ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1329.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1329/2019- 2373
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Radka Doležela o dovoláních obviněného R. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2019, takto:
I.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, zrušuje ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obviněný R. Š.
se odsuzuje
za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019,
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků .
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou .
II.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 28. 3. 2019, č. j. 7 T 1/2019-2228, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o návrzích poškozených týkajících se náhrady škody.
Z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti všem výrokům Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 To 33/2019-2285, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (tj. právní kvalifikace zůstala stejná) a uložil mu podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o návrzích poškozených. Dále byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně dvou dílčích skutků (týkajících se uzavření dvou smluv o úvěru s věřitelem Moneta Money Bank, a. s.), kterými měl spáchat dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v návaznosti na toto zproštění bylo rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř. o odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil v podstatě tím, že v období nejméně od 21. 12. 2006 do 16. 4. 2009 uzavřel s cílem vlastního neoprávněného obohacení celkem 24 smluv o půjčkách, úvěrech či dodání služeb a zboží, přičemž již v době uzavírání těchto smluv mu bylo zřejmé, že vzhledem k jeho nepříznivým hospodářským výsledkům podnikání nebude schopen takto nově vzniklé závazky hradit, což se také stalo, když své závazky splácel částečně, případně je nesplácel vůbec, přičemž v období od roku 2009 do 2011 byly úvěry zesplatněny pro nehrazení pravidelných měsíčních splátek, a tímto jednáním byla způsobena škoda v souhrnu ve výši 23 879 109,60 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný a nejvyšší státní zástupce.
Obviněný napadl rozsudek v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odmítl, že by naplnil jakoukoli formu úmyslu. Odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, že se o svém úpadku mohl dozvědět až dne 30. 6. 2008, soudy však dospěly k závěru o existenci podvodného úmyslu již od prosince 2006. Takový úsudek označil obviněný za nesprávný. Zásadní pochybení podle něj spočívalo v chybném právním hodnocení zjištěného skutkového stavu ohledně splatnosti půjček od věřitelů R. J. a F. S. Z výpovědí těchto svědků mělo totiž podle něj vyplývat, že splatnosti smluv se ústně dohodou měnily, to však soudy nevzaly v úvahu. Následně odkázal na část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se právě splatnosti předmětných smluv a vyjádřil nesouhlas se zvolenou argumentací soudu. Dodal, že poškozenému F. S. půjčené peníze v plné výši vrátil, přesto soudy dovodily, že jednal podvodně. Absenci podvodného úmyslu namítl i u dalších jednotlivých útoků, konkrétně ve vztahu k půjčce od věřitele K. K. (splatnost byla stanovena až na den 15. 12. 2009 a mohl tak legitimně očekávat návratnost svých investic) a dále od věřitelů manželů B., H. K. a V. Š., kteří věděli o jeho tíživé finanční situaci, museli si tak být vědomi i možnosti nesplacení poskytnutých půjček. Soudy se ve vztahu k hodnocení podvodného úmyslu vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, že vlastnil i další majetek (nemovitosti), který mohl být použit na úhradu dluhů, a že poškozeným byla škoda v podstatné části nahrazena zpeněžením zástav i jiným plněním. Postup soudů obviněný označil jako porušení práva na spravedlivý proces.
Oběma soudům dále vytkl, že neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k prokázání skutečnosti, že smlouvu o půjčce ze dne 25. 3. 2007 s R. J. nepodepsal. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci zásady zákazu reformace in peius a dodal, že v případě nesprávného právního hodnocení části dílčích skutků soudem prvního stupně měl odvolací soud obviněného zprostit obžaloby. V závěru konstatoval, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou v tak extrémním rozporu s provedeným dokazováním a právními závěry, že je na místě, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, případně také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a aby soudu nižšího stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného obsáhle písemně vyjádřila s tím, že argumenty dovolatele zčásti směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním a zčásti se dokonce týkají skutkových okolností nastalých až po dokonání podvodného jednání (dodatečná dohoda o změně termínu splatnosti, nepodání návrhu poškozeného na náhradu škody apod.). Obviněný sice uplatnil námitku extrémního rozporu skutkových a právních závěrů s výsledky dokazování, avšak postupoval tak, jakoby uplatnil další řádný opravný prostředek. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně vyložila, že soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry také řádně odůvodnily (s tím, že odvolací soud správně částečně korigoval závěry nalézacího soudu).
Provedené důkazy podle státní zástupkyně vypovídají o tom, že od samého počátku vymezeného skutku se obviněný nacházel v takovém ekonomickém stavu, že bylo nutno dovodit jeho podvodný úmysl. Dále se zadlužoval za stavu, že jeho představa pokrytí závazků z výnosu prodeje čtyř rodinných domů, které teprve plánoval postavit, se opírala o budoucí nejistou událost. Obviněný bezuzdně vršil stále novou závazkovou zátěž bez reálné perspektivy jejího řešení, a soudy tak nemohly vycházet jen z dílčího závěru znaleckého posudku z oboru ekonomiky, že zákonné podmínky stavu úpadku z titulu platební neschopnosti se mohl obviněný dozvědět nejpozději k 30. 6. 2008. Ani informování některých poškozených o hrozící exekuci obviněného neznamená, že poškozeným byly sděleny všechny informace nezbytné k rozhodnutí o poskytnutí půjčky.
Rovněž námitky týkající se závěru odvolacího soudu, že část dílčích skutků měla být posouzena jako úvěrový podvod podle §211 tr. zákoníku, avšak s ohledem na zákaz reformace in peius nemohl odvolací soud k této změně přistoupit, nesměřují podle státní zástupkyně do právního posouzení skutku, neboť tuto námitku spojenou s návrhem na zproštění obžaloby obviněný nepodložil žádnou, natož pak věcnou argumentací. Právní úvahy odvolacího soudu k této otázce nicméně státní zástupkyně označila za správné. Závěrem navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce své dovolání zaměřil pouze proti výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze a opřel je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je výjimečným postupem, který musí být v každém případě pečlivě odůvodněn. Lze ho použít jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zákonných podmínek. Bylo třeba vyložit, který z alternativních znaků měl soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech se tyto mimořádné okolnosti projevily. Přitom za mimořádnou okolnost ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze obecně považovat délku doby, která uplynula od spáchání skutku, ani fakt, že obviněný se po ukončení trestné činnosti dalšího protiprávního jednání nedopustil a vede řádný život. Dovolatel připomněl, že soud prvního stupně výrazný časový odstup od spáchání trestné činnosti reflektoval tak, že vyměřil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Naproti tomu odvolací soud vyhodnotil tytéž okolnosti jako okolnosti mimořádné, aniž by to patřičně odůvodnil. Okolnosti posuzovaného případu ani poměry pachatele nebyly podle názoru dovolatele nikterak výjimečné v tom směru, že by protiprávní jednání obviněného odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku bylo použito, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky, a odvolací soud tak uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se v dalším podání vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce s tím, že konkrétní okolnosti případu a jeho poměry jsou tak mimořádné, že aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku byla zcela na místě. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud k tomu přistoupil i z důvodu existence skutečností, které vylučují jeho podvodný úmysl. Nadto nebyly tyto mimořádné okolnosti ve výměře trestu dostatečně zhodnoceny, soud měl přistoupit ještě k nižšímu trestu s podmíněným odkladem. Již sama skutečnost, že došlo ke snížení rozsahu celkové škody v řádu milionů korun, je sama o sobě důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, eventuálně aby jej dovolací soud zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatoval, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
K dovolání obviněného
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Týkají se aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu.
Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by to bylo nutné k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces, zejména pro extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem procesně řádně a v úplnosti provedených důkazů (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Obviněný R. Š. založil své dovolání z větší části na námitkách směřovaných do subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Taková námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, i když v tomto případě byla založena převážně na odlišném hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalce Ing. Josefa Michálka. Obviněný nesouhlasil se zjištěním o své vědomosti o špatné finanční situaci v době uzavírání smluv o půjčkách s věřiteli R. J. a F. S. Namítal, že jeho finanční situace byla dobrá, navíc vlastnil i majetek (nemovitosti), který rovněž mohl sloužit k uspokojení jeho závazků. Taková tvrzení směřují do samotných závěrů znaleckého posudku a jeho hodnocení soudy (ve vztahu ke znaleckému posudku viz odstavec 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a argumentace týkající se vlastnictví nemovitostí viz konec odstavce 34 tamtéž), a jde tak o námitky, které pro svou skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výše uvedené platí rovněž o tvrzeních dovolatele týkajících se splatnosti smluv, přičemž soudy podle něj nereflektovaly, že se tyto splatnosti dohodou měnily. Takovou argumentací opět pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů (především výpovědí svědků R. J. a F. S.), nadto se s těmito námitkami už dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů (viz odstavec 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 11 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
K námitce obviněného, že poškozenému F. S. půjčené peníze v plném rozsahu vrátil, Nejvyšší soud dodává, že již soud prvního stupně vzal tuto skutečnost (splacení půjčky dne 14. 11. 2008) za prokázanou na základě provedených důkazů. Tato okolnost však nemohla mít vliv na naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného zločinu podvodu. K dokonání tohoto trestného činu totiž došlo již samotným podvodným vylákáním peněz od poškozeného a škodou byla celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, že obviněný později vrátil vylákané peníze poškozenému, nadto po více než osmnácti měsících po splatnosti, která byla smlouvou stanovena na 30. 4. 2007. Takové vrácení peněz proto soudy správně považovaly za náhradu způsobené škody (srov. rozh. č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), což se následně promítlo i do rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ohledně výroku o náhradě škody tak, že obviněnému nebyla uložena povinnost nahradit poškozenému F. S. škodu ve výši půjčené částky.
Jestliže byly určité závazky zajištěny některým zajišťovacím institutem (zástavním právem apod.), z něhož mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky vzniklé v důsledku nevrácení půjčených peněz, byla tato skutečnost zohledněna při stanovení výše reálně způsobené škody. Soudy za škodu považovaly pouze tu část pohledávky, která nebyla uspokojena realizací některého ze zajišťovacích institutů. Tvrzení obviněného, že došlo k umoření škody v její podstatné části, je však v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ze znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že (především ohledně druhé poloviny dílčích útoků) i když obviněný poskytl při uzavírání některých smluv určitou formu zajištění závazku, často toto zajištění nesplnilo svou funkci a nemohlo tak dojít k uspokojení pohledávky, a to například z důvodu, že zajištění formou zástavy nemovitostí bylo zcela nedostatečné pro nízkou hodnotu zástavy či výtěžek z prodeje zastavené nemovitosti byl v insolvenčním řízení vyplacen jinému zajištěnému věřiteli s lepším pořadím apod. Protože tedy ne každé zajištění závazku automaticky znamená snížení výše škody, postupovaly soudy i v tomto směru, tj. ve výkladu pojmu škody a její výše, správně.
Obviněný také tvrdil, že ve vztahu k půjčce od věřitele K. K. mohl legitimně očekávat návratnost svých investic. K této námitce se již dostatečně vyjádřil především odvolací soud. Ten poukázal na skutečnost, že aby mohl obviněný uskutečnit svůj podnikatelský záměr, který mu měl v budoucnu umožnit uhrazení všech jeho závazků, musel by uzavírat další půjčky a úvěry, jelikož byl nucen hradit předchozí nesplacené závazky. To také obviněný činil, avšak za cenu dalšího zadlužení, což nutně vedlo k celkovému finančnímu kolapsu jeho podnikání. Kromě toho se spoléhal na budoucí očekávanou, ale nejistou událost, která nemusela vůbec nastat, a jak se později ukázalo, ani nenastala (k tomu podrobně viz odstavce 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K nedůvodnosti námitek obviněného týkajících se dílčích půjček od věřitelů manželů B., H. K. a V. Š. se vyjádřil rovněž odvolací soud s tím, že poškození uzavřeli s obviněným smlouvy o půjčce, aniž byli informováni o velkém rozsahu jeho dalších dluhů, a půjčku poskytli s představou jejich návratnosti. Nelze proto souhlasit s námitkou dovolatele, že poškození byli zcela seznámeni s jeho špatnou finanční situací a museli tak s nesplacením poskytnutých půjček počítat. I v těchto případech byl proto naplněn znak uvedení v omyl.
Trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným. Na základě ustálených skutkových zjištění soudy správně dovodily, že obviněný jednal v podvodném úmyslu.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).
Srozuměním ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
Obviněný věděl, že svým jednáním může poškozeným způsobit škodu, a pro takový případ s tím byl srozuměn, i když to nebylo primárním cílem jeho počínání. Majetková práva poškozených vydal všanc budoucím zcela nejistým událostem. A právě v důsledku toho došlo ke vzniku škody v podobě úbytku majetkových hodnot na straně poškozených. V bližších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud dále uzavřel, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Jestliže obviněný chtěl namítnout, že v daném případě se jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není možné námitce přisvědčit. O takovou vadu důkazního řízení by šlo, pokud by soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo by sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. V této věci však nedošlo k situaci, že by soud bez dalšího zamítl návrh obhajoby na ustanovení znalce, aniž by takový postup řádně odůvodnil. Vrchní soud v Praze v odstavci 11 odůvodnění svého rozsudku rozvedl, proč považoval uvedený požadavek za nedůvodný a doplnění dokazování neshledal potřebným
Obviněný rovněž namítl, že v případě nesprávného právního hodnocení části útoků pokračujícího trestného činu soudem prvního stupně jej měl odvolací soud zprostit obžaloby. Ve skutečnosti však ohledně dílčích útoků zmiňovaných v odstavci 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyly dány důvody pro zproštění obviněného obžaloby podle §226 tr. ř., Vrchní soud v Praze správně pouze poukázal na nepřesnou právní kvalifikaci a s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, jež slouží k ochraně dovolatele, ponechal právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně.
V závěru dovolání bylo také ve zcela obecné rovině poukázáno na existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými závěry nalézacího soudu a provedeným dokazováním. Nejvyšší soud však žádný takový extrémní rozpor neshledal. Soud prvního stupně postupoval (až na výjimku týkající se dílčích skutků pod body 2, 7 a 11 výroku o vině jeho rozsudku, což napravil odvolací soud) v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. a jeho přesvědčivě odůvodněné skutkové závěry logicky vyplývají z obsahu provedených důkazů. Po jejich rozboru dostatečně zdůvodnil, z jakých důkazů vzal skutkový stav za prokázaný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající podklad především ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, a svědeckých výpovědích jednotlivých poškozených, které byly v souladu s provedenými listinnými důkazy (především se smlouvami o půjčkách, úvěrech či dodání služeb a zboží). Námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je proto zcela bezpředmětná.
Dovolání obviněného je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože podle něj byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, s tím, že nebyly dány okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Námitku chybné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku níž byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody na daný trestný čin, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1531/2018 aj.).
Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v tomto dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Odvolací soud vyměřil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky uvedené v §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.
V souvislosti s možností použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Lze tak dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití tohoto institutu proto nemohou zdůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze opírat o takové běžně se vyskytující okolnosti, jako například doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (viz rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných.
Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativní podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: a) existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Z výše uvedeného plyne, že okolnosti případu nebo poměry pachatele, o které lze opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody, mohou být dány samostatně, nebo mohou být podstatná obě tato hlediska zároveň. Okolnostmi případu se z hlediska možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (blíže viz §39 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jestliže ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele.
Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze podle dlouhodobě ustálené judikatury považovat i existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele (není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku) apod. Za takové okolnosti by na druhé straně nebylo možné považovat např. nedostatky v kontrolní činnosti poškozeného, které umožnily nebo usnadnily pachateli krádež jeho majetku, dále skutečnost, že pachatel nahradil škodu způsobenou trestným činem nebo že naplnil jen mírnější alternativu určité skutkové podstaty.
Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba aplikovat přísně individuálně, ovšem s respektováním zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Již z názvu ustanovení, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně při stanovení druhu a výše trestu přihlédl k tomu, že trestná činnost byla páchána s rozmyslem, více útoky a po delší dobu a obviněný způsobil škodu několikanásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Vzal na druhé straně v úvahu i dosavadní řádný život obviněného a skutečnost, že od spáchání posuzovaného jednání uplynula doba téměř deseti let a tyto polehčující okolnosti zohlednil uložením trestu na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Soud prvního stupně dodal, že případné uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (a jeho podmíněný odklad, který obviněný navrhoval), by s ohledem na výši způsobené škody zcela pomíjelo poměrně vysoký stupeň společenské škodlivosti.
Soud druhého stupně v zásadě akceptoval přitěžující i polehčující okolnosti, které byly uvedeny soudem prvního stupně, a dodal, že trestní stíhání sice není vedeno dlouhou dobu, avšak doba uplynulá od spáchání (ukončení) trestné činnosti (16. 4. 2009), během níž nebyl obviněný znovu odsouzen a žije řádným způsobem života, jakož i částečný zprošťující výrok představují ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku takové okolnosti případu, které odůvodňují, že uložení trestu v základní trestní sazbě (byť na její spodní hranici), představuje pro obviněného nepřiměřeně přísný postih a účelu trestu lze dosáhnout uložením trestu kratšího trvání, tj. pod dolní hranicí trestní sazby.
Důvodem aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se tedy staly okolnosti případu (nikoliv poměry pachatele ), které podle odvolacího soudu spočívaly v delším časovém odstupu od spáchání předmětného trestného činu, přičemž po ukončení posuzované trestné činnosti obviněný vedl řádný život, a v částečném zprošťujícím výroku. Nejvyšší soud - ve shodě s odvolacím soudem - dodává, že v tomto případě trestní řízení neprobíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což by mohlo za určitých podmínek odůvodnit použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem, čímž by soudy splnily svou povinnost ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání a obviněným nezaviněné průtahy v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1414/2017, k tomu dále viz čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Naplnění podmínek pro možné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze zpravidla dovodit pouze ze samotné existence delšího časového odstupu od spáchání trestného činu (byť se obviněný po celou tuto dobu choval řádně a nedopouštěl se další trestné činnosti), ale bylo by nutno řádně odůvodnit, v čem je tato okolnost natolik významná, že by použití trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
Navíc je třeba dodat, že dobu uplynulou od spáchání činu je třeba hodnotit i s přihlédnutím k charakteru posuzované trestné činnosti. V případech rozsáhlé a dlouhou dobu páchané majetkové trestné činnosti podvodného charakteru je časté, že tento charakter vyplyne až z určité časové perspektivy, zvláště když dochází například k dohodám o posunutí splatnosti pohledávek či o uznání dluhů, které poškození uzavírají v naději na dodatečné vyřešení situace, aniž by hned podávali trestní oznámení, případně poškození - obecně správně - dávají přednost mimosoudnímu vyřešení věci, popřípadě podání občanskoprávní žaloby. Podobně tomu bylo i v posuzovaném případě, kde - jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu - došlo k zahájení úkonů trestního řízení (na základě trestního oznámení jednoho z poškozených) až dne 6. 10. 2014, obviněný dne 3. 11. 2014 podal ve věci první vysvětlení, poté došlo až později k dalšímu zahájení úkonů trestního řízení a trestní stíhání bylo zahájeno až dne 31. 7. 2018. Doba provádění úkonů trestního řízení před zahájením trestního stíhání byla tedy dlouhá, nicméně od prvního vysvětlení obviněného (aniž by byl tehdy obviněn) do pravomocného skončení věci uplynula doba přibližně čtyř a půl roku. Ani ta by u takto rozsáhlé trestné činnosti nezakládala důvod pro satisfakci snížením trestu pro dlouhou dobu trvající zatížení obviněného trestním řízením.
V rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo nijak blíže rozvedeno, v čem konkrétně spatřuje naplnění dalších požadovaných podmínek, tedy že použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, a že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Vrchní soud v Praze blíže nehodnotil přitěžující okolnosti případu (že trestná činnost byla páchána více útoky a po dlouhou dobu), resp. neuvedl, že by na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tyto přitěžující okolnosti ve smyslu §42 tr. zákoníku nejsou dány. Odvolací soud poukázal na částečné zproštění obviněného ohledně dvou útoků, vina obviněného však stále spočívala v jednání o 24 útocích, jimiž způsobil celkovou škodu ve výši 23 879 109,60 Kč (dříve 25 707 908,60 Kč). Jedná se tak (i po jejím snížení) o škodu několikanásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu, což je stále přitěžující okolností (jak ostatně připustil i odvolací soud). Pokud celková výše způsobené škody vykazuje i po jejím snížení odvolacím soudem znaky přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku, logicky není možné chápat samotnou okolnost jejího snížení jako okolnost případu odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal, že nebyly splněné podmínky, které jsou nutné k postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně v tomto směru vybočil z mezí stanovených zákonem, při aplikaci uvedeného ustanovení se důsledně neřídil výše zmíněnými kritérii a v zásadě existenci podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil pouze z délky doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, během níž obviněný vedl řádný život, a z okolnosti, že došlo k částečnému zproštění obviněného ohledně dvou útoků. Tyto skutečnosti však nelze chápat (samy o sobě) jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (tím méně při existenci závažných přitěžujících okolností), přičemž z projednávaného případu nevyplývají žádné takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru o naplnění ostatních podmínek pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uložením trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby odvolací soud v daném případě postupoval v rozporu s §58 odst. 1 tr. zákoníku a učinil rozhodnutí zjevně vybočující z obvyklé soudní praxe.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, zatímco podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Jak už bylo zmíněno, odvolací soud aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku opíral nikoli o poměry obviněného jakožto objektu trestu, nýbrž o okolnosti případu. Pak měl ovšem zvažovat použití §88 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, tj. v době spáchání činu, který by při takto učiněných závěrech odvolacího soudu byl pro obviněného příznivější. V §88 odst. 1 totiž stanovil, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vzhledem k tomuto materiálnímu posuzování okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby bylo v případě aplikace tohoto dříve účinného trestního zákona nezbytné, aby soud, který dospěje k závěru, že trestný čin vykazující formální znaky tzv. kvalifikované podstaty nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti odpovídajícího dolní hranici příslušné zvýšené trestní sazby, přísnější právní kvalifikaci vůbec nepoužil. Z toho plyne, že nepřicházelo v úvahu mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby „vzhledem k okolnostem případu“, protože závěry, že čin byl spáchán za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při splnění materiálního kritéria podle §88 odst. 1 tr. zák., a současně že vzhledem k okolnostem případu by použití vyšší trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, jsou vzájemně logicky neslučitelné (viz např. rozhodnutí č. 48/1998 Sb. rozh. tr.).
Z toho vyplývá, že když odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné okolnosti případu by bylo použití trestní sazby odnětí svobody s dolní hranicí pět let, stanovené v §250 odst. 4 tr. zák. (shodně v §209 odst. 5 tr. zákoníku) nepřiměřeně přísné, měl po přihlédnutí k §88 odst. 1 tr. zák. použít pro právní kvalifikaci jednání obviněného zákona účinného v době činu, tj. pro obviněného příznivějšího (resp. přinejmenším stejně příznivého), nepřihlížet k okolnosti způsobení škody velkého rozsahu jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a použít právní kvalifikaci mírnější, která by umožňovala uložení mírnějšího trestu. Nicméně podle názoru Nejvyššího soudu v daném případě nebyly ani pro takový postup splněny podmínky. Jak vyplývá z výše uvedeného, nic podstatného by neodůvodňovalo nepřihlédnout k vysoké způsobené škodě jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Rozhodnutí dovolacího soudu
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným. Vadným shledal pouze oddělitelný výrok o uloženém trestu odnětí svobody. Proto zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. pouze tento výrok a dále na něj navazující výrok o způsobu výkonu trestu. Současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jsou splněny zákonné podmínky pro postup podle §265m odst. 1 tr. ř., tj. aby v rozsahu zrušení ve věci rozhodl sám rozsudkem. V řízení před soudy prvního a druhého stupně totiž věc byla z posuzovaného hlediska objasněna v rozsahu dostačujícím k tomu, aby dovolací soud sám nově rozhodl o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu.
Při stanovení druhu a výměry trestu Nejvyšší soud přihlédl stejně jako soud prvního stupně k přitěžujícím okolnostem, tj. že se jednalo o trestnou činnost spáchanou ve smyslu §42 písm. a) tr. zákoníku přinejmenším s rozmyslem (i když jde okolnost pro trestný čin podvodu typickou a nelze ji přeceňovat), více útoky, obviněný se jí dopouštěl po dlouhou dobu přibližně dvou a půl roku [§42 písm. m) tr. zákoníku], a zejména že výše škody výrazně, dokonce několikanásobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu [§42 písm. k) tr. zákoníku], což byly okolnosti svědčící pro uložení vyššího trestu (obviněnému mohl být uložen trest v rozmezí od pěti do deseti let). Zároveň dovolací soud přihlédl k řádnému chování obviněného po činu (srov. §39 odst. 1 tr. zákoníku) a k délce doby přibližně deseti let, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), přičemž tato okolnost částečně oslabuje potřebu zásadní trestněprávní reakce na předmětný trestný čin. Bylo vzato v úvahu, že obviněný jednal pouze v nepřímém úmyslu. Tyto okolnosti svědčící ve prospěch obviněného odůvodnily uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tj. v trvání pěti let.
Uložený trest je ze zákona nepodmíněný (§81 odst. 1 tr. zákoníku) a pro jeho výkon byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, neboť pro jiný postup podle §56 odst. 3 tr. zákoníku nebyly shledány podmínky. Působení na obviněného, aby vedl řádný život, bude dostatečně zaručeno v daném typu věznice.
Nejvyšší soud proto rozhodl výrokem ad I. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. o částečném zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, a to ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, i o zrušení dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Zároveň podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem tak, že obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Výrokem ad II. rozhodl o odmítnutí zjevně neopodstatněného dovolání obviněného R. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. I když se jeho dovolání zčásti zakládalo na námitkách, které bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jednalo se o námitky zjevně neopodstatněné.
Vyslovit jakékoli další výroky nebylo namístě, neboť dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v celém rozsahu vyhověno, zatímco dovolání obviněného nebylo vyhověno ani částečně a bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Jen pro úplnost lze dodat, že nedotčeny zůstávají výroky napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze o vině obviněného, zprošťující výrok a rovněž výroky týkající se náhrady škody.
O obou dovoláních rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§265r odst. 8 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu