ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.791.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 791/2016 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 9 To 105/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 9 T 5/2015, v trestní věci obviněných M. B. a Z. C., byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že spolu se Z. C. „v přesně nezjištěné době, předcházející 30. 5. 2010, společně s polskými státními příslušníky W. Ch., R. A. H., a D. L., kteří jsou pro tento skutek stíháni v Polské republice, se v úmyslu přisvojit si převáženou finanční částku dohodli na společném postupu a rozdělení úkolů a dne 30. 5. 2010 kolem 19.50 hod. na území okresu H. B. v kraji Vysočina, na benzínové čerpací stanici ÖMV na kilometru dálnice D1, směr Praha–Brno, za použití předem odcizených klíčků, realizovali podle tohoto předem dohodnutého plánu odcizení osobního motorového vozidla zn. BMW 530D, přičemž s tímto vozidlem odcizili také v zavazadlovém prostoru vozidla uloženou tašku s finanční částkou 194.000 Euro a v prostorách vozidla uložené dioptrické brýle, látkový batoh, svazek klíčů, 15 kg zvěřiny, peněženku s osobními doklady a peněžní částkou 250 Kč a pistoli zn. Kevin ZP 98 se dvěma zásobníky a 6 kusy příslušných nábojů, a tím způsobili A. B., odcizením vozidla škodu ve výši 367.200 Kč, P. B., odcizením tašky se 194.000 Euro škodu ve výši 4.948.100 Kč a odcizením pistole další škodu ve výši 4.900 Kč, a P. G., odcizením peněženky, batohu, klíčů, brýlí a masa škodu ve výši 7.250 Kč a způsobili tak celkovou škodu ve výši 5.327.450 Kč, přičemž obžalovaný M. B. tento skutek zorganizoval, když využil své známosti s poškozeným P. B., u kterého v minulosti působil jako řidič předmětného vozidla při jízdách mezi P. a bydlištěm poškozeného, který jako směnárník převážel vysoké finanční částky, a podle své znalosti B. chování na těchto cestách obžalovaný naplánoval místo a způsob odcizení vozidla, když předtím sám získal jedny klíče od vozidla, a provedení tohoto záměru dohodl s obžalovaným Z. C., který pro samotné odcizení vozidla získal W. Ch., kterému předal klíče od vozidla a potřebné informace o jeho pohybu, a ten pak společně s R. A. H. a D. L. akci podle připraveného plánu uskutečnil“. Za to byl obviněný podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku a §81 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným Z. C. poškozenému P. B. na náhradě škody částku 4.948.100 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 9 To 105/2015, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve vztahu k osobě obviněného nabyl právní moci dne 10. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů založily závěr o jeho vině trestným činem krádeže především na výpovědích spoluobviněného Z. C., jenž je opakovaně trestaným recidivistou, a poškozeného P. B., který bez řádné koncese či jiného příslušného oprávnění prováděl směnu značných peněžních částek za cizí měnu a jednal tak v rozporu s právními předpisy upravujícími směnárenskou činnost. Již tyto skutečnosti podle dovolatele významně zeslabují obecnou i specifickou věrohodnost obou jmenovaných. Soudům vytkl, že k posouzení dané otázky žádné bližší dokazování (např. znaleckými posudky) neprováděly. Namísto toho se bez dalšího spokojily s tvrzením poškozeného, že nikdo jiný mu v domě klíče od jeho vozu odcizit nemohl, ačkoli na druhé straně nebylo vůbec zjišťováno, jaké osoby měly do domu přístup. Nebylo tedy prokázáno bez důvodných pochybností, že to byl pouze dovolatel, kdo se zde jako jediný v době ztráty klíčů pohyboval. Ze spisového materiálu podle něj zároveň nevyplývá, že by byl automobil odcizen za pomoci právě těchto klíčů. Ostatně R. H., D. L. a W. Ch. jsou v Polské republice stíháni za to, že vůz ukradli pomocí padělaného klíče. K výpovědím spoluobviněného Z. C. dovolatel uvedl, že vykazovaly v průběhu řízení značné změny a vzájemné rozpory, zejména pokud jde o to, jak dalece se před spácháním činu vzájemně znali a jakým způsobem určili místo (benzínovou stanici), kde bude realizována celá, údajně předem domluvená akce. Spoluobviněný podle dovolatele vypovídal zcela nelogicky a především jinak než přímí aktéři krádeže W. Ch. a R. H., kteří v rámci trestního řízení v Polsku po řádném poučení uvedli, že účelem krádeže automobilu mělo být vylákání peněz od pojišťovny. Dovolatel považuje za nepřijatelný postup soudů i v tom směru, jestliže skutkový závěr o výši způsobené škody, významný jak z hlediska užité právní kvalifikace, tak i pro adhezní výrok, učinily pouze na základě výpovědi poškozeného B., bez jakéhokoli dalšího relevantního důkazu. Trvá na tom, že ve věci učiněná skutková zjištění nemají v provedených důkazech dostatečnou oporu a jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu, který dovolací přezkum plně odůvodňuje. Další zásadní vadu řízení pak spatřuje v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o výslechy R. H., D. L. a W. Ch., dále dosud nezjištěného polského směnárníka a vietnamského občana, s nimiž měl být poškozený B. před činem obchodně v osobním kontaktu, výslechy jeho spolucestujících P. B. a L. S., jimiž mohlo být verifikováno tvrzení svědka G. o telefonátech, které měl vést s dovolatelem, a konečně o znalecký posudek k zhodnocení věrohodnosti poškozeného P. B. a spoluobviněného Z. C. Takový postup označil dovolatel za tzv. opomenutí důkazů, tedy pochybení, které má ústavně právní rozměr a které spolu s jednostranným hodnocením důkazů oběma soudy mělo vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 9 To 105/2015, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 9 T 5/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 26. 5. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení a vymezení rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který rovněž opřel svůj mimořádný opravný prostředek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči skutkovým zjištěním soudů, jež měla být založena na nesprávném hodnocení důkazů. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však neshledal, že v posuzovaném případě napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení trpí některou z výše uvedených vad.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací shora zmíněné důkazní návrhy obviněného (dovolatele) neopomenuly . Důvody, pro které je neakceptovaly, ve svých rozhodnutích rozvedly v potřebné míře a ústavně konformním způsobem (viz příslušné pasáže na str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na str. 5/6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí poškozeného P. B. a spoluobviněného Z. C., nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval tuto obhajobu za vyvrácenou a proč o věrohodnosti rozporovaných výpovědí neměl pochybnosti (k tomu viz část na str. 7 dole a 8 písemného vyhotovení rozsudku). S prakticky totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Vůči skutkovému stavu věci v podobě zjištěné soudem prvního stupně a na ně navazujícímu právnímu posouzení skutku (jehož správnost dovolatel konečně ani nezpochybňuje prostřednictvím žádných hmotněprávních argumentů) neměl žádných výhrad. Své stanovisko v tomto směru na str. 3 - 7 napadeného usnesení v potřebné míře odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů potud byla důsledkem nepřípustné libovůle.
Použitý dovolací důvod obviněný neuplatnil právně relevantně ani námitkou směřující do adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně. Opět ji totiž založil výhradně na zpochybnění skutkových závěrů ohledně výše částky, která byla poškozenému odcizena; tj. znovu na procesní argumentaci popírající skutková zjištění, která byla podkladem pro posouzení důvodnosti a pro následné přiznání uplatněného nároku na náhradu škody.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože dovolání obviněného M. B. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu