ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1401.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1401/2019-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. F. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 5 To 150/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 13/2019, takto:
I.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. F. zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 5 To 150/2019, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 13/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Blansku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. F. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2019, č. j. 1 T 13/2019-442, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl odsouzen podle §143 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na šest let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. V. a M. L.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. F. a státní zástupce odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 5 To 150/2019-503, zrušil v celém rozsahu stran obviněného P. F. rozsudek soudu prvního stupně a nově jej uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 (správně by mělo být §21 odst. 1 tr. zákoníku), §151 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §151, §43 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři léta a odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že
1. v přesněji nezjištěné době kolem 04:29 hod. dne 11. 8. 2018, jako řidič autobusu, jel obcí XY, okres Blansko, po silnici 2. třídy č. 377 ve směru XY, přičemž se v km 34,338 uvedené komunikace po přejetí horizontu nechoval dostatečně pozorně, ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví a majetek jiných osob, nepřizpůsobil své chování situaci v silničním provozu, jel rychlostí vyšší než povolenou, přehlédl tělo na vozovce v jeho jízdním pruhu šikmo nebo téměř kolmo hlavou směrem k pravému okraji vozovky ležícího chodce poškozeného I. Š., přičemž v důsledku tohoto jednání došlo v levé části pravého jízdního pruhu ve směru jízdy obviněného k najetí jím řízeného autobusu na tělo poškozeného a k jeho zraněním, která byla absolutně smrtelná.
2. Poté obviněný zastavil autobus, který řídil, neposkytl však poškozenému potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného a žádná okolnost mu v tom nebránila, a z místa dopravní nehody odjel.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž způsobem hodnocení důkazů podle jeho názoru došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Soudy upřednostnily hodnocení důkazů v jeho neprospěch a z nich vyvodily nesprávné právní závěry. V popisu skutku absentuje vyjádření naplnění subjektivní stránky. Odvolací soud se nezabýval skutkovými okolnostmi, které jsou rozhodné pro právní posouzení subjektivní stránky, a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Alberta Bradáče, Ph.D. Tento znalec konstatoval pouze teoretické úvahy o obecné viditelnosti a viditelnosti překážky a neodpověděl na otázky stran konkrétních okolností dopravní nehody. Při posuzování zavinění se podle judikatury musí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace a rovněž, že k následku mohlo dojít i bez cizího zavinění. Dále s odkazem na princip presumpce neviny shrnul, že nebyl povinen reagovat na poznatek o překážce, ale až na spatření chodce, tedy identifikaci překážky jako tělo ležícího člověka. Rovněž namítl, že nebyla zkoumána a tudíž absentuje subjektivní stránka u přečinu podle §151 tr. zákoníku. Od počátku popírá, že by nehodu způsobil, resp. že by si jí byl vědom. Ke svému zastavení uvedl, že toto po celou dobu trestního stíhání zdůvodňuje vykonáním potřeby a soudy v této otázce upřednostnily hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Dále zdůraznil, že nebyly zodpovězeny otázky stran toho, zda mohl zaregistrovat, že došlo k přejetí poškozeného a zda ho mohl z místa zastavení vidět, k čemuž předložil soudu fotografie, ale ten se jimi nezabýval. Soudy se nezaobíraly ani otázkou, zda věděl, že se stala dopravní nehoda, jejímž účastníkem byla osoba, která potřebovala pomoc. V této souvislosti připomněl také svoji bezúhonnost a profesní praxi.
5. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z §254 odst. 1 tr. ř., neboť sám rozhodl rozsudkem bez doplnění dokazování. Soud měl přezkoumat též stěžejní výpověď obviněného P. V., a to i s ohledem na rozpornost a celkovou nevěrohodnost jeho výpovědi. Již v odvolání namítal, že soud prvního stupně ve výroku o vině obviněného P. V. v rozporu s provedeným dokazováním konstatoval, že „ ... tělo poškozeného, který jevil známky vážné poruchy zdraví objel, nezastavil, neposkytl pomoc … “, avšak sám obviněný P. V. se při hlavním líčení doznal, že tělo vozidlem přejel a najel na něj. V této souvislosti měl soud oslovit znalce stran možné újmy způsobené tímto spoluobviněným a měl zkoumat i přetržení příčinné souvislosti vstupem této další výlučné příčiny. Odvolacímu soudu vytkl, že se bez znaleckého zkoumání vyjadřoval k odborné otázce stran možnosti vozidla Fabia vláčet a převalovat tělo poškozeného. Tyto skutečnosti ohledně jednání spoluobviněného P. V. pokládá za porušení práva na spravedlivý proces a skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy se rovněž nevypořádaly s časovými souvislostmi a výpověďmi svědků, kteří slyšeli hluk, brzdění a ránu v době, kdy tam jeho autobus již podle tachografu prokazatelně nebyl, přičemž toto další vozidlo nebylo dohledáno. Nesprávné hodnocení důkazů bez opory v provedeném dokazování mělo podstatný vliv na rozhodnutí, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že hodnocení důkazů není v tomto případě komplexní a objektivní, ale jednostranné v jeho neprospěch. Obhajoba dohledala vozidlo spoluobviněné M. L., které má poškozený nárazník, levý blatník a přední světlo, přičemž na oděvu poškozeného byly nalezeny úlomky odpovídající barvě jejího vozidla. Stran vzniku některých stop na autobusu uvedl, že soudy učinily závěry, které příslušely jen odbornému znalci a jejich hodnotící výroky v této otázce jsou rovněž nepřezkoumatelné, stejně jako vyjádření soudu k jeho argumentaci ohledně zastavení autobusu jako přestávky na vykonání malé potřeby.
6. Opakovaně namítal, že znalecký posudek z oboru dopravy byl důkazem získaným v rozporu se zákonem, neboť přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku bylo provedeno jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž by takový postup byl odůvodněn. Tím došlo k porušení jeho základního práva, když se soudy navíc s touto námitkou dostatečně nevypořádaly. Tento znalecký posudek neobsahoval zákonné poučení znalce, které bylo do spisu vloženo zjevně až dodatečně. Dále namítl, že jeho návrh na předložení důkazu, a to předmětného autobusu, byl bez odůvodnění zamítnut, a na námitku proti tomuto postupu soud nereagoval. V tomto postupu spatřuje porušení práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Porušení tohoto práva spatřuje též v tom, že žádal o výpis hovorů poškozeného, avšak na tuto žádost soud nereagoval a nebylo mu tak umožněno se s tímto důkazem seznámit, kromě toho nedostal prostor k vyjádření se k odvolání před odvolacím soudem. Dále namítl, že před odvolacím soudem předložil jako důkaz fotografie z místa činu, pořízené ve stejný čas a za stejných světelných podmínek, které panovaly v době nehody, a měly prokázat, že místo nehody není z místa zastavení autobusu ani z opačné strany viditelné a je ve výrazném stínu díky specifickému pouličnímu osvětlení, avšak odvolací soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal, ani se k němu nevyjádřil, což založilo případ tzv. opomenutých důkazů.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
13. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Na tomto místě Nejvyšší soud nejprve připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a pokud zároveň obviněný takový rozpor výslovně namítne. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
17. Námitky obviněného, kterými popírá, že by poškozeného vůbec registroval, že by na něj najel, příp. že by si této skutečnosti byl vědom, směřují výhradně do skutkových zjištění soudů a jako takové obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přitom v rámci těchto skutečností neshledal v hodnocení důkazů soudy obou stupňů pochybení v intenzitě výše uvedeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ačkoli obviněný v této souvislosti mj. namítl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky u pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1, §151 tr. zákoníku, tuto námitku postavil výhradně na svém vlastním tvrzení, že na poškozeného nenajel, příp. že o najetí na poškozeného nevěděl. Toto tvrzení však bylo vyvráceno provedeným dokazováním, a to biologickými stopami na autobusu, způsobem jeho jízdy bezprostředně po projetí místa nehody, kdy obviněný dvakrát krátce po sobě zastavil, nejdříve jen na 2-3 sekundy, poté na 17-18 sekund, přičemž po prvním zastavení jel nestandardně pomalu, po druhém nestandardně rychle, což vyplývá z výpovědí svědkyň A. B., M. O. a obviněného P. V. a tento způsob jízdy tak zcela zjevně odpovídá jeho bezprostřední reakci na nehodový děj. Je navíc krajně nepravděpodobné, že by si najetí na tak velkou překážku, kterou poškozený i s ohledem na jeho tělesné dispozice bezpochyby byl (hmotnost 93 kg, výška 184 cm), nijak nevšiml. S ohledem na uvedené by tato námitka ohledně absence subjektivní stránky u pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku byla s to uplatněný dovolací důvod formálně naplnit, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit, když Nejvyšší soud ani v tomto případě neshledal existenci jakéhokoli rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, natož rozporu extrémního.
18. Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou benevolence podřadit argumentaci obviněného stran možného přetržení příčinné souvislosti jednáním dalších obviněných i dosud neztotožněných osob, byť je tato námitka do značné míry postavena na skutkovém základě. K této dovolací argumentaci je však namístě konstatovat, že zranění poškozeného vznikla téměř současně a žádné prokazatelné větší zranění nenastalo až po smrti poškozeného, přičemž z charakteru zranění vyplývá, že tato byla způsobena vozidlem s vyšší výškou podvozku (č. l. 235). Obviněný byl jediným řidičem většího vozidla, který se v době nehody na předmětném místě nacházel a s ohledem na již zmiňované stopy na autobusu, stejně jako chování obviněného ihned po projetí místa nehody, je zjevné, že obviněný byl tím, kdo poškozeného přejel a poškozenému tak způsobil fatální zranění neslučitelná se životem. Jiná potencionální zranění, která by mohla být způsobena dalšími řidiči osobních vozidel, která se v místě nehody v danou dobu nacházela, tak nemohla mít rozhodný vliv na způsobený následek v podobě smrti poškozeného. V této souvislosti lze připomenout možné přejetí nohou poškozeného obviněným P. V., kdy ačkoli soud prvního stupně pochybil, když ve skutkové větě uzavřel, že obviněný P. V. poškozeného objel, a to v rozporu s výpovědí samotného obviněného P. V., který uvedl, že na ležící objekt mohl částečně najet (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 3. 2019, č. l. 415 a násl.), toto bylo s ohledem na polohu těla poškozeného s nejvyšší pravděpodobností najetí pouze na nohy poškozeného v rámci úhybného manévru a nemohlo tak dojít k obviněným namítanému přetržení příčinné souvislosti. Kromě toho nelze přehlédnout, že obviněný P. V. řídil osobní automobil Škoda Fabia a obviněná M. L. osobní automobil Citroen Xsara Picasso, což jsou obě vozidla s běžnou, tedy nižší světlou výškou podvozku. Nelze pak přisvědčit ani argumentaci obviněného ohledně možné účasti vozidla typu Nissan Navara na nehodě, když z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se toto vozidlo v dané oblasti v době dopravní nehody vyskytovalo (viz např. podané vysvětlení P. M., č. l. 26 a násl.). Navíc lze rovněž dále poukázat i na prověření vozidel tohoto typu v okolí místa nehody (viz úřední záznam na č. l. 67 a násl.). Je proto namístě uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného v podobě přejetí ležícího poškozeného a následkem ve formě fatálních zranění poškozeného, nebyla přetržena další přistoupivší okolností. Nejvyšší soud tak shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že se soudy nedostatečně zabývaly viditelností na místě nehody a jeho možností rozeznat objekt na silnici a identifikovat ho jako ležícího člověka. K této námitce především uvedl, že znalec Ing. Albert Bradáč, Ph.D., konstatoval pouze teoretické úvahy o obecné viditelnosti, avšak nezabýval se konkrétní odpovědí na otázky, zda obviněný mohl včas reagovat na překážku a především jaká byla vzdálenost, ze které mohl poznat, že jde o člověka a na tuto skutečnost reagovat, a zda tedy jednal zaviněně v rámci jednání kvalifikovaného jako přečin usmrcení z nedbalosti. Tuto námitku lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se jedná o námitku hmotně právního charakteru a i s ohledem na existující rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy při posuzování skutečností rozhodných pro závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti shledal Nejvyšší soud tuto námitku opodstatněnou. K tomuto je nejprve namístě konstatovat, že v tzv. skutkových větách ve výrocích soudů obou stupňů je zcela nedostatečně vyjádřeno naplnění subjektivní stránky trestného činu shledávaného v jednání obviněného, přičemž soudy nespecifikovaly, v čem konkrétně jeho zavinění spatřují. Ani v odůvodnění rozsudků soudů pak není naplnění subjektivní stránky dostatečně reflektováno a soudy se nezabývaly otázkami důležitými pro posouzení zavinění obviněného, jak bude rozvedeno dále.
20. V nyní projednávané trestní věci byl vypracován znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a doprava městská, znalce Ing. Alberta Bradáče, Ph.D. (č. l. 150 a násl.). Ke vzájemné viditelnosti (bod 2.5 znaleckého posudku) se znalec vyjádřil velmi obecně, když uvedl, že „ … s ohledem na neznalost přesného místa, kde se před kontaktem s autobusem nacházel chodec, nelze posoudit výhledové poměry s jednoznačným závěrem ohledně místa, odkud mohl řidič autobusu chodce zpozorovat … “. Dále pak znalec vycházel z výpovědi obviněné M. L., ze které vyplývalo, že chodce viděla a byla na něj schopna reagovat a vyhnout se mu. Rovněž uzavřel, že s ohledem na lepší dosvit světel autobusu a vyšší posazení řidiče autobusu měl obviněný možnost ležícího chodce pozorovat na větší vzdálenost, než obviněná M. L., přičemž vycházel ze vzdálenosti horizontu před místem střetu 50 až 60 m. V rámci bodu 2.6.3 znaleckého posudku pak znalec Ing. Albert Bradáč, Ph.D., obecně konstatoval, že „ … s ohledem na výšku očí řidiče autobusu nad terénem je zjevné, že mohl chodce na vozovce s veřejným osvětlením rozpoznat na vzdálenost ještě větší … “. Ze znaleckého posudku je však zřejmé, že se otázkami konkrétní viditelnosti na místě nehody, a to i s ohledem na danou denní dobu a na dosvit veřejného osvětlení, stejně jako vzdáleností, odkud mohl obviněný identifikovat překážku jako ležícího člověka, nezabýval. U hlavního líčení se pak znalec Ing. Albert Bradáč, Ph.D., k těmto otázkám rovněž nevyjádřil (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 26. 3. 2019, č. l. 415 a násl.).
21. Odpověď na otázku, odkdy mohl obviněný objekt ležící na vozovce identifikovat jako ležícího chodce, nikoliv pouze jako neurčitou překážku, je však určující pro závěr, zda mohl reagovat na tělo ležícího poškozeného včas, a tedy zda naplnil znaky přečinu usmrcení z nedbalosti. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Po obviněném přitom v tomto případě nešlo spravedlivě požadovat, aby v takto brzkých ranních hodinách předpokládal, že se bude na vozovce nacházet ležící člověk (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 199/2019). Opak by znamenal neúměrné rozšíření povinností předvídavosti u účastníka silničního provozu a tím i neúměrné rozšiřování trestní represe (k tomuto srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07).
22. Na tomto místě je rovněž nutno připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které „závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. §2 odst. 4 a 5 tr. ř.). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo ke způsobení škodlivého následku dojít bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15-2). Je proto namístě uzavřít, že obviněný byl povinen patřičně reagovat až v okamžiku, kdy byl schopen rozpoznat, že překážkou na vozovce je ležící chodec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 806/2017). Soudy však v rámci svých rozhodnutí zásadně pochybily, když vůbec neposuzovaly, z jaké nejmenší vzdálenosti již musel obviněný rozeznat, že překážkou na vozovce je ležící člověk. Až na základě takto určené vzdálenosti pak mělo být vypočteno, zda by obviněný byl nebo nebyl schopen zastavit, případně přistoupit k úhybnému manévru a předejít tak následku, který nastal (k tomu dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Teprve pokud by obviněný byl reálně schopen následku předejít (ať už včasným brzděním či úhybným manévrem) a přesto mu nepředešel, mohlo by být dovozeno jeho zavinění.
23. Další pochybení pak Nejvyšší soud shledal ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Ten sice správně posoudil jednání obviněného jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, a to spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ve výroku odvolacího soudu nesprávně uveden pouze §21 tr. zákoníku), avšak skutečnost, že bylo jednání spácháno ve stadiu pokusu, již nijak nereflektoval v rámci skutkové věty, ani v právní větě výroku svého rozsudku. Rovněž je namístě odvolacímu soudu vytknout, že ze skutkové věty ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti vypustil ta ustanovení, která měl obviněný svým jednáním porušit v rámci zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Pokud soud při novém projednávání věci uzná, že některá ustanovení byla obviněným porušena, pak bude namístě do skutkové věty výroku tato konkrétně porušená ustanovení doplnit, a to i za situace, kdy by bylo jednání obviněného, i s ohledem na spoluzavinění poškozeného, kvalifikováno pouze podle základní skutkové podstaty §143 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je ještě nutno soudům vytknout, že do skutkové věty uvedly toliko obecnou formulaci, že obviněný „jel rychlostí vyšší, než povolenou“, a to přesto, že ze skutkových zjištění vyplývá konkrétní rychlost cca 57 km/h (viz záznamy z tachografu na č. l. 178 a násl.). Obiter dictum lze ještě poznamenat, že důvody, z nichž rozhodl Nejvyšší soud ve prospěch obviněného P. F. neprospívají dnes již odsouzenému P. V., ale na straně druhé důvody, z nichž rušil rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud prospívaly i tomuto spoluobviněnému, neboť odvolací soud překvalifikoval jednání obviněného P. F. na pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1, §151 tr. zákoníku. Výhodnější pro dnes již odsouzeného P. V. by bylo posoudit jeho jednání rovněž pouze ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud měl přistoupit k aplikaci §261 tr. ř. Nejvyšší soud k nápravě této vady ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. ze shora uvedeného důvodu nemohl přistoupit, neboť kromě výroku ad 1) rušil tento výrok ad 2) rozsudku odvolacího soudu v případě obviněného P. F. pouze z důvodu formálního pochybení odvolacího soudu, kvůli absenci vyjádření stadia pokusu u přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku v právní větě a rovněž tak číselného označení příslušného odstavce.
24. K namítnutému porušení práva obviněného tím, že byl znalecký posudek vypracován jako neodkladný důkaz podle §160 odst. 4 tr. ř., lze dále doplnit, že přestože si lze představit lepší odůvodnění tohoto postupu, přesto je možno jej akceptovat jako dostatečné a důkaz shledat provedeným v souladu se zákonem.
25. Co se týče dalších důkazních návrhů obhajoby, které soudy opomenuly reflektovat v rámci svých rozhodnutí, soud prvního stupně se s nimi bude muset vypořádat v rámci nového projednávání této věci. Rovněž tak bude v novém řízení před soudem prvního stupně muset dojít i k vypořádání se s dalšími namítanými procesními vadami.
26. Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud důvodnými a výroky o vině obviněného P. F. v rozhodnutí soudů obou stupňů je proto namístě označit za výroky vadné. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek odvolacího soudu, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Blansku v části týkající se obviněného P. F., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bude třeba, aby soud prvního stupně doplnil dokazování o to, v jaké vzdálenosti mohl obviněný zjistit, že předmět ležící na vozovce je člověk a kdy obviněný mohl na tuto skutečnost reagovat, a to vše s ohledem na všechny rozhodné okolnosti a podmínky, které panovaly v době nehody, především pak na osvětlení předmětného místa, polohu těla poškozeného na vozovce, atp. Soud prvního stupně dále v tzv. skutkové větě výroku náležitě vyjádří subjektivní stránku, pokud z provedeného dokazování vyplyne, že obviněný mohl střetu s poškozeným zabránit a současně pečlivě zváží míru případného spoluzavinění poškozeného.
28. Obviněný od 16. 9. 2019 vykonává trest odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o vině i trestu zrušil. Podle §265l odst. 4 tr. ř. v takovém případě rozhodne Nejvyšší soud zároveň o vazbě. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu