněnému P. R. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání se specifikovaným předmětem činnosti a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena či prokuristy v obchodních korporacích na dobu dvou let. Rovněž mu bylo podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uloženo propadnutí náhradní hodnoty (blíže specifikované ve výroku o trestu tohoto rozsudku).
3. Z podnětu odvolání všech šesti obviněných směřovaných jak proti výroku o vině, tak i proti uloženým trestům, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 3 To 31/2018-9374, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil (pouze ve výrocích o trestech) rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu o trestech tak, že obviněného P. M. za výše uvedený zločin a za sbíhající se zločin uvedený shora odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu, obviněného P. H. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněný odkladem na zkušební dobu jednoho roku a obviněného P. R. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu a shodně jako krajský soud uložil tomuto obviněnému tresty zákazu činnosti a propadnutí náhradní hodnoty.
4. Podle skutkové věty pod bodem I výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. H. – ve spolupachatelství s obviněným V. A. – dopustil uvedeného trestného činu v podstatě tím, že dovezli z Polska topný olej zn. TIXOTROPIC do České republiky, kde byl olej přečerpán a posléze jako motorová nafta rozprodán na čerpacích stanicích G., a takto dovezli dne 12. 11. 2004 a dne 17. 11. 2004 vždy 30 000 litrů tohoto topného oleje, přičemž další náklad o objemu 30 000 litrů byl dne 22. 11. 2004 zajištěn pracovníky Celního úřadu. Obviněný P. H. jako jednatel obchodní společnosti G., coby skutečného příjemce topného oleje registrovaného jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), k zakrytí původu topného oleje zahrnul do účetnictví obchodní společnosti G., faktury dodavatele obchodní společnosti A. C. (celkem se jednalo o 7 faktur datovaných od 22. 10. 2004 do 12. 11. 2004), s předmětem plnění motorová nafta v celkovém množství 209 472 litrů a na celkovou fakturovanou částku 5 098 666,90 Kč včetně DPH, které začlenil do přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2004, ačkoli obchodní společnost A. C., nebyla dodavatelem topného oleje, čímž porušením §9 odst. 1, §18 odst. 1, §29 odst. 1, 2, §46 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a §72, §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zkrátili ke škodě České republiky spotřební daň nejméně o 895 500 Kč a DPH nejméně o 339 390 Kč.
5. Obvinění P. M. a P. R. se uvedeného zločinu podle skutkové věty pod bodem II výroku o vině dopustili v podstatě tím, že (společně s obviněnými L. J., P. K., V. A. a A. S., který byl stíhán samostatně) se záměrem získat ke škodě státu majetkový prospěch spočívající v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně a DPH při dovozu motorové nafty z Polska a jejího následného prodeje v České republice dovezli do skladových prostor KARIMPEX, a. s. (užívaných společností REAGENT CZ, s. r. o.), a AIRY, spol. s r. o. (užívaných společností A. F.) motorovou naftu, kterou posléze prodali tuzemským odběratelům s vědomím, že z takto opatřené motorové nafty nebyla přiznána a zaplacena spotřební daň a DPH, přičemž na prodejních fakturách tuzemským odběratelům uvedli, že cena rovněž zahrnuje spotřební daň, a k zakrytí původu zahrnuli do účetnictví obchodních společností REAGENT CZ, s. r. o., a A. F., coby skutečných příjemců motorové nafty z Polska, fiktivní nabývací tituly, a na této činnosti se podíleli tak, že
obviněný P. M. vystavoval faktury na prodej motorové nafty v České republice a zajišťoval platby od odběratelů,
obviněný P. R. jako jednatel obchodní společnosti A. F., za tuto společnost podepsal smlouvu o skladování pohonných hmot se skladovatelem AIRY spol. s r. o., vyhotovil za společnost A. F., pro odběratele REAGENT CZ, s. r. o., faktury na fiktivní prodeje motorové nafty a dále zanesl do účetnictví obchodní společnosti A. F., faktury na fiktivní nákupy motorové nafty,
přičemž ve vztahu k motorové naftě dovezené z Polska a označené v bodech II 63-91 skutkové věty výroku o vině se jednalo o faktury o nákupu motorové nafty od tuzemských dodavatelů TOMA-OIL, s. r. o. (jednalo se o faktury s předmětem plnění motorová nafta v celkovém objemu 716 550 litrů, celkovou fakturovanou částkou 14 945 837,50 Kč včetně DPH a datem zdanitelného plnění od 20. 1. 2005 do 7. 2. 2005) a RAPS TRADING, s. r. o. (jednalo se o faktury s předmětem plnění motorová nafta v celkovém objemu 1 137 114 litrů, celkovou fakturovanou částkou 24 153 444 Kč včetně DPH a datem zdanitelného plnění od 14. 2. 2005 do 10. 3. 2005), které zohlednil v přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2005 a únor 2005, ačkoli obchodní společnosti TOMA-OIL, s. r. o., a RAPS TRADING, s. r. o., nebyly dodavateli motorové nafty,
a dále ve vztahu k motorové naftě dovezené z Polska a označené v bodech II 92-111 skutkové věty výroku o vině se jednalo o faktury o nákupu motorové nafty od tuzemského dodavatele LYKA spol. s r. o. (jednalo se o faktury s předmětem plnění motorová nafta v celkovém objemu 456 509 litrů, celkovou fakturovanou částkou 10 484 643 Kč včetně DPH a datem zdanitelného plnění od 9. 4. 2005 do 27. 4. 2005), které zohlednil v přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2005, ačkoli obchodní společnost LYKA spol. s r. o., nebyla dodavatelem motorové nafty,
čímž porušením §9 odst. 1, §18 odst. 1, §29 odst. 1, 2, §46 zákona o spotřebních daních a §72, §73 zákona o DPH zkrátili ke škodě České republiky obviněný P. M. (společně s obviněnými L. J., P. K. a V. A.) spotřební daň nejméně ve výši 32 211 135 Kč a DPH nejméně ve výši 11 041 791 Kč, a obviněný P. R. spotřební daň nejméně ve výši 14 044 025 Kč a DPH nejméně ve výši 4 879 558 Kč.
6. Obvinění P. H., P. M. a P. R. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání , která všichni shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný P. M. zmínil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
7. Obviněný P. H. spatřoval v rozsudku Krajského soudu v Ostravě pochybení ve vyhodnocení důkazní situace, jelikož byl k prokázání jeho viny proveden důkaz pouze k jedinému skutku, a to k dodávce ze dne 12. 11. 2004, kdy byla na čerpací stanice G., dovezena podle jeho názoru poslední cisterna pohonných hmot. Dne 17. 11. 2004 nikdy žádnou dodávku pohonných hmot neobdržel. Dne 22. 11. 2004 byla na hraničním přechodu v XY zadržena cisterna s pohonnými hmotami, přičemž při absenci jakéhokoli důkazu byla tato dodávka přisouzena rovněž společnosti G. Nemohlo se také v tomto případě jednat o dokonaný trestný čin, ale pouze o pokus. Obviněný se v inkriminovaném období roku 2004 neznal ani s jedním z obviněných, a to ani se spoluobviněným V. A., který měl dodávky společnosti A. C., zajišťovat.
8. Dále uvedl, že celkem od společnosti A. C., nakoupil v období od 22. 10. 2004 do 12. 11. 2004 sedm dodávek pohonných hmot, které jsou všechny řádně vedeny v účetnictví společnosti, a to včetně jejich zaplacení. Následně odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. Jarmily Figurové (především na závěr, že povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň a odvést DPH vznikla společnosti A. C.), přičemž ke stejným závěrům měl dojít i Finanční úřad Plzeň-sever. V této souvislosti dovolatel připomněl i výpovědi svědků V. D., J. B. a D. C. a nesouhlasil s tím, jak soudy tyto důkazy hodnotily. Namítl, že nemohl nijak zjistit, že se jedná o dodávku z jiného státu. Dále konstatoval, že ve znaleckém posudku nesouhlasí odpočet DPH, který je stanoven na dodávku sedmi cisteren v částce 814 072,93 Kč, ale fakticky bylo policejním orgánem zahájeno trestní stíhání pouze pro tři cisterny. Postupem soudů došlo k porušení ustanovení §220 odst. 2 tr. ř., jelikož oba soudy přihlížely ke skutečnostem, na jejichž podporu nebyl nikdy proveden žádný důkaz. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěry soudů týkajícími se subjektivní stránky, přičemž zmínil výpověď svědka A. K., s tím, že nemohl vědět, že svědek neparafoval faktury společnosti A. C., když s ním nikdy nekomunikoval, ani jej neznal. Rovněž nikdy neviděl žádné doklady CMR, s obviněným V. A. se nikdy nesetkal. Za zcela nestandardní označil vyjádření nalézacího soudu k tomu, zda by uskutečnil několik obchodů s dovozem nafty, aniž by si ověřil, s kým jedná, a vyjádřil i další výhrady k odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
9. Závěrem svého dovolání obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Obviněný P. M. v úvodu dovolání obecně konstatoval, že „skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky jednání ani složky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zejména v jeho kvalifikované skutkové podstatě“. Tuto námitku však dále nijak nekonkretizoval. Po zopakování námitek obsažených v jeho odvolání uvedl, že dovolací námitky směřuje jak do výroku o vině, tak i do uloženého trestu. Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů, neboť podle jeho názoru nesplňují požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. na odůvodnění rozhodnutí, a odkázal na stranu 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že obsahy odposlechů jen korespondují s jeho tvrzením, že užíval s obviněným L. J. stejnou kancelář, vymáhal za něj pohledávky a v době jeho nepřítomnosti občas bral telefony. Zdůraznil, že nikdy faktury nevystavoval, žádná z nich neobsahuje jeho podpis. Rovněž ani z jednoho provedeného důkazu nebylo možné dovodit, že by vystavil byť jedinou fakturu. Následně citoval jednotlivé pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a polemizoval s jeho závěry. Postup obou soudů označil za ústavně nekonformní a zcela v rozporu s §12 odst. 1 tr. zákoníku a §2 odst. 5 tr. ř. a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
11. Obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
12. Obviněný P. R. rovněž namítl nesplnění kritérií pro odůvodnění rozsudku stanovených v ustanovení §125 tr. ř., čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění tak podle něj nebylo možné pozorovat úvahy soudu, které ho vedly k vyslovení viny obviněného. Soud prvního stupně také nedostatečným způsobem vyhodnotil provedené důkazy, přičemž v některých případech vyvodil z provedených důkazů nesprávné závěry. Z těchto důvodů měl dovolatel za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné.
13. Navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ke všem dovoláním konstatovala, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněných, v nichž nesouhlasili se skutkovými zjištěními a s rozsahem provedeného dokazování. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi jejich úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. K námitce P. M. a P. H., že nebyla naplněna subjektivní stránka, připomněla, že soudy nižších stupňů dovodily u obviněných úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. §4 písm. a) tr. zákona, přičemž závěry soudů považuje státní zástupkyně za přiléhavé. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obhajoba, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) [(správně patrně: písm. b)] tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
15. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný P. M. přípisem ze dne 26. 9. 2019, ve kterém nesouhlasil s jejím závěrem, že jeho dovolání nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil názor, že podmínky pro meritorní projednání jím podaného dovolání jsou splněny. Následně zopakoval některé námitky uvedené v dovolání, především poukázal na údajnou absenci jakéhokoliv důkazu o tom, že by vystavoval faktury odběratelům za dodávky pohonných hmot. Setrval na závěrečném návrhu učiněném v dovolání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud však opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. už proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.
19. Nejvyšší soud připomíná, že podstata předmětné trestné činnosti spočívala v dovozu motorové nafty z Polska do České republiky a jejím následném prodeji v tuzemsku spolu s motorovou naftou řádně nakoupenou v České republice včetně spotřební daně a DPH. Jelikož při dovozu topného oleje, respektive motorové nafty do České republiky vznikla povinnost zaplatit jednak spotřební daň ve výši 9 950 Kč za 1000 litrů a jednak DPH z celkové pořizovací ceny dovezeného zboží, byl účelově s cílem vyhnout se této daňové povinnosti vytvořen řetězec firem, ve kterém byly před skutečného příjemce motorové nafty (v případě jednání pod bodem I byli skutečnými příjemci obchodní společnost G., a v případě jednání pod bodem II obchodní společnosti A. F., a REAGENT CZ, s. r. o.) zařazeny nastrčené firmy (v případě jednání pod bodem I se jednalo o obchodní společnost A. C., a v případě jednání pod bodem II o obchodní společnosti TOMA-OIL, s. r. o., LYKA, spol. s r. o., a RAPS TRADING, s. r. o.), za které veškeré obchody fakticky dojednával a účelově realizoval vždy někdo z obviněných a jejichž jediným úkolem bylo vytvořit nabývací doklady tak, aby skutečný odběratel motorové nafty dovezené z Polska nemusel platit spotřební daň a aby byla vlastní daňová povinnost u DPH dána rozdílem mezi jimi realizovanou prodejní cenou a nákupní cenou uvedenou v účelově vytvořených nepravdivých nabývacích dokladech (k tomu více str. 55-56 rozsudku soudu prvního stupně).
20. Obvinění P. M. a P. R. svými námitkami pouze nesouhlasili se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a podobně je tomu u většiny námitek obviněného P. H. Takové výhrady však co do svého obsahu deklarovanému (ani jinému) dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Obviněný P. M. sice v úvodu svého dovolání ve zcela obecné rovině uvedl, že nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu, dále v dovolání však své námitky nijak blíže nespecifikoval a naopak postavil svou argumentaci pouze na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, tj. především na tvrzení, že on nikdy faktury za obchodní společnost REAGENT CZ, s. r. o., nevystavoval. Žádný z jeho spoluobviněných takovou skutečnost údajně nikdy neprohlásil a s hodnocením obsahu odposlechů soudy obviněný nesouhlasil. Soudy zjistily (a to nejen na základě obsahu odposlechů), že obviněný P. M. jednal výše popsaným způsobem s obviněnými L. J., V. A., P. K., P. R. a A. S. po vzájemné dohodě, která nemusela být vždy výslovná, nýbrž plynula z konkludentního jednání v jejich vzájemné součinnosti. Stěžejním důkazem prokazujícím vědomost obviněných, že se jedná o nákup a přepravu motorové nafty z Polska, jakož i důkazem prokazujícím míru jejich zapojení do žalované trestné činnosti, jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu mobilních telefonních stanic užívaných obviněnými (k tomu blíže viz strana 55 a 60-61 rozsudku soudu prvního stupně). Jak rovněž uvedl soud prvního stupně na straně 47 rozsudku, propojenost osob V. A., P. K., P. M. a A. S. je patrná např. z hovoru z telefonního čísla patřícího obviněnému V. A. ze dne 19. 1. 2005 (na č. l. 1093 trestního spisu), či ze dnů 30. 1. 2005 a 7. 2. 2005 (č. l. 1099 a 1103). Hovor zachycený dne 23. 2. 2005 dále svědčí o tom, že otázky fakturace za prodanou naftu a platby měl v kompetenci také obviněný P. M. (č. l. 1107). Jak správně konstatoval soud prvního stupně, na zapojení výše uvedených obviněných do páchání trestné činnosti lze rovněž usuzovat z konspirativního způsobu jejich komunikace, účelového měnění telefonních čísel, upozorňování při telefonních hovorech, aby moc nemluvili, protože budou „bručet“ apod. Námitka obviněného P. M. stran úplné absence důkazů prokazujících jeho účast na předmětném trestném jednání je tak [kromě toho, že ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] bezdůvodná.
21. Výše uvedené se rovněž týká namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nerespektování požadavků uvedených v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. týkajícího se náležitostí pro odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud podotýká, že převážně obviněný P. R. má dovolací argumentaci postavenou zejména na této obecně formulované námitce, přičemž nijak nespecifikoval, jaké závěry soudu považuje za nesprávné, popř. které konkrétní důkazy si vzájemně odporují, jak tvrdil ve svém dovolání. Dovolací soud k tomu (rovněž pouze v obecné rovině) dodává, že z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly (ve vztahu k dovolatelům zejména na stranách 56-61 rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 27-29 rozsudku odvolacího soudu). Je dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Žádný z rozsudků soudů nižších stupňů nevybočil z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
22. Postupem soudů proto nemohlo být porušeno ani právo obviněných na spravedlivý proces, jak tvrdil dovolatel P. R. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud tento obviněný ve svém dovolání vyjádřil přesvědčení, že námitku nenaplnění kritérií vyjádřených v §125 tr. ř. lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž takový závěr má vyplývat z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 16. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, je nutno tento názor označit za mylný. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí pouze poukázal na skutečnost, že požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. je důležitý z hlediska práva na spravedlivý proces (to vyplývá také z ustálené judikatury Ústavního soudu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci (ohledně dovolatelů P. H., P. M. a P. R.) uvedený požadavek splňují. Obviněný P. M. kromě tvrzeného nesplnění požadavků uvedených v §125 odst. 1 tr. ř. poukázal i na některé části odůvodnění rozsudků obou soudů, s jejichž argumentací nesouhlasil. V této souvislosti je namístě – krom shora uvedeného – připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.), což do jisté míry určuje i rozsah, v jakém se dovolací soud zabývá kvalitou jednotlivých pasáží odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.
23. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani některé další námitky uplatněné obviněným P. H. Jedná se například o jeho tvrzení, že se s obviněným V. A. neznal nebo že nevěděl, že dodávaná nafta je původem ze zahraničí. Taková tvrzení jsou však v rozporu s provedenými důkazy, zejména s obsahem odposlechů telefonních čísel užívaných obviněným P. H. (srov. strana 57 rozsudku soudu prvního stupně). Skutkové povahy jsou také jeho výhrady k hodnocení výpovědí svědků V. D. (k tomu viz argumentace soudu prvního stupně na straně 59 jeho rozsudku), J. B. či D. C.
24. Ve vztahu k obviněnému P. H. šlo stručně řečeno o situaci, kdy obchodní společnost G., ve které byl obviněný jednatelem, jakožto skutečný příjemce topného oleje z Polska v Česku prodávaného jako motorová nafta, byla povinna z nakoupeného topného oleje přiznat a zaplatit spotřební daň a DPH. K zakrytí původu této nafty (které mělo sloužit k vyhnutí se splnění výše uvedené povinnosti) byly do účetnictví obchodní společnosti G., zahrnuty fiktivní faktury tuzemské obchodní společnosti A. C., které – jak bylo řečeno výše – měly navodit iluzorní (a zcela nepravdivou) představu, že obchodní společnost G., zakoupila motorovou naftu od tuzemské obchodní společnosti A. C. (tedy nikoli přímo od polského dodavatele), a že obchodní společnost A. C. je plátcem DPH, který uskutečnil zdanitelné plnění (což se však v tomto případě nestalo, jelikož její účast v tomto obchodním řetězci byla pouze fiktivní). Na výše uvedených prodejních fakturách bylo také deklarováno, že cena zahrnuje rovněž spotřební daň (kterou však žádná z výše uvedených společností nepřiznala a nezaplatila).
25. Námitka obviněného P. H. týkající se neobdržení dodávky ze dne 17. 11. 2004 je skutkové povahy a jako taková nespadá pod uplatněný dovolací důvod. K tomu je možné jen stručně doplnit, že z provedených důkazů jasně vyplývají skutečnosti uvedené ve skutkové větě, a to že byl v době od 22. 10. 2004 do 17. 11. 2004 dovezen topný olej z Polska do České republiky, kde byl přečerpán na blíže nezjištěném místě poblíž XY do další cisterny, a posléze byl jako motorová nafta rozprodán na čerpacích stanicích G. Tyto závěry soudy učinily mimo jiné na podkladě svědeckých výpovědí řidičů cisteren J. B. a D. C., kteří se ve svých výpovědích zmiňují také o uskutečnění dodávky dne 17. 11. 2004.
26. Obviněný P. H. ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž zdůraznil, že v období od 22. 10. 2004 do 12. 11. 2004 nakoupil celkem 7 dodávek pohonných hmot, které řádně zaplatil a vedl v účetnictví společnosti. Tyto dodávky jsou zmíněny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kde je postupně rozepsáno všech 7 faktur na koupi topného oleje od dodavatele A. C., které obviněný zahrnul do účetnictví obchodní společnosti G. Jde však především o to, že uvedené faktury byly pouze fiktivní a měly sloužit k zakrytí pravého původu kupovaného topného oleje. Obchodní společnost A. C., tak byla pouze nastrčenou společností, tj. jakýmsi (fiktivním) mezičlánkem v řetězci jednotlivých obchodů, a její přítomnost zde měla zakrýt skutečnost, že obchodní společnost G., reálně odebírala topný olej od dodavatele z Polska. Povinnost přiznat a odvést státu předmětné daně tak fakticky vznikla právě obchodní společnosti G., nikoli obchodní společnosti A. C.
27. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že – jak jednoznačně vyplývá ze skutkové věty – obviněný P. H. výše uvedeným způsobem jen v období od 22. 10. 2004 do 12. 11. 2004 ve spolupráci se spoluobviněným V. A. nakoupil a přivezl z Polska do České republiky topný olej o celkovém objemu 209 472 litrů (za celkovou fakturovanou částku 5 098 666,90 Kč včetně DPH). Tyto nákupy následně zohlednil v přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2004. Ve zmíněných fakturách bylo rovněž uvedeno, že v ceně je zahrnuta i spotřební daň. Je tak zřejmé (a fakturami podložené), že obviněný nepřiznal a neodvedl spotřební daň a DPH ohledně daleko většího množství topného oleje, než jaké je mu soudy kladeno za vinu, resp. než z jakého byla počítána vzniklá škoda. Oba soudy pro výpočet škody vycházely ze základu 90 000 litrů topného oleje dovezeného z Polska ve třech dodávkách v období od 12. 11. 2004 do 22. 11. 2004 (ačkoli do něj nesprávně zahrnuly i poslední dodávku ze dne 22. 11. 2004 o objemu 30 000 litrů), aniž by v rámci výpočtu výše škody reflektovaly i předchozí nákupy mezi těmito obchodními společnostmi, počínajíc dnem 22. 10. 2004. Všech sedm dodávek bylo přitom podle doložených faktur na nákup od výše zmiňované obchodní společnosti A. C., která byla pouze fiktivním článkem pro dovoz pohonných hmot z Polska, a povinnost přiznat a odvést spotřební daň a DPH byla reálně na obchodní společnosti G. (od 16. 2. 2004 byla registrována jako plátce DPH se čtvrtletním zdaňovacím obdobím). Ta však tuto povinnost nesplnila a zkrátila tak stát na těchto daních v rozsahu vyšším (a to více než dvojnásobném – s ohledem na reálný objem dovezeného topného oleje), než v jakém byl vypočten soudy. Nejvyšší soud však nemohl tuto vadu v řízení o podaných dovoláních napravit.
28. Námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu jsou sice obecně vzato pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak obviněný P. H. v tomto případě vystavěl svou dovolací argumentaci především na nesouhlasu se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, resp. opomíjel zásadní skutečnosti zjištěné na základě provedeného dokazování. Ignoroval přitom zcela zásadní skutečnosti zjištěné v procesu dokazování. Jedná se především o poznatky získané z odposlechů telefonních hovorů, ze kterých je patrno, že znal obviněného V. A. (tzv. L.), věděl o původu dodávané nafty a nadto disponoval (se svědkem P. K.) razítkem obchodní společnosti A. C. (k tomu více na straně 57 rozsudku soudu prvního stupně a odstavci 21 odůvodnění odvolacího soudu). Skutečnost, že obchodní společnost A. C., plnila pouze funkci fiktivního článku v řetězu fiktivních obchodů a dovážená nafta je původem z Polska, byla obviněnému P. H. prokazatelně známa, byť namítal přesný opak. Především tvrdil, že jednatele obchodní společnosti A. C., A. K. neznal, a tak nemohl ani vědět, že neparafoval faktury této společnosti, a se spoluobviněným V. A. se nikdy nesetkal. Jeho námitky stran zavinění tak jsou (kromě toho, že jsou skutkové povahy) zcela bezpředmětné.
29. Ohledně skutkových námitek všech tří dovolatelů tedy platí, že soudy prvního a druhého stupně dospěly na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení k podloženým a odůvodněným skutkovým zjištěním (s výjimkou zmíněného nepřesného stanovení výše škody, což bylo ve prospěch obviněného P. H.). Není předmětem dovolacího řízení jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
30. Na druhou stranu pod uplatněný důvod dovolání je možné podřadit námitku obviněného P. H., že ve vztahu k části jeho jednání (ohledně dodávky ze dne 22. 11. 2004) nedošlo k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ale jednalo se pouze o pokus. Dodávka ze dne 22. 11. 2004, byla zadržena na hraničním přechodu a nemohlo se tak – v této části – jednat o dokonaný trestný čin.
31. Nejprve je vhodné připomenout, že pro posouzení, zda došlo ke zkrácení daně či jiné povinné platby, záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým způsobem se platba přiznává, vyměřuje a platí, přičemž tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného druhu platby (k tomu více viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2421). Ve vztahu ke spotřební dani vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Při dovozu vybraných výrobků vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit dnem vzniku celního dluhu, pokud vybrané výrobky nebyly uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně (srov. §9 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 31. 12. 2004). Právě dopravení nafty na území ČR, kde došlo k ukončení dopravy, a její přečerpání do stacionárních či mobilních zásobníků je tímto uvedením do volného daňového oběhu České republiky. Ve vztahu k DPH povinnost přiznat daň při dodání zboží vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, přičemž zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné dnem dodání podle §13 odst. 1 zákona o DPH (tj. převodem práva nakládat se zbožím jako vlastník) při prodeji podle kupní smlouvy nebo dnem převzetí v ostatních případech [srov. §21 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2004].
32. Z výše uvedeného vyplývá, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zůstal ohledně dílčího útoku v podobě posledního nákladu 30 000 litrů topného oleje, který byl zajištěn dne 22. 11. 2004 na území České republiky pracovníky Celního úřadu, nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu. Důvodem je skutečnost, že obchodní společnosti G., ve vztahu k tomuto zboží nevznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň ani DPH, jelikož tato dodávka topného oleje byla zabavena pracovníky Celního úřadu dříve, než došlo k uvedení zboží do volného daňového oběhu České republiky (ve vztahu ke spotřební dani), popř. než došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník nebo k jeho převzetí obchodní společností G. (ve vztahu k DPH). Byť je z okolností případu a provedeného dokazování (především z obsahu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) zjevné, že i toto zboží směřovalo k obchodní společnosti G., a následnému nepřiznání a neodvedení příslušných daní, nedospělo jednání (nezávisle na vůli obviněných) do stadia dokonání trestného činu. V této části tak je námitka dovolatele důvodná.
33. Pokud se jedná o vztah této částečně nesprávné právní kvalifikace k výši skutečně způsobené škody, Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně při výpočtu rozsahu zkrácení spotřební daně a DPH provedl vlastní matematický propočet vycházejíc (kromě platné zákonné úpravy určující výši těchto daní obsažené v zákoně o spotřebních daních a zákoně o DPH), z odborných vyjádření Celního ředitelství Ostrava a Finančního ředitelství Ostrava, přičemž vycházel ze skutečného množství dovezené motorové nafty (resp. topného oleje), jak bylo objektivizováno v procesu dokazování v rámci hlavního líčení, především z listů CMR a z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (k tomu srov. strany 42, 51 – 52 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k jednání pod bodem I skutkové věty tak soud pro tento výpočet (ve vztahu ke spotřební dani i DPH) vycházel z objemu 90 000 litrů dovezeného topného oleje (tj. ze 3 dodávek uskutečněných ve dnech 12. 11. 2004, 17. 11. 2004 a 22. 11. 2004) a stanovil, že spotřební daň byla zkrácena nejméně ve výši 895 500 Kč a DPH nejméně ve výši 339 390 Kč. Odvolací soud k námitce obviněného P. H. týkající se zajištění dodávky ze dne 22. 11. 2004 pouze konstatoval, že jeho výhrada je zcela nedůvodná, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil (srov. odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud spíše poukázal na pochybení na straně soudu prvního stupně ohledně vyčíslení daňového úniku jen u tří dovozů topného oleje, ačkoliv bylo zcela jednoznačně provedeno celkem 13 přeprav tohoto topného oleje (do výrokové části o vině pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně však nezasáhl, a to s ohledem na absenci odvolání státního zástupce a zásadu zákazu reformationis in peius ).
34. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že navzdory výše uvedenému výpočtu výše škody soudy není možné (jak bylo vysvětleno shora) považovat poslední dílčí útok tohoto pokračujícího trestného činu za dokonaný, v tomto rozsahu se tak nemůže zahrnout do základu pro výpočet výše skutečně vzniklé škody. Na druhou stranu i po snížení těchto částek o jednu třetinu (tj. o poslední dodávku topného oleje o objemu 30 000 litrů), kdy se při tomto výpočtu vychází „pouze“ z objemu 60 000 dovezených litrů topného oleje, se ve vztahu ke zkrácení spotřební daně jedná o škodu ve výši 597 000 Kč a ve vztahu ke zkrácení DPH o škodu ve výši přibližně 226 260 Kč. V součtu tak jde stále o škodu značnou ve smyslu §148 odst. 3 písm. c) a §89 odst. 11 tr. zákona. Z toho plyne, že přesná právní kvalifikace jednání obviněného P. H. popsaného v bodě I výroku o vině rozsudku nalézacího soudu by byla trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona.
35. Je však zcela zřejmé, že projednání dovolání a případná změna právní kvalifikace jednání obviněného P. H. v naznačeném směru (tj. že daný trestný čin je zčásti dokonaný a z části ve stadiu pokusu) by v tomto případě nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně řešená otázka není po právní stránce zásadního významu [§265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
36. Nejvyšší soud přitom respektuje poměrně restriktivní výklad tohoto ustanovení Ústavním soudem, shrnutý zejména v jeho nálezu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13. Ústavní soud k této problematice mimo jiné uvedl, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Danou otázku nelze zúžit, s ohledem na význam samotného výroku o tom, že obviněný spáchal určitý trestný čin, jen na problematiku uloženého trestu. I bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, podle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně (byť nikoliv oficiálně) již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele. Navíc odsouzení je evidováno v evidenci Rejstříku trestů. Podle Ústavního soudu musí být aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání založena na přesvědčivém odůvodnění.
37. Současně Ústavní soud připustil, že si lze představit situace, kdy – na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. bude namístě, například když nalézací nebo odvolací soud jednání obviněného posoudí správně co do vlastní kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v jejím rámci jednání obviněného subsumuje pod nesprávný znak této skutkové podstaty.
38. Především je tedy nepochybné, že aplikace §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je vyloučena, pokud přichází v úvahu při správném hmotně právním posouzení skutku uložení mírnějšího trestu obviněnému. Takovou možnost lze však v posuzovaném případě s jistotou odmítnout. Nejde ani tak o to, že podle §8 odst. 2 tr. zák. (i podle §21 odst. 2 tr. zákoníku) je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, ale důležité je, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze v zásadě hovořit o nižší společenské škodlivosti činu v souvislosti s tím, že menší částí posuzovaného jednání obviněný formálně naplnil jen znaky pokusu uvedeného trestného činu a tedy trestný čin dílem zůstal ve stadiu pokusu. Fakt, že v případě jedné dodávky nedošlo k naplnění všech znaků dokonaného trestného činu, nebyl zásluhou obviněného, ale důsledkem zásahu státních orgánů.
39. Trest odnětí svobody uložený v tomto řízení obviněnému, tj. podmíněný trest odnětí svobody výrazně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby, lze přitom považovat za velmi mírný, mimo jiné s přihlédnutím k výši způsobené a hrozící škody. O uložení mírnějšího trestu by tudíž nebylo možné vůbec uvažovat ani v případě, že by jednání obviněného P. H. bylo právně kvalifikováno jak shora uvedeno, tj. jako trestný čin dílem nedokonaný.
40. Uvedená nepřesná právní kvalifikace nemohla v daném případě nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného. Obviněný byl uznán vinným trestným činem, který skutečně spáchal. Pochybení obou soudů se nemohlo nijak projevit nejen při individualizaci trestu, který byl obviněnému uložen, ale ani z hlediska Ústavním soudem zmiňovaného odsudku jednání obviněného. Kromě hlediska ryze formálního by proto nebylo uvedené (přesnější) právní posouzení skutku v žádném směru pro obviněného příznivější, natož aby mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.
41. Zbývá dodat, že naznačená otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je jednoznačně vyřešena a v praxi soudů dlouhodobě nevzbuzuje pochybnosti.
42. Lze shrnout, že hmotně právní vada vytýkaná obviněným P. H. napadenému rozhodnutí byla zjištěna, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
43. Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že Nejvyšší soud ve vztahu k obviněným P. M. a P. R. dospěl k závěru, že oba obvinění podali dovolání, jimiž nebyl naplněn uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že dovolatel P. M. uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nicméně k němu neuvedl žádné konkrétní námitky, natož takové, které by byly pod tento dovolací důvod podřaditelné, a dovolací soud tak neměl relevantní podklad, ke kterému by se mohl vyjádřit.
44. Dále Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání podané obviněným P. H., neboť je i přes částečnou důvodnost jeho námitek zcela zřejmé (a to z důvodů, které byly shora podrobně vyloženy), že by případné projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž řešená právní otázka není po právní stránce zásadního významu.
45. všech dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu