ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.199.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 199/2019-963
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 3. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 6 To 99/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 65 T 228/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 6 To 99/2018, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 65 T 228/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 1. 2018, č. j. 65 T 228/2016-804, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními, přičemž z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, č. j. 6 To 99/2018-879, v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a při upřesnění skutkového děje nově uznal obviněného vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za což ho podle téhož zákonného ustanovení odsoudil k trestu odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolání státního zástupce zamítl.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 1. 7. 2016 v 01:40 hod. v obci XY, okres Bruntál, na silnici II. třídy číslo 453 u domu č. p. XY, jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Fabia jedoucího ve směru na obec XY, na mokré vozovce a při zapnutých potkávacích světlech, na jejím rovném úseku bez terénních zlomů a při rychlosti jízdy nejméně 54 km/hod., porušil §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když zcela přehlédl v pravém jízdním pruhu hlavou proti směru jeho jízdy ležícího podnapilého poškozeného F. B., který měl v krvi 3,7 g/kg alkoholu a svým jednáním porušil §3 odst. 1, §4 písm. a), §53 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Na tohoto najel středem svého vozidla a teprve na tuto skutečnost reagoval brzděním, přičemž poškozený byl pod jeho vozidlem vláčen nejméně 52 metrů, kdy vozidlo zastavilo, v důsledku čehož utrpěl velmi vážná poranění, na jejichž následky na místě zemřel.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Soudy bez relevantních důvodů upřednostnily hodnocení důkazů v jeho neprospěch, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizovaly nebo k nim nepřihlížely, ačkoliv bylo možné učinit spolehlivý závěr v jeho prospěch. Nesprávnými jsou závěry o vzdálenosti 41 metrů, ze které by mělo být možné vyhodnotit, že objekt na vozovce, před kterým je nutné zastavit a nelze na něj najet, je ležící člověk, a dále o výchozí rychlosti, místu střetu a o dráze, na které byl poškozený vláčen vozidlem. Odvolací soud chybně shledal naplnění subjektivní stránky, neboť jako řidič vozidla nemohl předvídat tak zásadní porušení povinností poškozeným, a proto nelze shledat nedbalostní zavinění. V době, kdy bylo možné škodlivému následku zabránit, nenaplnil složku „vědění“, že na vozovce před ním se nachází ležící člověk. I kdyby ve věci byl prostor pro závěr o existenci zavinění, tak odvolací soud nesprávně určil míru spoluzavinění poškozeného. Kromě toho podal obviněný žádost o odklad výkonu rozhodnutí.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zprostil jej obžaloby, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovolání obviněného a uvedl, že uplatněné námitky jsou svým obsahem spíše povahy hmotně právní než pouze procesně právní. Odvolací soud klade obviněnému za vinu toliko, že ležícího poškozeného „zcela přehlédl“, aniž by uvedl, v čem ono „přehlédnutí“ spočívalo a zejména, že je obviněný zavinil. Skutkové okolnosti obsahující znaky subjektivní stránky by měl výrok rozsudku obsahovat. Klíčovou otázkou celého dokazování bylo, zda obviněný mohl včas reagovat na ležící tělo poškozeného. K tomuto byly vypracovány celkem čtyři znalecké posudky, přičemž odvolací soud opřel své skutkové závěry o poslední posudek, který před soudem prezentoval jeden z jeho zpracovatelů Ing. Zdeněk Mrázek, Ph.D. Tento znalec ale v některých bodech znehodnotil své vlastní závěry a nesprávně je pak převzal odvolací soud, a tudíž nepřesně dovodil, že obviněný „na vzdálenost 41 m zaregistroval a mohl rozpoznat tělo ležícího chodce“, ačkoliv znalec nehovořil o těle člověka, ale o „objektu, před kterým musí řidič zastavit a na který nesmí najet“. Tento závěr soud učinil, přestože znalec konstatoval, že rozpoznání lidské postavy nebylo zjišťováno. Podstatné však je, že vyšetřovacím pokusem ani znalecky vůbec nebylo zjišťováno, v jakém okamžiku mohl obviněný rozpoznat, že předmět ležící na vozovce je tělo člověka. Státní zástupce odkázal na judikaturu, která se zabývá obdobnými případy, kdy se jednalo o osoby pod vlivem alkoholu nacházející se v různých ročních obdobích a v různých polohách na vozovkách různého charakteru a tato kritéria měla vliv na zodpovězení otázky, zda řidič měl a mohl přítomnost chodců v daném místě předpokládat. Poukázal na specifika tohoto případu, kdy možnost výskytu chodce byla zvyšována ročním obdobím a prostorem obce, naopak nemožnosti výskytu pak svědčila pozdní hodina a nepříznivé počasí. Navíc chodec na vozovce ležel v poloze nejméně příznivé pro rozpoznání tvaru těla člověka. V tomto směru poukázal na výpověď řidiče nákladního vozidla svědka J. B. projíždějícího okolo krátce před obviněným, a tomuto se jevil ležící poškozený jako modrý plastový pytel s oblečením a vůbec nezaznamenal, že by se mohlo jednat o tělo člověka. Odvolací soud přitom interpretoval tuto výpověď na str. 10 rozsudku tak, že svědek na dálková světla „předmět na vozovce (ležícího chodce) spatřil na větší vzdálenost“, aniž by se vypořádal s jeho tvrzením, že se mu poškozený jevil jen jako modrý plastový pytel. Možnost obviněného předpokládat v místě nehody za dané situace ležícího chodce je přinejmenším sporná. Obviněný nebyl povinen reagovat na „první varování“, tedy na poznatek o překážce na počátku dosvitu jeho světlometů, ale až tehdy, kdy by rozpoznal, že tato překážka je ležící tělo nějaké osoby. Takový okamžik však zjišťován ani nebyl, když znalec považoval určení takového okamžiku za nemožné, a proto prohlásil takové zjišťování za zbytečné. Soudy vůbec nezjistily okamžik, kdy obviněný mohl identifikovat, že ležící objekt je člověk a ani minimální vzdálenost, z níž již muselo být každému průměrně uvažujícímu řidiči zřejmé, že se jedná o lidské tělo ležící na vozovce. Patrně bude nezbytné provézt další vyšetřovací pokus, při němž bude zjišťována nikoliv vzdálenost v okamžiku rozpoznání „prostorového předmětu“ či „něčeho, před čím je nutno zastavit“, nýbrž vzdálenost v okamžiku rozpoznání, že předmět na vozovce je ležícím tělem člověka a teprve z této vzdálenosti bude možno počítat varianty rychlostí, při nichž by obviněný měl či neměl možnost zabránit najetí svého vozidla na tělo poškozeného.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný svým dovoláním výslovně napadá konkrétní skutková zjištění s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními především odvolacího soudu. Ve způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy, spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu o možnosti obviněného již ve vzdálenosti 41 m od místa střetu vyhodnotit objekt na vozovce jako ležícího poškozeného. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
Námitky obviněného lze shledat pro jejich obsah povahy hmotně právní a lze je tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a to především s přihlédnutím k tomu, že obviněný v souvislosti s rozpory mezi důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými namítal, že odvolací soud nesprávně shledal naplnění subjektivní stránky. V tomto směru obviněný mimo jiné uvedl, že nemohl předvídat porušení povinností poškozeného, tedy výskyt ležícího chodce na vozovce. Nenaplnil ani složku „vědění“, že se na vozovce před ním nachází ležící chodec, a to v době, kdy bylo možno škodlivému následku zabránit. Nenaplnil znaky vědomé nedbalosti. Primárně obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mohl již ve vzdálenosti 41 m od místa střetu vyhodnotit objekt na vozovce jako ležícího poškozeného a tudíž, že je nutné před ním zastavit a nelze na něj najet.
Námitky obviněného lze v tomto ohledu shledat opodstatněnými. Je nutné nejprve poukázat na to, že v popisech skutku v rozsudcích soudů obou stupňů zcela absentuje vyjádření subjektivní stránky. Soudy kladou obviněnému za vinu jen, že ležícího chodce „zcela přehlédl“, aniž by uvedly, v čem toto „přehlédnutí“ spočívalo a zda ho obviněný zavinil. Z popisu skutku není jasné, na základě jakých okolností odvolací soud dovodil naplnění subjektivní stránky. Pakliže by totiž k takovému přehlédnutí ležícího chodce došlo z důvodů nezávislých na obviněném, nemohla by být dovozována jeho nedbalost. Je tedy nezbytné, aby při úvahách o zavinění soud zkoumal, z jakých příčin a za jakých podmínek došlo k přehlédnutí chodce.
Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se popisem skutkových okolností, které jsou rozhodné pro právní posouzení subjektivní stránky, odvolací soud zabývá v odůvodnění rozhodnutí, a to v odstavci 10 a násl. Vycházel přitom z revizního znaleckého posudku Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera ze dne 26. 9. 2017, jakož i z výslechu jednoho ze zpracovatelů tohoto posudku v hlavním líčení, a to Ing. Zdeňka Mrázka Ph.D. Ve věci byly vypracovány celkem čtyři znalecké posudky (z čehož jeden z nich byl revizní) a provedeny dva vyšetřovací pokusy. Odvolací soud posudek Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera, vyhodnotil jako věrohodný, řádně objasňující technickou příčinu vzniku dopravní nehody, aniž by se však obšírněji vypořádal s vnitřními rozpory mezi těmito posudky a vyšetřovacími pokusy. Klíčovou otázkou celého dokazování přitom byla skutečnost, zda obviněný mohl včas reagovat na ležícího chodce a předejít tak střetu. Při zodpovězení této otázky však odvolací soud pochybil, neboť špatně interpretoval výše uvedený znalecký posudek. Chybně došel k závěru, že obviněný byl schopen na vzdálenost 41 m zaregistrovat ležící tělo chodce (odst. 10 na str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr totiž nemá oporu v provedeném znaleckém posudku ani ve výpovědi znalce Ing. Zdeňka Mrázka Ph.D. Z Protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 12. 2017, č. l. 694 a násl. je zřejmé, že se znalec určení vzdálenosti registrace těla ležícího chodce zcela vyhnul, když uvedl, že řešil pouze prostou reakční dobu na to, že řidič vidí něco, na co nesmí najet, před čím musí zastavit, k čemuž pak dodal, že tím pádem nemusel řešit nějakou dobu rozpoznávání, zda se jedná o tělo člověka. Vzdálenost 41 m je podle něj ta, kdy řidič je na vozovce schopen rozpoznat něco, před čím by měl zastavit a na co nesmí najet. K možnému rozpoznání, že se jedná o člověka, přitom znalec konstatoval (č. l. 698), že to by přišlo až například 10 metrů před tím. K tomuto lze poukázat na doslovnou odpověď znalce (č. l. 711) „Já nepotřebuji určit, že je to člověk…kdybych mu (obviněnému) měl dávat otázku: až poznáte, že je to člověk, tak pojedeme 10 metrů daleko.“ Z výše uvedeného je tedy patrné, že znaleckým posudkem nebylo vůbec zjišťováno, v jakém okamžiku mohl obviněný rozpoznat, zda předmět ležící na vozovce je tělo člověka, navzdory tomu však odvolací soud učinil shora popsaný závěr. Je nutno se rovněž pozastavit nad závěrem tohoto znalce o určení reakční rychlosti, neboť z jeho vyjádření je patrno, že tuto neurčoval za srovnatelných (nočních) podmínek, jaké panovaly v okamžiku nehody, neboť dopravní nehodu „zdenil“, aby se uvedenému rozpoznávacímu procesu vyhnul (č. l. 712).
Zjištění okamžiku, kdy obviněný mohl rozpoznat tělo ležícího chodce, nikoliv pouze nějakou překážku na silnici, je však rozhodné pro učinění závěru, zda řidič reagoval na tělo ležícího poškozeného včas. Je přitom nutné přihlédnout ke všem okolnostem a podmínkám, za jakých se dopravní nehoda stala, též k určení otázky, zda řidič měl a mohl přítomnost chodců v daném místě předpokládat. V tomto ohledu je třeba poukázat na judikaturu, a to např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 806/2017. Je současně nutno zdůraznit, že hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je obviněný (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001).
Nelze po obviněném spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že v obci v noci, navíc v době, kdy již bylo vypnuto veřejné osvětlení, se bude na vozovce nacházet ležící chodec. Tuto situaci navíc podtrhuje skutečnost, že krátce před nehodou pršelo. Možnosti výskytu ležícího poškozeného nenasvědčovala ani skutečnost, že tento ležel nikoliv ve volném prostoru, ale přímo před přilehlým domem, kde mu svědek M. H. navíc nabízel nocleh. Rozpoznání, že se jedná o člověka, bylo komplikováno rovněž jeho polohou, kdy poškozený na vozovce ležel, podélně se směrem jízdy obviněného a nikoliv příčně, tedy v poloze, která je nejméně příznivá pro rozpoznání tvaru těla. Nesnadnost rozpoznání, že se jedná o člověka, vyzdvihuje i výpověď svědka J. B., který projížděl pomalou rychlostí nákladním automobilem, odkud má lepší přehled nad prostorem, krátce před nehodou a tělo ležícího poškozeného vyhodnotil jako modrý plastový pytel s oblečením. Jestliže by obviněný v 1:40 hod. nepředpokládal na uvedené komunikaci ležícího chodce v jeho jízdní dráze, lze mu stěží klást za vinu nedostatek opatrnosti, byť se jednalo o místo ležící v obci. Navíc pohyb osob na vozovce v danou dobu zjevně nepředpokládaly ani osoby zodpovědné za provoz veřejného osvětlení v obci, neboť jinak by toto osvětlení nevypínaly, ani přítel poškozeného, M. H., před jehož domem poškozený na vozovce ležel, neboť jinak by jej před domem neopustil a přivedl ho domů.
Lze uzavřít, že se v tomto případě jedná o tolik neobvyklou dopravní situaci, že její okolnosti a případné zavinění obviněným je třeba hodnotit s vysokou pečlivostí. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. §2 odst. 4 a 5 trestního řádu). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo ke způsobení škodlivého následku dojít bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/16-2). Závěrem lze shrnout, že obviněný nebyl povinen reagovat na poznatek o překážce určený znalcem jako „něco, před čím by měl zastavit a na co nesmí najet“, byl povinen reagovat až na spatření chodce, tedy na vjem po identifikaci předmětné překážky jako tělo ležícího člověka. Takový okamžik a tudíž vzdálenost od těla poškozeného však nebyla soudy zjištěna. Až z této vzdálenosti pak mělo být počítání, zda by obviněný byl nebo nebyl schopen zastavit a předejít následku, který nastal (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Teprve pokud by schopen byl a přesto nezastavil, mohlo by být dovozeno jeho zavinění.
Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud důvodnými. Výrok o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku je vadný. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek odvolacího soudu, tedy jsou rozhodnutími, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bude třeba, aby soud prvního stupně doplnil dokazování o to, v jaké vzdálenosti mohl obviněný zjistit, že předmět ležící na vozovce je člověk a kdy obviněný mohl na tuto skutečnost reagovat, zda by byl schopen včas zastavit své vozidlo z rychlosti, kterou jel, a to vše s ohledem na všechny rozhodné okolnosti a podmínky, které panovaly v době nehody, jako je např. skutečnost, že se nehoda stala v noci, krátce po dešti, při vypnutém pouličním osvětlení, polohu těla poškozeného na vozovce, atp. Soud prvního stupně dále náležitě vyjádří subjektivní stránku, pokud z provedeného dokazování vyplyne, že obviněný mohl střetu s poškozeným zabránit a současně pečlivě zváží míru případného zavinění.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu napadeného rozsudku, neboť tento návrh rozhodnutím o dovolání pozbyl podkladu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu