ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1250.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1250/2019-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 9 To 439/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 10. 2018, č. j. 15 T 11/2018-298, byl obviněný M. H. shledán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že vědom si špatného zdravotního stavu poškozené M. B., která trpěla Alzheimerovou chorobou, nebyla reálně schopna uvažovat o svém jednání, uvědomit si a posoudit případné důsledky svého jednání, rozpoznat nebezpečnost svého jednání vůči své osobě a vnímat svoji majetkovou újmu, sepsal s touto dne 15. 8. 2016 darovací smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem a smlouvu o zřízení služebnosti bytu spočívající v doživotním a bezplatném užívání bytu, na základě které poškozená darovala obviněnému bytovou jednotku č. XY, v budově čp. XY, na parcele č. XY, spoluvlastnický podíl v poměru XY na jednotce č. XY, v budově v budově čp. XY na parcele č. XY, spoluvlastnický podíl v poměru XY na společných částech budovy čp. XY a spoluvlastnický podíl v poměru XY na pozemku parcela č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, přičemž následně dne 16. 8. 2016 učinil obviněný návrh na vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí pod č. j. V-58409/2016, který byl proveden dne 8. 9. 2016 s právními účinky ke dni 16. 8. 2016, přičemž tímto jednáním nabyl obviněný výše uvedené nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a způsobil tak poškozené škodu ve výši 3 313 080 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadli obviněný, státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a poškozená M. B. odvoláními. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2019, č. j. 9 To 439/2018-395, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, když neshledal podklad pro vyslovení výroku nového. Odvolání obviněného a státního zástupce byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v posuzované věci nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající ve zneužití rozumové slabosti. Soudy obou stupňů zcela ignorovaly skutečnost, že poškozená brala obviněného jako svého syna a z tohoto důvodu mu chtěla byt darovat. Za takové situace, a to i kdyby byl zdravotní stav poškozené špatný a také se tak navenek projevoval, je očividné, že převod bytu i dalšího majetku poškozené na obviněného byl dlouhodobým promyšleným záměrem poškozené. Pro poškozenou bylo ostatně zřízeno i věcné břemeno doživotního užívání bytu, které bylo až do jejího úmrtí plně respektováno. Dále pak absentovalo naplnění znaku hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními, neboť bylo prokázáno, že darováním bytu se poškozená fakticky nijak neomezila ve svém způsobu života. Po jejím odchodu do zdravotnického zařízení obviněný udržoval byt ve stejném stavu, v jakém ho opustila, aby se sem případně mohla vrátit, jí svědčící věcné břemeno tak bylo plně zachováváno. Současně obviněný a jeho rodina, zejména otec, věnovali poškozené tisíce hodin svého času, kdy o ni pečovali, dělali jí společnost a vynakládali na ni velmi často své vlastní prostředky, což soud prvního stupně bez jakékoliv opory v důkazech zpochybnil. Poškozená proto měla doživotně díky obviněnému a jeho rodině výrazně zvýšený životní komfort. Zmíněná péče o poškozenou přitom byla zejména ke konci jejího života extrémně náročná a dalece překročila rámec běžné společenské úsluhy. V poslední části své argumentace obviněný uvedl, že odvolací soud neprovedl v odvolání navržené výslechy svědků, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Uzavřel pak, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a vykazují prvky svévole, neboť nejsou jasná, logická, přesvědčivá, a tedy ani přezkoumatelná.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušil (když návrh dalšího postupu po případné kasaci se již z dovolání nepodává).
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný sice namítl nesprávné právní posouzení skutku, to nicméně nevycházelo ze skutkových zjištění, která byla učiněna soudy, nýbrž s nimi polemizoval, tvrdil neúplnost provedeného dokazování a některé důkazy hodnotil odlišně, načež dospěl k jiným skutkovým závěrům. S ohledem na obviněným výslovně namítnutý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními pro úplnost doplnil, že žádný rozpor, natož extrémní, nelze v této věci shledat. Soudy se také řádně vypořádaly s obviněným uplatněnou námitkou o údajné absenci naplnění zákonného znaku skutkové podstaty lichvy v podobě zneužití rozumové slabosti poškozené, resp. hrubého nepoměru vzájemných plnění. Naplnění obou těchto znaků pak bylo náležitě vyjádřeno i v samotném popisu skutku, jenž je obsažen ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný v majoritním rozsahu nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy především směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného M. H. shledat nelze.
16. Především ve věci nelze, navzdory námitce obviněného týkající se neprovedení výslechů celkem tří jím navržených svědků, dovodit stav opomenutého důkazu. Ze spisového materiálu totiž plyne, že odvolací soud tento důkazní návrh bez dalšího nepřijal, neboť svědky navržené obviněným v rámci písemného vyhotovení odvolání ani k jednomu ze dvou konaných veřejných zasedání nepředvolal. V rámci doplnění dokazování byl nicméně ve veřejném zasedání proveden výslech znalce MUDr. Vlastimila Tichého, obhájce obviněného pak předkládal řadu dalších listinných důkazů včetně znaleckého posudku, který vyhotovil MUDr. Petr Krekule. Stěžejní potom byl okamžik, kdy se předsedkyně senátu obou stran dotázala, zda mají za této důkazní situace další návrhy na doplnění dokazování, na což jí bylo odpovězeno i ze strany obhájce obviněného Mgr. Bc. Lukáše Topinky záporně, tedy že nemá (tato situace je zaznamenána v rámci záznamu z veřejného zasedání na CD založeném ve spise na č. l. 394, konkrétně jedná se o nahrávku 9 To 439 2018 090041 a čas 29:02). Zmíněnou situaci je nutné vyhodnotit tak, že s ohledem na aktuální stav dokazování a aktuální postoj účastníků k projednávané věci již obhájce nespatřoval jako potřebné tyto důkazy provádět, přičemž samozřejmě nebyl vázán předchozím návrhem uvedeným v odvolání, který mohl zúžit i rozšířit.
17. Soud prvního stupně tedy provedl dostatečné dokazování, které, jak již bylo zmíněno, Městský soud v Praze ještě doplnil, zejména znaleckým posudkem MUDr. Vlastimila Tichého k posouzení duševního stavu poškozené v době podpisu předmětné darovací smlouvy. Právě s ohledem na tento znalecký posudek není možné akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož mu poškozená darovala svůj byt, neboť to byl její dlouhodobě promyšlený záměr v návaznosti na její blízký vztah k jeho osobě. Poškozená totiž podle učiněných zjištění nebyla schopná posoudit důsledky a nevýhodnost uzavřené darovací smlouvy pro svoji osobu. Přesvědčit poškozenou o tvrzeních, kterými se obviněný obhajuje, nebylo vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu nijak složité. Jako důkaz ospravedlňující jednání obviněného pak rozhodně nelze v dané situaci považovat zřízení užívacího práva k bytu. Z jednání obviněného je poměrně zřetelný naopak jeho promyšlený záměr (jehož součástí bylo i zřízení užívacího práva), jak od poškozené nemovitost vylákat a současně celou situaci navenek prezentovat jako darování nemovitosti blízkému člověku za účelem poděkování za jeho přátelství a pomoc.
18. Důvodně byly soudy zohledněny i nahrávky, předložené obviněným, jelikož pro formu a zejména obsah takového jednání neexistuje jiné logické vysvětlení, než že se obviněný, vědom si svého jednání, připravoval na budoucí komplikace v podobě logické reakce poškozených příbuzných, a to i z toho důvodu, že poškozená již závěť dříve vyhotovila. Proto byly pořízeny nahrávky, v nichž je ovšem zjevně nepříliš orientovaná poškozená do jisté míry naváděna k vyřčení některých skutečností, případně ty jsou za ni obviněným nebo jeho otcem doplňovány, které by měly svědčit v jeho prospěch. Zmíněnou problematikou se pak již podrobně zabýval soud prvního stupně, proto lze v podrobnostech odkázat na bod 15. odůvodnění jeho rozsudku. Navíc z těchto nahrávek byl očividný špatný zdravotní stav poškozené, a to i při běžné konverzaci, tedy obviněný si musel být zmíněného faktu, vyplývajícího i z návštěvy lékaře s poškozenou, plně vědom.
19. Obviněný dále uplatnil námitku zpochybňující závěr soudů o hrubém nepoměru vzájemných plnění, neboť poškozené poskytoval velký rozsah péče (mělo se jednat o tisíce hodin práce), což mělo představovat zvýšení jejího životního komfortu, a současně jí bylo zřízeno právo služebnosti na nemovitosti. Jak je ovšem zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy, rozsah a kvalita zmíněné péče byla zásadně nižší, když v podrobnostech lze opětovně odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 15.), neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v soudy prvního a druhého stupně vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat. Obviněný navíc sám uváděl, že u poškozené po několik měsíců bezplatně bydlel a poškozené žádné náklady (např. na energie) nehradil.
20. Skutková zjištění tedy byla soudy učiněna správně a bez vad a nejsou zatížena žádným, natož extrémním pochybením, a rovněž ani nedostatkem v podobě opomenutého důkazu či jakékoli svévole. V obecném smyslu je namístě i zmínit, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
21. Pokud jsou potom zohledněna tato podložená a v návaznosti na provedené dokazování dovozená skutková zjištění, je namístě stran právního posouzení jednání obviněného konstatovat následující. Přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti (resp. tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, což obviněnému kladeno za vinu nebylo), dá sobě (příp. jinému) poskytnout (nebo slíbit) plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (nebo, což rovněž nebylo aplikováno, kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede), získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Obviněný ve svém dovolání zpochybnil správnost kvalifikace zjištěného skutkového děje jako zneužití rozumové slabosti a dále jako poskytnutí plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.
22. K tomu je ovšem v návaznosti na shora naznačená zjištění třeba dovodit, že obviněný si především byl vědom stavu poškozené, odpovídajícího rozumové slabosti, který také zřetelně existoval, a kterým je stav neschopnosti poškozeného rozpoznat a myšlenkově zpracovat hodnotu svého plnění nebo slibu ve vztahu k hodnotě vzájemného plnění pachatele. Příčinou může být slabomyslnost, nedostatek či ztráta intelektových schopností i jiné poruchy psychiky v důsledku duševní poruchy nebo choroby, případně opožděného vývoje, projevující se zejména v neschopnosti logického uvažování a myšlení (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2168). Tohoto stavu pak cíleně využil, vetřel se do její přízně, přesvědčil poškozenou o svých dobrých a nezištných úmyslech a v návaznosti na to si nechal poskytnout plnění v podobě darování nemovitostí v hodnotě přesahující částku 3 milionů Kč.
23. Zmíněné plnění současně bylo v zásadním, tzn. hrubém nepoměru k tomu, co obviněný poskytl poškozené, neboť i když o ni jevil určitý zájem, o kterém byly důsledně pořizovány nahrávky, jeho údajná opatera zdaleka nedosahovala významného rozsahu, navíc využil situace k bezplatnému přebývání v bytě poškozené, za což bezplatně (darem) obdržel nemovitost v hodnotě přesahující 3 miliony Kč. Skutečnost, že poškozená, zatížená vysokým věkem a nemocemi s nedobrou prognózou, obdržela – v původně svém bytě – věcné břemeno užívání, resp. po dobu její hospitalizace před smrtí obviněný ponechal v bytě její věci, jsou okolnosti nemající pro závěr o naplnění i tohoto znaku aplikované skutkové podstaty zřetelnější relevanci.
24. Ani právnímu posouzení učiněných skutkových zjištění tak nebylo čeho vytknout, a tedy závěr soudů obou stupňů, podle něhož se obviněný dopustil přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je zcela v souladu se zákonem.
25. Na doplnění pak nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání do značné míry opakoval svoji obhajobu z nalézacího i odvolacího řízení, se kterou se soudy obou stupňů spolehlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
26. Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (§265i odst. 3 tr. ř.), Nejvyšší soud s ohledem na shora popsané závěry dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jí potom nelze přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel