ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1264.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1264/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 14 To 140/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 187/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 3. 2019, č. j. 3 T 187/2018-84, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok a 4 měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný se dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v Ústí nad Orlicí dne 3. 12. 2018 v době kolem 16:10 hod. na ulici XY řídil osobní motorové vozidlo Audi A3, r. z. XY, majitelky M. R., vozidlo zde zastavil a při pokusu o útěk byl zajištěn hlídkou Policie ČR, to vše přestože věděl, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 7. 2017, č. j. 2 T 240/2017-42, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2017, uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 14 To 140/2019-112, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl soudům, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, přičemž porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Zjevně ignorovaly rozpory v jednotlivých výpovědích, resp. ty které působily v jeho prospěch hodnotily jako nepodstatné a působící naopak v jeho neprospěch posoudily jako podstatné. Dále namítl, že soud prvního stupně zohlednil i podaná vysvětlení z přípravného řízení, tedy bral v potaz jejich obsah v tom směru, že některé svědky v důsledku toho považoval za nevěrohodné. Soudy shledaly nelogickým a účelovým tvrzení, že při jízdě, kdy řídila jeho přítelkyně M. R. a v průběhu které bylo kontrolováno sluchem utěsnění opravované součástky, byla potřebná jeho přítomnost. Tímto způsobem hodnocení jeho obhajoby soudy nedůvodně snížily důkazní hodnotu jeho výpovědi. Nesprávný je i závěr soudů o tendenční výpovědi svědkyně M. R. s odkazem na to, že si pamatovala název opravované součástky, neboť ve skutečnosti si pamatovala pouze na její název, ale již nevěděla, k čemu slouží. To nesvědčí o její snaze vypovídat v jeho prospěch. Na straně druhé bylo přehlédnuto, že svědek M. Ž. na počátku výslechu sdělil, že si nebyl schopen přečíst svůj úřední záznam. Tímto jednáním, kdy je běžné, že si příslušníci Policie ČR před výslechem přečtou úřední záznamy, které sepsali, je potlačena možnost soudu posoudit jejich věrohodnost, navíc soudy považují podle současné praxe policisty za neutrální a nezaujaté svědky. Soudy přehlédly také skutečnost, že svědci M. Ž. a M. S. viděli vozidlo Audi přijíždět každý z jiné strany, což nelze překlenout úvahou soudů, že jeden z nich nesledoval situaci pozorně, ale tato okolnost se měla odrazit ve vyhodnocení jejich věrohodnosti. Vadou je rovněž, pokud odvolací soud odmítl důkazní návrh na výslech svědkyně N. H. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, namítl, že výrok o trestu je s ním v rozporu, neboť mu hrozí přeměna podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, uložená mu trestním příkazem Okresního soudu v Svitavách ze dne 31. 7. 2017, č. j. 2 T 240/2017-42, a nepřiměřeně dlouhý trest může ohrozit jeho nápravu. Namítanými pochybeními došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž k nápravě by mělo navzdory vymezení dovolacích důvodů vést i dovolací řízení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přečinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi zasahujících policistů M. Ž. a M. S., kteří spolehlivě popsali průběh skutkového děje, končící zadržením obviněného. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.
Lze pouze ve stručnosti doplnit, že na věrohodnost výpovědí jmenovaných policistů nemá žádný dopad, pokud jeden z nich (M. Ž.) na počátku výslechu sdělil, že si nepřečetl úřední záznam, který o události sepsal, a tak si nemusí pamatovat přesně všechny údaje. Tím tento svědek pouze vysvětlil, že si nemusí pamatovat vše do podrobností. Každý svědek má povinnost pravdivě vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (srov. §97 tr. ř. a §346 odst. 2 tr. zákoníku), a to bez ohledu na to, zda má k dispozici např. úřední záznam o svém podání vysvětlení z přípravného řízení (což může mít k dispozici každý svědek). Z ničeho potom nevyplývá, že by, jak uvádí obviněný, policisté pravidelně a ve všech případech četli nějaké své předchozí záznamy či poznámky a tím deformovali svoji věrohodnost, a současně ani, že by tyto osoby byly bez dalšího hodnoceny soudy výlučně jako věrohodné, neboť posouzení věrohodnosti každého svědka závisí od konkrétní důkazní situace a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
Pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že se někteří svědci ve svých výpovědích odchylují od skutečností sdělených v rámci přípravného řízení při podání vysvětlení, což však nebylo možné s ohledem na absenci souhlasů podle §211 odst. 6 tr. ř. použít k důkazu, jedná se o prohlášení nadbytečné. Nicméně ze zmíněného rozhodnutí je zřejmé, že soud hodnotil pouze procesní výpovědi (tedy nikoli podaná vysvětlení) a rovněž při posouzení věrohodnosti svědků argumentoval zcela jinými skutečnostmi. Jeho postupu proto nelze ničeho vytknout.
Pokud odvolací soud neakceptoval návrh obviněného na doplnění dokazování, stalo se tak důvodně a bez opomenutí svůj závěr odůvodnit, a to s odkazem na jeho nadbytečnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), čemuž je namístě přisvědčit.
Na podkladě řádně provedeného dokazování tak byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou bylo řízení vozidla obviněným, přes soudem uložený zákaz takové činnosti.
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Je namístě i doplnit, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení i z odvolání, se kterou se soudy obou stupňů spolehlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
Jestliže v závěru svého podání obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, napadl výrok o trestu s tím, že tento je de facto nepřiměřeně přísný, ani zde mu nelze přisvědčit. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Soudy se navíc druhem trestu i jeho výměrou dostatečně zaobíraly, zohlednily předchozí odsouzení obviněného (viz bod 11. a 12. rozsudku okresního soudu a str. 4 a 5 usnesení krajského soudu). Ani v tomto směru obviněný neuplatnil argumentaci, odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel