ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1205.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1205/2019-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 55 To 367/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 267/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 7. 2018, č. j. 6 T 267/2014-404, byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 zákona č. 140/196, trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k trestům uloženým rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011, č. j. 6 T 144/2011-145, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 55 To 16/2012-982. Kromě toho byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 55 To 367/2018-480, zrušil napadený rozsudek v odsuzující části a s upřesněním popisu skutkového děje stran hodnoty služebních motorových vozidel zn. Avia a Kia Pregio znovu obviněného uznal vinným shodným trestným činem a též shodně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu v podstatě tím, že jako ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky v XY, XY na Okresním ředitelství Policie ČR v XY
a) během roku 2008 nařídil M. Z., vedoucímu ekonomického oddělení Okresního ředitelství Policie ČR v XY, a dalším občanským zaměstnancům, buď přímo, nebo prostřednictvím M. Z., v nejméně čtyřech případech odvoz stavebního materiálu služebními vozidly zn. Avia, v hodnotě 47 000 Kč a zn. Kia Pregio, v hodnotě 40 000 Kč, z XY do místa svého trvalého bydliště v XY a zpět v jejich pracovní době,
b) ve dnech 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008 nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení Okresního ředitelství Policie ČR v XY M. V. aj. Š. v jejich pracovní době, aby provedli stavební práce v jeho domě v místě trvalého bydliště v XY, za využití služebního motorového vozidla zn. Kia Pregio, v hodnotě 40 000 Kč, což učinili, a následně jim přikázal pro případ, že by se někdo na tuto činnost vyptával, ať sdělí, že ji prováděli ve svém osobním volnu, a dále v přesně nezjištěné době v červenci a srpnu 2007 přikázal M. Ž., aby mu v pracovní době položil v podkroví trvalého bydliště linoleum,
c) ve dnech 30. 12. 2008 a 31. 12. 2008 nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení Okresního ředitelství Policie ČR v XY J. V., V. R. a A. P. v jejich pracovní době, aby služebním vozidlem, zn. Volkswagen Transporter, v hodnotě 279 000 Kč, převezli automatickou pračku z prodejny Elektroworld v XY, do bydliště jeho sestry D. D. v XY, včetně její montáže a odvozu staré pračky.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pod body a) a b) nedosahovala hodnota vozidel větší hodnoty, tato vozidla tak nemohou být uváděna ve skutku, jako by mělo dojít k jejich zneužití, nedošlo tak k naplnění dané skutkové podstaty. Dále poukázal, že je téměř nemožné, aby během roku 2008 proběhl ve čtyřech případech odvoz stavebního materiálu služebními vozidly zn. Avia a Kia Pregio, když vozidlo Avia nebylo od 23. 1. 2008 používané v provozu u Policie ČR. Upozornil také na absenci záznamů o jízdách, které jsou mu kladeny za vinu, z kterých má vyplývat, že cesty nebyly provedeny v roce 2008, ale již v dřívějších dobách a za jiných podmínek a okolností. Pokud soudy neuvedly konkrétní dny jízd, v podstatě mu znemožňují se účinně bránit, neboť by musel prokazovat každý jednotlivý den, takový postup je nezákonný a neodpovídá standardům právního státu a právu na spravedlivý proces. Pro určení společenské nebezpečnosti jeho jednání pro společnost musí být konkrétně uvedeno, kdy došlo ke zneužití zaměstnanců a vozidel a v jakém rozsahu. Soudy se ani nezabývaly jeho pohnutkami. Dále namítl, že absentuje znak podřízenosti a nemohlo ani takto dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu. K tomu uvedl, že od 1. 10. 2008 z titulu své funkce ekonomické oddělení neřídil, neboť podléhalo řízení přímo z XY a jízdy povoloval vedoucí automobilní čety, který nebyl jeho podřízeným. Předložil fakturaci jízd, ze které mělo být patrno, že jízdy do XY byly pro ozbrojené složky potřebné a využití jízdy cestou tam pro případný odvoz materiálu nemůže být pro společnost stejně nebezpečné jako jízda, která by se prováděla pouze za účelem odvozu jeho materiálu. Došlo tedy pouze ke drobnému zvýšení spotřeby vozidla, které se nemůže hodnotit jako zneužití podřízených ani prostředků bezpečnostních sborů. Namítl, že soudy se nedostatečně věnovaly skutečnému obsahu výpovědí svědků a na některých příkladech dovodil vlastní závěry odlišné od těch, jaké učinily soudy.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že výrok o vině byl již přezkoumáván Nejvyšším soudem, který shledal, že tento výrok je založen na skutkových zjištěních, která trpí neúplností pouze ohledně hodnoty jednotlivých automobilů, zda tyto měly větší hodnotu, tedy cenu nejméně 50 000 Kč. Z rozsudku odvolacího soudu je pak patrno, že v bodech a) a b) takové hodnoty nedosahovala, avšak v bodě c) měl automobil hodnotu 279 000 Kč, což ani obviněný nezpochybňuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto skutku nevytýkal soudům žádná jiná pochybení. S odkazem na judikaturu je správným závěr soudu o dostatečném stupni společenské nebezpečnosti. V této části se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v odvolacím řízení, se kterými se soud již dostatečně a správně vypořádal. Námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, které směřují proti hodnocení důkazů, do rozsahu dokazování a do skutkových zjištění soudů nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi svědků M. Z., M. Ž., V. R., J. V., J. Š. a mnoha dalších. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil. Hodnocením jednotlivých důkazů se obsáhle zabýval i soud druhého stupně. Vyjádřil se rovněž k namítaným vnitřním rozporům ve výpovědi svědků, přičemž uzavřel, že tyto výpovědi vnitřní rozpory nevykazují. Vyslovil též závěr k případným drobným rozporům ve výpovědích svědků před soudem oproti výpovědím v přípravném řízení (odst. 5 str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně rovněž odůvodnil, jak vyhodnotil návrhy na doplnění dokazování a z jakého důvodu považoval navrhované důkazy za nadbytečné. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Nad rámec uvedeného je namístě doplnit, že obviněný žádný extrémní rozpor ani nenamítal.
Námitku obviněného stran absence znaku podřízenosti lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nelze přehlédnout, že obviněný působil jako ředitel Okresního ředitelství PČR v XY, tedy de facto na nejvyšší pozici daného ředitelství. Část mimoslužebních úkonů realizovali sice civilní zaměstnanci Krajského ředitelství PČR v XY, avšak prostřednictvím M. Z., který byl vedoucím ekonomického oddělení a přímým nadřízeným dotčených civilních zaměstnanců. Není podstatné, jestli ekonomické oddělení systémově spadalo pod správu Krajského ředitelství PČR v XY, neboť konkrétní civilní zaměstnanci, o které se v tomto případě jedná, byli zařazeni na pracoviště Okresního ředitelství PČR v XY a podléhali mimo jiné i pokynům ředitele tohoto okresního ředitelství, tedy obviněného, a to minimálně zprostředkovaně prostřednictvím M. Z. Z výpovědí svědků nadto vyplývá, že se neodvážili práci odmítnout z důvodu obavy ze ztráty zaměstnání. Námitku obviněného tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Rovněž námitku obviněného, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování služebních povinností z toho důvodu, že bez oprávnění použitý prostředek (vozidlo) nebyl vyšší hodnoty, lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný svou námitkou brojí proti naplnění znaku „větší hodnoty“, když soud druhého stupně uzavřel, že vozidlo zn. Avia bylo v hodnotě 47 000 Kč a vozidlo zn. Kia Pregio bylo v hodnotě 40 000 Kč. Z toho pak obviněný dovozuje, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu a není možné tato vozidla včetně jejich hodnot uvádět ani ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud se s námitkou obviněného neztotožnil. Trestného činu porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez oprávnění užije věcného prostředku větší hodnoty uvedeného v odstavci 1 k účelu, pro který není určen, nebo k takovému užití dá souhlas, nebo kdo zneužije nebo umožní zneužití podřízených k mimoslužebním úkonům. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je tak nutno splnit buď znak užití prostředku větší hodnoty bez oprávnění, nebo znak zneužití podřízených k mimoslužebním úkolům, případně oba současně. Z námitek obviněného je patrno, že tento chybně dovodil, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu může dojít pouze v případě, že oba výše uvedené znaky jsou naplněny kumulativně. Na tomto místě je třeba poukázat, že jak správně uzavřel i soud druhého stupně, je jednání obviněného nutno hodnotit jako sbíhající se vícečinnou stejnorodou trestnou činnost, které se obviněný dopustil třemi dílčími skutky ad a), b) a c). Zatímco u dílčího skutku ad c) byl naplněn jak znak užití prostředku větší hodnoty bez oprávnění, neboť se v tomto případě jednalo o vozidlo zn. Volkswagen Transporter v hodnotě 279 000 Kč, tak znak zneužití podřízených k mimoslužebním úkonům. V tomto případě se obviněný dopustil trestného činu porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 alinea 1 a alinea 2 tr. zák. Ačkoliv u dílčích skutků ad a) a b) nedošlo k naplnění znaku užití prostředku větší hodnoty bez oprávnění, jednoznačně však došlo k naplnění znaku zneužití podřízených k mimoslužebním úkonům. V tomto případě se tedy obviněný dopustil trestného činu porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 alinea 2 tr. zák. Je třeba tedy shrnout, že ve všech třech dílčích skutcích tak bezezbytku došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák. K závěru, že naplnění znaku větší hodnoty je pouze u vozidla v dílčím skutku ad c), dospěl i soud druhého stupně a svůj závěr dostatečně odůvodnil (odst. 10 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec je třeba uvést, že uvedení hodnot vozidel v bodech ad a) a b) v popise skutku je poněkud nadbytečné, neboť to nemá vliv na právní kvalifikaci, ale pouze dokresluje skutkový děj. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že použitá právní kvalifikace je správná. Námitku obviněného tedy shledal zjevně neopodstatněnou.
K velmi obecné a nepříliš odůvodněné námitce obviněného stran nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti je třeba konstatovat, že totožnou námitkou se již v dostatečné míře zabýval odvolací soud (odst. 10 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud došel k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti nelze označit za nepatrný, Nejvyšší soud se s ním plně ztotožnil a v podrobnostech na jeho závěry odkazuje. S určitou mírou benevolence, pokud je tato námitka vnímána jako porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, ji lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. R 43/1996 tr.). Jednání obviněného se neodlišuje od běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, naopak lze poukázat na tři útoky, nepokryté zneužívání postavení nadřízeného obviněným ke svým soukromým zájmům, čímž vážně ohrozil i obraz fungování Policie ČR v očích veřejnosti. Tato námitka obviněného je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu