ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1351.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1351/2019-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 12. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 11 To 126/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 156/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 T 156/2016-454, byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 léta a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR na náhradu škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 10. 8. 2015 kolem 7:50 hodin v Hradci Králové jako řidička osobního motorového vozidla zn. Peugeot 107 jedoucí po ulici XY ve směru od XY nevěnovala dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu a při najíždění do čtyřramenné křižovatky s ulicí XY – XY řízené světelnými signály se nepřesvědčila, zda je křižovatka vyklizená a zda s ohledem na konkrétní situaci na místě může bezpečně pokračovat v přímém směru a po rozsvícení zeleného signálu pro její směr jízdy najela do křižovatky, kde pravou přední stranou vozidla narazila do zadní části pravé strany jízdního kola a do cyklistky poškozené H. Ch., která jela na jízdním kole z ulice XY v přímém směru k Magistrátu města Hradec Králové, tj. z pohledu obviněné z její levé strany, když po střetu upadla cyklistka na vozovku a utrpěla otevřenou tříštivou zlomeninu dolního konce levé holenní kosti, zlomeninu dolního konce levé lýtkové kosti, zhmoždění měkkých tkání pravého bérce a povrchní tržně zhmožděnou ránu na hřbetě levého zápěstí, když v důsledku utrpěných zranění byla poškozená H. Ch. omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 měsíců nemožností chůze bez opory, přičemž zranění zanechá trvalý následek minimálně v podobě výrazného omezení hybnosti levého hlezenního kloubu, a obviněná tak porušila ustanovení §4 písm. a) a §22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Rozsudek soudu prvního stupně napadly obviněná a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 11 To 126/2019-479, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. K prvnímu z nich uvedla, že ve věci nebylo rozhodováno nestranně. Byla porušena zásada presumpce neviny, neboť již na počátku řízení jí ve věci činný policista Z. sdělil, že bude odsouzena, což si zřejmě přišel ověřit i osobně účastí u jednoho hlavního líčení. Následně byly hledány a prováděny důkazy svědčící jen v její neprospěch, kdy i soudkyně se zaměřila na zdůraznění její viny. Soud prvního stupně následně musel nechat vypracovat znalecký posudek a poté ještě dvě jeho doplnění, neboť byl plný rozporů. V jeho závěru je pak uvedeno subjektivní hodnocení, že se nepřesvědčila, zda je křižovatka vyklizena, a ten převzaly soudy. Znalec bagatelizoval závěr, podle něhož poškozená nerespektovala příkazovou značku, a dokonce nepravdivě uvedl, že tato značka byla umístěna na domě. Na straně druhé ale potvrdil, že poškozená nemohla bezpečně projet křižovatku, a pokud by ji nesrazila ona, pak by tak učinil další motorista jedoucí ve vedlejším pruhu. Podle státní zástupkyně měla jet bezohledně, přestože jela na zelený světelný signál rychlostí cca 30 km/h v místě, kde je povolena rychlost 60 km/h. Svědek F. H. byl k hlavnímu líčení předveden v poutech a po čtyřech letech si vzpomněl, že cyklistiku viděl. Dále namítla, že v rozporu s prognózou ošetřujících lékařů se zdravotní stav poškozené výrazně zlepšil. Soudy nepostupovaly nestranně, ale nabyla dojmu, že byla odsouzena proto, že se jako osoba z Prahy střetla v Hradci Králové s osobou z Hradce, a proto by věc měla být přikázána k projednání soudům v jiném kraji, například v místě jejího bydliště.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná zopakovala svoji obhajobu a zdůraznila, že poškozená mohla projíždět křižovatku na oranžový světelný signál, ač křižovatku mohla objet podjezdem pro cyklisty, resp. takový postup měla nařízen. Sama nemůže být jediným viníkem dopravní nehody, neboť jí ve výhledu do křižovatky bránil svit slunce a levý přední sloupek karoserie a světelná signalizace na křižovatce byla nastavena na pohyb motorových vozidel. K dopravní nehodě došlo souhrou mnoha faktorů, což soudy nesprávně vyhodnotily, nezabývaly se spoluzaviněním poškozené a provozovatele křižovatky, ale potrestaly ji spíše za nešťastnou událost. Jak rozvedla již v odvolání, nejde o to, zda poškozená mohla do křižovatky vůbec vjet, ale že věděla či musela vědět, že ji nemusí bezpečně projet, a v této souvislosti odkázala na své odvolání. V souladu s principem omezené důvěry mohla očekávat dodržení povinností ostatními účastníky silničního provozu, popřípadě i řádné nastavení světelných signálů, a současně při zachování běžné míry opatrnosti nemohla žádnou překážku vlivem objektivních okolností vidět. Nenaplnila subjektivní stránku základní skutkové podstaty a nemohla tedy naplnit ani tu kvalifikovanou. Nakonec obviněná poukázala na potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001, 8 Tdo 727/2017, 7 Tdo 1153/2016, 7 Tdo 1145/2011, 4 Tdo 1476/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 a I. ÚS 3765/17, svědčící v její prospěch, přičemž tato zmínila již v odvolání a opětovně na tuto zásadu odkázala.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, věc odňal Okresnímu soudu v Hradci Králové a přikázal soudu mimo Královéhradecký kraj v místě jejího bydliště, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k argumentaci obviněné opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že ji pod něj podřadit nelze. Vedle toho, že část námitek směřuje proti orgánům činným v trestním řízení, které ve věci meritorně nerozhodovaly, jedná se o tvrzení, která obviněná v řízení před soudem neuplatnila. Současně jejich podstatou není podjatost samosoudce či členů senátu odvolacího soudu pro poměr k věci, její osobě apod., ale jsou postaveny výlučně na jejím nesouhlasu s hodnocením důkazů a se závěry, které soudy učinily.
Pokud jde o druhou část dovolání obviněné, opřenou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stěžejní výhradou bylo zpochybnění zavinění a na to navazující námitka přerušení příčinné souvislosti. Zčásti jsou její námitky skutkového základu, zejména zda poškozená vjížděla do křižovatky na zelený signál, což se však s citovaným dovolacím důvodem míjí. Obviněná shodnou obhajobu uplatnila již v průběhu řízení před soudy, a ty se s ní spolehlivě vypořádaly. K tomu lze doplnit, že na straně poškozené nelze shledat žádné zavinění či spoluzavinění, neboť do křižovatky vjela na zelený signál a aniž by jí to nějaká dopravní značka zakazovala. Naopak to byla obviněná, která porušila §4 písm. a) a §22 odst. 3 zákona o silničním provozu. Respektování druhé ze zde stanovených povinností je přitom podstatné proto, že účastníky silničního provozu jsou i vozidla, která nevyvinou takovou okamžitou rychlost jako osobní automobil. Odpovědnost obviněné nijak nesnižuje ani její odkaz na povětrnostní podmínky, když i svědek F. H. jedoucí ve shodném směru poškozenou viděl a navíc obviněná byla povinna takovým podmínkám s ohledem na §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu přizpůsobit rychlost. Zmíněné povinnosti, při zohlednění skutečnosti, že poškozená jako cyklistka byla slabší účastník silničního provozu, byly důležité. V projednávané věci při zohlednění stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., nejsou dány podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k replice, v jejímž rámci pouze stručně uvedla, že na svém podání včetně závěrečného návrhu trvá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
První část dovolání je opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zde Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem jeho existence je současně splnění dvou podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř., ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění citovaného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v §30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže by byla vyloučena z úkonů v trestní řízení kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). Druhá podmínka, která musí být současně splněna, spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009).
K tomu je nutné konstatovat, že obviněná především neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by mohl vyplývat některý z důvodů vyloučení některého ze soudců činných ve věci, tedy zejména že by byla dána pochybnost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. (a rovněž ani ve smyslu odst. 2, 3 či 4 tohoto ustanovení), že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohl některý z nich nestranně rozhodovat. Podstatou v této souvislosti uplatněných námitek je totiž pouze nesouhlas s postupem soudů ve věci zejména v procesu dokazování a s dovozenými závěry, nikoli jakýkoli zvláštní poměr. Přitom rozhodnutí o vyloučení soudce podle §31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tj. zásady zákonného soudce), a proto vyloučení soudce, avšak i člena senátu, z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Tyto závažné skutečnosti musí být v případě uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jednak dovolatelem tvrzeny a současně musí poskytovat podklad pro závěr o závadném poměru soudce ve smyslu (např.) §30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1001/2015), což ve vztahu k námitkám obviněné konstatovat nelze. Na popsaný závěr potom nemá vliv ani jen obtížně přijatelné tvrzení obviněné, že byla soudy v Hradci Králové odsouzena pro své trvalé bydliště v Praze, tedy (ačkoli narozená v Ostravě) jako tzv. Pražačka.
Vedle zjevného nepředložení adekvátní argumentace je současně třeba uvést, že uplatněné námitky (byť s předmětným dovolacím důvodem se míjející) byly obviněné známé již v průběhu řízení, vedla v jejich duchu svoji obhajobu a přitom je nenamítla před rozhodnutím soudu druhého stupně. Nebyla proto naplněna ani druhá podmínka, umožňující podřazení námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tato námitka se tedy s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí.
Dále obviněná tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podstatou dovolací argumentace obviněné bylo, že vznik nehody byl důsledkem více faktorů a nelze ji za ni činit plně odpovědnou, resp. nelze dovodit naplnění ani základní, ani kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, popřípadě je nutné aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Zmíněné námitky obviněné lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněná se blížila ke křižovatce s červeným signálem a přibržďovala. Následně se pro její směr jízdy rozsvítil zelený signál, proto pokračovala v jízdě, resp. mírně zrychlovala. Předtím ovšem zleva vjela rovněž na zelený signál do křižovatky poškozená na kole. Protože tak učinila až v závěru tohoto signálu a dosahovala s ohledem na svůj věk nižší rychlosti, nestihla projet rozlehlou křižovatku v celé její šíři do okamžiku, kdy se pro směr jízdy obviněné rozsvítil zelený signál, ale její jízdní pruh přejížděla v době, kdy se na shodném místě již nacházela obviněná, která při zjevném přehlédnutí poškozené, narazila přední levou částí svého vozu do zadního kola bicyklu poškozené a způsobila jí závažná zranění. V návaznosti na to soudy dovodily na straně obviněné porušení §4 písm. a) a §22 odst. 3 zákona o silničním provozu.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů stran právní kvalifikace jednání obviněné. Zde je potřeba především zmínit, že podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Součásti zmíněné ohleduplnosti a předcházení ohrožení zejména života a zdraví jiných osob je i zohlednění skutečnosti, že účastníky silničního provozu jsou nutně rovněž osoby s omezenou mobilitou či osoby seniorského věku, pohybující se pomaleji či obtížně, a to ať již se nachází v postavení chodce či cyklisty. Takové osoby mohou některé úkony v rámci své účasti v silničním provozu, např. přecházení vozovky nebo přejíždění křižovatky na kole, provádět pomaleji než většina účastníků jiných, což může vést k situacím, kdy osoba s omezenou mobilitou v souladu se stanovenými pravidly započne s přecházením přechodu na křižovatce řízené světelnými signály na signál zelený, ale není schopna je dokončit do okamžiku, kdy se již vozidlům, přejíždějícím přechod, rozsvítí pro ně platný následující zelený signál. Shodný závěr pak platí i pro jízdu osoby se sníženou pohyblivostí na kole a její směr křížící řidiče jiných vozidel, resp. i pro jiné obdobné případy (na přechodu pro chodce upadne malé dítě atd.). V každé takové situaci je zásadně povinností řidičů podle citovaného §4 písm. a) zákona o silničním provozu umožnit takové osobě dokončit přechod vozovky či přejezd křižovatky.
Naznačená povinnost platila i pro situaci, v níž se nacházela obviněná, která byla zásadně povinna umožnit dokončit přejezd poškozené přes křižovatku, která do ní vjela na zelený signál, nicméně na jeho konci a pomalou jízdou ji nebyla schopna úplně do počátku zeleného signálu pro příčný směr projet. Na uvedeném ničeho nemění ani určitá výhledová omezení obviněné, která zmiňuje v dovolání, protože jako řidička musela počítat s tím, že část rozhledu jí zakrývají přední (tzv. A) sloupky a byla povinna toto zohlednit, stejně jako svit slunce, který také nemohl být ničím překvapivým, s čím by nemohla počítat, resp. co by ji mohlo vystavit nepředvídatelné situaci, ale stabilní skutečností daného rána. Nelze také přehlédnout, že ve stejném směru jedoucí svědek F. H. poškozenou viděl a obviněná podléhala dalším povinnostem [§5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu].
Lze doplnit, že rovněž nastavení signalizace vždy může stanovit delší mezičasy mezi signály pro různé skupiny (směry jízdy), avšak, má-li být zachována dostatečná průjezdnost, patrně nikdy nemůže absolutně a bezvýjimečně zajistit pro všechny naznačené případy pomalejších úkonů nerozsvícení zeleného signálu pro křižující vozy (tedy stanovit takový mezičas mezi zelenými signály, aby svůj pohyb ukončil i předpokládaný nejpomalejší účastník silničního provozu).
Souhrnně řečeno, obviněná, pokud nereagovala na pomalu a stabilní rychlostí jedoucí poškozenou cyklistku, s jízdním koridorem křižujícím její jízdní koridor (do místa střetu obviněná v křižovatce ujela 21 m – viz č. l. 38 trestního spisu), resp. pokud se obviněná sice podle svého vyjádření rozhlédla, nicméně nezohlednila, že část prostoru před sebou (byť nikoli ve zcela přímém směru) přes levý přední sloupek vozidla a svit slunce nevidí, porušila zmíněný §4 písm. a) zákona o silničním provozu.
Současně obviněná porušila, v podstatě z identických důvodů, i §22 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle kterého řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou, takže by byl nucen zastavit vozidlo v křižovatce. To neplatí, pokud řidič zastavuje vozidlo v křižovatce za účelem plnění povinností podle §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu (tj. povinnosti snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem) nebo při odbočení vlevo podle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu. Toto ustanovení mimo jiné zapovídá vjezd do křižovatky za situace, kdy jiní účastníci silničního provozu, ať již pohybující se ve shodném nebo odlišném směru, z různých důvodů neukončili svůj pohyb přes ni a je zřejmé, že řidič vjíždějící do křižovatky by nemohl pokračovat v jízdě. Právě taková povinnost vznikla obviněné, neboť poškozená, jak již bylo řečeno, poté, co se obviněné (resp. jejímu směru jízdy) rozsvítil zelený signál, teprve ukončovala svůj pohyb v křižovatce. Křižovatka tudíž nebyla plně průjezdná, resp. okamžitý průjezd přes ni značil kolizi vozidla obviněné s poškozenou, a proto obviněná – dočasně – nemohla a neměla do křižovatky vjíždět.
Pokud jde potom o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, spočívající v porušení důležité povinnosti obviněnou, konstatuje Nejvyšší soud následující. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Nelze uvést výpočet všech „důležitých porušení“, protože význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (srov. závěry publikované pod č. 36/1984, s. 198 a 199 Sb. rozh. tr.)
Jak již, byť stručně, uvedly soudy obou stupňů, obviněná porušila jí zákonem uložené důležité povinnosti. Postupovala totiž neohleduplně a přiměřeně neověřila průjezdnost křižovatky, ačkoli se jednalo o křižovatku rozlehlou, kde je spíše možná přítomnost jiného účastníka silničního provozu, který do místa vjel či vešel na jemu svědčící zelený signál, a to navíc za situace, kdy se nerozjížděla ze stavu zastavení (což by bylo mírně pomalejší variantou), ale blížila se ke křižovatce v pohybu, když se pro její směr rozsvítil zelený signál, v důsledku čehož akcelerovala. Poškozená se přitom za dobré viditelnosti a v červeném svetru pohybovala po křižovatce stabilní rychlostí v přímém směru, tedy zjištění její přítomnosti a vyhodnocení celé situace nebylo nijak zásadně omezeno (a vedle obviněné jedoucí svědek F. H. proto také poškozenou viděl). Za takové omezení přitom není možné považovat sloupky vozu či slunce.
Obviněná tedy nezachovala potřebnou míru povinné opatrnosti vyplývající z pravidel o provozu na pozemních komunikacích, stran porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které měla povinnost a možnost předvídat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Vjezd do křižovatky za popsaných okolností se zrychlujícím vozidlem je přitom situací, která, pokud v ní neukončili jiní účastníci silničního provozu svůj pohyb v jiných směrech, zjevně zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Proto i naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty jednáním obviněné bylo dovozeno správně. Současně je takový závěr v souladu i s obviněnou zmíněnou soudní praxí Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou ani nebylo blíže v dovolání argumentováno (nepostačujícím je v takové souvislosti pouhý odkaz na dříve podané odvolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Spíše pouze ve stručnosti k dalším námitkám obviněné Nejvyšší soud uvádí, že na straně poškozené nelze dovodit žádné spoluzavinění. Podle skutkových zjištění vjela do křižovatky na zelený signál a následně jela přímým směrem tak, aby ji zase opustila. Není možné dovodit, že vůbec neměla do křižovatky vjíždět, protože údajně věděla, že ji bezpečně neprojede. Takovým zákazem (vjezdu pomalejších cyklistů) není možné argumentovat. Poškozená pak nepochybně mohla projet i křižovatku v rámci svého zeleného signálu, přičemž pokud se to nepodařilo, byla zde pravidla ve smyslu shora citovaných §4 písm. a) a §22 odst. 3 zákona o silničním provozu, které jí dokončení průjezdu měly zajistit. Žádné porušení zákona na straně poškozené tudíž dovodit nelze a proto se obviněná nemůže ani domáhat ochrany s přihlédnutím k principu omezené důvěry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). V rozporu se stanovenými technickými podmínkami potom nebylo ani nastavení světelné signalizace.
Přímým následkem porušení povinností obviněnou bylo zranění poškozené, které je zjevně nutné hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, byť léčba proběhla v zásadě zdárně.
Právní posouzení zjištěného skutkového děje tak bylo provedeno správně, neboť obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V závěru svého dovolání se obviněná domáhala aplikace zásady subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na popsané závěry je přitom třeba uzavřít, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněná totiž v zásadě standardním způsobem naplnila všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu. Zaviněně totiž porušila jí uložené povinnosti, přičemž nelze dovodit ničeho, tedy zejména existenci výjimečných okolností, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty.
S ohledem na popsané závěry je zřejmé, že právní posouzení projednávaného skutku bylo učiněno správně a bez vad, a tudíž hmotně právní námitky obviněné vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněné nejsou z části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné a proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel